Fähnrich Alois Marel – Velká válka

Tažení na Balkáně a cesta do zajetí v Karpatech – I. část

Květěn až říjen 1914

V článku jsou použity převážně originální texty, které psal Alois Marel formou dopisů svým blízkým a deník, který psal právě v době Balkánského tažení v roce 1914. Tuto pozůstalost (deníky, korespondence …) po plukovníku Aloisu Marelovi – poskytla jeho vnučka Pavla Marelová.

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.                                       Verze 1 / 1.9. 2012

První „Normální jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě, nebo jednotce.

Druhé Italic jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob (eventuelně hodnosti a názvy).

TřetíMaléjimž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.

 

Květen – červenec 1914

Alois Marel byl odveden do Österreich–Ungarn Kaiserliches und Königliche Heer (Rakousko–Uherská Císařská a Královská armáda) v září 1913. K 1. říjnu 1913 narukoval k Infanterieregiment Nr. 79 (*1 – Pěší pluk č. 79 jako Einjährig Freiwillige (Jednoroční dobrovolník) (*2. Pluk byl posádkou v dnešním Chorvatsku, doplňovacím obvodem bylo Otočac v Chorvatsku. Doplňován tak byl tamním obyvatelstvem – Chorvaty a Srby.

Na přelomu roku 1913 a 1914 absolvoval Kriegskurs ve Reserveoffiziersschulen (Válečný kurs ve škole důstojníků v záloze) v Karlovci v Chorvatsku. Tento kurs pravděpodobně nastoupil již v říjnu 1913.

„Odveden jsem byl odvodní komisí ve Vysokém Mýtě v měsíci září 1913. Narukoval jsem k pěšímu pluku č. 79 ve Rijece (Telačice) 1. října 1913.“ Prohlášení Aloise Marela z osobního spisu (kmenový list-poslužný spis legionáře), VUA Praha.

Konec pobytu v Karlovci v Kriegskurs Aloisi znepříjemnilo slovní pomlouvačné střetnutí s kolegou, které pro něj mohlo mít vážné následky. Hrozil mu souboj na šavle či pistole, později přísný kázeňský trest. Toto hospodské nedorozumění nám Alois popsal v několika dopisech rodičům.         

„Karlovec, 13. května 1914    Drazí rodiče!   Nyní Vám musím sděliti událost, která se mi v sobotu přihodila (9. května 1914), následkem čehož jsem nucen sám dobrovolně se vzdáti dalšího navštěvování praktického Kurzu a odejíti ke compagnii a sice co nejdříve! Totiž zrovna jak mi přijde vyřízení. Přihodila se mi věc, případ jakého jsem dosud neměl – protivník můj byl polský žid – kolega. Z hříčky slovní a malé kontroverse naplije za mnou dvakrát po sobě, načeš já, nemoha se zdržeti, v rozčílení a nerozmýšleje se mu dám pohlavek, ač by právem měl býti udělán nemožným na místě. Má však ještě tolik drzosti, že odejde k Oberleutnantu. Líčí mu prolhaně celou událost, zapřev drze i to, že na mě plivnul, respektive se o tom vůbec nezmínil. Druhý den jsem obdržel dva svědky: Byl jsem překvapen, jelikož jsem zrovna poznal co z toho může býti, souboj na šavle nebo bambitky. Svědky jsem přijmul, hodinu na to jsem nechal představit svoje dva svědky co zástupce. Přes to že záležitost měla býti urovnána a rozsudek vynesen skrze sekundanty, chopí se věci hejtman a souboj zakáže.

Vše mělo jíti přes Offzierversambung, a tam by bylo vše im Dicustivege projednáno, rozsudek by přišel též odtud. Abych se tomu vyhnul, rozhodl jsem se odejít, následkem čehož záležitost dále projednávána býti nemusí.

Nemohl jsem jinak jednat a vyhnouti se nemohl též. Nevím pochopíte-li z těchto řádků moji situaci – napíši o tom více, neb jsem nad míru rozčilen od té chvíle co se přihodilo a nemohu klidněji přemýšlet , abych Vám vše souvisleji vylíčil a sestavil.

Mnoho se mluví o cti, ovšem navenek, uvnitř to vypadá shnile jako zkažený ve… Nemohu si pomoct, neznám ani přesně definovati proč, ale nenávidím to. Nevzniklo to ve mně nyní již dlouho – kolik let.

Poněvadž popíral to, že na mne plivnul, dokázal jsem mu to dvěma svědky, kteří to odpřísáhli čestným slovem. Jinak já byl více uražen, já jsem měl reagovat dříve. Z jiných případů mého protivníka se dokázalo, že je satisfakce nemožná. Já jsem musel prostě jeho vyzvati dříve na souboj, což jsem neudělal, nechtěje dále hráti aféru s polským židem. To mi nyní stavěno za vinu, ne proto že jsem mu dal přes hubu (mám-li tato slova užít) neb Oberleutnant i Hejtman řekl: „Stát se to jemu, že ho zabije jako vzteklého psa.“ Já jsem ani bajonet neměl.

Viděl jsem a znal, že jsem ve výhodě, že mohu jeho nadutost vyzvat, ale neučinil jsem to.

Budu Vám psát jak to dopadlo co nejdříve.  Pozdravuje Vás Alois

Karlovec, 17. května 1914     Moji žádost, kterou jsem poprvé přednesl pouze privátně Hejtmanu, jsem přednesl ještě jednou dichnstlich u raportu. Moje jednání, totiž to že jsem nereagoval na tu urážku, nazváno „unritzlich“. Já jim ale moc s malým respektem hledím na jejich pojem rytířskosti. Je mi milejší mýti dvě oči, než býti se s lecjakým polským jedem, který studoval v Paříži i ve Vídni. Na takového přec nemohu jinak, než rozbít mu hlavu na místě a nebo si ho nevšímat vůbec.

Že on měl tolik drzosti a vylhaně líčenou aférou, kterou chtěl strhnouti mě, se mu přece jen nepodařilo. Potrestal a upletl si bič pouze na svoji židovskou kudrnatou hlavu, která ho notně tentokráte zklamala a nechala ve štychu. Zná aspoň každý nyní jaký je to padouch, nikdo si ho nevšimne. Kdežto já se nyní těším všeobecní sympatii v kruzích svých kamarádů, každý až na malé výjimky několika židáků, „ovšem svůj k svému, rovný k rovnému“ můj čin chválí a říká, že by též jinak nejednal.

Tak soudí kolegové. Ti dva středověcí rytíři Hejtman a Oberleutnant ovšem vidí v mém jednání nerytířskost a kdo jednou ukáže tuto nerytířskost, nemůže býti Reserve oficírem. Hejtman ale i Oberleutnant přece jen podotkli, že můj status a moje jednání pochopili. Ovšem že oni by tak jednat nesměli, vždyť to je jejich chléb, aby hájili trošku té své pochroumané cti, bránili kovem, k tomu oni jsou vychováni. Vždyť má tu svou šavličku po celý život v ruce a tak si může sem tam nějakého civilistu šermu neznalého vyzvat na souboj. Pak ale požadují takové jednání, jak by jednali oni i od nás, kdy by se to jim přihodilo. To však je z mnohých příčin nemožné, jednak neznalostí toho jejich práva, neznalostí šermu a konečně neznalostí toho v čem vlastně tu rytířskost vidí a kdy a jak se ji má využít.

Žádost moje byla na Regiment kommando (plukovní velitelství) odeslána. Odpověď kdy přijde nevím. Žid bude vyhozen, již to má jisto. Zuřil prý hrozně.

Na cvičení půjdu-li kdy, půjdu tedy jako Feldwebel, aspoň si nemusím kupovat uniformu a různé věci, kterýž to špás stojí více jak 500 korun.

20. května 1914     Žádosti moji vyhověno nebylo. Bude to prý projednáváno dále, jelikož mě nechtějí jen tak pustit. Budu psát jak to dopadne. Příští neděli budu možná už někde v Abbazii (Opatia) se vyhřívat na břehu moře. Dnes jsme na výletě s naším Leutnantem na hradě knížete Turn Taxise.

26. května 1914, Karlovec     S mým protivník židem jsem nepřišel vůbec do styku, tím méně do rozhovoru. Je vyhozen několik už dnů. S pakoval svoje švestky a odešel ke kompanii do Bjelovaru. Se mnou je dobře, nebude za to nic podle Hejtmana. Dobře si přes jen žid nepomohl, to asi nečekal, že to tak dopadne. V sobotu 30. května jedeme do Fiume všichni.

31. května 1914     Nalézám se dnes už v Rijece. Jsem přidělen jako Zugs komandant. Teď čekám už od rána na raport, abych ohlásil příchod. Jinak bych šel rád ven, je zde krásně, ještě jak to půjde v kasárnách. Odpoledne jedu do Abbazie (Opatia). Teď za mnou přišel kamarád, že prý se půjdeme koupat. Můj Lajtnant je Čech Čáda Joseph. Ale špatně se tu bude běhat, jsme v kopcích. Strava je tu špatná.Tuto zprávu poslal Alois  rodičům na fotopohledu 31. května 1914, kde je vyfotografován s kolegy po úspěšném zvládnutí zkoušek.

Alois Marel stojící, první z prava

13. červen 1914, Rijeka     Moje záležitost ještě není u konce. Oberst si mě nechal zavolat na Regiment rapport, nepustil mě ani ke slovu, cosi vykládal o duchu a cti. Předloží to Offiziers Komisi a co ti tomu řeknou.

Ať si to dopadne jak chce v můj prospěch i v neprospěch, jsem na to docela apatický. Dnes jsem se sešel na kurzech s naším hejtmanem Kassadou z Karlovce, je sem též přeložen, zastavil mě a říkal – že to už mělo býti projednáváno, asi pětkrát, že mu je velice líto, že tam nemohl jít a těm pánům věc vyložit, nevěděl o tom prý nic, neb ještě nepatří k regimentu, teprve zítra bude přejímat kompanii a nebyla mu o tom dána žádná zpráva.

Chodil jsem s ním celou hodinu v parku a rozmlouvali jsme tak.“

Další prošetřování tohoto nerytířského jednání Feldwebel Aloise Marela zastavila válka.

Dnem 30. května 1914 Alois Marel přece jen úspěšně ukončil důstojnický kurz jednoročních dobrovolníků. Ten trval 8 měsíců. Druhý den tedy 31. května 1914 byl s kolegy poslán zpět k Regimentu do Rijeky. Těsně před vypuknutím války se v Rijece objevila letní tropická bouře. Čekaly na něj také Plukovní manévry. Těch se však již nedočkal, dříve totiž vypukla Válka. Svědectví o letní bouři na břehu Jaderského moře a očekávané manévry nám zanechal v dopisech rodičům:          

 „Fiume, 24. července 1914     Včera jsem byl svědkem strašného cyklonu, jaký jsem nikdy neviděl a snad ani nebudu. 40 let jak píší noviny, nebil zde v takové síle. Před našima očima lítaly celé kusy střech jako papírky, stromy se vyvracely, oken v kasárních mnohé vytlučeny. Kumpanii která šla právě ze střelnice, srazil vítr na zem a museli v tom ohromném lijáku, který se spustil zůstat ležet. A co jsem též viděl rozbouřené moře, díval jsem se z kasáren dalekohledem. Mnoho lidí, rybářů přišlo na lodičkách o život. Zajímavá – ale strašná podívaná na rozbouřené moře. Celý regiment byl alarmován na arbeit (práce) do města dolů. Skříní bylo též dosti rozbitých, šel jsem si tu spoušť na večer prohlédnout. Vše to bylo během deseti minut. Na večer svítilo slunce. Já jsem byl právě ve službě (Dozorčí stájí), tak jsem narukoval se svými lidmi odnášet vyvrácené lípy před kasárnami. Teď jsem četl právě noviny, kde se píše o tom.

Ve středu ráno 29. července 1914 s telátkem, s tím sladkým břemenem odcházíme na manévry. Šest dnů budeme v Karlovci, přes Záhřeb do Samboru, odtud ku Madarii a nazpět přes jižní Štýrsko domů. Ale bude to trvat až do 5. září. Už toho pitomého lítání pro nic za nic začínám mít dost a na manévru tu člověk žije jak půl zvířete, obzvlášť zde v Chorvatsku. Kdyby byly zde takové vesnice jako v Čechách.     

No když to nepůjde tak si holt lehnu, ať mě svezou. Chtěl jsem by mě vzali co Radfahrer (cyklista), ale nepodařilo se mi to. Možná je to dobře, neb jsou zde špatné cesty.

Psal též otci o zaslání peněz na přilepšení stravy při manévrech.

Celou událost pošramocené důstojnické cti zastřela událost daleko závažnější, než by se na první pohled mohlo zdát – „Sarajevský atentát“ (*3. Je zajímavé, že se o něm Alois v dopisech nezmínil. Pravděpodobně pro něj jako „uvědomělého Čecha“ neměla tato událost tak veliký význam jako pro ostatní obyvatele rakouské Habsburské říše.

Zato zpráva o částečné mobilizaci se jeho a ostatních obyvatel říše týkala již velice. O dva dny později dorazil rozkaz o úplné mobilizaci a nakonec 28. července 1918 přišla zpráva o vyhlášení války Srbsku, jak uvidíme dále.
 

Červenec – srpen 1914

Dne 26. července 1914 dorazila zpráva o částečné mobilizace i do posádky Infanterieregiment Nr. 79 (Pěší pluk č. 79). V dopise rodičům mimo jiné píše:   „Vše se rázem změnilo, nebude – nebude mancurn (míněno martyrium – mučednické utrpení, velké trápení) více, nebudeme více střílet bezstarostně na holé figury, ale tentokráte na lidi. Do poslední chvíle než jsem odeslal dopis se úplně nic neznalo, ač jisté okolnosti jakéhosi znepokojení nasvědčovali. Hned ráno byl odřeknut Regimentsübung (plukovní cvičení) a celý regiment na dvoře gestelt (nástup). Nedělalo se s námi nic. Teprve v noci ve 12 hodin sezváni všichni Kompanie komandanti do kasáren k oberstu.

(To bylo v pátek 24. července před mobilizací. Tato vyhlášena v sobotu o půlnoci.)

Šumot po kasárnách, hluk vše bylo vzhůru a na nohách, otevřeli magazíny a od každé kompagnie jeden zug stál oblečen v šedých uniformách, napakovaných tornistách se 120 patronami. V půl šesté ráno odjížděl jeden Battalion (asi 250 lidí) chránit železnice. V sobotu čteme noviny, čekáme dychtivě na odpověď, která jak Vám známo došla o 6 hodině večer. Jsem sám celý den zaměstnán v kanceláři, připravuje se pilně. Dnes ráno opět celý Regiment gestelt, prohlášena mobilizace a po jistých ceremóniích abtretten (odchod).

V úterý jedeme pryč – kam neznáme, možná že pojedeme ještě dříve, ale první mobilisierungstag (mobilizační den) jest v úterek. Reservisti jsou povoláni. Oblečeni do šedého jsme všichni připraveni na odchod. Proto jsem též telegrafoval o peníze, ovšem že pošta byla přímo obležena. Bylo by to těžko dostat peníze později, proto jsem se tak zajistil. Adresu na dopis Vám udám, až nám bude oznámena „Feldpostamt“, dnes jsem je kopíroval na Kanschaft. Bělehrad jest již v našich rukou, snad jste četli? Budete arci horlivě pročítat noviny a sledovat kde asi jsme. Ovšem – též na noviny se nemůže spoléhat a vše věřit. Myslím – že nám nebude později zabráněno psáti domů, ač tak bývá, a že Vám budu moct později psát jak se mi daří a jsem-li ještě „Inter vivos“. Nemyslím, že se to tentokráte mírně porovná, krev bude téci jistě – a proč?  Není ještě zle, ale začíná to studeně. Jak to jen dopadne, to jsem zvědav.

Dnes odpoledne ještě můžeme jíti ven, ale ne všichni a jen ve městě se smíme potulovat, nikam dále. Jen aby nás tu nedrželi přes náš jednoročácký rok a pustili nás pěkně 1. října domu, tak jak jsme přišli a ne jinak. Ještě to budou 2 měsíce.

Odpuste dnešnímu slohu, spěchám velice, hledá mě Hauptmann, dává práci za prací. Náš Leutnant odjel, tak ho zastupuji v kanceláři i magazínu. Sbohem, za odeslané peníze mockrát děkuji.“

Dnem 26. července 1914 si Alois Marel začíná vést deník:   „26. července 1914, svátek Anny, Dnes noční alarm. Schůze offiziers u obersta. Na to přijde Hauptmann Zikmundovski a nechá otevřít kompanijní magazín a každý dostane svou róbu. Ráno v 6 hodin jsou gestell (stojany, pravděpodobně však míněno stát na dvoře) na dvoře a odívali. Jest tu Eisenbahn sicherun truppe. Mluví se o hrozné válce.“

Do deníku si 28. července 1914 zapíše:  „Válka vyhlášena, jsme vyzbrojeni. Na to jsem přidělen k Pferdeablentkomision (Koňská odvodní komise) ve Fiume tři dny a dva dny v Ogulíně. Vracím se nazpět a odjíždím v noci z 1. na 2. srpna 1914 na 2 dny do Ogulína. V Ogulíně se sešel celý Regiment, jest tam přepjaté nadšení, slavobrána, zpívají stále „Zlatá naše domovina“, pozdrav Živio zazněl vícekrát.“

Dne 30. července a 1. srpna 1914 píše rodičům:  „Fiume 30. července, Drazí rodiče! Obdržel jsem za včas Vaše psaní, než jsem odjel do Bakru. Teď jsem zase ve Fiume. Jsem přidělen k Pferdeablentkomision (koňská odvodní komise), zítra zůstanu ještě zde, na to jedeme na 3 dny do Ogulína. Druhý Battalion který v úterý odešel, se vrátil a odchází určitě 4. srpna do Ogulína. Tam je asi zastihnu i já a půjdu s nimi dále. Nebudeme-li s odvodem hotoví do té doby, připojíme se později. Budu Vám psát. Jsem zaměstnán od rána do 8mi hodin večer, píši tedy tuto kartu, později napíši více, tedy pište. Se srdečním pozdravem Váš Alois.“

„Ogulín 1. srpna 1914, Žádali Jste mě bych Vám častým psaním sděloval, kde jsem a jak se nalézám. Činím tuto milou povinnost od srdce rád, ovšem dle možností. Jsem v mysli stále u Vás, přemýšleje o našem kritickém postavení, stojící za pár dní snad býti obětí záludné smrti. Ale osud jest nám všem stejný a povinnost svatá.

Dosud jsem ještě „gesichert“ u těch koní, přitom odvádění. Přijeli jsme dnes ráno ve 3 hodiny do Ogulína. Odvádíme denně 130 koní pro train hlavně i pro dělostřelectvo v Záhřebu. Zůstaneme zde zítřejší neděli, kdy nám spadá 150 kusů a ještě v pondělí, načeš se vrátím na to na Sušak a do Fiume na zpět. Tam budeme mít ještě zaměstnání 3 dny. Regimentem odjíždí 4. srpna do Ogulína, Záhřebu a potom dále přes Vinkovec do Brčky v Bosně, kdesi na blízkosti srbské – černohorské hranici.

Tam budeme transportováni, přijde zítra i rezerva naše a tak doplněn Kriegstand. Stále se mluvilo, že nepůjde náš regiment na Srby, neb u něho jsou dobrá polovička Srbů, nýbrž na tyrolskou, druhá fáze na ruskou hranici do Polska. Znám to jistě, že jedeme do Brčky, neb kolega Přecechtěl (*4 odjel s regiment adjutantem tam jako quartierregulierender.

Měl jsem jet já, poslal pro mne Oberleutnant Mrákota předevčírem (ve středu) o půl noci, ať se honem ustrojím a čekám na něho na nádraží.

Nemohl jsem však, jelikož jsem byl v té komisi, odjel kolega a psal mi zrovna, totiž chtěl chudák bych za ním poslal jeho peníze, které dostal, když už byl pryč. Ještě že se mi to podařilo a dostal jsem od Vás ty peníze, děkuji Vám za to. Jsem dnes nemocen, není to nic zlého – angína – ale kdo ji měl, zná co to jest. Spím ve školním sále, tu na tvrdém stole neb nám ani slámu nedali.

Až budeme v Brčce nebudeme tak snadno psát domu, bude zde jen vojenská pošta (Feldpost), všechny dopisy budou čteny, nesmí se však psát proto, aby se nepoznal náš zamýšleny plán Aufmaroche!

Ale přál bych si, měl bych býti cílem jakékoliv kulky, by mě spíše úplně ubila, něž ze mě udělala mrzáka bez ruky, nohy atd.“

V dopisech se také ptá často na zdraví a činnost svých blízkých, jako na závěr tohoto dopisu. Ptá se na bratra, sestru a přítelkyni:  „Kde je Jarouš, vrátil se již z cest?  Vika už také asi odjela do Prahy? A co dělá moje Vlastička? Vzpomene-li si na mě někdy?“

Začátkem srpna 1914 píše rodičům:  „Včera obdržel jsem Váš v neděli psaný dopis v Ogulíně, kde se nalézá celý náš regiment. Dnes jedeme dále, už to začne. Za týden jsem jistě živ, tak si na mě vzpomeňte. Slabý život  je to už nyní, jak to bude jen později. O situaci jsem informován dost, jelikož čítám noviny každý den. Ovšem nemůže se tomu všemu věřit. O našem postupu se ovšem nesmí nic psát. Zde se večer zastřelil reservní kadet. Je mrtev a druhý těžce raněn.“

Kolem 5. srpna píše do deníku:   „Třetí den odjíždí Baon za Baonem (prapor za praporem) přes Zagreb, dále až do Orašje přes Vinkovce. S kterými se v této válce ještě 2x shledám. Známe už v Zagrebu, že nejedeme proti Rusům, nýbrž do Srbska.

V dopisu rodičům uvádí:  „Srdečný pozdrav jedu tam jak jsem psal. U mojí kompanie jest nyní ještě 7 jednoročáků, sedíme pohromadě v „dobytčáku“ a bavíme se dle možností. Kdyby to alespoň byli Češi, bychom si mohli česky zazpívat. Počítáme s nejhorším! Čtu teď právě noviny a večeříme na nádraží. Všechno jede dolů mnoho z Prahy, z Chomutova regiment. Mluvili jsme s nimi večer v Záhřebu. Jedou stále s námi. Tisíce, tisíce tu jsou.“

Z deníku:   „Do Orašje nás mají vésti na prámech do Brčky. S Přecou mluvím večer na lodích při černém kafi. Z Brčky jedeme ještě v noci dále. Pamatuji si že jsem byl hodně zmožen, strašně. Na jakési louce lágrujeme až druhý den dopoledne, kdy za hrozného horka jdeme dále, padlo mnoho lidí, jdeme vesnicí kde Princip (Gavrilo Princip – atentátník na arcivévodu Františka Ferdinanda D Este) se skrýval, když přešel Drinu a kde měl i schované bomby pod podlahou. V noci z 10. na 11. srpna je slyšet dunění kanónů.

11. srpna, Sestupujeme ráno k Drině. Vidíme explodující šrapnely a granáty, v poledne přecházíme dřevěný most od pionýrů opravený. 16. Regiment přešel celý již na druhou stranu do Srbska. Několik raněných veze se v sausu (v přepychu). Po cestě k shromaždišti padne sem tam ojedinělá rána z pušky. Lager na břehu Driny, v noci se sami postřílíme. „Uchvatite Dura“ a k tomu spousta „hurá“ a střílí jeden na druhého, 7 mrtvých a raněných. (Kůň jménem Dura.)

Otec Aloise, Václav Marel si na dopisnici připsal: „Ps: 12. 8. v dopoledních hodinách překročeny hranice, řeku Drinu ve směru na Valjevu v Srbsku.“

Dne 12. srpna 1914 začal první Rakousko–Uherský útok na Srbsko po vyhlášení války koncem července přes řeku Drinu. Pro velící generály byla hraniční řeka Drina a Sáva zanedbatelný problém. Pro útočící vojáky však byla závažnou překážkou. Drina v prostoru útoku je široká 150 až 220 metrů a hluboká od 2 do 6 metrů. Vytváří mnoho ramen a ty vytvářejí mnoho různě velkých ostrovů. Břehy jsou srázné a někdy i 5 metrů vysoké. Hustý porost je ideální pro obranu a omezil pozorování nepřátelského břehu ze země i ze vzduchu. Řeka zde i rychle reaguje na srážkové změny počasí.

Podcenění této přírodní překážky, špatné přístupové cesty, nedostatečné ženijní zabezpečení a odpor nepřítele zapříčinilo od začátku zpoždění o desítky hodin. Zároveň neumožnilo přechod řeky na široké frontě.

5. armáda z Bosny překročila řeku Drinu (první přes řeku přecházely český 91. českobudějovický a 102. benešovský pěší pluk od 9. pěší divize) a o dva dny později zaútočila 6. armáda na Srby jižněji od Sarajeva taktéž překročením řeky Driny. Ta se napřed utkala s černohorskými prapory, které kryly levý bok spojeneckých srbsko – černohorských sil. 6. armáda se probíjela přes tuhý odpor kupředu, ale 5. armádu zastavil u Šabace protiútok 1., 2. a 3. Srbské armády a později ji zahnal zpět za řeku Drinu a Sávu.

Jediným úspěchem tak bylo 20. srpna 1914 dobytí Višegradu.

Z dopisu rodičům, psáno 13. srpna 1914:            „Dosud zdráv a celý! Již jsme tam. Je to žalostné dost. Bříško mi už tak spadlo, že to dál nejde. Veliké štrapace denně, stále dále. Nemohu Vám dále psát, ku koupi vůbec nic, vše už vydrancováno. Přijedu-li nazpět budu Vám moci mnoho vypravovat. Psát nesmí nikdo, pošta ani zde není.“

Z deníku:    „13. srpna, První můj gefecht (bitva, bojová srážka). Jsem ordonancem u majora Kuchty (není ve schematizmu regimentu 1914). Náš Regiment je v Divizion Reserve (divizní záloze). Ráno v 7 hodin exploduje první granát nad našimi hlavami. K večeru je boj u konce. Vylezeme na výšinu, hořící vsi, prchající nepřítel, palba kanónů, mrtvých kolem dost, raněných málo.

14. srpna    Pronásledujeme. Strašný déšť, přespáváme v lese, ráno promoklí na kůži. Druhý den je raněn Kazimírek do hlavy.

16. srpna    Boj na Velkém Gradaci. Nezasáhl nás Baon čině. 53IR, 16IR, 79IR. Večer pronásledujeme, prudký boj artilérie (dělostřelectvo) (prý 8. chor.) dostali porážku. Spíme ve švarlinii jakési. Už jest v noci chladno. Trpíme dosti hladem jen švestky a ovoce jíme stále, jiného nedostaneme jísti.

17. srpna   Pochod po silnici. Všude plno tornister (batoh – velká polní) a pušek. Mrtvol našich dost, však více Srbů. Všude plno vojska a artilerie. Zde najdu mantl (plášť). Artileriebedeckung (krýt artilerii) uhýbáme napravo ze silnice na kopec. Hrozný déšť. Večer s Major Kuchta Gusta? a Hauptmann Urákostou? spím na slámě v zahradě jednoho domu, který je plný raněných. Celou noc je nosí, přepadli je v Javlaka. Ráno jdeme hledat Regiment, ale nenašli jsme ho. Jdeme stále napřed až do prvních linií 16. Regimentu. Jsme ohroženi z levé strany. Vidíme Srbskou artilerii. Konečně jdeme nazpět za hrozné střelby artilerie. Na jednom vršku najdeme celý náš regiment. Zde vidíme poprvé kuchyni. Cosi se děje, ale již za tmy. Odrážíme však ještě pronásledující (nás) Srby (16 IR). Potom rychle nazad, alespoň jdeme lesem a jakousi schůdnou cestou. Nevíme doposud co se děje – až 18. srpna ráno, když se nezastavujeme, mě napadlo, že by to byl ústup?

VIII. sbor byl poražen u Šalce, uhýbáme vpravo prý VIII. sboru jdeme na pomoc, vracíme se však zpět. Jdeme stále ostřelováni dělostřelectvem, jak jdeme po cestě nazpět. Granáty padají vpravo, vlevo, naštěstí není nikdo raněn, hrozně to však vypadá. Utíkáme tak až k Drině jdu s Přecou. V 1 hodinu odpoledne brodíme Drinu. Zastavuji s revolverem na břehu. Nejdřív Train, Oberst jest celý pryč, několik lidí se utopilo. Přejdu s Jungwisthem po pás vodou, která bere. Stanu na druhém břehu. Jest zatmění slunce. Zahazuji patrony a pojídáme rezervu. Jdeme dále na lagerplatz (tábor).

Zapomněl jsem jak zahynul Hauptmann Zikmunowski? i od jiných Kompanií. Rückzug deckung měl úlohu náš Regiment, na té výšině jsme dostali poštu i kuchyni a tam i přenocovali. Ráno byl Auf formieren .

Srbové střílí stále prudčeji. Jdu … na pravé křídlo. Když přijdu na zpět k té chalupě kde jsme spali v zahradě, kraj plotu jest pryč. Jen několik jednotlivců od 14. kompanie utíká nazpět, ptám se co jest. Nazpět utíkám též. Na tom to prvním Lagerplatz jsme asi 4 až 5 dní. Dostávám se v té době k Regimentu, jest tam Vondráček (Signalist), Jest nám dobře. Jsme stále pohromadě a spíme pod celtou. Potom jedeme na druhý Lagerplatz. Zove ze Bjeloš na kopci. Vidíme Drinu, Loznici vpravo, Lešnici vlevo. Často střílí kanóny na Loznici. 1 Baon je vždy dole na Drině – Sicherung.

Patroly jdou přesto, málo však zvědí, myslíme, že nejdeme více nazpět do Srbska, ale zklamali jsme se trpce. S kolegy kadetty a fähnrich jsme často u muziky a pečeme maso, které si sami řežeme ze zabitých krav. Málo však dostanu od mojí kompanie. Menáž dostávám od kuchyně štábu. Vondráček často jede do Bjeliny a přináší různé věci. Není to zde zlé. Setkávám se často s kolegy. Není však zde více Přecechtěla a Valického. Chudák Souček nosím mu též poštu. Práce mám dosti, často jdu dolů k I. Baonu asi ¼ hodiny daleko. Štefanové, Šada, Vagy, Mesaroš a ještě jeden fänrich, ale brzo se ztratí. Jednou byl alarm v noci. Srbové prý přešli Drinu, není tomu tak. Vracím se zase nazpět, ale ne na dlouho. Brzo jedeme do Bjeliny. Tam byl pěkný život. Všechno zde je možné koupiti, ovšem drahé jest všechno. Plno vojska. Jsem na štábu Regimentu, které je na zahradě u jakési švábské rodiny. … pěknou dceru má, ta stará z kuchyně … stále. … Jungu a Souček jsou kadetty.

Často se ztrácím u našich českých muzikantů. Chodíme nakupovat do města. V kavárně se setkávám s panem Rekem, je putzer (čistič, štukatér). Množství vojska jest zde stále. IR 53. je zde, sešel jsem se na ulici s p. Kubcem. Vypravuje že někteří už padli a kteří jsou raněni. Nakupuje víno, tak se přidám též. Zde jsou dobré časy. Náhle však přijde Abmarsch na 6. srpna. Vše se koncentruje na březích Driny. Půjdeme prý znovu do Srbska. Asi 8 – 10 km severně od Bjeliny. Staneme v rozsáhlých zahradách, kde roste plno švestek. Regiment kommando jest v jednopatrové škole. Též Brigade Kommando je v přízemí. Jsem u telefonu, naslouchám všem rozhovorům. Konečně se pracuje. Pontony se vozí bez přestání. Brzo prý půjdeme.“

Z dopisu rodičům, psáno v polovině srpna 1914:   „Náhodou jsem se zde (Bjilině) sešel s panem Rekem od 91. regimentu. Překvapili jsme se navzájem. Pověděl mi něco o L., jak jste přijali mobilizaci a podobně. Šel jsem zrovna po příjezdu ven do města, ač to nebylo dovoleno. Musel jsem se trochu posilnit, totiž vína popít. Pivo nedostaneme ani kapku. Zase jednou za čas jsme viděli větší hnízdo, má to tu asi 10 000 obyvatel“.

Z dopisu rodičům, psáno 27. srpna 1914:            „Dnes jsem dostal Váš dopis a před několika dny i kartu od Tatínka i od Jardy, což mě velice potěšilo. Vyvázl jsem tedy šťastně z prvního nebezpečí, z kterého jsme se tak ztenčení navrátili. Snad na nás čeká ještě druhé, možná horší prvého a v tomtéž směru. Čekáme připravení, vyjít můžeme každou chvíli, snad prý se vyjednává?

Víme toho málo zde. Noviny jsem četl dnes ze 17/8 co utrpení v celé Evropě. Několik mých kolegů raněno. Přecechtěl z Prahy se tam v Srbsku ztratil, snad jest zajat. Ztratil jsem i tornistru, košili už mám 3 neděle, kalhoty nemám. Dnes se koupu v řece, jinak jednou za čas. Jen aby to netrvalo přes zimu, zmrzli bychom všichni a uschli. O nás tu dole nepíší noviny nic, jen že jsme šli třemi proudy. – jo – Moje šaty jsou v kufru, o ten byste se mohli hlásit u regimentu. No – doufám že si to přivezu sám, a že o to nebudu muset psát. Budu si teprve umět vážit života, přijedu-li na zpět a vzpomínat na hrůzy války se všemi příznaky. Jsem nyní ve Štábu jsou tam Češi a je nám veseleji. Vzpomínáme mnoho o naší slabé pozici a jak ještě dlouho bude trvat a podobně.“

Otec Aloise si na tento dopis či poštovní lístek připsal: „Tento lístek byl první po boji, který prodělal dne 16/8.“

Z dopisu rodičům, psáno 28. srpna 1914:   „Jsem bohudík ještě živ, ač se necítím zcela zdráv. Dostal jsem ze všeho toho revmatizmus. Zkusili jsme moc, nedovede si to nikdo představit a nevíme nebudeme-li zkoušet ještě déle. Neb nikdo nezdá co s námi bude. Šli jsme nazpět, jsem nyní v bezpečí, na jak dlouho – nevím. Vzpomínal jsem na Vás všechny často, mysle, že se s Vámi již více neshledám. Naděje byla malá – pramaličká. Snad bude ujednán mír a nebude se více prolévat spoustu krve.“

První den útoku na Srbsko 12. srpna 1914 začala 36. pěší divize z XIII. armádního sboru (v její sestavě byl nasazen Aloisův pěší pluk 79.) přecházet řeku Drinu u Bataru přes ostrov Kurjačicu. Kde se podařilo po poledni 12. srpna překročit řeku 7 pěším praporům. Odpoledne postavili zákopníci pontonový most, po kterém překročil řeku Drinu i zbytek 36. pěší divize. Většina dělostřelectva a trénu se zásobami zůstala však na západním břehu. Tato podpora v dalších dnech citelně divizi a pluku chyběla.

Ne příliš silné srbské oddíly před 36. pěší divize ustoupili na obrannou pozici Tršiča Brdo – Runjani – Lipnica – Obrež. Dalším jednotkám XIII. armádního sboru se však ten den nepodařilo řeku Drinu pro odpor nepřítele překročit.

Druhý den útoku (13. srpna) marně čekal XIII. armádní sbor s 36. pěší divize v útočné sestavě na prolomení fronty VIII. sborem. Jež je měla podpořit svým dělostřelectvem. Večer se povedlo několika ostatním částem XIII. armádního sboru, překročit řeku Drinu u Zvorniku a zaútočily na Boranja planinu.

Až v pátek 14. srpna 1914 dostal XIII. sbor povel k útoku nehledě na VIII. sbor. 36. divize zabředla do tuhých bojů se Srby u Dobriče a Obreže. Po několika neúspěšných útocích, divize prorazila a zastavila se na noc na pozicích Dobriče – Obreže - Tršičsko brdo Loznice.

Další den (15. srpna) 36. pěší divize opět nastoupila do útoku, ale opětovně se jen pomalu probíjela srbskou obranou a postoupila jen do obce Brezjaka. Kde cestou krom nepřítele se jí postavilo do cesty i počasí, prudký liják a bouře.

Dne 16. srpna 1914 čekal 36. pěší divize oddech v údolí řeky Jadra u obce Brezjaka a druhá sborová 42. Honvéd divize se nacházela v pozicích u Krupaň.

Dne 17. srpna 1914 byl útok 36. pěší divize Srbským dělostřelectvem zastaven u Zavlaky.

V dalších dnech začali prudké protiútoky nově přesunutých srbských posil zatlačovat Rakousko-Uherské jednotky zpět k řece Drině (o ústupu bylo rozhodnuto 19. srpna večer). Tento ústup skončil 23. srpna 1914.

 

Září 1914

Z dopisu rodičům, psáno 1. září 1914:    „Teď jsme již zase nazpět a ležíme již 10 dnů na hranici v Bosně. Co bude s námi nyní, jak zde dlouho zůstaneme, neb přejdeme-li ještě jednou na zpět? Cikánský život to je, ba ještě horší.

Chvále ještě, že jest pěkné počasí a krásné noci. Jsem přidělen ku Štábu jako telefonist a jezdíme na kole mit „Meldungen“ (s rozkazy a zprávami). Jest to lepší než u kompanie. Málo se ale najíme a moc špatně, jen v poledne lépe. Něco si koupit, vůbec nemožné. Kolega Přecechtěl je těžce raněn na hlavě kolbou od pušky. Zůstal ležet sám v bezvědomí celou noc až do druhého dne dopoledne, pak ho našli. Má otřesení mozku, hlavu rozbitou, odvezen do nemocnice, ale blázní prý. Ten druhý kolega také Přecechtěl (Moravan) jest také poraněn na hlavě a ještě několik mých kolegů. Já jsem vyvázl jako zázrakem nezraněn, ač jsem přišel do největšího ohně pušek a granátů. Byl jsem po celou dobu Gefechts ordonanc (vojenský posel, spojka). Dnes dostal na starost rozdělování pošty, přičemž jsem našel kartu, kde se ptá starý pan Přecechtěl po Kazimírovi, že něho už 8 od nedostal žádné zprávy. Kdybych měl kartu, psal bych mu šetrně sám, ale jak vidíte, že jsem tento papír utrhl z cizího dopisu. Karty nejsou k dostání ani kousek papíru, tak si musím pomoc jak mohu. Divím se že moji kolegové budou nositi kvér, neb s ním neumějí zacházet.

Jak z té nesčetné korespondence vidím, že ti jenž sedí doma, představují si ten život vojenský velice růžově.  Každý skoro píše: Snad se ti daří dobře! Pravím: Teprve si bude umět vážit civilu ten, kdo půjde zdráva celý zpět. Srbové se drželi velmi statečně, ale i ukrutně, stejně však museli před námi ustupovat. Všude mají spoustu zákopů, které měli již v míru vykopané a na kterých pracovali ženy i děti. Ženy střílí na nás zde v zadu. Byl jsem svědkem tohoto případu 16. srpna. Rána za ranou na nás z pole kukuřičného. Dva z našich vojáků raněni. Jdeme s nasazenými bodáky prohledávat kukuřici, najdeme jedinou ženskou s puškou v ruce a hromadu patron, které na nás chrlila. Byla ihned zastřelená. Chaty jsou plné munice, opatrnost nejvyšší nutná, aby nebyl zákeřně střelen. Před námi volají „Živijo králi Franjo Josips“ a na otázku jsou-li ve vesnici skrytí Srbští vojáci, zaklínají se všemi možnými svatými a bohem a v tom momentu prudká palba ze všech stran na nás. Při tomto přepadení mi byla ustřelena Oberekolben schaft (pažba – předpažbí) od pušky a puška z ruky vyražena. Srbové na to brzo couvli a uchýlili se do jejich příkopů. Snad seženu zas brzo kousek papíru, abych Vám mohl opět brzo psáti.“

Další zápis v deníku je datován 7.září:  „U mojí kompanie jest ještě Vagy, Šada, Štefanovič. Jsou veselí nezajímající se co je všechny čeká v 9. hodin. Ke Drině jde napřed I. Baon, já zůstávám u IV. Baon. Vidím Pemjena. Tichá cesta je těmi poli plné kukuřice. Všude je dosti Deckungu nahrabáno. Přes můstek přejdeme slepé rameno Driny. Ale ještě tišeji se zas přes ten můstek vracíme. Tak v chladu sedíme až do 2. hodiny a pak jdeme podruhé. Pionýři i sapéři jsou na ostrově. Nalevo od nás IR 37., napravo IR 53. Tak se šťastně dostaneme až na břeh, tak jest celý IR 79 zformován v mraze jeden na druhém. Jeden III. Baon je v čtyřstupech na pontonech. Jakmile první muži vystoupí na východní břeh Driny, ozve se příšerná palby, salva za salvou. Napřed třeskne první šrapnel a pak smrdutý prach z vybuchujícího granátu. Vlítnu do té díry, sedím pak chvíli nehybně v té díře a poslouchám hvízdání kulí. Na to vidím, že všechno utíká nazpět. Pionýři, pochopím a letím též, mnohá koule proběhne nad hlavou. Ztratil jsem čepici při přilézání jakéhosi plotu, přes kterého se překulím jako hruška. Přišli jsme až k mostu. Odtud se však všechno žene nazpět. Někdo z oficírů neví co jest, formuje se a zpět. První ranění se nosí. Zatím svítá. V deckungu je masa lidí (raněno), nikdo se o ně nestará. V Šada raněn, oberst též. Vidím, když ho nesou nazpět o 5 hodině. Pontony jsou prostříleny a odplavaly, granáty jdou přímo do nich. Tak přepraven jeden Baon. Ti šli kupředu. Srbové prý už utíkali. Gegen angriff (protiútok). Nemohli se udržet, neměli munici, byli zlápáni množstvím, zahnáni zpět. Raněno a mrtvo. Zde jsem ztratil kolegu Kadetta Sungelsberga. Ten Talian od 3 kompanie. Jungvirth raněn, těžce a umírá v Bjelině. Dubravčic raněn a zajat, psal domů z Bitolje. … as jistě mrtev.

Tak jsem bojoval až do večera na ostrově. Formuje se znovu Regiment u toho můstku. Jde se potom nazpět, snad se má dnes v noci znovu forcieren. Jsem s mediky, potom se setkám se Skálou a přenocujeme u cesty v kukuřici. V noci velká střelba, náš Regiment jde o 2 hodiny noční kolem. Skála k ránu zmizí, setkám se sním zase u toho ohromného dubu. Vše jde k poledni nazpět. Tentokrát s hroznými krvavými ztrátami 1400 mrtvých a raněných, 46 offizier.

Vracíme se (9. září) do téže vesnice odkud jsme včera vyšli. Jelikož se obáváme šrapnelů, jdeme brzo dále za vesnici. Přes silnici do kukuřičného pole, které se celé skosí. Regiment kommando v boudě, kterou si sami postaví s pomocí latí a proutí. Oberstleutnant Schöbel jest Regiment kommandant. Vítány nám jsou dnes kuchyně.

Odpoledne 10. září jdeme nazpět do Bjeliny, kde zůstáváme až do 15. září ráno. Tu dostaneme rozkaz. Jdeme zase na sever po silnici. Už počítáme, že brzo přijdeme k Sávě. Snad jistě 4 R tu však staneme ve vesnici. Liduprázdná, vydrancovaná už od dřívějška. Regiment No. 93 zde byl před námi. Aleje hrušek a švestek jsou ještě dosti na zahradách. V pěkném stavení nalevo od silnice rozložil Regiment kommando svůj stánek. Večeří se na verandě. Včera jsou zváni velitelé praporů i pluku ke generálovi. Náš Regiment je znovu určen forcieren (dobít) znovu Drinu při soutoku Sávy. Nikdo nemá tušení co zase losování přinese. V noci v 1 hodinu jsem probuzen a i ostatní ordonanci. Dostáváme snídani – černou kávu. Tuším však něco hrůzného. Aufmarsch trvá až do svítání. Tu staneme na cestě, projdeme vesničkou, kolem naší artilerie, která zuřivě střílí. Ale i nás spatřila ta Srbská. Granáty jsou vesměs krátké, ale šrapnely působí strašně. Jdu s kompanií číslo 13. Tkašer jde se mnou. Zasahuje celá salva nejméně 20 lidí, raněno a i mrtví. Jeden ležel u kraje cesty. Zde ranění  i medik při obvazování raněn – ten prý zemřel. Nikolič jest se mnou. Jdeme dále po cestě k složeným pontonům a kládám. Odtud přijdeme přes pole na cestu. Zde se snáší spousta raněných na Hilfsplatz. Leutnant Šada raněn, kaprál od Regiment komanda. Posunování III. Baon ještě na našem břehu. Přepraveny již 3 naše Baony na druhou stranu. Setkání s Major Mirth Carl, Oberstleutnant Schöbel Franz, Oberleutnant Storgar Anton. Ztráty tohoto pluku 600 – 700 lidí. Regiment 91 a 102 též zde. Setkání s Karlíkem a Plškem. Cesta nazpět k Pospíšilovi. Tyto čtyři dny to bylo 16. – 21. září za Drinou a Sávou, špatně se našim daří. Nemohou kupředu přes opevnění a silné drátěné překážky. Vše podminováno a podkopáno. Voda stoupá, vytopí nás i z deckungu a to v noci, což je velice nepříjemné. Dny za dnem kopeme deckungu o něco výše. Veliký i pro nás jest tam dost místa. Při hrabání raněn od šrapnelu Karel, stále jsem kousek od něho. Major Gustav Kuchta dostal při přebírání pušek ve švarmlinii ischias. Četné exkurze Brigade Kommando. Budu u mostu pro muže. Při tom přespání bez mantlu v mokrém deckungu s Borunstenem Dr. od 73. Regimentu, jeho Regiment kommando jest napravo od nás. Dnes jsem měl jít do švarmlinie.“

Dnem 16. září 1914 se Alois Marel nachází v (u) Těchu. Vzpomíná na dělostřeleckou palbu:  „Hřmí stále ve dne v noci, už jsme si na to zvykli.“

Z dopisu rodičům, psáno 22. září 1914:   „Dostal jsem prý od Vás 2 dopisy, ale nebyly mě dosud dodány a neznám kdo je převzal, ač jsem je dva dny hledal. Panuje zde teď už hrozný nepořádek. Jsme nyní v tom nejhorším, byl jsem 5 dní nemocen a byl na hilfplatze. Snad to mi bylo štěstím, že jsem dnes živ. Ale jak nedovedete si to představit. Ne-ne není to život.

Teď to zas na nás čeká, nevím budu-li mít zase to štěstí a dostanu se živ a zdráv ven. Jak jest u nás smutno,  raněných musíte tam míti již mnoho. To jsou tisíce mrzáků. 

Za hrozné palby granátů odesláno 24/9.“

„Dnes  (28. září)  jsem měl jít do švarmlinie, k III. Baonu, ale přece zůstanu. Zdá se že budeme ablösováni (rozděleni) dnes nebo zítra. 28. odpoledne přecházíme most a přijdeme do vesnice v Bosně. Rače převezou nás na lodích a ještě ten večer jsou vagónovány 2 Baon. Nevíme kam jedeme. Ráno se octneme ve Vinkovci, jedeme do Bosny (29. září).“

Dnem 28. září (na Sv. Václava) začal psát dopis rodičům, ten však dokončil až 17. října 1914. Nyní je citováno z 28. září:    „Naše brigáda jest detašována a přidělena k 8. sboru. Ti mají však jiné číslo pošty, následkem čehož naše pošta jde na staré místo a nikdo ho nepošle za námi. Teď půjdeme zase jinam. Vím však že jste všichni živí a zdraví, a že se Vám nikomu žádné neštěstí nepřihodilo a to mi stačí. Před čtrnácti dny jsem se sešel s velkým Karlíkem, medikem na Hilfsplatze 102 I.R. a předevčírem zase s kolegou Plškem. Rovněž medikem co chodil se slečnou Išyrskou, snad ho znáte. Porozprávěli jsme si o L. pověděli co kdo věděl nového nebo nového poznal, jeden nebo druhý, přec jsme měli oba radost, že jsme se sešli v cizině za této doby.

Špatně se nám daří zde všem. Ležíme už 14 dní v hrozném blátě a vodě v dírách jako krtci, ani slámy nemáme. Kulky létají ve dne v noci okolo hlavy, celé noci se střílí, nemožno ani spát, nedají nám pokoje. Smutně je nám, smutně. Včera odpoledne mi byla prostřelena na hlavě čepice a sebralo mi to málo kůže. Měl jsem teda z pekla štěstí. Střílet se přestane ve 4 ráno do 10 dopoledne, jinak to jde stále.

Z nebezpečí člověk nevyjde ani na minutku. Kolega jeden padl s ešálkem v ruce, když si nesl menáž mrtev k zemi, zasažen kusem granátu přímo do hlavy. U celého regimentu není již více jak 4 kolegové jednoročáci. Ostatní jsou raněni nebo se ztratili. Tři jsou mrtvi, též kolega Souček, ten s kterým jsem jel na vánoce domu.

Počasí jest tu špatné, prší, zima se již hlásí hlavně v noci. Mám si prý psát domu o teplé prádlo zimní , radí mi známí oficíři a doktoři. Počítá se že nepůjdeme brzo domů, že to bude trvat přes zimu. Dr. Nettl dostal před několika dny paklík z domu, snad bych ho také obdržel. Ty hnědé flanelové podvlíkačky, dvoje vlněné ponožky, teplé triko, nejlepší by byl zimní svetr. Prát to stejně nemohu. Kapesníky jsem si koupil, když jsem byl v Bjělině, též spodní kalhoty, ale už se mi rozpadli docela, rukavice bych též unesl.

Ještě během dnešního dne půjdeme dále, snad prý do Mitrovice, přeptám se na naše poštovní číslo a buďte tak laskaví a těch pár věcí mi zašlete.  Peníze nechci, těch mám dost a nemohu je utratit – není kde. Čemu bych byl ještě rád, kdyby jste mi sem zaslali tak vždy za pár dní kousek novin. Teď jsem již neviděl 2 neděle noviny. Jen od Čechů kteří teď přijeli k nám, jsme se zase něco dověděli. V Praze prý jest 130 000 raněných.“

V prvních měsících války docházeli dopisy rodičům velice nepravidelně, některé se i ztratily. Jiné přišly i s měsíčním zpoždění. Proto Alois zkoušel psát německy, míchajíce v dopisech češtinu. Tyto dopisy chodily s menším zpožděním. Aloisovo číslo Feldpost (polní pošta) bylo 44.

Než stačil vrchní velitel Balkánské fronty polní zbrojmistr Potiork, přeskupit jednotky a znovu zaútočit na Srby, překročila srbská Timocká divize 6. září Sávu u Mitrovice na Bosenské území. Byla však rozbita prudkým protiúderem 29. rakousko–uherské pěší divize.

Nový útok Rakouska–Uherska započal v noci ze 7. na 8. září 1914, kdy 5. a 6. armáda utočila společně bok po boku. Srbové s Černohorci však opětovně zaútočili přes řeku Drinu u Kupinova Moravskou divizí a k 11. září pronikli až k Sarajevu. Jen na Romanja Planina byli Černohorské jednotky zastaveny a poraženy.

Pro 36. pěší divize divizi to znamenal přesun do prostoru Medjaší–Amajlija. Útok započal v noci ze 7. na 8. září 1914. Ve 3:15 začali jednotky 36. pěší divize překračovat Drinu u ústí řeky Bara u Malé adě. V 4:40 však Srbové provedli protiútok (1. a 2. pluk Moravské divize) a v 6:30 byla divize vržena zpět na západní břeh Driny. Divize ztratila 1 600 mužů, Srbové údajně 180 mužů. (Sesterská 42. honvédská divize se nacházela v prostoru Amajlija–Glavičica.)

Další již třetí útok na Srby přes řeku Drinu započal pondělí 14. září 1914. Zatím 36. pěší divize zůstávala v záloze a později její 71. brigáda posílila 9. divizi. Dva prapory 79. pluku tak pod velením podplukovníka Schöbla podpořily útok VIII. sboru a její 9. pěší divize 17. září 1914 za svítání u ústí Driny u Dračanské celnice. Později byl tento útok 79. pěšího pluku vyhodnocen jako mimořádný.

V dalších dnech (20. září) 71. pěší brigáda dále podporovala útok VIII. sboru přes řeku Drinu na Šabac. Druhý den 21. září byl nasazen jako poslední záloha prapor 79. pluku. Ten postoupil přes vyčerpaný 73. pěší pluk několik set metrů k srbským pozicím. Ale to bylo vše. Obě strany utrpěli obrovské ztráty a totální vyčerpání. Proto téměř současně se začali zakopávat a opevňovat v současných pozicích. Tento stav trval po celý říjen až do začátku listopadu. Stejně jako Srbové bylo nepřítelem Rakušanů i počasí. Už od 13. září skoro nepřetržitě pršelo a hluboké bláto brzdilo pohyb.

Ztráty jednotlivých pluků byli hrozivé.

Zde pro příklad uvádím počty přeživších mužů 21. „Pražské“ zeměbranecké divize:

6. zeměbranecký pěší pluk – 1 a ¼ praporu s 18 důstojníky, 1089 muži a 4 kulomety

7. zeměbranecký pěší pluk – 2 prapory s 20 důstojníky, 1183 muži a 5 kulomety

11. pěší pluk – 1 a ¼ praporu se 17 důstojníky, 777 muži a 2 kulomety

15. pěší pluk – 1 a ¼ praporu se 17 důstojníky, 954 muži a 1 kulomet

Tyto pluky nastupovaly do boje s plnými stavy, jež činily asi 3 500 mužů.

 

Říjen 1914

Z deníku 1. října 1914:   „Dva Baon III. a IV. jely do Mitrovice. Umlklo střílení za těch hrozných nocí za Sávou. Kdy se podobalo klokotání vařící vody. A kdy otřesy vybuchujících granátů vám zasypávali deckung zemí. V první noci dělali Srbové 3x šturm mající v úmyslu zahnat nás zpět do Sávy. Co budeme dělat v Bosně? Jsou prý tam komité ve větším počtu. Jdeme je rozprášit, míjíme Slav. Brod. Přicházíme zase na tu horkou půdu Bosenskou. Brod Bosenský je zastávka, přesedáme na druhém nádraží do úzkokolejné. Zde jsem hledal mezi právě přijedšími rekruty IR 98 kolegu Mattleru. „Jel prý do Ruska“, říká mi jeden rekrut z Pazucku. Po celonoční jízdě v poledne v předposlední stanici v Tuply. Jsou tam nějaké továrny a doly. Na každém kopci vidím v duchu švarmlinii. Odpoledne přijede generálmajor Šujaric Ličau mluví k nám a nabádá k další statečnosti. Na to jest nový marsch za hustého deště. Jdeme kolem továren a dolů polní cestou na silnici. Pochodovali jsme po svých až do 9 hodiny večer. Kdy stavíme v první vesnici a spíme ve stáji na seně. Oberleutnant Pospíšil žene všechny v 7 hodin ráno dále. Vidět 27. Ldst. z Laibachu, patří k naší Brigádě. (*5

Z dopisu rodičům, psáno 1. října 1914, razítkován v Sarajevu:   „Psal jsem Vám včera ve velikém spěchu poslední lístek. Už jsme zase jeli dále, jižně drahou, stále nevíme kde nás vyhodí. Hledal jsem též Milka Matlera, bohužel nenašel jsem ho u jeho regimentu 98, který sem včera přijel, Jen samí rekruti – děti. Hezky vypadají, radost se na ně dívat, nebudou však pěkní za pár dní. Milek prý jel nahoru, říkal mi jeden z Pazuchy, který zná mně i Milka.

Dnes jsem již Reservist, jel bych hned domů. To by bylo krásné, bohužel tahle člověk ani neví, vrátí-li se někdy na zpět.

Včera jsem za poslední dva měsíce pořádně jedl a dokonce pivo pil v Brodě. No a to teď budu mít zase půst.“

Z deníku 2. října 1914:   „Zastavujeme 1. der Feind in der Stärke 2 Baone guneldet v horách jižně od Tuzly. Jdeme celý den malebnou krajinou kolem řeky. S Přecou sdílím cestu, vypravujeme si mnohé zajímavosti. Strašně dlouho čekáme na kuchyně, které ráno přivezou umaštěné maso a polívku, kterou nemožno jíst. Ještě ani kompanie nepojedly ještě a je tu Befel  kus cesty jdu s Oberarzt Pospíšilem (vrchní lékař–nadporučík). Opouštíme silnici a jdeme direkcion nahoru. Oberstl. Seh. sám vede. Večer stürmen na hřeben jakési hory horského hřbetu. Mezi námi a nepřítelem je pouze hluboké údolí. Je vidět i nepřátelská artilerie.

2 gebirgs (pohoří) geschütz (děla) oznámily nám četnické patroly. Mám mapu, anektoval jsem jich asi 8, nosím je v tornistře v deskách. Velké ticho, nasazeny 2 Baon, se rozloží s hojným scherung (zajištění). Ztratil jsem bandu a bloudím nazpátek, dojdu až ke druhé kompanii. Jest tam Zugsführer (četař – poddůstojník) Audrážek Čech. Jsou na Feldwache. Zůstanu u nich a zabalil jsem se do Zeltblatu (stanová celta – stanový dílec). Předpokládám hodně studenou noc, nesčekráte jsem se zimou probudil. Ohně založit zapomněli.“

Z deníku 3. října 1914:   „Až ráno když už Regiment postupuje, se ohřívám se známým Vančou u ohně, ten nemá ani mantl. Muzika a Pr. jsou poslední. Brzo však sedí zmoženi hladem a únavou.

Když přijdeme na kopec k městečku N. (viz. mapa), vidíme že jest od nepřítele prázdné. Schöbel vyšle Nachricht  patroly (se zprávou) směrem jižním na kopec před námi a na kopec za městečkem ležící. Lst. 27 jest nalevo od nás a blížíme se s ním Verbindung (současně). V městečku vypravují, že zde Srbové byli ještě včera a odtáhli, jsou to vesměs Turci. Srbští obyvatelé městečka odešli s vojskem a vzali sebou vše. Zničeno zde není mnoho. V obchodech dostaneme ku koupi četné věci i několik lahví piva zde dostal Hauptmann Wimmer Joseph. Telegrafujeme z věže našemu Regiment kommandu, které jest dosud na hoře na kopci, aby sešli dolů. Zde jest a menage, blízko četnické kasárna za mostem (Kladant), kudy přijede náš Train. Odpoledne jdeme dále po silnici, která se serpentinou vine na kopec 900 m vysoký. Na vršku jest skála, jmenuje se Vrag. Naše artilerie leze s obtížemi nahoru. Padne jedna rána a četník je raněn do nohy. Jest to hnusný marš. Zastavujeme se v lese, myslím že zde zůstaneme přes noc, ale po půl hodině rastu jdeme zase dále. Nahoře jsou 3 – 4 chalupy. Sestupujeme a za úplné tmy stále dále jdeme lesem s Dr. Weisz a s Dr. … ten tlustý s kterým jsem byl potom v marodehausu ve Višegradu. Jsme zvědaví na setkání s těmi komitéty, jak nám napovídali. Na těch jsme ztratili množství lidí. Neb to byli regulérní trupy srbské.“

Dnem 28. září (na Sv. Václava) začal psát dopis rodičům, ten poté dopisoval 3. října, dokončil jej však až 17. října 1914. Nyní je citováno z 3. října:    „Nemohl jsem dopsat ani odeslat. Jsme už 4 dny na cestě směrem jižním, už budeme brzo zase v Sarajevu. Počítám ještě 35 kilometrů. Lístek jsem dosud žádný nedostal, pošta nám nyní nedochází, již 20 dnů nedostal nikdo psaní.“

Z deníku 4.–5.  října 1914:   „Následující den postupujeme na všech stranách „gesichert“ (zajištění). Od rána strašně prší – nepřestává ani na minutu. Sklíčené nálady jsme všichni, ani roztažená zeltblatt (stanová celta) mi nepomůžou od notného promočení až na kůži. Přicházíme k lesu. Vidět postupovat vorhut (přední voj) ve švarmlinii (rojnice). V tom několik ran – na to bude dosti prudká střelba naše – a hned na to se ozývá první rána z geschütz (dělo). Zastavujeme a připravujeme se k rozvinutí, ale v tom přichází Weisung (rozkaz) a pokračujeme v marškoleně dále. Pochod jest přerušován častými zastávkami. Koně od Train nemohou dále. Cesta lesem se proměnila stálým lijákem v potok a bezednou tůň. Desperace moje dostoupila nebývalého stupně. Přecházíme potok, který teče údolím, kudy vede též úzkokolejná dráha. Jejíž mosty jsou po celé délce rozbity Černohorci. Stoupáme pak na protější stráň, míjíme několik chalup prázdných. Jedna baba na otázku byli tam včera Srbové, odpovídá, „že tam byli ještě v noci, ale že se stáhli přes Sbalo Polje“. Přijdeme na rozsáhlou planinu, nalevo i napravo od nás je les. Na prvním vršku před námi jest chalupa, tam byl potom Hilfplatz a dole pod ním byla Brigade Kommando Oberstleutnant Karpelus? (Zurpulus?). Sejdeme do široké kotliny a dosáhneme zase nejvyššího hřbetu. Některé kompanie se rozvinuli, jiné zůstali v maršlinii (pochodové formaci). V tom blesk – plesk a mocná salva, utíkám s Hauptmann Wimmer, k blízko před námi stojí gruppě stromů, tam přijde Oberstleutnant Schöbel. Když se hvízdání kulí, stane víc než nepříjemným, rozhodneme se utíkat do muldy, nějakých 50m vzdálené, kde byl … Rouen. Nalevo v lese … rachocení, našich dvou Mgo (kulometů), jest tam Hauptmann Urakota? a Ra…? … prudký oheň.

Jde to ze strany do rohu, Oberstleutnant se domnívá, že se podařilo Srbům podařilo prorazit pravé křídlo. Když byl Ldst 27. vyzvěděl …, že palbu na nás zahájil postupující Ldst. Který nás pokládal za Srby. Švarmlinie postupuje – Srbové opouštějí dekungy a utíkají. Brzo přichází naše geb. artillerie  (horské dělostřelectvo), která počne pálit na prchající a jejich pozice na protějším zalesněném břehu. Kdež mají i svoji artilerii, která bohudík střílí moc krátko. Nalevo jest též Ldst. a stojí v tuhém boji. Chrudraše? raněn do břicha a nohy. Toho dne raněno na 50 lidí, 7 těžce ostatní lehčeji.  Nečitelné  – málo nazad … … přičemž deckungy jsou stále obsazeny. Jest už … … půda úplně promoklá.

Večer mě pošle Hauptmann Wimmer jako ordonance k Brigádě, se mnou jde … … od 3. kompanie. Dlouho bloudíme a hledáme. Už myslíme, že nic nenajdeme, když náhodou potkáme olt. od artilérie, který jde k obstl. a vezme nás sebou. Slavná brigáda je rozložena pod stromem v seně.“

Další zápisky v deníku jsou psány zpětně v rozmezí 8.–31. říjen 1914, kdy se zúčastnil těžkých bojů v podzimních horách Bosny:   „Ráno jdu s ordonancem k našemu Regimentu. V silné mlze je dosti nesnadné se orientovat. Přece však vidíme slabý svit od ohňů. Tam konec konců najdeme v chalupě kde jest Regiment komando. Byla dána dispozice pro dnešní pokračování Verfügung (dispozice – nařízení). Levé křídlo nezměněno – pravé ustoupilo. Má být zesíleno. Vidět z našeho břehu hustou švarmlinii naší a ne více než 250 Srbů. Dnes zaveden telefon od artilerie. Brigadier brzo ráno odešel prohlížet pozice. Je sháňka po nás kam jsme se poděli. Jak naopak zas nadarmo hledám brigádu. Až ji najdu, rozložen na břiše, celou s mapami pod rukama. Nezměnilo se nic situaci. Pod okapem rozbiji stan a podestláno slámou přespím. Ráno Srbové zmizeli. Nastupujeme Vormarsch, napřed Ldst. Potom náš 79. Nejedli jsme už 4 dny nic. Včera jsem fasoval kousek sýra a ten jsem dnes zapomněl pod senem. Teprve za hodinu pochodování, vzpomínám že jsem ten drahocenný poklad ztratil. Cestou vidět četné místa srbských táborů a opevnění na radost prázdných. Jdu s Regimentem, jelikož Brigade Kommando jede na koních. Večer po celodenním pochodu přicházíme do hořící vesnice Yban Žljebovi. Celou noc jsem nespal. Byl jsem třikrát u divize. Brigade Kommando je v domě jednoho Němce. Vše jest však liduprázdné a zničené. Vesnice zapálili dnes ráno Černohorci. Několik raněných zalezlo do hranic dříví zdejší pily. Krajina slabě zasněžená. Ráno v 10 hodin vyhlášen Alarmmarsch. Jde celá Brigáda, maďarský pluk honvédů 19. 27 Ldst. Laibach jde údolím. Za 1 hodinu pochodu je slyšet zdáli střílení. … tam uhýbáme nalevo a jdeme lesem do kopce. Tam je dosti sněhu. Pozorujeme ze skal. Vidíme švarmlinii. Napravo prudká střelba. Tam je 19. HIR. Sejdeme dolu do vesnice zvané Mičivoda, sestávající asi z 8 chalup. Zde je dnes i nadále Brigade Kommando 17. Zde se mi líbilo, ač nás vši žrali. Denně jsem chodil s Oberstleutnant dopoledne na pozice, často i 2x denně. Nedaleko od nás na vyšším kopci byla Rezerva. Zde byla Fasung station pro Brigádu. Zde jsem ukradl boty i kolega Přeca, ale nepořídil. Na pozici zkusili strašně. Sněhu napadlo 20 cm a v noci byli mrazy. Regiment neměl deky. 90% mužstva má úplně rozedrané boty, takže mnozí chodili ve sněhu bosi. Regiment byl na Vyševině asi 2 hodiny východně od nás. Mezi nepřítelem bylo údolí v kterém malá vesnice, kde se nejednou sešla naše patrola se srbskou. Nabrali si brambory a šly zase svou cestou. V našem Regimentu jest více jak polovička Srbů. Protější hřbet se jmenuje Kitak. Ten se nezapomenutelně vryl do dějin našeho chrabrého pluku. Sem ustoupili Srbové, když četnými ataky i nočním, byli vypuzeny z Vyševiny. Při jednom nočním Angrifu padl mladý a milý Oberleutnant Peller Eugen, s ním mnoho mužů od jeho kompanie. Byl probodnut bajonetem v srbském deckungu, kam utekl v domnění, že jsou to naši. Tento noční angrif se nezdařil, byl odražen. Chodil jsem každý den s befehl k Obersleutnant Seh? Kteří měli ze stromků a kamení napravený deckung. S ním tam byl velitel Regiment Baon 27, kteří byli zakopáni nalevo od nás. Byli to hrozné cesty sněhem, v mlze, neznaje kudy a kam. Bloudil jsem jednou celý den, dokud jsem nenašel Regiment s důležitým rozkaze. Byli již na pochodu. Byl v očekávání gegenangriff (protiútok). Přišli na místa, která dle názoru Oberstleutnant Schöbel příliš exponovaná, pročež se zase vrátili za ranního svítání na Vyševinu. Odkud za dva dny potom po náležitém ostřelování srbských pozic naší artilérií.  Byl proveden Angrif, při kterém moje 4 Kompanie zajala 136 Srbů a 1 Oberleutnanta. Kitak dobit. Na našem pravém křídle namáhavě se probíjel ku předu Ldst. a honvédi. Honvédi byli v noci znovu přepadeni. Tam jsem byl 3 noci po sobě v lágru jak cikáni u ohně. Ale vařit a jíst jsme neměli co, přišli zase ty kruté časy. Pršelo ve dne i v noci. Goschler (četník) jest s námi a chodí s námi na prohlídky. Je to Rumun. Leckterou nezahrabanou mrtvolu Srba i našich, zde najdeme pokrytou vrstvou sněhu.

Dnes Vormarsch. K večeru se sejdeme s Oberstleutnant Schöbel. Několik raněných umírajících Srbů je zde po chalupách. Též naši zde jsou a sice od IR 22. Vesnice jest turecká.

Ráno za svítání pokračujeme v načatém pochodu po silnici serpentinou se vlnící. Zase se zde setkávám s Přecou. Stopy po ústupu patrné na silně rozjeté cestě od kanónů tažených buvoly. Kolem 10 hodiny ranní první kanonáda a zdáli se ozývá Infanterie. Jest to Rückzug gruppe srbská (ustupující skupina). Ty kanóny byly chyceny. Nesetkáváme se však na půdě bosenské se Srby, až zase po měsíci za Drinou.  Přišly jsme k večeru do vesnice Agareviči. Turecká osada 2 hodiny cesty od Driny. Jdeme na výšiny, když se rozpoutá strašná střelba na kopci před námi. Náš úkol však skončen, rozkaz zněl zůstat v Agareviči. Co mi velice chutnalo byl med, který jsme anektovali v naší „zahrádce“. Zůstáváme zde ještě následující den, načeš nám dána direkce na Ragatica. Kolem které jsme zdáli už jednou šli a viděli v plamenech. Dorazíme tam za jeden den. Polní cestou do Yban Pešuziči, dále po silnici vystavěné naším vojskem v 90sátých letech. Rogatice (příchod koncem října 1914) jest malebné městečko okolo 4 000 obyvatel. Mnoho domů však vypáleno a zpustošeno. Jsme v Bosenském hotelu. Tam a potom v kasárnách jsem měl nejlepší časy ve válce. Prvně jest pevná četná korespondence z domova mě docházela i pravidelně i noviny jsem dostával. Paket prádla které jsem nutně potřeboval, neb jsem už bez toho chodil týden bez košile, kterou jsem musel zahodit pro množství živočichů. Trapný výstup s Feldwebel, při nálezu toho sklepního bohatství alkoholu. My našli množství výborného vína, které dlouhé trvání nemělo. Byl jsem slabě nemocen, měl jsem slabou angínu. Posléze se přestěhováváme do baráků. Měli jsme zde velikou zimu a žili báječně. Stýkám se často s Demetrem a Pselecem, kteří jsou doposud u I. Baon. Chodí si ke mně pro čerství chleba a špek, za to mi starostlivě vyhledávají korespondenci. Souček stále dostává Venkov, který čtu. Já mám Politiku. Proslýchá se že budeme Kadetty co nevidět. Následek byl ten, že jsem se stal melancholickým, neb mě to moc nepotěšilo.“

Dnem 28. září (na Sv. Václava) začal psát dopis rodičům, dokončil jej však až 17. října 1914. Nyní je citováno ze 17. října:   „Dlouho píši tento dopis, mezitím jsem Vám poslal několik lístků. Jsem nyní ordonancunteroffizier  (Ordonanční poddůstojník – spojka) u naší brigády (Gebirgsbrigade 17 – Horská brigáda č. 17) (*6. Jest mi zde poměrně dosti dobře ve srovnání s těmi, kteří leží ve schwarmlinii ve sněhu, blátě a dešti ve dne v noci. Alespoň spím v baráku, ač o vši a štěnice není nouze. Bohužel vši už jsem dostal. Lidé jsou jich plné, officíři též. Není zde rady ani pomoci, musí se to ponechat osudu.

Dnes se vyhřívám na stráni na slunci, které se zase po dlouhé době zase ukázalo. Jsme stále v těch horách bosenských (Vyšenina, před Rogaticí). Dovídám se dnes naše Feldpost číslo, 307 – 17. Gebirgsbrigade. Snad dostanete tento dopis. Pište mi prosím bezprostředně po obdržení, čekám dychtivě. Pište mi co je nového, co píší noviny či se blíží konec vyjednávání.

Pochybuji drazí Rodičové, že strávíme vánoce a štědrý den pohromadě. Zůstanu-li zde u toho Brigadekomanda, tak nejsem tak v nebezpečí, ač musím často se zprávami k mému Regimentu, neznámou cestou, lesem a podobně. Tu zásilku neposílejte, sotva bych to sem myslím dostal. Vše jde na koních, munice, chleba i konzervy. Nic jiného vojáci k jídlu nedostanou. My zde máme kuchaře, rýži, fazole, černou kávu, brambory a i konzervu si připravíme.

Hlad nemám jako dříve, ale zkusil jsem ho též dost a možná ještě zakusím. Teď právě vařím černou kávu v kotlíku, cukr jsem si nabral z otevřené bedny. Šikovný člověk býti musí. Boty jsem též vyfasoval, už jsem byl skoro bos. Teď sháním vlněné prádlo, snad se mi ho podaří sehnat. Podvlékačky jsem si koupil za 1 zlaté a 20 krejcarů v Bosenském Brodě, když jsme jeli sem to bylo 1 tohoto měsíce. Jak jde obchod? Vázne asi vše.“

V dopise rodičům z 12. října 1914 píše o změně polní pošty, dopis byl razítkován v Zavidoviče v Bosně:   „Zkuste mi psát jednu kartu na Feldpost 88, jsme u jiné divize. Máme již zimu, sněhu plno. Špatně se žije. Nemohu Vám bohužel teď často psát, neb není toho kdo by vzal kartu na poštu.“

V dalším lístku 20. října 1914 rodičům znovu uvádí změnu čísla polní pošty (Feldpost):   „Pište mi na číslo 307, ne na 88.“

Z dopisu rodičům, psáno 25. října 1914:   „Vypadám ale už prabídně, co se mého zevnějšku týče. To byste na mne zůstali koukat. Košili už dlouho nemám, ovšem – musel jsem ji zahodit. Prádlo jsme ještě nedostali a též podle všeho ani nedostaneme. To je Kriegsmassing. Rád kdybychom přišli zase do nějakého města, kde bych si mohl koupit prádlo, už se hnusí člověk sám sebe a není pomoci.“

Z dopisu rodičům, psáno 30. října 1914, Ragatica:    „První co musím sděliti jest, že jsem včera obdržel, ovšem velice nečekaně – prádlo od Vás. Odpoledne jsem dostal 8 dopisů najednou, poslední byl datován 10. tohoto měsíce, radost toho dne byla dovršena.

Poštu jsme nedostali asi 50 dnů úplně žádnou.

Po vypudění Srbů z Bosny, což nás stálo celý měsíc práce, jsem už několik dnů v městečku Ragatice.

Nechtělo se Srbům z Bosny. Ruské officíry zde měli, několik regimentů Srbských, ostatní pak civilní Bandy. Obyvatelstvo Bosny které se k nim přidalo, toho když jsme zajali, tak byl zrovna zastřelen.

Rozhodující poslední bitva trvala plné 3 dny, až posléz byli tak ze všech stran obklíčeni, že byli jak v pasti. Museli utéct a prchali za hranice, zapálivše za sebou mnohá stavení.

Vypálili Ragatici i Vyšegrad. Naše 4. companie zajala za té doby 135 Srbů a jednoho Oberleutnanta, který se v posledním momentu sám zranil. Pronásledovali jsme je za hranice, ale nepřišli s nimi více do styku. Jedna brigáda jim natloukla při ústupu do tlamky. Train jim zajala, kanony i munici. Z našeho regimentu měli Srbové vždy veliký strach, též 53. je prohnal. Já jsem byl celý měsíc u naší brigády jako ordonanc unteroffizier. Tož se mi dobře dařilo.

Jíst jsem měl dost a nemusel jsem moc běhat, jen jednou jsem hrozně bloudil, leze ve sněhu a mlze, takže jsem se svou patrolou ani na 15 kroků neviděl. Ráno jsme odešli o ½ 4 hodině tedy za tmy a večer o 9 hodině na zpět. Přitom jsme přišli na 120 kroků přes Srbské opevnění, střelili po nás a my ovšem se střelhbitě ztratili na obzoru.

Dnes sedím dokonce v hotelu, ten ale Srbové zřídili. Jediná stolice nezůstala neporušená, ale našli jsme mezi spoustou prázdných, též jeden plný vína jakosti prima, staré bylo ho 200l. Brigadestab má asi 50 lidí, za dva dny bylo pryč, též zavařeniny se našli a sýr. Já mám skoro novou kolekci uměleckých francouzských pohlednic v ceně 40 – 50 korun. Též knih jsem tam našel německých plno, bohužel je nemohu vzít. Kdyby se tak dalo, poslal bych je domu.

Zítra se budeme stěhovat do velice pěkných mírových kasáren. Dnes se zde rozšířila zpráva o dobytí Varšavy. Noviny zde nemáme. Prosím zašlete mi sem tam kousek českých novin. Ovšem ne celé jen co se týká situace. Rádi bychom přece jen znali, kde je už naše vojsko v Haliči. Každou chvíli se zde vypravuje něco jiného.“

Aloisův 79. pluk byl koncem září (28. září 1914) z důvodu stagnace srbské fronty a utvoření poziční války – zákopové války za řekou Drinou, poslán proti spojeným silám Srbska a Černohorska v horách severně asi 70 km od Sarajeva. Ti se zde zdržovali od začátku září, kdy zaútočily na rakousko-uherské jednotky přes řeku Drinu směrem na Sarajevo. Od Sarajeva byli vytlačeni, ale stále se zdržovali v horách Bosny na sever od Sarajeva. Odtud je vytlačit byl úkol pro 17. Gebirgs Brigade (17. Horská brigáda), kam byl dočasně přeložen i Infanterieregiment Nr. 79, možná však byli k horské brigádě poslány jen dva prapory pěšího pluku 79.

 

Pokračování: Tažení na Balkáně a cesta do zajetí v Karpatech – II. část, Listopad 1914 až  únor 1914

 

Poznámky:

1)   Infanterieregiment Graf Jellaèić Nr.79 (IR 79) – Pěší pluk Hraběte Jelačić č. 79 byl založen v roce 1860, vznikl ze součástí pluků č. 22 a 26. Doplňovacím obvodem byla Otočac v Chorvatsku. Národnostní složení bylo z 96% Chorvatské a Srbské, 4% ostatní národy (důstojníci a vyšší poddůstojníci). Důstojníci často na nižších velitelských stupních pocházeli z Čech a Moravy. Plukovní barvou na výložkách byla jablkově zelená a knoflíků bílá. Památným dnem pluku byl 16. květen 1809, bitva u Malborgeth a Predil. Plukovním pochodem byl Jellacic-Marsch od neznámého skladatele. Pluk se zúčastnil obsazení Bosny a Herciegoviny v roce 1878.  Tento „Regiment rváčů“ jak si v některých případech vojáci sami říkali, byla jednotkou která byla oceňována řády a vyznamenáními zcela nadstandardně. Bylo to i tím, že jednotka byla nasazována vždy tam, kde bylo potřebné zúročit vojenské nadšení Chorvatů, kteří tvořili jádro pluku.Historie pluku a jméno generála Jelačice bylo použito při formování armády Svobodného státu Chorvatsko v roce 1941. V současnosti Chorvatský stát jménem generála Jelačice pojmenoval vojenské zařízení a i jednotku armády.

Dislokace: Velitelství pluku, I, III. a IV. prapor byl dislokován v únoru 1914 Fiume, (dnes Rijeka) Chorvatsko, II. prapor byl umístěn v Otočac, Chorvatsko. Velitelem byl  Oberst Eugen Edler von Luxardo. Pluk byl určen pro bojiště v Bosně a Hercegovině proti Srbsku.

Nadřízené útvary v srpnu 1914:

Infanterieregiment Nr. 79 (Pěší pluk č. 79) jehož velitelem byl Oberst Eugen Edler von Luxardo, náležel k bojové sestavě:

71. Infanteriebrigade (pěší brigádě) – generálmajor Johann Graf Salis-Seewis – IR 37 a IR 79

36. Infanterietruppendivision (pěší divize) –  polní podmaršálek Klaudius  Czibulky – 71. a 72 Infanteriebrigade (pěší brigáda) sesterskou brigádu tvořil IR IV/16, IR 53,  IR IV/96 a IR 99, Feldkanonenregiment Nr. 37 (polní dělostřelecký pluk), Feldhaubitzregiment Nr. 13 (pluk polních houfnic), Schwere Haubitzdivision Nr. 13 (division těžkých houfnic)

XIII. Korpskommando (13. armádní sbor) – generál jezdectva Adolf von Rhemen zu Barenfeld – 36. Infanterietruppendivision, 42. Honvéd gyaloghadosztály–HonvedInfanterieDivision (zeměbranecká pěší divize),  8. Kavalleriebrigade (jezdecká brigáda), 2. a 3. rota 13. praporu sapérů, 4. rota 9. praporu pionýrů – celkově má XIII. armádní sbor: 33 praporů, 6 eskadron, 20 baterií se 114 děly a 3 ženijní roty

5. Armeekommando (armáda) – generál pěchoty Liborius von Frank – VIII. armádní sbor (generál Gisel), XIII. armádní sbor

Oberkommando der Balkanstreitkräfte (vrchní velitelství ozbrojených sil na Balkáně) – polní zbrojmistr Oskar Potiorek – 5. a 6. armáda

2)   Jednoroční dobrovolníci - Einjährig Freiwillige byli mladí muži, kteří dosáhli určité společenské a finanční úrovně (rodičů) a vzdělání. Na své náklady si pořídili důstojnickou výstroj (uniforma, kůň, sedlo, krmivo…) a museli absolvovat důstojnický kurs. Tak rok sloužili v armádě v dosažitelné hodnosti s právy Kadetů.

Po roce služby je čekali kvalifikační zkoušky. Pak mohli pokračovat ve své aktivní službě v armádě nebo mohli býti převedeni do zálohy (rezervisti – záložní důstojníci). Po absolvování této zkoušky byli povýšeni do hodnosti Probe-Fähnrich (Praporčík ve zkušební době). Po další  službě byli teprve jmenováni do hodnosti Fähnrich (Praporčík) (na rozdíl od těch, kteří byli vyřazeni z Kadetní školy v hodnosti Fähnrich). Ti kteří byli přeřazeni do zálohy (rezervy), po složení kvalifikační zkoušky, automaticky po uplynutí určité doby dosáhli hodnosti Fähnrich v záloze (v rezervě). V mírové době bylo běžné pro důstojníky, uchazeče z Kadetní školy a pro jedno roční dobrovolníky po dosažení hodnosti Fähnrich, že po dvou letech služby byli povýšeni z pravidla automaticky do hodnosti Leutnant (Poručík).

Na počátku roku 1915 byli stanoveny nové předpisy pro výcvik jednoročních dobrovolníků. (Před válkou byla vyžadována úroveň vzdělání od jednoročních dobrovolníků Realschule (Reální škola) a Gymnasium, byla po vypuknutí války snížena na Mittelschule (Střední škola).) Odborné vzdělání jednoročního dobrovolníka se lišilo v závislosti na druhu zbraně, u které je uchazeč zapsán.

Náborovou kampaní zaměřenou na jednoroční dobrovolníky, bylo přislíbeno snadnější a rychlejší získávání poddůstojnických a důstojnických hodností, podmíněné úspěšným absolvováním různých kurzů.

Pro pěchotu bylo prvních šest týdnů praktického vojenského výcviku. Druhých šest týdnů ve škole pro rezervní důstojníky, kde největší úsilí bylo kladeno na praktickou stránku přípravy, teoretická přípravy je snížena na minimum.

V třetí části ti, kteří byli úspěšní v druhém vzdělávacím kole, byli povýšeni na Offiziersanwarter (Důstojník čekatel) a byli vysláni do posádkového města jako pomocníci instruktorů. Ve čtvrté části ti nejlepší byli začleněni přímo do Marschbataillion (Náhradní pochodový prapor – který doplňoval bojové prapory pluku na frontě). Zbytek mužů než se dostal do bojových jednotek, podstoupil další čtyři týdny trvající praktický výcvik a zároveň byl zaměstnán jako pomocníci instruktorů.

V praxi byli jednoroční dobrovolníci po dvou až třech měsících vojenského studia povýšeni do hodnosti Korporal (Desátník) a za dalšího půl roku na Kadettfeldwebel (Kadet s hodností Šikovatele).

Jako znak jednoročních dobrovolníků nosili na koncích rukávů našité černožluté pásky. Toto označení nosili dokud nedosáhli hodnosti důstojníka. Výložky však nosili podle své aktuální hodnosti.

3)   Atentát na Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu. Atentát byl spáchán 28. června 1918 v Sarajevu v hlavním městě Bosny a Hercegoviny, při němž František Ferdinand d'Este i s chotí Žofií Chotkovou zemřeli. Děti arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a jeho choti hraběnky Žofie Chotkové byli tak prvními sirotky ve „Velké válce za civilizaci“.

(Děti byli tři - arcivévodkyně  Žofie *24.7.1901 Konopiště †27.10.1990 Thannhausen, arcivévoda Maxmilián *29.9.1902 Vídeň Belvedere †8.1.1962 Vídeň a arcivévoda Arnošt *27.5.1904 Konopiště †5.3.1954 Štýrský Hradec).

4)  Kadet Přecechtěl se vyskytuje v deníku plukovníka Švece. „Adjunt Přecechtěl z Kroměříže – měl velkou stříbrnou“ pravděpodobně upadl do zajetí během léta 1915.

Další postavou ze 79. pěšího pluku „Chorvát od 79. pluku, je prý nemocen a nemůže tam vydržet, proto se prý přišel vzdát. Hned mi ukazoval vintovku i patrony.“ Vzdal se u městečka Muravice, poblíž řeky Ikva. (Deník plukovníka Švece, Památník odboje – nakladatelství Za Svobodu – Praha 1929)

Vojtěch Přecechtěl, narozen 26. srpna 1893 v obci Luková, v okresu Přerov, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u 79. pěšího pluku v hodnosti Leutnant (Poručík). Do zajetí padnul  3. září 1915. Do legií se hlásil již 1. října 1915. Do legií byl však zařazen až 22. července 1916, přidělen byl k 5. pěšímu pluku. Později byl poslán transportem do Francie, kde od 3. května 1918 je veden u 21. střeleckého pluku. S tímto plukem se vrátil do vlasti 31. prosince 1919 v hodnosti poručíka. Po návratu do vlasti sloužil v Československé armádě. (Databáze VUA Praha.)

5)  K.K. Landwehr-Infanterieregiment Laibach Nr.27 –  Pěší pluk Landwehru č. 27 (LIR 27 – kk LstIR 27)

Založen v roce 1901, posádkou Laibach (Ljubljana, Slovinsko) štáb a I. a II. prapor, III. prapor Triest (Terst, Itálie). Národnostně složen z 86% Slovinci a 14% ostatními národy monarchie. Nadřízené útvary – 44. pěší brigáda Landwehru – 22. pěší divize Landwehru – III. armádní sbor Začátkem září 1914 poslán do Küstenlande, 25. září 1914 se přesunul do Bosny. Velitelem na začátky války byl Oberst Karl Zahradniczek

6)   Gebirgsbrigade 17Horská brigáda č. 17 byla utvořena v srpnu 1914, na začátku  říjnu 1914 se skládala z praporu (nebo několika praporů) HIR 19 a z praporu (nebo několika praporů) LstIR 27. V říjnu 1914 byly minimálně dva prapory Infanterieregiment 79 převeleny k Gebirgsbrigade 17. Velitel v říjnu 1914 byl Oberst Hauser.

 

I dnes operují České ozbrojené síli (policisté) na území Bosny. Dne 3. září 2012 odjela skupina Českých potápěčů – pyrotechniků příslušníků Policie České republiky do Bosny. „Policejní potápěči z Odboru speciálních potápěčských činností a výcviku odjede na misi v Bosně, zde se budou podílet na odstraňování munice z řeky Sávy.“ Bude součástí expertní mise, která bude po deset dnů hledat a vytahovat z řeky Sávy munici pocházející z dob válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii.

„Do Bosny jsme jeli s tím, že budeme ze dna řeky vyzvedávat 120mm minometné granáty v místech, kde se na přívozu převrátil náklaďák s municí. Až na místě jsme zjistili, že v dané lokalitě byli přívozy hned tři, a že pod vodou spočívá asi šest nákladů munice. Pracovali jsme až v 6m kalné vodě se silným proudem.“

(5+2 Karlovarska z 11. 10. 2012)

 

Poznámky místopis:

Abbazie (dnešní název Opatia) – přímořské lázně v Chorvatsku, 13 km jihozápadně od Rijeky. Jedno z nejnavštěvovanějších a nejluxusnějších přímořských mist na východním Jadranu.

Ragatica – je město ve východní Bosně a Hercegovině asi 60 km severovýchodně od Sarajeva, uprostřed cesty mezi městy Goraždě a Sokolac.

Rijeka (Fiume – ital.) – přístav v dnešním Chorvatsku, za Rakouska–uherska zde byla umístěna C. a k. námořní akademie a v roce 1914 posádkovým městem IR 79.

Vinkovci – město v Chorvatsku poblíž hranic se Srbskem, mezi řekami Sávou a Dunajem, nedaleko Vukovaru.

 

 

Zdroje:

Pozůstalost (deníky, korespondence …) po plukovníku Aloisu Marelovi – poskytla jeho vnučka Pavla Marelová

Vlastní archiv

Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz - Fond Osobních spisů

Češi na frontách velké války I. – III. díl, Libor Nedorost, Libri 2006, ISBN – 80–7277–320–8

Deník Plukovníka Švece, Josef Švec , Památník odboje – nakladatelství Za Svobodu – Praha V. vydání 1929

www.valka.cz

www.palba.cz

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4238&highlight=

 

Kontakt

Vyhledávání

 Stránky zaměřené na vojenskou historii


 

Navštivte Náš Svět

Naše cestovatelské stránky


Rodinní Válečníci jsou Archivovány

Novinky

06.08.2016 11:49

Popis Bojové jízdní rozvědky

Popis Bojové jízdní rozvědky  od 5., 7. a 8. střeleckého pluku Československých vojsk na Rusi od tehdejšího praporčíka Jiřího Zrzavého v červenci 1918 na Sibiři.      
05.08.2016 14:40

Jezdectvo Rakouska-uherska, předchůdce Jezdectva Československé branné moci

Jezdectvo na jehož základech budovala nová republika své jezdecké pluky.  Jejich organizace, počty, výzbroj a jejich uniformy, jež na počátku Velké války patřili již minulosti, ale i dnes jsou stále obdivované.
12.02.2016 12:39

Další Jezdectvo, tentokrát Jezdectvo Vládního vojska

Jezdectvo Vládního vojska 1939 - 1945
07.11.2015 15:19

Jak se stravovali Naši válečníci za Velké války

   Strava a polní kuchyně Rakousko-uherské armády za Velké války i ve Fotografii. K tomu několik polních kuhyní z evropských muzeí i moderních armád.
31.10.2015 16:51

Vagóny z Velké války – Für 40 Männer oder 6 Pferde

   V železničním depozitáři Národního technického muzea  (Praha) v Chomutově je i několik Vagónů s nimiž cestovali naši Rakousko – uherští pradědové na frontu Velké války.
04.10.2015 22:04

Rekonstrukce bojů na řece Soči v Třemošné na Plzeňsku

Rekonstrukce bojů na řece Soči – Isonzo v Itálii v roce 1915 aneb Třemošná na Plzeňsku 3. října 2015.
21.09.2015 18:45

Major jezdectva Josef Bilina, velitel I. divizionu 2. Jezdeckého pluku,

narozen roku 1893, původně Fähnrich Zeměbraneckého pěšího pluku 28. který upadl v roce 1915 do zajetí. Poté se  Josef Bilina přihlásil do srbské armády a Československého vojska na Rusi ... 
10.09.2015 12:58

Fotografován a popsán kořístní letoun Anatra DS Anasa

v NTM v Praze.  Anatra DS Anasa v kategorii Rakousko-Uherské vojenské letectvo -  Kaiserlich und Königlich Luftfahrtruppe .   
09.09.2015 13:11

Korfu a Brandýs

Dva Nové Fotografické články o Rakouské Monarchii. První o Vile císařovny Alžběty - řečené Sisi na řeckém ostrově Korfu  –   Zámek Achillion.  A druhý o Zámku v Brandýsi nad Labem, o jeho předposledním majiteli  Arcivévodovi Ludvíku Salvátorovi Toskánským světoznámém badateli a cestovateli a o posledním majiteli  císaři Karlu I.    Oba Fotografické články najdete v sekci Musea, pevnosti a místa Vojenské historie  –    Rakouská Monarchie a Císař František Josef I..
10.08.2015 23:13

Kapitán Josef Fokt

Životopis  Příslušníka České družiny, její 2. roty a celoživotního přítele  Plukovníka jezdectva Mirosla Brože.
TOPlist

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode