Důstojníci Jezdectva Branné moci Československé O - Z

Major jezdectva Karel Rod, narozen 4. února 1885 v Sulejovicích v okrese Litoměřice. V letech 1905 až 1906 absolvoval školu pro jednoroční dobrovolníky a poté od roku 1907 studoval na kadetní škole v Praze. Od 1. listopadu 1909 sloužil u vozatajského praporu č. 3 v hodnosti Leutnant. Od 1. června 1910 velel četě vozatajského praporu 10. Vyhlášením mobilizace jej povýšili 1. srpna 1914 na Oberleutnant a s vozatajským praporem jej poslali na ruskou frontu. Do hodnosti Rittmeister jej povýšili  o tři roky později k 1. srpnu 1917.

Po konci války vstoupil do československé armády a sloužil při evidenci zálohy koní. Od 1. září 1920 působil jako velitel roty u vozatajského praporu 6, později sloužil u vozatajských praporů 1, 4, 2, 5. Na štábního kapitána byl povýšen 22. prosince 1922 a na  majora 29. prosince 1928. Dne 15. září 1933 byl převelen k Jezdeckému pluku 9 na funkci velitele náhradní korouhve. Od 1. února 1936 sloužil u Pluku útočné vozby 1 jako velitel náhradní roty. V roce 1938 odchází do výslužby.

Padl 9. května 1945 v Praze.

Zdroj: https://www.vhu.cz/dustojnici-z-prazskeho-povstani/

Poručík jezdectva v záloze Aladár II. Ondrejkovič svobodný pán Sandor de Szlavnicza (potomek starobylého uherského rodu), narozen 9. února 1909, jedním z mála absolventů Pardubického jezdeckého učiliště slovenské národnosti (1. Narukoval na podzim v roce 1934 k Náhradní či remontní eskadroně Jezdeckého pluku 8. Absolvoval poddůstojnickou školu v Josefově a po jejím úspěšném absolvování, byl po několika měsících poslán do školy pro důstojníky jezdectva v záloze do Vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích. Zde na konci roku 1935 vyhrál třídenní vojenské dostihy – Military dostihy 1935 v hodnosti četaře aspiranta jezdectva. Toho roku zvítězil i v Hubertově jízdě. Jeho velitelem čety Školy důstojníků v záloze jezdectva v roce 1935 byl nadporučík Július Nosko.

Od 16. října 1936 podporučík jezdectva v záloze Aladár Ondrejkovič vykonával dobrovolnou činnou vojenskou službu (nevystudoval Hranickou akademii v Hranicích na Moravě) u Dragounského pluku 11 v Bratislavě (2. Prvního listopadu při příležitosti státní návštěvy rumunského krále Karla II, pluk provedl slavnostní přehlídku při, které král pluku předal stuhu na plukovní standartu (od té doby se pluk pyšnil čestným názvem Krále Karla II. Rumunského. Za znamenité předvedení bojové ukázky obdržel od krále rumunské vyznamenání. V roce 1937 sloužil v remontním středisku Sereď, v roce 1938 sloužil u Vozatajské eskadrony  14 Spišské Nové Vsi, v kasárnách M. R. Štefánika.. V době mobilizace sloužil jako velitel jízdní čety v Praporu SOS 28.

Po březnu byl pro svůj vlahý postoj k novému státnímu vedení a pro styk s Čechy a židy propuštěn do zálohy. Ale již na konci roku 1939 byl povolán zpět jako velitel veterinární nemocnice a povýšen na poručíka jezdectva v záloze. Na přelomu let 1940 a 41 byl opět propuštěn a zakrátko po útoku na Sovětský svaz povolalo do služby v poli jako záložního důstojníka jezdectva v další činné službě. S přestávkami (3 sloužil na frontě v dva roky jako důstojník Automobilového práporu 1 (posádkou v Nitře). Po návratu s fronty dokončil automobilový kurs a počátkem roku 1944 na vlastní žádost byl propuštěn z armády. V dubnu 1945 však opětovně nastoupil vojenskou službu již opět v Československé armádě. Po roce 1948 byl opět propuštěn vězněn, opět přijat do služby a opět propuštěn. To již měl hodnost majora tankového vojska v záloze. Po poslední revoluci byl 15. dubna 1992 povýšen podplukovníka tankového vojska v záloze.

Umírá v roce 2001 v Bratislavě.

Poznámky:

1)         Důvodem bylo velice málo absolventů středních škol.

2)       V polovině 30tých let z důvodu z horšené bezpečnostní mezinárodní situace, vstoupil v platnost předpis, jež umožňoval dlouhodobě navýšit počty důstojnického sboru bez nutnosti důstojníka – gážisty absolvovat vojenskou akademii. U pluků tak mohli dlouhodobě sloužit záložní důstojní na nižších velitelských postech.

3)         V letech služby na východní frontě 1941 – 43, při udělených dovolených na Slovensku absolvoval přijímací testy na Automobilovou vojenskou akademii v Bratislavě – AVA. Dokončil ji v roce 1943.

Zdroj: https://www.ondrejkovics-sandor.com/?lg=1&s=80

Plukovník jezdectva Václav Stluka, narozen 12. září 1872 v Cerekvicích u Hořic. Vystudoval českou nižší reálku v Hradci Králové a v roce 1889 nastoupil do prestižní jezdecké kadetní školy v Hranicích na Moravě. Po slavnostním vyřazení v roce 1892 sloužil u Hulánského pluku č. 13. V roce 1911 byl přemístěn k dragounskému pluku č. 13. ve Stodě. Od 5. srpna 1914 se účastní se svou eskadronou bojů v Rusku. V roce 1916 byl převelen k Dragounskému pluku č. 9. Později velel  Pěšímu pluku č. 77 v Itálii. Naposledy byl převelen 8. července 1918 k Dragounskému pluku č. 2 v Itálii, jako zástupce velitele pluku – samostatný velitel části pluku. S touto částí pluku se dostal rozpadající monarchií 18. listopadu 1918 do Dobřan – sídla náhradní eskadrony Dragounského pluku č. 2. Od 25. listopadu 1918 je velitelem Dragounského pluku č. 2 a velitelem posádky. K 1. říjnu 1920 se stává velitelem Jezdeckého pluku 4 v Klatovech. Pluk vznikl sloučením 2. Dragounského pluku domácího vojska z Dobřan s 14. Dragounským plukem domácího vojska z Klatov. Od září 1925 do září 1927 stál v čele 2. Jezdecké brigády s velitelstvím v Brně. Zemřel v červnu 1935. Jeho neteř Lilla Macháčková napsala příslušníkům pluku: „Za milý projev účasti nad smrtí plukovníka – brigádníka Václava Stluky, dovoluje se vysloviti svůj nejsrdečnější dík důstojnickému sboru.“

Četař jezdectva – poručík pěchoty v záloze Antonín Stolařík, *1909 v Bzové u Uherského Brodu, † 13. května 1980. V letech 1930–1932 absolvoval vojenskou základní službu u Jezdeckého pluku 2. Počátkem roku 1940 odešel do zahraničí, kdy 27. března 1940 byl prezentován u Jezdecké eskadrony Smíšeného předzvědného oddílu 1. Po pádu Francie přešel do Velké Británie, kde sloužil u kulometné roty. Postupně byl povýšen na četaře. Byl nasazen u Dunkerque a koncem roku 1944 se přihlásil k operacím SOE. Byl vycvičen, ale pro konec války již nebyl operačně nasazen. Demobilizován byl 23. října 1945 v hodnosti poručíka pěchoty v záloze. Zemřel 13. května 1980.

Zdroj:

https://www.lib.cas.cz/parasut/stolarik.htm#zivot

https://www.geocities.ws/czechandslovakthings/WW2_CzSkB_lst_chol1.htm

Štábní kapitán jezdectva in memoriam Josef Strankmüller, narozen 26. července 1912 v Rokycanech. Vystudoval zde obecnou školu a gymnázium, kde maturoval v roce 1933. Povinnou vojenskou službu nastoupil k Jezdeckému pluku 9 ve Vysokém Mýtě. Nejprve absolvoval Školu pro důstojníky jezdectva v záloze v Olomouci. Později studoval na vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Před mobilizací sloužil jako poručík jezdectva u Jezdeckého pluku 9. V době mobilizace sloužil jako zástupce velitele divizní eskadrony č. 18. Po okupaci ČSR Němci, zapojil se do odbojové organizace Obrana národa a v lednu 1940 uprchl do zahraničí. Nejprve sloužil jako velitel jízdní čety a šifrovací důstojník u Smíšeného předzvědného oddílu u československé armády ve Francii. Po její porážce se přesunul do Velké Británie, kde byl nezařazeným důstojníkem kulometné roty jako motospojka.

V srpnu 1942 absolvoval 6. kurz útočného boje ve Skotku na základně STS 25, při cvičení poblíž jezera Loch Morar 12. srpna při přechodu potoka si zlomil nohu mezi kolenem a kotníkem, proud ho strhl pod hladinu a utonul. V dochovaném záznamu o nehodě se píše: „Poručíkovi Strankmüllerovi při překonávání horské bystřiny únavou uklouzla noha a nešťastně se mu zasekla mezi kameny. Voda jej okamžitě strhla a přitom se noha mezi kolenem a kotníkem zlomila a on ji nemohl vytáhnout. Vyčerpané tělo nedokázalo vzdorovat proudu vody a dostalo se pod hladinu. Major Voves (1 volal na pomoc ostatní, ti však byli roztroušeni v terénu, přicházeli pomalu a unavení. Nikdo z přítomných neměl dostatek sil nešťastnému kamarádovi pomoci. Dostal jsem se k místu neštěstí v době, kdy jeho mrtvé tělo vyprostili a vynesli na břeh. Zlomená noha mu visela jen na kůži.“

Pohřben na hřbitově Pinner New Cementry u Londýna. V roce 2010 mu byla na jeho rodném domě v ulici Míru čp. 16/I odhalena pamětní deska.

Poznámky:

1)         Major jezdectva František Voves, pozdější velitel 2. paradesantního praporu 2. československé samostatné paradesantní brigády v SSSR (duben 1944 – říjen 1944)

Na pochodové 30 km cvičení vyráželi po dvojicích.

Podplukovník jezdectva Josef Svatoň, narozen 8. března 1896 v obci Dolní Roveň u Pardubic. Vyučen řezníkem uzenářem. Sloužil v Rakousko – Uheské armádě od roku 1915 u Hulánského pluku č. 2 v hodnosti Wachmeister. Do zajetí padnul 4. června 1916 u Kremenec. Do legií se přihlásil 17. července 1916 v Kijevě. Zařazen byl do 1. střeleckého pluku, zúčastnil se bitvy u Zborova. Do vlasti se vrátil v roce 1920 jako kapitán 1. jízdního pluku.

V roce 1923 byl již štábním kapitánem. V roce 1927 vykonával funkci velitele náhradní korouhve. A od 28. prosince 1928 je Majorem jezdectva. Pravděpodobně na podzim 1933 je převelen k Jezdeckému pluku 11 v Bratislavě. Na Podplukovníka jezdectva byl povýšen k 1. lednu 1936 a převelen k Dragounskému pluku 9 ve Vysokém Mýtu, kde velel jedné ze dvou korouhví. V roce 1935 byl nominován na olympijské hry 1936 v Berlíně. Ještě před dokončením tréninku byl na vlastní žádost ze sportovní přípravy uvolněn a olympiády v Berlíně se neúčastnil.

Po vzniku Protektorátu, zapojil se do odbojové činnosti v Obraně národa ve východních Čechách. Později byl jeden z předních představitelů odbojové organizace Rada tří.

V roce 1941 unikl zatčení a poté se skrýval převážně na Českomoravské vysočině. Během svého pobytu v ilegalitě  pomáhal organizovat partyzánské jednotky, spolupracoval se členy paradesantních výsadků z Velké Británie a i pomáhal uprchlým sovětským válečným zajatcům. Dne 1. listopadu 1944 gestapo provedlo zatýkací akci v Pasekách nad Prosečí u místního nadlesní. Na půdě se nacházel podplukovník Josef Svatoň. Selhala mu však pistole, ale ve zmatku dokázal vyskočit z okna. Ale zpozorovala ho obsluha kulometu a zahájila střelbu, která byla přesná. Podplukovník jezdectva Josef Svatoň byl po druhé světové válce in memoriam, povýšen do hodnosti brigádního generála.

Zdroj:  https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Svato%C5%88

Major jezdectva Miloš Svoboda, narozen 5. prosince 1913 v Přelouči, měl čtyřmi sourozence, studoval na pardubické reální škole. Po maturitě v roce 1931 se přihlásil jako dobrovolník do vojenské služby a byl přiřazen k jezdectvu. Po absolvování roční školy záložních důstojníků v Pardubicích se rozhodl studovat vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. V letech 1935–36 absolvoval vyšší jezdeckou školu v Pardubicích, zde pak zůstal jako asistent jezdeckého výcviku. Po válce se k  jezdectvu vrátil a nastoupil u jezdecké výcvikové korouhve v Pardubicích a začal jezdit Velkou pardubickou steeplechase. V roce 1946 na koni Titan a v roce 1952 na koni Vítěz II. skončil první, celkem startoval jedenáctkrát. V roce 1954 jezdectvo u armády zaniklo, tak odešel do zálohy a stal se trenérem, rozhodčím a historikem Velká pardubické (knihy Velká pardubická steeplechase, Sto let Velké pardubické, Parforsní hony). Také vyučoval na vojenské katedře Vysoké školy chemicko–technologické. Zemřel 22. června 1996. Jeho jméno nese druhá ze čtyř kvalifikací pro Velkou pardubickou.

Zdroj:  https://ikun.cz/#!/osoba-kolem-koni?itemId=141084db449f41b285ab3246c824fb1a

Poručík jezdectva – štábní kapitán pěchoty Miloslav Sychra, narozen 15. září 1910 v Ludikově u Boskovic. Vojenskou službu nastoupil u Jezdeckého pluku 6 v Prostějově v červenci 1933. Nejprve absolvoval v Pardubicích Školu pro důstojníky jezdectva v záloze a od března 1934 sloužil jako aspirant na pozici velitele jezdecké čety u 4. eskadrony. Do zálohy odešel v hodnosti podporučíka. Počátkem ledna 1935 nastoupil další dobrovolnou činnou službu u jezdeckého pluku 7 v Hodoníně. Nejprve byl zařazen jako zástupce velitele spojovací čety, od října 1935 zastával funkci velitele čety u 2. eskadrony. O rok později dosáhl hodnosti poručíka jezdectva a 1. lednu 1937 se stal vojákem z povolání. V červnu 1938 byl přemístěn k Pluku útočné vozby 2 do Vyškova. Z počátku sloužil jako velitel motocyklové čety, v polovině září se stal materiálním důstojníkem 3. roty obrněných automobilů. Během mobilizace zastával funkci velitele samostatné čety obrněných automobilů.

Po vzniku protektorátu se zapojil do odboje. Již v únoru 1940 je zatčen gestapem a vězněn ve věznicích a koncentračním táboře Ravensbrück až do obsazení francouzskými jednotkami. V  září 1945 nastoupil službu u nově vytvořeného Tankového sboru. V rychlém sledu je povyšován, v dubnu 1946 je již štábním kapitánem pěchoty.

Zdroj: https://armada.vojenstvi.cz/vase-dotazy/101.htm

Nadporučík jezdectva – major pěchoty Ernest Szabo (od září 1945 změna jména na Arnošt Sabina), narozen 24. května 1913 Paříž, Francie, zemřel v Dánsku 19. února 1986. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, vyřazen jako poručík jezdectva v roce 1936.

Sloužil u Československé armády ve Velké Británii. V roce 1945 jako československý styčný důstojník u 112. okupační správy britské armády v Německu, kde vyhledával vězněné a zavlečené Československé občany k jejich repatriaci do vlasti.

Od roku 1968 v emigraci. Zemřel 19. února 1986 v Dánsku.

Zdroj:  https://radek-novak-szabo.rajce.idnes.cz/.Arnost_Szabo_-_zivotopis%2C_fotografie%2C_dokumenty/

Parašutista Nadporučík jezdectva Miroslav Špot, velitel výsadku Iridium zahynul 15. března 1943, při návratu z neúspěšného pokusu o výsadek na palubě letounu s celou svou skupinou. Narozen 2. července 1915 v Koublově, okres Rakovník.

Po okupaci Československé republiky 15. března 1939 fašistickým Německem mnoho příslušníků jezdectva odešlo za hranice s úmyslem bojovat proti nepříteli. Po vypuknutí Druhé světové války se několik důstojníků jezdectva přihlásilo ke zvláštním operacím britského SOE (Special Operations Executive). Byli připravováni Československou zvláštní skupinou „D“ II. odboru MNO v Londýně. Zde je uváděna pouze služba vztahující se k jezdectvu.

Po dobrovolném odvodu nastoupil 16. července 1934 vojenskou službu Jezdeckého pluku 11. v Bratislavě. Byl poslán do Pardubic do Jezdeckého učiliště pro záložní důstojníky. Na četaře aspiranta byl povýšen 15. září 1935. K 1. únoru 1936 byl  povýšen na podporučíka jezdectva. Dne 30. září 1936 začal studovat Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Dne 28. srpna 1937 byl vyřazen v hodnosti poručíka jezdectva. Byl přeložen k Dragounského pluku 8. Od 15. října 1937 velel jízdní četě u 2. eskadrony a zároveň mu byl vyplacen příspěvek na výstroj a výzbroj ve výši 3 600 Kč. Od 1. září 1938 do konce roku byl s jednotkou v Přešově. K 1. lednu 1939 mu byla udělena dovolená s čekáním a přiznána částka 6 600 Kč ročního odchodného. Ke dni 30. března 1939 byl propuštěn z Branné moci. Na Nadporučíka jezdectva byl  povýšen 28. října 1941. Ke dni 17. června 1991 byl povýšen na Podplukovníka pěchoty in memoriam.

Zdroj:  Cesty osudu, Martin Reichl, Svět křídel 2004, ISBN 80–86808–04–1

Plukovník jezdectva Josef Tacl, narozen 3. března 1892 v Ústí nad Orlicí. Před velkou válkou byl učitelem. Vypuknutím války narukoval k Pěšímu pluku 15, později byl přeložen k Pěšímu pluku 28 a sloužil na ruské a italské frontě. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře (Jezdecký pluk 1, 6, Profesor taktiky jezdectva na válečné škole v Praze, MNO…), v roce 1937 se stal velitelem Dragounského pluku 8.

Po okupaci se zapojil do odboje v rámci organizace Obrany národa. Již 6. února 1940 byl zatčen a odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 2. září 1942 v Berlíně.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Tacl

Brigádní generál Josef Vamberský, narodil se 19. října 1878 v Chocni. Po absolvování gymnázia v Kolíně nastoupil v roce 1897 studium na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Po absolvování byl zařazen jako Leutnant v srpnu 1900 k Zeměbraneckému hulánskému pluku 1. Na Oberleutnant povýšen v listopadu 1904. V letech 1904 až 1905 absolvoval kurz pro subalterní důstojníky a v letech 1905 až 1907 vystudoval Válečnou školu ve Vídni. Poté působil u štábu 22. zeměbranecké divize a 2. zeměbranecké jezdecké brigády. Od roku 1912 sloužil u Zeměbraneckého hulánského pluku 5, nejprve jako velitel čety, později ve funkci zatímního velitele eskadrony. Na Rittmeister povýšen v květnu 1913. Bojů na ruské frontě se účastní od srpna 1914. Od roku 1916 působil ve štábních funkcích u 90. zeměbranecké brigády a 10. pěší divize. Do hodnosti Major povýšen v červenci 1918. Od října 1918 jako velitel opěšelého 4. jezdeckého střeleckého pluku na Italském bojišti.

Do Československé armády se přihlásil v listopadu 1918, a rok velí již domácímu 4. jezdeckému střeleckému pluku. Od září 1919 velitel korouhve u dragounského pluku 12, od dubna 1920 velitel Jezdeckého pluku 3. V říjnu 1920 přemístěn jako referent jezdectva k Zemskému vojenskému velitelství Bratislava. V lednu 1921 se stal náčelníkem štábu 3. Jezdecké brigády v Nových Zámcích. Jako podplukovník slouží od prosince 1921. Velitel jezdeckého pluku 10 v Berehově od února 1922. Od října 1924 jako plukovník. V listopadu 1925 odešel do Prahy, nejprve jako frekventant Informačního kurzu pro generály a plukovníky, později zde působil ve funkci stálého učitele v Kurzu pro vyšší velitele a v Kurzu pro velitele oddílů. V září 1927 ustanoven velitelem 3. Jezdecké brigády v Bratislavě a od července 1928 velitelem 2. Jezdecké brigády v Brně. Brigádním generálem od února 1929. Do výslužby odešel ze zdravotních důvodů 1. dubna 1931. V době mnichovské krize od konce září 1938 do počátku října 1938 slouží jako velitel Sborové oblasti III v Brně.

Podplukovník jezdectva František Ventura, narozen 13. srpna 1894 ve Vysokém Mýtě v rodině školního inspektora. V rodné Cerekvici mu byla odhalena v roce 2009 pamětní deska a jeho jméno nese jedna pardubická ulice. Před Velkou válkou studoval v Praze Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. V roce 1915 narukoval do Rakousko–Uherské armády. Stal se z něho důstojník jezdectva – Hulánů. Ve Vysokém Mýtě krom Pěšího pluku č. 98 a Zeměbraneckého pluku č. 30 působil i  Zeměbranecký hulánský pluk č. 2  (Landwehrulanenregiment Nr. 2).

Po konci války zůstal věrný vojenskému jezdectvu. Byl poslán sloužit do Pardubic k Jezdeckému pluku 8. „Knížete Václava Svatého“.

V lednu 1920 nastoupil do Ústřední ekvitační školy v Pardubicích a v září 1920 byl spolu s ostatními armádními studenty slavnostně vyřazen. Poté absolvoval proslulou jezdeckou školu ve francouzském Saumuru.

Poté byl spolu se školou přestěhován do vojenské akademie v Hranicích. Kde učil vojenské akademiky pěchoty jízdě. Později působil s jezdeckou školou v Hodoníně a Pardubicích.

Stejně jako většina jeho kolegů – důstojníků jezdectva i on se účastnil koňských závodů – dostihů. Na rozdíl od jiných on zaznamenával úspěchy. V roce 1922 v Pražské Chuchli vyhrál skokovou soutěž s klisnou Aspasií, další úspěchy následovali ve Vídni, Berlíně, Varšavě, v Nice a Římě.

V roce 1927 u Jezdeckého pluku 8. v Pardubicích poznal svého koně Eliota.

Největšího sportovního úspěchu se dočkal v roce 1928 v Amsterdamu. Zde se konali IX. olympijské hry. O československých jezdcích a o Československu se toho tehdy mnoho nevědělo. Proto nebyli  bráni jako konkurence. V jezdeckých skokových soutěžích bylo 47 nejlepších jezdců světa. Mezi nimi i další dva Českoslovenští vojenští jezdci kapitán Rudolf Popler s Denkem a Josef Rabas s Daghestanem.  

V samotné soutěži je čekalo několik kol. V posledním kole již startovali pouze tři jezdci nadporučík František Ventura na koni Eliot, kapitán Pierre Bertrám de Balanda na koni Papillon z Francie a major. Kühn na koni Pepotz ze Švýcarska (takové bylo i závěrečné pořadí). Poslední překážku oxer o výšce 160cm a šířce 210cm překonal pouze Eliot. Tento výkon se zapsal do Guinessovy knihy rekordů, nejnižším olympijským skóre (nulový počet chyb) v parkurovém skákání.

Nadporučík František Ventura po získání zlaté olympijské medaile a návratu do Československa byl povýšen na kapitána a byl přijat prezidentem republiky T. G. Masarykem.

Poté byl učitelem v jezdeckém učilišti v Pardubicích. Závodní kariéru ukončil v roce 1930 po úrazu na závodech v Nice. Jako rozhodčí se zúčastnil jezdeckých soutěží na XI. olympiádě v roce 1936 v Berlíně. Povýšen na Majora Jezdectva.

V roce 1939 odešel z armády do výslužby a stal se ředitelem Královéhradeckých mostáren a strojíren. V roce 1945 se opětovně vrací do činné služby (zúčastnil se Pražského povstání). V dubnu 1948 byl penzionován a později mu byla odebrána hodnost  a penze. Následně se živil jako kotelník, vrátný i likvidátor mandelinky bramborové.

V roce 1955 se s rodinou přistěhoval do Karlových Varů, do Tašovic. Zde v Karlových Varech se velice brzy začal zajímat o místní jezdectví. Začal působit v secesní jízdárně v Karlových Varech, Tuhnice. Zde trénoval mladé jezdce i koně. V roce 1957 na mistrovství republiky ve skoku v Poděbradech jeho svěřenci obsadili stříbrné a čtvrté místo. V šedesátých letech 1958 se přestěhoval zpět do Prahy a stal se předsedou Jezdeckého oddílu Jiskra Bílá Hora. Také jako brigádník pásl ovce na státním statku Klecany. Zde v Praze jezdil na klisně Matra (hnědka). Zemřel v Praze 2. prosince 1969. Krom jezdectví hrál tenis, lyžoval, jezdil rád autem a na motocyklu.

Ryzák Eliot byl valach bez původu, z uherské pusty (travinaté stepi v Maďarsku –  Uhersku). Byl zakoupen armádou a jezdeckému výcviku přidělen k remontní eskadroně Jezdeckého pluku 8., která byla umístěna v Josefově. Po půlročním výcviku byl zařazen ke kulometné eskadroně v Přelouči s velmi špatným posudkem: „Eliot, ryzák valach, velmi dobře stavěný jezdecký kůň, tvrdé konstituce, těžce ovladatelný, vzpurný, vhodný jako nosný!“. Jednoho dne se sám ve stáji odvázal a vyběhl na dvůr a nechtěl se nechat chytit, přeskakoval voj a i vůz. Procházející tehdy nadporučík František Ventura poznal skokového koně. Nalákal ho na chleba a osedlal. Po krátké přípravě překonal výšku 183 cm, což byl tehdejší Československý rekord.

František Ventura o něm říkával „Skákal úžasně jen proto, že měl absolutní respekt před překážkou. Bál se o ni cvrnknout, zavadit. A to jsem poznal a dovedl jsem mu vyhovět v sedle.“

Eliot v roce 1936 byl vyřazen ze stavu armádních koní a František Ventura vymohl pro Elliota čestnou penzi ve vojenské hříbárně v Mimoni. Pak se dostal do stáje pana Košťála, majitele pardubické kavárny a hotelu Veselka. Pan Košťál byl za okupace s rodinou v roce 1942 pro podporu parašutistů popraven. Němci  ryzáka Eliota pak poslali na jatka.

Byla to třetí zlatá olympijská medaile Československa v té době, a je jediná která je dodnes z jezdeckých disciplín.

Plukovník jezdectva Gustav Viktorin,  roce 1906 slouží jako Kadetten u Dragounského pluku 11. Po složení zkoušek k 1. listopadu 1908 je povýšen na Leutnant. Od roku 1913 slouží u Hulánského pluku 5 (Ulanen regiment nr. 5) a v roce 1934 je povýšen na Oberleutnant. Ve válečných letech byl povýšen na Rittmeister. Po skončení války se přihlásil do nově vzniklé Československé branné moci.

V roce 1922 je kapitánem u Jezdeckého pluku 6, později je poslán k Jezdeckému 10. V roce 1930 je povýšen na majora u Jezdeckého pluku 3 (u pluku je od roku 1928). V roce 1931 je převelen k Jezdeckému pluku 2. Je také dnem 26. března 1931 povýšen na Podplukovníka jezdectva. V době služby u Jezdeckého pluku 2, úspěšně absolvoval několik kurzů. V roce 1933 kurz velitele vojskových těles. Po úspěšném absolvování kurzu se k pluku vrací 26. července 1934 opětovně na funkci zástupce velitele pluku a předsedy hospodářské zprávy. Na konci roku 1935 je přeložen k jezdeckému pluku 11 do Bratislavy. Je požádána hospodářská správa pluku k vydání stěhovací doklady, k přestěhování rodiny a svršků z Olomouce do Bratislavy. …zůstává nadále osobní kůň Minka. V září 1937 je znovu přeložen k Dragounskému pluku 10 posádkou v Berehovu na Zakarpatské Rusi, kde se též ujímá velení. K 22. lednu 1938 je povýšen na plukovníka jezdectva.

Po okupaci v roce 1939 a zřízení Vládního vojska v červenci 1939 stává velitelem 9. praporu ve Vysokém Mýtu, kterému velí i po jeho převelení do Itálie v květnu 1944 až do konce války (1. Po válce byl za svoji činnost v řadách Vládního vojska potrestán degradací a ztrátou majetku.

Poznámky:

1)         Podle jiných zdrojů byl letech 1944 – 45 posádkovým velitel Prahy.

Zdroj: Háchovi Melody Boys, Jindřich Marek, 2003, ISBN 80–85280–95–7

Plukovník generálního štábu Josef Vrzáček (*29. srpna 1894 Hoješín, †9. června 1947 Praha), maturitu složil 6. července 1914 v Chrudimi a v prosinci nastoupil jako jednoroční dobrovolník k c. a k. zeměbraneckému pluku 12. V dubnu 1915 byl poslán na ruské bojiště, v červenci 1915 byl raněn a po vyléčení byl poslán náhradnímu praporu v hodnosti Korporal na Slovensko. Zde pro nabádání ke vzpouře, byl odsouzen na 5 týdnů vězení. Poté odvelen na ruské bojiště, kde 5. června 1916 padá do zajetí. K 1. říjnu 1916 se hlásí do legií, přijat byl 1. červenci 1917 a poslán do zdravotnického - důstojnického kurzu. Nejprve sloužil u Zdravotnického vlaku 3 a pak 10. srpna 1917 je jmenován praporčíkem zdravotnictva a převelen k II. praporu 5. střeleckého pluku, v jehož řadách v září 1920 se vrací do vlasti. Je povýšen na poručíka a přidělen jako velitel jízdní čety k Jezdeckému pluku 2. K 1. lednu 1921 nastupuje k Jezdeckému pluku 3. jako velitel kulometné eskadrony v Komárně. V polovině roku 1921 absolvuje aplikační školu pro velitele eskadron v Hodoníně. V listopadu 1923 nastupuje na Vysokou školu válečnou v Praze. Po absolvování jako kapitán generálního štábu je poslán do štábu 9. divize v Trnavě. V září 1928 je jmenován řádným učitelem taktiky jezdectva na válečné škole. V polovině září 1933 je jmenován velitelem Jezdeckého pluku 11 v Bratislavě. Od 15. října 1935 se stává náčelníkem štábu VI. sboru v Košicích. V lednu je poslán do kurzu pro vyšší velitele a od 30. června 1938 je velitelem Dragounského pluku 1. V době mobilizace je opět náčelníkem štábu VI. sboru. Po demobilizaci opětovně velí pluku. Po okupaci je činný v Obraně národa a v prosinci 1939 emigruje před gestapem do zahraničí. Ve Francii je jmenován velitelem SPO. V Anglii se stává 27. září 1940 styčným důstojníkem u nizozemské exilové vlády v Londýně. Od 15. května 1941 pracuje MNO v Londýně. V září 1944 je poslán na osvobozené území Československa na Podkarpatskou Rus. Po květnu 1945 se stává zástupcem velitele postupně 5., 16. (v Karlových Varech) a 15. divize.

Zdroj:  Zapomenutá elita, Zlatice Zudová – Lešková, Mladá fronta 2011, ISBN: 978–80–204–2165–4