Jezdecké pluky Československé branné moci

Verze 2/29.10.2023

   I přes obrovský skok ve vývoji vojenské techniky během 1. světové války se jezdectvo udrželo v mnoha armádách v poválečných letech a i na začátku 2. světové války (Německo, Polsko, Sovětský svaz a další). Nejinak tomu bylo i v Československé armádě. Jezdectvo mělo 6% zastoupení v armádě, například pěchota byla zastoupena 60%.

Za Rakouska–Uherska bylo 16 husarských pluků (doplňováno z Uher) 11 hulánských pluků (doplňováno z Haliče) a 15 dragounských pluků (doplňováno z Čech a Rakouska). Mimo tyto pluky „společné armády“ existovalo 6 zeměbraneckých hulánských pluků, 10 zeměbraneckých husarských pluků a po divizionu dalmatských a tyrolských zemských střelců. Z 15 dragounských pluků  bylo 7 doplňováno z Českých zemí (i jeden hulánský). Těchto 8 pluků trvalé armády a jejich doplňovací kádry se po skončení Velké války vrátily do svých domovských posádek. Vznikl tak základ pozdějších jezdeckých pluků Československé branné moci. Byl to C. a K. pluk 1. z Mostu, 2. z Dobřan, 6. z Brna, 7. ze Staré Boleslavi, 8. z Pardubic, 10. z Jindřichova Hradce, 11. z Terezína, 12. z Olomouce a 14. z Klatov. Doplňován z Čech byl i hulánský pluk č. 11 a dva zeměbranecké hulánské pluky č. 2. a 6. Dalších několik husarských pluků a jejich doplňovacích kádrů bylo ze Slovenska (1, ty se však součástí Československé armády nestaly.

Dva další jezdecké pluky přibyli do Československa z Ruska v roce 1920. Byl to 1. Jezdecký pluk „Jana Jiskry z Brandýsa“ a 2. Jezdecký pluk „Sibiřský“. Některé pluky byly sloučeny, některé zcela zanikly. Ale většina těchto pluků Rakousko–Uherské armády a Ruských legií dala základ 10 Jezdeckým pluků (s čísli 1 – 10) Československé branné moci, které postupně vznikli v roce 1920.

Tyto pluky se v roce 1920 skládaly ze 4 eskadron jízdy, 1 kulometné eskadrony, technické eskadrony a náhradní korouhve, jež měla pod sebou náhradní a remontní eskadronu. V roce 1922 vznikla I. a II. korouhev, které podléhaly dvě (s čísly 1. a 2.) a dvě eskadrony (s čísly 3. a 4.). V roce 1928 z plukovní kulometné eskadrony byly utvořeny dvě kulometné eskadrony (s čísly 5. a 6.) a podřízena každá korouhvi.

Jezdectvo v Československé republice bylo prvotně určeno k průzkumu a přepadům nepřítele. Ale také k pronásledování ustupujícího nepřátele nebo měli naopak při ústupu za úkol zadržovat nepřítele či ji použít všude tam, kde se mohlo využít větší rychlosti přesunu jezdectva než u pěchoty. Bylo doporučeno nepoužívat jezdectvo k úkolům, které mohli zastat ostatní části Československé branné moci. Neboť jejich případné ztráty by se velice těžko a dlouho nahrazovali.

„Pro své zvláštní vlastnosti – pohyblivost, která je založena na rychlosti jeho koně a na jeho schopnosti pohybu téměř v každém terénu, vybavení jezdectva zbraněmi k ničení polních cílů všech druhů – má za úkol vyhledávat zprávy, bojovat a účastnit se při sjednání spojení. Nejdůležitějším bojem u jezdectva je boj pěšky – malé jezdecké jednotky atakují nepřítele, kdykoli se k tomu naskytne příležitost.“

Výcvik jezdectva byl daleko dlouhodobější než například výcvik pěchoty. Také samotný výcvik kladl na jezdce (Dragouny) daleko větší požadavky (2.

„Způsob boje jezdectva bude častěji nutit jezdce bojovat osamoceně, bez přesných rozkazů, za okolností velmi nejasných, náhlých, svrchovaně nepříznivých a proti velkým přesilám. Tyto okolnosti budou klásti zvláštní požadavky na jeho ducha. Bude mu třeba, aby si zvykl nepropadati strachu z osamocenosti, neupadati v panickou bezradnost při nedostatku rozkazů, nýbrž jednati iniciativně, neztráceti rozum a srdce v situacích nejasných, náhlých, nepříznivých, před přesilami, nýbrž naučit se opříti o hluboce ….“.

I výcvik armádního jezdeckého koně závisel na správném výběru a dlouhé přípravě. I proto by nebylo případné velké ztráty snadné nahradit.

Výcvik vojáků začínal počátkem října, kdy nastupovali nové ročníky branců. Postupně během roku vojáci cvičili samostatně, poté v družstvech, četách, eskadronách a počátkem léta začínali cvičit na plukovních manévrech. Výcvikový rok končíval počátkem podzimu na armádních manévrech. Poté nejstarší ročník odcházel do „civilu“ a opětovně začátkem října rukoval nový ročník (3.

V roce 1933 a 1936 proběhla rozsáhlá reorganizace jezdeckých a následně dragounských pluků.

Jízdní pluky byly 1. lednem 1936 přejmenovány na Dragounské pluky, název tak více odpovídal jejich bojovému zařazení (přemisťovali se na koni, ale bojovali na zemi – pěšky).

Jezdecký a následně Dragounských pluk po roce 1933 se skládal z velitelství pluku (velitele pluku jmenoval ministr národní obrany). Tomu podléhali dvě Polní korouhve a Náhradní korouhev a 3. kulometná eskadrona. I. korouhev zahrnuje 1. a 2. jezdeckou eskadronu a II. korouhev zahrnuje 4. a 5. jezdeckou eskadronu. Eskadrona byla složená z 3 jízdních čet (při mobilizaci se utvořila 4tá četa) po 2 družstvech a každé družstvo mělo 16 jezdců.

V roce 1936 byla zřízena protitanková kanónová četa (Obrana proti útočné vozbě – OPÚV). A zavedení do výzbroje pěchoty a jezdectva protitankové dělo 37mm kanón KPÚV vz. 34 (4.

Náhradní korouhev se skládala z Náhradní eskadrony, Remontní eskadrony, 2 – 4 Vozatajských eskadron a Hospodářských a Augumentačních (válečných) skladů.

Na konci 30tých let Československá branná moc disponovala 11. Dragounskými pluky (5 a 19 vozatajskými eskadronami (6. Každý pluk disponoval cca. 900 muži a 700 koni v míru (7.

Válečný stav mobilizovaného  Dragounského pluku měl být cca. 1 100 mužů s 32 lehkými kulomety a 12 těžkými kulomety, 3 protitankové děla, 4 automobily (8 a na 900 koní (9.

Vyšší jednotkou jezdectva, pod které spadali Jezdecké (Dragounské) pluky bylo velitelství Jezdecké brigády. Skládala se z 2 – 4 pluků jezdectva (Dragounských pluků). Od října 1932 i dělostřelecký oddíl a od podzimu 1933 cyklistický prapor a eskadrona obrněných automobilů (ta zůstala v podřízenosti jen do roku 1935).

Pro spojovací službu měla Jezdecká brigáda k dispozici jezdeckou telegrafní rotu (10. Dále byla k ní připojena polní jezdecká ambulance, hospodářský ústav a zásobovací automobilová kolona.Československá branná moc disponovala 4 Jezdeckými brigády.

Následující vyšší jednotkou, která byla k 1. lednu 1938 zřízena, byla Rychlá divize. Velitelství jezdecké brigády se stalo základem velitelství rychlých divizí. Velitelství jezdecké brigády se pak stavělo nově.

Rychlá divize od 15. února 1938 měla v případě války v podřízenosti krom velitelství a štábu cyklistický prapor, Motorizovanou brigádu (2 tankové prapory, 2 prapory motorizované pěchoty), Jezdeckou brigádu (2 dragounské pluky) a 2 Dělostřelecké oddíly. (V září 1938 měla 2. rychlá divize pouze jeden tankový prapor a 3. rychlá divize pouze jednu tankovou rotu, navíc ji chyběla motorizovaná pěchota.)

Rychlá divize měla v míru necelé 4 tisíce osob a za války téměř 11 tisíc osob. Československá branná moc disponovala 4 Rychlými divizemi. Později měli býti Rychlé divizi podřízeny již existující pluky útočné vozby.

Nejvyšším orgánem jezdectva ve 30tých letech bylo Druhé oddělení (jezdectva a remontnictva) Prvního odboru (všeobecně vojenskému) Ministerstva národní obrany (MNO). Druhé oddělení vzniklo 1. ledna 1927 sloučením Devatenáctého oddělení (jezdectva) MNO a Třicátého pátého oddělení (remontnictva) MNO.

Druhé oddělení se nacházelo v Praze. Jeho součástí byla kancelář přednosty, pododdělení (skupina) jezdectva, pododdělení (skupina) remontnictva a veterinářská skupina.

Dne 23. září 1938 bylo mobilizováno na válečné počty jen 8 Dragounských pluků, pluky 7., 9. a 10. byli rozčleněny na velitelství a eskadrony Smíšeného přezvědného oddílu – SPO (11 (o dvou jízdních četách a jedné jízdní kulometné četě). Tyto průzkumné oddíly byly přiděleny k pěším divizím a sloužily jako divizní průzkum.

Již několik měsíců po vytvoření se Rychlé divize zúčastnily ostrého nasazení. Prvního v květnu 1938 při zvýšené ostraze hranic (20. květen – 8. červen 1938), pak v polovině září v západních Čechách (Ašský výběžek), kde došlo k ozbrojeným střetům se Sudetoněmeckým sborem dobrovolníků (Sudetoněmecký Freikorps – Sudetendeutsches Freikorps, též zvaný Ordnergruppe – Ordneři). Zde do bojů zasáhla 1. Rychlá divize s 1. a 5. Dragounským plukem. K bojům došlo i při zářiové mobilizaci (23. září – říjen 1938).

Okupací zbytku Československa 15. března 1939 fašistickým Německem byla zahájena i likvidace Československé branné moci. Jednotlivé velitelství pluků, brigád a divizí ukončili svoji činnost k 31. červenci 1939. Jen Jezdecké útvary dislokované na Slovensku, se stala součástí nově utvořené Slovenské branné moci.

Výzbroj jezdectva (jeho družstva) na konci třicátých let:

Základem byla puška vzor 24 (14 (zásobník na pět nábojů) a k ní bodák také vzor 24 (15 na opasku. Každý jezdec měl šavli vzor 04 (16 zavěšenou u sedla, ovšem s výjimkou důstojníků, kteří je měli zavěšenou na opasku. Každé družstvo mělo k dispozici kulomet vzor 26 (17 (zásobník na dvacet nábojů), jeho střelec byl ozbrojen pistolí vzor 24 (18 (zásobník na osm nábojů), kterou používali taktéž důstojníci a rotmistři.

K tomu družstvo disponovalo granáty (19, eventuálně osvětlovací a signální pistolí vzor 30 (20.

U kulometné eskadrony byl standardem těžký kulomet vzor 24 (21. A od roku 1936 i protitankový kanón KPÚV vzor 34, později  vzor 37 (22.

Výstroj jezdectva na konci třicátých let:

Před nastoupením presenční služby si každý branec – Jezdec později Dragoun musel z vlastních prostředků opatřit černý dřevěný vojenský kufřík na uložení osobních věcí.

Po vzniku Československa v roce 1918 mělo jezdectvo k dispozici jen výstroj jezdectva Rakousko–Uherska. Proto výstrojní kázeň upravoval výnos č. 434 a jeho dodatky z roku 1918. Povoloval donošení stejnokrojů modré barvy a polních uniforem všech odstínů zelené barvy Rakousko–Uherska. Nařizoval odstranění znaků a hodností typických pro armádu Rakousko–Uhersko. Dále zakazovalo nositi typické pokrývky hlavy armády a jezdectva Rakousko–Uherska, Jako byli dragounské přilby a husarské čáka a podobně. „Důstojníkům se dovoluje, nevystupují-li s jejich oddíly v nástupu nebo při slavnostech jako korporace vojenská, donositi rakousko-uherského stejnokroje. Hodnosti na kabátech a blůzách musí býti však označeny kolmými pásky; hvězdy a široké zlaté nebo stříbrné pásky štábních důstojníků podle rakouského vzoru nedovoluje se více nositi. U krátkých kožíšků budiž odstraněna zlatá šňůra.“

Základní uniformou – polní stejnokroj a vycházkový stejnokroj vzor 21 barvy khaki se začal šít a vydávat vojsku v roce 1921. Od 30tých let i vzor  30.

Barva blůzových límcových výložek jezdectva byla žlutá. Kalhoty pro jezdectvo – rajtky byli červené barvy, pro polní službu barvy khaki. Rajtky důstojníků jezdectva měli žlutou paspulkou (úzký lampas). Mužstvo mělo rajtky bez barevných doplňků. Plášť pro jezdectvo je delší a širší s větším zadním rozparkem.

Čepicí pro mužstvo a poddůstojníky byla čepice zvaná lodička, pro důstojníky a rotmistry čepice zvaná brigadýrka.

Opasek byl pro jezdectvo určen s přezkou na jeden trn barvy přírodní kůže. Na vycházku mužstvo nosilo bodák, který u poddůstojníků byl opatřen třapcem z tmavohnědého hedvábí. Délesloužící poddůstojnici nosili třapec i ve službě. Rotmistři a důstojníci mohli na vycházku nosit šavli, třapec byl pro rotmistry stříbrný, pro důstojníky zlatý. Aspiranti nemohli na vycházky nosit důstojnickou šavli vzor 24, ale nosili těžší bojovou šavli pro mužstvo vzor 4.

Uniformu hlavně tu vycházkovou umožňoval předpis pořídit si soukromě jak pro důstojníky, tak i pro mužstvo.

Uniforma stála v roce 1935 cca. 300 – 900 Kč a vysoké jezdecké boty cca. 800 Kč (23.

V poli měl jezdec na opasku dvě dvoj sumky k pušce vzor 24 nebo Mannlicher (po 30 nábojích, celkem nosil na opasku 60 nábojů a dalších 30 měl v torbě u sedla) a bodák. Na boku měl zavěšenou masku, poddůstojníci mapu a mohl mýti i polní láhev (ta mohla býti připevněna i na sedle).

V kapse blůzy pak vojenskou legitimaci a kapesní obvaz.

Na sedle měl připevněny jezdecké torby. V té pravé měl mýt podle předpisu náhradní košili a spodní prádlo, onuce či ponožky, záložní a normální potravinovou dávku, ručník, mycí potřeby a příbor. V levé torbě kartáč na šaty, šicí potřeby, čistící potřeby pro pušku vzor 24 a na obuv,  hřbílko a kartáč na koně, obročnice (24 a polní láhev. Za sebou měl smotaný plášť a přikrývku s jídelní miskou na vrchu.

Šavle byla zavěšena na levé straně sedla za sebou. Na torbě polní lopatka. Dále měl plátěné vědro a malý vak ovsa pro koně. Torby se podle typu upínali před sedlo nebo za sedlo, většinou byli v páru sešity k sobě. Popřípadě mohli býti i samostatné a podle potřeby se vozila jedna nebo dvě navíc.

Jezdectvo používalo v poli standardní přilby vzor 20 nebo 32 (25.

Mužstvo jezdectva:

Branná povinnost začínala mužům 1. ledna v roce, kdy dosáhli 20 let. Jejich vojenské odvody se konaly v sídle okresních úřadů od března do května v témž roce. A k výkonu prezenční služby (vojenské základní služby) se nastupovalo 1. října taktéž ve stejném roce. Délka služby u všech druhů vojsk byla v roce 1920 stanovena na 14 měsíců, ale dočasně prodloužena na 18 měsíců. Od roku 1924 se již oficiálně sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 s ohledem na mezinárodní situaci se sloužilo dva roky.

V roce 1938 měli vojáci prezenční služby nárok na řádnou dovolenou v rozsahu 8 dnů v jednom kalendářním roce. Řádná dovolená se zásadně udělovala najednou, hlavně o vánočních a velikonočních svátcích tak, aby polovina mužstva staršího ročníku s polovinou mužstva mladšího ročníku zůstala u útvaru. K dovolené se připojovaly i cestovní dny. (Bylo-li hlavní místo pobytu vzdálené od posádky 150 do 400 km dva dny, od 400 do 600 km tři dny a nad 600 km čtyři dny pro jízdu tam a zpět dohromady.) Na vycházku mohlo mužstvo odejít až po vyhlášení denního rozkazu. Dopoledne mělo mužstvo vycházky pouze v neděli a ve státní svátky. Vycházku mimo okruh posádky povolovali velitelé rot (baterií, eskadron). Zvlášť ukázněnému mužstvu mohla být na neděle a sváteční dny udělována i jednodenní propuštěná, která se nezapočítávala do řádné dovolené. Souhrn osob, které na vycházce a propuštěné opustily posádku, nesměl překročit 25 % z počtu stravovaných osob u setniny. Na dovolenou, vycházku i propuštěnou odcházelo mužstvo předpisově oblečeno, vždy s opaskem a bodákem. Návrat z dovolené a propuštěné byl do 24:00, u vycházek do večerky 22:00, nejpozději však do 24:00.

Pro vojíny a poddůstojníky denní služné ve 30tých letech činilo: vojín 1.50 Kč, svobodník 1.70 Kč, desátník 2 Kč, četař 2.50 Kč a rotný 4 Kč. Za dobu strávenou v ošetřování ve vojenské nebo civilní nemocnici bylo služné: vojín 0.25 Kč, svobodník 0.35 Kč, desátník 0.50 Kč, četař 0.75 Kč a rotný 1 Kč. Po dobu kázeňského trestu na svobodě bylo pro všechny jednotné služné 0.25 Kč.

Důstojníci jezdectva:

Důstojník v uniformě si sám nemohl nést zavazadlo (nosil ho sluha nebo si musel najmout nosiče), nesměl cestovat tramvají či autobusem. Musel používat automobil, kočár nebo jít pěšky. Cestovat vlakem bylo povolené.

Důstojnický plat poručíka jezdectva činil cca. 1 000 Kč. Důstojník měl mít dva soukromé koně, ale v praxi jen jednoho – pro vysoké náklady, druhý byl tedy služební.

V roce 1938 pro nastupujícího poručíka jezdectva činilo roční služné, včetně příspěvku na výstroj a výzbroj 15 980 Kč, k tomu dostával příspěvek 780 Kč na penzijní připojištění.

Naproti tomu vojín – jezdec prezenční služby dostával denně 1, 50 Kč služného – žoldu.

Po okupaci byla důstojníkům udělena dovolená s čekáním. Poručíku jezdectva příslušelo v této době 1 100 Kč služného měsíčně. A měl převzít odstupné cca. 30 000 Kč.

Samotný důstojník jezdectva strávil denně v sedle 5 hodin a více hodin, během níž sedlal několik koní. Kůň podle požadavků armády měl být suchý, konstitučně tvrdý. Každý důstojník měl mýti jednoho osobního koně a povinně měl přiděleno několik služebních koní (26.

Více k organizaci Jezdeckého tělesa najdete Zde.

Fotogalerii  jezdectva Československé branné moci najdete Zde.

Poznámky:

1)         Byl to Husarský pluk 5, 6, 11, 12, 14 a 15.

2)         První „Dragouni“ vznikli v  16. století a velice se rozšířili za třicetileté války. Byli to příslušníci jízdní pěchoty, pohybovali se na koni, ale bojovali jako pěchota –  „Hippomobilní pěchota“ (Hippos je řecky kůň).

3)         Od roku 1924 byla délka branné povinnosti 18 měsíců, starší ročník odcházel do civilu počátkem dubna. Chybějící mužstvo na brigádních a závěrečných manévrech suplovali záložníci, povolaní na cvičení. Od roku 1934 byla prodloužena na dva roky. Po ukončení základní vojenské služby byl záložník povinen absolvovat čtyři cvičení v celkové délce 14 týdnů.

4)         Protitankový kanón – Kanón proti útočné vozbě – KPÚV vz. 34 a vz. 37 ráže 37, 2 mm s dostřelem až 5 000 m. Byly vyráběny i ve verzi J s určením pro jezdectvo.

Výzbroj každé čety měly mírově tvořit dva kanóny proti útočné vozbě, válečně se jejich plánovaný počet zvyšoval na tři. Koncem září 1938 čs. armáda měla 34 jezdeckých KPÚV vz. 37 a 8 jezdeckých KPÚV vz. 34, což stačilo pro všech osm dragounských pluků, zařazených u rychlých divizí.         

5)         Jezdecký pluk 11 vznikl až 15. září 1933, posádkou byl v Bratislavě.

6)         Armáda v roce 1938 disponovala 19 vozatajskými eskadronami. Ty se mobilizovali do několika takzvaných vozatajských kolon. Ty pak byly přiděleny jednotlivým pěším divizím, sborům a hraniční oblasti a i přímo velitelství. Celkem mělo být při mobilizaci postaveno na 140 vozatajských kolon a 8 soumarských kolon.

Jednotlivé vozatajské kolony měli mýt cca. 2 důstojníky, 140 mužů, 150 koní a na 70 vozů.

7)         Plánované mírové početní stavy jezdectva v letech 1920 – 1924: počet důstojníků 436, počet rotmistrů 770, počet mužstva 7 889, celkem 9 095 mužů všech hodností.

Početní stavy Jezdeckých – Dragounských pluků v letech 1935 – 1937 byl přibližně stejbý, 9 500 až 10 000 osob všech hodností.

Na konci roku 1932 měla vypadat podle MNO struktura výzbroje mírového jezdeckého pluku následovně:

Každá Jízdní eskadrona má mít v míru 96 pušek, 106 bodáků, 106 šavlí a 33 pistolí.

Kulometná eskadrona má mít v míru 63 pušek, 73 bodáků, 73 šavlí a 52 pistolí.

Pomocná eskadrona má mít v míru 74 pušek, 84 bodáků, 84 šavlí a 45 pistolí.

Remontní eskadrona má mít v míru 41 pušek, 71 bodáků, 71 šavlí a 12 pistolí.

Počet jízdních koní měl býti v roce 1932 cca. 800. V roce 1928 cca. 600 koní.

V roce 1938 byl počet aktivních důstojníků jezdectva 495, záložních 2 144 a mužů mužstva jak aktivního tak záložního bylo 67 219.

Při mobilizaci v září 1938 bylo zapotřebí asi 217 000 koní z toho cca. ¾ zmobilizováno.

8)         Vozový park pluku měl k dispozici 2 nákladní automobily a 2 velitelské – terénní vozy. Také měla disponovat 20ti koly a 8 motocykly. Taktéž 6 polními kuchyněmi – na každou polní eskadronu pluku (4x jízdní, kulometná a technická eskadrona).

9)         Podle jiných zdrojů měl mýti mobilizovaný dragounský pluk ve stavu 45 důstojníků, 28 rotmistrů a  1174 mužů. Tito měli k dispozici 746 pušek, 32 lehkých kulometů, 12 těžkých kulometů, 3 protitankové kanóny a 1087 koní.

10)       Ta měla ve stavu 3 telefonní čety, 1 radio četu, 1 pomocnou četu a vybavení 8 ústředen, 160 km telefonního kabelu, 1 morseovu telegrafní stanici, 4 střední radiotelegrafní stanice, 3 signální stanice, 1 soupravu vyznačovacích a signálních terčů a 2 pojízdné holubníky.

11)       Smíšený přezvědný oddíl – SPO (jezdecký a obrněný průzkumný oddíl) pro pěší divize a hraniční oblasti byli jedinými rychlými složkami útvaru. SPO se měl používat pro průzkum, rychlý protiútok, zásobování předních (obklíčených) jednotek, ke krytí boků a podobně.

Smíšený přezvědný oddíl se skládal z Velitelství a Eskadrony o dvou (třech) jízdních četách a jedné jízdní kulometné četě (2 těžké kulomety), Cyklistické roty o třech četách a jedné kulometné četě (2 těžké kulomety), Čety obrněných vozů nebo tanků – 3 vozy (za mobilizace v září 1938 nebyla vždy pro nedostatek obrněných vozů  postavena) a zákopnické čety.

Stavěly se až za mobilizace nebo pro potřebu cvičení.

14)       Puška vzor 24 je československá vojenská puška německého systému Mauser 98 ráže 7, 92 mm, která se vyráběla od roku 1924 do roku 1942.

Od roku 1922 se hledala nejvhodnější úprava zbraně (rozměry, hledí, úchyt bodáku, či způsob nošení u pěchoty a jezdectva). Byly vyvinuty a zavedeny do výroby a výzbroje armády přechodné vzory Mauser 98/22 a 23. Od počátku roku 1925 se ustálil ve výrobě a výzbroji armády vzor 24. Na konci 30tých let armáda za zbraň platila  525 Kč za kus.

15)       Bodák vzor 24 vychází ze svého předchůdce vzoru 23, po svém zavedení se stal jednotným pro celou armádu. Výrobcem byla Zbrojovka Brno,. Bodák vz.24 byl až do okupace. Po druhé světové válce se jejich výroba obnovila. Na konci 30tých let zbrojovka prodávala bodák československé armádě za 48 Kč za kus. Dodával se s kovovou pochvou a koženým závěsníkem.

16)       Československé Jízdní pluky byli vyzbrojeni Rakousko–uherskou Jezdeckou šavlí vzor 1904. Ta byla přeznačena – Československá  šavle vzor 4 (nebo 04) a vyráběla na Slovensku.

17)       Nejprve vznikl v letech 1923 – 24 prototyp lehký kulomet ZB vzor 24, ten byl upraven, prošel úspěšně vojenskými testy a v listopadu 1925 dostala brněnská zbrojovka od MNO objednávku na prvních 4000 kulometů, jež byly následující rok přeznačeny na ZB vz. 26. První dva tisíce kusů se do výzbroje armády dostaly až na konci roku 1927. Byl hlavní zbraní pěšího či jezdeckého družstva. Hlaveň vydržela, než se přehřála na 200 výstřelů nepřetržité střelby (pokud se přehřála, dala se velice rychle vyměnit), celkově měla životnost 15 000 ran. Celkem bylo v Československu vyrobeno 145 000 kusů.

S kulometem ZB vz. 26 se do výzbroje dostalo také příslušenství ke kulometu jako řemen pro nošení, speciální klíč a průbojník na rozebírání zbraně, vytahovač nábojnic, škrabák, nástavec pro cvičnou střelbu, plnička zásobníku a brašnička pro kulometné střelce vzor 26, nošená na opasku v koženém provedení.

Kožená schránková brašnička pak v ustálené podobě obsahovala olejničku, ocelový nebo mosazný průbojník, vytahovač přetržených nábojnic vz. 24, náhradní závorník, násadec pro cvičnou střelbu, držák plničky zásobníku, dva náhradní pryžové odrážeče nábojnic a hadřík pro čištění zbraně. Na konci 30tých let brněnská zbrojovka prodávala kulomet československé armádě za 6 750 Kč za kus.

18)       Poloautomatická pistole vzor 24 na 8 nábojů ve schránkovém zásobníku, navrhl František Myška. Přepracoval  poloautomatickou pistoli vzor 22 a vznikla nová Armádní pistole vz. 24, která se začala vyrábět v roce 1925. S přestávkami se vyráběla až do počátku druhé světové války. Celkem bylo vyrobeno přes 180 000 Kusů. Byla ve výzbroji četnictva i finanční stráže. Na konci 30tých let armáda za zbraň platila 320 Kč za kus.

19)       Byly to nárazové ruční vejčité granáty vzor 21 a pozdější vzor 34. Granát vzor 21 musel být vržen tak, aby ve vzduchu rotoval a tím se odjistil. Granát vzor 34 byl také nárazový, odjišťoval se již před vrhem, ale měl dopadnout na pevnou plochu a tím se iniciovat.

20)       Signální pistole vzor 30, jednoranná v ráži 26,5 mm. Vyráběla s přestávkami od roku 1931 až do roku 1940. Produkovalo se celkem na 26 000 kusů.

21)       Rakousko-uherský kulomet Schwarzlose M.7/12 v ráži 8 mm Mannlicher M. 93 vstoupil do výzbroje Československé branné moci okamžitě po ukončení války.

Vodou chlazený kulomet na trojnohém podstavci vážil 17, 2 kg, s vodou a olejem pak 22,7 kg. K tomu 20 kg vážící štít (Schutzschild M. 7/9), podstavec 19, 7 kg a příslušenství pak kulomet vážil 61, 2 kg. K zásobování zbraně municí sloužil tkaný textilní pás, plněný 250 náboji ráže 8 mm Mannlicher M. 93. Teoretická kadence činila 520 ran za minutu.

Od roku 1924 stávající kulomety Zbrojovka Janeček adaptovala na začínající standartní ráži naší armády 7,92 mm – kulomety vzor  M.7/24. Od roku 1928 pak vyráběla i nové kulomety M.7/24 značené jako kulomet vzor 24.

22)       KPÚV – kanón proti útočné vozbě vzor 34J (J – v provedení pro jezdectvo), KPÚV – kanón proti útočné vozbě vzor 34, ocelová hlaveň o ráže 37,2 mm, hmotnost verze J v palebném postavení 281,7 kg, hmotnost střely 0,85kg s kadencí 23 ran za minutu a účinného dostřelu 4 200m. Verze J měla dřevěná loukoťová kola s pryžovými obručemi a nesklopná lafetová ramena, zapřahalo se u jezdectva dvojspřeží s jezdeckou károu. Vyrobeno 22 kusů ve verzi J.  Kanón byl používán u tanků LT vzor 35. Později byl nahrazen modernizovaným kanónem vzor 37. Prvních 35 kusů nové zbraně bylo vyrobeno v prosinci 1937 v provedení J – pro jezdectvo za cenu 115 850 Kč za kus.

23)       Podle Stejnokroj se dal pořídit již od 300 Kč (bez pláště), pro vojína – jezdce  při denním služném 1, 50 Kč se jednalo velkou investici. Proto odcházející mužstvo do civilu odprodávali soukromě pořízené stejnokroje mladším ročníkům.

24)       Podle předpisu z roku 1935: Oves se balí u jezdeckých postrojů vz. 34 do 1 obročnice a vkládá se do pravého dílu jezdecké torby vz. 34. Ke každému postroji vz. 34 náleží 2 obročnice, druhá prázdná balí se rovněž do pravého dílu jezdecké torby.

25)       Československá prvorepubliková armáda zavedla do výzbroje pouze dva typy přileb. Vzor 20 což byla původně německá přilba vzor 16, v Rakousko–Uhersku vyráběná jako vzor M17. U nás opatřená nízkým hřebenem, po francouzském vzoru 15 Adrian. Po roce 1935 byla nahrazena vzorem 32, nazývaný hříbek či vajíčko.

26)       Jako osobního koně mohl mýt svého soukromého – v osobním vlastnictví, ten pak mohl býti živen i na státní útratu. A pokud byl převelen, byl tento kůň převelen s ním.

Jezdecký kůň stál armádu denně v polovině 30tých let přibližně 9, 50 Kč – 3 467 Kč za rok.

Zdroje:

Vlastní archiv

Cvičební řád pro jezdectvo K–I–1 , MNO 1934

Cvičební řád pro jezdectvo K–I–2 , MNO 1933

Encyklopedie Branné moci republiky Československé, J. Fidler - V. Sluka, ISBN - 80-7277-256-2

Češi v První světové válce, Libor Nedorost,  ISBN 80-7277-320-8

www.valka.cz

www.armada.vojenstvi.cz

www.vhu.cz

www.delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz

Zdroj Fotografií:

Kaskadérská, Divadelní a Šermířská společnost Štvanci - www.štvanci.cz