Vojenské jezdecké učiliště v Pardubicích

 

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.                Verze 1 / 17.9. 2010               

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob (eventuelně hodnosti a názvy).

Třetí „Malé černé“ jimž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.

V roce 1919 (leden 1920) byla v Pardubicích založena Ústřední ekvitační škola, jež měla za úkol jezdecký výcvik důstojníků. Ta byla nahrazena (přemístěna) v září 1920 Ústředním jezdeckým ústavem v Hranicích na Moravě. V roce 1921 se Ústřední jezdecký ústav přesunul do Hodonína k Jezdecké učitelské škole, která vzniknula v říjnu 1920 (ta tímto zanikla). V roce 1922 se Ústřední jezdecký ústav přejmenoval na Učiliště pro jezdectvo v Hodoníně. Učiliště pro jezdectvo z Hodonína bylo přesunuto v roce 1925 do Pardubic. Kde se v říjnu 1928 přejmenovalo na Vojenské jezdecké učiliště Pardubice. To svoji činnost ukončilo po okupaci fašistickým Německem v létě 1939.

 

Prvním velitelem Jezdeckého učiliště, tedy Ústřední ekvitační školy založené v Pardubicích koncem roku 1919 byl major V. Bárta dřívější důstojník Rakousko-Uherského jezdectva. Jako učitelé byli určeni Major jezdectva V. Stroschneider a Kapitán jezdectva F. Koschin. Dalších několik učitelů bylo jmenováno Zemským vojenským velitelstvím v Praze pouze na první školní semestr. Semestr započal 2. ledna 1920 a nastoupilo 34 nadporučíků, poručíků a poddůstojníků. Mezi prvními žáky byli nadporučík M. Pechman, poručík Rudolf Popler, poručík F. Statečný a nadporučík František Ventura.

Po skončení prvního ročníku v září byla škola přesunuta do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě do bývalé Rakousko-Uherské vojenské školy. Tak nově vzniklý Ústřední jezdecký ústav v Hranicích navázal na v roce 1878 založenou prestižní Kavalleriekadettenschule (Jezdecká kadetní škola) Rakouska-Uherska. Velitelem Ústředního jezdeckého ústavu se stal francouzský důstojník major Falgiér (Falquiér), člen Francouzské vojenské mise v Československu.

Jméno tohoto francouzského důstojníka majora Falgiér se přetřásalo i na zasedání Parlamentu Československé republiky v roce 1921 v případě požáru stájí ve Vojenské akademie v Hranicích na Moravě.

„Interpelace poslance Nejezchleba-Marchy a soudruhů ministru národní obrany o požáru vojenských baráků v Hranících na Moravě.

V pátek, dne 5. srpna 1921, za ohromného vedra a sucha vypukl ve 12 hod. 30 min. ve vojenských barácích v Hranicích požár, jemuž padly za oběť nejen budovy, ale i 97 koní zvláštního druhu a neobyčejné ceny. Byly mezi nimi exempláře oceněné na Kč 60.000 - 70.000. Vedle toho shořelo 175 koňských postrojů, vagón ovsa, vagón slámy, četné vozy atd. Všechny záchranné prostředky ukázaly se marný, poněvadž za 15 minut požár vzplanul tak, že se nikdo nemohl k místu přiblížiti. Škoda tímto požárem způsobená byla 31/2 milionu korun.

Tento požár stal se předmětem ostré kritiky celé veřejnosti. Předmětem této kritiky jest velitel vojenské ekvitace v Hranících, francouzský major Falgier. Ten měl se stěhovati 23. srpna do Hodonína. Ačkoliv byl upozorněn četnými činiteli, že v dřevěné budově při ohromném suchu, jež panovalo v těchto měsících, hrozí nebezpečí ohně, přece v 8 dřevěných barácích dal umístiti 108 vojenských koní, cenný to státní materiál. Baráky měly jen jeden východ. Vojenská komise, při níž byl také nadporučík Kolín, francouzský legionář, neuznala tuto budovu za způsobilou pro umístění takového počtu koní a postrojů. Nadporučík Kolín se přímo ohrazoval proti tomuto umístění a poukazoval na velké nebezpečí ohně. Za poznámku, že takovým jednáním se očividně republika poškozuje, dostal od francouzského velitele Chabora 8 dní domácího vězení a byl přeložen do Bratislavy. Přes to, že komise baráky za způsobilé neuznala, francouzský velitel Falgier nařídil úpravu těchto baráků pro koně a koně tam umístil.

Celá veřejnost ostře kritizovala takové jednání, poněvadž byla republice způsobena citelná škoda. Případ je ještě dnes předmětem veřejné kritiky.

Podepsaní se táží:

1. Je pan ministr národní obranu ochoten zavésti přísné vyšetřování ve věci případu Hranického a je napříště ochoten zameziti možnost takového případu?

2. Je ochoten pan ministr národní obrany podati veřejnosti uklidňující zprávu?

V Praze dne 11 listopadu 1921.“

(O výsledku a dopadu Hranického případu pátrám.)

 Od září 1920 do léta 1921 studoval v Ústředním jezdeckým ústavem v Hranicích i budoucí velitel Jezdeckého pluku 2 „Sibřský“ (v roce 1936 přejmenovaného na Dragounský pluk 2 „Sibřský“) plukovník jezdectva Miroslav Brož(budoucí učitel a zástupce velitele Vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích).

Ke dni 31. srpna 1921 je tehdejší kapitán jezdectva Brož vyřazen se studijním prospěchem „Dosti dobrý“.

Jeho posudek od velitele ústavu majora Falgiér zněl:

„Svědomitý a spolehlivý důstojník, ale bez schopností a energie. Naprostá neschopnost k jízdě. Práce bez výsledků.“

O něco později v říjnu 1920 vznikla v Hodoníně Jezdecká učitelská škola, která vychovávala učitele jezdectva Jezdeckých pluků. Škola vznikla pod velením plukovníka V. Chmelaře.

V roce 1921 po požáru (5. srpna 1920) stájí a vojenských budov Ústředního jezdeckého ústavu v Hranicích se přesunul do Hodonína k Jezdecké učitelské škole, která tímto zanikla. V roce 1922 se Ústřední jezdecký ústav přejmenoval na Učiliště pro jezdectvo v Hodoníně.

Dalšími veliteli byli také důstojníci francouzské vojenské mise, plukovník Magdelain a podplukovník d Epinay. V roce 1925 se Učiliště pro jezdectvo z Hodonína přestěhovalo do Pardubic. V Pardubicích byli umístěni, ve vojenských jezdeckých kasárnách na Palackého třídě. Kousek dál byl známý hotel „Veselka“ a židovská synagoga. V kasárnách také sídlil Jezdecký pluk 8. „Václava Svatého". Protože Jezdecké učiliště zabíralo podstatnou část kasáren, byli části Jezdeckého pluku 8. umístěny v posádkách v Bohdanči, v Přelouči a ve Staré Boleslavi.

O přeložení Učiliště pro jezdectvo z Hodonína do Pardubic se mluvilo na zasedání senátu dne 10. prosince 1924, v rámci rozpravě o zprávě rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1925. (Z proslovu zveřejňuji jen jeho druhou půli, www.senat.cz.)

„Proto obrací se tato správa dosti často na vládní činitele o výpomoc - ovšem s malým zdarem, ač město Hodonín, jako rodiště našeho slavného presidenta, by si opravdu zasloužilo jistou benevolenci. Klasickým případem je přeložení jezdeckého učiliště z Hodonína do Pardubic. Dne 12. února 1925 vypravila se deputace z Hodonína k panu ministru národní obrany a odevzdala memorandum v presidiu generálu Weinerkovi. V memorandu bylo uvedeno, že proti umístění jezdeckého učiliště v Hodoníně nebylo stížností, že poměr obyvatelstva k vojenskému učilišti byl v posledních dobách nanejvýše přátelský a že město bylo ochotno poskytnouti učilišti ještě další potřebné ubikace. Také po stránce věcné není důvodu k přeložení učiliště, poněvadž podle posudků znalců je vojenské cvičiště v Hodoníně jedno z největších a pro výcvik jízdy se velmi hodící, ba že celé cvičiště a celý hodonínský kraj je svoji půdou a lesní krajinou k účelům jízdy neobyčejně způsobilý.

V memorandu bylo dále uváděno, že Hodonín nechce dáti víry pověstem, že přeložení cvičiště odůvodňuje se osobním vztahem pana ministra Udržala ke kraji pardubickému a že na jeho rozkaz má se přeložení učiliště státi přes odborný posudek komise, která prohlásila, že Pardubice k umístění jezdeckého učiliště se vůbec nehodí. Memorandum upozorňovalo pana ministra, aby nedopustil, aby poplatnictvo bylo bezdůvodně poškozováno zejména v dnešních neutěšených hospodářských poměrech, aby nespokojenost lidu nebyla zbytečně drážděna. Generál Weinerek prohlásil, že již delší dobu bylo rozhodnuto, aby jezdecké učiliště z Hodonína bylo přeloženo, a to prý ze strategických důvodů, jelikož Hodonín leží skoro na hranicích, a při vypuknutí případné války bylo by přeložení jeho do vnitra republiky spojeno s obtížemi a s velkým zatížením drah. Uznal, že jiných důvodů není a že jsou důvody také pro to, aby jezdecké učiliště se nepřekládalo, zejména, aby se nepřekládalo do Pardubic, jelikož na cvičiště v Pardubicích musí se jeti koňmo 4 km po tvrdém dláždění pardubickém, že střelnice od Pardubic je vzdálena 8 km. Také bytů pro důstojnictvo v Pardubicích není, a jelikož Pardubice prý se ucházely velice intensivně o jezdecké učiliště, nabídly se umístiti všechno důstojnictvo z učiliště, zatím co mnoho důstojníků od jezdeckého a železničního pluku v Pardubicích již umístěné, tam dosud bytu nemá.

Na toto memorandum nedostalo se Hodonínu odpovědi. Obyvatelstvo Hodonína nenašlo u pana ministra natolik pochopení, aby jednání své odůvodnil a aby sdělil příčinu, proč učiliště musí býti přeloženo. Nehledě k tomu, že v Pardubicích je cvičiště naprosto nedostatečné, které pro učiliště má býti rozšiřováno, a pro které nutno je kupovati nové pozemky, dosud hospodářsky obdělávané a drahé, nelze pochopiti, jak mohlo ministerstvo národní obrany tvrditi, že Pardubice usilují o přeložení jezdeckého učiliště, když v Právu Lidu v čísle 225 ze dne 23. září 1925 čteme tuto zprávu:

„Obec Pardubice staví „Na Skřivánku“ obytný velký dům o 34 bytech. Naši zástupci navrhovali, aby byty byly malé, a aby se jich dostalo nejchudším nebydlícím. Ve schůzi městské rady 18. září 1925 však bylo usneseno, aby 20 bytů dostalo se důstojníkům vojenské jezdecké školy, která bude do Pardubic z Hodonína přeložena. Ohrazení proti tomu udělali sociální demokraté a komunisté. V pátek konala se velmi četně navštívená ústřední plenární schůze všech pardubických organizací, která po referátů zástupců naší strany usnesla se protestovati proti takovému postupu, s nímž obyvatelstvo nesouhlasí. Současně strana naše žádá městskou radu, aby nedopustila, aby nastěhováním jezdecké vojenské školy utrpělo obecné školství.“

V dalším článku v číslo 228 ze dne 27. září 1925 přináší Právo Lidu tuto zprávu:

„Demonstrace nebydlících v Pardubicích. Ve čtvrtek konala se schůze obecního zastupitelstva v Pardubicích. Na tuto schůzi dostavili se nebydlící z tak zvané karantény, kteří provedli demonstraci proti obsazení obecního domu „Na Skřivánku“ důstojníky z ekvitační školy z Hodonína. Demonstrace vyvrcholila proti českým socialistům, zejména radnímu panu Dittrichovi a tak zvanému občanskému bloku. Schůze byla přerušena. Poté před radnicí a sekretariátem československých socialistů bylo znovu nebydlícími demonstrováno.“

Z toho je zřejmo, že si větší část obyvatelstva v Pardubicích nepřála, aby jezdecké učiliště v Pardubicích bylo umístěno. Právě jsem se také dozvěděl, že proto, že toto jezdecké učiliště bylo přeloženo z Hodonína do Pardubic, musil odtamtud odtáhnouti do jiného místa jezdecký pluk, který tam již dříve byl umístěn, aby se udělalo místo pro ty, kteří tam teď přišli.

Nehledě k těmto poměrům, že obec hodonínská se stavěla proti přeložení učiliště a město Pardubice s nechutí očekávalo toto přeložení, nebralo ministerstvo národní obrany v úvahu finanční zatížení státu, které jemu přeložením učiliště nastává. Zatím, co ostatní ministerské resorty dostaly příkaz, aby se v rozpočtu na rok 1925 co nejvíce spořilo, nerespektuje se v otázkách vojenských zatíženost poplatnictva a činí se nové zbytečné výdaje.

Stůj zde několik čísel, jak se to praktikovalo v ministerstvu národní obrany. Uvádím zde totiž, co stálo zařízení jezdecké školy v Hodoníně: Vodovod od tak zvané „Cikánky“ do kasáren stál 350.000 Kč, adaptace bývalé nemocniční posádky 120.000 Kč, úprava v barákovém táboře 77.000 Kč, úprava stájí 65.000 Kč, nábytek a úpravu bytů pro francouzské důstojníky 92.232 Kč, koberce do školy 30.000 Kč, úprava kanalizace 18.000 Kč, celkem bylo vydáno na zařízení jezdecké školy 752.232 Kč. A tyto peníze po odstěhování školy jsou zbytečně vyhozeny, nehledě k tomu, kolik stálo nové zařízení v Pardubicích. Také přestěhování této školy bude státi velké obnosy: 360 koní potřebuje k přestěhování 80 vagónů po 1500 Kč, což činí obnos 120.000 Kč. Přesídlení důstojnických rodin bude státi 90.000 Kč, přestěhování 110 frekventantů školy 66.000 Kč, přestěhování materiálu 25.000 Kč, tedy dohromady 301.000 Kč. To činí přes jeden milion.

Vážení, dovolil jsem si toto všechno přednésti proto, poněvadž rozhodnutí o přestěhování této školy do Pardubic vzbudilo u nás v Hodoníně přímo, abych tak řekl, revoluci. Bylo mi uloženo, poněvadž intervence nic nepomohly, abych to aspoň zde přednesl, aby veřejnost viděla předně, jak zbytečně tu byly vyhozeny značné sumy peněz a potom že ty důvody pro přestěhování školy byly velmi chabé, ba naprosto nepostačující, neboť, uvážíme-li, že cvičiště v Hodoníně bylo přímo ideální a že cvičiště v Pardubicích je neodpovídající, vidíme, že zde hrála jakási zúmyslnost roli. Toto stěhování mělo ještě jiné námitky. Jak jsem pravil, Hodonín se znovu takřka buduje. Všecko se tam musí znovu vybudovati, jak ulice, tak celkový vzhled města i školy, a to stojí ohromné peníze. Hodonín je zadlužen a letos se pomýšlí na to, že příštím rokem obecní přirážky dosáhnou výše přes 700 %. Pakliže té výše dosáhnou, máme na ději, že nám průmysl, obchod, všecko z Hodonína uteče a že Hodonín, který mohl mít po každé stránce budoucnost, že bude rozkvétat, stane se naprosto vesnicí a že bude velmi špatně representovat rodiště našeho velikého presidenta.

Z těchto důvodů jsem to zde tlumočil, a i když, jak jsem pravil, moje strana pro rozpočet bude hlasovati a tím tedy projeví nejvyšší důvěru naší vládě, přece jen bylo nutno, aby se upozornilo na věci, které se státi neměly a které se nemusily státi, kdyby bylo trošku benevolence k těm, kteří žádají o nápravu. Tím končím.“

Po této plamenné řeči snad pana senátora Csehy schůzi Místopředseda senátu pan Valoušek ukončil ve 20 hodin 40 minut, po napomenutí senátora pana Csehy jenž ve své řeči řekl: „Lid je tak rozhořčen pro velké daně, kterých se upotřebuje pouze na četnictvo a policii v Podkarpatské Rusi, že bych se nedivil, kdyby chudina se uchopila motyk a kos proti výběrčím daní."

Místopředseda senátu pan Valoušek ho káral slovy „Poněvadž tato slova jsou schopna svésti část obyvatelstva k porušení pořádku ve státě, volám pana senátora Csehy dodatečně k pořádku.“

„Přerušuji jednání a navrhuji, aby příští schůze konala se zítra ve čtvrtek dne 11. prosince 1924 o 10. hodině.“

„Jsou námitky proti tomuto návrhu?“

„Končím schůzi.“

 

Škola měla za úkol vycvičit učitele jezdectva pro Jezdecké pluky a pořádala vyšší jezdecké kurzy (pro budoucí vojenské jezdecké závodníky). Dále pořádala aplikační kurzy (pro velitele důstojníky vojenských těles – eskadron a korouhví), vychovávala důstojníky jezdectva v záloze a školila (vychovávala) rotmistry – specialisty. Škola měla však veliké rozpory ve výuce a výcviku. Ty byli způsobeny spory zastánci staré rakouské jezdecké školy a nové francouzské jezdecké doktríny. Teprve koncem 20. let se v Jezdeckém učilišti v Pardubicích začala šířit metoda přirozeného ježdění, jež měla původ v italské škole kavalerie Pinerolo to Tor di Quinto. O její zavedení se zasloužil především kapitán Rudolf Popler.

Velitelem útvaru je až do srpna 1926 francouzský podplukovník d Epinay. Na jeho místo poté přichází plukovník generálního štábu (pozdější generál a velitel vládního vojska za okupace) Jaroslav Eminger. V říjnu 1928 se naposledy změnil název učiliště, nový název zněl Vojenské jezdecké učiliště v Pardubicích.

V září 1933 se s učilištěm sloučilo Vozatajské učiliště, působící do té doby samostatně v Bratislavě.

Na začátku 30let se velitelem učiliště stal plukovník jezdectva Vladimír Hobza a jeho v roce 1935 vystřídal na velitelské funkci dlouholetý učitel učiliště plukovník jezdectva Jindřich Ott.

Byla také už přesně specifikován učební program učiliště. Mezi jeho úkoly patřila jednoroční škola podkovářů v hodnostech rotmistr, škola učitelů jezdectva pro mužstvo v hodnosti rotmistr, jednoroční školu důstojníků jezdectva v záloze (prošly jezdeckým a taktickým výcvikem), aplikační kurzy pro velitele eskadron určený pro vyšší funkci, ekvitační škola (jezdecká škola) pro důstojníky jenž budou řídit výcvik důstojníků v útvarech, vyšší jezdecká škola pro učitele jezdectví a rozvoj vojenských jezdeckých závodníků.

Vyšší jezdecká škola trvala dva roky. Každý rok nastupovalo 14 – 16 uchazečů, vybraných po dvou z ekvitační škol dělostřelectva (byli 4 dělostřelecké učiliště), dva z ekvitační školy jezdectva a 4 – 6 důstojníků bylo vybíráno přímo od útvarů. Dvouletý kurz dokončovalo tak 10 důstojníků.

Mnoho absolventů a učitelů reprezentovalo Československou republiku na mezinárodních jezdeckých soutěží a to velice úspěšně. Z úspěchů vynikala zlatá medaile v parkurovém skákání z roku 1928 nadporučíka Františka Ventury a jeho vojenského koně Eliota na letních olympijských hrách v Amsterdamu. Ke zlatu byl nadporučík František Ventura povýšen na kapitána.

Vojenské jezdecké učiliště v Pardubice ukončilo svoji činnost po okupaci fašistickým Německem v létě 1939.

Po 2. světové války již jezdecké učiliště nebylo obnoveno. Poválečná československá armáda jezdectvem už nepočítalo. Důvodem bylo ohromná mechanizace armád, která proběhla u všech za 2. světové války.

I když oficiálně bylo jezdectvo a vozatajstvo součástí československé armády i po roce 1945 až do roku 1949. Ale ve značně zredukované a pozměněné podobě. V roce 1949 zanikly oddíly jezdectva. A poslední vozatajské oddíly zanikly k 1. listopadu 1954.

 

 

Příslušník jezdectva československé branné moci. Zde v hodnosti vojína ve funkci trubače.

V pozadí bojová zástava - prapor Vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích.

(VUA Praha - Armádní muzeum Žižkov)

Pardubická Jezdecká kasárna

Na začátku druhé poloviny 18. století byla městu Pardubice přidělena vojenská jezdecká posádka. O ubytování vojenské posádky v té době se muselo postarat město, kam vojenská jednotka byla přidělena nebo v horším případě kde si usmyslelo její velení. Vojáci většinou byli přiděleni na byt po domech obyvatel. Důstojníci v hotelech nebo v domech movitějších měšťanů. Pokud město vlastnilo nějakou příhodnou budovu, kde mohlo býti mužstvo ubytováno (skladiště, škola, nemocnice), řešilo situaci zpřístupněním budovy vojsku. Město Pardubice situaci řešilo kolem roku 1775 zbouráním městských hradeb. V roce následujícím 1776 byly na místě hradeb postaveny v jedné řadě budovy kasáren a stájí od kostela sv. Bartoloměje až k dnešnímu Komenského náměstí. Nejprve zde se v roce 1777 usadil jezdecký pluk a pak v následujících desetiletích se zde vystřídalo v posádce postupně několik dalších pluků jezdectva Rakouska či později Rakouska - Uherska. Tyto staré jezdecké kasárny sloužily přes sto let. Ale po 70 letech přestali vyhovovat. Problémů bylo několik, zápach a nečistota spolu s rizikem šíření nemocí nebo pro několik povodní, které se prohnaly kasárnami či opačný problém požár kasáren, který pak ohrožoval celé město.

O výstavbě nových kasárnách začala Pardubická radnice uvažovat v polovině 19. století díky rozvojem města kdy kasárna rozdělovaly město na starou a novou část. Roku 1889 se město usneslo o vybudování kasáren na vlastní náklady a bylo vybráno několik alternativních lokalit. Stavbu kasáren oddalovalo nejen hledání vhodného místa, které by později nebránilo rozvoji města, ale jednalo se i o požadavcích vojenské správy. Nakonec byla vybráno místo „Za Veselkou“ na Palackého třídě, kde už vojenská posádka měla krytou jízdárnu. V roce 1892 stavbu kasáren schválilo ministerstvo války Rakouska – Uherska. Na pozemcích vykoupených obcí se začalo stavět 13. září 1894 podle plánů pražského stavitele V. Nekvasila, rozpočet činil 349 tisíc zlatých (podle jiných zdrojů více než 500 000 zlatých).

Areál nových kasáren na pozemku deseti hektarů obsahoval 21 budov (ubytovny mužstva a poddůstojníků, krytou jízdárnu, stáje pro 500 koní, stáje pro nemocné koně a stáje karanténí, kantýnu, sklady, kovárnu, umývárny a sprchy, věznici. Hotové kasárenské budovy převzala vojenská správa už po roce 18. prosince 1895. Na přelomu roku 1895 a 1896 se do nových kasáren ze starých kasáren na starém městě přesídlil K.u K. Dragoner–Regiment Nr. 8 (Dragounský pluk č. 8). Ke kasárnám patřilo také cvičiště se střelnicí „Na Olšinkách“ (dnes sídliště Dukla). Střelnice byla, ale po několika letech přemístěna ke Svítkovu. V září 1914 město rozšířilo kasárna o markytánskou budovu a budovu nové konírny a zvětšilo muniční skladiště u Svítkova.

Na jaře 1900 byl K.u K. Dragoner–Regiment Nr. 8 poslán do Přemyšlu a Radymno. A z Přemyšlu do Pardubických kasáren byl poslán K.u K. Ulanen-Regiment Nr. 11 (Hulánský pluk č. 11). K.u K. Ulanen-Regiment Nr. 11 měl v Pardubicích náhradní eskadronu po celou dobu Velké války. Po její po skončení posloužila jako základ nového Jízdního pluku 8 Československé branné moci. Tento Jezdecký pluk pak při oslavách svatováclavského tisíciletí roku 1929 získal přídomek „Knížete sv. Václava“.

Objekt jezdeckých kasáren armáda používala až do roku 1971. Ale v té době například objekt jízdárny už sloužil jako tržnice obyvatelům města. Kasárny pak od té doby byli skoro úplně zbourány. Na velké části pozemků kasáren se postavil obchodní dům Prior (dnes Tesco), který byl otevřen v roce 1974. Na zbytku je dnes Masarykovo náměstí s dalšími moderními objekty.

 

Učitelé a důstojníci Vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích

Dnem 1. září 1926 je štábní kapitán jezdectva Miroslav Brož převelen do Pardubic k Učiliště pro jezdectvo jako učitel. Zde je ustanoven učitelem střeleckého výcviku a zbrojním důstojníkem. Je totiž také klasifikován a uznáván jako výtečný střelec. Dnem 2. prosince 1927 je povýšen na majora jezdectva. Od roku 1928 je zástupcem velitele a učitel střeleckého výcviku v jezdeckém učilišti. Dnem 4. července 1929 je povýšen na podplukovníka jezdectva. Zde v učilišti setrval až do 14. října 1930.

 

V době jeho působení v Jezdeckém učilišti je velitelem této vojenské školy tehdy plukovník generálního štábu Jaroslav Eminger. Narodil se 4. června 1886 v Čáslavi. Po vzoru svého otce, Čeňka rytíře Emingera plukovníka Rakouska-Uherska, rozhodl se stát důstojníkem. Vystudoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě a nastoupil jako poručík v srpnu 1907 k 7. Dragounského pluku v Dobřanech. Později vystudoval Vysokou válečnou školu ve Vídni a stal se štábním důstojníkem na ruské a italské frontě Velké války.

Kapitán generálního štábu Jaroslav Eminger se dne 9. listopadu 1918 přihlásil do Československé armády a zúčastnil se bojů s Maďary na Slovensku. Poté byl náčelníkem československé vojenské mise Budapešti a následně velel jezdeckému pluku, jezdeckému učilišti, jezdecké brigádě, Zemskému velitelství v Brně. Dne 13. července 1933 byl Jaroslav Eminger povýšen do hodnosti brigádního generála. V záři 1938 velel na Slovensku 3. rychlé divizi.

V dubnu 1939 se stal generálním inspektorem protektorátního Českého vládního vojska. Generál Eminger vytvořil koncepci Vládního vojska, podle jeho slov  „má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa“. On a většina důstojníků jeho zboru věřili, že ve správný čas mohou pomoci svrhnout nacisty v Čechách. Až po příchodu Reinharda Heydricha poznali, že je to nemožné.

Vládní vojsko v síle 7 000 mužů se vyhýbalo jakémukoli nasazení v Německých rukách jak jen to bylo možné. Bylo vojensky nasazeno až v květnu 1944 v Itálii, a to jen ke strážní službě.

V jednom z rozhovorů s důstojníky, v němž reagoval na dotaz, jak má důstojník vládního vojska pracovat s novými německými instrukcemi proti parašutistickým výsadkům odpověděl. „Bude-li jich málo, nenajdete je. Bude-li jich mnoho, přidáte se k nim!“

Po květnu 1945 stanul před soudem za kolaboraci. Dne 26. dubna 1947 ho soud zprostil všech obvinění. V prosinci 1948 Ministr národní obrany Ludvík Svoboda poslal generála Emingera mimo činnou službu. Zemřel v Praze 14. července 1964. Byl ženatý, ale bezdětný.

 

Kapitán Rudolf Popler  dvojnásobný vítěz Velké pardubické v letech 1926 a 1930.

Narodil se 29. května 1899 ve Vysokém Mýtě. Jako malého ho  strýc ho vzal na Velkou pardubickou. Okamžitě se zamiloval a věděl co bude v životě dělat. Otec mu později  za výborný prospěch ve škole koupil koně. Po Gymnázia nastoupil vojenskou službu u Zeměbraneckého hulánský pluk č.2 ve Vysokém Mýtě a absolvoval školu záložních důstojníků v rakouském Stokerau. Poté sloužil na frontě v Itálii.  Po Velké válce zůstává v armádě a slouží u Jezdeckého pluku 9. ve Vysokém Mýtě. Absolvoval vyšší jezdecký kurs v Pardubicích. Na začátku 20-let získává první sportovní úspěchy. Byl to všestranný jezdec, jezdil klasické rovinaté i překážkové dostihy tak i skokové soutěže. V roce 1929 se stal učitelem Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích.

Startoval jak v soutěžích skokových, tak i na dostihových dráhách v ých dostizích. Ve Velké pardubické startoval devětkrát, poprvé v roce 1923. V roce 1926 a 1930 Velkou pardubickou vyhrál.

V roce 1932 skončil v tomto dostihu o hlavu koně druhý. Navzdory únavě a přes varování přátel chtěl alespoň zvítězit v Kinského memoriálu. Na skoku 80 cm vysokém dvojbradlí jeho kůň Ella klopýtl a dopadl plnou vahou na svého jezdce. Při převozu do nemocnice Rudolf Popler zemřel na poranění lebky a mozku. Překážka dnes se jmenuje Poplerův skok. Velké pardubické startoval devětkrát, poprvé v roce 1923.

Plukovník Miroslav Brož se s ním pravděpodobně seznámil ve Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích.

 

Podplukovník František Ventura získal zlatou medaili v parkuru na IX. olympijských hrách v Amsterdamu.

Narodil se 13. srpna 1894 ve Vysokém Mýtě. Před Velkou válkou studoval v Praze Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. V roce 1915 narukoval do Rakousko–Uherské armády. Stal se z něho důstojník jezdectva – Hulánů. Po konci války zůstal věrný vojenskému jezdectvu. Byl poslán sloužit do Pardubic k Jezdeckému pluku 8. „Knížete Václava Svatého“.

V lednu 1920 nastoupil do Ústřední ekvitační školy v Pardubicích a v září 1920 byl spolu s ostatními armádními studenty slavnostně vyřazen. Poté absolvoval proslulou jezdeckou školu ve francouzském Saumuru.

Stejně jako většina jeho kolegů – důstojníků jezdectva i on se účastnil koňských závodů – dostihů. Na rozdíl od jiných on zaznamenával úspěchy. V roce 1922 v Pražské Chuchli vyhrál skokovou soutěž s klisnou Aspasií, další úspěchy následovali ve Vídni, Berlíně, Varšavě, v Nice a Římě.

Největšího sportovního úspěchu se dočkal v roce 1928 v Amsterdamu s koněm Eliotem na IX. olympijských hrách. V samotné soutěži je čekalo několik kol. V posledním kole (rozeskakování) již startovali pouze tři jezdci nadporučík František Ventura na koni Eliot, kapitán Pierre Bertrám de Balanda na koni Papillon z Francie a major Kühn na koni Pepotz ze Švýcarska (takové bylo i závěrečné pořadí). Poslední překážku oxer o výšce 160cm a šířce 210cm překonal pouze Eliot. Tento výkon se zapsal do Guinessovy knihy rekordů, nejnižším olympijským skóre (nulový počet chyb) v parkurovém skákání. Nadporučík František Ventura po získání zlaté olympijské medaile a návratu do Československa byl povýšen na kapitána a byl přijat prezidentem republiky T. G. Masarykem.

Poté byl učitelem v jezdeckém učilišti v Pardubicích. Závodní kariéru ukončil v roce 1930 po úrazu na závodech v Nice. Jako rozhodčí se zúčastnil jezdeckých soutěží na XI. olympiádě v roce 1936 v Berlíně.

V roce 1939 odešel z armády do výslužby a stal se ředitelem Královéhradeckých mostáren a strojíren. V roce 1945 se opětovně vrací do činné služby. V dubnu 1948 byl penzionován a později mu byla odebrána hodnost a penze. Následně se živil jako kotelník, vrátný i likvidátor mandelinky bramborové.

V roce 1955 se s rodinou přistěhoval do Karlových Varů, do Tašovic. Zde v Karlových Varech se velice brzy začal zajímat o místní jezdectví. Začal působit v secesní jízdárně v Karlových Varech, Tuhnicích. Zde trénoval mladé jezdce i koně. V roce 1957 na mistrovství republiky ve skoku v Poděbradech jeho svěřenci obsadili stříbrné a čtvrté místo. V šedesátých letech se přestěhoval zpět do Prahy a stal se předsedou Jezdeckého oddílu Jiskra Bílá Hora. Také jako brigádník pásl ovce na státním statku Klecany. Zde v Praze jezdil na klisně Matra (hnědka). Zemřel v Praze 2. prosince 1969. Krom jezdectví hrál tenis, lyžoval, jezdil rád autem a na motocyklu.

Ryzák Eliot byl valach bez původu, z uherské pusty (travinaté stepi v Maďarsku – Uhersku). Byl zakoupen armádou a jezdeckému výcviku přidělen k remontní eskadroně Jezdeckého pluku 8., která byla umístěna v Josefově. Po půlročním výcviku byl zařazen ke kulometné eskadroně v Přelouči s velmi špatným posudkem: „Eliot, ryzák valach, velmi dobře stavěný jezdecký kůň, tvrdé konstituce, těžce ovladatelný, vzpurný, vhodný jako nosný!“. Jednoho dne se sám ve stáji odvázal a vyběhl na dvůr a nechtěl se nechat chytit, přeskakoval voj a i vůz. Procházející tehdy nadporučík František Ventura poznal skokového koně. Nalákal ho na chleba a osedlal. Po krátké přípravě překonal výšku 183 cm, což byl tehdejší Československý rekord.

František Ventura o něm říkával „Skákal úžasně jen proto, že měl absolutní respekt před překážkou. Bál se o ni cvrnknout, zavadit. A to jsem poznal a dovedl jsem mu vyhovět v sedle.“

Eliot v roce 1936 byl vyřazen ze stavu armádních koní a František Ventura vymohl pro Elliota čestnou penzi ve vojenské hříbárně v Mimoni. Pak se dostal do stáje pana Košťála, majitele pardubické kavárny a hotelu Veselka. Pan Košťál byl za okupace s rodinou v roce 1942 pro podporu parašutistů popraven. Němci ryzáka Eliota pak poslali na jatka.

 

Podplukovník Alois Marel na přelomu let 1931 a 32 vyučoval v kurzu velitelů eskadron v Jezdeckém učilišti v Pardubicích. Kterou pravděpodobně vedl tehcy podplukovník jezdectva Mudr. Vladimír Hobza (bývalí lékař 2. jízdního pluku na Rusi).

 

Poznámky:

Místu kde se postavili nové jezdecké kasárny se také krom „Za Veselkou“ (podle názvu hotelu), říkalo „Za Bavory“ (hostinec), ale taky „V ptáku“, protože se zde dříve střílelo do terčů v ptačí podobě. Podle stavebního plánu Václava Nekvasila byla postavena také Novoměstská škola chlapecká, využit byl i dům c. k. rytmistra Huška a jízdárna, avšak zbourán byl hostinec „V Bavorách“.

Krom jezdeckých kasáren v Pardubicích byl v roce 1919 založen Železniční pluk. Jemuž se v roce 1925 vybudovaly moderní kasárny, jenž dostaly název Masarykovy. Masarykovy kasárna do dnes slouží armádě, je zde umístěn 131. smíšený dělostřelecký oddíl „Generála Netíka“. Jenž má ve výzbroji Samohybnou kanónovou houfnici 152 mm vz.77 Dana a 122 mm raketomet vz. 70 oba na podvozku Tatra 813 8x8. Dále v Pardubicích  sídlí velitelství brigády logistické podpory s podřízeným zásobovacím praporem.

V roce 1937 bylo postaveno vojenské letiště. Jenž slouží Vzdušným silám Armádě České republiky do dnes.

Na jihovýchodně města od centra Pardubic je vila s oborou, kterou dal postavit v roce 1885 ostravský uhlobaron hrabě Larisch. V době „Velké pardubické“ a parforsních honů hostíval hrabě Larisch a následný majitel hrabě Henckel vysokou šlechtu a členy panovnických rodin z Evropy. Posledním šlechtickým obyvatelem vily byl v letech 1934 – 1937 říšskoněmecký hrabě Fugger. V roce 1937 přešla vila do majetku města Pardubic a krátce zde sídlilo Vojenské jezdecké učiliště. Po okupaci převzal vilu prapor německého pluku ochranné policie. Tato jednotka si v oboře zřídila z písečného náspu za nynějším pomníkem cvičnou střelnici a vedle v červnu 1942 zřídil popraviště. Sklepy objektu sloužily pro mnohé odsouzené jako vězení před popravou.

V roce 1946 byl položen základní kámen památníku s urnami prsti z Terezína, Osvětimi a popelem popravených českých vlastenců na Zámečku. Brzy na to byl památník obětem fašizmu zpřístupněn.

 

Vojenská akademie v Hranicích navázala na vojenské školy Rakousko - Uherské armády, která v Hranicích existovaly od roku 1853 kdy vznikl Vševojskový vyšší výchovný ústav a Výchovný ústav jezdectva ty však po pěti letech v roce 1858 zanikly. Z prestižních vojenských škol se v roce 1858 z Olomouce přestěhovala Dělostřelecké akademie, ale ta se v roce 1869 odstěhovala do Vídně. Na jejím místě vznikla Vojenská technická škola, z té v roce 1875 vznikla velice prestižní Vojenská vyšší reálka (Militäroberrealschule) a v roce 1878 neméně prestižní Jezdecká kadetní škola (Kavalleriekadettenschule).

V září 1914 díky přiblížení fronty byli obě hranické vojenské školy evakuovány, vyšší vojenská reálka do vídeňského Nového Města, jízdní kadetka do Mödlingenu a zde vznikla rezervní vojenská nemocnice. V roce 1915 se oba vojenské ústavy vrátily, ale vojenská nemocnice zůstala. Po skončení války se změnila na karanténní tábor pro demobilizované vojáky a zajatecký tábor, ve kterém bylo v roce 1919 na 2000 zajatců.

Po zániku Rakouska - Uherska došlo 9. listopadu 1918 k jejich sloučení do Československé Vojenské vyšší reálné školy. V prosinci 1918 do ní přijeli čeští posluchači z ostatních bývalých Rakousko - Uherských reálek, zejména z Svatého Hypolitu a Mariboru. Hranická reálka však svoji činnost ukončila 8. února 1919 a její žáci byli převedeni do civilních škol.

Obnovení akademie došlo v létě 1919 (nejprve se nazývala Důstojnická škola, ale 10. února 1920 byla přejmenována na Československou Vojenskou akademii). Praktická výuka akademie zahájila 11. dubna 1920 „Zdokonalovacím kurzem“ pro mladší důstojníky za účelem poznání francouzské vojenské doktríny pod vedením francouzských důstojníků. Velitelem akademie byl 26. března 1920 ustanoven francouzský generál Louis Kieffer, byl ale brzo vystřídán dalším francouzským generálem Rémi Chabord.*

Učitelský sbor pozůstával v roce 1920 z 5 francouzských a  20 československých důstojníků, 8 důstojníků správní a hospodářské služby. Dne 29. listopadu 1920 byl předběžný „Zdokonalovací kurz“ ukončen.

Pravidelné vyučování začalo 1. listopadu 1920 (zástupce MNO slavnostně zahájil první školní rok 5. prosince 1920). Studium bylo dvouleté, ale část studia kadeti strávili ve vojenských učilištích jednotlivých druhů vojsk. První slavnostní obřad jmenování vyřazených vojenských akademiků důstojníky byl 13. srpna 1922. Ke studiu byli přijímáni pouze absolventi škol na důstojníky v záloze nebo vybraní rotmistři a délesloužící poddůstojníci. V roce 1937 bylo studium vzhledem k ohrožení republiky zkráceno na jeden rok. V letech 1922 až 1938 opustilo školu 5 211 absolventů. Vojenská akademie ukončila činnost 31. července 1939.

K obnovení činnosti Vojenské akademie v Hranicích došlo krátce po ukončení 2. světové války. Již 12. května 1945 byl vydán první poválečný rozkaz. Dne 25. srpna 1945 proběhly přijímací zkoušky uchazečů o studium. Vyučování bylo zahájeno 1. října 1945. Ke studiu nastoupilo celkem 1 145 vojenských akademiků, v roce 1946 762, v roce 1947 486 a v roce 1948 pouze 385. V roce 1945 školu ukončilo 519 absolventů a v roce 1946 dalších 596. Na základě politického rozhodnutí o likvidaci prvorepublikových tradic československé branné moci byla Vojenská akademie k 1. října 1950 zrušena a nahrazena sovětským systémem vojenských akademií druhů vojsk, které byly přičleněny k jednotlivým vojenským učilištím.

*Další velitel plukovník francouzského generálního štábu Pierre Forlot, převzal velení 4. července 1921, od 1. června 1923 velel československý důstojník, plukovník (od 10. ledna 1925 generálem) Vratislav Pech. Dne 14. září 1926 převzal velení brigádní generál František Hněvkovský. Dne 1. srpna 1934 byl velitelem ustanoven plukovník (od ledna 1935 brigádní generál) Otakar Zahálka.

Vojenští akademici jezdectva tvoří v v prvním ročníku 1920/1921 II. zvláštní jezdeckou četu.

Na Vojenské akademii v Hranicích byli vychovávání vojenští důstojníci zbraní z povolání, pro pěchotu, dělostřelectvo, letectvo, jezdectvo, ženijní vojsko a telegrafní vojsko.

 

Jezdecký pluk 8 vznikl v říjnu 1920 sloučením původních Rakousko–uherských Dragounských pluků 8 z Pardubic a 13 z Postoloprt. Velitelství pluku, náhradní korouhev s náhradní a remontní eskadronou (od září 1924 v Bohdanči a od září 1933 v Josefově) byli v Pardubicích. Čestný název „Knížete Václava Svatého“ pluk získal 18. září 1929. Od 1. ledna 1936 došlo k přejmenování Jezdeckých pluků na Dragounské pluky. Dragounský pluk 8 zanikl „Knížete Václava Svatého“ 31. července 1939.

Velitelství I. korouhve a 1. eskadrona se do listopadu 1924 nacházelo v Pardubicích, poté v Dašicích. 2. eskadrona byla v Přelouči, od roku 1921 v Bohdanči, od roku 1924 v Moravanech a od června 1925 v Dašicích.

Technická eskadrona pozdější 1. kulometná eskadrona byla do roku 1921 v Bohdanči, poté v Přelouči a od dubna 1933 v Hodoníně, kde v září 1933

Velitelství II. korouhve a její 3. i 4. eskadrona sídlily ve Staré Boleslavi a v září 1936 byli přemístěny do Bohdanče. 2. kulometná eskadrona se do roku 1921 nacházela v Bohdanči, krátce v Pardubicích, ve Staré Boleslavi, od roku 1926 Bohdanči. V září 1933 se sloučila s 1. kulometnou eskadronou a vznikla 3. kulometná eskadrona, ta od září 1936 byla v Pardubicích.

K pluku náležela Cyklistická eskadrona 1, která vznikla v říjnu 1920. Do roku 1922 byla dislokována v Radvanci na Podkarpatské Rusi, poté v Pardubicích kde červenci 1933 zanikla. Od září 1933 do října 1935 působila u pluku 1. eskadrona obrněných automobilů z Přelouče. Od září 1933 do července 1939 náležela k pluk Vozatajská eskadrona 4 posádkou v Josefově.

 

Jezdecký výcvik důstojníků prováděli také celkem čtyři ekvitační školy pro důstojníky dělostřelectva a vozatajstva v učilištích dělostřelectva. Byly to školy dělostřelectva v Bratislavě, Českých Budějovicích, Olomouci a Košicích.

V letech 1918 – 1939 bylo k přesunům dělostřelectva převážně používán takzvaný hipomobilní (koňský) zápřah.

V září 1933 se s učilištěm sloučilo Vozatajské učiliště, působící do té doby v Bratislavě. Sloučením bylo zrušena samostatnost vozatajstva, od této doby patřila pod jezdectvo.

Parkur je jezdecký skokový sport které musí kůň spolu s jezdcem překonat. Hodnotí se výška, délka a čas. Prvními „Parkurovými jezdci“ armádní kavaleristé kteří skoky přes překážky trénovali sebe i své koně.

První závody se uskutečňovali v druhé polovině 19. století. Na olympiádě se objevil v roce 1900 v Paříži. Do začátku druhé světové války to byl pouze vojenský sport. 

Původně se skákala v záklonu. Kolem roku 1900 začal italský kapitán Frederico Caprilli (1868-1907)  skákat v předklonu, což koním skoky zjednodušuje. Tento styl se poprvé zavedl na italské královské vojenské jezdecké škole Pinerolo to Tor di Quinto. Po Velké válce tento styl převzali všechny školy jezdectva. Dnes se skáče pouze tímto stylem.

Remonta je vojenský výraz pro mladého dvou až čtyřletého  koně, určeného k vojenské službě.

Remontnická služba – jejími úkoly byli chov a nákup vojenských koní, evidence a třídění koní, vozů a postrojů.

Zájemci o důstojnickou kariéru museli podstoupit Vojenskou akademii v Hranicích, kde byla důstojnická škola pro všechny důstojníky zbraní z povolání. Akademie byla společná pro všechny důstojníky zbraní z povolání, pro pěchotu, dělostřelectvo, letectvo, jezdectvo, ženijní vojsko a telegrafní vojsko.

Teprve poté co byli důstojníci jezdectva přiděleni k posádkám (pokud Vojenskou akademii zdárně ukončili) a pokud měli talent, je jejich velitel mohl doporučit na kurz ve Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích.

 

Zdroje:

Vlastní archiv (Rodinný archiv)

Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz

http://www.valka.cz/

http://www.wikipedia.org/

http://cs.wikipedia.org/wiki/

http://en.wikipedia.org/wiki/

http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/T3181_02.htm

http://vojenskaakademiehranice.ic.cz/index.html

http://www.olympic.cz/

http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/stena/237schuz/S237011.htm

http://www.cechoslovaci.cz/index.php?id=domu

http://www.mesto-pardubice.cz/mesto/turisticke-informace/vychazkove-okruhy/trasa-1/kasarna.html

http://www.iipardubice.cz/vcera/vcera3.php

http://www.pavpec.info/dp8.html

http://www.fotohistorie.cz/Pardubicky/Pardubice/Pardubice/Pardubice_-_Palackeho/Default.aspx

http://koneaostatni.blog.cz/0811/historie-parkuru

http://www.equus.estranky.cz/stranka/parkurs

http://olympic.cz/cz/cesky-olympijsky-tym/407/ventura-frantisek

http://www.majlinka.estranky.cz/clanky/velikani-jezdectvi/frantisek-ventura

http://www.kone-online.cz/cs/detail-zajimavosti/frantisek-ventura-kun-eliot/

http://www.horses-online.cz/index.php?mmi=1&smi=253&bmi=E

http://www.penzion-jangelec.cz/index.php/component/content/article/1-novinky/34-vyroi-narozeni-kapitana-poplera.html

 

Foto:

Vlastní archiv – fotografováno Vojenský historický ústav – Armádní museum Praha Žižkov

Kontakt

Vyhledávání

 Stránky zaměřené na vojenskou historii


 

Navštivte Náš Svět

Naše cestovatelské stránky


Rodinní Válečníci jsou Archivovány

Novinky

06.08.2016 11:49

Popis Bojové jízdní rozvědky

Popis Bojové jízdní rozvědky  od 5., 7. a 8. střeleckého pluku Československých vojsk na Rusi od tehdejšího praporčíka Jiřího Zrzavého v červenci 1918 na Sibiři.      
05.08.2016 14:40

Jezdectvo Rakouska-uherska, předchůdce Jezdectva Československé branné moci

Jezdectvo na jehož základech budovala nová republika své jezdecké pluky.  Jejich organizace, počty, výzbroj a jejich uniformy, jež na počátku Velké války patřili již minulosti, ale i dnes jsou stále obdivované.
12.02.2016 12:39

Další Jezdectvo, tentokrát Jezdectvo Vládního vojska

Jezdectvo Vládního vojska 1939 - 1945
07.11.2015 15:19

Jak se stravovali Naši válečníci za Velké války

   Strava a polní kuchyně Rakousko-uherské armády za Velké války i ve Fotografii. K tomu několik polních kuhyní z evropských muzeí i moderních armád.
31.10.2015 16:51

Vagóny z Velké války – Für 40 Männer oder 6 Pferde

   V železničním depozitáři Národního technického muzea  (Praha) v Chomutově je i několik Vagónů s nimiž cestovali naši Rakousko – uherští pradědové na frontu Velké války.
04.10.2015 22:04

Rekonstrukce bojů na řece Soči v Třemošné na Plzeňsku

Rekonstrukce bojů na řece Soči – Isonzo v Itálii v roce 1915 aneb Třemošná na Plzeňsku 3. října 2015.
21.09.2015 18:45

Major jezdectva Josef Bilina, velitel I. divizionu 2. Jezdeckého pluku,

narozen roku 1893, původně Fähnrich Zeměbraneckého pěšího pluku 28. který upadl v roce 1915 do zajetí. Poté se  Josef Bilina přihlásil do srbské armády a Československého vojska na Rusi ... 
10.09.2015 12:58

Fotografován a popsán kořístní letoun Anatra DS Anasa

v NTM v Praze.  Anatra DS Anasa v kategorii Rakousko-Uherské vojenské letectvo -  Kaiserlich und Königlich Luftfahrtruppe .   
09.09.2015 13:11

Korfu a Brandýs

Dva Nové Fotografické články o Rakouské Monarchii. První o Vile císařovny Alžběty - řečené Sisi na řeckém ostrově Korfu  –   Zámek Achillion.  A druhý o Zámku v Brandýsi nad Labem, o jeho předposledním majiteli  Arcivévodovi Ludvíku Salvátorovi Toskánským světoznámém badateli a cestovateli a o posledním majiteli  císaři Karlu I.    Oba Fotografické články najdete v sekci Musea, pevnosti a místa Vojenské historie  –    Rakouská Monarchie a Císař František Josef I..
10.08.2015 23:13

Kapitán Josef Fokt

Životopis  Příslušníka České družiny, její 2. roty a celoživotního přítele  Plukovníka jezdectva Mirosla Brože.
TOPlist

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode