Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.                                                                  Verze 2 / 14.08.2019

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy, citace zúčastněných osob nebo cizí názvy.

Třetí „Černé“ či číslovky jimiž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.

     Narodil se 14. května 1903 v Plumlov u Prostějova, Josefu Vysloužilu (1854–1922 Plumlov) továrnímu krejčovskému dělníku a matce Františce rozené Vysloužilové (1871–1944 Plumlov). Měl čtyři vlastní bratry (1.

„Otec byl třikrát ženat a podle ústního podání mé zemřelé matky měl celkem 14 dětí. Nevlastní sourozenci zemřeli ještě před mým narozením. Můj otec byl domácím krejčovským dělníkem /zhotovoval kabáty za mzdu pro konfekční továrnu v Prostějově a domkařem. Rodina byla početná/5 dětí/ a všichni jsme žili ve velmi těžkých poměrech vzhledem k nízkým mzdám a častému nedostatku práce. Před první světovou válkou dva nejstarší bratři pracovali u otce jako krejčovští pomocníci, další bratr studoval na reálce v Prostějově a já a malý bratr jsme byli ještě malí. Začátkem války narukovali tři bratři a můj otec pro pokročilý věk a nemoc přestal pracovat, takže naše rodina byla odkázána na obživu z několika měřic pole.

Navštěvoval jsem pěti třídní Obecnou v mém rodišti v Plumlově, kde jsem rovněž absolvoval tři třídy měšťanské školy. Po skončení měšťanky v roce 1917 jsem složil zkoušky do 4. třídy Zemské vyšší reálku v Prostějově. Studoval jsem za těžkých podmínek, nebylo finančních prostředků na oblečení, knihy a školní pomůcky. Do školy jsem chodil každý den 2 hodiny pěšky. V roce 1920 kdy jsem byl v 6. třídě byl jsem nucen přerušit studium. Můj otec jemuž tehdy bylo 66 let a byl nemocen, již nepracoval a tak jsme neměli z čeho žít. Vystoupil jsem tehdy z reálky a přijal jsem místo v továrně na stroje firmy Wichterle a Kovařík v Prostějově jako praktikant v kanceláři za týdenní mzdu 40 Kč, která my byla postupně zvyšována na asi 100 Kč týdně. Ve zmíněné továrně jsem pracoval do konce června 1921. Potom jsem složil zkoušku do 7. třídy reálky, absolvoval jsem jí a 14. června 1922 absolvoval zkoušku maturitní. Po absolvování střední školy jsem byl přijat Generální finančním ředitelstvím v Bratislavě jako berní čekatel k finanční zprávě na Slovensku a přidělen k bernímu úřadu v Michalovcích s měsíčním platem 903 Kč, kde jsem nastoupil 31. července 1922 (2.

Koncem roku 1922 zemřel můj otec. Dne 1. října 1923 nastoupil jsem vojenskou prezenční službu v Olomouci a sloužil jsem do 30. listopadu 1924 (3. Pak jsem se opět vrátil k bernímu úřadu v Michalovcích. V roce 1925 složil jsem předepsanou zkoušku a byl jsem jmenován definitivním berním asistentem (Berní zkoušku složil 22. června 1925 s Dobrým prospěchem a 13. ledna 1926 Přísahu složil.). V roce 1926 byl jsem pak  jmenován berním adjunktem. V roce 1926 (začátkem roku 1927) byl jsem přeložen k Bernímu úřadu v Trnavě. V roce 1928 jsem byl opět přeložen k Bernímu úřadu v Piešťanech na funkci referenta a odtud v roce 1931 k berní zprávě v Levicích. V roce 1932 byl jsem jmenován berním tajemníkem (4. V roce 1933 přeložilo mě Generální finanční ředitelství k berní zprávě v Komárně, kde jsem sloužil až do listopadu 1938, odkud jsem evakuoval do Piešťan. Vzhledem k tomu že jižní Slovensko připadlo dočasně Maďarsku. Během svého pobytu v Komárně jsem se 7. prosince 1935 se na Moravě oženil. Koncem roku 1938 byl jsem převzat Zemským finančním ředitelstvím na Moravě a přidělen k berní zprávě v Holešově, kde jsem nastoupil 1. února 1939. Asi v polovině (15.) dubna téhož roku byl jsem přeložen k berní zprávě v Gottwaldově (5. Tam jsem bydlel až do 30. března 1947. Podotýkám, že jsem v letech 1940 – 1946 vyučoval na Exportní škole (Baťa) v Gottwaldově (večerní kurzy) cizích jazyků (6. Za války jsem pilně sledoval zahraniční rozhlas a udržoval jsem ve svém okolí víru v konečné vítězství spojenců a osvobození naší vlasti. Stýkal jsem se mimo jiné s nynějším poslancem NS za KSČ soudruhem Vincencem Červinkou (7, který mne navštěvoval a učil mne rusky. Po osvobození v květnu 1945 přihlásil jsem se do KSČ (8 a byl jsem členem místní městské organizace Město–střed ve Zlíně až do konce března 1947, kdy jsem se z Gottwaldova definitivně odstěhoval do Brazílie, kam jsem byl služebně přidělen. V místní organizaci KSČ jsem krátkou dobu vykonával funkci zapisovatele. Do strany jsem vstoupil z přesvědčení o nutnosti změny společenského zřízení, jelikož jsem sám zažil křivdy napáchané kapitalistickým řádem. Již v létě 1945 požádal jsem ministerstvo zahraničních věcí v Praze, vzhledem ke svým jazykovým znalostem, o převedení z rezortu finančního. Abych svou žádost doložil, složil jsem dne 10. listopadu 1945 tři univerzitní zkoušky /angličtina, francouzština a španělština/ a dne 12. listopadu 1945 jsem u ministerstva zahraničních věcí složil zkoušku z ruštiny. Mé žádosti o přijetí ministerstvu zahraničních věcí bylo vyhověno téměř o rok později a do stavu zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí byl jsem převeden dnem 1. října 1946. Ježto jsem neměl v Praze byt, žil jsem tam sám u příbuzné a dojížděl jsem každý měsíc domů do Gottwaldova. V ministerstvu zahraničních věcí jsem nejdříve pracoval v oddělení osobních věcí (14 dnů) a potom v tehdejší v národohospodářské sekci s Dr. Zdenkem Augenthalerem. Na jaře 1947 byl jsem přeložen k velvyslanectví (9 v Rio de Janeiro (10 jako aktuárský ředitel (11, kam jsem se stěhoval, jak již jsem uvedl z Gottwaldova. Z Prahy jsem odjel (spolu se svou ženou Marií) 23. dubna 1947 a nastoupil jsem v Rio dne 14. května 1947. V Rio de Janeiro vedl jsem konzulární oddělení a pro nízký stav zaměstnanců dělal jsem také účetní agendu. Po resignaci tehdejšího obchodního přidělence Ing. Ševčíka a leg. attaché Dr. Milady Paukové, pracoval jsem také v obchodní agendě a šifroval jsem. Koncem roku 1949 přeložilo mne ministerstvo zahraničních věcí do ústředí v Praze, kde jsem nastoupil 10. ledna 1950.

Během svého pobytu v Brazílii, seznámil jsem se jednak v penziónu, kde jsem několik měsíců bydlel, dále při své úřední činnosti a jednak při různých společenských příležitostech, s mnoha krajany a cizinci. Udržoval jsem s nimi jen nutné konvenční styky a po odjezdu z Brazílie jsem sám s nikým nekorespondoval. Moje manželka, která měla přirozeně více času než já, neboť nebyla zaměstnána, spřátelila se jednak s majitelkou penziónu, kde jsme bydleli, jednak s manželkami dvou dalších přistěhovalců do Brazílie/bývalých jugoslávských příslušníků kteří z rasistických důvodů utekli začátkem války z Jugoslávie. Po našem příjezdu do Prahy, vyměnila si s nimi v letech 1950 – 1953 několik dopisů. Kromě toho si dopisovala s československým příslušníkem ing. Janem Grünbaumem, s kterým se seznámila na recepcích na velvyslanectví / rovněž utekl začátkem války do Brazílie / a který se v roce 1948 odstěhoval do Buenos Aires, kde dosud žije, ale i tuto korespondenci asi před dvěma roky přerušila. Dopisuje si pouze s krajankou pi. Marií Kopečnou, Brazilie, Martinopolis E.F.S. Est. S.Paulo, která žije v Brazílii asi 25 let a s kterou se znala ještě v dětství V ČSR. Shodou okolností setkaly se v Rio de Janeiro a udržují dosud přátelské vztahy.

V roce 1950 – 51 jsem pracoval v hospodářském oddělení. V roce 1952 přešel jsem do mezinárodního odboru /tiskový archiv/, kde jsem pracoval asi tři měsíce jako cizojazyčný lektor a potom jako vedoucí tiskového archivu. Při reorganizaci v roce 1954 byla tato funkce zrušena a já jsem byl pověřen funkcí vedoucího odborné knihovny ministerstva zahraničních věcí, Z technických důvodů vykonával jsem však v knihovně funkci referenta pro heslování, což dělám dosud.

Podotýkám, že ministerstvo školství mne pověřilo sestavováním učebnice portugalského jazyka, čemuž věnuji veškerý svůj volný čas. Jednotlivé části této učebnice vyšly již v letech 1956 a 1957. Další část vejde v nejbližší době a na poslední části pracuji.

Jak jsem již uvedl, měl jsem 4 sourozence. Nejstarší Josef vyučený krejčí, zemřel koncem války ve Vojenské nemocnici. Druhý bratr Vilém, vrátil se z Italského zajetí, stal se dělníkem na pile v Plumlově a je tam dosud zaměstnán. Je organizován v KSČ. Třetí bratr František vrátil se jako ruský legionář a stal se později poštovním úředníkem. Asi před třemi lety byl pro nemoc penzionován. Před válkou i po válce byl organizován v sociální demokracii, od února 1948 je bez partajní. Nejmladší bratr Jan se vyučil kameníkem. Po skončení prezenční služby v roce 1937 zůstal jako délesloužící četař. Za okupace byl povolán do vládního vojska, s kterým dojel v roce 1944 do Itálie. Uprchl k partyzánům a odtud přešel k československé armádě na západě. Vrátil se jako tankista v roce 1945 a byl přijat do II. ročníku vojenské akademie. V roce 1946 byl jmenován poručíkem a stal se instruktorem v Milovicích. Zda byl politicky organizován, není mi známo. Vyprávěl mi však, že 1 května 1946 šel v průvodu místní organizace KSČ v Milovicích.

Manželka nikdy v žádné politické straně organizována nebyla a není. Sleduje však tutéž politickou linii jako já.

Moje příbuzenstvo, bratranci a sestřenice, je velmi početné. Mnohé z nich jsem neviděl od dětství, a proto mi není známo ani jejich politické přesvědčení. Ti, kteří žijí v mém rodišti v Plumlově, jsou organizováni v KSČ. Všichni jsou továrními krejčími. (12

Na cestu do Československa mu v prosinci 1949 bylo vyplaceno 24 000 Cr$ (brazilský real) a 500 amerických dolarů. V době odjezdu Aloise a jeho ženy Marie z Brazílie na něj jeho představení Chargé d’affaires (13 soudruh Piťha (14 vypracoval posudek, který byl poslán diplomatickou poštou do Prahy a označen za „Důvěrný“. V něm Aloise charakterizoval takto: „Především mu záleží na materiálním blahobytu. Po dobu působení v Brazílii žil se svou ženou v ústraní a shromažďoval majeteček. Neměl žádné kulturní potřeby, nepoznal ani nejbližší okolí hlavního města. S bývalým přednostou Dr. J. Roissrem (15 a attaché (16 Dr. M. Pauchovou žil ve stálých nesvárech – výhradně proto, že prý jej Aktuárského ředitele přehlíželi a pronásledovali. To byl a zůstal jeho komplex. Považuje za velkou křivdu, že také není na diplomatické listině. Dle vlastního tvrzení vstoupil ve Zlíně po příchodu Rudé armády do KSČ. Po převzetí ministerstva zahraničí v členství nepokračoval, byl – jak sám prohlásil – plně zaujat svým dávným ideálem, dostat se do služby zahraničí.“ Po odborné stránce si jej velmi cenil v administrativních pracích, které konal velmi svědomitě. V politické vyspělosti je hodnocen bez jakékoli politické průpravy. K Sovětskému svazu má kladný vztah – hlavně po slovanské linii. Je doporučen na důkladné politické školení a několika letou politickou průpravu v ČSR než bude moct být znovu vyslán do zahraničí.  

Další posudek znovu soudruh Piťha vypracoval polovině roku 1951 z Montevidea (Uruguaye) kam byl přeložen. „Je velmi ješitný, potrpí si na svoje Já. S krajany jedná povýšeně, velmi upovídaný. Na drobný lid rád šlape. Stýkal se s živly nám nepřátelskými. … Velký egoista. Pracovně není na výši. Byrokrat. Umí pracovat jen podle předpisů. Nemá poměr ke straně. Při kádrovém pohovoru Alois obvinění popírá a dodává, že jednal s krajany vždy dobře. Spor se týkal krajana, kterému nemohl vyhovět, a sice v otázce prodloužení pasu. Když mu nebylo vyhověno, začal nadávat mne i na náš lidově demokratický stát. Též v kádrovém odboru MZV ho  soudruh Žikovský odsoudil: Je to starý berní úředník. Doporučuji přeřadit do výroby. Vyčítali mu i bratrance Oldřicha Nezvala, který emigroval hned v roce 1948 do Austrálie. Do výroby nakonec přeložen nebyl. Protože Alois zase očerňoval Piťhu.

Na konci léta v roce 1950 pracoval jsem v kongresové překladatelské službě. „Mezinárodní svaz studenstva vyslovil mne přípisem zde dne 28. srpna 1950, za obětavé pracovní vypětí v době II. Mezinárodního kongresu studenstva v Praze ve dnech 14. – 24. srpna 1950 a obdržel jsem věcný dar (knihu).“ Kongres se nesl v duchu solidarity se Severní Koreou. (17 Jeho plat činil 6 120 Kčs měsíčně, k tomu dostával měsíčně 600 Kč jazykového a 723 Kč vyrovnávacího příspěvku. Od poloviny roku 1951 přiznán jazykový příspěvek za portugalštinu v částce 300 Kč měsíčně a 400 Kč za němčinu a maďarštinu.

 Od roku 1952 (oficiálně však až od 26. prosince 1951) pracuje ve výstřižkovém archivu, jako referent – čtenář cizího tisku pro výstřižkové účely ústředního archivu ministerstva. Oddělení studijní a dokumentační – dokumentační referent.

Alois se svou ženou Mařenkou a synovcem Miroslavem Brožem (cca.1944).

V dubnu 1952 bylo na něj posláno negativní oznámení na kádrové oddělení MZV. Dotyčný si stěžoval „…že jeho zájmy jsou převážně, ne–li vůbec, motivovány pouze otázkou peněz… Jeho řeči na mne působily opravdu odporným dojmem … Alois chtěl zvýšit plat, povýšit do vyšší platové třídy. Od přelomu let 52–53 pracuje jako vedoucí. Byl původně přidělen jako referent čtenář cizího tisku pro výstřižkové účely archivu ministerstva. Po odchodu vedoucího byl na jeho návrh, převzal vedoucího výstřižkového archivu. V kádrovém posudku a v doporučení nadřízeného se dočteme: … má opravdový zájem o věc … je iniciativní … vnesl za svého působení do výstřižkového archivu lepší pořádek a stále přemýšlí a působí k tomu, aby archiv byl tím, čímž skutečně má být … Ovládá osm řečí, takže může kontrolovat práci příslušných spolupracovníků …  

Od 1. dubna 1954 pracuje jako vedoucí tiskového archivu – odborné knihovny (Vedoucí odborné knihovny v oddělení studijním a dokumentačním mezinárodním odboru), přestože nemá požadované odborné vzdělání – knihovník. Tuto knihovnickou zkoušku na Karlově univerzitě absolvoval ještě v roce 1954. Jeho plat činí 1 700 Kčs (cca. čistého 1 450 Kčs) v oddělení ADO. Náplní jeho práce jest heslování všech nově došlých knih pro zařazení do knihovny. Kromě toho soudruh Vysloužil dohlíží na výstřižkový archiv, kde byl před svým přeložením na nynější funkci vedoucím pracovníkem.

V roce 1957 byl jmenován soudcem z lidu pro Prahu 3. V posudku v roce 1958 se praví: Práci v knihovně se dobře přizpůsobil, vykonává ji pohotově, spolehlivě i se zájmem a je mu pro přidělenou agendu kvalifikován zejména dobrou znalostí několik světových jazyků … docházka je bezvadná, absencí nevykazuje … Zúčastní se socialistického soutěžení ve formě spoluúčasti na kolektivním závazku knihovny …

Úhrnem jde o dobrého pracovníka. Vzhledem k stále stoupajícím nárokům na úroveň a odbornost knihovny … vyhledávána vědeckými pracovníky … vysokých škol, bylo by prospěšné, kdyby soudruh Vysloužil, jenž nemá odborné vysokoškolské vzdělání, zvýšil a prohloubil své znalosti studiem ekonomiky, právních a politických věd. Posudky vypracoval  Ing. J. Hanč.

Posudek byl vypracován z důvodu převedení Aloise na podzim 1958 (od 1. října 1958) do odborné školy ministerstva na funkci učitele – vedoucí jazykové výuky – vedoucí katedry na odborné jazykové škole MZV.  Již několik let předtím pracoval na jazykových učebnicích portugalštiny – brazilské portugalštiny (18. V té to době bydlí manželé Vysloužilovy v  Praze 3, Nekázanka 862/7.

Také musel pravidelně hlásit, s kým se stýká (zvláště se zahraničními občany): „ve smyslu platných předpisů, že udržuje přátelský styk se s vietnamským příslušníkem Diep – Minh – Chau, bývalým partyzánem vietnamské demokratické republiky, studující malířství a sochařství na škole výtvarného umění v Praze. S nímž jsem se spřátelil v sanatoriu Thomayer v Karlových Varech, kde jsme oba byli na léčení žaludeční choroby – 20. prosince 1951“.

Pracoval též několik let pro Český rozhlas jako překladatel, průvodce a tlumočník pro Československý rozhlas. Rozhlas zaměstnával brazilské a portugalské státní občany pro zahraniční vysílání. „Na požádání vedoucího španělského oddělení československého rozhlasu soudruha Landovského,  budu pomáhat při překladech slečně Marii Goncalves Pereira, portugalské státní příslušnici, zaměstnané v rozhlasu jako redaktorka pro portugalské vysílání v rozhlasu, vzhledem k tomu, že jmenovaná neumí česky – 10. září 1958“

V roce 1958 prodělal vojenskou přípravu důstojníků v záloze, za což mu byla vyslovena pochvala. „Poručík v záloze Alois Vymětal projevil o velitelskou přípravu velký zájem. Na školení se svědomitě připravoval, byl ukázněný, se vzorným vojenským vystupováním. Jeho docházka byla pravidelná, v hodnocení byl mezi nejlepšími žáky.“

Na počátku roku 1960 úspěšně provedl jazykovou zkoušku z portugalštiny a soudním dekretem ze dne  19. ledna 1960 má být z moci úřední ustanoven tlumočníkem řečí portugalské pro překlady do češtiny a naopak.

Bohužel 21. června 1962 v dopoledních hodinách z nejasných příčin spáchal sebevraždu oběšením.

Své ženě Mařence adresoval dopis na rozloučenou:

„Moje milá Maruško!

            V průběhu té dlouhé bezesné noci ze dne 20. na 21. června dospěl jsem k definitivnímu rozhodnutí ukončit tak pozemskou pouť, neboť nemám více sil v ní pokračovat. Nemohu se také dívat na Tebe, jak chřadneš a jak, jsa nemocná, musíš odcházet do zaměstnání místo toho, aby jsi se léčila. Je to smutné, že po jednačtyřicetileté práci musím takto končit, ale můj nervový systém je již tak oslaben, že nemám sil abych vzdoroval. Příčinu tohoto mého stavu, je v prvé řadě nutno hledat na pracovišti (nedůstojné chování Marcalíka, Gottmanova a Beránka), hlavně však v poslední době v postupu lékařů (Dr. Kalvada a Dr. Nesvadba), kteří místo toho, aby skutečně pečovali o zdravé člověka, nerozvážně předepisují téměř mechanicky léky, a když pacient hledá východisko, považují ho za podvodníka a tím ho vhání do spárů smrti. Nechť osud si zahrá podobným způsobem s nimi a jejich nejbližšími.

            Tebe Maruško prosím, abys mě odpustila vše, co jsem Ti kdy špatného učinil. Bylo toho hodně, ale přesto měl jsem Tě rád a dělal jsem vše pro Tebe, abych Tě ušetřil. Osud se postavil proti mně. Prosím Tě zanech zaměstnání a léči se. Vyřiď si ihned po mém pohřbu penzi! Máš také nárok na 1. 000 Kč pohřebného. Pokud jde o pohřebné, obrať se na Dr. Hlavačku, který pracuje v Toskáně. Žádost o vdovský důchod ti napíše s. Skálová z osobního oddělení (IV. patro) v Černínském paláci. K žádosti ona ví co má připojit. Kromě obvyklých dokladů přiloží také výkaz SÚDZ o výdělku od fy. Technoesport (19 a podobný výkaz za roky 1958 – 1962 od jazykové školy (výkaz vystaví Ústřední národní výbor) a dále rozhlas a televize (účtárna) za roky 1952 – 62. Snaž se najít ihned malý byt (skut ro u Sokolovny), rozprodej, jak nejlépe dovedeš, co nám zůstalo, šetři se a nezapomeň so čas od času na svého nešťastného manžela, které okolí dohnalo do náruče smrti. Odjeď na čas k Irmě, tam se dej do pořádku a potom hned likviduj byt, který by tě i tak nenechali.

            Loučím se s Tebou na vždy a snad se na tom druhém světě, jestli vůbec něco existuje se opět, shledáme.

            Netrap se moc, není to moc platné a snaž se alespoň Ty strávit konec života lépe a spokojeně než se mnou.

            S Bohem milovaná

Trochu více světla do nejasné příčiny smrti Aloise Vysloužila vnáší tři výpovědi z interního vyšetřování spolupracovníku Aloise na Ministerstvu zahraničních věcí:

První výpověď)  „Dnes 21. června 1962 asi v 13:45 mi telefonicky oznámila paní Vysloužilová, že našla po návratu z práce svého manžela v bytě oběšeného. Mluvila velmi rozrušeným hlasem a rozhovor nedokončila. Z jejich nesrozumitelných vět jsem vyrozuměl, že nás činí zodpovědným za jeho smrt.

Soudruh Vysloužil byl v posledních letech velmi přetížen. Mimo své zaměstnání vyučoval denně jazyky, včetně sobot a nedělí a to v jazykové škole i soukromě. Kromě toho pracoval ještě na učebnici portugalštiny, která vyjde knižně a na Tlumočníku 26 řečí, který vydalo nakladatelství Práce.

V poslední době byl velmi podrážděný, nervózní a i v běžných připomínkách vedení školy k průběhu výuky jazyků, zajišťovanou Jazykovou školou, viděl neodůvodněnou kritiku. Jeho zdravotní stav (20 z celkové přepracovanosti se neustále zhoršoval. Proto mu bylo povoleno lázeňské léčení ještě před prázdninami. Lázeňskou léčbu nastoupil 14. května a to v rámci své zákonné dovolené za rok 1962. Dne 11. června opět nastoupil do zaměstnání. Pracoval jen do 14. června, tedy 4 dny a vysoký krevní tlak, kterým trpěl v poslední době, opět dostoupil kritického stavu 240/120. Z toho důvodu byl 14. června uznán práce neschopným a na doporučení našeho závodního lékaře, měl nastoupit nemocniční léčení v Krči (spací kůru). Jak jsme se včera od něj dozvěděli, podrobil se různým prohlídkám a do nemocnice měl nastoupit 4. července.“  podpis – Marcalík.

Druhá výpověď)   „Soudruh Vysloužil pravidelně docházel do školního oddělení a projednával zde otázky výchovy na škole i jazykové kurzy, které sám vedl. Od zimy letošního roku si stěžoval na rostoucí únavu, na to, že v noci špatně spí, a že ho občas napadají myšlenky na sebevraždu. Přičítal to jednak vysokému krevnímu tlaku, jednak velkému pracovnímu vypětí (krom vyučování ve škole, velmi mnoho soukromě, v Jazykové škole, v Československém rozhlasu (tlumočník) jednotlivé Portugalce (češtině). Na naši radu, aby se více šetřil, stěžoval si občas na to, že jeho manželka je zvyklá na určitý životní standard, že je nemocná a nemůže jít do zaměstnání, takže tíha celé domácnosti leží na něm.

Velké množství mimoškolních povinností a určitá konzervativnost v řízení jazykové výuky na škole MZV si vynutila kritiku Vysloužilovy práce ze strany školy i školního oddělení. Soudruh Vysloužil každou kritiku i sebešetrněji řečenou, nesl velmi těžce. Proto před odchodem na léčení do Poděbrad (v květnu a červnu) bylo mu na školním oddělení jasně řečeno, že se s ním i v příštím roce počítá, a že nikdo na ministerstvu nemá zájem na tom, aby ze svého místa odešel.

V posledních dnech před odchodem na léčení a po návratu si soudruh Vysloužil stěžoval na jednání své manželky, na to, že mu vyčítá, že ji nedokáže uživit, že je z rodiny vyššího důstojníka ještě rakouské armády a má poměrné značné požadavky, že se střetli například v otázce telefonu, který si dala do místnosti zavést, ačkoli on byl proti tomu a podobně. Den před sebevraždou navštívil soudruh Vysloužil rovněž některé pracovníky školského oddělení a v rozhovoru projevil obavu z toho, aby Neudělal nějakou hloupost.

Na svém pracovišti patřil mezi spolehlivé pracovníky, jazykovou výchovu však řídil nepoliticky a málo pružně. V minulosti vyslovil politicky škodlivé názory na některé otázky naší vnitřní politiky, byl znám svou lačností po penězích. 22. června 1962“  podpis nečitelný.

Třetí výpověď)  „Dne 20. června 1962 dostavil se asi v 11:30 do sekretariátu školy, aby si vyzvednul peníze. Byl značně znervóznělý, ovšem ne víc než v posledních dnech před odchodem na léčení. Vyprávěl o různých lékařských prohlídkách a zkouškách (krve, moči, rentgenem), kterým se musí podrobit. Na základě výsledků těchto zkoušek, měl se 4. července 1962 dostavit do nemocnice v Krči. Kde bude buď přijat do léčení, nebo léčen ambulantně. Stěžoval si, že nemůže spát, ale že věří v lék, který mu byl v Krči předepsán, bude účinný, aby po dlouhé době mohl spát celou noc a tak si odpočinul. V dalším rozhovoru se zmínil o tom, že manželka nastoupila do zaměstnání. Už prý při svém pobytu v Poděbradech s ní mluvil o tom, že se budou muset nyní poněkud uskromnit, když budou brát jen nemocenskou. Manželka s ním nesouhlasila a po svém návratu zjistil, že si již místo našla, a že pracuje. Soudruh Vysloužil byl proti tomu, zvláště když se asi v úterý vrátila ze zaměstnání později asi o hodinu později, aby prý měla přesčasy. Byla velmi unavená a nervózní. Mezi oběma manželi došlo k prudké výměně názorů a paní Vysloužilová trvala na svém rozhodnutí dále pracovat, i když jí manžel namítal, že se tím ještě zhorší její zdravotní stav, už narušený jeho nemocí. Soudruh Vysloužil se celkem skepticky stavěl k utěšování, že se všechno urovná, že je nutno nejdříve myslet na to, aby byl zase zdráv a mohl užít penze, na kterou se už těšil. Na konec vyslovil určité obavy, že To šeredně dopadne, ovšem nebylo jasné, co tím míní. Soudruh Vysloužil hovořil potom s posluchači a na jejich otázku, jak se mu daří, odpověděl Velmi špatně, ale že doufá, že mu léčení v Krči pomůže. Projevil ještě zájem o jazykové zkoušky a jejich zajištěnost. Rozloučil se celkem klidně s tím, že si 30. června přijde ještě pro zbytek peněz.   V Praze 20. června 1962“  podpis nečitelný.

Alois byl zpopelněn 26. června 1962 v Praze. Je pohřben rozptylem na Olomouckém ústředním hřbitově, který byl proveden 6. června 1970. Spolu s ním, byl toho dne rozptylem pohřbení i jeho švagrová – sestra Mařenky Theodora a jejich rodiče František a Františka Vymětalovi.

Po pohřbu bratra Aloise, František Vysloužil (1 poslal děkovný dopis na MZV za účast na pohřbu: „Váš spolupracovník, můj bratr … důstojný a vpravdě pěkný pohřeb také v důsledku Vašeho přičinění. Přišli jste z Ministerstva v slušném počtu, pronesl jeden z Vás krásný proslov, darovali jste dva nádherné věnce … Těšilo mne převelice ocenění bratrovy práce a znalosti od jeho kolegů či soudruhů, jak se dnes říká …Přijměte ode mne projev opravdové úcty! Světu mír!“

Poznámky:

1)        Josef Vysloužil (1892 – 1918) vyučen krejčím, pracoval spolu s otcem jako domácký dělník na konfekci – zemřel koncem války ve Vojenské nemocnici – příslušník Rakousko–uherské armády.

Vilém Vysloužil (*1894) pracoval jako dělník na pile v Plumlově, člen KSČ, za Velké války upadl v Italské zajetí – příslušník Rakousko–uherské armády.

František Vysloužil (*13. července 1897) ruský legionář a stal se později poštovním úředníkem v Praze, za první republiky činný v Sociální demokracii, sloužil v Rakousko–Uherské armádě u Pěšího pluku č. 54 v hodnosti Gefriter – svobodník. Do zajetí padnul 10. června 1916 u  Černovic. Do legií vstoupil 21. června 1918, přidělen byl k 3. střeleckému pluku. S plukem se vrátil do vlasti 25. dubna 1920. Po návratu do vlasti, zůstal v činné službě v hodnosti rotmistr. V roce 1922 kvůli zdravotnímu stavu poslán do zálohy.

Bedřich Vysloužil (1907 – 1907) – zemřel krátce po narození.

Jan Vysloužil (18. června 1913 – 10. září 1947 Milovice), poddůstojník Československé branné moci a Vládního Vojska, Italský partyzán, poddůstojník samostatné obrněné brigády, důstojník Československé armády, zemřel v činné službě v Miloticích – zastřelil se ve vlečné dráze Milovice – Lysá n/L a smrtelně zranil slečnu Věru Veselou z Milovic… Pravděpodobná příčina nešťastná láska.

2 )         V roce 1930 je jeho roční plat – služné 12 600 Kč, v roce 1933 dostává ročně služné 14 400 Kč a činovné (přídavek k platu úředníka v činné službě) 3 360 Kč. V roce 1936 je plat 16 200 Kč ročně.

3)         K 1. říjnu 1923 narukoval k Pěšímu pluku 27 v Olomouci, zde u velitelství 7. divize prodělal školu pro důstojníky v záloze. Školu úspěšně absolvoval a byl poslán do civilu coby četař aspirant 30. listopadu 1924. Později byl povýšen na podporučíka pěchoty v záloze (pravděpodobně v roce 1927) a za mobilizace byl již poručíkem v záloze..

Vojenské cvičení vykonal 11. srpna – 7. září 1927, 6. srpna – 2. září 1929, 9. července – 5. srpna 1931, 11. července – 31. července 1935. Na konec se účastnil dvou mobilizací 21. května – 14. června 1938 a 14. září – 12. října 1938.

Po skončení základní vojenské služby, měl do zaměstnání nastoupit již 1. prosince 1924, ale nastoupil 11. prosince 1924, od 1. do 10. prosince 1924 neomluvená absence v úřadě.

4)         Berní tajemník – titul by se v armádě rovnal hodnosti kapitána.

Tituly berní zprávy: 

Vrchní berní ředitel

Berní ředitel / vrchní berní správce

Vrchní berní tajemník / berní správce

Berní tajemník / vrchní berní oficiál

Berní adjunkt / berní oficiál

Berní elév (čekatel) / berní manipulant (čekatel) / berní asistent

5)         Do 31. října 1938 pracuje v Komárnu, do 31. ledna 1939 v Piešťanech, do 15. dubna 1939 v Holešově, od té doby až do 30. března 1947 ve Zlíně.

6)         Vyučoval angličtinu, francouzštinu, španělštinu a němčinu. Dohromady uměl na 8 cizích jazyků slovem a písmem: německy, maďarsky, rusky, anglicky, francouzsky, portugalsky a částečně italsky a španělsky. Byl to jeho koníček. Z několika absolvoval univerzitní nebo odborné i soudní zkoušky, 10. listopadu 1945 univerzitní zkoušku z francouzštiny a z angličtiny s prospěchem Velmi dobře, ze španělštiny Dobře. O dva dny později na MZV zkoušku z ruštiny Dobře. O několik let později 23. července 1951 později absolvoval na MZV zkoušku z portugalštiny Velmi dobrý, druhý den z jazyka německého Velmi dobře a z maďarštiny 28. srpna 1951 Velmi dobře.

7)         Vincenc Červinka (22. dubna 1901 Zlín – 11. července 1982 Gottwaldov) byl politik Komunistické strany Československa, poslanec Národního shromáždění 1954 – 1968, Sněmovny lidu Federálního shromáždění 1969 – 1971a představitel města Gottwaldov.

Po návratu z Brazílie poslalo MZV V. Červinkovi (pracoval jako bezpečnostní referent Krajského národního výboru v Gottwaldově – Zlíně) dotaz na kádrový posudek Aloise. Ten 24. ledna 1950 poslal odpověď: „Soudruha Aloise Vysloužila znám z dob okupace. Měli jsme s ním několik besed, před mým zatčením Gestapem a mohu potvrdit, že dotyčný soudruh měl již tenkrát dobré socialistické názory a dobrý poměr k SSSR. Mohu také potvrdit, že soudruh Vysloužil vstoupil v květnu 1945 do KSČ a plnil funkci jednatel místní organizace. Na doporučení strany se podařilo mu přejíti do služeb ministerstva zahraničních věcí. Pokud jej znám je to soudruh spolehlivý a obětaví a mohu jej doporučiti.“

8)         Členem KSČ jsem byl od května 1945 do odjezdu do Brazílie v dubnu 1947. Po návratu do vlasti nebylo mi členství pro různé nedostatky uznáno a byl jsem vyškrtnut s tím, že mohu byt opět přijat do strany, jakmile podmínky pro přijetí budou příznivější.

Prozatímní průkaz, který jsem měl v Brazílii u sebe, jsem zničil v asi v únoru 1948, když začala blokáda Berlína a kdy se v Brazílii začalo mluvit a psát o válce. Tehdy mně jeden krajan řekl, že když začala válka s Německem (1939), byla udělána domovní prohlídka u jednoho německého  konzulárního úředníka, a když byla u něho nalezena nacistická legitimace, byl horkokrevnými Braziliány zabit. … byl jsem jediný věrný stoupenec strany a státu na vyslanectví, což se také ukázalo později v resignaci všech ostatních zaměstnanců v čele s velvyslancem … nebyl jsem na diplomatické listině, předpokládal jsem, že u mne domovní prohlídka udělána bude … jsem členskou legitimaci z bezpečnostních důvodů spálil …

9)         Nebylo to velvyslanectví, ale pouze vyslanectví – zastupitelský úřad – založen na počátku 30tých let. Velvyslanectví Československé republiky bylo založeno v roce 1918 v San Paulo – v hlavním městě Brazílie.

10)       V  roce 1947 byl mu vyměřen roční plat 40 320 Kč a činovné pro ženaté 15 120 Kč. K platu mu byl vyplácen přídavek zahraniční služby 196 000 Kč, zvýšený o 10% jakožto ženatému 19 600 Kčs, úhrnem 215 600 Kč … K úhradě cestovních výloh vyplatí Vám pokladna MZV, jako cestovní zálohu částku 70 000 Kč …

11)     Aktuár byl nižší úředník, středoškolsky vzdělaný, titul se používal v soudnictví, v berní správě, u policie a podobně. Titul Aktuárský ředitel se rovnal funkci podplukovníka v armádě, byl zařazen i do stejné platové

12)       Životopis Aloise Vysloužila, sepsaný jím osobně pro Ministerstvo zahraničí – archiv MZV fond osobních spisů. 

13)       Chargé d’affaires – vedoucí úřadu, diplomatická funkce vedoucího diplomatické mise v zahraničí. Neshoduje se z hodností velvyslanec – Ambasador, kterým je nejvyšším zástupcem své země.

14)       Po odvolání, rezignaci vyslance JUDr. Jana Reissnera, úřad Sao Paulu vedl chargé d’affaires Piťha. Toho vystřídal v lednu 1951 JUDr. Jan Čech  (17. srpen 1907 Plzeň – 7. únor 1988 Praha). Zde působil do října 1954. Piťha po té pracoval jako chargé d’affaires v Uruguayi.

15)       JUDr. Reissner Jan (12. listopadu 1891 Praha – 24. ledna 1975 Rio de Janeiro), vystudoval PrF UK, kde v roce 1915 získal titul doktor práv), pracoval jako právní praktikant a později auskultant u Vrchního zemského soudu v Praze. Od prosince 1919 pracoval pro MZV, mezi léty 1921–29 v Ženevě, 1930–33 v Bělehradě, 1933–36 v Dánsku, v době okupace pracoval na protektorátním ministerstvu obchodu. Od října 1945 do února 1949 zastával úřad prvního vyslance v Brazílii, po odvolání, rezignaci zůstal v exilu v Rio de Janeiru.

16)       Attaché je nejnižší diplomatická hodnost, je spojena s výkonem nějaké funkce na velvyslanectví například vojenský attaché.

17)       Korea byla rozdělena po II. světové válce na 38 rovnoběžce a okupována na severu Sověty a na jihu Američany. Rozmíška mezi komunistickým severem a demokratickým jihem eskalovala 25. června 1950 ve válku. Boje skončily 27. července 1953, podepsáním dohody o příměří, které trvá dodnes.

18)       První učebnice – skripta mu vydal Studijní a informační ústav odborného školství minimálně již v roce 1955. Další následovaly v následujících letech, celkově bylo vydáno minimálně 6 učebnic.

19)       V roce 1953 Ministerstvo zahraničního obchodu zakládá firmu Technoexport, podnik zahraničního obchodu exportující a importující   kompletní  průmyslové závody. Od 60let se firma specializuje na stroje a zařízení pro chemický, gumárenský a potravinářský průmysl (dnes 2019 v oblasti zpracování ropy, potravinářského průmyslu a vodního hospodářství).

V roce 2009 Ministerstvo financí České republiky prodává 100% akcií fi. Technoexport firmě Chemoprojekt a.s., od roku 2011 Technoexport vlastní Safichem Group AG, Zürich (2019).

20)       Měl problémy se žaludkem, s kterým byl několikrát hospitalizován – vředy na dvanácterníku, krvácení do střev, zánět žlučníku a vysoký krevní tlak.        

Zdroje:

Archiv Ministerstva zahraničních věcí – fond osobních spisů – www.mzv.cz.

Vlastní archiv (Rodinný archiv)