Rodinní Válečníci

Polní kuchyně Rakouska-Uherska

„K dobrému vojáku patří plný žaludek, hladový nemá kuráž“ (maršál Radecký)

     Ještě před 120 lety si vojáci v poli připravovali stravu sami na ohništi. Každý voják denně nafasoval základní potraviny a z těch si sám či s kamarádem připravoval oběd či večeři. V kasárnách v kuchyních kterou měla každá ložnice mužstva svou, v poli na ohništích.

     V rakousko–uherské armádě byla polní kuchyně poprvé zkoušena v roce 1893. Zkoušky však byly ukončeny a zastaveny, pravděpodobně z důvodu finančních a nemožností rozšiřovat více trén.

V roce 1905 se otázka polních kuchyní opět stala aktuální. V té době již měla několik let Německá císařská a Ruská carská armáda polní kuchyně.

Oberst Alfred Krauss(1 náčelník z Technischen Militärkomitee (Vojenský technický výbor) ve Vídni nechal vypracovat studii, na jejíž základě se v roce 1906 vyzkoušelo několik ruských jedno kotlových polních kuchyní a několik prototypů polních kuchyní vyrobených rakousko–uherskými firmami při velkých císařských manévrech ve Slezsku. U domácích kuchyní bylo shledáno, že jsou pro polní použití příliš těžké, osvědčily se však lépe než ruské. Byly proto vráceny a nechány přepracovat na základech modelů od firem Manfred Weiss z Budapešti a Werner&Pflederer z Vídně. Po těchto úpravách byly znovu vyzkoušeny při manévrech Vídeňského armádního sboru. Po další úpravě byla polní kuchyně vojenskou správou zavedena do Rakousko–uherské císařské armády pod označením Armeefahrküche M. 09. Vyráběla se mimo mateřských závodů i ve firmě Breitfeld a Daněk v Praze, Ignác Šustal v Kopřivnici, Nesselsdorfer WabenbauFabriksgesellschaft (pozdější Tatra – Kopřivnice), Waggonfabrik Simmering z IX .Vídeňského okresu a další.

Samotná polní kuchyně – Fahrküche se skládala z kolesny – Protze (2, v které se přepravovalo kuchyňské náčiní (bylo součástí) a malá část potravin. A samotného krbu – vozíku s várnicemi (kotly) Hinterwagen (zadní vůz) na jehož boku byly sklápěcí pracovní stoly. Komplet se nazýval Zweispänniges Protzefuhrwerk – vůz s kolesnou pro dvojspřeží.

Krb na voze ohříval tři vyjímatelné kotle o obsahu 85 litrů a jeden o obsahu 25 litrů. (Jiné zdroje uvádějí kotle o obsahu 90– 93l a 20–26l.) Měl dvě topeniště, zadní větší a přední menší na které se dal položit pekáč nebo pánev, které byly součástí výbavy kuchyně. Velké kotle sloužily na vaření masa, polévky a zeleniny. Malý na vaření kafe, čaje popřípadě k vaření svařeného vína či pro stravu důstojníků. Spotřeba dřeva na vaření byla 10 – 15 kg (podle kvality dřeva) a jídlo bylo uvařena za cca. 2, 5 – 3, 5 hodiny. Počítáno pro 250 mužů.

Technické údaje: délka 115 cm, šířka 110 cm (140 cm s koly), váha prázdná cca. 550 – 620 kg (podle použitých materiálů), váha plná cca. 900 kg

 

Každá Kompanie (rota) pěšího pluku, Eskadron (rota) jezdeckého pluku, Batterie (rota) dělostřeleckého pluku, rota pionýrů či sapérů (ženistů), muničních kolon, polních nemocnic a podobně byla vybavena jednou polní kuchyní M. 09. Byla určena pro oddíl o stavu do 250 mužů.

Pro malé odloučené útvary a horské útvary, armádní trény, železniční, sanitní a spojovací jednotky byly dodávány várnice Kochkisten pro 25 mužů s obsahem 26 litrů. Měla izolovanou přepravní bednu a topeniště. Ve várnici se mohlo i péct. K vybavení patřila naběračka s rukojetí vidličky. Oficiálně se měla přepravovat po dvou na hřbetu nákladního soumara, na nákladním sedlu Tragtier M. 80, 94 či novějším M. 8.

Pro vyšší velitelství a všechny útvary zeměbrany byla vyrobena otočná polní kuchyně Drehküche M. 09, která byla totožná s modelem Armeefahrküche M. 09, jen várnice byly oválné a seděly na otočném roštu oválného – kulatého krbu. (Na fotografiích se běžně nevyskytují, pravděpodobně byly za války nahrazovány typem pro společnou armádu Armeefahrküche M. 09.)

 

Drehküche M. 09 v Italském Roveretu            

V prvních válečných letech byla vyvinuta lehčí polní kuchyně asi o obsahu kotlů 50 litrů (3 ks) a dva malé o obsahu cca. 15 litrů. Označena byla Einachsige Dreikesselfahrküche M.  17.  Její prázdná váha byla cca. 300kg. Byla určena pro oddíl o stavu do 150 mužů.

Einachsige Drei kessel fahr küche – jednonápravová tří kotlová pojízdná kuchyně

Tyto polní kuchyně zajišťovala stravu vojáků v poli. Zásobování probíhalo z doprovodného vozu s potravinami, který doprovázel každou polní kuchyni. Celek tvořilo jakési kuchyňské družstvo – Kochtruppe. Tento vůz denně dojížděl do polních skladišť nebo k příslušné vozatajské koloně pro potraviny. Polní kuchyně pěších rot byli většinou sdružovány v praporní trén (zásobovací oddíl) – bojový Gefechtstrainu a potravinový Provianttrainu. Gefechtstrainu velel poddůstojník a krom muničních vozů či soumarů mu podléhaly i 4 praporní polní kuchyně s kuchaři (podle tabulek 4 kuchaři plus 4 kočí). Provianttrainu velel též poddůstojník a jemu podléhaly 4 potravinové vozy, 2 řezníci a další náležitosti k zabezpečení praporu zásobování potravinami. Součástí plukovního štábu Regimentsstaab byl pak proviantní (zásobovací) důstojník Proviantoffizier (3. Do konce týdne přijela Fahrküche a trén praporu, jeden velký vůz tažený dvěma páry koní (4.

Einachsige Dreikesselfahrküche M. 17 ve Slovinsku

Potraviny si Rakousko-uherská armáda opatřovala pro své vojáky rekvizicemi na nepřátelském území (například jatečními zvířaty)  nebo dovozem zásob ze zřízených skladišť.

Každý armádní zbor má své etapní skladiště na svém mírovém území s vlastní zásobovací oblastí. Odkud se vykupuje od hospodářů (mlýny, cukrovary, obchodníci s dobytkem…) a třídí a podle potřeby dopravuje železnicí či lodí k hlavnímu etapnímu velitelství.

Dovoz veškerých potřebných zásob (potravin a surovin) pro polní kuchyně i polní pekárny byl řízen a organizován etapními velitelstvími. Na nepřátelském území bylo pro daný sbor (armádu či brigádu) zřízeno hlavní etapní velitelství, kde byl hlavní etapní skladiště. Do přífrontového pásma se zásoby dopravovaly polními železnicemi a etapními vojenskými kolonami, vybavenými krom klasických koňských povozů i automobily. Zde pak byly zřízeny etapní skladiště.

K vojsku do polních skladišť se pak dopravovaly většinou vozatajskou kolonou (koňské povozy), ale i automobily. Za pohybu (postupu) jednotek se polní skladiště nezřizují a za samotné skladiště slouží vozatajské kolony. Každá vozatajská zásobovací kolona měla vézt potraviny k přípravě patnácti normálních porcí a šest rezervních porcí na muže.


Kochtruppe - kuchyňské družstvo při v akci

O Rakousko-uherském vojáku platilo, že pokud dostal svůj denní příděl černé kávy, byl schopen velkých výkonů. Káva se vařila vždy, minimálně k snídani nebo místo snídaně (5.

Strava pro jednotky v poli, kterou připravovaly polní kuchyně, se měla skládat ze snídaně (káva a polévka), obědu (polévka, maso, zelenina) a večeře (maso a zelenina). Na začátku války měl každý voják v poli nárok na stravní dávku uvařenou v polní kuchyni obsahující: 2 kafové konzervy (koncentrát) po 46g, hovězí maso – 400g, zeleninu –140g k tomu náležely produkty k přípravě pokrmu sůl –  30g, papriku – 0.5g tuk – 20 g, cibuli – 5g, ocet – 2cl. Mimo stravy z polní kuchyně každý voják denně fasoval ještě chléb (suchary) – 700g (400g), tabák (cigarety) – 36g (6 a měl nárok i na ½ l vína či piva, toho se mu však dostalo jen výjimečně (7.

Tato dávka se vyvinula ze starších dávek:

Denní dávka stravy vojáka při okupace Bosny a Hercegoviny v roce 1878: maso čerstvé 300g, suchary – 560g, rýže – 140g, káva 12g, cukr – 33g, čaj – 5g, sůl – 20g, koření – 0, 5g, rum –  50g.

Denní dávka stravy vojáka na přelomu 18. a 19. století byla: chleba – 1kg, maso čerstvé –  0, 5kg  a vína – 0, 5l nebo piva – 1, 4l.

V době Velké války se v kasárnách a v poli vařili husté, masové polévky (čočková, dršťková, hrachová, fazolová, gulášová často i s brambory) a různé guláše, rizota a sekané. Na začátku války nechybělo ani maso až později z jídelničku mužstva zmizelo skoro docela.

Předpis též pamatoval na rezervní stravovací dávku – dvě denní rezervní dávky. Ty nosil voják u sebe a mohl je sníst jen na výslovné povolení velitele. Jedna Reserve portionen obsahovala: 2 kafové konzervy (koncentrát) po 46g, masová konzerva – 200g, sůl –  30g, suchary – 200g a tabák – 18g (9.

Na rezervní masové konzervy vzpomíná Korporal (později Leutnant) Theodor Šlechta z Pěšího pluku č. 81, necelé tři týdny po ruské ofenzívě v červenci 1917 (její součástí byla i slavná bitva u Zborova), kdy začala protiofenzíva Rakousko–uherských a Německých vojsk: „po poučení poddůstojníků byla nařízena prohlídka našich tlumoků, má – li každý jednotlivý vojín úplné předepsané potřeby – hlavně střelivo, ruční granáty a masité konzervy … Ze všeho nejvíce každému chyběly konzervy. Když totiž byl mizerný nebo nedostatečný oběd a žaludek se ozýval jen trochu nespokojeně, málokdo odolal pokušení … Pojídání konzerv dělo se skrytě … nesměl být nikdo chycen, byl by přísně potrestán. A tak když se vyšetřovalo … zapírali všichni statečně … jeden tvrdil, že mu všude přítomné krysy prožraly tlumok a konzervy mu za pochodu popadaly, jiný se vymlouval, že byl ve spánku okraden …“

Po přesunu do Itálie vzpomíná: „Do našeho tábora přijely z nádraží i naše kuchyně, takže jsme v klidu posnídali i poobědvali teplé jídlo. Kromě toho dostal každý (pro dobu nejhorší) zálohu: tři masité konzervy, slušnou porci uzeného masa a několik hrstí tvrdých sucharů.“

Sám v požáru světovém – Vzpomínky z vojenské života 1916–18, Theodor Šlechta, 2014, ISBN: 978–80–7465–111–3 / str. 111 a 169

Voják tuto stravu konzumoval z jídelní misky pro jednotlivce, kterou byl vybaven každý voják. Ta se v případě nouze dala použít i k vaření a také se tak často používala. Byla to kulatá polní miska s víčkem vzor M. 1899 v plátěném obalu nebo hranatá polní miska s víčkem vzor M. 1913. Předchůdce našeho hliníkového třídílného vojenského ešusu – Essschalek.

Každý voják byl vybaven Brotsack M. 1888 – pěchotním chlebníkem (malá polní) s přepážkou, v přední se nosil příbor a tabák, v zadní chléb a konzerva (9. Měl i zvláštní kapsu na polní láhev, v níž byla obvykle káva.  Brotsack se nosil podle předpisu přes pravé rameno na levém boku.

 

Při vlakových transportech buď si při přepravě celého pluku a jeho trénu, pluk vařil z polních kuchyní, postavených na plošinových vozech. Nebo zvláště při přepravě doplňovacích oddílů takzvaných pochodových praporů – MarschBataillon nebo nemocničních vlaků a podobně, bylo na stravu pamatováno na větších nádražích, jenž vařily pro všechny transporty i jednotlivé vojáky, kteří se pohybovali mezi frontou a zázemím.

Regiment při transportu

Brzo po vyhlášení války, začala praxe při transportu mužstva na železnici, vařit v polních kuchyních, transportovaných na otevřených železničních vagónech v soupravách jednotlivých praporů.  V červnu 1916 tak rukoval Infanterist Theodor Šlechta od pražského Pěšího pluku č. 28 (později Leutnant  Pěšího pluku č. 81) transportovaný do válečné posádky Brucku nad Murou: „Na některých stanicích měli jsme větší zdržení … Na otevřeném voze v přední části vlaku byla polní kuchyně, která za jízdy vařila kávu a jídla… se každý chopil svého jídelního  šálku a víčka… Kuchaři v bílých zástěrách se sběračkami nabírali kouřící polévku a vlévali do připravených šálků. Na víko pokládali ostatní jídlo, obyčejně kousek hovězího se zelím. Případně s hrachem, s fazolemi anebo rozřezanou směsí zeleniny, jež byla brzo nazývána – Drahthindernisse…Ve výjimečných případech jsme jako zvláštní přídavky dostávali sýr, čokoládu, marmeládu, víno nebo rum.“

Vzpomínky z vojny 1914 – 1919, František Šmída 2014, ISBN: 978–80–87419–41–0

O rok později na začátku září 1917 při transportu Pěšího pluku č. 81 z Ruska na Italskou frontu stravu při železničním transportu: „Kuchyně zase vařily nám za jízdy na nízkých otevřených vagónech. Když bylo uvařeno, vyčkalo se po příjezdu do některé z větších stanic železničních, kde na jídlo vyhrazen opět delší čas. Na pronikavý hlas trubky vyhrnulo se mužstvo, před vozy k nástupu, seřadilo se spořádaně s jídelními šálky v rukou …

V Budapešti na nádraží nabízelo nám několik maďarských vojínů za pouhé dvě koruny pěkný, bělostný žitný chléb. Událost mě velice překvapila … , jak je možné, že v tak pokročilých dobách válečných hrůz a nedostatků, kdy v zázemí rakouském a najmě v Praze se za chleba vydával hnusně odporný mazlavý a začernalý bochánek z rozličných nechutných moučných náhražek, je tady k dostání tak chutný žitný chléb. Nabízený chléb šel ovšem na dračku a byl v mžiku vyprodán.“

Sám v požáru světovém – Vzpomínky z vojenské života 1916–18, Theodor Šlechta, 2014, ISBN: 978–80–7465–111–3  / str. 17, 164 a 167

Na pochodu či postupu pluků v boji bylo strava horší co do kvality i kvantity již od počátku války. Polní kuchyně buď nestačily navařit či nedohonily postupující bojové jednotky. Na konci srpna 1914 na postupu po překročení hraniční řeky Visly v Haliči si polní kurát Stanislav Suda z Domobraneckého pěšího pluku č. 29 poznamenal, jaká byla strava z polní kuchyně. „28.8. ráno černá káva, v poledne polévka a kousek vepřového jazyka a černá káva. 29.8. ráno čistý čaj, trochu švestek, večer čtvrt dušené kachny a černá káva. 30.8. ráno černá káva čistá, asi v šest hodin večer jsme se čtyři rozdělili o šálek čisté polévky. 318. ráno sklenička čisté vody, až před polednem šálek čaje, k večeru šálek bramborové polévky, před spaném trochu vody. 1.9. ráno sklenička vody,až v poledne uvařil Maděra (sluha) bramborovou polévku a v ní kuře, o to jsme se dělili.“

Na podzim 1914, 15. listopadu píše polní kurát Stanislav Suda z Domobraneckého pěšího pluku č. 29 do deníku, při obraně Krakova. „Sedíme, chodíme, mrzneme, rokujeme – inu jako v rezervě. Asi ve dvě hodiny obvyklé jídlo. Polévka s rýží a v ní rozkrájené hovězí maso. V příkopu u cesty vaří (sluha) Maděra trochu černé kávy.“

Extra válka/1. světová/speciál 2015/polní kurát Stanislav Suda

 

Jaká byla strava v praxi?

Zimu 1914 – 1915 (březen) v Karpatech Infanterist Ladislav Košut ze Zeměbraneckého pluku 25 popisuje takto: „Ráno byl jsem i s druhy, zasypán dost značnou pokrývkou sněhovou. Po kuchyních ani slechu, rozdělat oheň přísně zakázáno a žaludek chtěl něco teplého. Třetího dne nám bylo dovoleno sníst jednu konzervu, ovšem studenou, protože oheň nesměl být rozdělán. Čtvrtého dne bylo nám oznámeno, že kdesi dole jsou kuchyně, a že od každé čety mají jit dva muži pro menáž. Poslal jsem je kolem 10. hodiny dopoledne a ti se vrátili až k samému večeru. Jeden přinesl v desce 50 kusů masa pro stejný počet mužů, ale tak zmrzlého, že by je mohl štípat. Kukuřičný chléb úplně rozdrobený, měřili jsme ho šálkem, šálek pro dva muže. Tuto vydatnou večeří, která byla zároveň snídaní i obědem, zapíjeli jsme ledovou vodou karpatských pramenů. Tak míjel dnem za dnem.“

Češi na frontách velké války, Libor Nedorost 2006, ISBN 80–7277–302–8 / Domov za války II., Alois Žipek, 1930

Na obléhání pevnosti Přemyšl vzpomíná Leutnant in der Reserve Josef Adámek z Domobraneckého pluku č. 17 (třetí prapor, 12. rota), na denní dávku vojáků v únoru 1915: „Náš úsek i sousední úseky ostřelovali pravidelně od rána do dopoledne a po menáži zase od 12 do 4 odpoledne… Jednoho dne toto ostřelování dopadlo pro náš zákop tragicky, granát rozbil polní kuchyni, zabil oba kuchaře a zničil oběd. Nedostali jsme nic. Tehdy se už o jednu konzervu dělili tři vojáci a rovněž o jeden příkrm kg brambor. Oběd byl až druhý den. Byla to strava velice chudá a když byly některé konzervy zkažené, náhradou jsme nedostali nic. Chleba bylo velmi málo a byl velice špatný. Někdy brambory vystřídala červená řepa a ta byla ještě horší.“ Na 20. března 1915 dva dny před kapitulací vzpomíná: „Kus chleba a čaj s kořalkou, to bylo naše jídlo na celý den.“ Dne 22. března 1915 velitel pevnosti Přemyšl kapituloval z důvodu nedostatku zásob.

Historie a Vojenství 4/2002 /  str. 913 – 934

Kadett aspirant František Novotný vzpomíná na první noc a den v zákopech v březnu roku 1915, kam byl odeslán s 3. pochodovým praporem (Marsh bataillonem Nr. 3) Pěšího pluku 11. z Prahy přes Brno, Budapešť na ruskou frontu.„Když se začalo rozednívat, tak už každý z nás hleděl se nějak zahřát a hlavně toužil po něčem teplém. Každý z nás měl u sebe jídelní plechovou misku s pokličkou, tak zvaný esšálek – (Essschalek) a v sáčku trochu čaje nebo zrnkové kávy a několik kostek cukru. Voda byla nedaleko, pod naším zákopem v údolíčku protékal potůček, sice z větší části zamrzlý a zavátý sněhem. Tak jsme opatrně, abychom nebyli zpozorováni Rusi, plížili k potůčku, nabrali si do esšálku, při čemž z křovin podle potoka rostoucích nalámalo se suché proutí a v zákopu se pak vařila voda na čaj nebo kávu, k čemuž se přikusoval pouhý komisárek (10, který zde chutnal jako nejlepší koláč. Až večer jsme dostali menáž, to jest hovězí polévku a kousek hovězího masa, které nám do zákopů dopravilo několik vojáků od roty, vyslaných k polní kuchyni, která byla dost daleko za frontou. A zároveň s tím také veku chleba (komisárek). Polévku přinesli ve varnicích (malé plechové krabice asi pro 20 litrů, isolované v dřevěných bedničkách). Vařené maso a chleba v pytlích. Maso se v nich zapařilo a pak z toho byly průjmy.“

Nahodilý legionář, F. Novotný                                                                                              https://www.eimage.com/grandpa/pdf/Nahodily_Legionar.pdf

V červnu 1915 na stravu vzpomíná Gefreiter František Novotný z Pěšího pluku 3 na Ruské frontě „Druhá velká útrapa je strava, dostáváme ji jednou za den až večer po deváté, je jí málo a je bídná. Včera byl guláš, dostal jsem šest kousků kostí a tři kousky masa. Chleba na tři muže jeden komisárek. Kávu dali v konzervě, uvařit si ji může každý, jak chce, ale topit není dovoleno, jsme blízko nepřítele. Vody není, jsou sice v zákopech studánky, ale voda bílá a v ní často krtonožky. Viděl jsem vařit kávu také takto: konzerva kávová se nasype do úst, zajídá se chlebem a zapije vodou, v žaludku je z toho opravdu káva.“

Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány, František Novotný 2015                   ISBN: 978–80–87274–25–5

Zaopatření jednoho vojáka v letech 1915 – 1916 na den váží průměrně 1100g. Porce pro jednoho koně činí 6kg ovsa, pro těžkého koně je dávka dvojnásobná.

Denní dávka stravy vojáka na Krnovském bojišti v Julských Alpách v zimě 1915–1916: 2 kafové konzervy (koncentrát) po 46g, suchary – 400g, masová konzerva – 200g, slanina – 50g, sýra – 10g, sádlo – 10g, sušená zelenina – 140g, sušeného ovoce – 100g, marmeláda – 200g, ovocná šťáva – 20g, mléko v prášku – 10g, cukr – 50g, čaj – 3g, sůl – 30g, koření – 0, 5g, ocet – 1cl, rum – 6cl a 10 cigaret či 18g tabáku.

Po zapadlých stopách českých vojáků, Jozef Vričan 2008, ISBN 978–80–254–3535–09

Vojenský zpravodaj Ladislav Tvarůžek časopisu Venkov u Rakousko–uherském tiskovém stanu válečném píše v čísle 167 z 27. června 1915 o Frontě alpské: Byla to nejvýš komplikovaná cesta … jeli jsme povozem až na úbočí nejbližší hory … nasedli jsme proto na připravené koně … po nějakých 40 minutách jízdy koňmo jsme museli sesednout a jít dál pěšky … jsme dosáhli první tábor honvédského vozatajstva. Plný palouk seřazených vozů, kolem nich postavené stany pro vojsko a důstojníky. Narychlo zhotovená prkenná bouda. Spižírna s množstvím narovnaných pytlů a beden s potravinami. V lese u stromů uvázaní koně si pochutnávají na seně. Na kraji lesa u mohutného smrku je ukrytá – zamaskovaná důstojnická jídelna. Velitel vozatajského oddílu, honvédský nadporučík, nás zve již k přichystané tabuli. A ve chvíli nám nosí kuchaři z polní kuchyně čerstvý guláš, pivo a víno. Hostitel nabízí paprikovanou slaninu, uherský salám a jiné národní pokrmy své vlasti. A to všechno zde, v alpských horách, v bezprostřední blízkosti fronty. Seděli jsme, odpočívali a vyhlíželi protější stráně, kde se bělaly pruhy sněhu. Vtom před naší jídelnou zazvučí struny houslí. Cikán–voják objeví se u vchodu a přejede ještě jednou smyčcem housle, zda jsou dobře naladěné … a již hlasitě spustí známý pochod Rakoczyho, který vystřídají tóny známých uherských písní … z tábora se ozývá veselý zpěv maďarských vojáků, podle rytmického dupotu bot i doprovázený tancem. „Řádný Maďar si dokáže udělat svoje Uhry i na bitevní čáře. Extra Hungariam non est vita. A proto Hungaria musí být všude a za každou cenu! Vidíte to?“ směje se bodře náš nadporučík, velitel vozatajského oddílu.“

Příloha Budišovského zpravodaje č. 1 a 2/2009 – www.horacko.cz/budisov/zpravodaj

V Itálii na pozicích nad řekou Sočou na hoře Mrzli Vrch (1 359m/m) od 16. srpna 1915 přes 3. bitvou na Soči až do podzimu či nastávající zimy dlel Josef Klojda v řadách odloučeného I. praporu Pěšího pluku 91 (spisovatele Jaroslava Haška pluk bojující v té době v Haliči v na ruské frontě – samostatně operující prapor I/IR91). Na toto místo vzpomíná: „Hladu jsem zde zažili také dost. Civilisté zdejšího kraje najmutí k donášení zásob nám polovinu snědli. Každý vojín dostal na den 1 konzervu, 1 kostku kávy, hrst drobků kukuřičného chleba. Byli jsme celí promoklí a lomcovala námi zima. Zastřelili jsme tu asi 20 ovcí a jejich maso jsme snědli syrové, protože tu nebylo žádné dřevo.“

1. světová/speciál II/2018, Synové Šumavy, Jan Ciglbauer /  str. 31

Po zapadlých stopách českých vojáků, Jozef Vričan 2008, ISBN 978–80–254–3535–09, str. 95/120–124

V Itálii v roce 1916 bojoval i Zugsführer František Svatoš, spojař příslušník spojovací čety 55. pěší brigády (37. a 96. pěší pluk), ten na stravu o velikonoční neděli (23. dubna 1916) vzpomíná: „Dnes jsme měli hojnost jídel. Ráno káva. V poledne rýže, maso, káva. Ve 4hod. káva, máslo. V 7hod. guláš a čaj. Též 10 cigaret.“ Jeho skupina si často vyvařovala sama, pohybovala se za frontou u štábu a měla tak více přístup k potravinám v zápolí u skladišť i vesnicích. V rámci jarní Rakousko – uherské ofenzívy na jihotyrolské frontě (květen – červen 1916) postoupili i oni a získali od nepřítele: „22. května Procházíme zákopy naše, nyní zákopů a míst Taliánů. … Nacházíme spousty bot, šatů, munice … Nacházíme konzervy taliánské, kteréž nám báječně chutnají … Večer vařím taliánskou konzervu, … 24. května Dnes dostáváme menáž až p ½ 12hod. v noci. Však jen maso a polévku. Fasung žádný.“

Historie a Vojenství 2/2002

V polovině roku 1916 před Brusilovou ofenzívou na Ruské frontě vzpomínal i Infanterist František Novák ze Zeměbraneckého pěšího pluku č. 8: „Kuchyně přijížděla jednou (zřídka dvakrát) denně ze Zaleščik polní, úzkokolejnou drahou a nežli nám přinesli jídlo do zákopů, bylo studené. Byli to nejčastěji zadělávané fazole s kouskem masa. Polévku a fazole nosily vojáci vždy pro 10 mužů v plátěných hasičských koších. … Kromě toho jsme dostávali špatný válečný chléb (… z brambor a kukuřice) a dvě kávové slazené konzervy. Z těch jsme si měli uvařit kávu, ale neměli jsme krást dříví ze zákopu a nepřítel nesměl vidět kouř.“ Zde v zákopech s nemožností si v zápolí sehnat něco na přilepšenou vojáci trpěli hlady a střevními problémy ze špatné stravy.

Předával jsem carský poklad, František Novák 2012, ISBN: 978–80–86011–50–9

Armáda byla od roku 1917 špatně živena a trpěla hladem. Denní dávka na muže činily 400g chleba a 70g masa, kromě drobného proviantu (většinou sušené zeleniny a kukuřičné krupice). Průměrná tělesná váha vojáka klesla u některých pluků i pod 50kg. Pouze pluky pocházející z uherské části Rakousko-Uherska byly lépe zásobovány – což zase způsobovalo řevnivost a rozbroje.

Na stravu si tak stěžuje i příslušník Pěšího pluku 3 Korporal Augustin Modrák za řekou Sočou při výcviku útočné roty v červnu 1917: „Stravu máme špatnou, kukuřičná mouka ve vodě uvařená a masem nemá žádnou chuť. Nemlžeme se nasytit a tak strašně hladovíme.“

Bojoval jsem za císaře pána, Augustin Modrák  2011, ISBN: 978–80–904303–9–6

Před jedenáctou Italskou ofenzívou na řece Soči (18. srpna – 17. září 1917) si do deníku Jednoroční dobrovolník Korporal – desátník František Bürger (pozdější generálmajor František Bartoš) ze Zeměbraneckého pěšího pluku č. 28 (Písecký)v postavení u Banjšice (mezi Tolminem a Goricí) zaznamenal: „23. června – sobota, Objevili jsme moruše… Nyní máme dvojnásob silný průjem, který nás jinak trápí nepřetržitě, poněvadž vše jíme studené, teplí jídlo jsme neměli již čtrnáct dní. Pro to budou zřízeny, zde dole, kuchyně, mináž bude teplá, nošení bude bezpečné, sudy kávy a kotle polévky odpadnou. Dostáváme nyní denně mimo dvojí polévky a kávy ještě pěkný kousek salámu nebo špeku, někdy i víno. Místo polévky máme polentu. Dnes jsem sedm měsíců v poli.

9. srpna – pátek … Mináž máme, samozřejmě opět v noci, jest však teplá, poněvadž kuchyně je nedaleko.“

O pár měsíců později již píše jinak:

„15. srpna – středa, Ráno dostali jsme černou vodu, v četě panují ostré hádky o její jméno… špína. V poledne kousek zapáchajícího masa a vody z fazol. Celá četa se seběhne, najde-li v ní někdo skutečnou fazoli nebo alespoň slupku, mnohem častěji vylovíme vařeného mravence nebo brouka, ještě že obědváme až večer, kdy na lžíci nevidíme. Oběd je provázen večer opět vodou z fazol a „kávou“. Chléb z vlastenectví vzal na sebe barvu rakouského domu, kůra žlutá jako uhel, střídá žlutá jako kanárek, přitom se celá ta věc rozsype při sebemenším otřesu v hromadu trosek. O sádle, špeku, marmeládě, salámu nebo sýru se nám pouze sní jako o zašlých starých časech…“

O několik dní později první den italské 11. ofenzívě na Soči 18. srpna 1917 upadá do zajetí „Z rezervních zásob jsem dostal konzervy, suchary a trochu rumu pro polní hlídku. Konečně jsme vystříleli poslední patrony a pak jsme byli nuceni odhodit zbraně a vzdát se. Bylo tam na 300 Italů proti nám jedenácti.Byli jsme odvedeni k řece a po přeběhnutí mostu odvedeni do tunelu … Povalovalo se tu množství chleba a sucharů, zde jsme ukojili svůj velký hlad. … 23. srpna– čtvrtek (Cividale – zajatecký tábor), Jídla tu máme dost. Máme denně malý kousek masa a ještě litr vařených malarónů nebo rýže. Vaří nám Maďaři.“

Po zapadlých stopách českých vojáků, Jozef Vričan 2008                                                     ISBN 978–80–254–3535–09  /  str. 368 372

Důvodem této prudké změny stravy je odchod velitele 21. Zeměbranecké pěší divize (jemuž podléhal Zeměbranecký pěší pluk č. 28) generálmajora Aloise Podhajského na ministerstvo války do Vídně. Generál Podhajský byl známý zájmem o vojákovo blaho. Nepřipouštěl u svých jednotek liknavost či černé obchody s proviantem, ze své pozice se snažil bojujícího vojáka všemožně zabezpečit. Nechával zřizovat kuchyně co nejblíže k frontě, požadoval na jednotlivých trénech a zásobovacích kolonách větší efektivní a pracovní výkon.

Leutnant Bohumil Sperling z dělostřelecké baterie 8 cm Batt. 8/16 Landro u Mount Piana v Itálii si do deníku zaznamenal: „3.10. 1917 Večer sestavuji ještě Menagelist sestávající z Kafé, Suppe, Fleisch, Kafé, Brot. Toť celý jídelníček mužstva denně se opakující.“

Český důstojník na frontách monarchie, Leonard Hobst 2003, ISBN 80-86463-16-8

V roce 1918 byly zavedeny v týdnu dva bezmasé dny. Denní porce byla asi 220g, dále ryba či 125 – 150g masa. Kukuřičný chleba, 6g tuku a sušená zelenina (přezdívaná ostnatý drát) a jedna kávová konzerva. Průměrná hmotnost vojáka byla asi 50 kg.  

V březnu 1918 v zákopech v Itálii na břehu řeky Piavy si opětovně stěžuje Korporal Augustin Modrák z Pěšího pluku 3: „ Naše strava na pozici je následující: ráno půl litru kávy a půl litru vody, v poledne půl litru polévky a kousíček masa s kukuřičnou kaší, k tomu dostáváme 100g chleba na den.“

Bojoval jsem za císaře pána, Augustin Modrák 2011, ISBN: 978–80–904303–9–6

V červnu 1918 v Albánii při Rakousko–uherské ofenzívě byla denní dávka chleba omezena na 200g chleba, maso nebylo již skoro vůbec. Na bezvodých vrcholech byli na muže vydávány jen 2 litry vody na den.

Teplou stravu obstarávala špatně omaštěná sušená zelenina již vojáci přezdívali ostnatý drát, lisované seno či Karlova vojenská nať. K tomu černá káva, připomínající spíše špatně obarvenou vodu.

V létě 1918 v Itálii byla na odpočinku 10. kompanie z chorvatského Pěšího pluku č. 53 v údolí řeky Cordevole, přítoku řeky Piava. Leutnant František Šmída vzpomíná: „Vojáci byli v dobré náladě a užívali si zasloužený odpočinek. …, i když válečný nedostatek se už začal projevovat ve slabším zásobováním jídle. Chleba byl špatný, kukuřičný a ještě ho bylo málo. Masa bylo poskrovnu, zejména u našich pluků (z Bosny a Hercegoviny), které odmítali koňské maso. Šetřilo se omastkem a bylo to znát na polévkách. Nejmizernější byla Trockengemüsensuppe, ze sušené zeleniny, i když pojem zelenina tu byl pojat hodně volně. Plavalo v ní podrcené a polámané všechno co vyrostlo, všeljaké chábí, zbytky zeleniny a nejvíce řepy. Vařili jsme špenát z kopřiv, ten nebyl nejhorší a dal se jíst. I když jsme byli v Itálii, přestalo se nám dařit shánět víno. To co jsme fasovali, bylo stále horší kvality a skoro se nadalo pít.“

Vzpomínky z vojny 1914 – 1919, František Šmída 2014, ISBN: 978–80–87419–41–0

Na ústup z Dolomit z postavení na hoře Monte Spil (1 808m/m) na konci války v říjnu a listopadu 1918 vzpomíná dělostřelec Karol Maník z Pluku horského dělostřelectva č. 6 – Gebirgsartillerieregiment Nr. 6: „Posledního října přišel o půlnoci telefonem rozkaz na ústup. Začali jsme balit, kanóny rozebírat …druhá část naší baterie, velel jí důstojník co se staral o zásobování. Patřili do ní koně a mužstvo, které se o ně staralo, dále vozy a všeljaký materiál. Chodili fasovat do skladů a na koních donášeli k nám do deckung potraviny, munici, dřevo a vše co bylo třeba. V létě okopávali zahradu, pěstovali zeleninu pro oficírskou kuchyni i nám z ní něco zbylo. … Krmili dvě prasata, které měli na vánoční zabíjačku. Prvního listopadu v Roveretu jsme se dozvěděli o Italském průlomu na Piavě. Naši oficíři vzali nohy na ramena, jen mladý leutnant s námi zůstal. Rozkázal zabít prasata a nám navařit guláš. Konečně jsme se pořádně najedli i žold nám vyplatili a každý si mohl ve skladě vyměnit šaty a boty. … S kanóny jsme pochodovali po dobré cestě, ke každému patřilo sedm koní. … Večer jsme se utábořili při obci Volano a kuchaři zas navařili guláš. O půlnoci jsme pochodovali dál, ráno jsme už byli v Triente. Cestou si vojáci z jedné hospody napouštěli do esšálků a polních lahví víno … Když vojáci viděli vagóny určené na frontu … brali co každému přišlo do ruky, nejvíce jídlo, šlapalo se po mouce, fazolích … já našel kávu v plechovce a cukr … nabral jsem ji do chlebníku a vracel jsem se na cestu, ale moje baterie se již vytratila na sever …“ druhý den 3. listopadu 1918 padl do Italského zajetí a o půl roku později, vstoupil do 26. praporu Československé domobrany v Itálii.

Vojenská história 3/2009, https://www.vhu.sk/data/att/1285.pdf

 

Samozásobování, Erár a zloději

Také docházelo k samozásobování (krádežím) vojáků na úkor eráru. Na takové jednání svého celého družstva – Schwarm vzpomíná Korporal Theodor Šlechta z Pěšího pluku č. 81 (později Leutnant) v Haliči na přelomu let 1916–17: „Hlídkám bylo svěřeno také střežení všech velkých vojenských skladišť a zásobáren … střídání hlídek u mého mužstva příčilo se … vojenským předpisům. Jeden vojín zůstal s puškou na rameni … svobodník … střežil okolí, zatímco druhý vojín šel na lup. Sjednat si přístup do skladiště bylo hračkou … zásoby ve skladištích byli uloženy v dřevěných bednách, plechových krabicích a pytlích, hoši je rozkuchali tak, aby to vypadalo, že se k nim prohlodali myši.Sami nepohrdli ničím: zrnková káva, rýže, cukr, čaj, sůl, hrách a čočka, cigarety, víno, rum i pivo… masité konzervy, uzené maso a různé poživatiny. Svobodník zatím na něj počkal a teprve když se vrátil byla předána strážní služba. Oba se pak vraceli v živém rozhovoru zpět, vždyť si tak zajistili i alibi.

O špatnostech se dozvědělo i naše velitelství … a hrozili nám, abyste co nejbedlivěji střežili své okolí… jinak ztratíte své zlatožluté pásky (aspirantské na důstojníka v záloze). Sedláci z celé vsi si stěžovali každou chvíli na velitelství, že se jim ztrácejí psi. Masitou potravu opatřovali … službu v poli … využívali kradených nábojů…Před hochy vystříhal jsem se všech náznaků nevole, vždyť ani já sám jsem nemohl přijít té vojenské stravě na chuť …“    

V dubnu 1918 na Italské frontě již jako Fähnrich vzpomíná na vojáky, kteří „nedbajíce nebezpečí“ v dělostřelecké palbě porcovali, chvíli předtím raněné koně: „ stezka byla velice prudce ostřelována, takže jsem na ní nalézali celou řadu raněných vojínů i koní. Kdo nikdy nebyl v poli neuvěřil by, jak vojíni nedbajíce nebezpečí, naložili s umírajícími koňmi. Jako smečka hladových vlků se na ně vrhla a dobila je pažbami svých pušek a pak nebohé zvíře doslova rozkouskovali a vykuchali. Nakonec ze všeho zbyla jen ohlodaná kostra, kůže a vnitřnosti a vojíni i poddůstojníci si uříznutými velkými kusy masa zatěžkali sví tlumoky, aby si je při nejbližší příležitosti řádně připravili k snědku.“

Sám v požáru světovém – Vzpomínky z vojenské života 1916–18, Theodor Šlechta, 2014, ISBN: 978–80–7465–111–3  /  str. 69 – 74  a 330

 

Důstojnická kuchyně

Od praporu výše a u samostatných útvarů (baterií, technických rot, leteckých rot) se zřizovala důstojnická kuchyně. Tu vedl (dohlížel) často nejmladší důstojník, Kadett či Fähnrich nebo méně často vyšší poddůstojník Feldwebel. Ten měl na starosti nákup surovin a sestavoval i jídelníček Financoval se z útvarových financí a z příspěvků stálých důstojníků útvaru, jimž se každý měsíc z došlé gáže strhával. Důstojnickou kuchyni obsluhovali profesionální kuchaři či nejlepší rotní kuchaři. Důstojničtí kuchaři byli vyhlášení a byli srovnatelní s nejlepšími kuchaři z nejlepších světových hotelů.

Důstojnícká polní kuchyně byla určena pro odloučené či samostatné jednotky – baterie, roty. Převážela se v dřevěném kufru a obsahovala nádobí a náčiní (hrnce, pánvičky, pekáč, vařečky, nože a podobně. Byly určeny pro důstojnickou kuchyni do cca. 10 důstojníků.

Na cestách se důstojníci stravovali v Offizier menze – důstojnických jídelnách nebo důstojnických kantýnách pro tyto  účely zřízené například na nádražích, na vojenských velitelstvích v týlu, nemocnice a podobně.

Zde si ale často důstojníci stravu hradili. Byla zde ale možnost při cestování si nechat proplácet náhradu za stravu – reluty. V roce 1917 – 1918 to bylo 3, 90K/den.

 

O menáži na srbské frontě píše domů 26. září 1914 příslušník Pěšího pluku č. 78 Leutenant i.d.R. Johann Mazanek: „Nad naším pralesem se snesla ohromná mlha. Prší. – My máme nad zákopy střechy z klestí. – S dalším postupem se vzhledem k mlze snad čeká a zatím nás hledí vykrmit. Nosí nám pilně všelijaké dobré věci, takže již od 3 dnů máme přebytek. Včera docela jsem dostal flašku piva – to je tady vzácnost dobré pivo! Každý den přijechá náš train, každý soumar nosí dvě (kochkisny) vařící vaky a takových dostaneme 8 pro kompanii. Dobré jídlo. Mimo to donesou ráno i večer 2 bedny (to je z plechu) kafe, my důstojníci dostáváme až 40 cigaret, 1 škatulku sardinek, kousek salámu a někdy málo vína nebo slivovice, po té je největší poptávka. Naši sluhové jsou 1 hodinu pod kopcem. Ti kupují bez peněz kuřata a prasátka v zabraných vesnicích, někdy zeleninu, kompot, dole nám to uvaří a my si to tady nahoře na svíčkách ohřejeme. Všeho dobrého pomálu a tak asi i tyhle hody brzo přestanou, zatím ať žije mlha a déšť, třeba by nás z toho bříško bolelo.“

Sbírky Městského muzea v Ústí nad Orlicí – https://www.muzeum-uo.cz, Martin Zahálka

Na nový rok 1915 si polní kurát Stanislav Suda poznamenal co bylo k slavnostní večeří u Domobraneckého pěšího pluku 29, 38 a eskadroně husarů. „O šesté hodině zasedáme ke stolu. Sedím vedle rytmistra hrabě Pálffiho. Menu: polévka ságová s množstvím zeleniny, štika s majonesou, krocan, dort střídavě řezaný mokka a čokoládový, sýr, ovoce. Nápoje: pivo, červené a bílé víno a nakonec champagne (vypilo se ho 14 lahví).“

Extra válka/1. světová/speciál 2015/polní kurát Stanislav Suda

Vojenský zpravodaj Ladislav Tvarůžek v časopisu Venkov u Rakousko–uherském tiskovém stanu válečném píše v čísle 167 z 27. června 1915 o veselém životě důstojníků Honvédské jednotky (uherské – maďarské zeměbrany) „Frontě alpské: Byla to nejvýš komplikovaná cesta … jeli jsme povozem až na úbočí nejbližší hory … nasedli jsme proto na připravené koně … po nějakých 40 minutách jízdy koňmo jsme museli sesednout a jít dál pěšky … jsme dosáhli první tábor honvédského vozatajstva. Plný palouk seřazených vozů, kolem nich postavené stany pro vojsko a důstojníky. Narychlo zhotovená prkenná bouda. Spižírna s množstvím narovnaných pytlů a beden s potravinami. V lese u stromů uvázaní koně si pochutnávají na seně. Na kraji lesa u mohutného smrku je ukrytá – zamaskovaná důstojnická jídelna. Velitel vozatajského oddílu, honvédský nadporučík, nás zve již k přichystané tabuli. A ve chvíli nám nosí kuchaři z polní kuchyně čerstvý guláš, pivo a víno. Hostitel nabízí paprikovanou slaninu, uherský salám a jiné národní pokrmy své vlasti. A to všechno zde, v alpských horách, v bezprostřední blízkosti fronty. Seděli jsme, odpočívali a vyhlíželi protější stráně, kde se bělaly pruhy sněhu. Vtom před naší jídelnou zazvučí struny houslí. Cikán–voják objeví se u vchodu a přejede ještě jednou smyčcem housle, zda jsou dobře naladěné … a již hlasitě spustí známý pochod Rakoczyho, který vystřídají tóny známých uherských písní … z tábora se ozývá veselý zpěv maďarských vojáků, podle rytmického dupotu bot i doprovázený tancem. „Řádný Maďar si dokáže udělat svoje Uhry i na bitevní čáře. Extra Hungariam non est vita. A proto Hungaria musí být všude a za každou cenu! Vidíte to?“ směje se bodře náš nadporučík, velitel vozatajského oddílu.“

Příloha Budišovského zpravodaje č. 1 a 2/2009 – www.horacko.cz/budisov/zpravodaj

Fähnrich Bohumil Sperling z 1. baterie 1. pevnostního dělostřeleckého pluku si do deníku cestou z tyrolské fronty do Haliče zaznamenal. „4.7.1916 Po odcházejícím Fähnrich Grossovi přejímám kuchyni. 5.7.1916 Chodoriv, Halič Dopoledne koupil jsem husu za 10K a 4 páry kuřat á 3,5K. 6.7.1916 Dopoledne nákupy salátu a drůbeže na trhu. Kačeny za 3 až 6K, kuřata za 3 – 3,5K Potom rybolov, z počátku s dosti malým úspěchem. Později s užitím patron hozených do vody získány 4 ryby dosti veliké asi po 3kg. Také divoké kačeny slibují dobrý lov. Dnes jsou k večeři ryby a kuřata, k obědu polévka, maso s vejci a salát zelný, pak palačinky, tedy jako v míru.7.7.1916 Nedělá se nic. Jen starost o kuchyni a peníze znepříjemňuje mi trochu pobyt. Ale výsledek znamenitý. K večeři bylo v posledním čase: štika, kapr, kuřata s husou, sýr, jahody s mlíkem a víno. Tedy dokonalé menu. Však se také všichni oblizují. 8.7.1916 večer jdu na nádraží objednati maso.“

Po návratu Sperlingovi baterie na Italskou frontu na podzim 1916, byla již důstojnická kuchyně zcela odkázána na erární zásobování. Zde bylo většinou z pří frontového pásma civilní obyvatelstvo vystěhováno a nebylo tedy kde by se nakupovalo.

Český důstojník na frontách monarchie, Leonard Hobst 2003, ISBN 80-86463-16-8

Na podzim 1916 v zázemí na Ruské frontě Leutnant František Šmída z chorvatského Pěšího pluku č. 53 na stravování důstojníků vzpomíná: „Přestože v té době již na Rakousko doléhal nedostatek a u vojáků byli příděly menáže slabší, páni důstojníci měli všeho dost. Správce důstojnické jídelny … sehnal pro nás všechno, co jsme si mohli ohřát, takže večeře bývaly hotové lukulské hody. Dlouho do noci se debužírovalo, popíjelo uherské vino, vyprávělo vše možné.“

A v létě 1918 dodává: „Důstojníci měli stravy stále ještě dost a hladem jsme netrpěli, i když doby, kdy jsme debužírovalo, byli nenávratně pryč.“

Vzpomínky z vojny 1914 – 1919, František Šmída 2014, ISBN: 978–80–87419–41–0

Na stravování v roce 1918 nevzpomínali všichni špatně. Například na důstojnickou kuchyni určitě později několikrát vzpomínal Fähnrich Theodor Šlechta z Pěšího pluku č. 81 (později Leutnant) na zámečku v Italské Vareně v lednu 1918 v důstojnickém kulometném kurzu: „V poledne vedle výborné, teplé a chutné polévky dostalo se nám vždy omáčky s hovězím masem jako překrm, načež následovala pečeně s brambory nebo rýží či s knedlíkem. Zeleniny bylo dost, všeho druhu, měli jsme moučníky i dorty a nejrůznější cukrový, černou kávu a ovoce. K večeři byl kromě polévky pořad jídel skoro stejný, jedině přibyly sýry a více druhů ovoce jako jablka, hrušky, švestky, kaštany a fíky. K pití podávána různá vína, která stála vždy v několika lahvích na stole, a každý si z nás mohl podle chuti nalít. K snídani a svačině dostávali jsme bílou kávu s oblíbenými důstojnickými suchary. Přebytky jsme si brali do pokojů a zpravidla je konzumovali k čaji před spaním.

Po skončené večeři, když zmizely ze stolů veškeré jídelní příbory kromě lahví vína … zábava začínala. Před půlnocí nesměl se nikdo prostě vzdálit.“

A zatím jeho bývalí nadřízený Leutnant Hönlinger mu v dopise píše: „K dovršení všeho toho žalostného postavení trpěli jsme i nepravidelnou a nedostatečnou stravou, která byla doručována úplně studená a nebyla k snědku. Oběd se konal obvykle po půlnoci, kdy už všichni byli zesláblí a krajně vyhladovělí.“                      

Vynikající strava se též servírovala i v lepším hotelu v italském Brixenu kde Theodor Šlechta v únoru 1918 trávil n dovolenou. 

Sám v požáru světovém – Vzpomínky z vojenské života 1916–18, Theodor Šlechta, 2014, ISBN: 978–80–7465–111–3  / str.275, 285 a  294

 

Existuje i jeden památník oslavující polní kuchyni. Je ve Slovinsku pod vrchem Mengore (453mu Mostu na Soči a připomíná Polní kuchyni IV. praporu Pěšího pluku 53. Rakousko – uherské armády. Tento prapor zde byl v pozicích a dodnes je zde jeho působení patrné. Na vrchu Mengere najdeme dělostřelecké postavení – kaverny, zákopy i vodní cisternu.

 

 

Polní pekárny za Velké války

O Chléb pro vojsko se staraly polní pekárny, většinou divizní pekárna – Infanteriitruppendivisionsbäckerei.

Vybavena byla 12 soupravami Polní pekárny Manfred Weiss M. 1901/09 s příslušným pekárenským vybavením pro polní stany.

Velitelem byl většinou důstojník v hodnosti Oberoffizial (v hodnosti kapitána – Vojenský vrchní zásobovací oficiál).

Pro každé 2 polní pece (ofenpaar – dvoj kamna) byl postaven stan (bäckereizelte – pekárenský stan), ve kterém se pracovalo a stan pro ukládání upečeného chleba (Brotkammer – Chlební spíž, komora).

V každé peci podle předpisu se mělo upéct 60 chlebů o gramáži 1 400g. Divizní pekárna měla tak za 24 hodin upéct 17 280 chlebů. Tedy 34 560 chlebových dávek.

U každého páru těchto pekáren Manfred Weiss M. 1901/09 sloužilo podle předpisu 14 vojínů – Verpflegssoldaten pod velením Korporal nebo Zugsführer. Nad celou pekárnou měl dohled Feldwebel jako Oberbäcker – vrchní pekař.

Chléb se nevydával čerství, ale až za dva dny po upečení. Trvanlivost byla asi 7 až 8 dní. V Čechách tedy v České armádě tento systém vydržel až do konce povinné vojenské služby 31. prosince 2004.

Každá z pecí byla vybavena jednodenní zásobou mouky, jejíž patřičné množství dodávaly k tomu určené zásobovací kolony. Dovoz veškerých potřebných potravin a surovin pro polní pekárny i polní kuchyně byl řízen a organizován příslušnými etapními velitelstvími.

V Rakousko – uherské armádě v době Velké války sloužily tři typy polních pekáren.

Polní pekárna Peyer M. 1878 – souprava dvou velkých pecích a dvou malých pecích dodávala za 24 hodin 2 500 bochníků chleba, tedy 5 000 dávek.

Polní pekárna Manfred Weiss M. 1901/09 – polní pojízdná pekárna složená z 8 souprav, dodávala za 24 hodin 8 000 bochníků chleba, tedy 16 000 dávek. Divizní pekárna složená z 8 souprav měla tak za 24 hodin upéct 17 280 chlebů, tedy 34 560 chlebových dávek.

Polní horská pekárna Manfred Weiss M. 1914 – horská pec Manfred Weiss M. 1914 přepravovaná na pěti soumarech, dodávala za 24 hodin 3 000 bochníků chleba, tedy 6 000 dávek.

 

Poznámky:

1)   Oberst Alfred Krauss, budoucí k.u.k. General der Infanterie – generál pěchoty (od 12. srpna 1917) narozen 26. dubna 1862 v Zadaru. Vystudoval Militäroberschule – vojenskou střední školu v Hranicích na Moravě a následně Theresianischen Militärakademie – vojenskou akademii v Wiener Neustadtu. Po  tříleté službě u Infanterieregiment Nr. 11 – pěší pluk č. 11 studoval na Kriegsschule – válečnou školu ve Vídni. Po promoci sloužil jako štábní důstojník u několika vyšších útvarů. Až byl v roce 1904 jmenován náčelníkem Technischen Militärkomitee (Vojenský technický výbor) ve Vídni. Zasadil se o zavedení do armády nejen polních kuchyní a motorových vozů, ale i organizaci mobilizace, válečného hospodářství a válečných předpisů. Po vypuknutí války (přelom srpna–září 1914) již jako Feldmarschallleutnant – polní podmaršál byl jmenován velitelem 29. Infanteriedivision. Koncem roku 1914 po odvolání velitele na Balkáně Feldzegmeister – polní zbrojmistr Oskar Potiorek byl jmenován náčelníkem štábu Balkánských sil. V červenci 1915 se stává náčelníkem štábu Jihovýchodní fronty v Itálii. V roce 1917 velí I. sboru v průlomu u Kobaridu. V květnu 1918 se stává velitelem 2. armády na Ukrajině. Po konci války organizuje ústup německých a rakouských jednotek z Ukrajiny a později i z Turecka. Poté odchází z armády a píše odborné (historické) vojenské knihy. V dubnu 1938 se stává členem nacistické strany a je jmenován Brigadeführer jednotek SA. Umírá 29. září 1938 v Bad Goisern.

2)   Kolesna je vozík k němuž jsou zapřažení koně (později nejen koně ale i vozidlo–tahač), též se z něho koně ovládaly (kozlík). Z druhé strany byla  připojena polní kuchyně.

3)   Většina vojáků se během mírové služby v druhém roce naučila vařit a obsluhovat polní kuchyni.

Erár velice dbal na vyváženou výživu a pestrost stravy vojáka. Posádková kuchyně byla o několika chodech.

4)   Vzpomíná Leutnant Josef Adámek na mobilizaci v roce 1914 z Domobraneckého pluku č. 17. Historie a Vojenství 4/2002 /  str. 913 – 934

5)   Káva byla zavedena do stravy vojáka v roce 1860. Krom klasické kávy byli nakupovány i její náhražky cikorka, sladová z ječmene a z fíků. Mírová dávka byla stanovena na 5–10g, válečná na 25g a v případě obležení mužstva v boji na 12g. Ke kávě mělo mužstvo dostávat i mléko plnotučné, popřípadě kondenzované či sušené. Vojenská kávová konzerva obsahovala 20g kávy a 26g cukru.

Armádní předpis – Verpflegung im Kriege (stravování v případě války)  z roku 1911 a 1914

6)   Armádní předpis – Verpflegung im Kriege (stravování v případě války)  z roku 1911 a 1914

7)   Rakousko – uherský voják měl nárok na denní dávku alkoholu, ta činila buď 0, 9cl tvrdého alkoholu, 4dc vína nebo 0, 75l piva.

8)   První konzerva byla vyrobena v letech 1811 – 1812. První továrna na konzervy byla otevřena v roce 1813 ve Velké Británii.

9)   Armádní předpis – Verpflegung im Kriege (stravování v případě války)  z roku 1911 a 1914

10)   Komisárek – komisí nařízený žitný chléb (později s 1/3 pšenice) 3 500 g těžký. Vojákům se přidělovala ¼ chleba – 875g.

 

 

Denní dávky stravy na muže u ostatních armádách za Velké války

Německý císařský voják dostával na začátku války stravovací dávku na den: chléb – 750g, maso – 375g, brambor – 1 500g sůl – 25g, kávu – 25g nebo čaj – 3g, cukr – 17g a k tomu zelenina, chléb se mohl nahradit suchary, brambory se mohl nahradit rýží či ovesnými vločkami a tabák – 30g. V říjnu 1916 Německý císařský voják dostával již jen masa – 250g.

Britský královský voják dostával na začátku války stravovací dávku na den: chléb – 454g (1 libra), maso – 454g (1 libra), zelenina – 227g (0, 5 libra), sýr či čokoláda, máslo, džem, sušenky, mléko, cukr, čaj a rum. Počínaje rokem 1917 se čerstvé maso nahrazovalo konzervovaným masem. Kovové konzervy s hovězím nazývané Maconochie, podle firmy ze skotského Aberdeenu, která je jako první začala vyrábět.

Ruský carský voják dostával na začátku války stravovací dávku na den: chléb – 1 200g (1 680g), maso – 300g, zelenina – 250g, sádlo 40g, cukr – 60g a čaj. Měl nárok na teplou stravu 2x denně.

Americký voják dostával na evropském bojišti stravovací dávku na den: chléb – 454g (1 libra sucharů), slanina – 340g, káva – 34g, cukr – 40g.

Francouzský voják dostával na evropském bojišti stravovací dávku na den: chléb – 700g, maso – 600g, konzervované maso či sardinky – 300g, víno – 0, 5l nebo pivo – 1l či lihoviny – 62, 5ml. Pokud voják vykonával manuální činnost měl nárok na větší potravinovou dávku – přídavek skládající se z brambor, těstovin a cukru.

Turecký voják měl dostávat na začátku války stravovací dávku na den:  chleb – 750g a 250g zeleniny a rýže na den. Často však nefasoval oni polovinu této dávky. Maso si obstarával sám.

 

 Zdroje: 

Osobní archiv

Armádní předpis – Verpflegung im Kriege (stravování v případě války)  z roku 1911 a 1914

Služební řád pro císařské a královské vojsko, Ladislav Malý, Storka a syn 1911

Světová válka 1915–1916 slovem i obrazem, Emil Šolc

Domov za války II., Alois Žipek,

Vojenská kuchařka, P. Havel – M. Hodík – P. Landa, Naše Vojsko 2004, ISBN 80–206–0728–5

Češi na frontách velké války, Libor Nedorost, Libri 2006, ISBN 80–7277–302–8

Český důstojník na frontách monarchie, Leonard Hobst, 2003, ISBN 80–86463–16–8

Osmadvacátníci, Josef Fučík, 2006, ISBN 80–204–1376–6

Generál Podhajský, Josef Fučík, Paseka 2009, ISBN 978–80–7185–962–8

Po zapadlých stopách českých vojáků, Jozef Vričan 2008, ISBN 978–80–254–3535–09

Historie a Vojenství 4/1998, 2/2002

Extra válka/1. světová/speciál 2015/polní kurát Stanislav Suda

Předával jsem carský poklad, František Novák, Praha 2012, ISBN 978–80–86011–50–9

Nahodilý legionář – Paměti, František Novotný, https://www.eimage.com/grandpa/pdf/Nahodily_Legionar.pdf

https://www.kpvh-pardubicko.cz/vystroj1.htm

https://extrastory.cz/co-jedli-vojaci-v-zakopech-prvni-svetove-valky-konzervy-susenky-a-nekdy-i-pecene-krysy.html#prettyPhoto

https://de.wikipedia.org/wiki/Alfred_Krau%C3%9F

 

Kontakt

Vyhledávání

 Stránky zaměřené na vojenskou historii


 

Navštivte Náš Svět

Naše cestovatelské stránky


Rodinní Válečníci jsou Archivovány

Novinky

22.03.2024 22:01

Přepracován článek o českém

C. a K  hulánském pluku Alexandra II. ruského cara č. 11, včetně článků o dvou příslušnících 2. jezdeckého pluku, pozdějším Štábním kapitánu jezdectva v záloze Kašparu Hintermüllerovi a podplukovníkovi jezdectva Josefu Kořínkovi. Přidán též článek o bratrech Bilíkových, Františkovi a Josefovi. První byl povýšen in memoriam do hodnosti brigádního generála a druhý byl poručíkem jezdectva v záloze. Oba též byli příslušníci 2. jezdeckého pluku ruských legií.   C. a K. český hulánský pluk Alexandra II. ruského cara č. 11 Více zde: https://rodinnivalecnici.webnode.cz/rakousko-uhersko/jezdectvo-rakouska-uherska/jezdecke-pluky-rakouska-uherska/    C. a K. český hulánský pluk Alexandra II. ruského cara č. 11 Více zde: https://rodinnivalecnici.webnode.cz/rakousko-uhersko/jezdectvo-rakouska-uherska/jezdecke-pluky-rakouska-uherska/    C. a K. český hulánský pluk Alexandra II. ruského cara č. 11 Více zde:...
06.02.2024 22:17

Lékař pluku Otakar Karlík

   Pozdější Plukovník zdravotnictva Otakar Karlík, jeho cesta a služba ...
08.12.2023 22:07

Další důstojník 2. jezdekeho pluku Zrzavý Jiří

Štábní kapitán jezdectva Jiří Zrzavý, jeho nadřízený do kvalifikační listiny napsal: „Velmi spolehlivý vůdce v boji rozvážný … Velmi statečný“.
08.12.2023 21:39

Major Emil Schubert Edler von Schutterstein

Šlechtic mezi legionáři, slovní spojení zní stejně utopisticky jako pan továrník mezi proletáři. Přesto pozdější Major jezdectva Emil Schubert Edler von Schuttersein, byl důstojníkem 2. jezdeckého pluku a jezdecké umění předával svým kolegům a později se podílel na vypracování jezdeckého řádu.
05.12.2023 22:22

Poddůstojník Ladislav Brož legionářského 2. jízdního pluku,

Poddůstojník Ladislav Brož legionářského 2. jízdního pluku, začínal jako jezdec u Rakousko–Uherského u Hulánského pluku č. 11 a po vzniku Československa sloužil až do okupace u Dragounského pluku 2 v Olomouci.
02.12.2023 22:51

Dragounský pluk 2

Kompletně přepracován článek o 20ti leté historii Jezdeckého (později Dragounského) pluku 2 v Československé branné moci.
09.12.2022 21:36

Velitel eskadrony 2. jízdního pluku na magistrále Brigádní generál JUDr. Josef Koutňák

Po návratu z Ruska pozdější Brigádní generál JUDr. Josef Koutňák dostudoval v roce 1921 právnickou fakultu a v roce 1922 absolvoval Válečnou školu v Praze. Postupně velel jezdeckým plukům 10 a 8, jezdecké brigádě 1, byl přednostou I.2. jezdeckého oddělení v MNO. Poté byl velitelem jezdecké brigády 2 a následně 2. Rychlé divize. Aktivně působil v odboji za II. světové války a v únoru 1945 byl zatčen. V červenci 1945 byl jmenován velitelem tankového sboru. V roce 1948 byl penzionován.  
04.12.2022 21:20

Poručík zdravotní služby Vladimír Hobza 2. Jezdeckého

pluku ruských legií, pozdější Plukovník jezdectva a poslední velitel Dragounského pluku 7 a jako Brigádní generál velitel poválečné 16. divize v Karlových Varech.  
03.12.2022 23:29

Kapitán legií Josef Dostál - Pozdější Přednosta Jezdectva

muž, jenž velel jezdecké četě, eskadroně, korouhvi, Jezdeckému pluku 4 v Klatovech, Jezdecké brigádě 1. Byl také profesorem Velitelské školy v Praze a přednosta I/2. oddělení jezdectva a remontnictva na MNO v Praze – Divizní generál in memoriam Josef Dostál.  
26.05.2019 21:26

Svobodník Ján Baumann

letecký mechanik Leteckého pluku 3 a příslušník letecké skupiny Československé zahraniční armády ve Francii ...
TOPlist

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode