Uniforma 2. jízdního pluku „Sibiřského“

Poznámka autora: V textu jsou použity slovní výrazy a pravopis, používané Československými vojáky v Rusku (počeštěné ruské výrazy, dobové výrazy v Českém jazyce a podobně).

Písmem „Italic“ se citují rozkazy a citace zúčastněných osob. Verze 1 / 20.02.2015

     Noví příslušníci 2. jezdeckého pluku se dostavili do Tjumeně (200 ve výstroji svých původních jednotek. (201

V rozkazu číslo 4. z 10. října 1918 velitele pluku je zmínka o utvoření komise pro návrh uniformy jak každodenní služební (polní) tak i slavnostní. (202  „Na určení projektu nové formy pluku, naznačuji komisi z velitelů eskadron i oddělení i po jednom dobrovolníku z každého eskadronu a oddělení pod předsednictvím korneta Bíliny. Projekt k této nové formě předložiti mně 20. října.“

Dne 16. listopadu 1918 je v rozkaze číslo 41. vydaném velitelem 2. jezdeckého pluku plukovníkem Červinkou uvedena nová navržená uniforma, částečně se shodující s uniformou 1. jízdního pluku.

   „Při mém dokladu v Jekatěrinburgu u velitele II. Československé střelecké divize generálmajora Gajdy, jemuž jsem předložil vybranou vámi komisí vypracovaný návrh plukovní uniformy, dovolil bratr generál šít zmíněnou uniformu, totiž: Poděbradku, jízdecký šiněl, čamáru a kalhoty (viz. níže) .

Oznamuje toto rozhodnutí, přikazuji přistoupiti k rychlému přešití oděvu, dle přiložených předpisů a říditi se přísně předepsanými rozměry.

Vzhledem k tomu, že plukovní dílna není v stavu v nejbližší době sama úkolu toho vyplniti, přikazuji sotňám (203 a oddílům přistoupit k přešívání vlastními silami.

Červenou látku dodá hospodářská část pluku podle bratří kozáků, v seznamu pluku zapsaných. Jestliže by se hospodářské části červené látky nedostalo, přikoupí nedostávající se látku dle dané mnou adresy. Ostatní potřeby zakoupí si sami sotně a oddíly a předloží pak řádné účty kolky opatřené. Náčelník hospodářské části opatří dle možností šicí stroje. Z čísla zajatců vezmou se krejčí a výrobci „poděbradek“; tyto budou se vyráběti z dosavadních papách se zřetelem k tomu, aby se mohla zadní část za velkých mrazů stáhnouti. Na kalhoty se přišijí lampasy, z přivezené mnou látky. K vyhotovení šnůr na čamáry (204 koupiti černou kůži. Knoflíky, komu přináleží, třeba obšíti látkou uniformy. Přikazuji všem, od nichž závisí urychlené provedení, by se o to všemožně přičinili. Těm bratřím kozákům (důstojníkům i dobrovolcům), kteří budou míti uniformu hotovou, dovoluji ji nositi ve městě, na cvičeních však musí býti v oděvu jednota (cvičení v dosavadním stejnokroji). Vojenský stejnokroj má krášliti toho, kdo ho nosí, to platí především pro naši slavnou kavallerii. Jest nevyhnutelno, aby byl vždy každý odět vkusně, správně dle předpisu a čistě. Naše uniforma jest velice pěkná, a což jest hlavní má národní ráz. Všem se velmi zalíbila. Milujte ji a buďte na ni hrdí a noste ji se ctí. Náčelníku hospodářské části přikazuji, po třetí žádat od intendantstva vše, čeho se nedostává. Za tím účelem vyslat služebně bratra poručíka Benáčka. Velitelům sotní přikazuji vyžádati z pluk. skladů krátké kabáty z plášťové látky.

Na zdar!“

„Popis plukovní uniformy:

1.Úbor hlavy: Poděbradka z šedých papách neb šedé kožešiny s purpurovým dnem, rozměry: výška v předu 10 ½ cm, v zadu 7 cm. V předu 16 cm vysoká štětka z černých žíní, přímo postavená, připevněná soukennou růžicí, oválového tvaru v národních barvách. Štětku drží pohromadě prsten, zhotovený z kůže u mužstva a ze zlatých šňůr u důstojníků. (205

2. Blůza: Tak zvaná gymnasťorka z polního sukna. Na rukávech štítky červené s bílým lemováním; na štítku dvě zkřížené šavle a mezi nimi číslo pluku. Nášivky u důstojnických hodností do rotmistra stříbrné, od majora výše – zlaté, u poddůstojníků černé (za dva dny byly u poddůstojníků změněny dalším rozkazem na barvu žlutou). Náplečník na levém rameni u mužstva kožený pletený, u důstojníků zlatý s jedním uzlem. (206 Blůzy se dvěma vrchními kapsami. (207

3. French: (důstojnické sako) Z téhož sukna jako blůza, ale se 4 vrchními kapsami. (208

4. Kalhoty: Jezdeckého střihu, tmavé modré, s dvojitými červenými lampasy, vzdálenými od paspule po ½ cm, paspule u mužstva žlutá, u důstojníků zlatá. Šířka lampasů 4 cm každý. (U kalhot byli žluté lampasy už 29. listopadu 1918 rozkazem velitele pluku vyměněny za bílé.) (209

5. Plášť - šiněl: Šedý, jednoduchého střihu (ruského) bez knoflíků (zapínání na háčky), pouze u důstojníků žluté knoflíky ve výložkách. Výložky červené s bílým lemováním.

6. Kožíšek: Pulšubka ruského vzoru s čamárou a beránkem u krku, rukávů a dolejšího okraje. (210

7. Obuv: Vysoké boty, na nichž připevněny ostruhy.“

Rozkazem velitele Československého armádního sboru generálem Syrovým byl v listopadu 1918 předepsán rozlišovací znak pluku na uniformu v podobě červené trojúhelníkové dvakrát vybrané výložce zbraní na límci s bílou lemovkou na nákrčníku. Již dříve a to 27. října 1918 byl pro 1. jízdní pluk určen heraldický znak nákrčníku v bílé barvě s červeným lemováním. 

Také tímto rozkazem byl určen hlavní rozlišovací znak čí štítek Československých vojsk na Rusi a to hodnostní znak heraldického tvaru na levém rukávu s lemováním zbraně nebo pluku. Pro 2. jízdní pluk to bylo bílé lemování a pro slavnostní uniformy i s červeným podkladem. V horní části štítku bylo umístěno hodnostní označení, v dolní byl prostor pro číslo pluku, tedy číslici 2. Často též byl doplněn znakem jezdectva - zkříženými šavlemi (nášivkou nebo kovovým odznakem). (211

Toto barevné označení bylo 2. jízdnímu pluku přiděleno o něco později, pravděpodobně koncem listopadu 1918.

Na pravém rukávu pak byla lomenými proužky označena doba služby v legii. Za každý ukončený rok jeden proužek (v barvě zbraně nebo služby v níž dotyčný sloužil).

Na levém dolním rukávu pak byli vodorovné proužky za zranění (v barvě hodnosti v které byl dotyčný zraněn).

V plukovním rozkazu důstojníkům ze dne 10. dubna 1919 na stanici Tjumeň se v bodech 12 – 14 o stejnokroji praví jak má býti důstojník ustrojen, vyskytuje-li se mimo posádku ať se služebním či soukromím posláním.

 „Na zaměstnání, při vycházce do města, společenská a veřejná místa (divadlo, kina, návštěvě a t. d.) musí býti důstojník vždy se šavlí, která se nosí přes vrchní oděv, vyjma čamáry, při kteréž příležitosti může se šavle nositi pod čamárou. Šavle se snímá při zaměstnání v plukovní kanceláři, při obědě v plukovní besídce při, při tanci, ve svém bytě, při gymnastice a voltěžírovce. Řemení musí býti s náhrudním řemenem přes pravé rameno. V době zaměstnání, jsou li dobrovolci s karabinou, musí míti důstojník revolver. Při zaměstnání koňmo má při sobě nahajku (pro velitele samostatných částí a výše – nevyhnutelná).

13. Při jednotlivém vyjíždění koní (nikoli při řadovém výcviku částí), jako na dvoře kasáren neb mimo ni může mýt důstojník pouze revolver neb šavli upevňuje na sedlo.

14. Držeti se přísně předepsaného stejnokroje.

a)      Na zaměstnání: Blůza (gamnastorka) a zelené kalhoty

b)      Při vycházce do města: Čamára, modré kalhoty s bílou

c)      Poděbradka

Pro zatím povoluje se nositi dříve ustanovený stejnokroj: Kytel (Kitěl – blůza) (212, frenč, modré kalhoty s červenými lampasy.“ 

V létě 1919 v Tajze panovali veliké vedra. Proto plukovník Červinka dovolil rozepnouti límec blůzy, „… třeba však znát, kdy a kde jest to záhodno a kdy ne. Při vycházce do města, do města, neb vůbec na obydlená místa, musí být každý opásán šavlí – přirozenou to zbraní kavaleristy.“ (213

1920

V roce 1920 došlo na vydávání nového typu stejnokroje takzvaného Vladivostockého stejnokroje. Dobrovolci ho většinou fasovali až na cestu domů do vlasti. Jezdcům z 2. jízdního pluku byl z tohoto typu stejnokroje vydáván jen plášť a většinou i blůza. Měli svůj typ kalhot, čepice i blůzy. K plášti bylo vydáno nařízení k našívání výložek. Zde uveřejněno v plukovním nařízení ze dne 2. května 1920 na stanici Gornostaj.

„Při našívání výložek na límce plášťům, říditi se tím to plukovním nařízením:

Výložky nepřišívati k samým okrajům, nýbrž jen k prošité čáře na límci, délka výložek 10 cm, šířka 2 cm, i s obrubou. Práce s přišíváním výložek, štítků a nášivek let na pláště ukončiti co nejdříve.“

Na cestu do vlasti dostávali vojáci i zavazadlo – batoh, takzvaný Americký ranec.

„ Sestává ze čtyř oddělených částí, I. Tašky, II. Vlastního rance, III. Vlastního řemene, IV. Části pro balení přikrývky.

Složení rance:…“ K jejímu složení byl vyhotoven značně obsáhlí předpis.

V dubnu 1920 také vyšla nová pravidla o nášivce značící počet odsloužených let v Československém vojsku na Rusi. Nosila se na pravém rameni a odsloužený celý rok se označoval jedním proužkem.

Ale ještě předtím plukovník Červinka v polovině března posílá velitele záložní eskadrony poručíka Tomka do Vladivostoku vyžádati potřebnou výstroj. „Vyhledati krejčovské dílny a dáti v nejkratší době zhotoviti pro celý stav pluku letní poděbradky, červené kalhoty a po případě též kitel … v souhlase s armádním intendantem.“ Též měl poručík Tomek nechati zhotoviti dřevěné přepravní bedny „pro majetek pluku … a učiní patřičné kroky k přípravě nalodění“.   

„Velitelům eskadron a oddílům nařizuji zaslati v nejkratší době do plukovní kanceláře míru na poděbradky pro dobrovolce udanou v centimetrech, s udáním počtu každé míry.“   

Koncem března si plukovník Červinka opětovně stěžoval v plukovním rozkazu na nepředpisové odívání a nabádal k výraznému zlepšení v chování dobrovolců k uniformě pluku.

„Mnozí dobrovolci, ba dokonce i důstojníci nosí takzvané výdumky, kteréžto nejsou předepsanou pro jízdu pokrývkou hlavy. Z toho vidno, že mezi Vámi jsou mnozí, jimž je lhostejno, že slouží u kavalerie. Každý voják obzvláště kavalerista jest a má být hrd na svůj pluk a svojí uniformu. Krása uniformy leží v její jednotnosti a čistotě a dětinské počínání některých dobrovolců, kteří za každou cenu se snaží odlišovati se od druhých a tím vyniknout, působí dojmem zcela opačným. Stejně i nošení důstojnických řemení, bílých místo žlutých nášivek, na místo bílých nášivek na pravém rukávě, léta označujících – stříbrných, jakožto šavlí s bílou kovovou pochvou, která se najednou objevují, se každý dobrovolec jen ponižuje.“

Dále plukovník Červinka předpokládá, že pluk ve Vladivostoku vyfasuje pouze šinel (plášť), proto nabádá podřízené k všemožné péči o svou uniformu.

„1.  Letní Poděbradka s bílím okrajem nahoře, má vpředu český znak a nad ním přes spodní část štětky bi a červenou lentočkou, lomenou s úhlem vzhůru, štětka nepřesahuje jako loni …nní okraj poděbradky o 4 cm, nýbrž o „ “ cm.

2.   Frajerské „frenchy“ s červenými bíle lemovanými výložkami v předu … a nášivkami žlutými, stříbrnými neb zlatými dle hodnosti, dále s nášivkami bílými (léta) u ta..vených rozměrů. Důstojníci nosí „kitel“ jejíž vzor a střih oznámí plukovní pobočník.

3.  Červené kalhoty s bílou soukennou neb hedvábnou paspulí.

4.  Vysoké boty dodané pluku intendantstvem.

5.  Výzbroj a) u důstojníků v šinelu – takzvaná anglický výzbroj s řemením přes rameno a přes šinel a v kiteli – s výzbrojí ve službě jako v šinelu a mimo službu s řemenem na němž je zavěšena šavle pod kitel.

b) u mužstva – ve všech případech řemen kolem pasu a pod ním provléknutý přes rameno zvláštní řemen pro šavli. Šavli s bílou (kovovou) pochvou dovoluji nositi pouze mimo službu.

Jak již bylo v plukovním rozkaze uveřejněno, byli mnou učiněny kroky by pluk ve Vladivostoku neb cestou domu byl opatřen jednotnou a řádnou výstrojí.“       

O měsíc později plukovník v rozkazu oznamuje některé novinky ohledně plukovní uniformy a její nošení.

„Ohledně uniformy ustanovuji následující:

Červené kalhoty které se nyní šijí v plukovních dílnách a u eskadron i oddílů, nedovoluji nositi dříve, dokud nebudou ušity pro celý pluk. Velitelům části svěřeného mi pluku nařizuji oznámiti mne, jakmile budou všechny  hotovy, načež bude oznámeno v rozkaze, kdy a při jakých příležitostech bude dovoleno jich nositi, tak aby se to stalo najednou u celého pluku.

Co se týče letních poděbradek jsou tyto rovněž součástí uniforem a dovoluji je vzhledem k teplému počasí nositi ihned, všem velitelům nařizuji oznámiti mně, kdy budou poděbradky pro celý pluk hotovy.

Vůbec třeba si uvědomiti, že byť i bylo nyní ještě těžko říci, kdy se stane doba našeho návratu do vlasti, přece musíme se již nyní chystati k tomu, aby naše uniforma byla jednotná.

Jest možno že se podaří zhotoviti pro každého dobrovolce, ještě po jednom páru červených kalhot.

Ustanovení ohledně letních poděbradek zveřejněná v rozkaze 112./ 22. dubna 1919.

Co se týče blůzy máme pro službu blůzu zaštitné barvy s dvěmi náprsními kapsami, na vycházku do města možno nositi dosud užívané čamáry, french a kitěl.“

Na cestu do vlasti všichni odjíždějí v nově ušité plukovní uniformě. Ve vlasti na ně už jejich rodiny, přátelé a občané nedočkavě čekali. A v nové uniformě určitě neudělali ostudu.

Poznámky k odívání:

200)   2. jízdní pluk byl založen 4. října 1918 rozkazem číslo 16 velitele Československého armádního sboru na Rusy generálmajorem Janem Syrovým. Provedení rozkazu spadalo do kompetence velitele II. československé střelecké divize generálmajora Radoly Gajdy. Ten pověřil formováním 2. jízdního pluku plukovníka Jaroslava Červinku.

Velitel II. československé střelecké divize generálmajor Radola Gajda byl velice znepokojen způsobem odívání a zdravením vojáků. Proto dne 9. října 1918 vydal rozkaz o ošacení vojáků a zdravení nadřízených velitelů. Na to plukovník Červinka ustanovil komisi pod předsednictvím korneta Biliny (jenž je v rozkazu titulován hodností poručík), jež měla připravit návrh na plukovní uniformu.

201)   Vojáci do té doby nosili ruské stejnokroje: polní blůzu – gymnasťorka, kalhoty – šorovary, dvouřadý plášť– šinel, kožené boty – sapogi, čepici – furažka, zimní čepici - papacha.

Z rozkazu Československého armádního sboru č. 47 ze 16. dubna 1918 je nařízena úpravu uniforem. Je nařízena sejmout ruské kokardy z čapek a zimních čepic a zaměnit je stužkou v národních barvách, červené a bílé. Stužka měla být v šířce 1 až 2 centimetry, přišita šikmo v úhlu 60 stupňů, vlevo nahoře a vpravo dole, bílou na vrch. Délka stužky měla být v závislosti podle šíře okolku čepice, na zimních čepicích o délce 4 cm. V Rusku se používala červenobílá vlajka, stejná jako používá dnes Polsko.

202)   Velitel II. československé střelecké divize generálmajor Radola Gajda byl velice znepokojen způsobem odívání a zdravením vojáků. Proto dne 9. října 1918 vydal rozkaz o ošacení vojáků a zdravení nadřízených velitelů. Na to plukovník Červinka ustanovil komisi pod předsednictvím korneta Biliny (jenž je v rozkazu titulován hodností poručík), jež měla připravit návrh na plukovní uniformu.

203)   Sotňa – jezdecká eskadrona (rota) nebo oddíl v carském a později i v bolševickém jízdním vojsk. Nazývali se tak i eskadrony 2. jezdeckého pluku do jara 1919.

204)   Čamára – lemování, zdobení oděvu, zde je míněna i jako blůza uniformy.

205)   Plukovník Červinka měl několik měsíců po zavedení Poděbradky stále potíže s nošením nepředpisových pokrývek hlavy.

V plukovním rozkazu ze dne 14. dubna 1919: „Ustanovenou pokrývkou hlavy jest poděbradka, Brat. Generálem Syrovým byla při jeho průjezdu městem Tjumeni dovoleno pro léto zhotoviti lehké poděbradky, při kterých bude kožešina zaměněna zeleným suknem. Ku zhotovení těchto poděbradek, může se již nyní přikročiti a vzor dodá hospodářská zpráva pluku.

Zelené sukna potřebné na poděbradky, se dosud v plukovním skladu nenachází, bylo však vyžádáno.“

V plukovním rozkazu ze dne 22. dubna 1919: „Nařizuji při šití letních poděbradek přihlížeti k tomu, aby všechny poděbradky byli stejné, navrchu s bílým lemováním a štětkami, překrývající čepice o 4 cm.“

V plukovním rozkazu ze dne 28. dubna 1919: „Co se týče letních poděbradek jsou tyto rovněž součástí uniforem a dovoluji je vzhledem k teplému počasí nositi ihned, všem velitelům nařizuji oznámiti mně, kdy budou poděbradky pro celý pluk hotovy.“

Dále v rozkazu uvádí: „Vůbec třeba si uvědomiti, že byť i bylo nyní ještě těžko říci, kdy se stane doba našeho návratu do vlasti, přece musíme se již nyní chystati k tomu, aby naše uniforma byla jednotná.

Jest možno že se podaří zhotoviti pro každého dobrovolce, ještě po jednom páru červených kalhot.

Co se týče blůzy máme pro službu blůzu zaštitné barvy s dvěmi náprsními kapsami, na vycházku do města možno nositi dosud užívané čamáry, french a kitěl.“

V plukovním rozkazu č. 230 ze dne 20. srpna 1919 si plukovník Červinka znovu stěžuje na nošení nepředpisových pokrývek hlavy: „Předepsanou a ustanovenou pokrývku hlavy, tj. součást uniformy jízdy v našem vojsku jest poděbradka. Stále voláno bylo v našem vojsku, po zavedení jednotné uniformy, která by se podstatně lišila od uniformy ruské. A nyní když se tak stalo a pro jízdu zavedena poděbradka, stejně jako u pěších plucích čepice úplně odlišná od ruské, která nyní u naší pěchoty zcela vymizela.

Někteří dobrovolci stále ještě čepici ruského nebo anglického vzoru stále nosí. Ukazují svoji nedůslednost a ruší tak dojem nejednotnosti pořádku.

Proto kategoricky zakazuji nošení každé jiné čepice kromě poděbradky a velitelům eskadron a oddílů každé provinění proti tomuto rozkazu volati k zodpovědnosti a trestati.“ (214

Podle rozkazu z 11. listopadu 1919 měli velitelé eskadron a oddílů po obdržení zimních poděbradek, letní odeslat do plukovního skladu.                                                

Jezdci nedostali nejen novou pokrývku hlavy, ale i odznaky Československého vojska. „Z obdržených odznaků Čes. vojska bylo vydáno úhrnem 779kusů. Tyto odznaky jest každý dobrovolec povinen nositi na letní poděbradce místo dřívější kokardy.“

Dříve používali místo odznaků batervné stužky. V rozkaze Československého armádního sboru č. 47 z 16. dubna 1918 je nařízena úpravu značení čepic. Je nařízena sejmout ruské kokardy z čapek a zimních čepic a zaměnit je stužkou v národních barvách, červené a bílé. Stužka měla být v šířce 1 až 2 centimetry, přišita šikmo v úhlu 60 stupňů, vlevo nahoře a vpravo dole, bílou na vrch. Délka stužky měla být v závislosti podle šíře okolku čepice, na zimních čepicích o délce 4 cm. V Rusku se používala červenobílá vlajka, stejná jako používá dnes Polsko.

206)   Náplečník – jezdecký nárameník

207)   Rubáška nebo Gymnasťorka – volná košile (zapínání na několik knoflíků u krku) světlé šedozelené barvy jež představovala horní část ruského vojenského stejnokroje. Poddůstojníci měli našité náprsní kapsy s nízkým stojatým límcem a celokošilovým zapínáním s nárameníky (pogony).

208)   Frenč byl nepředpisový důstojnický vojenský kabátec britského střihu s čtyřmi velkými kapsami – blůza, jež se začala nosit po vypuknutí Velké války carskými důstojníky. Byl velice oblíbený jak mezi důstojníky tak i řadovými vojáky, mezi kterými se velice rozšířil po rozpadu carské armády a vypuknutím občanské války. Většinou se vyráběli ze šedo-zeleného sukna (později i z hnědo-zeleného nebo černo-zeleného sukna).

Později se tento velice rozšířený soukromý kabátec „Frenč“ stal i vzorem pro intendanty jednotlivých pluků bojujících v občanské války.

Název se odvodil od britského vrchního velitele ve Francii generála John French.

209)   Časem vznikla i slavnostní uniforma, která se lišila hlavně v záměně modrých jezdeckých kalhot za červené jezdecké kalhoty. Asi od poloviny roku 1919 se červené kalhoty začali používat i při normální službě.

V plukovním rozkazu ze dne 28. dubna 1919: „Červené kalhoty které se nyní šijí v plukovních dílnách a u eskadron i oddílů, nedovoluji nositi dříve, dokud nebudou ušity pro celý pluk. Velitelům části svěřeného mi pluku nařizuji oznámiti mne, jakmile budou všechny  hotovy, načež bude oznámeno v rozkaze, kdy a při jakých příležitostech bude dovoleno jich nositi, tak aby se to stalo najednou u celého pluku.“

V plukovním rozkazu číslo 143 ze dne 24. května 1919 se velitel pluku plukovník Červinka znovu zmiňuje o těchto  červených kalhotách. Rozkaz byl vydán před odjezdem pluku do nové posádky v Barnaulu.

„Počínaje dnem 25. t.m. dovoluji nositi mimo službu červené kalhoty jež jsou součástí ustanovené uniformy. Zároveň však upozorňuji, že třeba jich šetřiti a nositi je tudíž v dny sváteční a předsváteční.

Ve službě jmenované kalhoty odívati pouze na rozkaz neb zvláštní dovolení.“

Z rozkazu Štábu Československého vojska na Rusi z poloviny října 1919: „Naprostý nedostatek modré látky  znemožnil dodržet rozkaz Československého vojska na Rusi č. 1 /1 ze dne 18. srpna 1918, jímž jsou předepsány modré kalhoty pro jízdní pluky. Následkem toho uvedený rozkaz ruším a nařizuji pro jízdní pluky nošení kalhot červených, jakožto součástky parádní výstroje. Jízdní oddíly štábu divizionu mohou je též je nositi.

Všem ostatním příslušníkům Československého vojska na Rusi (jízdních výzvědných oddílů atd.) bezpodmínečně zakazuji nositi červené jezdecké kalhoty, bez ohledu mají–li jízdní koně.“

V plukovním nařízení z 7. listopadu 1919 bylo nařízeno co možná nejvíce šetřit červené kalhoty a nosit je pouze při slavnostní příležitosti. „Příkaz tento se týká tím více červených kalhot, na niž není našita kůže.“

210)   Kožíšek – Pulšubka je teplý krátký kabát s kožešinou u vnitř, byl mixem rakousko-uherského a ruského kožíšku pro důstojníky jezdectva. (Plukovník Červinka se zavedením tohoto stejnokroje chtěl přiblížit ke své vizi elitní kozácké jednotky jenž chtěl ze svého pluku utvořit.)

Pulšubka – Kožíšek ruského vzoru s čamárou a beránkem u krku, rukávů a dolejního okraje.

V zimě se vojáci na magistrále oblékali též do šuby což je kožešinový kabát. Na hlavu patřila zimní poděbradka (2. jezdecký pluk), nebo ostatní vojáci používaly vysokou kožešinovou papachu a obouvali se do obuvi zvané Válenky, což jsou plstěné zimní boty.

211)     

Hodnosti a měsíční služné platné v roce 1920.

Jezdec                        60Rb

Svobodník                  75Rb

Desátník                     80Rb

Četař                          140Rb

Šikovatel                   200Rb

Podporučík               350Rb

Poručík                      400Rb

Kapitán                      500Rb

Major                         600Rb

Podplukovník           700Rb

Plukovník                  800Rb

Generál major        1 000Rb

Generál poručík     1 200Rb

„Zastává –li příslušník vojska nemající důstojnickou hodnost plukovním rozkazem úřad patřící důstojníkovi, přísluší mu služné bez ohledu na jeho hodnost 200Rb.“

Dnem 19. července 1919 hodnost praporčíka Československého vojska na Rusi rozkazem 471§1 přejmenována na korneta, zde v přehledu hodností a jejich peněžních požitků však chybí.

Vojskům náleží příplatek slouží-li za hranicemi Československé republiky, takzvaný „Zahraniční příplatek“.

a) U mužstva a poddůstojníkům nezastávající úřad, jemuž podle tabulky přísluší speciální příplatek – 60Rb.

b) U příslušníků vojska zastávající úřad, jimž podle kategorie I. – III.  náleží služební příplatky a důstojníci do hodnosti kapitána (včetně) – Zahraniční příplatek 90 Rb. 

c) U příslušníků vojska zastávající úřad, jimž podle kategorie IV. – V. náleží služební příplatky a důstojníci do hodnosti majora (včetně) – Zahraniční příplatek 100 Rb. 

d) U příslušníků vojska zastávající úřad, jimž podle kategorie VI. – VIII. náleží služební příplatky – Zahraniční příplatek 150 Rb. 

Zastává-li dotyčný úřad náleží mu služební příplatky měsíčně podle kategorie:

I.a         – 0 Rb

I.b         – 0 Rb

II.a       – 10 Rb

II.a       – 10 Rb

III.a     – 90 Rb

III.b    – 100 Rb

III.c     – 110 Rb

IV.a     – 150 Rb

IV.b     – 180 Rb

V.a      – 250 Rb

V.b      – 300 Rb

VI.a     – 360 Rb

VI.b      – 420 Rb

VII.      – 600 Rb

VIII.  – 1 000 Rb

212)   Kitěl nebo Kytel eventuelně Kiel – ruská důstojnická blůza s nárameníky vz. 1907 s našitými prsními a bočními kapsy s vykrojenými příklopkami.

213)   Většinou šlo o armádní ruské (carské) zbraně – šavle. Jednalo se o šavli dragounskou vzor 1881 a šavli ruské jízdy vzor 1881 – takzvaná kozácká šaška vzor 1881. Šaška (rusky –  шашка) pochází z Kavkazu, užívaná kozáky a později i částí carské jízdy. Značena byla značkou a číslem výrobce a rokem výroby. Po roce 1917 byla na hlavici rukojeti ještě ražena pěticípá hvězda, později státní znak a písmena C.C.C.P. Později se vyráběla jako sovětská šavle vzor 1927. Ještě ve II. světové válce jí byli vyzbrojeny jezdecké jednotky (většinou kozácké) Rudé armády. Rusové nosily šavle ostřím vzhůru (stejně jako japonci své katany). Pochva šašky byla zavěšena na dlouhém koženém řemínku, který se nosil nezávisle přes rameno.

Při evakuaci během února 1920 se pravděpodobně mezi příslušníky pluku dostalo mnoho typů šavlí, zaviněné jejich ztrátou či kořistí, protože plukovník Červinka musel upozorňovat na „předepsanou pro svěřený mi pluk jest šavle typu kozáckého. Šavle s kovovými pochvami dovoluji nosit důstojníkům pouze mimo službu neb na zvláštní povolení.“

Jednosečná mírně zakřivená čepel se širokým           Kozácká šaška 1881 oboustranným výbrusem, bez záštity, dřevěnou rukojeť s mosazným kováním. Pochva se vyráběla ze dřeva s mosazným kováním, pro mužstvo byly na pochvě záchyty pro bodák.

Délka zbraně z pochvou: 1 020 mm, délka čepele: 866 mm, hmotnost: 1 330g

214)   Furážka – ruská, carská kulatá čepice se štítkem. Československé vojsko na Rusy zavedlo svou – Čepici vzor 1919 – tkz. Vydumka, (od slova vydumať, vymysliti, rusky dumať) dala asi svému vynálezci mnoho práce, přemýšlení. O tom svědčí humoristický obrázek Vynálezce výdumky ve své kanceláři v 2. čísle časopisu Houpaček z měsíce srpna 1919.

Vojákům vracejícím se Ruska příslušeli ze státního nařízení z května 1920 tyto medaile:

1.       Spojeneckou medaili budou vyznamenáni ti, kteří se účastnili bojů proti centrálním mocnostem do 28. října 1918 (druhý z leva).

2.    Československou revoluční medailí budou vyznamenáni ti, kteří se do 28. října 1918 právoplatně přihlásili do Československého vojska (třetí z leva).

Popřípadě Československý válečný kříž 1918 za mimořádnou činost (první z leva na spodní fotografii).

Později k nim krom medailím uděleným za statečnost či vynikající službu přibily plukovní medaile. V roce 1948 k 30. výročí založení 2. jezdeckého pluku „Sibiřský“ vznikl pamětní kříž. Tato pamětní medaile se udělovala všem žijícím příslušníkům pluku. (Obdobně byl vydán i pamětní kříž 1. jezdeckého pluku „Jana Jiskry z Brandýsa“.)

Pamětní medaile 2. jezdeckého pluku

Uniforma příslušníka 2. Jízdního Sibiřského pluku Československého vojska na Rusi.

Na uniformě je vyznamenání udělené  Správnímu poručíkovi (pozdějšímu plukovníku jezdectva) Miroslavu Brožovi za boje v Rusku (z leva). 

Československý válečný kříž 1918

Československá revoluční medaile

Spojenecká medaile vítězství

Na náprsní kapse je navíc pamětní odznak.

Na levém rukávu je nášivka s hodností (zde vojín) a označením jízdního pluku (překřížené šavle). Na pravém rukávu je proužky označena doba služby v legii. Za každý ukončený rok jeden proužek.

Na límcích kabátu jsou špatné bílé výložky s červeným lemováním jež patří 1. jízdního pluku „Jana Jiskry z Brandýsa“, 2. jízdní pluk „Sibiřský“ měl červené výložky s bílým lemováním. Na levém rameni takzvaný Náplečník.

Čepice „Poděbradka“ 2. jízdního pluku „Sibiřský“ v zimní variantě. Později přibyla i letní. Zimní „Poděbradka“ byla převzata i 1. jízdním plukem, ale pouze jako slavnostní.

Zdroje:

Vojenský ústřední archív Praha – www.vuapraha.army.cz – fond – 2. československý jízdní pluk „Sibiřský“ – karton 5, 6 a 8 – plukovní rozkazy, deníky, stavy a hlášení o činoszi jednotek pluku.

Vlastní archiv

Foto:  Vlastní archiv (pořízeno – Vojenský historický ústav - Armádní museum Praha Žižkov)

https://www.valka.cz/

https://www.wikipedia.org/

https://cs.wikipedia.org/wiki/

https://en.wikipedia.org/wiki/

https://www.karelvasatko.cz/hlavni-stranka

https://www.atlantictransportline.us/content/21Mobile.htmhttps://www.71mpr.army.cz/historie.html

https://vojenskaakademiehranice.ic.cz/index.html

https://www.udernici.cz/

https://www.71mpr.army.cz/

https://www.cechoslovaci.cz/index.php?id=domu