Ruská Anabáze 1916 - 1920

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.                                      Verze 1 / 1.9. 2012

První „Normální jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě, nebo jednotce.

Druhé Italic jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob (eventuelně hodnosti a názvy).

TřetíMaléjimž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky

 

Dobu v zajetí strávil převážně ve městech Irbitě na Středním Uralu a Jekatěrinburku.

Dnem 1. července 1916 (podle jiných zdrojů 26. července 1916) vstupuje do Československých legií v hodnosti střelec (vojín) a byl zařazen k 1. záložní rotě, 1. střeleckého pluku v Kyjevě.

Dne 20. listopadu 1916 byl zapsán do důstojnického kurzu v Barispolu (v Kyjevě). V rámci důstojnického kurzu odjel 6. ledna 1917 do Bělgorodu.

 

Po úspěšném zvládnutí důstojnického kurzu, byl vyřazen 1. července 1917 jako podporučík a zařazen k  6. střeleckému pluku „Hanáckému“ Československého armádního sboru na Rusi.

Dnem 12. července 1917 byl přidělen k náborové komisi jako náborový komisař. „Svoji emisařskou činnost načal jsem v Bobrově.“

Dne 30. srpna se navrátil k 6. střeleckému pluku a nastoupil službu u 1. roty jako mladší důstojník (velitel čety), kam byl kmenově přidělen již 12. srpna 1917.

Důstojnický sbor 6. Československého střeleckého pluku "Hanáckého" s velitelem plukovníkem Červinkou (ve středu vpravo) s inspektorem Československých vojsk generálem Červinkou (ve středu vlevo). Kornet Alois Marel stojí nad plukovníkem Červinkou (druhý). 

Dne 9. listopadu 1917 byl poslán k 5. ruskému záložnímu husarskému jezdeckému pluku v Balakleji v Charkovské gubernii k důstojnickému jezdeckému výcviku na dobu dvou měsíců. Zde byl zapsán v hodnosti kornet (jezdecký podporučík).

Začátkem ledna 1918 se navrátil ke svému pluku.

Při ústupu z Ukrajiny na jaře 1918 se mezi 10. a 14. březnem 1918 zúčastnil bojů s říšsko-německými vojsky u Bachmače. Pravděpodobně sloužil u I. praporu 6. střeleckého pluku. Tomuto pluku velel od srpna 1917 do dubna 1918 plukovník Červinka, pozdější velitel 2. jízdního pluku.

Při vystoupení pluku proti bolševistickým jednotkám 2. června 1918 na stanici Kargat, byl ve funkci mladšího důstojníka 3. roty (velitele čety). Dále se zúčastnil rozvědek jako velitel jízdní čety u stanice Chudojelansk, Šaragul, Kinilkij, Timetu, Čercuchova a pochodu a osvobození Irkutska.

 

Dnem 31. června 1918 byl převelen k 1. eskadroně „Jana Jiskry z Brandýsa“ (samostatná jízdní jednotka)S ní se zúčastnil bojů na Bajkale ve stanici Listveničné (14. července 1918) a následně rozvědek k obcím a stanic Kadravája (Kedrová), Tanchoj, Misovája (Mysová), Posolskája.

S 1. eskadronou se zúčastnil  pronásledování ustupujícího nepřítele od stanice Posolskaja (na východním břehu Bajkalu – byla obsazena výsadkem 16. srpna 1918) do stanice Olovjané (dnes Olovjannaja – zde došlo  31. srpna ke spojení skupiny plukovníka Radoly Gajdy s Vladivostockou skupinou generála Diterichse) a rozvědek v okolí.  Akcí se účastní jako velitel jedné jízdní čety 1. eskadrony „Jana Jiskry z Brandýsa“.

Začátkem září 1918 vznikla dlouho plánovaná nová vyšší jezdecká jednotka – 1. Česko – slovácký jízdní divizion, velitelem je jmenován dosavadní velitel 1. eskadrony „Jana Jiskry z Brandýsa kornet Josef Bilina. Jednotkami nově vzniklého divizionu se stala již zavedená 1. eskadrona „Jana Jiskry z Brandýsa“, kde velitelem se stává 6. září 1918 kornet Alois Marel. Této eskadroně prakticky velí až do návratu 2. jízdního pluku do Československa v červenci 1920. Nově je utvošena druhá eskadrona – 2. sotňa „Nitranských kozáků“, kde velitelem je jmenován kornet Schubert.

Dne 10. října 1918 dorazil Alois v čele 1. eskadrony „Jana Jiskry z Brandýsa“ s 1. Česko – slováckým jízdním divisionem pod velením korneta Bíliny do Tjumeně. Zde je jednotka zařazena do právě vznikajícího 2. jízdního pluku jako jeho 1. divizion.

Alois se stává okamžitě velitelem 1. eskadrony 2. jízdního pluku. Plukovním rozkazem ze dne 26. října 1918 je v úřadu potvrzen.

 

Jako první z nově utvořeného pluku, byla do boje proti bolševistickým jednotkám, nasazena samostatně právě Aloisova 1. eskadrona. Již koncem listopadu (30. listopadu) 1918 byla poslána na Severo–Uralskou frontu, na Kungurský úsek pod velením poručíka Aloise Marela. Zde vystřídala 4. eskadronu 1. jízdního pluku. Na Severo–Uralské frontě a později Kungurské frontě velel plukovník Prchala.

Eskadrona se během prosince 1918, ledna a poloviny února 1919 zúčastnila bojů v rajoně Ruské a Tatarské Birmy a Černé Rečky.

Zde se několikrát vyznamenal její příslušník desátník Alois Králík. „Dne 2. prosince 1918 s několika jezdci 1. eskadrony překvapil skupinu krásných ve vesnici v rajonu Černého potoka. Vesnici udržel až do příchodu vlastní pěchoty. O deset dní později 12. prosince 1918 se na dobrovolné průzkumné hlídce s několika jezdci zmocnil nepřátelské zásobovací koňské kolony krásných. A pod palbou pronásledovatelů ji šťastně dopravil do vlastních pozic v Molebském závodě.“

Zde se Alois účastnil rozvědek a přestřelek v Choledské skupině na Kungarské frontě a bojů u Ruské Birmy jako velitel útočící skupiny. Účastnil se odražení útoku u vesnice Voranino a bojů o Ušanský závod."

Eskadrona se ke svému mateřskému pluku do Tjumeně vrátila až 21. února 1919. Tedy skoro po třech měsíců nepřetržitého bojového nasazení.

(Týlové části I. eskadrony které nebyly nasazeny na frontě, velel v Tjumeni bratr Aloise Marela a tehdejší  desátník Jaroslav Marel.) 

 

Z Tjumeně byl pluk začátkem června 1919 urychleně poslán na frontu do oblasti Mansko-Kanska k ochraně magistrály. To již začala postupná evakuace Československého vojska na Rusy domů do Českoslovenka.

Evakuace Československého vojska na Rusy byla sice zahájena již v létě 1919, ale do zimy se nijak výrazně neprojevila. Mohli za to samotní spojenci (sliby a politická manipulace v brzké střídání, tvrzení stálé potřeby Československého vojska a podobně) a nedostatek námořních plavidel.  

Při bojovém nasazení 2. jízdního pluku od června 1919 v Mansko-Kanské oblasti (skupině) ve střední Sibiři, se účastnil rozvědek a polní strážní služby se svou eskadronou.

1. eskadrona ve vsi Perovskoje, Kanský újezd, prosinec 1919

Za své zásluhy a bojovou činnost byl povyšován a vyznamenáván, dne 28. prosince 1918 je povýšen na poručíka, 11. srpna 1919 je vyznamenán řádem Sokola I.třídy s meči (řád M. R. Štefánika) a 17. srpna 1919 je povýšen na rotmistra.

Zhroucením Ruské - Kolčakovské fronty v říjnu 1919 a následný pád Omska v polovině listopadu 1919, znamenal konec svobodného Ruska, konec diktatury admirála Kolčaka  a konec československé přítomnosti v Rusku. Na konci prosince 1919 skončila vláda admirála Kolčavka a moci se v jednotlivých městech ujali frakce sociálně-demokratické nebo přímo bolševistické, popřípadě různé bojové oddíly (partizánské bandy), nebo oddíly atamana Semjonova. Jenž přímo bránil Československým vojskům na Rusi v evakuaci ničením dráhy, zabavováním parovozů (lokomotiv) a uhlí.

V prosinci 1919 už vše vrcholilo ke konečnému ústupu před postupujícími bolševickými jednotkami. Zadní voj (Ariergard) Československého vojska na Rusi se horečně připravoval k evakuaci do Vladivostoku.

V tomto chaosu byl spojeneckým velením v polovině listopadu 1919 vydán rozkaz zastavit ruskou dopravu na východ od Novo-Nikolajevska. Tento rozkaz začal být vykonáván od 15. prosince 1919. Nakonec velitel Československého vojska na Rusy generál Syrový byl spojeneckým velením od konce prosince pověřen řízením dopravy na magistrále. Ten vydal rozkaz o snížení počtu vagónů a ešalonů (přiděleno 7 ešalonů na pluk). Dne 18. prosince 1919 jeden z Kolčakových generálů generál Kappel z důvodu zadržení ruských ešalonů v Krasnojarsku, vyzívá generála Syrového na souboj.

Na dodržování přednosti v dopravě doplatil i admirál Kolčak, jemuž nebylo umožněno včas odjed do Irkutska. Na konec byl Československými vojsky 4. ledna 1920 zadržen a posléze 15. ledna 19120 předán bolševisticko-demokratické vládě v Irkutsku, kde byl souzen a odsouzen k trestu smrti.

V takovém stavu a ovzduší se 2. jízdní pluk a jeho příslušníci připravovali na vánoční svátky a nový rok 1920. Pro některé už to byli šesté válečné vánoce v Rusku. Většina příslušníků byla naštvana a zklamaná z jejich situace, kdy se podle nich na ně nejen Československá vláda v Československu vykašlala, ale i všichni spojenci.

Velení Československého vojska na Rusy v čele s generálem Syrovým vydalo 21. prosince 1919 pro 3. střeleckou divizi a jemu podřízený 2. jezdecký pluk tento rozkaz. „Veliteli 3. divize s 2. Jezdeckým plukem a Lotyšským plukem po průjezdu 2. divize, přemístit se na účastek Verchně-Udinsk-Karymskaja. S odprávkou nebojových částí a 1. Jezdeckého pluku začít ihned.“

V rozkazu se hovořilo o plánu evakuace Československého vojska na Rusy, kdy 1. střelecká divize odjede do Vladivostoku. 2. střelecká divize obsadí magistrálu od stanice Mingatay (asi 200 verst západně od Irkutska) přes Bajkalské tunely až po Verchně Udinsk nalézající se asi 100 verst od východně Bajkalu. A 3. střelecké divize měla posečkat na místě a začít se stahovat až po stažení 2. střelecké divize a jejím obsazením nového úseku. Pak se měla přesunout přes 2. střeleckou divizi až za Bajkal od Verchně Udinsk po stanici Karymskaja. Její zadní voj měl tvořit 11. a 12. střelecký pluk s broněvniky (obrněné vlaky) „Úderník a Spasitel“. Křídelní zabezpečení měl zabezpečovat 2. jízdní pluk.

V lednu 1920 nastává akutní nedostatek lokomotiv. Proto pluk musel opustiti teplušky, vše naložit na koně a sáně a vydat se na cestu do Vladivostoku koňmo. Tvořili zadní voj evakujicích se jednotek, jeho křídelní zabezpečení. Spolu s nimi tvořili zadní voj po železnici přesunující se 12. střelecký pluk a obrněné vlaky „Úderník a Spasitel“.  Museli přestát kruté mrazy a tvrdé střety s bolševiky, kteří vycítili snadnou „Kořist“. Mrazy v této době klesají jen k –20C°.

Tak se Rotmistr Alois Marel zúčastnil od 11. ledna do 10. února 1920 pochodu s koňmo 2. jízdního pluku československého vojska na Rusy evakuujícího a odcházejícího před 5. sovětskou armádou od stanice Klukjavenaja do Irkutska 700verst. (1 versta = 1,0668 km). Ještě se stačil zapojit 31. ledna 1920 k odzbrojení bolševiků u vesnice Vesterova u stanice Zima.

Po příměří podepsané na stanici Kujtun 7. února 1920 se situace na magistrále stabilizovala. Na konci února dorazily konečně nové americké parostroje – lokomotivy jež spojenecké velení tolik slibovalo. Evakuace nyní již nebylo skoro nikým bráněno. Jen docházelo k občasným napadáním magistrály ozbrojenými loupeživými bandami z Tajgy, které se vymykali bolševickému – sovětskému velení.

Pak tady byl ještě jeden problém – Japonci. Formálně podléhali spojeneckému velení tedy v této části světa generálu Janinovi. Ale Japonci si vedli svou válku za ovládnutí této části Ruského, Mongolského, Čínského či Korejského území. Proto i nám bránili v evakuaci na přelomu roku 1919 – 1920. Třeba podporou již zmiňováného atamana Semjonova, jehož štvali proti Čechoslovákům.

Postupně byli všechny ešalony poslány do Zabajkalí – na východ od jezera Bajkal. A poté přes Čínské území přes Charbin až byli koncem dubna 1920 soustředěny všechny ešalony na úseku magistrály Pogranyčnaja – Vladivostok.

V druhé polovině května 1920 došla řada i na 2. Jízdní Sibiřský pluk. Do Vladivostoku připlul americký nákladní parník „S.S. Sherman“.  Byl spolu se Zdravotním vlakem č.5, Posádkou obrněného vlaku „Orlík“, částí 9. střeleckého pluku a nekolika dalšími částmi Československého vojska na Rusy naloděn a pojmenován jako 27. lodní transport. (Počet přepravovaných osob byl 1546 důstojníků a vojáků.) Velitel byl jmenován plukovník Červinka, velitel 2. Jízdního Sibiřského pluku.

Odjezd z Vladivostoku proběhl 24. května 1920. Parník připlul do Terstu 3. července 1920. Do nové posádky v Olomouci, v Československu dorazil pluk 9. července 1920.

Toho dne byla ukončena anabáze příslušníků 2. Jízdního pluku "Sibiřského".

 

Velitel 2. jízdního pluku plukovník Červinka v hodnocení za rok 1920 popsal tehdejšího Rotmistra Aloise Marela takto: „Jako velitel v bojích statečný, rozvážný a v každém ohledu výtečný, v hospodářském ohledu výborně se vždy staral o svěřenou mu část.“.

 

Zdroje:

Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz - Fond Osobních spisů

Vlastní archiv

Cestami odboje III. kniha, Adolf Zeman a spol. 1926 - 1929, ISBN není uvedeno

Za svobodu IV. kniha, Otakar Vaněk, Vojta Holeček, Rudolf Medka a spol. 1929, ISBN není uvedeno

www.valka.cz

www.en.wikipedia.org

 

Kontakt

Vyhledávání

 Stránky zaměřené na vojenskou historii


 

Navštivte Náš Svět

Naše cestovatelské stránky


Rodinní Válečníci jsou Archivovány

Novinky

12.07.2017 20:46

Desátník Slovenského štátu Tomáš Josef Lužbeták

Přiženěním jsem získal další příbuzné válečníky. Jedním z nich je i strýc manželčina otce (bratr jeho matky) Desátník Tomáš Josef Lužbeták.
28.06.2017 10:51

Příslušník SNB Strážmistr Ladislav Mašek

Článek popisující životní osudy dalšího Rodinného válečníka Ladislava Maška příslušníka SNB, zařazeného u Jáchymovských dolů .
06.08.2016 11:49

Popis Bojové jízdní rozvědky

Popis Bojové jízdní rozvědky  od 5., 7. a 8. střeleckého pluku Československých vojsk na Rusi od tehdejšího praporčíka Jiřího Zrzavého v červenci 1918 na Sibiři.      
05.08.2016 14:40

Jezdectvo Rakouska-uherska, předchůdce Jezdectva Československé branné moci

Jezdectvo na jehož základech budovala nová republika své jezdecké pluky.  Jejich organizace, počty, výzbroj a jejich uniformy, jež na počátku Velké války patřili již minulosti, ale i dnes jsou stále obdivované.
12.02.2016 12:39

Další Jezdectvo, tentokrát Jezdectvo Vládního vojska

Jezdectvo Vládního vojska 1939 - 1945
07.11.2015 15:19

Jak se stravovali Naši válečníci za Velké války

   Strava a polní kuchyně Rakousko-uherské armády za Velké války i ve Fotografii. K tomu několik polních kuhyní z evropských muzeí i moderních armád.
31.10.2015 16:51

Vagóny z Velké války – Für 40 Männer oder 6 Pferde

   V železničním depozitáři Národního technického muzea  (Praha) v Chomutově je i několik Vagónů s nimiž cestovali naši Rakousko – uherští pradědové na frontu Velké války.
04.10.2015 22:04

Rekonstrukce bojů na řece Soči v Třemošné na Plzeňsku

Rekonstrukce bojů na řece Soči – Isonzo v Itálii v roce 1915 aneb Třemošná na Plzeňsku 3. října 2015.
21.09.2015 18:45

Major jezdectva Josef Bilina, velitel I. divizionu 2. Jezdeckého pluku,

narozen roku 1893, původně Fähnrich Zeměbraneckého pěšího pluku 28. který upadl v roce 1915 do zajetí. Poté se  Josef Bilina přihlásil do srbské armády a Československého vojska na Rusi ... 
10.09.2015 12:58

Fotografován a popsán kořístní letoun Anatra DS Anasa

v NTM v Praze.  Anatra DS Anasa v kategorii Rakousko-Uherské vojenské letectvo -  Kaiserlich und Königlich Luftfahrtruppe .   
TOPlist

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode