Štábní kapitán zdravotní služby MUDr. Otomar Thoma     *1895

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.                                                Verze 3/ 09.01.2012 

První „Normální jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italicjimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob.

Třetí „Malé černé“ jimž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.         

 

Mládí, Velká válka a Sibiřská anabáze

Narozen 21. prosince 1895 v Žamberku, v okresu Hradec Králové, rodičům Otomara a Anny Thoma v Rakousko–Uherské monarchii, (Otomar Thomy *1851,+1934, Anna Thomavá rozená Pauková *1867, +1951). Otec Otomar byl také koželuhem, stejně tak jako jeho otec Ottomar Thoma (*1814 , +1902).

Křestní jméno se v rodinně dědilo od příchodu prvního Ottomara Thomy do Čech v roce 1843. Původem byl z Bavorska, z vesnice Hellesberg kde se 16. listopadu 1814 narodil. Od svých dvaceti let putoval osm let jako koželužský tovaryš po Rakousku–  Uhersku a Německu.  V roce 1843 se usadil v Čechách v Žamberku, kde si pronajmul a později koupil obecní koželužnu. Oženil s českou dívkou Barborou Königovou (*17. února 1818, +2. října 1910). (Tento Ottomar se do konce života nenaučil pořádně česky, prý uměl jen česky nadávat.) Jméno se pak jen trochu počeštilo Ottomar – Otomar. Tento prapředek českých Thomů umírá v Žamberku 19. května 1902.

Po pěti třídách obecné školy, pokračoval ve studiu na gymnáziu v Hradci Králové, kde postupně navštěvoval osm ročníků. Zkoušku dospělosti (maturitu) složil těsně před vypuknutí Velké války v roce 1914. Poté se zapsal na studium Karlově – Ferdinandově lékařské fakultě v Praze. Kde stačil ukončit 1 nebo 2 semestry medicíny. Potom do jeho života jako všem ostatním zasáhla Velká válka.

Byl odveden vojenskou komisí a nastoupil vojenskou službu 15. března 1915 u 18. pěšího pluku v Hradci Králové.

Dne 23. dubna 1915 jako jednoroční dobrovolník – Einjährig Freiwillige byl přeložen k 16. pěším pluku do Bělovaru v Chorvatsku.

Odtud byl poslán do školy jednoročních dobrovolníků v Ogulíně v Chorvatsku, kde strávil asi 4 týdny.

Po absolvování školy byl povýšen na Desátníka –Korporal dne 28. května 1915. Dnem 5. června 1915 odjel do pole a zároveň obdržel jmenování Kadetem desátníkem aspirantem – Kadettkorporal Aspirant.

Možná byl později povýšen na Kadeta četaře aspiranta či Kadeta šikovatele aspiranta – Kadettzugsführer Aspirant či Kadettfeldwebel Aspirant. Ta druhá hodnost Kadettfeldwebel Aspirant je pravděpodobnější. Ale je těžko říct zda byl zařazen k pěchotě jako velitel čety –  Zug nebo zde velel oddílu zdravotníků – felčarů či sběračů raněných.

Dne 23. června 1915 z důvodů národnostních je degradován na desátníka.

Do zajetí padnul již 9. září 1915 v Bučaže (Bučač) – Vrbovce v Haliči.

V zajetí se dostal do oblasti Kyjeva, kde nejprve pracoval ve Svatošíně u Kyjeva v závodu Filvert a Dědina. Poté jako medik – felčar v Kyjeve v nemocnici.

Z dokumentu MNO – Likvidačního úřadu zahraničních vojsk (legií) ze dne 18. března 1921 se dovídáme, že „Thoma Otmar pracoval u firmy Filvert a Dědina ve Svjatošíně u Kijeva a byl vzat na poruky Svazu pod č.j. 22668. Tato poruka měla platnost do 26. září 1917 a potom byla prodloužena platnost její do 30. března 1918. Národní daně jest zaneseno 4,20 rublů za měsíc prosinec 1917. Jiných záznamů o jmenovaném v archivu není. náčelník archivního oddělení L.Ú.Z.V.“

Pravděpodobně po několik měsíců zde v Kyjevě navštěvoval univerzitu lékařské fakulty.

Z jiných dokumentů lze vyzvědět, že „3 měsíce zaměstnán jako felčar v etapní nemocnici ruského červeného kříže v Rajhorodku ve Voliňské gubernii. V roce 1916 – 1917 v ruské vojenské nemocnici na chirurgickém oddělení v Kyjevě jako felčar.“

Také o svém pobytu v zajetí zanechává záznam sám Otomar.

„Z počátku svého zajetí v roce 1915 byl jsem činným členem svazu Československých spolků na Rusi.  Na přelomu 1916–1917 byl jsem přidělen jako medik ruské vojenské nemocnici v Kyjevě.  Po celou tuto dobu odváděl jsem příslušnou daň měsíční zprávě svazu.  Do Československé armády hlásil jsem se 1. března 1917, byl jsem však ponechán na svém místě v nemocnici v Kyjevě. Po druhé jsem se hlásil dne 16. listopadu 1917 a byl jsem zařazen 24. února 1918. Sloužím dále při posádkové nemocnici č. 11 v Praze a hodlám zůstati činným ve vojenské službě. Praha 22. listopadu 1920, Praha II. Škořejská č. 5/II. poručík ruské legie Otakar Thoma“

 

Do Československého vojska na Rusi se přihlásil 16. listopadu 1917 v Kyjevě. Do vojska vstoupil 24. (25) února 1918 v Barispolu.

Druhý den 26. února 1918 byl zařazen k 3. baterii 2. dělostřelecké brigády v hodnosti dělostřelec.

Otomar vstoupil do Československého vojska na Rusy v době, kdy Rusko podepisovalo takzvaný Brestlitevský mír a Československé vojsko na Rusy se připravovalo na odjezd do Francie.

Na konci roku 1917 a začátkem roku 1918 se v Rusku děli obrovské politické změny.

V důsledku toho spojené armády Rakouska-Uherska a Německa lehce obsadili značnou část evropské části Ruska.

Od roku 1916 byla Ruská společnost v totálním rozkladu. Nejprve takzvaná únorová revoluce 1917 v jejímž důsledku odstoupil car Mikoláš II. Místo něho vznikla v Petrohradě takzvaná Prozatímní (Dočasná) vláda v čele s Kerenským v březnu 1917. Pozdější pád této vlády zakončenou bolševickou revolucí v čele s Leninem v říjnu 1917 zavinily totální rozpad armády. Německé a Rakousko-Uherské jednotky postupovali nikým neobtěžovány do nitra Ruska. Lenin a jeho štáb se chtěli vypořádat s vnitřním nepřítelem – se stoupenci cara. Proto s Císařským Německem a Rakousko-Uherskem začali Bolševici na konci roku 1917 vyjednávat o míru. Nejprve bylo 15. prosince 1917 podepsáno příměří a zastaveny boje. Takzvaný Brestlitevský mír byl podepsán 3. března 1918 a přinesl Centrálním mocnostem možnost ukončit vleklé boje na východní frontě a jednotky poslat na jiné bojiště. Centrální mocnosti získali také mimo jiné celou Ukrajinu a její obilí. (Což bylo velice důležité z důvodu nedostatku potravin v Německu a hlavně Rakousku-Uhersku.) Celkem územní ztráty Ruska dosáhli 1 miliónu km². Šlo o území od Finského zálivu v Baltském moři až k Černému moři (Část Finska a Polska, Pobaltí, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii.)

Bolševici tak měli možnost se vypořádat s vnitřním nepřítelem, se stoupenci cara a sesazené Prozatímní vlády a pozdějšími Bělogardějci.

Většina generálů z vrchního velení odešla ještě před uzavřením míru na Don (řeka Don vlévá se do Azovského moře. Azovské moře je uzavřený záliv na severu Černého moře.) ke generálu Kaledinovi, generálové Kornilov, Děnikin, Krasnov a Alexejev. Československé vojsko na Rusi k poslednímu únoru 1918 evakuuje Kyjev a stahuje se do nitra Ruska, na Sibiř.

Podle původních dohod mezi takzvanými Československými jednotkami na Rusi a Bolševickou vládou měli býti legionáři evakuováni přes Murmansk do Francie. Což se malé části i podařilo. Poté se vedení obou stran dohodlo na odsunu na západní bojiště přes Vladivostok. Pak ale z důvodu nátlaku Rakouska-Uherska, které požadovalo repatriaci všech válečných zajatců, tedy i těch kteří vstoupili do Československého vojska na Rusi, bolševici přistoupili k postupnému odzbrojení jednotlivých ešalonů a pak předání Československých vojáků Rakousku-Uhersku nebo jejich posláním do pracovních táborů na Sibiři.

Ale ti to rozhodnutí bolševiků neakceptovali a vojensky proti bolševikům vystoupili.

Byl přítomen přepadení ešalonu 2. dělostřelecké brigády bolševiky na železniční stanici v Irkutsku, na cestě do Vladivostoku 26. května 1918.

V ešalonu bylo asi 500 legionářů, na svou ochranu měli jen několik pušek s pár náboji, 30 až 40 bomb (granátů) a 2 kulomety ponechané bolševiky na ochranu (nebo ukryté před bolševiky). Zbytek zbraní už dávno odevzdali bolševikům za volný průjezd magistrálou do Vladivostoku. Měli zde provést přehlídku pro francouzského generála Vergé. Místo toho při zastavení byli obklíčeni bolševiky. Při vyjednávání, které vedl Hřivna a Pistorius, se dovídají, že mají býti posláni do „pracovních táborů“ a důstojníci zastřeleni. Po úderu na zvon, který měl býti pravděpodobně signálem pro bolševiky, se sami legionáři vrhají na bolševiky. Sekerou, kamenem berou pušky bolševikům a obsazují nádražní budovy. Pro nedostatek munice začíná opět vyjednávání s bolševiky. Objevuje se i generál Vergé, který jednání vede. Předtím jen o vlásek unikl smrti, když po něm jeden z legionářů málem hodil granát. Na konec bylo vyjednáno příměří, odevzdány zbraně a k legionářům se na oplátku přidali bolševičtí komisaři, kteří měli zajistit volnou cestu do Vladivostoku. Což se nakonec povedlo a 2. dělostřelecká brigáda dorazila 8. června 1918 do Vladivostoku. V boji s bolševiky zahynulo asi 15 mužů.

Dne 29. června 1918 je ve Vladivostoku naznačen zdravotním čekatelem a převelen v pravomoc brigádního lékaře majora MUDr. Mutr.

 

Zúčastnil se odzbrojení bolševiků ve Vladivostoku a následně bojů u Nikolsk Usurijsk.

Vladivostocké proti bolševistické vystoupení se datuje na 29. června 1918, kdy 5., 7. a 8. pěší pluk spolu s 2. dělostřeleckou brigádou vojensky obsadili Vladivostok a zajistili bolševické jednotky.

Následoval přesun 103 verst na západ k Nikolsk-Usurijsk, kde ve dnech 3. a 4. července 1918 8.pěší pluk a od druhého dne i 5. pěší pluk procházeli těžkým bojem. Třetí den bojů, za úsvitu 5. července 1918, 2. dělostřelecká brigáda byla připravena k boji. Svou intenzivní palbou zničila nepřátelské dělostřelectvo a zahnalo pěší jednotky bolševiků ze svých pozic. Ty na to spěšně opustili město Nikolsk-Usurijsk a ustoupili 100 verst na sever do Spasskoje, kde se opevnily.

Po té se s Východní vladivostockou skupinou zúčastnil tažení proti Bolševikům na Usurské frontě.

 

Dne 8. července 1918 je převeden z 2. dělostřelecké brigády k 2. parkovému divisionu k vykonávání zdravotní služby, kde jeho nadřízeným byl podplukovník MUDr. Jindra, zde je jmenován mladším (druhým) lékařem.

Později byl 2. parkový division přejmenován na 2. dělostřelecký muniční division.

Dnem 23. listopadu 1918 je jmenován zdravotním šikovatelem.

Ateliérový snímek ze Sibiře z roku 1918, kde je MUDr. Otomar Thoma (v pravo) se svým příbuzným strýcem Karlem Kapounem z Nekoře.

Dne 6. února 1919 je zpětně od 6. ledna 1919 jmenován rozkazem č. 418 praporčíkem zdravotní služby.

K 7. červenci 1919 rozkazem Československého vojska na Rusi osobní změny číslo 47 hodnost praporčíka byla zrušena a je zaměněna hodností podporučíka.

 

Dnem 28. června (července) 1919 je převelen k 1. jízdnímu pluku „Jana Jiskry z Brandýsa“ jako mladší lékař.

Až 6. srpna 1919 předal úřad lékaře 2. dělostřeleckého muničního divisionu podporučíku zdravotní služby J. Davidovi.

A od 30. srpna 1919 nastoupil službu jako mladší lékař v 1. divizionu 1. jízdního pluku „Jana Jiskry z Brandýsa“. Plukovním lékařem byl major MUDr. Antonín Zwinger.

Dne 1. října odjel spolu s 1. divizionem 1. jízdního pluku „Jana Jiskry z Brandýsa“ na trestní výpravu do Branaulského a Semipalatinského újezdu. O jedenáct dní později 11. října 1919 se vrací z této trestné výpravy.

Dne 6. června 1920 (31. května 1920 podle jiných zdrojů) odplouvá spolu s 1. jízdním plukem „Jana Jiskry z Brandýsa“ 29. lodním transportem, americkým parníkem M. S. Dollar s Vladivostoku do vlasti. Transportem byl evakuován kromě 1. jízdního pluku i 8. československý střelecký pluk "Slezský". Velitelem byl podplukovník Novák (135 důstojníků, 3154 vojínů, 126 čsl. občanů, 2 ženy, 2 děti, 4 cizinci, 4 zajatci).

Cesta vedla přes Ti chý oceán do kanadského Vancouver, odtud 4 vlaky napříč Kanadou nejprve do tábora Valcartier a pak do města Halifax v Novém Skotsku. Zde se nalodili na loď Belgic (16. července 1920) a Valencia (15. července 1920), které s nimi dopluly do Německého Cuxhaven. Námořní loď Belgic vyplula 17. července 1920 a dorazila do Cuxhaven. Téhož dne byli navagónováni do 3 vlaků a 30. července 1920 překročili hranice Československa a přes Brod nad Lesy, Plzeň, Praha, Olomouc dorazili 31. července 1920 do Opavy kde byli propuštěni na zaslouženou dovolenou. Tato část transportu vezla 8. střelecký pluk bez velitelství 8. pluku, III. prapor 8. pluku a plukovní hudby, zato s částí 7. střeleckého pluku.Námořní loď Valencia vyplula 15. července 1920 a 27. července 1920 dorazila do Cuxhaven, druhý den 28. července 1920 navagónováni a 3. července 1920 překročili hranice Československa a přes Brod nad Lesy, Plzeň, Praha, Olomouc dorazili 4. srpna 1920 v 16:00 do Opavy kde byli propuštěni na zaslouženou dovolenou.Tato část transportu vezla III. prapor 8. střeleckého pluku, velitelství pluku, plukovní hudby a pravděpodobně i 1. jízdní pluk.

Dnem 30. června 1920 převzal funkci plukovního lékaře. Oficiálně je veden jako navrátivší do vlasti 5. srpna 1920. Otomar od 9. srpna 1920 nastupuje jednoměsíční dovolenou, z níž se vrací 9. září 1920.

 

Československo

Od 1. září 1920 je veden jako důstojník z povolání. K 10. září 1920 je povýšen na poručíka zdravotní služby Jízdního pluku 1, posádkou v Terezíně. Jenž vzniknul v říjnu 1920 sloučením 1. dragounského pluku československého domácího vojska a 11. hulánského pluku československého domácího vojska a 1. jízdního pluku ruských legií. Pluk obdržel čestný název „Jana Jiskry z Brandýsa“.

K 13. říjnu 1920 je přidělen za účelem pokračování lékařských studií do Posádkové nemocnice 11 v Praze na II. chirurgické oddělení, kde šéfoval podplukovník zdravotnictva MUDr. Antonín Haas. Později byl převeden na IV. oddělení nervové jako medik.

Velitelem nemocnice byl plukovník zdravotnictva MUDr. František Jaroš, zástupce plukovník MUDr. Václav Ploc.

Zde v posádkové nemocnici 11 od 1. března 1922 přejmenované na Divizní nemocnici 1, vystřídal všechna oddělení za účelem studia a praxe v oboru lékařském.

K 1. lednu 1921 je povýšen na nadporučíka zdravotní služby.

K 11. listopadu je povýšen na kapitána zdravotní služby.

K 1. březnu 1922 je převelen jako nadpočetný u Jízdního pluku 1 v Terezíně, k Pěšímu pluku 30 ve Vysokém Mýtě. Otomar však slouží v posádkové nemocnici v Praze (je vtělen kmenově 1. náhradní rotě Pěšího pluku 30.

V roce 1923 měl ukončeno 9 semestrů medicíny.

Není zcela jasné kdy promoval na lékaře medicíny. Z dokumentů vyplívá, že od dubna 1925 je pověřen službou lékařskou. Ale až 11. února 1927 je v dokumentech titulován doktorem (lékařem) veškerého (všeobecného) lékařství na české univerzitě v Praze.

V roce 1924 byl přidělen k Dělostřeleckému pluku 1, posádkou v Praze v Hostivicích.

Dne 12. ledna 1926 byl převelen k Dělostřeleckému pluku 151, taktéž posádkou v Praze.

Od 1. června 1927 byl opětovně převelen k Divizní nemocnici 1 na chirurgické oddělení. Ale konal též dočasně lékařskou službu v Pražské invalidovně a u Dělostřeleckého pluku 151 v Praze.

V na jaře 1928 požádal o propuštění z aktivní služby a převedení do zálohy. V té době sloužil na zubním oddělení Divizní nemocnici 1.

Po krátkých průtazích byl 1. srpnem 1928 převeden do zálohy v hodnosti kapitána zdravotní služby Pěšího pluku 30 ve Vysokém Mýtě, s přidělením v případě mobilizace do divizní nemocnice 1 v Praze.

Jeho plat byl v době odchodu do zálohy 2 190kč, z této částky se 105kč strhávalo na penzijní příspěvek.

Otomarovo lékařská specializace byla v době odchodu do výslužby – Praktický a pokladenský lékař.

K 30. září 1932 byl kmenově převeden k Jezdeckému pluku 4, kam by v případě mobilizace nastoupil. Pluk byl posádkou v Klatovech a v Dobřanech v Západních Čechách.

K poslednímu dni roku 1935 byl Otomar převeden do II. zálohy a k Novému roku 1936 byl Otomar povýšen na štábního kapitána zdravotní služby v záloze. K 30. dubna 1937 byl znovu přemístěn mobilizačně z důvodu převedení do II. zálohy a to ke Sborové nemocnici 8 v Opavě či Valašském Meziříčí.

U Sborové nemocnici 8 ve Valašském Meziříčí nastupuje z důvodu mobilizace 25. září 1938, ale již je 8. října 1938, nám ze známých důvodů Mnichovského diktátu a postoupení části pohraničního území ČSR, oblasti známé jako Sudety demobilizován.

 

Za II. světové války byl odbojově činný už od roku 1939. Kdy byl aktivní v revoluční (odbojové) skupině Mudr. L. M. Na přelomu let 1942 a 1943 začal pracovat v ilegální odbojové skupině Ataman. Jejich činností byla snaha o přípravu k organizovanému převratu. Od roku 1943 byl napojen na ilegální skupinu Nejvyšší radu vojáků a pracujícího lidu v Praze na Smíchově. V revolučních dnech května 1945 se stal náčelníkem zdravotní služby Národního revolučního výboru na Smíchově.

Za dobu okupace  byl mu 3x prohledán byt příslušníky gestapa.

„Dosvědčuji, že bratr Mudr. Ottomar Thoma, ruský legionář, bytem Smíchov na Knížecí byl členem naší revoluční organizace od roku 1943.

Poslechem a rozšiřováním zahraničního rozhlasu, udržoval po celou tu dobu revoluční náladu lidu, zejména mezi legionáři, živil a organizoval duch odboje a přípravu k převratu. V dobách beznaděje posiloval, klesající na mysli a upevňoval v nich pevnou víru ve vítězství spravedlivé naší věci.

Ve dnech revoluce od 5. do 13. května 1945 ihned se přihlásil a pracoval jako lékař činem i radou ve smíchovské revolučním národním výboru.

Smíchov, 30. května 1945     Jaroslav Král v.r.československý podplukovník legionář, Smíchov, Preslova ulice 553/4.“

 

K 1. lednu 1946 byl mobilizačně vtělen k vojenské nemocnici 2.

Pravděpodobně po roce 1948 s nástupem nového „Lepšího“ komunistického režimu nebyl nijak perzekuován ani degradován. Důvodem byly jeho lékařské vědomosti, které nemohli ani tyrani jako českoslovenští bolševici v čele s dělnickým prezidentem Klementem Gottwaldem přehlédnout.

 

Po skončení své aktivní vojenské služby po roce 1928 se oženil se slečnou Blaženu Mirovskou (narozená 1898) z Olešnice na Moravě a po svém tchánovi, MUDr. Ferdinandu Mirovském (*1867,+1933?), převzal dobře zavedenou lékařskou praxi v Boskovickém okrese. Byl to muž zřejmě pokrokový, protože svoji dceru Blaženu (*1898,+1950) poslal na studia medicíny do Paříže na univerzitu Sorbonnu. Bohužel nikdy nedostudovala, prožila ve Francii veselé dva roky kolem let 1923–1924, přitom hodně a ráda cestovala, Francie, Itálii a severní Afrika, lezla na Vesuv a místo pohádek dětem vyprávěla cestovní zážitky.

Měli spolu tři děti. První se narodila v roce 1929 dcera – Eva, bohužel zemřela na záškrt v osmi letech. Druhé dítě byl Otomar (převzal rodinné křestní jméno) Otomar se narodil v roce 1931 a zemřel v roce 2007.

Po smrti dcery Evičky se rodiče rozhodli opustit Olešnici na Moravě, na kterou měli špatné vzpomínky a odstěhovali se do Prahy. Kde se 2. září 1938 narodil syn Zdeněk (fotograf a cestovatel – www.thoma.cz).

V Praze pracoval jako pokladenský lékař, v ordinaci na Smíchově, Na Knížecí. Ordinace byla dobře vybavená, měla rentgen a další drahé lékařské nástroje a přístroje. Po Komunistickém převratu v padesátých letech ordinaci komunisti znárodnili.

Na konci roku 1950 zemřela manželka Blaženka na rakovinu plic. Protože stále pracoval v OÚNZ jako interní lékař hledal hospodyni, která by mu vedla domácnost. Našel slečnu Jiřinku Čumpelíkovou z Dobrovice, která se k doktoru Otomarovi a jeho dvěma synům na Smíchov přistěhovala. Převzala péči o domácnost a i tak trochu o výchovu mladšího syna Zdeňkovi.

V roce 1958 Otomar odchází do penze a každé léto tráví v domku (č. 151, vpravo vedle radnice) slečny ČumpelíkovéDobrovici.

Zde v Dobrovici se velice rychle s přátelí s Plukovníkem jezdectva Miroslavem Brožem. S ním sdílí své vzpomínky a názory na život, jak vojenské či legionářské tak i politické.

Jako důchodci sedávali pod lípou na statku Brožů a diskutovali o politické situaci v zemi. Proč lidé kteří si vybudovali a vybojovali svou zem vlastní krví, kteří se bili s bolševiky a fašisty, najednou jsou s jedním nepřítelem největší kamarádi „Na věčné časy“. Oba jako Masarykovci a bývalí legionáři, kteří bojovali jak s Němci tak Bolševiky to asi nemohli pochopit. A kdo to chápe?

 

Dobrovice (kolem roku 1960) 

z  prava Plukovník Miroslav Brož, vnoučata Miroslavova - Lenka, Theodora, neznámé dítko, Zdeněk a MUDr. Otomar Thoma

Mudr. Otomar Thoma umírá náhle v Praze na infarkt v dubnu 1964, ve svých 69 letech.

Jako lékař a člověk měl velice dobrou reputaci, všude ho uctivě zdravili a s každým velice vstřícně zapřádal hovory.

Pravděpodobně se za dobu své aktivní služby, ať v Rusku či Československu s Miroslavem nepoznali. Ale vyloučit to nemohu, protože sloužili u stejné zbraně jezdectva a v Rusku za evakuace v lednu a únoru 1920 se oba jízdní pluky potkávali a i spolu ustupovali v zadním voji. Nakonec byl i v roce 1932 převeden kmenově k Jízdnímu pluku 4. kde Miroslav sloužil a vykonával funkci prozatímního velitele pluku a posádky a později byl ustanoven zástupcem velitele pluku než se stal od ledna 1934 velitelem Jezdeckého „Sibiřského“ pluku 2.

 

Vyznamenáni:

Československý válečný kříž, udělen v roce 1922

Revoluční medaile

Medaile vítězství

 

Poznámky:

Osobní legionářské číslo MUDr. Otomara Thomy bylo 52741.

Divisní nemocnice 1 (1922-1937) vznikla 1. března 1922 přejmenováním 11. posádkové nemocnice (1918-1922) v Praze a podléhala velitelství 1. divise. Její součástí bylo velitelství nemocnice s hospodářskou správou, interní oddělení, infekční oddělení, chirurgické oddělení, gynekologické oddělení (od května 1925), kožní a venerické oddělení, plicní oddělení, oční oddělení, oddělení pro choroby nosní, krční a ušní, stomatologické oddělení, sklad léčiv a Rota pomocného zdravotnictva 1. Nemocnice byla 1. ledna 1937 přejmenována na Sborovou nemocnici 1 (1937-1938).

Další Poznámky a slovníček výrazů najdete na Úvodní straně.

Jiřinka Čumpelíková byla sestřenicí Plukovníka jezdectva Miroslava Brože.

 

Poznámky k fotografiím:

Četař Karel Kapoun, narozen 11. ledna 1877 v obci Nekoř, v okresu Žamberk, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u 3. dělostřeleckého pevnostního pluku v hodnosti Feldwebel - Šikovatel. Do zajetí padnul 22. března 1915 při pádu pevnosti Přemyšl. Do legií se přihlásil 26. srpna 1917 v Taqanroq. Byl přidělen k dělostřeleckému a technickému oddělení. Později byl převelen k 2. lehkému dělostřeleckému pluku. S plukem se vrátil do vlasti. Po návratu do vlasti byl demobilizován. Zemřel v roce 1962.

Karel Kapoun byl bratr Anny roz. Paukové (1867-1951), což byla maminka Otomara Thomy. Byl to tedy strýc MUDr. Otomara Thomy.

 

Zdroj fotografií:

Vlastní archiv

Archiv Zdeňka Thomy (www.thoma.cz)

 

Zdroje:

Vlastní archiv

Vyprávění Zdeňka Thomy

Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz - Fond Osobních spisů

http://www.valka.cz/

http://www.wikipedia.org/

http://cs.wikipedia.org/wiki/

http://en.wikipedia.org/wiki/

Kontakt

Vyhledávání

 Stránky zaměřené na vojenskou historii


 

Navštivte Náš Svět

Naše cestovatelské stránky


Rodinní Válečníci jsou Archivovány

Novinky

19.11.2017 22:54

Začínáme prezentovat pár Osobních předmětů z dob Vělké války našich Válečníků

Máme zde šavli - Kozáckou Šašku, Identifikační známku, A pár dektetů k vyznamenání či k povýšení
12.07.2017 20:46

Desátník Slovenského štátu Tomáš Josef Lužbeták

Přiženěním jsem získal další příbuzné válečníky. Jedním z nich je i strýc manželčina otce (bratr jeho matky) Desátník Tomáš Josef Lužbeták.
28.06.2017 10:51

Příslušník SNB Strážmistr Ladislav Mašek

Článek popisující životní osudy dalšího Rodinného válečníka Ladislava Maška příslušníka SNB, zařazeného u Jáchymovských dolů .
06.08.2016 11:49

Popis Bojové jízdní rozvědky

Popis Bojové jízdní rozvědky  od 5., 7. a 8. střeleckého pluku Československých vojsk na Rusi od tehdejšího praporčíka Jiřího Zrzavého v červenci 1918 na Sibiři.      
05.08.2016 14:40

Jezdectvo Rakouska-uherska, předchůdce Jezdectva Československé branné moci

Jezdectvo na jehož základech budovala nová republika své jezdecké pluky.  Jejich organizace, počty, výzbroj a jejich uniformy, jež na počátku Velké války patřili již minulosti, ale i dnes jsou stále obdivované.
12.02.2016 12:39

Další Jezdectvo, tentokrát Jezdectvo Vládního vojska

Jezdectvo Vládního vojska 1939 - 1945
07.11.2015 15:19

Jak se stravovali Naši válečníci za Velké války

   Strava a polní kuchyně Rakousko-uherské armády za Velké války i ve Fotografii. K tomu několik polních kuhyní z evropských muzeí i moderních armád.
31.10.2015 16:51

Vagóny z Velké války – Für 40 Männer oder 6 Pferde

   V železničním depozitáři Národního technického muzea  (Praha) v Chomutově je i několik Vagónů s nimiž cestovali naši Rakousko – uherští pradědové na frontu Velké války.
04.10.2015 22:04

Rekonstrukce bojů na řece Soči v Třemošné na Plzeňsku

Rekonstrukce bojů na řece Soči – Isonzo v Itálii v roce 1915 aneb Třemošná na Plzeňsku 3. října 2015.
21.09.2015 18:45

Major jezdectva Josef Bilina, velitel I. divizionu 2. Jezdeckého pluku,

narozen roku 1893, původně Fähnrich Zeměbraneckého pěšího pluku 28. který upadl v roce 1915 do zajetí. Poté se  Josef Bilina přihlásil do srbské armády a Československého vojska na Rusi ... 
TOPlist

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode