Rakousko-uherské letectvo - K. u K. Luftfahrtruppe

     Jako vše co lidstvo vymyslelo a vyvinulo, velice brzo použilo proti sobě. Letecké odvětví nezůstalo pozadu.  Uplynulo sotva 11 let, co bratři Wrightové 17. prosince 1903 poprvé vzlétli a přišel válečný konflikt, kde se to bojovými létajícími aparáty jen hemžilo a militantní Rakousko-uhersko nemohlo zůstat pozadu.

V roce 1893 u Festungsartillerieregiment Nr. 1 (Pluk pevnostního dělostřelectva číslo 1) posádkou ve Vídni byl postaven první balónový oddíl – 1. Abteilung Festungsartillerieregiment Nr. 1.

Zároveň byl 20. srpna 1893 ustanoven Militäraeronautische Anstalt (Vojenský aeronautický institut), který měl na starosti vzduchoplavbu. Velitelem tohoto institutu byl po nějakou dobu v letech 1898 až 1903 a znovu 1907 až 1912 Oberstleutnant Franz Hinterstoisser (1. Dne 7. října 1909 byl institut přetransformován na K. u K. Luftschifferabteilung (Oddělení vzducholodí). To podléhalo pod velitelství Verkehrsbrigada (Dopravní brigáda) jemuž velel Generalmajor Leopold Edler von Pontemalghera.

Ale již měsíc předtím v září 1909 vzniklo první vojenské letiště Rakouska-Uherska ve Wiener Neustadt. Zasadil se o to Oberstleutnant Franz Hinterstoisser a poslanec Viktor Silberer.

První Rakousko-Uherský pilot byl Oberleutnant Miecislaus Miller, létat se naučil u Iga Etricha (2 v červnu 1910 (pilotní diplom FAI č.5, polním pilotem od března 1913), zahynul za Velké války.

V září 1910 provedená inspekce náčelníka generálního štábu Rakousko-uherské branné moci Feldmarschalleuntnant Františka Conrada von Hötzendorf na letišti ve Wiener Neustadt (Vídeňské Nové Město) uchvátila do té míry, že začal nadšeně podporovat toto nové vojenské odvětví (několikrát se proletěl v letadle na místě pozorovatele). Osobně se František Conrad von Hötzendorf zasadil o zahájení prvního vojenského leteckého kurzu v Rakousku-Uhersku na jaře roku 1911. Do té doby si důstojníci pilotní kurs dělali na své náklady. (3

První vojenský pilotní kurz v Rakousku-Uhersku – 1. Flugmaschinenkurs byl zahájen ve Wiener-Neustadt dne 19. dubna 1911. Velitelem pilotního kurzu se stal  Hauptmann Stefan Petroczy von Petrocz. K výcviku bylo přijato 27 důstojníků, z nichž pouze 11 dokončilo výcvik. Výcvik probíhal většinou na letounech Etrich-Taube, ale i Voisin, Wright, Bleriot. Mezi úspěšnými absolventy byl i jeden Čech Oberleutnant Rudolf Holeka. Kurz ještě dokončili Leutnant Carl von Banfield (starší bratr pozdějšího Orla Terstu - rakousko-uherský námořní pilot Linienschiffsleutnant Gottfried Freiherr von Banfield), Leutnant Viktor Schünzel, Leutnant Anton Venczel, Oberleutnant Robert Eyb, Oberleutnant Eduard Nittner (5. března 1912 přeletěl alpský průsmyk Semmering),                          Etrich-Rumpler Taube z roku 1910            Leutnant Johann Riedlinger von Kastrenberg, Leutnant Erich Oelwein, Oberleutnant Eduard Babouczek, Oberleutnant Kurt Wilhelm von Helmfeld, Leutnant Josef Flasig.

Instruktory byli Oberleutnant Karl Stohanzl, Oberleutnant Miescislaus Miller, Linienschoffsleleutnant Viktor Klobuczar, Hauptmann Wilhelm Booms, Rittmeister Hans Ritter Umlauff von Frankwell.

Jedním z neúspěšným frekventantů byl Fregattenleutnant Heinrich Huß.

V roce 1912 bylo K. u K.  Luftschifferabteilung znovu přeorganizováno. Jsou odveleny Ballon Abteilungen  (Balónové oddíly) a ty dány do podřízenosti Festungskommandos (Velení pevnostního dělostřelectva). Novým velitelem Luftschifferabteilung (Oddělení vzducholodí) je 24. dubna 1912 jmenován tehdejší Major ženijního štábu (Major des Geniestabes) Emil Milan Uzelac. V pravomoci velení mu zůstali vzducholodě i letouny. Jeho velitelské pravomoce byli však omezeny většinou jen na oblast zásobování, výstrojní, výrobní a samozřejmě personální. Ze své pozice řídil nábor a výcvik, ale i rozmisťování pilotů do jednotlivých Fliegerkompanie – zkráceně Flik (letecká rota). Přesto se mu povedlo vybudovat vynikající letecké jednotky.

K 1. lednu 1914 bylo v Rakousku-Uhersku 5 armádních letišť. Byla to letiště Aspern, Fischamend, Goriz, Ujvidék, Wiener-Neustadt. A několik záložních (polních) jako Novi Sad v Srbsku, v pevnosti Przemyšl, Mostar, Sarajevo. K bojovému nasazení bylo ve stejné době připraveno asi 15 letadel několika typů.

V roce 1914 se zmírnil předpis pro piloty, jimž se nyní mohl stát i poddůstojník. Předpis bohužel zůstal nezměněn pro funkci pozorovatele a tak velitelem vícemístného letounu se mohl stát pouze důstojník. To zůstalo zachováno po celou dobu války.

První letecký kurs pro poddůstojníky probíhal na jaře a v létě 1914 na letišti v Rakouském Fischamendu. Mezi úspěšnými absolventy českého původu byli František Malina, Robert Meltsch, Viktor Ernest Knopp.

Do války vstoupila Rakousko-uherská armáda s 85 piloty a 12 pozorovateli. S osmi  Fliegerkompanien (Letecké roty) po čtyřech letounech. Dalších 15 letounů bylo ve skladech. Letouny byli většinou typu Lohner B I. a Lohner B II., Aviatik B II. a několik dalších typů, avšak všichni s malým výkonem.

Urychleně proto byli zakoupeny letadla v Německu DFW, Rumpler, Albatros B II., většinou s motory Mercedes o 100 koních s průměrnou rychlostí kolem 80 km/h.

Albatros B. II létal jako průzkumný a lehký bombardovací letoun

Počet stálých letišť vzrostlo začátkem války na osm. Na konci roku 1914 bylo k dispozici cca. 150 letadel.

Dvěma Fliegerkompanie na začátku války veleli Čeští letečtí důstojníci Hauptmann Josef Smetana velel Fliegerkompanie 1 a Oberleutnant Robert Baar velel Fliegerkompanie 2. Během několika prvních měsíců války vzniklo několik nových Fliegerkompanie. Dvěma z nich opět veleli Čeští letečtí důstojníci, Fliegerkompanie  3 velel Oberleutnant Rudolf Holeka a velitelem Fliegerkompanie 6 byl Hauptmann Vilém Dvořák. (4

Počet Fliegerkompanien (Letecké roty) se zvýšil do konce roku 1914 na 13  či 14, do konce roku 1915 bylo Fliegerkompanien 16, v roce 1916 jich bylo 36 Fliegerkompanien a v roce 1918 počet Fliegerkompanien vzrostl na 79.

K. u K.  Luftschifferabteilung se 8. července 1915 reorganizovalo a vzniklo K. u K. Luftfahrtruppe (Letecké síly) - samostatné letectvo.

Letecké jednotky tedy Fliegerkompanie (Letecká rota) na začátku války byli považovány pouze za podpůrnou zbraň hlavních armádních sil (pěchoty a dělostřelectva). Proto neměl velitel K. u K.  Luftschifferabteilung velitelské pravomoci v oblasti bojového nasazení svých sil. Vykonávali pro nadřízené armádní (popřípadě sborové či divizní) velitelství veškeré myslitelné letecké úkoly, letecký průzkum, transport rozkazů a pošty eventuelně pasažérů či důležitých přístrojů a součástek (Rakousko-uhersko má prvenství v otevření prvního leteckého mostu do obležené pevnosti Przemyšl v Haliči na přelomu let 1914 – 1915) na podporu pozemních jednotek prováděli bombardovací akce, sestřelování nepřátelských průzkumných a později i bombardovacích, stíhacích a jiných typů letadel, navádění dělostřelecké palby pomocí signálních raket či domluvených signálů, ale i rádiem. (Rakousko-uhersko má i v tomto prvenství (5.)

Základní a skoro jedinou organizační jednotkou K. u K.  Luftschifferabteilung a později K. u K. Luftfahrtruppe byla Fliegerkompanie (Letecká rota) zkráceně Flik. Podle předpisu z roku 1915 ji velel Hauptmann či Rittmeister (v pozdějších válečných letech kdy byl nedostatek důstojníků, Fliku velel i nižší důstojník) zpravidla pilot, dále 7 pilotů poddůstojníci i důstojníci (v případě velitele nepilota, byl přidělen pilot navíc – Chefpilot - šéf pilot), 8 pozorovatelů – důstojníků, 1 technický důstojník, 1 administrativní důstojník, 6 odborných mechaniků a 18 pomocných mechaniků. (Ke každému letounu tak měl náležet mechanik a 3 pomocníci.) Dále asi 140 mužů pomocného personálu (stráže, kuchaři, skladníci, vozkové a řidiči), dohromady asi 180 mužů. Flik disponoval 6 letadly a 2 rezervními letadly. Dále měl k dispozici několik osobních a nákladních automobilů a asi 10 koňských potahů.

Lohner B.VII (type I.) s pózujícími piloty (stojící pod motorem) a mechaniky (neznámá jednotka Flik).

Dne 25. července 1917 bylo zavedeno členění jednotlivých Fliegerkompanien (Letecké roty) dle specializace. Ty se zkratkovitě v podobě písmen psaly k číslu jednotky.

Fliegerkompanien se dělily:

D – Divisions Fliegerkompanie – vojenský průzkum, podpora pozemních jednotek na úrovni divize. Disponovaly 4 - 6 průzkumnými letadly a několika stíhacími letouny. (Dva letouny byli uloženy v rezervním skladu). Předpisem z 30. ledna 1918 měl Flik-D disponovat 4 dvoumístnými průzkumnými a lehkými bombardovacími letouny a 2 stíhacími letouny.

K – Korps Fliegerkompanie – stejný účel jako D – Divisions Fliegerkompanie jen na vyšší úrovni – sboru. Disponovaly devíti moderními průzkumnými letouny.

F – Fernaufklärungs Fliegerkompanie – průzkum a fotoprůzkum na úrovni armády. Disponovaly šesti dvoumístnými pozorovacími a dvěma stíhacími letouny, od 30. ledna 1918 pak s osmi moderními průzkumnými stroji.

J – Jagd Fliegerkompanie (6 – stíhací jednotka určená k ničení nepřátelských letadel a k ochraně vlastních, která byla tvořena třemi Kette (roji) po 6 letounech. Dohromady rota disponovala 18 letouny.

Pilotní personál roty tvořilo 18 pilotů, 6 pro každý roj. Z toho bylo 6 důstojníků, 2 pro každý roj (velitel a jeho zástupce). A 12 pilotů poddůstojníků, 4 pro každý roj. Velitel roty byl i zároveň jedním z velitelů roje.

Odborný personál tvořil administrativní důstojník a technický důstojník, 18 odborných mechaniků a 54 pomocných mechaniků. Ke každému letounu tak měl náležet mechanik a 3 pomocníci.

Dále stíhací letecká rota měla mít 135 mužů pomocného personálu (stráže, kuchaři, skladníci, vozkové a řidiči).

Dohromady měla disponovat 10 důstojníky a 227 poddůstojníky a mužstvem.

Jednotka měla dále disponovat 3 nákladními a 3 osobními auty, třemi desítkami koňských spřežení (16 čtyřspřeží a 18 dvojspřeží) s 92 koňmi.

Minimální nutný počet mužstva byl později oficiálně snížen na velitele (pilota-důstojníka), administrativního důstojníka, technického důstojníka, šest pilotů-poddůstojníků a 138 členů pozemního personálu.

Koncem války měli stíhací roty podstav, často pouze 4 – 6 pilotů. Zatímco letadel bylo relativně dostatek.

S – Schutz Fliegerkompanie – původně určená k ochraně D – Divisions Fliegerkompanie vyzbrojené stíhacími letouny, nebyli utvořeny. Od 30. ledna 1918 S – Schlacht Fliegerkompanien – bitevní jednotky určené k přímé podpoře pozemních jednotek

P – Photoaufklärungs  Fliegerkompanie - určeny k frontovému fotografickému průzkumu. Vybaveny byli jednomístnými stíhacími letouny s fotografickým přístrojem.

Rb – Rheinenbild  Fliegerkompanie – určeny k pásovému fotografickému průzkumu.  Vybaveny byli dvoumístnými letouny. Vznikly v roce 1918 z D – Divisions Fliegerkompanie. (Letecké snímky bylo možné skládat vedle sebe. Dnes by je bylo možné srovnávat leteckou foto mapou.)

G – Grossflugzeug (Geschwader) Fliegerkompanie – bombardovací jednotka vybavená dvoumotorovými bombardovacími letouny Gotha G.IV a Hansa-Brandenburg G.I., která byla tvořena dvěma Staffel (letka), ve výzbroji měla i 4 stíhací letouny. Často funkci dvoumotorových bombardérů přebíraly letouny jednomotoré Hansa-Brandenburg C.I.

Bylo postaveno pět bombardovacích Fliegerkompanie s číslem 101 až 105. Přičemž dvoumotorovými stroji byli vyzbrojeny Flik 101G, Flik 102G a Flik 103G.

Do konce války bylo postaveno 79 Fliegerkompanie z toho 19 čistě stíhacích Jagd Fliegerkompanie. Jedenáct bylo postaveno nově (41, 42, 55, 56, 60, 61, 63, 68, 72, 74). Devět bylo přetransformováno z původních Fliků (1, 3, 7, 13, 14, 20, 30, 38, 43). Na konci války však ve službě sloužilo jen 14 Fliků J. Ostatní byli bez strojů či pilotů – nebyli operačně způsobilé.

Dále již  zmíněných 5 bombardovacích Grossflugzeug Fliegerkompanie, a 61 průzkumných typů D, K, F, P a Rb. (Pokud některé z nich byli bitevní S – Schutz Fliegerkompanie není mi známo.)

Až na přelomu let 1917 a 1918 vznikly jednotky větší než Fliegerkompanie – Fliegergruppe (Letecká skupina).

Jednou z nich byla Fliegergruppe G utvořená na počátku roku 1918. Sestávala z pěti Flik G (101G, 102G, 103G, 104G, 105G). Fliegergruppe G od přelomu jara léta 1918 operovala na Italské frontě na Piavě.

Pro výcvik leteckého personálu byli zřízeny Fliegerersatzkompanie (Náhradní letecká rota) zkráceně Flek.

Během války jich vzniklo 22. Některé se později během války specializovaly na výcvik leteckých pozorovatelů – Feldbeobachterschule, na výcvik polních pilotů - Feldfliegerschule, na výcvik stíhačů - Jagdfliegerschule, na výcvik leteckých důstojníků – Fliegoroffizerschule. Jedna Flek byla umístěna na jediném vojenském letišti Rakouska-Uherska na českém území v Chebu – Flek 16.

Pro potřebu uskladnění a k přerozdělení letounů byli stvořeny Fliegeretappenpark letecké etapní parky zkráceně Flep. Během války jich vzniklo 11. Zde byli uskladněny i rezervní letouny jednotlivých bojových Fliků.

Pro potřebu oprav letounů vznikly 4 Fliegerwerkstätten (Letecké dílny).

Tento systém byl na konci války v květnu 1918 zjednodušen a vzniklo 11 Fliegerpark (Letecký park) zkráceně Flip.

Pro zalétávání nových letadel a prototypů byl zřízen Fliegerarsenal (letecká výzbrojní základna) ve Fischamendu. Kde také byly okolo města rozmístěny výrobní haly několika leteckých továren.

Jednotlivé Fliegerkompanien po celou dobu války podléhaly v operačních záležitostech příslušnému pozemnímu velitelství ke kterému byli přiděleny (divizní, sborové, armádní).

V technických a disciplinárních záležitostech podléhali leteckému důstojníku přiděleného k armádnímu velitelství. Nejprve se tato funkce nazývala Stabsoffizier der Luftfahrtruppen zkráceně Stofl, od listopadu 1917 se nazývala Kommandant der Luftstrrikräfte zkráceně Koluft a nakonec byla pojmenována na podzim 1918 Kommandant der Armeeflieger zkráceně Kafl.

Nový císař Karel I. v červenci 1917 vytvořil novou velitelskou pozici Inspektor der Luftstreitkräfte (Generální inspektor letectva). Do čela jmenoval arcivévodu Generaloberst Josef Ferdinand. Pod jehož pravomoci spadalo jak K. u K. Luftfahrtruppe tak i K.u.K Seeflugwesen (Námořní letectvo). Oslabil tak pozici velitele K. u K. Luftfahrtruppe tehdejšího Oberst Emil Milan Uzelac.

K 1. říjnu 1918 proběhla další změna ve velitelských strukturách K. u K. Luftfahrtruppe. Byla zrušena funkce Inspektor der Luftstreitkräfte (Generální inspektor letectva). Ta byla nahrazena funkcí Chef des Luftfahrwesens (Náčelník letectva). Novým Chef des Luftfahrwesens (Náčelník letectva) se stal Generalmajor Otto Freiherr Ellison von Nidlef (*6.4.1868  +11.11.1947). Post zástupce se pojmenoval Stellvertreter des Chefs des Luftfahrwesens (Zástupce náčelníka letectva). Jmenován byl Generalmajor Emil Milan Uzelac (7.

Počet příslušníků létajícího personálu co sloužilo v K. u K.  Luftschifferabteilung a později K. u K. Luftfahrtruppe během války bylo více jak 3000 mužů, z toho padlo či zahynulo při leteckých nehodách nebo zemřelo na následky zranění asi 650 mužů. Prvním padlým pilotem ve Velké válce byl Jan Hofman.

Vyrobených letadel bylo asi 5400 a asi 4300 leteckých motorů. Další letadla a motory dodalo K. u K. Luftfahrtruppe Císařské Německo.

Poznámky:

1)  Oberstleutnant Franz Hinterstoisser  (* 28. 4. 1863 Aigen (Salzburg), Rakousko, + 6. 3. 1933 Víděň, Rakousko) důstojník ženijního sboru.

V letech 1898 až 1903 a znovu 1907 až 1912 byl velitelem Militäraeronautische Anstalt jenž byl přetransformován na K. u K.  Luftschifferabteilun dne 7. října 1909.

V roce 1909 spoluzakládal s Viktor Silberer první vojenské letiště ve Wiener Neustadt.

2)  Igo Etrich (*25.12.1879 Trutnov,  +4.2.1967 Salzburg) byl rakouský letecký konstruktér. Sestavil v roce 1910 letadlo Etrich Taube, jež bylo vyráběno v několika typech. Na němž se do začátku Velké války naučilo létat stovky vojenských pilotů nejen v Rakousku–Uhersku, ale i v Německu.

3)  Byli to Oberleutnant Pholipp Ritter Blaschke von Zwornikkirchen, Oberleutnant Karl Stohanzl, Linienschoffsleleutnant Viktor Klobuczar, Hauptmann Wilhelm Booms, Rittmeister Ludwig von Schmiedl, Rittmeister Hans Ritter Umlauff von Frankwell a jejich žáci Oberleutnant Pholipp Ritter Blaschke von Zwornikkirchen, Rittmeister Ludwig von Schmiedl,

4) Národnostní situace u letectva nebyla sledována, protože jejími příslušníky byli  dobrovolníci a jenž pro  zbytek důstojníků byli dobrodruzi hazardující s vlastním životem.

Čechů bylo asi 15% a připočteme-li k nim i České Němce (Sudetské Němce), byla to asi jedna třetina stavu létajícího personálu. Podle nejnovějších výzkumů bylo asi 1 000 letců z Českých zemí, asi 650 pilotů a 350 leteckých pozorovatelů. Stejné to bylo z pozemním personálem, kde však procentuelní číslo muže býti ještě vyšší.

5)  Prvenství připadá pilotu Oberleutnant Rudolf Stanger a pozorovateli Oberleutnant Ludwig Dumbacher kdy 12. ledna 1915 na stoji Albatros B.I 21.07 s názvem „MUSSL“, s  použitím rádia korigovali dělostřeleckou palbu 305mm hmoždíře s továrny Škoda. Stalo se to proti ruské baterii v Haliči v dopravním železničním uzlu v Tarnowě.

6)  První stíhací jednotkou na konci roku 1915 se stala neoficiálně Flik 4 na italské frontě. Byla vyzbrojena několika stíhacími letouny německé výroby Fokker E-III., které Císařské německo poskytlo (za peníze). Rakousko-Uhersko získalo pravděpodobně 12 těchto strojů, které měly převratnou novinku – synchronizaci, kterou měl namontovanou kulomet pro střelbu okruhem vrtule.  Letouny proto nesměli býti nasazeny nad nepřátelským územím, aby se synchronizace zbraní nedostala do rukou nepřítele. Zde zazářil český pilot Jindřich Kostrba, který 18. února 1916 sestřelil 3 nepřátelská Italská bombardovací letadla.

Kromě typu Fokker E-III. obdrželo Rakousko-Uhersko na podzim 1915 i předchozí typ Fokker E-I. v počtu dvou kusů.

Další stíhací letouny Hansa Brandenburg D-. tentokrát už Rakousko-Uherské výroby přišly na frontu až na podzim 1916. Zbylé Fokkery z původních dvanácti byly pak odeslány na ruskou frontu.

7)  Oficiálně se hovořilo pouze o přejmenování a sloučení dosavadních velitelských funkcí, Inspektor der Luftstreitkräfte na Chef des Luftfahrwesens a Komandant K. u K. Luftfahrtruppe na Stellvertreter des Chefs des Luftfahrwesens. Tato degradace ze samostatného velitele na zástupce se Generalmajor Emil Milan Uzelac velice dotkla a bral to jako morální a osobní urážku.

Ale to se už blížil konec války a s tím i nezávratný konec monarchie a bohužel i K. u K. Luftfahrtruppe. Generalmajor Otto Freiherr Ellison von Nidlef nastoupil do své funkce k 1. říjnu 1918. Cícař Karel I. se tak ještě za každou cenu pokouší odvrátit pád monarchie výměnou velitelů.

Feldpiloten Abzeichen  – Odznak polního pilota

Založen v 4. ledna 1913 jako výkonnostní vyznamenání, mohl býti udělen i civilním osobám. Udělením odznaku mu příslušel i čestný titul Feldpilot – Polní pilot. V době Velké války od 2. září 1916 musel žadatel provést nejméně 10 dvouhodinových bojových letů a splnit navigační, meteorologické, technické a praktické vědomosti ohledně letadel a letu.

Od 2. září 1916 se mění podmínky pro získání odznaku Polního pilota a ten se tak stává výkonnostním odznakem a žádaným vyznamenáním. Musel provést nejméně 10 bojových letů, přes nepřátelské pozice v délce trvání jednoho letu nejméně dvou hodin (jeden let v délce nejméně dvou hodin). A musel býti při nich splněn bojový úkol.
Pilot jenž získal potřebnou kvalifikaci se stal Polním pilotem –  Feldpilot.

Pilot jenž tu to kvalifikaci neměl, byl řadovým pilotem – Flugzeugführer.

V roce 1917 byl zaveden i odznak polního pozorovatele. První „Hromadné“ udílení proběhlo 30. června 1917.

Odznaky Polního pilota a pozorovatele - zleva P. pilot,  P. pozorovatel  oba vydané za císaře Františka Josefa I., P. pilot, P. pozorovatel oba vydané za císaře Karla I. 

V letectvu Rakouska-Uherska platilo pravidlo, že pokud  posádka dvojmístného letadla sestřelila vícemístné nepřátelské letadlo, sestřel si mohou připsat pilot i pozorovatel.

Stejně tak i když si sestřel nárokovali dva letouny si sestřel připsali oba piloti (například stíhači). Podle nových pravidel zavedených od února 1918, byl letoun už zapsán jen na „Konto“ jednoho pilota či pozorovatele, který provedl sestřel. Většinou toho kdo se více zasloužil o jeho sestřel nebo velitele roje. Ale po mnoha urgencí nespokojených spolupachatelů, se v létě 1918 opět započali počítat sestřely podle starých pravidel. Několik takto nárokovaných vítězství tak bylo zpětně letcům přiznáno, ale nebylo to pravidlem.

V letectvu Rakouska-Uherska platilo pravidlo, že velitelem letadla může být pouze důstojník. Většinou to byl pozorovatel, kdo byl velitel letounu. Pilotem mohl být i poddůstojník, pilot byl brán pouze jako řidič co dopraví pozorovatele – velitele na požadované místo.

V letech 1909 – 1915 spadalo letectvo pod Verkehrstruppenbrigade nebo Verkehrstruppen Kommando (Dopravní velitelství).

Zdroje:
www.theaerodrome.com

https://sl.wikipedia.org

www.wwiaviation.com

https://de.wikipedia.org/wiki/K.u.k._Luftfahrtruppen

https://www.muzeumcheb.cz/Odbor/letci/01.html

https://www.austro-hungarian-army.co.uk/lft.htm

https://www.valka.cz/clanek_13423.html

Letectví a Kosmonautika speciál č. 4/2004

Historie a Vojenství 2/2006

Historie a Vojenství 2/2009

Velká Válka, Jan Zahálka, ISBN–80–239–2143–6

Vlastní poznámky

Vojenský historický ústav Praha – Žižkov

Technické museum Brno

Vojenský historický ústav Vídeň – Heeredgeschichtliches musem Vienna

Mnichovské národní museu – Deutsches museum Munich