2. Jezdecký pluk "Sibiřský" na Sibiři

 

Poznámka autora: V textu jsou použity slovní výrazy a pravopis, používaný Československými vojáky v Rusku (počeštěné ruské výrazy, dobové výrazy v Českém jazyce a podobně).

Písmem „Italic“ se citují rozkazy a citace zúčastněných osob.                                                  Verze 1 / 20.02.2015

 

     Jezdecké jednotky větší než eskadrony vznikly po 1. červenci 1918 z rozkazu číslo 66 velitele Československého armádního sboru na Rusy (1 generálmajora Vladimíra Šokorova (2. Do té doby jezdecké jednotky Československého vojska představovali pouze průzkumné jízdní oddíly (eskadrony či čety) střeleckých (pěších) pluků – oddíly jízdních rozvědčíků střeleckých pluků a malé oddíly jízdních ordonanc – jízdních spojek.

Jako například jízdní oddíl rozvědčíků 1. střeleckého pluku kteří byli nasazeni při dobýváni Kazaně na řece Volze v létě 1918: „Dne 5. srpna 1918 dojela naše flotila až k Nižnímu Uslonu, obsazeného nepřítelem. Hned potom byla vysazena naše jízda, čítající ani ne 40 jezdců (jízdních vyzvědačů 1. pěšího pluku). Pod Šafránkovým velením dělala opravdové divy. Po rozdělení na dvě části se rozjeli pátrat po okolí. Jedna z jízdních výzvědných hlídek narazila u vesnice Vorobjovky na ustupující nepřátelské dělostřelectvo. Naši začali pracovat šavlemi a za několik minut obě děla, několik kulometů i s obozem a polní kuchyní byly v jejich moci.“

Na základě těchto oddílů jízdních rozvědčíků byl postupně založen a postaven 1. jízdní pluk „Jana Jiskry z Brandýsa“ (1. července 1918 v Čeljabinsku), 1. Česko – slovácký jízdní division (3 (základ z jízdní rozvědky 7. střeleckého pluku) a 1. Československý jízdní division Vladivostocký (východní). Z těchto dvou divizionů nakonec vznikl 2. jezdecký pluk „Sibiřský“.

 

Vznik pluku a rok 1918 v Tjumeni

2. Jezdecký pluk (4 byl založen 4. října 1918 rozkazem číslo 16 velitele Československého armádního sboru na Rusy generálmajorem Janem Syrovým (5. Provedení rozkazu spadalo do kompetence velitele II. československé střelecké divize generálmajora Radoly Gajdy (6. Od svého vzniku byl pluk budován jako průzkumná jednotka, jež by byla součástí II. československé střelecké divize, pro kterou měla provádět průzkumnou činnost.

Generálmajor Radola Gajda formováním 2. jízdního pluku pověřil plukovníka Jaroslava Červinku (7. Jeho i o několik dnů později (7. – 8. října 1918) jmenoval velitelem pluku. Ten se 8. října 1918 v Jekatěrinburku (8 funkce velitele pluku ujímá. (Je možné že byl jmenován pouze jako dočasným velitelem pluku.)

Místem pro formování a výcvik pluku se stalo město Tjumeň (9 (ležící na železnici mezi městy Jekatěrinburk – Omsk) kam se 9. či 10. října 1918 plukovník Červinka přesunul.

Z hlášení plukovníka Jaroslava Červinky svému nadřízenému generálmajoru Radolu Gajdovi je zřejmé kdy a jak došlo k založení 2. jízdního pluku. Hlášení je z 9. října 1918 ze stanice Jekaterinburg.

Velitel pluku při 2. střelecké divize, 9. říjen, stanice Jekaterinburk.

Veliteli druhé střelecké divize i vrchnímu veliteli sever-uralské hronty generál major Gajdovi.

Hlásím, že podle Tvého osobního rozkazu ze dne 4. října 1918 a s potvrzením velitele československého armádního sboru i odboru Č.O.N.R. z téhož dne, přistupuji k formování druhého československého jízdního pluku a přijímám téhož dne (dnešním dnem) velení jím.

Vcházející v sestav pluku division korneta Biliny a division štábního rotmistra Pousky, nacházejí se na cestě do Jekaterinburgu. Záložní eskadrona pod mým dohledem v městě Čeljabinsku pod velením praporčíka Slavíka, v čísle 2 důstojníků, 78 jezdců a 34 koní. Přijela 8. t. m. na stanici Jekaterinburg a byla zařazena v seznam pluku. Štáb svěřeného mi pluku, sestaven 4 t. m.

Hlášením ze 7. října 1918 číslo 146 oznámil jsem bratru generál-majoru stav pluku. O nedostávajících se do stavu pluku jezdců, koní a majetku, oznámím po příjezdu obou zmíněných divisionů.

Prosím vydati pluku jiskrovou stanici jakož i naznačiti k ní odborníky souhlasně stavu, aby bylo možno přistoupiti ihned k formování i výcviku tohoto oddílu.

Plukovník“

První přibivší částí pro 2. jízdní pluk byla Čeljabinská záložní eskadrona (10 pod velením praporčíka Jaroslava Slavíka (11, kterou pomáhal plukovník Červinka již dříve vytvořit. Do Tjumeně přijela 9. října 1918. Předtím se praporčík Slavík hlásil u velitele pluku Červinkovi 8. října 1918 v Jekatěrinburgu v počtu 2 důstojníků, 76 jezdců a 34 koní. Druhým důstojníkem tohoto oddílu je praporčík Josef Tomek (12.

V prvním plukovním rozkazu 2. jízdního pluku vydaném v Jekaterinburku 8. října 1918, je praporčík Jaroslav Slavík jmenován dočasným plukovním pobočníkem a praporčík Josef Tomek plukovním hospodářem. Je tak zformován štáb pluku.

Pluk je jmenován jako 2. československý jízdní pluk – „Štáb svěřeného mi pluku považovati zformovaným tohoto (8. října 1918) dne na stanici Jekatěringurg.“

Jako první finanční hotovost štáb pluku obdržel 40 000 rublů od finančního odboru O.Č.N.R. 5. října 1918 – „Na běžné plukovní potřeby“. (13

Druhý den 9. října 1918 se štáb pluku v počtu 3 důstojníků (plukovník Červinka, praporčíci Slavík a Tomek) 85 jezdců a 35 koní přesunul do města Tjumeň. Zde byl do stavu pluku od 6. střeleckého pluku převeden podpraporčík Bohumil Berčák (14 a 6 jezdců. Ale i v dalších dnech bylo převedeno ze 6. střeleckého pluku několik mužů (12. října 1918 dva jezdci a 14. října 1918 jeden jezdec). Byli však převáděni jezdci i z ostatních pluků (12. října jeden jezdec od 5. pluku, 16. října dva jezdci od 7. pluku). Pluk byl tak průběžně doplňován po celou dobu pobývání v Tjumeni. Například v listopadu byli od 1. srbského jízdního divizionu převeleni dva četaři, jeden desátník a dva kozáci (jezdci). Velká posila jezdců byla přiřazena k pluku od ostatních Československých částí 22. listopadu 1918 77 mužů, 26. listopadu 28 mužů a 29. listopadu 30 mužů, 2. prosince 34 mužů, 7. prosince praporčík Brož (15 a 30. prosince 87 mužů.

Doplňován byl i v následujícím roce, například 7. února bylo k 1. eskadroně převeleno 48 mužů od 7. roty 7. Československého střeleckého pluku.

Ne všichni přidělení vojáci jsou kavaleristé – jezdci, proto je u pluku pořádáno několik ekvitačních kursů (jezdeckých kursů).

 

Ale opravdovým základem 2. jízdního pluku se stal 1. Česko – slovácký jízdní division pod velením korneta (16 Bíliny (17. Tato jednotka bojovala východně od Omska a západním břehu jezera Bajkal pod vrchním velením tehdejšího kapitána (od 2. července 1918 plukovníka a od 2. září 1918 generálmajora) Radoly Gajdy. Dne 10. října 1918 jednotka dorazila do Tjumeně. V počtu 4 důstojníků (praporčíci Bilina, Brejcha (18, Šubrt (Schubert) (19, Marel (20 a zvěrolékař Ferbr (21, 189 jezdců a 172 koní. Z tohoto oddílu vznikla 1. a 2. eskadrona.

 

Druhou základní částí byl 1. Československý jízdní division – východní Vladivostocký. Dne 11. října 1918 jednotka dorazila do Tjumeně pod velením rotmistra (22 Pousky v počtu 12 důstojníků (rotmistr Pouska (23, praporčíci Alexander (24, Hrček (25, Hrdlička (26, Charvát (27, Koutňák (28, Pistorius (29 a další, 230 jezdců a 201 koní. A dne 13. října 1918 jsou jeho příslušníci zapsáni do seznamu 2. jízdního pluku v Tjumeni a jeho celý materiální stav je převeden do stavu pluku. Z tohoto oddílu vznikla 3., 4. a kulometná eskadrona.

Po sloučení všech částí měl pluk k dispozici 19 důstojníků, 511 jezdců a 408 koní.

Po této reorganizaci pluk obsahoval 1., 2., 3. a 4. eskadronu, kulometnou eskadronu, záložní eskadronu, vozatajský oddíl, zákopnický oddíl, spojovací oddíl a štáb pluku. Pluk disponoval značnou palebnou silou. Každá eskadrona měla 4 – 8 kulometů „Lewis“ (30 a kulometná eskadrona měla 8 těžkých kulometů „Kolta“ (31.

Veliteli eskadron byli jmenováni:

1. eskadrona – 10. října 1918 praporčík Alois Marel (ve stavu k 21. říjnu 1918 103 koní)

2. eskadrona – 10. října 1918 praporčík Šubrt (ve stavu k 21. říjnu 1918 67 koní)

3. eskadrona – 11. října 1918 kornet Koutňák (ve stavu k 11. říjnu 1918 – 72 jezdců, k 22. října 1918 85 koní)

4. eskadrona – 11. října 1918 kornet Hynek Hrček (ve stavu k 11. říjnu 1918 71 jezdců)

Kulometný oddíl či eskadrona – 11. října 1918 kornet Alexandr, od 17. října 1918 kornet Knap (32 (ve stavu k 22. říjnu 1918 70 koní)

Záložní eskadrona – po zřízení podporučík Dostál (33, od 21. října 1918 poručík Charvát (ve stavu k 23. říjnu 1918 38 koní). Ostatní části pluku měli koncem října celkem 28 koní.

 

V prvních dnech co pluk přibil do Tjumeně, byl ubytován v ešalonech–vlacích na nádraží (34. Ve městě se urychleně upravovali a stavěli kasárny pro mužstvo a stáje pro koně. „Dohledem nad stavbou ubikací pro mužstvo a koně nařizuji br. Brejcha.“

Dne 12. října 1918 do plukovních úřadů z nedostatku důstojníků byli jmenováni poddůstojníci nebo i jezdci. Správce plukovní kanceláře praporčík Albrecht (35, plukovní zbrojíř (správce zbroje) jezdec Vít Kužela (36, plukovní pokladník jezdec Frčka (37, plukovní skladník četař Kolíček (38, pomocník plukovního skladníka svobodník Jerolím (39, plukovní potravinář svobodník Vávra (40. Velitelem vozatajské setniny se stal podporučík Dostál (od 21. října 1918). Plukovním lékařem se stal zdravotní poručík Hobza (41, plukovním zvěrolékařem zdravotní poručík Lorenc (42. Plukovním pobočníkem (pobočník velitele pluku) byl dočasně 20. října 1918 jmenován šikovatel pozdější kapitán František Hrdlička, dne 18. prosince 1918 je pak definitivně jmenován plukovním pobočníkem.

Dne 15. října 1918 odjíždí od pluku rotmistr Pouska a jeho sluha jezdec František Pilař (43 (z důvodu služebního poslání do Omska a Petropavlovska). Oba se 22. října 1918 vracejí, ale 4. listopadu 1918 je rotmistr Pouska se sluhou Františkem Pilařem převelen k 1. jezdeckému pluku. Kde se ujímá velení divizionu.

Dnem 23. října 1918 začalo stěhování částí pluku z ešalonů do města Tjumeně. Jako první se stěhovala 3. eskadrona korneta Koutňáka a to do domu Popova. O dva dny později se stěhovala 4. eskadrona do „ubikací továrny Logunova ve Staré Tjumeni.“ Plukovník Červinka a jeho velící kancelář se stěhovala 26. října do domu na rohu ulic Republiky a Podarujské. Kulometný oddíl se stěhoval do domu po koňské milici v Irkutské ulici. Další den se přestěhovala 1. eskadrona Aloise Marela do takzvaného Hypodromu. Následující den tedy 28. října se stěhovalo sapérské oddělení korneta Alexandra do domu Popova, telegrafní oddělení s jeho dočasným velitelem jezdcem Kuželou (plukovní zbrojíř) do ulice Galicinské domu Bachmutova, 2. eskadrona praporčíka Šubrta do domu Cholodilníku, plukovní lékař zdravotní poručík Hobza s plukovním okolodkem (plukovní nemocnice či marodka) se přestěhoval do Išímské ulice do domu Kulakova. („Příjem nemocných je v 9 hodin dopoledne.“). Vozatajský oddíl korneta Dostála se přestěhoval 29. října 1918 do Hypodromu. Dne 30. dubna 1919 se znovu přestěhovala 2. eskadrona tentokrát do Tjumenského přístavu. Sklad zbraní zůstal ve vagónech a kancelář zbrojíře se přesunula do štábu pluku.

Dne 30. ledna 1919 se otevřel Česko–Americký vojenský klub (Strýček z Ameriky) v Tomskoja ulice 13, otevřeno od 1h odpoledne do 10 večer. (44

Stráže pluku v říjnu 1918 nosili ve službě pušku na pravém rameni a sumkou na nábojnice (náhradní nábojnice) přes levé rameno s 30 náboji a šavli. Hlídky na noc však nasívali 60 nábojů. V polovině měsíce října se stavěli tyto stráže u domu Popova a u válečných zajatců, u plukovního skladu na nádraží, u vagónů (3 vagóny) s potravinami, plukovní kanceláři, u nádražního depa (kde strážilo 12 jezdců, 2 svobodníci a jako velitel 1 poddůstojník) a u jednotlivých vlaků pluku. V lednu 1919 se stavěli tyto stráže:

„Dežurný důstojník a jeho pomocník poddůstojník (dozorčí důstojník posádky)

U plukovního skladu na nádraží (důstojník, poddůstojník a 6 jezdců)

U zadního vchodu Hasudarstv. banky (poddůstojník a 3 jezdci)

U plukovní pokladny (poddůstojník a 3 jezdci)

Dežůrní četa pro případ zvl. výzvy nebo poplachu

2 posilní (jezdci) do plukovní kanceláře

Dežůrní felčar a 1 posilní (jezdec) na plukovní okolodek (ošetřovna)

Dežurný důstojník (45 měl také každé ráno sdělovat eskadronám teplotu (mráz) a od nich dostával rozvrh denního cvičení. Kontroloval též zavírací dobu vojenského kluku (Strýček z Ameriky) v 10 hodin večer.

Na konci října 1918 (plukovní rozkaz č. 25 z 31. října) došlo velitelem pluku plukovníkem Červinkou ke změně názvu pluku. Přestože věděl, že pluk bude podléhat 2. československé střelecké divize a v zákládajícím rozkazu název zněl 2. československý jízdní pluk, svévolně pluk přejmenoval na 1. Československý kozácký pluk „Generála Červinky“ (svého otce). (46 Eskadrony pojmenoval po ruském (carském) způsoby sotněmi a jezdce nazýval kozáky. Změna názvu eskadron na sotně byla vydána plukovním rozkazem 24 ze dne 30. října 1918. (47

Štáb Československého armádního sboru na tuto svévůli reagoval. Důrazně upozorňující telegram na nepřípustnost situace se záměnou názvů, zaslal veliteli 2. jízdního pluku plukovníku Červinkovi, Dežůrný generál štábu Československého armádního zboru podplukovník Karel Vašátko 16. listopadu 1918. (48

„V příčině samovolného udělení názvu 2. Jízdnímu pluku „1. kozácký pluk Generála Červinky“ důtklivě upozorňuji na rozkaz armádního sboru č. 115 a výslovně podotýkám, že podobné samovolné překračování mezí své kompetence, hraničící s anarchií v naší vojenské organizaci se trpěti naprosto nemůže a nebude a činím Tě za ně plně disciplinárně zodpovědným. Podplukovník Vašátko“

Od tohoto dne 16. listopadu 1918 se pluk již zase reprezentuje jako 2. jízdní pluk. Pro eskadrony zavedený kozácký název sotňa, se ale oficiálně používal ještě několik měsíců, v mluveném proslovu až do konce působení pluku v Rusku). V plukovních rozkazech se výraz sotně místo eskadron přestal používat až v polovině dubna 1919. Sám plukovník Červinka však jezdce stále nazýval kozáky. Ale ještě 29. prosince 1918 v telegramu uvedeném v plukovním rozkazu č. 83 je pluk nazýván jako I. Československý kozácký pluk. Pod telegramem je podepsán generálmajor Gajda.

 

Začátkem listopadu dorazil k pluku od 8. střeleckého pluku zdravotní kapitán Mudr. Otakar Karlík (49 se sluhou Josefem Strýčkem (50. Kapitán Mudr. Karlík byl jmenován plukovním lékařem. Stávající prozatímní plukovní lékař zdravotní poručík Vladimír Hobza je jmenován mladším lékařem pluku. Krom plukovní nemocnice či plukovní okolodek (ošetřovna) jak se tehdy nazývala, je v Tjumeni Česko – Americká nemocnice. Je zde i ruská Romanovská nemocnice.

Dne 10. listopadu proběhlo slavnostní předávání praporů plukům II. Československé střelecké divize (5., 6., 7. a 8. střelecký pluk) generálmajora Gajdy na Monastárském ploščadi v Jekatěrinburku. Této slavnosti se účastnila i jedna jízdní četa pod velením korneta Antonína Knapa s 30 jezdci, 2 trubači a 2 poddůstojníky. Oblečeni do pláště a poděbradky, vyzbrojeni šavlí, karabinou se sumkou přes prsa a píkami s praporkem. Jako zvláštní deputace se slavnosti zúčastní také poručíci Josef Bílina a Alois Marel, samozřejmě se slavnosti účastní také velitel 2. jezdeckého pluku plukovník Jaroslav Červinka. Velení pluku v této době přebírá prozatímně praporčík Šubrt.

V polovině listopadu 1918 do Tjumeně přijeli generálové Gajda, Syrový a Šokorov, na přehlídku a kontrolu pluku. A v pondělí 16. prosince 1918 vykonal přehlídku a kontrolu pluku sám Ministr války Československé republiky generálporučík M.R. Štefánikem (51. Čestné stráži na nádraží v síle 4 čet velel poručík Bílina. Veliteli jednotlivých čet byli poručík Charvát, praporčíci Zrzavý (52, Pistorius a Hantermuller (53. Plukovní kapele velel kapelník Josef Háša (54. Ten byl převelen k pluku 1. listopadu 1918 od O.Č.N.R, ale hudební oddíl se začal formovat až koncem měsíce či začátkem prosince 1918. Byla též přítomna čestná četa Srbského pluku a 1Stepního kádrového pluku. Generálporučík Štefánik dorazil na nádraží v Tjumeni o 12 hodině. Vykonal přehlídku nastoupené jednotky, pohovořil s důstojníky a nechal se s nimi vyfotografovat. Poté přijal deputaci 10 jezdců s plukovníkem Červinkou a jedním důstojníkem pluku.

Dne 21. listopadu 1918 se k pluku do Tjumeně vrací ze služebního poslání z Mongolska se svou jízdní četou důstojnický zástupce Vilém Pistorius. Ten byl vyslán od 1. Jízdního divizionu Východního (Vladivostockého) 27. září 1918 „jako velitel ochrany s 20 jezdci 1. eskadrony nákupní komise Československého intendantstva v Mongolii“. Ve skutečnosti to bylo 20 jezdců včetně velitele Viléma Pistoriuse. Při vtělení Vladivostockého divizionu do stavu 2. Jezdeckého pluku, byli automaticky zapsáni v seznam pluku jako odloučená jízdní četa 3. eskadrony.

K 1. lednu 1919 měl pluk již 28 důstojníků, 186 poddůstojníků a 655 jezdců, celkem 869 mužů a 465 koní.

Kromě důstojníků, poddůstojníků a mužstva bylo u pluku též na práci až 200 zajatců, jak Rusů, Němců či Maďarů ale i Čechů. K 17. lednu 1919 to bylo 194 zajatců.

 

Bolševické povstání a boje 1. eskadrony na Kungurské frontě

Pluk byl během formování a výcviku v Tjumeni několikrát vyrušen a musel přejít na bojovou pohotovost nebo i se přímo zúčastnit bojů během období výcviku.

Poprvé se tak stalo v listopadu 1918, kdy v Omsku (55 vypuklo bolševické povstání. Pluku byla vyhlášena bojová pohotovost a připravoval se k odjezdu do Omska. Rychlé ukončení bojů v Omsku však vedlo k odvolání rozkazů. Z toho to důvodu 13. listopadu 1918 vyšlo nařízení velitelem pluku, „aby všechny stráže a služebně po městě chodící kozáci byli opatřeny – každý ručnicí s patronami a bombou (granátem).“

Oslovení Kozáci bylo právě v době svévolného přejmenování pluku.

Z pluku se bojová pohotovost týkala 1. eskadrony, 80 jezdců pod velením poručíka Aloise Marela, 2. eskadrony 40 jezdců a 3. eskadrony 53 jezdců. Kombinované 2. a 3. eskadroně velel kornet Antonín Koutňák, jinak velitel 3. eskadrony. Od kulometného oddělení byli vyloučeny 4 kulomety Kolta a 1 Maxim (56 s obsluhou pod velením korneta Alexandra. Telegrafní oddělení postavilo do pohotovosti 18 mužů a sapérské 9 mužů. Celému uskupení velel plukovník Červinka osobně a soustředil tento oddíl do třech vlaků, spolu se štábem, nemocnicí, pekárnou, správcem zbroje a zásobami na 14 dní.

Zbývající části pluku drželi zvýšenou stráž u plukovních skladů a ubikací.

 

Podruhé byla pluku vyhlášena bojová pohotovost 13. března 1919, dežůrným důstojníkem toho dne byl strážmistr Kašpar Hintermüller a službu měla 3. sotně – eskadrona. Tentokrát bolševické povstání vypuklo v samotné Tjumeni. Bolševici v počtu asi 600 mužů obsadili Tjumenské skladiště zbraní a chystali se k boji. Rychlou reakcí pluku se povedlo skladiště, ten samí den znovu obsadit beze ztrát na životech příslušníků pluku a bolševické povstání tak potlačit.

Jako poděkování za tento rychlý zákrok, dostal pluk od města Tjumeň (Tjumenská městská správa) děkovnou stříbrnou plaketu.

 

Kromě bojové pohotovosti a potlačování povstání byla už koncem listopadu (30. listopadu) 1918 poslána na Severo–Uralskou frontu, na Kungurský úsek k Molebskému závodu 1. eskadrona 2. jízdního pluku pod velením poručíka Aloise Marela. (57 Kde vystřídala 4. eskadronu 1. jízdního pluku. Eskadrona se během prosince 1918, ledna a poloviny února 1919 zúčastnila bojů v rajoně Ruské a Tatarské Birmy a Černé Rečky. (Kam dorazila 2. či 4. prosince 1918.)

Severo–Uralské frontě velel generál major Gajda, Kungurskému úseku velel plukovník Prchala. (58

Zde se několikrát vyznamenal desátník Alois Králík. „Dne 2. prosince 1918 s několika jezdci 1. eskadrony překvapil skupinu krásných ve vesnici v rajonu Černého potoka. Vesnici udržel až do příchodu vlastní pěchoty. O deset dní později 12. prosince 1918 se na dobrovolné průzkumné hlídce s několika jezdci zmocnil nepřátelské zásobovací koňské kolony krásných. A pod palbou pronásledovatelů ji šťastně dopravil do vlastních pozic v Molebském závodě.“ (59

Eskadrona se v sobotu 14. prosince 1918 účastnila bojového průzkumu z Molebského závodu směrem na Ruskou Birmu s jednou kozáckou sotní a 3. kulometnou rotou 8. Československého střeleckého pluku a několika lehkými děli 5. baterie umístěných na saních. Bojový průzkum byl odražen palbou z pušek a kulometů od Ruské Birmy a z výšin z boku od Lebeděvky.

I v dalších dnech se 1. eskadrona účastnila rozvědek a přestřelek u Ruské Birmy a v Choledské skupině na Kungarské frontě.

Dne 25. prosince 1918 se 1. eskadrona účastnila obrany u Kolipova při útoku nepřítele (vesnice Voranino). Od 4. ledna do 14. ledna 1919 se účastnila rozvědek a přestřelek v rajoně Velškasnka. Dne 15. ledna 1919 se 1. eskadrona účastnila odražení útoku u vesnice Voranino a bojů o Ušanský závod.

Koně jezdeckých oddílů byli při návratu z těchto akcí díky hlubokému sněhu k smrti unaveni. Teplota se v noci pohybovala v rozmezích – 30 až – 40ºC.

Část jezdců se ze zdravotních potížích vrací na léčení do Tjumeni. Jako 20. ledna 1919 se z fronty vrací jezdci František Volek (60, Antonín Koutňák (61 i z koňmi (Julča, Ludvík, Milán) a další. Milan Adolf 30. ledna Bedřich Saksl Naopak za eskadronou jsou posíláni jezdci jako náhrada či doplněk, například četař Karel Jahelka (62 11. prosince 1918 a svobodník Jan Dubský (63 2. ledna 1919.

Části 1. eskadrony jež zůstala v Tjumeni (nemocní, nedostatečně vycvičení jezdci) velí dočasně desátník Jaroslav Marel (64 (bratr velitele 1. eskadrony Aloise Marela). Od 17. ledna 1919 dočasně velení přebírá poručík Charvát (důstojník 2. eskadrony který od 6. ledna 1919 dočasně velí části 7. roty 7. Československého střeleckého pluku, přiděleného v pravomoc plukovníka Červinku. Většina této roty se vrací k 7. pluku v polovině března 1919).

Eskadrona se k pluku do Tjumeně vrátila 5. února 1919 v počtu 1 důstojníka 78 jezdců, 79 koní, 4 jezdci telegrafního a telefonního oddělení. A od 7. února poručík Alois Marel opět přebírá velení celé části 1. eskadrony od poručíka Charváta. Ten také předává velení 7. roty 7. Československého střeleckého pluku poručíku 7. pluku Moresovi. (65 A nastupuje opět u 2. eskadrony jako velitel „půl sotně“.

Tímto dnem bylo k 1. eskadroně převedeno 48 mužů od 7. roty 7. Československého střeleckého pluku.

(Podle jiných zdrojů se eskadrona ke svému mateřskému pluku do Tjumeně vrátila až 21. února 1919, ale podle plukovních rozkazů to bylo 5. února 1919.)

Po návratu eskadrony z fronty bohužel proběhlo několik plukovních soudů s příslušníky 1. eskadrony. Například 1. března 1919 s jezdci Václavem Bartůňkem (66, Antonínem Dostálem (67 a Ladislavem Dvořákem (68.

„Jezdec Antonín Dostál koncem prosince 1918 neb začátkem ledna 1919 dlel na frontě s I. eskadronou v obci Krylasovo, obdržel co nemocný svolení odjet do ešalonu na léčení. Zároveň dostal příkaz svého zdravého koně zanechati u eskadrony. Tento příkaz odmítl vykonati slovy „Koně nedám, to ho raději zastřelím, kůň jest můj, já jsem ho vybojoval“. Byl napomenut, načež se vyjádřil vůči svému představenému v přítomnosti více vojáků „V Rakousku mne nerozházel žádný major, nekřič na mne, ty mne také nerozházíš.

Jezdci Antonín Dostál, Václav Bartůněk a Ladislav Dvořák jsou vinni.

Jako nemocní, potřebující zdravotní ošetření ležící u vsi Štěpanovka obdrževše povolení odjeti na léčení do ešalonu ve stanici Vogulku. Tam sice dojeli, ale nenašli v ešalonu ani v ostatních ešalonech tam ležící lékařské ošetření, odjeli samovolně do týlu do Tjumeně k pluku. Čím se dopustili samovolné odlučky od své části.

Antonín Dostál navíc reptání proti příkazu a hrubému chování k svému nadřízenému.

Odsuzují se: Antonín Dostál k vězení v trvání osmi dnů, Václav Bartůňek a Ladislav Dvořák k vězení v trvání třech dní každý.

Předsedou plukovního soudu 2. jízdního pluku s největší pravděpodobností byl pozdější poručík Dr. Ladislav Beran. (69

 

Další soud proběhl 10. března s desátníkem 1. eskadrony Janem Vašatem, narozeného 23. června 1891 v Radovesnici. (70

„Dne 11. ledna 1919, kdy část I. eskadrony se nacházela na frontě ve vsi Turajevce, obdržel svolení a zároveň příkaz odjedu do ešalonu na stanici Vogulka, vzíti odtud pro jezdce prádlo a tabák a navrátit se ihned k jednotce do Turajevky. Do ešalonu sice dojel, ale o prádlo a tabák se nestaral a zpět do Turajevky též nedojel. Odjel samovolně z ešalonu ze stanice Vogulka asi 14. ledna 1919 k pluku do Tjumeně, prohlásil dříve zástupci velitele ešalonu četaři Jahelkovi, že jest poslán od velitele eskadrony do Tjumeně, aby se informoval co jest se směnou. Když pak v Tjumeni později v druhé polovině ledna obdržel od plukovního pobočníka příkaz a dokumenty, na základě již měl odjet zpět na front, opět neposlechl a zůstal již v Tjumeni až do návratu I. eskadrony 5. února 1919. Čímž se dopustil trestních činů neuposlechnutí příkazů a samovolné odlučky od své části. Odsuzuje se k degradaci o dva stupně a přísnému vězení v trvání dvou měsíců.“ Dne 12. května 1919 se jezdec Jan Vašata vrací zpět k 1. eskadroně z vojenské plukovní nemocnice, kam byl poslán na léčení z plukovního vězení.

 

Výcvik pluku v Tjumeni a agitace legionářů

Jinak pluk během podzimu, zimy a jara 1918 a 1919 pilně cvičil a připravoval se k bojovému odjezdu na frontu. Proběhlo několik ekvitačních kursů (jezdeckých kursů), jeden z nich například proběhl v Tjumeni v prosinci 1918. Pluk měl k dispozici krytou jízdárnu a tak se ve výcviku v jízdě kvůli sněhu či mrazu nemusel omezovat. Proběhla důstojnická a poddůstojnická škola, poddůstojnická dokonce několikrát. První důstojnická a poddůstojnická škola probíhala od 4. listopadu do 1. prosince 1918. Kdy důstojnické velel rotmistr Tůma a poddůstojnické škole rotmistr Bilina. Dále byli plukovníkem Červinkou zavedeny zvláštní kurzy po zaměstnání pro důstojníky a poddůstojníky, kde přednášel také plukovník Červinka, taktiku poručík Bilina a Vilém Pistorius vedl jezdecké cvičení. Po skončení těchto kurzů provedl velitel pluku přezkoušení. V prosinci poddůstojnickou školu vedl rotmistr Ludvík Tůma (71.

Často též se konali různé přednášky, například 4. ledna 1919 přednáška poručíka Knapa „Různé druhy kulometů a jejich užití v boji“. Různé kurzy a cvičení probíhali až do odjezdu pluku z Tjumeně na konci května 1919.

Den pro příslušníky pluku začínal v 5:30, kdy po ustrojení šli ke koním (krmení, napojení, čištění). Od 7 hodin do 7:30 se podávala snídaně a poté se začali sedlat koně. Od 8:00 do 11:00 bylo dopolední zaměstnání. Poté následovala čištění, krmení a napojení. Od 12:00 se podával oběd a později se podávala další krmná dávka pro koně. Od 14:00 do 16:00 probíhalo odpolední zaměstnání. Po ukončení další krmná dávka a čištění. V 17:00 se podávala večeře. Po ní opět krmení, napojení, čištění. Od 18 hodin následovalo dvou hodinové volno, po něm krmení a čištění. Ve 22:00 byla vyhlášena večerka.

Bojová připravenost pluku byla dobrá. Je třeba poznamenat, že více jak polovina příslušníků pluku měla bojové zkušenosti z bojů s bolševiky. A skoro všichni dohromady pak zkušenosti z Rakousko–Uhersko – Ruské fronty. Ale morální připravenost a schopnost příslušníků pluku poslouchat a řídit se rozkazy nebyla na dobré výši. Vliv na tomto jevu měla jak délka války, bolševická revoluce a agitace, ale i ukončení války v Evropě, vznik ČSR kdy vojáci byli přesvědčeni, že jejich úkol již skončil.

Jako příklad lze uvést případ u 2. eskadrony kdy vojáci odmítli splnit rozkaz. Následovalo rokování a hlasování, sestavování výboru – komitétu, zvolení zástupců, vyjednávání a podobně. Vzpouru mužstva nemusí vyvolat nějaký zásadní rozkaz, jako poslání do boje, ale i nařízení o přerozdělení mužů v eskadroně jako v tomto případě.

„Hlášení veliteli pluku.

Dne 3. ledna 1919 o půl čtvrté odpoledne, nařídil jsem u 2. eskadrony zbor (nástup), v úmyslu přetvořiti eskadronu doposud se skládající ze 4. čet na 3. čety. K tomu přikázal jsem, by 3. četa, která jest v počtu nejslabší, nejpozději postavena, materiálu lidským i koňským nejšpatnějším, nejhůře oblečena, byla rozdělena na tři zbývající čety. Plán dle kterého měli býti bratři 3. čety převedeny do jiných čet, vypracován předem.

Jak bylo přikázáno eskadrona nastoupila s koňmi v rukou. Strážmistr Kořínek Josef (72 předčítal jména bratří, Kdo ku které četě přináleží. Jakmile přišla řada na 3tí četu, tato celá odmítla uposlechnouti rozkazu. Upozornil jsem je, že jest to rozkaz, že ponesou zodpovědnost za neuposlechnuti rozkazu. Věci však zůstali při svém a nerozešli se po naznačených četách. Strážmistr předčetl celý plán přetvoření eskadrony, prohlédl jsem koně a nařízen rozchod. Bratři Sadílek Miroslav (73 a Levek Martin (74 přišli mne oznámiti, že bude zbor, a že budou projednávati některé potřeby a nápravy u eskadrony. Větší část lidí sešla se na louce před ešalonem. Poněvadž považoval jsem za svoji povinnost, co se bude na shromáždění díti, zašel jsem mezi dobrovolce. Na shromáždění byli již zvoleni, jak poznal jsem z jednání, dobrovolci do eskadroního komitétu. A sice: jezdec Sadílek Miroslav, jezdec Levek Martin, jezdec Pavelka Rudolf (75, svobodník Černý Josef , svobodník Čada Libor (76, svobodník Pelíšek Jan (77, desátník Rychlík Bartoloměj (78, zvolený četař Polášek František (79 se odkázal.

Jakmile byla volba dokončena, ihned povznesl četař Beran František (80 otázku, zda má se poslechnouti rozkazu rozdělení třetí čety neb ne. Jakmile byla tato otázka postavena, vystoupil jsem a zakázal jsem by v tom bylo hovořeno. Jest to věc vojenská a nikdo nemá žádné právo, rozhodovati pomocí sobrání (společná jídelna, kde se konaly také schůze a zábavy) zda uposlechnouti či ne. Vysvětli jsem jim, že oni nemají právo něco podobného řešit, že oni se musí ve věcech vojenské organizace bezpodmínečně se podrobiti. Četař Beran podporován skoro celou eskadronou, začal přímo proti mně mluviti a křičeti. Upozornil jsem jej, že za svá slova bude zodpovídati se. Prohlásil jsem by ihned se rozešli po tepluškách. Hned odešel jsem. Četař Beran rozkaz neuposlechl a řečnil po svém stále. Po uplynutí ½ hodiny, přišli ke mne do vozu jezdec Sadílek Miroslav a jezdec Levek Martin a řekli mne: „Komitét ustanovil, že 3. četa se nerozdělí a ostane tak jak jest.“ Řekl jsem jim: „Jestli dal jsem rozkaz rozděliti 3. četu, mám k tomu důvody a uvedl jsem dříve uvedené.“ Jezdec Sadílek podotkl „ Jest to správné, ale musíš lidi rozdělit po vůli. Když chceš něco rozděliti, musíš se zeptat komitétu a četařů.“ Já odpověď jsem jim dal. „Na svém rozkazu trvám. Jestli jej neuposlechnete jsem u eskadrony vůbec zbytečný a co řekl četař Beran je přespříliš. Zodpověděn za eskadronu jsem já. Eskadrona rozkazu neuposlechla a ústy svých zástupců přímo proti mně se postavila.“

Tjumeň 13. ledna 1919, Brejcha František“

Tento incident se podařilo smírčí cestou vyřešit.

 

Leden – červen 1919

V lednu 1919 bylo pluku jako celku nařízeno velitelem pluku několik vyjížděk do přírody pod velením jednotlivých velitelů eskadron a oddílů do vzdálenosti 20 verst pokud mráz nepřesáhne -20ºC. Dne 8. února byla nařízena vyjížďka jednotlivým eskadron a oddílům na vzdálenost 30 verst s nocováním.

Dne 7. března proběhla přehlídka vojsk v Tjumeni na Bazarném náměstí k příležitosti oslav narozenin prezidenta T.G. Masaryka. Za dobře vykonanou práci a píli při secvičení hudby a jejím vystoupení koňmo při přehlídce jednotek v Tjumeni byl pochválen kapelník správní praporčík Háša a jeho dobrovolci. (81 Jízdní pluk spolu s plukovníkem Červinkou jel v čele pochodujících jednotek oděni v šinelech (plášť), poděbradkách (82 s puškou, šavlí, píkou (jezdecké kopí), náhrudní nábojnicí (sumkou) přes rameno, sedla byla bez brašen. Dalšími zúčastněnými byl 6. a 7. střelecký pluk.

Po Tjumenském povstání v březnu 1919 se bezpečnostní situace ve městě Tjumeň a okolí značně zhoršila. Ve městě se skrývali a vyskytovali ve velkém množství bolševici. Z toho důvodu bylo ráno 2. května 1919 vyhlášena bojová pohotovost. K večeru však byla zrušena. Jednotlivé eskadrony měli vysílat průzkumné rozvědky. Jež se měli zamíchat mezi obyvatelstvo a ruské vojenské části. Pobývat a pracovat s nimi a vyzvědět tak potřebné informace. V případě potřeby se dokonce nařizovalo, určeným jezdcům, převléci se za civilistu a tak skrytě ve městě něco vyzvěděti.

Při vzdálení eskadrony za účelem výcviku z kasáren musel jeden jezdec zůstat v kasárnách připraven s osedlaným koněm a případě potřeby eskadronu vrátit zpět či předat jiný rozkaz.

Od 28. dubna 1919 museli velitelé eskadron a oddílů ráno hlásiti štábu pluku, kde se koná denní zaměstnání.

V tomto čase velitel pluku uděluje několik nařízení týkající se odívání a ozbrojování:

„Nošením šavle důstojníkům ve službě i mimo službu je povinné. Cvičíli sotně či oddíl a jest vyzbrojena puškou musí bíti důstojníci ozbrojeni revolverem. Nastoupí li tato část v pláštích, musí býti i důstojníci v pláštích.“

„Velitelům oddílů a eskadron nařizuji dbáti toho, aby dobrovolci nevycházeli bez šavle na ulici. Patřičné rozkazy v tomto ohledu osobně vydati svěřením jim částem a za každé přestoupení tohoto rozkazu volati dežůrné a stráže u chodu do ubikací k zodpovědnosti.“

V tomto prostředí zastihla pluk v květnu 1919 zpráva o jeho přesunu do nové posádky v Barnaulu (83 na dráze Altajské k ochraně magistrály.

S vagónováním pluku do ešalonů se započalo 24. května dopoledne. 3., 4., kulometná eskadrona a vozatajské oddělení měla podle rozkazu ukončiti vagónování do večera 24. května, ostatní části do večera druhého dne. Jen 1. eskadrona se měla vagónovat později, z důvodu nedostatku vagónů jejich ešalonu. Dispoziční důstojník kornet Slavík je pověřen sestavením ešalonů pluku pro přesun, má na starosti získání dodatečného počtu vagónů od ruských úřadů, jejich případné opravy, dezinfekci vagónů a podobně. Jeho pomocník je svobodník Bkettschheiderov.

Dne 25. května 1919 proběhla v Tjumeni oficiální slavnostní spojenecká přehlídka, při níž se město loučilo s 2. jízdním plukem, který odjížděl do nové posádky v Barnaulu.

„Po obdržení mého příkazu k odjezdu, pojedou všechny ešalony nepřetržitě do města Barnaulu, kde vyčkají mých dalších příkazů.“  A tak dne 27. května 1919 se pluk započal podle rozkazu přesouvat, v 15 hodin vyrazil z Tjumeně první ešalon, v pořadí určeném velitelem pluku plukovníkem Červinkou v plukovním rozkazu číslo 143 ze dne 24. května 1919.

Ešalon č. I. vel. poručík Jan Alexandr – Zákopní oddělení, sklad zbroje, část plukovních skladů a plukovní pekárna

Ešalon č. II. vel. rotmistr Hynek Hrček – 4. eskadrona a jedna telefonní hlídka (družstvo)

Ešalon č. III. vel. kornet Josef Koutňák – 3. eskadrona, podkovářská škola a jedna telefonní hlídka (družstvo)

Ešalon č. IV. vel. poručík Antonín Knap – Štáb pluku, jedna četa kulometné eskadrony, hudební oddíl, část plukovní nemocnice a zbytek oddílu spojení

Ešalon č. V. vel. poručík Josef Dostál – Vozatajské oddělení, koňský záložní dvůr, plukovní dílny, koňský lazaret

Ešalon č. VI. vel. kornet Karel Janota (84 – 2. eskadrona a jedna telefonní hlídka (družstvo)

Ešalon č. VII. vel. poručík Alois Marel – 1. eskadrona, jedna četa kulometné eskadrony, druhá část plukovní nemocnice a jedna telefonní hlídka (družstvo). (85

Jednotlivé ešalony byli zásobeny potravinami na několik dní a chlebem na 5 dní (poté měla pekárna, jež se nacházela v ešalonu č. I. napéct chléb a zanechat jej na nejbližší stanici pro další ešalony). Ešalony byli též zásobeny pící a vším potřebným k ustájení koní, palivem pro lokomotivy a otopem do ešaloní kuchyně a jednotlivých vagónů. Každý velitel ešalonu též obdržel 5 000 rublů na nenadálé výdaje.

V Tjumeni zůstává plukovní hospodář správní kornet Tomek a dispoziční poddůstojník četař Rosol (86 na vyřízení některých nedořešených záležitostí pluku (hlavně v ubytovacích) v jeho staré posádce .

Naopak do nové posádky do Barnaulu byl poslán poručík Charvát jako ubytovatel s malým oddílem. Tento oddíl byl rozpuštěn v rozkaze 157 k 9. červnu 1919. Tomuto oddílu bylo plukovním rozkazem ze dne 13. června 1919 vyslovena pochvala. Oficiálně byl však plukovním ubytovatelem správní důstojník praporčík Miroslav Brož (byl ustanoven na funkci 11. února 1919, předtím byl měsíc pomocníkem správce zbroje).

 

K 12. červnu 1919 veleli jednotlivým eskadronám a oddílům 2. jízdního pluku následující velitelé:

1. eskadrona poručík Alois Marel

2. eskadrona poručík Václav Charvát

3. eskadrona poručík Josef Koutňák

4. eskadrona poručík Antonín Knnap

Velitel koňského záložního dvora Hrbáček, velitel kulometné eskadrony Jan Alexandr, skladníkem pluku byl četař Kolíček.

 

V Barnaulu 13. červnem byli ustanoveni a povýšeni nový zvěrolékařští pomocníci (zpětně od května 1919) na šikovatele Richard Vajdík (87, na četaře Gabriel Zlámal (88.

Rozkazem č. 161 ze dne 13. června 1919 bylo velitelem pluku nařízeno provést volby porotců do plukovního soudu. „Vzhledem k tomu, že pluk se nachází v pohybu, a že není možno výhodněji volby organizovati, přikazuji, aby každý ešalon volil jednoho porotce. Volby proveďte nejdéle do 20. června.“

 

Boje v Mansko–Kanské oblasti, červen – prosinec 1919

Začátkem června (štáb pluku 3. června) 1919 pluk kompletně přibil do posádky v Barnaulu (na dráze Altajské z Nikolajevska směrem na jih).

Ale už 10. června 1919 obdržel pluk urychlený a spěšný rozkaz odjeti na novou frontu přes Krasnojarsk (89 do oblasti Mansko-Kanska k ochraně magistrály (90.

Rozkazem velitele pluku plukovníka Jaroslavem Červinky bylo toho dne v plukovním rozkazu prohlášeno.

Drazí Bratři Po dlouhém oddychu obdržel pluk příkaz odjeti na frontu.

Řeknu krátce

Pouze od likvidování tohoto vnitřního frontu (Bolševiků) závisí rozkvět nejen nůnám bratrské Slovanské Rusi, ale i naším dalším úsilím závisí způsob a čas našeho odjezdu domů.

Pomněte že milovaný náš otec pr. MASARYK bude nám soudcem co teď vykonáte zde v Sibiři pomněte, že soudcem bude nám též celý náš národ.

Buďte vojáky avšak rozumnými majícími vždy na paměti hlavní princip válečného umění s a nejmenšími ztrátami dosáhnouti největších výsledků v tom i náleží umění bojovati.

Chraňte dobré jméno a čest našeho pluku, jakož i čestnou reputaci, kterou dal nám zesnulí bratr generál ŠTEFANIK, že mi kavaléristé 2. jízdního pluku – jsme perlou naší armády v Rusku.

Pomněte také, že Vaše radost a Vaše hoře je i mojí radostí a mým zármutkem.

Bude naší tužbou i starostí aby úspěch i štěstí neopouštělo našich vojsk, našeho pluku – vojsku drahého každému z nás T. G. MASARYKA.

S bratrským pozdravem Nazdar.

Těsně před odjezdem pluku na frontu na ochranu magistrály 8. června 1919, pluk prošel malou reorganizací. Vznikli dva diviziony a jejich štáby, podléhající velitelství pluku. Pod I. divizion spadala 1. a 2. eskadrona, pod II. divizion spadala 3. a 4. eskadrona. I. divizionu velel Rotmistr Josef Bilina a II. divizionu velel Rotmistr Hynek Hrček (do té doby velitel 4. eskadrony).

 

V noci z 11. června na 12. června 1919 první část– ešalon II. divizionu spolu s 1 četou kulometné eskadrony, 2 telefonní hlídky, 1 zákopnická hlídka a plukovní pekárna pod velením rotmistra Hrčky odjíždí na frontu směrem na východ na stanici Takšet do Krasnojarska.

Další části pluku je brzo následují. Nejprve ešalon Štábu pluku se strojovou a hospodářskou částí, plukovní soud, zbytek telefonního oddílu, zákopnický oddíl, plukovní nemocnice, plukovní hudba, plukovní fotograf a sklad zbraní pod velením praporčíka Kužely.

Následoval ešalon I. divizionu pod velením rotmistra Biliny s 1 četou kulometné eskadrony, 1 telefonní hlídka, 1 zákopnická hlídka směrem na východ na stanici Takšet směrem na Krasnojarsk. Dále na stanici Kamarčaga a Kljukvennaja. (91

A nakonec ešalon s Vozatajskou eskadronou a Záložní eskadronou, plukovní sklady a dílny, plukovní koňská nemocnice pod velením poručíka Benáčka.

Jako poslední z Barnaulu odjíždí poručík Charvát s ubytovacím oddílem.

 

Dne 19. června 1919 odjíždí ze stanice Krasnojarsk, kde je prozatím dislokován pluk velitel pluku s pobočníkem „do stanice Kamarčaga, dále přes Kijajskoje na front“. K 25. červnu 1919 se plukovník Červinka vrací k pluku do stanice Krasnojarsk.

Urychlená změna dislokace pluku a jeho převedení z kompetence 2. československé střelecké divize a jeho přímé podřízení štábu Československého vojska na Rusi si vynutila nová nebezpečná situace u Krasnojarska.

V polovině měsíce května 1919 se objevily velké povstalecké bandy (bolševistické partyzánské skupiny) Ščetinka (bolševik) a Kravčenka (bývalí carský důstojník) v tajze u řeky Many jihovýchodně od Krasnojarska v počtu několika tisíc mužů (7 000 mužů Zamanské bolševické divize) (92.

Spojenecké jednotky (Italský prapor – přibližně 1 000 mužů, Ruské oddíly generála Rozanova (většinou jízdní kozáci – Tomský husarský pluk a Jegerský prapor) a Čechoslováci od 5., 9., 10., 11. střeleckého pluku, 1. Jízdní pluk, 3. dělostřelecký pluk) které proti nim byli vyslány, dorazily 17. května 1919 do vesnice Veršolinskaja. Kde se poprvé utkali s těmito bandami.

Kravčenko si ve vesnici Stepně Badžejskoje vybudoval svůj štáb. Vesnice leží asi 150 verst na jih od sibiřské magistrály za řekou Manou. Těžilo se zde zlato a stříbro, proto měla vybudovanou i silnici, která propojovalo toto místo s železnicí. Cestou k vesnici Stepně Badžejskoje jednotky procházejí nebo dobývají vesnice Sosnovka, Nižní Imběš, Kijau, Tjuluk, Nižní Tjuluk, Narvinskoje (Narva) v průsmyku u řeky Many asi 90 verst od magistrály. Od vesnice Narva musí pod tlakem povstalců ustoupit. Snaží se tedy vyčistit okolní prales – tajgu od nepřátel. Vyčistí vesnice Ingot Alexejev, znovu obsadí Kijau, Novonikolajece, na břehu řeky Many Golubovka a další. Těchto útoků se účastní 11. pluk jenž vystřídal 5. pluk, nově příchozí Italské posily a části 9. pluku. Dne 11. června 1919 po litém boji vstoupili do vesnice Narva. A 15. června 1919 dobily spojenecké jednotky Stepně Badžejskoje, kde nepřítel zanechal 500 mrtvých, zapálil veškerý svůj trén i s koňmi a raněnými a unikl do Mongolska.

Tažení které trvalo více jak měsíc (15. květen až 26. červen 1918), jen na krátkou dobu rozprášilo povstalecké bandy a pomohlo tak jen krátce k udržení klidu na trati. V jeho závěru se tažení účastní i 2. Jízdní pluk.

Do 6. července 1919 je štáb pluku umístěn ve stanici Krasnojarsk, od 7. července 1919 je štáb pluku umístěn ve stanici Kamarčaga. Na konec se 23. července 1919 přesunuje do stanice Klukvennaja, kde zůstal umístěn půl roku.

Po příjezdu do Krasnojarska je I. divizion, poslán do oblasti Stepno-Badžeje volosti (jižně od Kanska), kam dorazil 21. června 1919. Kde velitel 1. divizionu rotmistr Bilina je ustanoven velitelem celé této oblasti.

II. divizion rotmistra Hrčka byl poslán na východ od Kanska do stanice Iljanské (93. Zde prováděl průzkumné hlídky po okolí a na východě až k vesnici Dlouhé mosty.

Od II. divizionu byla od počátku odloučena 3. eskadrona poručíka Koutňáka a poslána do městečka Mariinsk západně od Krasnojarska. Byla podřízena 8. pěšímu pluku „Slezkému“ a zúčastnila se bojů s Krásnými severně od Mariinsk. Ale už 2. července 1919 byla 3. eskadrona poslána posílit I. divizion a 5. července dorazila do vsi Narva na břehu řeky Many.

I 4. eskadrona byla od II. divizionu odvelena 6. července 1919 ze stanice Iljanské do Nižně Udinska v pravomoc úderného praporu, po několika dnech poslána do stanice Čeremchovo a vzápětí do stanice Kasjanovka.

 

Pro lepší organizaci v Manské oblasti, byla na konci června a začátkem července 1919 ustanovena bojová operační skupina – Mansko-Kanská skupina spojeneckých vojsk. Velitelem byl ustanoven plukovník Červinka. Jemu byly podřízeny krom vlastního 2. jízdního pluku, třetí sotně pluku Irkutského kozáků, druhá sotně pluku Jenisejských kozáků a skupiny ozbrojené domobrany (občanské družiny) umístěné v domovských obcích v oblasti.

Velitelem třetí sotně Irkutského kozáckého pluku byl chorunži Ustinov. (94 Byli zapsáni na stravu a všechny druhy požitků (krom peněz) k 1. eskadroně dnem 1. srpna 1919. Podřízen mu byl i Ujarský oddíl, jehož velitelem byl praporčík Šubrt. V listopadu 1919 plukovníku Čercinkovi byl podřízen i 12. střelecký pluk, 4 rota 18. ochranného železničního praporu a srbská eskadrona.

Mansko-Kanská operační skupina byla rozdělena na dva úseky východní a západní. Velitelem východní skupiny byl velitel I. divizionu rytmistr Bilina na stanici Kljukvennaja. Velitelem západní skupiny byl velitel II. divizionu rytmistr Hrček na stanici Kamarčaga. Štáb pluku s velitelem skupina a pluku plukovníkem Červinkou přesídlil na stanici Kljukvennaja. Náčelníkem štábu v Mansko – Kanské skupině byl jmenován 2. července 1919 praporčík František Hrdlička.

Hlavním úkolem Mansko-Kanské skupiny bylo zlikvidování zbytků bolševiků po porážce Manské bolševické divize na konci června 1919 v pralesích tajgy rozprostírající kolem magistrály a ochrana samotné magistrály. Jižně od magistrály byli zřízeny stálé posádky, jenž měli ve svém rajóně (přidělený úsek) za úkol společně s místní domobranou pronásledovat a čistit okolní tajgu od bolševických jednotek a různých loupeživých šajk (band). Terén byl hornatý nebo močálovitý a všude porostlý hustými neprůchodnými lesy. Nějaké cesty krom těch několika co spojovali pár vesnic s magistrálou, žádné nebyli. Nepřítel mnohokrát zaútočil na projíždějící průzkumné hlídky a způsobil ztráty aniž byl spatřen. Tak například dne 11. července 1919 padl velitel průzkumné hlídky 1. eskadrony důstojnický zástupce četař (praporčík) Josef Nechojdoma (95 a 27. srpna 1919 padl velitel průzkumné hlídky důstojnický zástupce strážmistr velitel zákopnického oddílu Jan Máslo (96 u Běloj Rečky (pohřben v Krasnojarsku).

 

O zmatečnosti bojů a rozvědek jsou tu hlášení od velitele II. divizionu rotmistra Hynka Hrčka, veliteli pluku plukovníku Jaroslavu Červinkovy.

Bojové hlášení o působení jízdní rozvědky 3. eskadrony koncem července 1919.

„Veliteli pluku

Hlášení, Na základě Tvého ústního příkazu, bych vyšetřil hlášení velitele 3tí eskadrony ze dne 28. července číslo 908, podotýkám následující:

Dle výpovědi četaře Adolfa Zimy (97, který byl přítomen vzetí 7 zajatců u Ohutoru Kuet? byli tito zajatci vzati tímto způsobem, že naše rozvědka v síle 10 dobrovolců a dvou důstojníků, narazila na jednoho rozvědčíka ze šajky. A toho přinutili, aby dovedl je na místo, kde se skrývají ostatní. Chlapec slíbil a prosil, aby ho nezabíjeli. Přišli na místo šajky, ta však postrašena výstřely, které byli vystřeleny ve vsi Lárzy Bej na krásné, kteří se tam scházeli a měli nějakou tajnou schůzi a utekla ze svých stavů. Tu rozvědčík poslán do předu by po lotyšsky a rusky volal na rozuteklé, by se vrátili zpět, že tu vysvobození. Přišli 4, tu vystoupili naši z úkrytu. Šajka na ně namířila. Rozvědčík však na ně křičel, nebojte se a vzdejte se. Naši volali, aby zahodili zbraně. Křičeli všichni i sám velitel. Mnoho nerozumnosti ukázali všichni, byla to věc i riskantní a ze strany velitele ne dobře promyšlená. Šajka byla 3 krátě slabší, naší rozvědky, takže bylo nerozumné čekati až oni vystřelí. Později přišel ještě 1, který byl u šajky jako zajatec a 1 s brokovnicí. Takže jich bylo 7. S laskavým zacházením dobrovolců se zajatci docíleno bylo, že se jeden nabídl, že ví ještě o 5, a že dovede. Za námi šly dobrovolně. Tak těch zajatců bylo 12.

Z těchto zajatců druhý den se 2 nabídli, že dovedou ještě některé. Velitel eskadrony povolal ještě podporučíka Zrzavého s 8 jezdci. Tato se rozdělila na dvě hlídky, které vedli tyto zajatce a dovedli ještě 8 zajatců a 2 chlapce, 5 koně, 5 vintovek a 1 revolver.

Po výpovědi bratra podporučíka Jiřího Zrzavého a četaře Zimy vedená eskadrona poručíkem Koutňákem v rajonu Manska nemaje sebou žádné zásobování, lidé měli i často hlad, vysílená pochody příliš dlouhými, čehož následek byl ten, že po týdnu eskadrona nebyla schopna boje, jelikož většina koní byla nezpůsobilá k dalším pochodům.

Jinak v boji je velitel poručík Koutňák statečný, nebojí se.

Jeli dostatek vyznamenání „Sokolů“ a nejsou důstojníci, kteří by se obzvláště vyznamenali, přimlouvám se, by poručíku Koutňákovi udělen byl „Sokol“ 2. stupně

V opačném případě by byl vyznamenán řádem Svaté Anny 3. stupně.

Velitel II. divizionu a západního oddílu Mansko-Kanské skupiny rotmistr Hynek Hrček.

5. srpna 1919, číslo 840,stanice Kamarčaga.“

 

Dvě bojové hlášení o působení jízdní rozvědky 4. eskadrony v polovině července 1919, od jejího velitele tehdy poručíka Knappa.

„Četař Opolecký František (98 zúčastnil se dne 17. července 1919 výpravy na Dlouhé Mosty ze stanice Týnsna na sever. Dne 19. července u V. Kapzary při zpátečním pochodu jako velitel postroje s četařem Černým Václavem (99 a jezdcem Malým Antonínem (100 svojí rozhodností a ostražitostí zažehnali noční bokové přepadení ze strany rozložených band „Tygrýbo“. Tito energetickým útokem předvoje a brzy otevřeným ohněm rozehnali. Jednoho z této bandy ubili. Tím zachránili eskadronu před možnými ztrátami.“

„Strážmistr Folejtar Václav (101, četař Malý Václav, desátník Hoznourek Ferdinand (102, jezdec Zoul František (103, Studený Václav (104, Smrčka Jan (105 a Pokorný Václav (106 dne 23. července zúčastnili se noční výpravy eskadrony jižně od stanice N. Udinska na vesnici Garet vzdálenou 15 verst. Výše jmenovaní mimo druhých nacházející se v předvoji, smělým a energetickým útokem překvapili osamělí domek za vesnicí, ukrytý ze tří stran potokem, … a lesem, ve kterém se ukrývali bolševici. Po krátké střelbě ze strany bolševiků, obsadili domek, 1 ubili a 1 zajali, ostatní utekli do tajgy. Velitel 4. eskadrony poručík Knnap“

 

Na konci července 1919 plukovník Červinka reorganizoval svůj štáb jízdního pluku. „Štáb pluku od dnešního dne (28. července 1919) tvoří samostatnou jednotku, přidělenou na stravu k oddílu spojení.“ Do té doby většina příslušníků štábu (mužstva) byli evidenčně přidělení k vozatajskému oddělení.

V rozkaze č. 211 ze dne 1. srpna 1919 plukovník Červinka vydal prohlášení a poděkování příslušníkům pluku za jejich dosavadní práci v ochraně sibiřské magistrále.

„Již jeden a ½ měsíce, nečítaje službu v Tjumeni nachází se pluk v operačním území a hájí naše zákmy zde v Sibiři. Podmínky místní a charakter operací zdejší „vnitřní fronty“ nedaly nám možnosti, využití svých znalostí a kavaleristické zdatnosti. Neb nebylo dosud kavaleristických bojů a části svěřené mi pluku musely se omezovati na pouhé rozvědky, často bezvýsledné neb i takových v podmínkách vojny jinak býti nemůže a vojna taková nám ukládá nám větší trpělivost, vytrvalost a spojeneckou ostražitost. Byli také i pěší boje a srážky s přestřelkami. Bohužel přinesli jsme těžkou oběť – ztrátou zabitého četaře I. eskadrony Nechojdomy. Práce všech dobrovolců konána byla za neobyčejně těžkých okolností. Přes to všechno musím říci, že Vy všichni bratři jste věrně a přesně plnili všechny své povinnosti a všechny příkazy, za nezměněné dobré nálady, což seznal jsem nejen já sám, nýbrž i všichni velitelé, pod jichž velením jste pracovali.

Věda, že moje slova díků, jsou zde nedostatečnými, vyslovuji přesvědčení, že mi všichni do konce zachováme si ideu, pro kterou se zde nacházíme. A že vy všichni důstojníci i vojáci vysoko ponesete prapor zdatných kavaleristů 2. jízdního pluku, pro něž čest pluku jest nadevšechno.

Nazdar! Rozkaz tento přečísti ve všech eskadronách a oddílech.“

Také poděkoval hudbě a jejímu kapelníkovy tehdejšímu kornetu Josefu Hášovi za pozitivní kulturní činnost.

„Plukovní hudba začala se formovati před vánocemi, za velmi těžkých okolností. Buď se nedostávalo hudebníků nebo nástrojů a k tomu ještě družilo se cvičení v jízdě. Teprve v poslední době se podařilo doplniti zbor lidmi i nástroji. Nehledě na všechny překážky, podařilo se neúnavné přičinlivosti kapelníka správního korneta Háši a všech hudebníků dosici výsledků a nyní přes to, že z nedostatku lidí musí hudebníci nésti ochranou službu u ešalonu a dokonce jezditi na rozvědky (a nichž při jedné hudebníci se činně zúčastnili a v lehkém boji počínali si nade všechnu pochvalu) nacházím ve výborném stavu orchestr i hru jeho, což dokazuje, že hudebníci jsou si vědomi svých povinností a dbajíce cti hudební oddílu a tím celého pluku.

Jménem služby srdečně děkuji bra. kapelníkovi správnímu kornetu Hášovi, strážmistru Vandasovi (107, četaři Zvárovi (108 a všem Junákům hudebníkům.

Jsem přesvědčen, že vy všichni, hoši nehledě na četné překážky v naší práci, budete i nadále dbáti cti hudebního oddílu a celého pluku a prospěchu celého oddílu.“

Poděkování dopisem plukovníku Červinkovi zaslal 2. srpna 1919 také velitel 2. střeleckého pluku „Jiřího z Poděbrad“ major Antonín Hasal. V plukovním rozkaze 215 z 5. srpna 1919 bylo toto poděkování uveřejněno.

„Veliteli 2. jízdního pluku! – Prosím předati jménem služby veliteli 2. divizionu rotmistru Hrčkovi, veliteli 4. eskadrony poručíku Knapovi a všem důstojníkům a vojínům oddílu štábu 2. divizionu a 4. eskadrony svěřeného Ti pluku. Pochvalu a dík za jejich bojovou činnost při ochraně Sibiřské magistrály a výpravám proti povstalcům od 16./6. do 8./7. t.r. ve svěřené mi skupině na újezdu stanice Lanekaja- zastávka Vengerka. Důstojníci a vojáci 2. divizionu dané rozkazy a úlohy, plnily vždy přesně a rychle a mimo službu vystupovali vždy tak jako toho čest a dobré jméno českého vojáka vyžaduje.

Major Hasal (109, pobočník velitele pluku kapitán Tesař (110

Dne 11. srpna 1919 v 8 hodin velitel 3. střelecké divize podplukovník Lev Prchala (111 při průjezdu z Kanska „rozdá řády a vyznamenání důstojníkům a dobrovolcům svěřeného mi pluku za hrdinské činy v bojích skupiny generála Gajdy a Vladivostocké skupiny.“ Přehlídce pluku na stanici Kljukvennaja velel rotmistr Bílina s plukovní hudbou na pravém křídle. Oděni v slavnostní oděv (červené kalhoty a blůza) s šavlí po boku, náhrudní nábojnicí přes pravé rameno a puškou bylo vyznamenáno Řádem Sokola 19 důstojníků a jezdců. (112

Na konci léta je 2. jízdní pluk vyjmut z podřízenosti štábu Československých vojsk Rusi a podřízen veliteli 3. střelecké divize plukovníku Prchalovi. Přeřazen do podřízenosti 3. střelecké divize byl i 1. jízdní pluk.

 

V září 1919 pluk měl ve stavu po tříměsíčním bojovém nasazení 43 důstojníků, 251 poddůstojníků a 429 jezdců, celkem 723 mužů a 852 koní.

Přitom podle vydaných směrnic z 23. března 1919 měl mít pluk 42 důstojníků (36 řadových, 3 správní, 3 zdravotní), 1018 jezdců (687 strojových a 331 nestrojových – v těchto může býti zařazeno 213 zajatců) a 1090 koní (842 jezdeckých, 214 tažných a 34 soumarů). K tomu se připočítávala záložní eskadrona jež měla mýt 30 stálých mužů jako velitelů a instruktorů a dalších 100 připadal na jezdce ve výcviku, jež se rekrutovalo z pěších pluků. Samotná bojová eskadrona měla mít ve stavu 5 důstojníků a 125 mužů.

 

Na začátku září plukovník Červinka provedl inspekční cestu po Východní části rajónu Mansko–Kanské skupiny.

Počínaje 3. září 1919 plukovník Červinka příslušníkům pluku zakázal pití alkoholických nápojů a podpořil ruskou milici v stíhání osob provozující nelegální prodej alkohol na stanicích Mansko–Kanské skupiny. O nadměrném pití a nehledě porušení zákazu konzumace alkoholu dobrovolci, se mluví v plukovním rozkazu ze 6. listopadu 1919: „V poslední době přihodilo se několik případů, neslušného chování dobrovolců následkem nadměrného požití lihových nápojů.“ V rozkazu se píše, že tito dobrovolci ochraňují prodejce a výrobce těchto načerno vypálených lihových nápojů před ruskou milicí, jež má tento obchod nakázáno potírat. „Všem velitelům přikazuji, věnovati tomuto předmětu zvýšenou pozornost.“

 

V září ve stanici Kljukvennaja je posádkou 1. eskadrona, oddíl spojení, hudební a zákopní. Náčelníkem stráží garnizony na stanici Kljukvennaja je kornet Olšovský Vojtěch (122. Strážní služba začínala ve 13 hodin a trvala 24 hodin v počtu 16 jezdců, jeden svobodník nebo desátník a jeden poddůstojník jako velitel stráže. Oddíl spojení dodával týdně 34 mužů, hudební 20 mužů, zákopní 52 a 1. eskadrona 20 mužů. Krom toho každý ešalon stavěl dežůrného důstojníka (dozorčího), jeho pomocníka a stráž 16 jezdců.

Začátkem listopadu v plukovních rozkazech je zveřejněna nová organizace posádkové služby na stanici Kljukvennaja. V rozkazech je i vyčíslen počet stráží na stanici Kljukvennaja: „Dežůrný důstojník – důstojník pluku, velitel stráže poddůstojník je zároveň pomocníkem dežůrného důstojníka. Závodčí jest jeden a zavádí všechny potřebné posty.

Rozdělení plukovní stráže:1 poddůstojník – velitel, 1 svobodník – závodčí, 3 jezdci u pokladny – po 1 na postu, 12 jezdců kolem ešalonu – po 4 na postu, 3 jezdci u plukovní věznice – po 1 na postu, 1 dežůrný trubač – na strážnici, 1 dežůrný felčar – na ubikaci, stráž u vězení krásnoarmějců – velitele a závodčího staví pluk a stráž staví 4 rota 18. ochranného (ruského) železničního praporu, 2 jezdci jako poslové do plukovní kanceláře.“

O měsíc později se stráž zmenšuje, pravděpodobně z nedostatku mužů: „Stráž u ešalonů zmenšuji z 12 na 9 jezdců (tři posty – tři směny) a stráž u plukovní věznice zrušuji.“

Stráž se v této nelehké době také zanedbávala, bohužel záznamy nezveřejňují o jaké zanedbání strážní služby šlo: „Za nedbalé vykonávání strážní služby u plukovní věznice dne 19. listopadu t. r. uděluji desátníku kulometné eskadrony Josefu Tesařovi (123 jako veliteli stráže a jezdce téže eskadrony Štěpánu Trochtovi (124 přísnou důtku a trestem každého pěti denním prostým vězením. Trest nastoupí jmenování po návratu z fronty.“

Tento trest jim byl nakonec v prosinci 1919 zrušen: „Na základě hlášení velitele kulometné eskadrony zrušují jmenovaným trest vězení za dosavadní bezúhoné chování.“

V noci z 5. na 6. září se z vězeňského vagónu podařilo uprchnout třem zajatým bolševikům. Stráž tvořili ruští příslušníci Mansko–Kanské skupiny. Nařízením velitele pluku měli dál stráž držet ruští vojáci, ale velet jim měl velitel stráže z 2. jízdního pluku a jeho zástupce–závodčí. Ty jmenoval kornet Vojtěch Olšovský: „Kornet Olšovský poučí přesně velitele stráže o jeho povinnostech, převezme vagón z věznicí a nařídí eventuelní opravu vagónu a zabednění dveří, kterými se vězni nevyvádějí.“

 

V polovině září 1919 (pravděpodobně 15. září 1919) 2. jízdní pluk na stanici Kljukvennaja navštívila delegace vedená vyslancem prezidenta Československé republiky, členem Národního shromáždění doktora Františka Krejčího (125.

Správní kapitán Dostál, rotmistr Benáček, kornet Bilik a Olšovský, správní podporučík Šišma (127, správní podporučík správce zbroje Miroslav Brož a jezdec Spáčil (126 měli svěřenou organizaci, výzdobu dekorací a pořádek na nádraží ve stanici Kljukvennaja. Rozkaz k tomu jim byl vydán 4. září 1919. Čestnou stráž tvořila četa od 3. praporu 12. střeleckého pluku a zákopnické oddělení s hudebním 2. jízdního pluku. Velitelem byl důstojník od 3. praporu 12. střeleckého pluku. Na programu byla též slavnostní přehlídka garnizony stanice Kljukvennaja, pod velením plukovníka Červinky.

Unešená delegace zaslala z Jeniseje druhý den děkovný dopis: „…měli jsme příležitost podivovati se skvělému výcviku a překrásnému vzhledu Vaší jízdy a dojem náš byl mocnější, že to bylo poprvé co nám bylo možno setkati se s tímto druhem zbraně v naší armádě.“ Delegace připlula do Vladivostoku 12. srpna 1919 na japonské lodi „Tastachu Maru“. Šestičlenná delegace z vlasti se skládala z Jaroslava Hilberta (128, ing. Krivoše, kapitána Janíka (byl přidělen k delegaci jako doprovod v Rusku), Josefa Davida, JUDr. Bondy, poslance a předsedy delegace JUDr. Františka Krejčího. Ve Vladivostoku je přivítal generál Čeček (129 a MUDr. Girsa (130. Delegace přivezla i 60 000 dopisů. S nimi přijelo i několik lékařů a novinářů (za „Národní listy“ redaktor Červinka a za „České slovo“ redaktor Gustav Šmejc.

 

Dne 26. září 1919 plukovník Červinka nechal urychleně přezbrojit a vycvičit kulometnou eskadronu kulomety Hotchkiss (131 a reorganizovat ji na 3 čety. Úkolem pověřil velitele kulometné eskadrony rotmistra Alexandra. Zároveň dal pokyn plukovnímu hospodáři nechat přešít nákladní sedla na transport zbraní, munice a příslušenství.

 

V září štáb Československého vojska na Rusy již věděl, že v Rusku jeho příslušníci stráví další zimu. Proto Lékařské oddělení Československého vojska na Rusy předpokládalo, že v Rusku zmítaného občanskou válkou, kde byl akutní nedostatek všeho vypuknou začátkem zimy epidemie. Proto koncem září 1919 začíná plukovní lékař major Mudr. Otakar Karlík s očkováním proti tyfu a choleře u příslušníků pluku. (132

Pro tyto nemoce již několik měsíců existovalo bakteriologické centrum (nemocnice) v Krasnojarsku, kam byli posíláni nemocní nebo podezřelí z nakažení bakteriálních onemocnění. Například 30. září 1919 byli odesláni do bakteriologického ústavu v Krasnojarsku svobodník kulometné eskadrony Karel Dobrovský (133 a jezdec Andrej Kerenskin (Rus).

Od jara 1919 začali býti evakuováni invalidé a vážně nemocní legionáři jako neschopní vojenské služby do vlasti. Od 2. jízdního pluku takto odchází též několik dobrovolců. Z vypracovaného lékařského posudku je takto do vlasti poslán poručík záložní eskadrony Jaroslav Slavík (ze dne 17. října 1919) a jezdec 1. eskadrony František Vobořil (134 v říjnu 1919.  Ztráty pluku narůstali nejen v boji s bolševiky a nakažlivými nemocemi, ale i při banálních nehodách. Tak zahynul 5. října 1919 jezdec zákopnického oddílu Leopold Pleticha. Zalehl ho kůň ve vesnici Narva, pohřben je v Krasnojarsku (135.

 

V říjnu a listopadu 1919 z nedostatku schopných strojvůdců pluk hledá strojvůdce parostrojů (lokomotiv) ve vlastních řadách a pořádá pro ně kurz. Dne 14. října 1919 jsou tři ruští strojvůdci zapsáni na seznam pluku. Další je například zapsán 18. listopadu 1919 na seznam 4. eskadrony.

Začátkem října 1919 přišlo nařízení ze štábu 3. divize o zadržení srbských vojínů a dezertérů jak v srbských uniformách, tak v uniformách ruských vojsk již se prokazují srbskými vojenskými dokumenty. Toto nařízení svědčilo o začátku rozkladu ruské sibiřské armády admirála Kolčaka a rozpadu fronty (136.

 

V plukovním rozkaze číslo 324, ze dne 27. listopadu 1919 vydaný plukovníkem Jaroslavem Červinkou je popsána nebezpečná situace jež se stala na stanici Kljukvennaja. Je v něm popsáno přepadení části pluku a následné vyhodnocení situace.

„V 2 hodiny 20 minut v noci 26. listopadu 1919 ve stanici Kljukvennaja stojící 4. eskadrona byla napadena ze tří stran šajkou krásných tající přibližně 70 mužů vyzbrojených dokonce bombami a kulometem. Přepadení bylo toto asi neočekávané pro eskadronu, neboť určitou dobu byli v rukou krásných koně 3. čety a kromě toho bylo přepadení asi předem šajkou připraveno (dle zpráv naší šajky byla ves Ingab) neboť první starostí její bylo zmocniti se domu kulometného oddělení.

Boj trval dvě hodiny, načeš krásní zahnáni.

Na štěstí skončila věc dosti dobře, neboť z naší strany raněn lehce 1 kulometčík, 1 kůň.

Přesného svého mínění o případu dosud říci nemohu bližší zprávy dosud nedošlo, však ze zběhnuvšího se možno učiniti tento závěr.

1) Příliš jsme zvyklí myšlence, že se nic zvláštního nemůže státi a cítíme se příliš bezpečni.

2) Rozkazy konají se lehkomyslně, nepřesně a vůbec ochrana je příliš slabá.

3) Důvěřuje se příliš obyvatelstvu a řádné kontrarozvědky není.

Jest ovšem pravda, že fyzicky nebylo možno v poslední době konat řádné a pravidelné rozvědky, následkem nedostatku teplého oděvu a obuvi, přes to však neomlouvá.

Vzhledem k na stálé zimě, situaci na Východní ruské frontě, zesílení a organizaci šajek (které jsou nyní zimou přinuceny vyjíti z Tajgy) a vzhledem ke zhoršenému k nám (částečně vinnou naší v čemž jsme nejednou varoval) poměru se strany obyvatelstva – naše ostražitost musí býti zesílena a napjata do největší míry.

Jak sami uvidíte, začnou v těch to dnech projížděti k východu naše části, rozložené dosud daleko od nás daleko na západ a je možno, že náš pobyt zde chýlí se ku konci, neboť počíná nová fáze evakuace, vzhledem k niž nařízena aktivní ochrana železnice s přidělených nám k ochraně rajónů…….“

Kvůli takto zhoršené bezpečnostní situaci a díky postupu bolševické fronty plukovník Červinka jako velitel Mansko – Kanské skupiny jmenoval nového velitele garnisonu stanice Kljukvennaja a jejího okolí, stal se jím pomocník velitele 12. střeleckého pluku kapitán Rudolf Viest (137. Funkce náčelníka stráží garnizony na stanici Kljukvennaja je tímto zrušena. Pobočníkem kapitána Rudolfa Viesta se stal strážmistr 2. jízdního pluku strážmistr Tománek (138. Náčelníkem štábu velitele tohoto nového rajonu se stal kornet Kužela z 2. jízdního pluku. Veliteli osad Kljukvennaja a Ujar se stali ruští důstojníci. Velitelem osady Kljukvennaja poručík Butuzov a velitelem vesnice Ujar praporčík Zárubov s podřízenými jemu částmi. „Od 12. střeleckého pluku, 2. jízdního pluku, srbské eskadrony a 18 strážní (ruské) železniční roty naznačovati denně dežůrného (dozorčího) důstojníka a jeho pomocníka ve zvláštním vagónu.“ (Později je místnost dežůrného v domě dežůrných brigád„červený dům proti stanici“). „Krom udržení pořádku se mu budou předávati arestované vojenské i civilní osoby. Všeobecné heslo rajónu naznačuje velitel Vieste.“

Jeho další úkol je vymýcení výroby a prodeje vodky a dalších destilátů. Opilství a nepořádek. A zabezpečení obrany proti případnému dalšímu útoku z Tajgy bolševických band.

 

Začátkem prosince 1919 se plukovním rozkazem upravuje a oznamuje denní dávka stravy vezněním osobám.

„Osobám nalézající se ve vězení u soudu ve vyšetřovací vazbě, vydává se denní plná dávka. Osobám nacházející se ve vězení u soudu ve výkonu trestu, zvyšuje se dosavadní denní dávka chleba z 1f na 1½f, dávka cukru ze 6 zol. na 9 zol.“

 

Srážky s bolševiky a bandity příchodem zimy neustali, právě naopak. Například 16. prosince 1919 se část 4. eskadrony utkala ve vesnici Kijajskoje s bolševiky. Při této příležitosti utekl kůň této eskadrony Pompeus.

 

V listopadu 1919 se začali znovu sestavovat ešalony na další předpokládanou cestu do vlasti.

„Samostatné ešalony budou tvořiti 1. – 4. eskadrona, štáb pluku s oddílem spojení a hudebním oddílem, štáb I. divisionu a 2 čety kulometné eskadrony, štáb II. divisionu a zákopnický oddíl, plukovní oboz a sklady, záložní eskadrona a 1 četa kulometné eskadrony. Dohromady 9 ešalonů.“

V polovině listopadu 1919 byli rozkazem velitele pluku „vyčísleni ze všech druhů požitků příslušníci cizích armád“ z 2. jízdního pluku. „Začísliti mohou být pouze průvodci vagónů.“ Rozkaz se začal plnit o několik dnů později. „Chorunziho Selkonika, 10 kozáků a 6 zajatců 3. sotni Irkutského kozáckého pluku, praporčíka Makarenko a rozvědčíka Truchinova z ruského výzvědného oddílu vyškrtnouti za všech druhů požitků krom peněžitých u kulometné eskadrony.

Kontrarozvědčíky Smetanikova a Sidorova vyškrtnouti ze všech druhů požitků krom peněžitých u téže eskadrony a koně praporčíka Makarenko z píce. Ruského podporučíka Ekonomova ze všech druhů požitků krom peněžitých u oddílu spojení.“

Do té doby byli velice často začíslení v eskadronách ruští kozáci a rozvědčíci jako průvodci či znalci místních poměrů nebo jako jen posila „začísliti na všechny druhy požitků krom peněžitých…“

 

V plukovních rozkazech jsou také velice často uveřejněny rozkazy a informace velení Československého vojska na Rusi.

Jako například: Velitelem Československého vojska na Rusi generálem Syrovým je „zakázáno zneužívání polních obvazů a používání jich k jinému účelu, než ke kterému jsou určeny. V případě svévolného zničení obvazu budiž sraženo vojínům nebo důstojníkům 6. rublů za kus.“

Také generál Syrový několikrát kategoricky zakazoval, zasílat nákupčí na Dálný východ, z důvodu že se navyšují ceny a fingovanými účty se manipuluje penězi na Rusy.

 

V plukovním rozkazu 351 z 24. prosince 1919 bylo krom přání k vánočním svátkům velitelem pluku uveřejněno též povyšování za vzorné plnění služebních povinností. V dalších dnech docházeli přání od dalších velících důstojníků Československého vojska na Rusi. Například od velitele 3. střelecké divize plukovníka Prchala a jeho náčelníka štábu majora Kvapila, pod něhož velení Mansko – Kanská skupina patřila.

Na konci roku 1919 plukovník Červinka ve svodce uveřejnil počet rozvědek, ztrát a úspěchů 2. jízdního pluku od „15. června do 25. prosince 1919 se zúčastnili 24 vojenských operací s 481 rozvědek. Zúčastnili se 11 bojů s nepřítelem a 53 bojových srážek.

Naše ztráty jsou 2 mrtví důstojníci a 1 jezdec. Jednalo se strážmistra Máslo, četaře I. eskadrony Nechojdomy a pravděpodobně o jezdce Leopolda Pletichu (zemřel na následky zranění). Raněno byl 1 důstojník a 6 jezdců. Koní bylo ubyto 8.“

Z ostatních vojenských části Mansko – Kanské skupiny byl 1 mrtvý důstojník, 5 kozáků a 15 dalších ruských vojáků. Raněno bylo 8 kozáků a 6 dalších ruských vojáků. Koní bylo usmrceno 33. „Ztráty rudých: ubytých 569, 31 raněných, zajatých 482 a co se sami vzdali 521. Ukořistěno: 1 kulomet Kolta, 1 Maxim, 2 Chauchaut, 880 ručnic 3, 285 ručnic různých, 11 revolverů, 2 šavle, 1466 patron, 7 různých granátů, 57 sedel, 104 koní.“

 

Poslední den roku bylo opětovně u 2. Jízdního pluku povyšováno za vzorné plnění služebních povinností.

 

 Následuje II. Část <span style="font-family: " times="" new="" roman";="" font-size:="" 12pt;="" ""="" "times="" cs;="" ar-sa;"="">Evakuace 2. Jezdecko pluku na Sibiři , nejprve koňmo, poté vlakem a nakonec lodí Shermando Československa. 

 

Uniforma příslušníka 2. Jízdního Sibiřského pluku Československého vojska na Rusi.

Na uniformě je vyznamenání udělené Správnímu poručíkovi (pozdějšímu plukovníku jezdectva) Miroslavu Brožovi  za boje v Rusku (z leva).

Československý válečný kříž 1918

Československá revoluční medaile

Spojenecká medaile vítězství

Na náprsní kapse je navíc pamětní odznak.

Na levém rukávu je nášivka s hodností (zde vojín) a označením jízdního pluku (překřížené šavle). Na pravém rukávu je proužky označena doba služby v legii. Za každý ukončený rok jeden proužek.

Na límcích kabátu jsou bílé výložky s červeným lemováním jež však patří 1. jízdního pluku „Jana Jiskry z Brandýsa“, 2. jízdní pluk „Sibiřský“ měl červené výložky s bílým lemováním. Na levém rameni je takzvaný Náplečník.

 

Zdroje:

Vojenský ústřední archív Praha – www.vuapraha.army.cz – fond 2. československý jízdní pluk „Sibiřský“ – karton 5, 6 a 8 – plukovní rozkazy, deníky, stavy a hlášení o činoszi jednotek pluku.

Vlastní archiv

Cestami odboje III. a IV. kniha, Adolf Zeman a spol., 1926 - 1929, ISBN není uvedeno

Za svobodu IV. kniha, Otakar Vaněk, Vojta Holeček, Rudolfa Medka a spol., 1929 Praha, ISBN není uvedeno

Zápisky z velké války, Bedřich Opletal, 1998, ISBN 80-7185-168-X

Moje paměti, Radola Gajda, Jota 2008, ISBN 978-80-7217-584-0

Foto: Vlastní archiv

 

http://www.valka.cz/

http://www.wikipedia.org/

http://cs.wikipedia.org/wiki/

http://en.wikipedia.org/wiki/

http://www.karelvasatko.cz/hlavni-stranka

http://www.atlantictransportline.us/content/21Mobile.htm

 http://www.reflex.cz/Clanek5803.html

http://www.71mpr.army.cz/historie.html

http://de.wikipedia.org/wiki/Hamburg-Amerika-Linie

http://www.history.navy.mil/photos/sh-usn/usnsh-a/id3006.htm

http://www.maritimematters.com/amerika.html

http://www.theshipslist.com/ships/lines/hamburg.html

http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/T3181_02.htm

http://vojenskaakademiehranice.ic.cz/index.html

http://www.olympic.cz/

http://www.udernici.cz/

http://www.71mpr.army.cz/

http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/stena/237schuz/S237011.htm

http://www.cechoslovaci.cz/index.php?id=domu

http://www.mocr.army.cz/assets/multimedia-a-knihovna/casopisy/a-report/areport_-07_2012.pdf

 

Kontakt

Vyhledávání

 Stránky zaměřené na vojenskou historii


 

Navštivte Náš Svět

Naše cestovatelské stránky


Rodinní Válečníci jsou Archivovány

Novinky

06.08.2016 11:49

Popis Bojové jízdní rozvědky

Popis Bojové jízdní rozvědky  od 5., 7. a 8. střeleckého pluku Československých vojsk na Rusi od tehdejšího praporčíka Jiřího Zrzavého v červenci 1918 na Sibiři.      
05.08.2016 14:40

Jezdectvo Rakouska-uherska, předchůdce Jezdectva Československé branné moci

Jezdectvo na jehož základech budovala nová republika své jezdecké pluky.  Jejich organizace, počty, výzbroj a jejich uniformy, jež na počátku Velké války patřili již minulosti, ale i dnes jsou stále obdivované.
12.02.2016 12:39

Další Jezdectvo, tentokrát Jezdectvo Vládního vojska

Jezdectvo Vládního vojska 1939 - 1945
07.11.2015 15:19

Jak se stravovali Naši válečníci za Velké války

   Strava a polní kuchyně Rakousko-uherské armády za Velké války i ve Fotografii. K tomu několik polních kuhyní z evropských muzeí i moderních armád.
31.10.2015 16:51

Vagóny z Velké války – Für 40 Männer oder 6 Pferde

   V železničním depozitáři Národního technického muzea  (Praha) v Chomutově je i několik Vagónů s nimiž cestovali naši Rakousko – uherští pradědové na frontu Velké války.
04.10.2015 22:04

Rekonstrukce bojů na řece Soči v Třemošné na Plzeňsku

Rekonstrukce bojů na řece Soči – Isonzo v Itálii v roce 1915 aneb Třemošná na Plzeňsku 3. října 2015.
21.09.2015 18:45

Major jezdectva Josef Bilina, velitel I. divizionu 2. Jezdeckého pluku,

narozen roku 1893, původně Fähnrich Zeměbraneckého pěšího pluku 28. který upadl v roce 1915 do zajetí. Poté se  Josef Bilina přihlásil do srbské armády a Československého vojska na Rusi ... 
10.09.2015 12:58

Fotografován a popsán kořístní letoun Anatra DS Anasa

v NTM v Praze.  Anatra DS Anasa v kategorii Rakousko-Uherské vojenské letectvo -  Kaiserlich und Königlich Luftfahrtruppe .   
09.09.2015 13:11

Korfu a Brandýs

Dva Nové Fotografické články o Rakouské Monarchii. První o Vile císařovny Alžběty - řečené Sisi na řeckém ostrově Korfu  –   Zámek Achillion.  A druhý o Zámku v Brandýsi nad Labem, o jeho předposledním majiteli  Arcivévodovi Ludvíku Salvátorovi Toskánským světoznámém badateli a cestovateli a o posledním majiteli  císaři Karlu I.    Oba Fotografické články najdete v sekci Musea, pevnosti a místa Vojenské historie  –    Rakouská Monarchie a Císař František Josef I..
10.08.2015 23:13

Kapitán Josef Fokt

Životopis  Příslušníka České družiny, její 2. roty a celoživotního přítele  Plukovníka jezdectva Mirosla Brože.
TOPlist

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode