Cesta Kornilova praporu ze Sevastopolu do Vlasti v roce 1919

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.          Verze: 1 / 3.7.2010                     

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob (eventuelně hodnosti a názvy).

Třetí „Malé černé“ jimž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.

Úvod

Na jaře 1917 generál Kornilov začal formovat speciální útočné jednotky zvané úderné oddíly - úderný prapor. Počátkem srpna 1917 se název změnil na 1. slovanský úderný pluk (velitel kapitán Něžencev). V květnu 1917 se v úderném praporu objevili i Češi. V haličských Černovicích se rekrutovali z Rakousko-Uherských zajatců. V červenci 1917 bylo Čechů už asi 120, později i více pod velením kapitána Mejstříka. (Po jmenování Kornilova vrchním velitelem ruské armády v roce 1917 vykonávali Češi strážnou službu v jeho stanu.) Příslušníci úderného praporu se nazývali podle svého velitele „Kornilovci“.

V červenci 1917 se prapor účastnil takzvané Kerenského ofenzívy. V rámci této ofenzívy se odehrála 2. července 1917 i známá bitva u Zborova, kde se chrabře vyznamenala Československá střelecká brigáda.

Generál Kornilov zosnoval v září 1917 takzvaný Kornilovův puč. Ten se však nezdařil a generál Kornilov utekl na Don. Část Českých Kornilovců poté přešla k 4. československému střeleckému pluku, kde z nich byla vytvořena 4. rota a při 12. rotě plukovní hudba. Druhá část přešla z jara 1918 po evakuaci Kyjeva, po převzetí moci bolševiky na Don kde se zúčastnila bojů proti nim. Nejprve pod velením generála Kornilova a poté pod velením generála Děnikinna v takzvané Dobrovolné (Bělogardějské) armádě.

V Dobrovolné armádě se nacházeli ti Češi, kteří se nemohli v Rusku spojit s Československým armádním sborem, protože mezi nimi leželo území ovládané bolševiky.

Na Donu byl na přelomu roku 1917/1918 v rámci Dobrovolnické armády pod velením inženýra Krále a kapitána Němečka, utvořen Česko-Slovenský ženijní prapor. Prapor se například zúčastnil Kubánského ledového pochodu a bojů o Jekatěrinodar (dnes Krasnodar), kde padnul generál Kornilov.

Prvotní název Kornilova praporu, byl Československý zvláštní prapor nebo Česko-Slovenský ženijní prapor. Později Samostatný pěší prapor. Přejmenován na Kornilův prapor byl až na jaře 1919.

Generál pěchoty Lavr Georgijevič Kornilov se narodil 18.srpna 1970 v rodině státního úředníka. Po vypuknutí rusko-japonské války se dobrovolně hlásil do boje, jako podplukovník v 1. střelecké brigádě byl nasazený v Mandžusku.

Po vypuknutí první světové války velel Kornilov 48. pěší divizi. Na začátku roku 1915 byl povýšený do hodnosti generálporučíka. Po prolomení ruské linie v okolí Dukelského průsmyku padnul se svou divizí do Rakousko-Uherského zajetí 23.dubna 1915. V červnu 1916 se mu podařilo utéct, za pomoci Českého vojáka z Rakousko-Uherské armády. Další život Kornilovi ovlivnila Únorová revoluce 1917 v jejímž důsledku odstoupil car Mikoláš II. Místo něho vznikla v Petrohradě takzvaná Prozatímní vláda v čele s Kerenským. V březnu 1917 se Kornilov stal velitelem Petrohradského vojenského okruhu, v dubnu se stal velitelem 8. armády a 18.července 1917 byl Prozatímní vládou jmenován za vrchního velitele celé ruské carské armády. Kornilov se však pokusil zasáhnout do politického dění v zemi a vystoupil proti Prozatímní vládě. Byl však 27. srpna 1917 zatčen. Následkem Říjnového Bolševického převratu byl propuštěn a přesunul se na jih Ruska do Donské kozácké oblasti. V prosinci 1917 začal budovat Dobrovolnickou armádu. Stal se velitelem Dobrovolnické (Bělogardějské) armády (Čeští dobrovolníci ji přezdívali Dobroarmia) a zahájil boj proti bolševikům. Dne 31. března 1918 padnul v boji o Jekatěrinodar (dnes Krasnodar), byl pohřben v obci Gnadau. Dne 3.dubna 1918 obec obsadili bolševici, tělo generála Kornilova exhumovali, následně veřejně zohavili a nechali spálit.

Dne 14. října 1918 je Antonín Brož zařazen do takzvaného Kornilova praporu, kde je přiřazen k jízdní hlídce – průzkumného oddílu. Stalo se tak pravděpodobně ve Stavropolu. Kde se zúčastňuje bojů na Kavkaze a Krymu spolu s Kozáky Bělogardějské armády - Dobrovolnická armáda generála Antona Ivanoviče Děnikina.

Velitelem praporu byl kapitán Bohuslav Záleský. (Dne 1. ledna 1918 Bohuslav Záleský vstoupil do Československého inženýrského pluku při Dobrovolnické armádě generála Kornilova. Velel mostnímu oddílu.)

Začátek konce

Dne 5. března 1919 Kornilovský prapor přechází od Bělogardějské dobrovolné armády pod velení Francouzké armády, konkrétně pod I. Armée Navale, 2ème Escadre viceadmirála Jean Francois Charles Amet (*1861 - †1940) (Fracouzké válečné námořnictvo).

Francouzsko-Britsko-Řecká intervence začala v létě 1918 proti Centrálním mocnostem po uzavření Brestlitevského míru a po ukončení bojů na podzim 1918 s Německem a jeho spojenci (Rakousko-Uhersko a Turecko). Dohoda (Francie, Británie, USA) podporovala aktivně Dobrovolnickou armádu dodávkami zbraní a munice.

Pod Francouzi bojovali Kornilovci například v součinnosti s dělovým člunem Scarpe (křižník Skarp - La scarpe) a v součinnosti s 175. francouzským pěším plukem. Velitelem 175. francouzského pěšího pluku byl plukovník Truson.

Na přelomu března a dubna se Kornilovci spolu s Francouzi účastní obrany města Mariupol na břehu Azovského moře. Poté je prapor přemístěn začátkem dubna do Sevastopolu (pravděpodobně lodí Francouzy).  Sevastopol v té době byl prakticky obklíčen bolševiky.

Dne 19. dubna 1919 vypukla na lodích Francouzské 2. Eskadry vzpoura námořníků. Která nakonec zapříčinila konec francouské intervence v jižním Rusku. Stejného dne došlo k dohodě mezi bolševiky a spojenci o vydání Sevastopolu Rudým.

Bylo rozhodnuto o odsunu - evakuaci Československého Kornilova praporu do Československa přes Rumunsko.

Velitel Kornilova praporu kapitán Záleský se k tomu vyjadřuje takto.

„Po vyklizení Krymu na vlastní žádost oddíl evakuován do Rumunska, kde byl výborně přijat, zásoben oblekem i transportován na Slovensko.“

Po velikonocích dne 22. dubna 1919 se Kornilovský prapor začal nakládat a naloďovat na loď Cherson spolu s 175. francouzským pěším plukem. Na loď se nakládal i vojenský materiál (automobily a koně). Dne 27. dubna 1919 bylo vše naložena a v 19. hodin loď vyplula ze Sevastopolu. Parník byl přetížen, lidé byli ve velkém ubytováni i na palubě, zvláště Kornilovci. Ale bylo po celou dobu cestu většinou dobré počasí. V den odplutí byla k obědu podávána polévka, guláš a 1/4l vína.

Dne 30. dubna 1919 dopoledne loď Cherson zakotvila před rumunským přístavem Konstanta, kde druhý den 1. května 1919 v 8 hodin ráno přistála. Zdržení bylo pravděpodobně kvůli zdravotní prohlídce. Po obědě se začalo s vyloďováním věcí a koní 175. francouzského pěšího pluku.

Odpoledne dorazil zpět od velitele města poručík Pícha se správou, aby prapor pokračoval v cestě do Galati na Dunaji.

Druhý den 2. května 1919 se prapor vylodil a znovu nalodil i s materiálem na 800 metrů vzdálenou ruskou obchodní loď Sádko. S nimi byl transportován jeden prapor francouzské pěchoty. Jen jízdní oddíl Kornilovského praporu byl naloděn na jinou loď. Právě jejím příslušníkem je i Antonín Brož. O sedmé večer bylo opětovně naloděno a v devět večer loď Sádko vyplula. Druhý den dopoledne Sádko dosáhla delty Dunaje a v plula do řeky. Na noc zakotvila u přístavu městečka Reni. Dne 4. května 1919 brzo ráno se pokračovalo v cestě a v sedm ráno se přistálo v Galati. Ale k molu byla loď puštěna až druhý den po poledni pro vytíženost přístavu. Večer 6. května 1919 dostali od Francouzů žold za 21 dní.

Kornilovci byli nakonec vyloděni až 7. května 1919 ráno. Francouzi byli vyloděni o den dřív. Tento den Kornilovci přechází z francouzského velení pod československé pod ochranou Rumunské vlády.

Nakonec ale čekali v přístavišti až do večera než se vylodil jízdní oddíl se všemi koňmi a teprve pak se dali na cestu za ubytováním. Druhý den je však přestěhovali do kasáren obydlenými již rumunskými a francouzskými vojáky.

O několik dní později se Kornilovci přesouvali po železnici do Bukurešti. Stěžovali si na špatný technický stav i zanedbanost vagónů a jejich nedostatek, byli připraveny pouze 4 vagóny pro 160 mužů. (V tomto počtu je i započítán 18 členný jízdní oddíl, jehož členem je i Antonín Brož).  Ostatní vagóny použil pro přepravu 8. francouzský technický pluk. Většina příslušníků praporu spala a trávila cestu na střeše vagónu. Transport z Galati vyrazil až 10. května 1919 večer ačkoli na vagónován byl už 9. května 1919 po obědě.

Do Bukurešti prapor dorazil 12. května 1919 v 11. hodin. Dva důstojníci praporu vyrazili hledat Československou ambasádu, kde si chtěli vyžádat další rozkazy. Večer se důstojníci vrátili doprovázeni náměstkem konzula. (Vojenským přidělencem byl major Čermák nebo snad konzulem.)

První noc v Bukurešti Kornilovci strávili ve vagónech a na jeho střechách. Druhý den ráno se Kornilovci stěhovali do kasáren při konzulátu. Budili velkou pozornost ve směsici ruských a francouzských uniforem. Po příchodu do kasáren jim byla dopřána koupel. Následně Kornilovci denně cvičí, jak vojenské cviky tak slavnostní pochod a nástup na přísahu. Dne 17. května 1919 byla konečně vydána nová uniforma a to rumunská. V 16. hodin odpoledne 27. května 1919 Kornilovci slavnostně splnili slib přísahy, kterou přečítal kapitán Záleský. Následně se prapor měl přesunout po železnici na Slovensko do Košic, transportem číslo17.

Dne 31. května 1919 se Kornilovci proto nastěhovali do železničních vagónů. A opět pro naprostou lenivost a flegmatičnost rumunských železničářů a vojenského velení, Kornilovci vyrazili teprve 2. června 1919 večer. Za čtyři hodiny dorazil na nádraží v Ploešti. Vojáci byli přesvědčeni „že to co nazývali ruským pořádkem, Rumuni dávno překonali“.  Z Ploešti vyrazili až druhý den 3. června 1919 večer. Dále už cestování probíhalo daleko rychleji, protože kapitán Záleský na každé zastavení vyhrožoval rumunským železničářům a vojákům telegrafováním přímo rumunskému ministru války a také vyplácel z praporní pokladny úplatky za poskytnutí lokomotiv. A tak 6. června 1919 před půlnocí dorazili Kornilovci na území Československa do stanice Čop na Podkarpatské Rusy.

Antonín Brož byl tak s tímto oddílem evakuován ze Sevastopolu směrem na Košice.

Bohužel zde na Slovensku probíhala takzvaná „Nevyhlášená válka nebo Boj o Slovensko“ a v den kdy Kornilovci překročili Československé hranice, Maďaři obsadili Košice, odřízli a izolovali tak Zakarpatskou Rus a vážně ohrožovali celé Slovensko.

Nevyhlášená válka s Maďarskem probíhala v několika vlnách od listopadu 1918 do června 1919. V celém konfliktu šlo o obsazení čí ovládnutí Slovenska (Horních Uher), které nepřetržitě od roku 1699 patřilo Maďarsku (Uhersku). V Maďarsku se během této doby vystřídali tři vlády, první sestávala z válečných politiků, druhá komunistická v čele s Bélou Kohnem a třetí monarchistická admirála Horthyho.

Druhá vláda – komunistická zaútočila s maďarskou Rudou armádou na Horní Uhry – Slovensko 29. května 1919 ráno třemi útočnými proudy. Během několika dnů obsadili Nové Zámky, Levicu, Lučenec, Zvolen a 6. června 1919 bez boje Košice. (Pod tlakem nepřítele byli opuštěny Košice a veškeré vládní úřady a majetek stejně tak vojenské velitelství byli evakuovány. Kvůli obavě před ztrátami civilního obyvatelstva a zničením města, bylo město přenecháno Maďarům. Stalo se tak v den příjezdu Kornilova praporu do vlasti.)

Maďarská Rudá armáda poté obsadilo na severu Košic Humenné a na východě Michalovce. Ty byli 12. června 1919 za přispění Kornilova praporu dobity zpět. Fronta se ustálila několik kilometrů severně a východně od města. (Nebyla to však souvislá bojová linie, v jejím důsledku však byl izolován zbytek východního Slovenska a Podkarpatská Rus.)

Během této doby jsou posílána četná ultimáta Maďarské komunistické straně o ukončení bojů a stáhnutí na demarkační linii. Dne 15. června je v Paříži oznámena definitivní Československá Maďarská hranice. A dnem 24. června 1919 Maďaři v čele s Bélou Kohnem definitivně před Dohodovými spojenci kapitulovali, před politickým a vojenským nátlakem vítězných mocností v čele s Velkou Británií, Francií a USA. Na to je během léta a podzimu 1919 podepsáno několik mírových smluv a válečných vyrovnání s Německem, Rakouskem a Maďarskem.

Ráno 7. června 1919 o 10. hodině nechalkapitán Záleský nastoupit oddíl a tlumočil přání vrchního velitelství o nasazení praporu v bojích proti Maďarům. Vystoupení v boji bylo naprosto dobrovolné, přesto se celý Kornilovský prapor přihlásil. Večer byli Kornilovci přesunuti po železnici do obce Perbeník (jihovýchodně od Košic, poblíž Královského Chlmce), kde se ubytovali na místním zámku. Dne 9. června 1919 byli přesunuti přes Čop do Užhorodu kam dorazili v noci. Druhý den 10. června 1919 se přesunuli auty do Sobrance ke štábu Karpatské skupiny jako záloha a ostraha štábu. Velitelem karpatského úseku fronty (Zakarpatská Rus) byl francouzský generál Destremea s 3. divizí domácího vojska. Dne 12. června 1919 ráno dobyla zpět Československá vojska generála Destremea za přispění Kornilovců a zvláště jejího jízdního oddílu jenž vykonával průzkumnou činnost zpět Michalovce. Po celý zbytek dne a den následující byla slyšet na štábu Karpatské skupiny zuřivá dělostřelba.

V poledne 13. června 1919 byl zajat maďarský špión, po výslechu na štábu armádní skupiny byl Kornilovci obješen. Večer byli auty pravděpodobně spolu se štábem Karpatské skupiny přesunuti zpět do Užhorodu.

Dne 14. června 1919 v Užhorodu vykonal francouzský generál, velitel Karpatské skupiny Destremea vojenskou slavnostní přehlídku. Druhý den 15. června 1919 byl posílen jízdní oddíl a reorganizován, přezbrojen a posílen kulometný oddíl. Po obědě 18. června 1919 byli Kornilovci automobily posláni přes Sobranec k Michalovcům.

Během 19. a 20. června 1919 je prapor stažen opět do Užhorodu jen jízdní oddíl zůstal někde u Michalovců.

Dne 22. června 1919 je část Kornilovců (asi 40 mužů) přesunuta spolu se štábem Karpatské skupiny do Michalovců, kde se štáb usídlil v jednom zámku maďarského šlechtice. Kornilovci zde vykonávali strážní službu. Sami byli ubytováni ve vile po židovském advokátu, jenž utekl s Maďary.

Dnem 24. června 1919 vstoupilo v platnost příměří. Válka tímto datem tak pro Kornilovský prapor končí. Ale ještě nějaký den bude trvat než se Kornilovci podívají domu ke svým blízkým. Dne 28. června 1919 generál Destremea navrhl kapitánu Záleskému možnost odchodu do Čech podél polských hranic. Stále totiž cesta na Košice a do Čech nebyla ještě úplně volná a bezpečná. Důstojníci praporu tento návrh však zavrhli z důvodu nemožnosti dopravy osobního a praporního majetku po horských cestách na hranicích mezi Slovenskem a Polskem. Budou tedy čekat na zprovoznění železnice. Až teprve kolem 1. července 1919 jsou Košice zcela Maďary vyklizeny, ale je zničena většina mostů.

Dne 1. července 1919 dostal prapor rozkaz provádět rekvizici zbraní v obci Humenné. Bylo zabaveno a odevzdáno asi 50 pušek a několik desítek patron. Jízdní oddíl zůstává stále v dotyku s nepřítelem.

Dne 5. července 1919 se prapor přesouvá blíže ke Košicím do obce Sečovce. Jízdní oddíl vyrazil naproti Košické armádní skupině jenž postupovala ze západu.

Dne 7. července 1919 dorazil zbytek Kornilovců se zásobami a majetkem praporu a mužstva jenž byl ponechán v Užhorodě. Jeden důstojník je vyslán do Košic na velitelství východní skupiny ke generálu Hennocque, zařídit odsun Kornilovců do Čech. Dne 12. července 1919 Kornilovci odevzdávají výstroj a výzbroj převzatou na Slovensku. Dne 14. července 1919 jsou Kornilovci po železnici dopraveni do Košic a pak dále do Čech. 

Následkem bojů ale i katastrofálních povodní byla spousta mostů zničena nebo vážně poškozena. Dne 16. července 1919 v půl třetí ráno za Trenčínem směrem na Bratislavu vlak vjel na špatnou kolej vinnou výhybkáře a srazil se s vagóny naložené dřevem jenž tam byli odstavené. Strojvedoucí a topič byli těžce raněni a průvodčí vlaku mrtev. Kornilovcům se jako zázrakem nic nestalo jen dva muži (pravděpodobně členové jízdního oddílu) byli pošlapáni od koní. Až odpoledne byla uvolněna jedna kolej, připojena nová lokomotiva, vyměněny vagóny a Kornilovci mohli tak pokračovat v cestě.

A 19. července 1919 přes Bratislavu je prapor Kornilovců dopraven do Olomouce, kde na nádraží je přivítala hudba a obecenstvo. V Olomouci jsou umístěni v záložní vojenské nemocnici v karanténě.

Od 1. června 1919 je Antonín Brož veden u Československého vojska na Slovensku, kde bojuje jako velitel čety u Kornilova praporu do poloviny července 1919, kdy je s Maďary domluveno příměří. Bojoval možná jako velitel jízdního oddílu.

„Raport

Praporčík Veselý Bohuslav, vyslaný v Olomouci informovati se o stavu Kornilovského oddílu pod velením prap. Záleského, hlásí:

Oddíl organizován ing. Králem v prosinci 1917 v Rostově na Donu na rozkaz generála Kornilova čítal okolo 500 dobrovolníků. Základ tvořila část bývalého Slovanského pluku, sestávající s Čechů, Srbů a Rusínů.

Po úkladném zavraždění ing. Krále, převzal velení pluk. Pavlovič (Srb) po něm pak pl. Ušan a později Pisarenzo. Oddíl vykonával službu tělesné ochrany při gen. Kornilova a Alexějevu.

Po převzetí velení Dobrovolnické Armády gen. Denikinem, Kornilovský oddíl rozformován a utvořen Český dobrovolnický oddíl.

Velením pověřen prap. Záleský.

Oddíl zúčastnil se aktivně prvního i druhého Kubánského pochodu, pochodu Stavropolského a Hariopolského (Mariopolského) a francouské okupace Krymu.

Po vyklizení Krymu na vlastní žádost oddíl evakuován do Rumunska, kde byl výborně přijat, zásoben oblekem i transportován na Slovensko, kde přidělen na úsek pluku Sokola.

Výzbroj jeho doplněna o kulomety, jež však byly po odeslání jeho do vnitrozemí opět odebrány.

Nyní nachází  se oddíl v posádkové nemocnici č. 2 v karanténě.

Na rozkaz prap. Záleského, však karanténa se nedodržuje i oddíl denně cvičí, neboť zdravotní stav za uplynulé tři měsíce byl výborný, což osvědčeno lékařem, který se při oddílu nachází.

Morální stav vojáků je výborný i bylo jich použito na přání vel. skupiny na Slovensku jako agitátorů, ku pozvednutí nálady mezi demoralizovaným vojskem domácím. Jak jsem uznal z rozhovoru s jednotlivci, činí oddíl dojem dobře disciplinovaného, uvědomělého vojska na úrovni vojska našich v Sibiři. Většina je dekorována kříži sv. Jiří a odznaky Kubánských pochodů.

Důstojníci počtem 17, žijí ve výborném souladu s mužstvem a jsou roztrpčeni zadržením jich v karanténě, o které se vyjadřují, že je karanténou politickou.

Oddíl čítá 167 mužů, z nich 15 jízdních rozvědčíků a projevil přání po několika denní dovolené nastoupiti službu v poli.

       praporčík Veselý“

Odpověď první:

„Vojenská kancelář prezidenta republiky                                                                   V Praze dne 22. července 1919.

Generální inspektorát Čs./vojsk

V Praze

Pan prezident republiky vzal na vědomí stížnost Kornilovského čs. Praporu proti zadržení jeho v Olomouci, a přeje si, aby prapor nebyl zadržován déle, než je toho z vojenských důvodů nezbytně třeba.

Za náčelníka vojenské kanceláře prezidenta republiky                                                         Podplukovník Václav Rejholec“

Odpověď druhá:

„23./7. 1919

Generální inspektorát československých vojsk předává tímto záležitost operačnímu oddělení M.N.O. s návrhem, aby Kornilovský prapor byl dirigován do Prahy, kde by byl propuštěn na dovolenou a pak do mimopražské posádky (Litoměřice?) přidělen.

Z rozkazu majora Kopala za generální inspektorát československých vojsk 

Major Filip“

Odpověď třetí:

 „Vrchní velitelství čsl.vojsk.                                                                                                   V Praze 24/7.1919                                                        

Koncept - Telegram

1. Okrskové velitelství Olomouc.

2. Zemské velitelství – Brno

 Tak zvaný Kornilův prapor, nyní v Olomouci, odešle okrskové velitelství – Olomouc dne 26/7. (1919) do Prahy. Posádkové velitelství – Velká Praha zařádí ubytování a stravování tohoto praporu, jakož i v přímém dorozumění s generálním inspektorem československých vojsk příslušné uvítání.

Stav praporu : 19 důstojníků, 163 mužů, 35 koní, 8 povozů. Prapor podřizuje se prostřednictvím posádkového velitelství zemskému velitelství – Praha. Mužstvu i důstojníkům budiž udělena dovolená. Přidělení praporu k některému evidenčnímu tělesu budiž později nařízeno.

Obdrží okrskové velitelství Olomouc, zemské velitelství – Praha, Brno, posádkové velitelství Velká Praha, generální generálním inspektorem československého vojska – Praha, kancelář československého zahraničního vojska – Praha ústřední železniční velitelství – Praha a organizační oddělení v.v.

Za vrchního velitele :plukovník Somon“

A tak dne 26. července byli Kornilovci přepraveni do Prahy, kde byli vřele přivítáni posádkovou hudbou a davem lidí. Byli ubytováni v kasárnách v Brusce a druhý den přesunuti do kasáren Josefovských (Jiřího z Poděbrad) a o několik dnů později posláni na zaslouženou dovolenou.

Ze zbytku Kornilova praporu byl vytvořen 10. hraničářský prapor.

Poznámky k bojům v Rusku a na Slovensku:

Za dobu služby u Kozáků na Kavkaze u Kornilova českého praporu je poddůstojník Antonín Brož vyznamenán Křížem svatého Jiří IV. stupně roku 1918.

Kříž svatého Jiří je vyznamenání za statečnost před nepřítelem. Obdoba německého železného kříže 1914 nebo 1939. Měl čtyři stupně.

Na svých uniformách na levém rameni nosili umrlčí lebku - tzv. Adamovu hlavu, na znamení toho, že se nikoho a ničeho nebojí. Pod Adamovou hlavou měli ještě v azbuce psaný nápis „Kornilovci“ a zkřížené meče.

O morálce českých Kornilovců svědčí i tato píseň: “Kornilovců roty jdou, prapor jim vlá nad hlavou. Kornilove slavný reku, veď nás Čechy do útoku, chcem se bít za Rossiju, za Čechiju i zemřít... Bohdá my se s ním probijem do Prahy, až vyhrájem s Kornilovem nad vrahy...”

Zajímavý je i vztah prezidenta Masaryka k příslušníkům takzvaného Kornilova praporu.

Masaryk je neměl v lásce z důvodu, že bojovali bez jeho vědomí a příkazu jako česká jednotka nejdříve s generálem Kornilovem a poté i s generálem Děnikinem za zachování monarchie, Carské monarchie, což Masaryk jako nový představitel demokratického státu nesnesl.

A proto na působení vojáků u jednotek generála Kornilova za první republiky bylo „uvaleno informační embargo“, které pokračovalo až do dob nedávných.

Vrchním velitelem na Slovensku od 1. (4.) června 1919 byl francouzský generál Pellé, ten přebral velení od italské vojenské mise pod velením italského generála Picciona. (Italská vláda a italská vojenská mise otevřeně sympatizovala s Maďarskou stranou.)

Slovensko rozdělil na dva vojenské úseky západní a východní. Východní velitelství přesunul z Užhorodu do Košic (to muselo být 6. června 1919 evakuováno zpět do Užhorodu). Ten byl dále rozdělen na vojenský úsek košický a karpatský (dříve rusínský).

Velitelem východního úseku byl od 31. května 1919 francouzský generál Hennocque, velitelství měl v Košicích do 6. červnu 1919.

Generálporučík legií Edmond Charles Adolphe Hennocque (1860-1933), se v nové republice  stal během roku 1919 velitel postupně několika divizí a armádních skupin. - 5. divize zahraničního vojska (únor 1919 - březen 1919),  velitel 3. divize domácího vojska (březen 1919),  velitel Rusínské – Karpatské skupiny (březen 1919 - červen 1919),  velitel Východní armádní skupiny (červen 1919 - říjen 1919),  velitel Zemského vojenského velitelství pro Podkarpatskou Rus (říjen 1919 - prosinec 1919),  velitel 10. divize (říjen 1919 - prosinec 1919)

Velitelem košického úseku byl francouzský generál Chabord s 6. legionářskou divizí.

Velitelem karpatského úseku byl francouzský generál Destremea s 3. divizí domácího vojska. Na Slovensku byl se svou ženou.

Italská vojenská mise dorazila jako součást velení Československých legií v Itálii, jenž dorazili jako první Československá zahraniční armáda do republiky. Automaticky tak tito Italští důstojníci převzali vyšší a střední velení v nově vzniklém státu. Otevřeným sympatizováním s poraženým nepřítelem – Maďary si řekli o odvolání. Italové byli odvoláni a okamžitě vystřídáni Francouzy. Jejich vojenská mise, ale nebyla tak početná jako Italská. Ale i tak po jejich příchodu se dění začalo obracet ve prospěch Československa.

Většina důstojníků Československých legií v Itálie byli Italové, od úrovně roty, ale i čety.

U Československých legií ve Francii byli pouze většinou pouze vyšší důstojníci Francouzi.

Zdroje:

Vlastní archiv

Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz - Fond Osobních spisů

Za svobodu V. kniha, Otakar Vaněk, Vojta Holeček, Rudolf Medek a spol., 1929 Praha, ISBN není uvedeno

Nevyhlášená válka, Dušan Tomáška, 2005, ISBN 80-8628-68-6

https://www.valka.cz/

https://www.wikipedia.org/

https://www.udernici.cz/

https://www.karelvasatko.cz/