Major Doktor Inženýr Josef Roubínek *21. ledna 1886

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.                                                Verze 3 / 10.12. 2010

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob (eventuelně hodnosti a názvy).

Třetí „Malé černé“ jimž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.

 

Narozen 21. ledna 1886 v obci Lažany asi 2km od okresního města Turnova  v Rakousko – Uherské monarchii, rodičům Josefu a Františce rozené Poláková. Rodina se ale později přestěhovala do obce Modřišice asi 1 km jižně od centra Turnova, kam malý Josef začal chodit do školy. 

Vystudoval vyšší reální školu a vysokou školu technickou v Praze (osm semestrů), kde získal kolem roku 1908 - 1909 titul inženýra chemie. Poté pravděpodobně pracoval v Dobrovickém cukrovaru (cukrovar v Dobrovici založen v roce 1831). Tak jako mnoho jeho vrstevníků byl i Josef aktivním členem Sokola.

 

Odveden byl vojenskou zprávou 21. ledna 1908. Dne 1. října 1909 nastoupil dobrovolnou vojenskou prezenční službu vyplívající z branné povinnosti Rakouska – Uherska u K.K. LandwehrInfanterieregiment Nr.19 (Zeměbraneckého pěšího pluku č. 19) ve Lvově jako Einjährig Freiwillige (Jednoroční dobrovolník). Vojenskou prezenční službu ukončil 30. září 1910 v hodnosti na Kadett in der Rezerve (Záložní Kadet, čekatel na důstojnickou hodnost).

Během několika let vykonal dvě vojenské cvičení, první od 12. června 1911 do 9. července 1911 a druhé od 5. prosince 1912 do 1. ledna 1913.

Během této doby byl povýšen do hodnosti Leutnant in der Reserve (záložní poručík).

 

Po skončení dobrovolné vojenské služby pracuje v cukrovaru v Dobrovici (cukrovar v Dobrovici založen v roce 1831) jako potravinářský inženýr. Zde se seznamuje s Lidmilou Brožovou jeho pozdější ženou. Studovala v Hořicích školu, pravděpodobně C.k. odborná škola sochařsko-kamenická v Hořicích založená roku 1884.

Lidmila Brožová narozená v Dobrovici roku 1894 rodičům Josefu Brožovi (* 19. února 1860, † 2. února 1921), a Lidmile Brožové, rozené Čumpelíkové (* 25. října 1865, † 14. prosince 1948) v Rakousko-Uherské monarchii.

Josef Brož narozen v Dobrovici byl vyučen obuvníkem jako jeho otec, v Dobrovici už jako dobře zaopatřen si pořídil obchod s Reality a po mnoho let zastával úřad starosty v Dobrovici.

Pocházela ze čtyř dětí, měla jednu sestru Marii (*1890, †1962) a dva bratry Miroslava (*1892, †1975) a Antonína (*1896, †1969).

Po vojenské službě dál studoval a dne 16. července 1914 získal doktorát věd technických. Číslo diplomu 201 ze dne 16. července 1914 – titul doktor inženýr chemie. Bohužel radost nad získaným titulem kalil před třemi týdny uskutečněný atentát na arcivévodu a následníka trůnu Rakousko − Uherska, Františka Ferdinanda d'Este, při němž František d'Este i s chotí Žofií Chotkovou zemřely. Vyhlášení války Srbsku, jehož špičky tajné služby stáli v pozadí a přípravy atentátu nedalo na sebe dlouho čekat. Rakousko − Uherskem byla válka vyhlášena Srbsku 28. července 1914. Ostatní státy Evropy se velice rychle a rádi k válečné vřavě přidali.

Před Velkou válkou se stačil ještě oženit s Ludmilou Brožovou.

 

Josef byl mobilizován 4. srpna 1914 a nastoupil ke svému pluku K.K. Landwehr Infanterieregiment Nr.19 (Pěší pluk Zeměbrany č. 19) jako Leutnant in der Reserve (záložní poručík). Pravděpodobně nastoupil jako důstojník sapérského (ženijního) oddílu pluku.  Před odesláním na frontu nebo o dovolené se oženil dne 28. ledna 1915 s Ludmilou Brožovou. Následně byl odeslán spolu s plukem na východní frontu, kde byl zajat Rusy 13. května 1915 u Makovky v Karpatech.

 

Do legií vstoupil v Caricynu (dnes Volgograd, dříve Stalingrad), 24. května 1918 (29. června 1918 podle jiných zdrojů), kde pobýval v zajateckém táboře v Caricynu.

Jeho legionářské číslo je 85 060. Byl přiřazen k ženijnímu oddílu 3. střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“.

V Caricynu se na přelomu dubna a května 1918 setkal se svým švagrem, starším bratrem své ženy Lidmily Miroslavem pracovníkem vojenského odboru Svazu Československého spolku na Rusi a bývalým Starodružiníkem České družiny. Miroslav pracující ve vojenském odboru Svazu Československého spolku na Rusi, zpracovával nebo měl přístup k žádostem a písemných materiálech válečných zajatců Rakouska – Uherska žádající o vstup do Československých legií nebo jen kontaktující Svaz Československého spolku na Rusi. Tak získal kontakt na Josefa a na svého mladšího bratra Antonína, jenž 9. června 1916 padnul do zajetí u města Kolky na Ukrajině v době ruské Brusilovi ofenzívy. Ten v hodnosti Kadettfeldwebel (Kadet) velel četě K.K. Landwehr Infanterieregiment Nr.10 (Pěší pluk Zeměbrany č. 19). Antonínovy pomohl ze zajateckého tábora. A ten pak nastoupil jako účetní k 1. srpnu 1916 u Všeruského zemského svazu v Rodzilově (dnes město ve východním Polsku).

Švagr Miroslav napsal o tomto setkání v Caricynu domů do Dobrovice v dopisnici Červeného kříže.

„1./5. 1918            Drazí   

Zasílám poslední pozdrav z Saricýna. Jedu do Tumeni parníkem po Volze. Stále a stále se oddaluji od Vás, proti očekávání, že letos budeme již doma. Dokonce jsem se vsadil, že Vánoce budeme společně slavit. S Tondou nemáme již delší čas spojení, je asi na starém místě.

Srdečně všechny zdraví a líbá Mirka

Pepa zůstává zde a čeká na výměnu.“ (Pepa – Josef )

(Informace pocházejí z dopisní karty (lístku-dopisnice) červeného kříže pro válečné zajatce, které zajatci posílali domu. Byly posílány přes Curich. Jako odesílatel je uveden válečný zajatec c.k. (Císařství a království Rakouska-Uherska)).

Dne 17. července 1918 byl převeden od ženijního oddílu 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova“ k Technickému oddělení Vojenského odboru Československé armády na Rusy.

Dnem 3. září 1918 je jmenován zplnomocněncem Vojenského odboru Československé armády na Rusy firmy Tuchoda, Kyštýmské továrny na výrobu třaskaviny (dynamitu). „V zrekonstruovaném Kaštýnském závodě byla obnovena výroba dynamitu v takové míře, že Technické oddělení získalo monopolní postavení na celé Sibiři, čehož využívalo ke zvýšení svých zisků.“

Dne 17. prosince 1918 je Technické oddělení Vojenského odboru Československé armády na Rusy přejmenováno na Technické oddělení Provozního odboru, dne 10. ledna 1919 je Technické oddělení Provozního odboru přejmenováno na Provozní zprávu Ministerstva války a 23. ledna 1919 na Provozní zprávu Ministerstva vojenství. Dále je však v interním styku používán název Technické oddělení „ s názvem nějakého odboru“. A 14. července 1919 je toto oddělení převedeno pod Politické oddělení Ministerstva vojenství.

Dne 27. ledna 1919 je povýšen na Technického praporčíka vojsk.

Dne 13. března 1919 je odvelen z Kyštýmské továrny na třaskaviny zpět k Technickému oddělení.

Během března 1919 je mu vysloveno poděkování za přednášku u posluchačů důstojnické školy se zacházení s třaskaviny.

Dnem 7. června 1919 je jmenován Náčelníkem chemického odboru Provozní zprávu Ministerstva vojenství.

Dnem 28. června 1919 je jmenován Technickým podporučíkem vojsk. A 5. září 1919 je jmenován Vojenským inženýrem majorem III. hodnostní třídy, zpětně od 1. května 1919.

 

Dr. Ing. Major legií Josef Roubínek 

V roce 1919 začala pomalu slibovaná evakuace Československých vojsk na Rusy do Vlasti.

Dne 25. listopadu 1919 je naznačen Technickým správcem lodi „Scotland Maru“. Plavidlo bylo lodním transportem číslo 12.

Odjezd z Vladivostoku byl naplánován na úterý 25. listopadu 1919. Krátkou řečí se s legionáři rozloučil generál Čeček a poručík Janík, který přicestoval s delegací z Čech. Transportní loď Scotland Maru vyplula v půl páté odpoledne. Na palubě bylo 1035 osob. Podle jiných zdrojů 943 osob. Prvním zastavením plavidla Scotland Maru bylo Japonsko. V přístavu Karatsu na ostrově Kyushu přistáli krátce brzo ráno 28. listopadu 1919. V přístavu nabrali uhlí, pitnou vodu a provedli nějaké opravy. Z přístavu Karatsu vyrazili druhý den v devět hodin ráno. Další zastávkou byl Malajský Singapur, kde loď spustila kotvy v poledne 8. prosince 1919. Nabrali na palubu opět uhlí, pitnou vodu a potraviny. Ze Singapuru Scotland Maru vyrazila 11. prosince 1919 v sedm hodin ráno. Na první svátek vánoční 25. prosince 1919 ve čtyři hodiny ráno Scotland Maru přistála v přístavu Džibuti v Africe. Bylo nakládáno uhlí, voda pro pití a stroje a potraviny. Zvláště pitná voda za cesty scházela, byla vydávána na příděl a to sotva 2 litry na osobu, což v tropických oblastech a na rozpálené lodi není mnoho. Večer v sedm hodin 26. prosince 1919 loď vyrazila na cestu přes Suez do Port Saidu. Večer 31. prosince 1919 dorazili do přístavu Suez a o půlnoci vyrazili na cestu přes průplav do přístavu Port Saidu. Kam druhý den v šest hodin ráno dorazili. Další den večer 2. ledna 1920 zvedli kotvy na poslední část cesty do Terstu. Kde 8. ledna 1920 v půl čtvrté spouští kotvu. Když předtím strávili noc v jednou italském přístavišti 100 námořních mil od Terstu. Příjezd do Terstu 8. ledna 1920 v 15. 30. Část vojáků odjela sanitním vlakem už 9. ledna v osm hodin večer.

 

Dne 13. ledna 1920 je prohlédnut lékařem Antonínem Záhorským v Terstu. Důvodem této prohlídky byla snaha Josefa pokud to jeho zdravotní stav dovolí poslat zpět do Vladivostoku. Bohužel lékař konstatoval, že dotyčný tedy Josef trpí katarem plic a celkově je tělesně velmi sláb, proto navrhuje delší dovolenou a co nejdříve býti transportován do vlasti.

Ze služebního rozkazu vydaného v Terstu tentýž den tedy 13. ledna 1920 Náčelníkem československé vojenské mise v Itálii Generálním konzulem v Terstu podplukovníkem Janem Šebou, vyplívá že Technický správce lodi „Scotland Maru“ Bratr Dr. Josef Roubínek byl nahrazen druhým technickým správcem „Karachi Maru“ poručíkem Františkem Staňkem. Sám odjede nejbližším sanitním vlakem č. 103 z Terstu do Prahy kde se dostaví na Ministerstvo národní obrany.

 

Pravděpodobně se Josef 14. ledna 1920 po pěti letech strávených v Rusku na Sibiři a v Asii vrací do vlasti. Alespoň podle datování ve Vojenském spise. Spíše se bude jednat o datum odjezdu z Terstu. Na cestovním rozkaze vydaného v Terstu 13. ledna 1920 je razítko Československého nádražního velitelství v Břeclavi datované 23. ledna 1920. A konečně razítko Dobrovice 31. ledna 1920.

V únoru 1920 si podává žádost o demobilizaci, načež je dnem 3. března (podle jiných záznamů až 23. března) 1920 demobilizován. Kmenově je převeden do stavu důstojníků v záloze 2. pěšího pluku v Litoměřicích jako Major inženýr III. hodnostní třídy.

V krátké době po demobilizaci pracuje v cukrovaru v Dobrovici jako jeho provozní ředitel (1920). Je možné že technického ředitele či provozního ředitele dělal už před Velkou válkou. Poté pracuje jako ředitel cukrovaru v Ústí nad Labem.

Za svou činnost v Československé armádě na Rusy mu byla udělena 11. března 1921 „Revoluční medaile .

V listopadu 1921 je kmenově převeden do stavu důstojníků Ženijního pluku 3. v I. záloze. Prvním dnem roku 1927 byl převeden z I. do II. zálohy. Roku 1934 se mění Josefovi název hodnosti z Majora inženýra III. hodnostní třídy v záloze na Majora ženijního vojska v záloze. Posledním dnem roku 1936 byl propuštěn z branné moci po vykonání branné povinnosti.

V roce 1925 pracoval jako Místodržitel Ústecké rafinérie cukru. Později pracoval jako Vrchní ředitel cukrovaru na Mělnicku.

Když odešel do penze odstěhovali se s ženou Lidmilou do Mukařova u Říčan a později do Klánovic u Prahy.

Bohužel Josef Roubínek 20. června 1952 při zahrádkářských pracích spadl ze stromu, trpěl otřes mozku a zlomil si žebro. Úraz byl však asi daleko vážnější, protože 25. června 1952 v nemocnici  Praze umírá.

Jeho žena Lidmila Roubínková rozená Brožová zemřela 17. listopadu 1969 ve věku 75 let v Praze.

Měli spolu dceru Lidmilu * 6. prosinec 1915 v Dobrovici a dva syny Jaroslava * 11. leden 1921 v Dobrovici a Lubora * 25. únor 1923 v Dobrovici.

 

Lidmila Roubínková (*6. prosinec 1915 Dobrovice) se 12. ledna 1935 provdala za Josefa Tichého narozeného 8. března 1906 v Mladé Boleslavi Josefu Tichému (*27. červenec 1878 Mochov, †1. prosinec 1938 Brno) a Marii Tiché rozené Jelínkové (*12. listopad 1882 Chudíř 3, †12. říjen 1949 Mladá Boleslav).

Josef Tichý byl v září 1926 vyřazen z Vojenská akademie v Hranicích jako Poručík dělostřelectva. Nastoupil službu u Dělostřeleckého pluku 3. Již jako Nadporučík je od 11. června 1934 na jeden rok vyslán k Irské armádě do Dublinu jako instruktor tělocviku (Instruktor sokolské tělovýchovy). Pravděpodobně o prodloužené vánoční dovolené se stihl oženit. V Olomouci 12. ledna 1935 se tak konala svatba v některém z chrámů. Ihned po svatbě odjíždějí novomanželé spolu do Irska. V polovině roku 1935 byla jeho stáž u Irské armády prodloužena o jeden rok do 10. června 1936. Do Československa se manželé vrací 30. června 1936. Po návratu je přeložen do Bratislavy k Dělostřeleckého pluku 9 a povýšen na kapitána. O rok později nastupuje na Vysokou školu válečnou v Praze jako posluchač. Při mobilizaci v roce 1938 působí jako správce ženijního skladu v Mělníce.

Zánikem Československé branné moci je už štábní kapitán Josef Tichý propuštěn z armády a pracuje ve státní zprávě na Ministerstvu obchodu. V květnu 1945 se zapojuje do boje na pražských barikádách. Na přelomu let 1945 – 46 slouží na MNO v Praze. Ale na vlastní žádost odchází v listopadu 1946 z armády. Pracuje na Ministerstvu průmyslu v Praze. V květnu 1949 je zatčen a na podzim 1949 je odsouzen k 25 letům vězení. Je propuštěn až v roce 1963, kdy je mu podmínečně prominut zbytek trestu. Umírá v Praze ve věku 81 let, 18. prosince 1987. Jeho žena Lidmila Tichá rozená Roubínková umírá v nemocnici v Praze 3. ledna 1987.

Josef a Lidmila Tichý měli spolu tři děti Eva provdaná Deckerová, narozenou *17. listopadu 1935 a dvojčata Petra a Pavla narozené 1. září 1940.

 

Synové Josefa Roubínka a jeho ženy Lidmily Jaroslav a Lubor se oba stali inženýry chemie.

Lubor byl v roce 1948 komunisty zatčen a uvězněn v Pankrácké věznici. Podařilo se mu z vězení uprchnou a dostat se přes Šumavské hranice do Německa. Odtud odešel do Londýna ve Velké Británii, kde žil a pracoval až do své smrti 31. října 1983. V Anglii pracoval jako vědec chemik v leteckém průmyslu, kde vyvíjel lepidla pro lepení dřevěných vrtulí a měl značný úspěch. Domů se už nikdy nepodíval a maminka Lidmila se sestrou Lidmilou přijely jej navštívit v roce 1968 do Londýna. Neměl žádné potomky.

Jaroslav pracoval taktéž jako chemik v komunistickém Československu. Umírá v Praze 22. listopadu 1999. Také on neměl žádné potomky.

 

Poznámky:

K.K. Landwehr Infanterieregiment Nr.19  (Pěší pluk Zeměbrany č. 19) založený v roce 1889. Pluk byl dislokován v Lemberg (dnes Lvov), skládal se z velitelství pluku a z I, II. a III. praporu. Velitelem pluku v srpnu 1914 byl Oberst (Plukovník) Karl Jent. Zařazení pluku v srpnu 1914 bylo sestavě 85. pěší brigády zeměbrany, 30. pěší divize XI. armádního sbor – pluk určený pro frontu v Haliči proti Rusku. Doplňovacím obvodem byl Lemberg a Brzezany (dnes Lvov a Berežany na Ukrajině). Národnostní složení bylo 59% Ukrajinci, 31% Poláci, 10% ostatní.

Jednoroční dobrovolníci - Einjährig Freiwillige

Byli to mladí muži, kteří dosáhli určité společenské a finanční úrovně (rodičů) a vzdělání. Před válkou byla vyžadována minimální úroveň vzdělání od Jednoročních dobrovolníků Realschule (Reálná škola) a Gymnasium,  po vypuknutí Velké války bylo požadované vzdělání sníženo na Mittelschule (Střední škola). Před nástupem povinné vojenské služby se sami přihlásili na odvodním místě. Na své náklady si pořídili důstojnickou výstroj (uniforma, kůň, sedlo, krmivo…) a rok sloužili v armádě v hodnosti Kadett. V praxi byli jednoroční dobrovolníci po dvou až třech měsících vojenského studia povýšeni do hodnosti Kadett Korporal (Kadet s hodností Desátníka) a za dalšího půl roku na Kadett Feldwebel (Kadet s hodností Šikovatele).

Po roce služby je čekali kvalifikační zkoušky. Pak mohli pokračovat ve své aktivní službě v armádě nebo mohli býti převedeni do zálohy – in der Reserve (Rezervisti – Záložní důstojníci). Po absolvování této zkoušky byli povýšeni do hodnosti Probe–Fähnrich (Praporčík ve zkušební době). Po další  službě byli teprve jmenováni do hodnosti Fähnrich (Praporčík). Ti kteří byli přeřazeni do zálohy, po složení kvalifikační zkoušky, automaticky po uplynutí určité doby dosáhli hodnosti Fähnrich in der Reserve (Praporčík v záloze). V mírové době bylo běžné pro důstojníky, uchazeče z Kadetní školy a pro Jednoroční dobrovolníky po dosažení hodnosti Fähnrich, že po dvou letech služby byli povýšeni z pravidla automaticky do hodnosti Leutnant (Poručík).

Odborné vzdělání jednoročního dobrovolníka se lišilo v závislosti na druhu zbraně, u které byl uchazeč zapsán.

Jako znak jednoročních dobrovolníků nosili na koncích rukávů našité černožluté úzké porty – pásky. Toto označení (vyznamenání) bylo zavedeno stejnokrojovým předpisem v roce 1878. Byla nošena dokud Einjährig Freiwillige nedosáhl hodnosti důstojníka. Výložky však nosili podle své aktuální hodnosti.

Na počátku roku 1915 byli stanoveny nové předpisy pro výcvik jednoročních dobrovolníků. Po velkých ztrátách aktivních důstojníků v roce 1914, bylo náborovou kampaní zaměřenou na jednoroční dobrovolníky, přislíbeno snadnější a rychlejší získávání poddůstojnických a důstojnických hodností, podmíněné úspěšným absolvováním různých kurzů. Pro pěchotu bylo prvních šest týdnů praktického vojenského výcviku. Druhých šest týdnů ve škole pro rezervní důstojníky, kde největší úsilí bylo kladeno na praktickou stránku přípravy, teoretická přípravy je snížena na minimum. V třetí části ti, kteří byli úspěšní v druhém vzdělávacím kole, byli povýšeni na Offiziersanwarter (Důstojník čekatel) a byli vysláni do posádkového města jako pomocníci instruktorů. Ve čtvrté části ti nejlepší byli začleněni přímo do Marschbataillion (Náhradní pochodový prapor – který doplňoval bojové prapory pluku na frontě). Zbytek mužů než se dostal do bojových jednotek, podstoupil další čtyři týdny trvající praktický výcvik a zároveň byli zaměstnáni jako pomocníci instruktorů.

12. Transport lodí „Scotland Maru “  Odjezd z Vladivostoku byl naplánován na úterý 25. listopadu 1919. Krátkou řečí se s legionáři rozloučil generál Čeček a poručík Janík, který přicestoval s delegací z Čech. Transportní loď Scotland Maru vyplula v půl páté odpoledne. Na palubě bylo 1035 osob. Podle jiných zdrojů 943 osob. Prvním zastavením plavidla Scotland Maru bylo Japonsko. V přístavu Karatsu na ostrově Kyushu přistáli krátce brzo ráno 28. listopadu 1919. V přístavu nabrali uhlí, pitnou vodu a provedli nějaké opravy. Z přístavu Karatsu vyrazili druhý den v devět hodin ráno. Další zastávkou byl Malajský Singapur, kde loď spustila kotvy v poledne 8. prosince 1919. Nabrali na palubu opět uhlí, pitnou vodu a potraviny. Ze Singapuru Scotland Maru vyrazil 11. prosince 1919 v sedm hodin ráno. Na první svátek vánoční 25. prosince 1919 ve čtyři hodiny ráno Scotland Maru přistála v přístavu Džibuti v Africe. Bylo nakládáno uhlí, voda pro pití a stroje a potraviny. Zvláště pitná voda za cesty scházela, byla vydávána na příděl a to sotva 2 litry na osobu, což v tropických oblastech a na rozpálené lodi není mnoho. Večer v sedm hodin 26. prosince 1919 loď vyrazila na cestu přes Suez do Port Saidu. Večer 31. prosince 1919 dorazili do přístavu Suez a o půlnoci vyrazili na cestu přes průplav do přístavu Port Saidu. Kam druhý den v šest hodin dorazili. Další den večer 2. ledna 1920 zvedli kotvy na poslední část cesty do Terstu. Kde 8. ledna 1920 v půl čtvrté spouští kotvu. Když předtím strávili noc v jednou italském přístavišti 100 námořních mil od Terstu.

Na palubě byl vydáván a rozšiřován časopis Vlna. Třetí číslo vyšlo v úterý 2. prosince 1919.

Příjezd do Terstu 8. ledna 1920 v 15. 30. Část vojáků odjela sanitním vlakem už 9. ledna v osm hodin večer.

Technické parametry plavidla „Scotland Maru “

Majitelem je japonská společnost Kawasaki Kaisha v Kobě. Postavena byla v roce 1918. A byla pronajata vedením ruských legií na půl roku.

Plavidlo má 120m délky, 15m šířky, nosnost 9050tun, parní stroje mají sílu 441 koní jež pohybují plavidlem rychlostí 10uzlů/hod a spotřeba je 40tun uhlí za 24 hodin. Náklad na palubě má celkem 5700tun.

Náklad na palubě je z části určen do Port Saidu v Egyptě a zbytek je legionářský s určen na vyložení v Terstu.

Ženijní pluk 3 - velitelství pluku vzniklo v Komárně na Slovensku 22. října 1920 přejmenováním velitelství 5. ženijního praporu. 

Dobrovický cukrovar byl založen knížetem Karlem Anselmem Thurn-Taxisem v roce 1831 v prostorách neobydlené západní části Dobrovického zámku cukrovarníkem Karlem Weinrichem. Po roce 1850 se začal cukr rafinovat (do té doby se vyráběl takzvaný „surový cukr“) a došlo k dalšímu přestavění a rozšíření cukrovaru o severní křídlo zámku. Dobrovický cukrovar měl v této době odbytiště cukru po celém světě.

Před vypuknutí Velké války byl cukrovar v letech 1911 až 1913 z převážné většiny zbourán a na původním místě postaven cukrovar nový, stojící dodnes. V roce 1923 Thurn-Taxisové Dobrovický cukrovar prodali nové společnosti Ústecká rafinerie cukru.

V době Druhé světové války, byl Dobrovický cukrovar  až do znárodnění v roce 1947 veden pod názvem   Spojené Dobrovické rafinerie a. s., dnes je vlastníkem společnost Cukrovary TTD a.s.

Cukrovar v Mělníku založili místní sedláci a živnostníci s názvem „Společná továrna na cukr u Mělníka“ v roce 1869. V roce 1910 cukrovar získal firmou Živnostenské banky „Českou společností pro průmysl cukerní a. s.“. Od té doby výroba rostla až do světové krize třicátých let. Po roce 1948 je znárodněn. Dnes je vlastníkem společnost Cukrovary TTD a.s. a má zde vybudovanou balící linku.

Irská armáda – Obranné síly Irska –  Defence Forces Ireland  vznikly k 1. říjnu 1924. Ve 30. letech měli asi 20 000 mužů.

Důstojníci hledali inspiraci a zkušenosti v zahraničí (USA, ČSR …)

Irská armáda dnes má asi 12 000 mužů a žen. Z niž pozemní armáda asi 8 500 lidí, námořnictvo asi 1 200 lidí a letectvo asi 1 000 lidí, zbytek spadá na velení a další služby. Rezervisté jsou v počtu asi 15 000 mužů a žen. Pozemní vojsko má tři pozemní brigády. Irská armáda se hodně angažuje ve službách v OSN v Africe a na blízkém východě, ale i v Afghánistánu a v zemích bývalé Jugoslávie a Sovětského svazu.

 

 

 

Zdroje:

Vlastní archiv (Rodinný archiv)

Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz - Fond Osobních spisů

www.valka.cz

www.wikipedia.org

www.wikipedia.cz

http://zapiskylegionare.sweb.cz/cesta_z_vladivostoku_po_moři_do_čech.htm

http://melnicek.cz/node/4351

http://www.ksbc.cz/storage/1177433277_sb_cukra36.pdf

http://www.cukrovaryttd.cz/

http://www.dobrovickamuzea.cz/cukrovarnictvi.htm

http://www.valka.cz/clanek_569.html#ixzz14n8HQ7eY

 

Kontakt

Vyhledávání

 Stránky zaměřené na vojenskou historii


 

Navštivte Náš Svět

Naše cestovatelské stránky


Rodinní Válečníci jsou Archivovány

Novinky

12.07.2017 20:46

Desátník Slovenského štátu Tomáš Josef Lužbeták

Přiženěním jsem získal další příbuzné válečníky. Jedním z nich je i strýc manželčina otce (bratr jeho matky) Desátník Tomáš Josef Lužbeták.
28.06.2017 10:51

Příslušník SNB Strážmistr Ladislav Mašek

Článek popisující životní osudy dalšího Rodinného válečníka Ladislava Maška příslušníka SNB, zařazeného u Jáchymovských dolů .
06.08.2016 11:49

Popis Bojové jízdní rozvědky

Popis Bojové jízdní rozvědky  od 5., 7. a 8. střeleckého pluku Československých vojsk na Rusi od tehdejšího praporčíka Jiřího Zrzavého v červenci 1918 na Sibiři.      
05.08.2016 14:40

Jezdectvo Rakouska-uherska, předchůdce Jezdectva Československé branné moci

Jezdectvo na jehož základech budovala nová republika své jezdecké pluky.  Jejich organizace, počty, výzbroj a jejich uniformy, jež na počátku Velké války patřili již minulosti, ale i dnes jsou stále obdivované.
12.02.2016 12:39

Další Jezdectvo, tentokrát Jezdectvo Vládního vojska

Jezdectvo Vládního vojska 1939 - 1945
07.11.2015 15:19

Jak se stravovali Naši válečníci za Velké války

   Strava a polní kuchyně Rakousko-uherské armády za Velké války i ve Fotografii. K tomu několik polních kuhyní z evropských muzeí i moderních armád.
31.10.2015 16:51

Vagóny z Velké války – Für 40 Männer oder 6 Pferde

   V železničním depozitáři Národního technického muzea  (Praha) v Chomutově je i několik Vagónů s nimiž cestovali naši Rakousko – uherští pradědové na frontu Velké války.
04.10.2015 22:04

Rekonstrukce bojů na řece Soči v Třemošné na Plzeňsku

Rekonstrukce bojů na řece Soči – Isonzo v Itálii v roce 1915 aneb Třemošná na Plzeňsku 3. října 2015.
21.09.2015 18:45

Major jezdectva Josef Bilina, velitel I. divizionu 2. Jezdeckého pluku,

narozen roku 1893, původně Fähnrich Zeměbraneckého pěšího pluku 28. který upadl v roce 1915 do zajetí. Poté se  Josef Bilina přihlásil do srbské armády a Československého vojska na Rusi ... 
10.09.2015 12:58

Fotografován a popsán kořístní letoun Anatra DS Anasa

v NTM v Praze.  Anatra DS Anasa v kategorii Rakousko-Uherské vojenské letectvo -  Kaiserlich und Königlich Luftfahrtruppe .   
TOPlist

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode