Česko-Slovenský inženýrského pluk

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma. Verze 1/2.10.2010                                                                                         

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob.

Třetí „Malé“ jimž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.  

  Zakladatelem Československého inženýrského pluku (Česko-Slovenského ženijního pluku) v Dobrovolné armádě na Donu byl podplukovník (podle jiných zdrojů plukovník)  Inženýr František Král.

Objevil se v Rusku na podzim v roce 1915 (snad do Ruska přišel z Bulharska). Možná pracoval na přelomu let 1915 a 1916 pro ruskou zpravodajskou službu na jihozápadní frontě.

Po příchodu místopředsedy Československé národní rady poslance Josefa Düricha do carského Ruska, se stal jeho spolupracovníkem.

Odbočka Národní rada Československa na Rusi vznikla koncem ledna 1917 po schválení ruskou vládou. Do čela rady byl postaven Josef Dürich, který jmenoval šest členů: generála Jaroslava Červinku, poručíka Vojtěcha Vladimíra Klecandu, Svatopluka Koníčka - Horského, Ing. Františka Krále, Otakara Šmitta a Věnceslava Švihovského.

Bohužel Josef Dürich představoval nový Československý stát jako České království a ruský car měl být zároveň českým králem. To byla věc se kterou Masaryk s Benešem a Štefanikem jako představitelé Národní rady Československa zásadně nesouhlasili a ani se s tímto prohlášením neztotožňovala Československá střelecká brigáda na Rusy.

Proto Josef Dürich byl odvolán a spolu sním i jeho rada.

Po odvolání z rady zůstává Inženýr Král v Rusku a účastní se vzpoury carských důstojníků v čele s generálem Kornilovem proti Dočasné vládě. A po nezdařeném puči, kdy je 27. srpna 1917 generál Kornilov zatčen, prchá na poslední chvíli z Petrohradu. Uchyluje se do Kyjeva a po bolševickém povstání nabádá Národní radu a Československé vojsko na Rusi k okamžitému vystoupení proti bolševikům. Národní rada je však proti a proto odchází na Don kam začátkem prosince 1917 ke generálům Alexejev, Děnikin a Kornilov, kteří zakládají Dobrovolnickou armádu. (Generál Kornilov, byl 19. listopadu 1917 ve zmatku bolševické revoluce propuštěn z vězení.)

Už po několika dnech po bolševické revoluci se v Novočerkassku objevuje velitel ruské armády Prozatímní vlády, generál M.V.Alexejev a zakládá Dobrovolnickou armádu a verbuje dobrovolníky. Koncem listopadu už dochází k prvním bojům mezi Dobrovolnou armádou a bolševiky. Generál Kornilov přibyl do Novočerkasska 6. prosince 1917 poté co uprchl z  vězení. S generály Dobrovolnické armády začali vyjednávat Spojenci, kteří potřebovali na ruském území někoho, kdo by dál bojoval proti Centrálním mocnostem. Podpora Spojenců se prakticky zpočátku omezila jen na sliby. Na začátku ledna 1918 se Dobrovolnická armáda přesunula do Rostova na Donu.

Inženýr podplukovník (podle jiných zdrojů plukovník) František Král spolu s podplukovníkem (podle jiných zdrojů kapitánem) Němečkem (byl údajně vyloučen z Československé armády na Rusy pro politickou činnost) vytvořil v Novočerkasku a Rostově na Donu technický oddíl nazvaný „Československý inženýrský pluk“. Ze začátku vytvořili dvě roty. Jednu technickou a druhou bojovou s úkolem chránit tu první.

Pravděpodobně od poloviny ledna 1918 se pluk účastní bojových akcí Dobrovolné armády. Nejprve v bojích o Rostov na Donu.

Nakonec kvůli veliké přesile bolševických jednotek byl 22. únoru 1918 (nového kalendáře) Rostov na Donu opuštěn. (Tímto datem započal I. Kubáňský pochod.) Následně Dobrovolnická armáda táhla stepí Donské kozácké oblasti. Přes den pochodovali, na noc se uchylovali do kozáckých stanic, které byla tak akorát rozmístěny v krajině na denní pochod od sebe vzdáleny. Občas armáda zůstala ve stanicích i po několik dní a odpočívala. Armáda za pochodu se občas střetávala s bolševiky. Na začátku března 1918 opustila Donskou oblast a vstoupila do oblasti Stavropolské. Dobrovolná armáda se 7. března 1918 na noc uchýlila do stanice Ležanka, kde druhý den se vítězně střetla s bolševiky. Dále se ubírali na Jekatěrinodar (dnes Krasnodar), o němž získali informace, že mu vládnou kozáci. 

Od 15. března 1918 se skoro denně střetávali s bolševiky. Během cesty na Jekatěrinodar se dověděli, že město dobili bolševici.

Přesto bylo rozhodnuto pokračovat dále na Jekatěrinodar a získat tolik potřebné zásoby z rukou bolševiků.

Dne 27. března 1918 se spojili s kozáckými silami, které ustoupili z Jekatěrinodaru. Dobrovolnická armáda se znásobila, ale vzhledem ke ztrátám její počet nepřevyšoval 5000 osob.

Útok na Jekatěrinodar začal 8. nebo 9. dubna 1918, kdy bylo třeba překročit řeku Kubáň u stanice Jelizavetinské. Tady se při překonávání řeky Kubáně vyznamenali Češi z „Inženýrského pluku“ pod velením plukovníka Krále a podplukovníka Němečka….

Dne 12. dubna 1918 zemřel v boji plukovník Něžencev velitel Kornilova úderného pluku a 13. dubna 1918 zahynul sám generál Kornilov. Velení převzal generál Děnikin. Ten přikázal zanechat dobývání Jekatěrinodaru, odpoutat se v noci od nepřítele a pochodovat na sever. Další celý měsíc Dobrovolnická armáda pochodovala a zároveň bojovala, 14. května dorazili do Novočerkasska a tím ukončili svoje bojové tažení, později zvané „I. Kubáňský ledový pochod“.

V Novočerkassku se k Dobrovolné armádě konečně přidali Donští kozáci, s jejíž podporou počítali generálové Dobrovolné armády už od samého začátku.

Československý inženýrský pluk se dále účastnil II. Kubáňského pochodu (oficiálně od 22. června do konce září 1918) a bojů o Stavropol.

V září 1918 je podplukovník František Král zavražděn. Kým a proč zůstane asi tajenstvím navždy .

Po podepsání příměří a ukončení Velké války Francouzi obsazují Sevastopol a Krymský poloostrov. V tom jim vydatně pomáhá Československý inženýrský pluk. S Francouzi brání na jaře 1919 Mariupol. Následně jsou staženi do Sevastopolu a posláni domů do nově vzniklého Československa.

Jejich cesta domů je podrobně popsána v samostatném příspěvku.

Francouzsko-Britsko-Řecká intervence začala v létě 1918 proti Centrálním mocnostem po uzavření Brestlitevského míru a po ukončení bojů na podzim 1918 s Německem a jeho spojenci (Rakousko-Uhersko a Turecko). Dohoda (Francie, Británie, USA) podporovala aktivně Dobrovolnickou armádu.

Prvotní název takzvaného „Kornilova praporu“, byl Československý inženýrský pluk (Česko-Slovenský ženijní pluk), později dnem 21. srpna 1918 je přejmenován na Československý samostatný prapor (Česko-Slovenský samostatný prapor). Přejmenován na „Kornilův prapor“ byl neoficiálně až při návratu do vlasti na jaře 1919. V literatuře a v oficiálních záznamech však můžeme nalézt, ale i názvy Československý zvláštní prapor nebo Česko-Slovenský ženijní prapor či pluk.

Poznámky:

 Generál pěchoty Lavr Georgijevič Kornilov  se narodil 18.srpna 1970 v rodině státního úředníka. Po vypuknutí rusko-japonské války se dobrovolně hlásil do boje, jako podplukovník v 1. střelecké brigádě byl nasazený v Mandžusku.

Po vypuknutí první světové války velel Kornilov 48. pěší divizi. Na začátku roku 1915 byl povýšený do hodnosti generálporučíka. Po prolomení ruské linie v okolí Dukelského průsmyku padnul se svou divizí do Rakousko-Uherského zajetí 23.dubna 1915. V červnu 1916 se mu podařilo utéct, za pomoci Českého vojáka z Rakousko-Uherské armády. Další život Kornilovi ovlivnila Únorová revoluce 1917 v jejímž důsledku odstoupil car Mikoláš II. Místo něho vznikla v Petrohradě takzvaná Prozatímní vláda v čele s Kerenským. V březnu 1917 se Kornilov stal velitelem Petrohradského vojenského okruhu, v dubnu se stal velitelem 8. armády a 18.července 1917 byl Prozatímní vládou jmenován za vrchního velitele celé ruské carské armády. Kornilov se však pokusil zasáhnout do politického dění v zemi a vystoupil proti Prozatímní vládě. Byl však 27. srpna 1917 zatčen. Následkem Říjnového Bolševického převratu byl propuštěn a přesunul se na jih Ruska do Donské kozácké oblasti. V prosinci 1917 začal budovat Dobrovolnickou armádu. Stal se velitelem Dobrovolnické (Bělogardějské) armády (Čeští dobrovolníci ji přezdívali Dobroarmia) a zahájil boj proti bolševikům. Dne 31. března 1918 padnul v boji o Jekatěrinodar (dnes Krasnodar), byl pohřben v obci Gnadau. Dne 3.dubna 1918 obec obsadili bolševici, tělo generála Kornilova exhumovali, následně veřejně zohavili a nechali spálit.

Kapitán generálního štábu Něžencev dostal na jaře 1917 (19. května 1917) od generála Kornilova rozkaz k zformování speciálních útočných jednotek nazývané úderné oddíly, úderné prapory - 1. úderného oddílu.

V květnu 1917 se v úderném praporu objevili i Češi. V haličských Černovicích se rekrutovali z Rakousko-Uherských zajatců. V červenci 1917 bylo Čechů už asi 120, později i více pod velením kapitána Mejstříka. (Po jmenování Kornilova vrchním velitelem ruské armády v roce 1917 vykonávali Češi strážnou službu v jeho stanu.) Příslušníci úderného praporu se nazývali podle svého vrchního velitele „Kornilovci“.

V červenci 1917 se prapor účastnil takzvané Kerenského ofenzívy. V rámci této ofenzívy se odehrála 2. července 1917 i známá bitva u Zborova, kde se chrabře vyznamenala Československá střelecká brigáda.

Úderný oddíl byl 1. srpna, přejmenován na Kornilovský úderný pluk. O měsíc později 23. září byl pluk přejmenován na 1. ruský úderný pluk a 13. října 1918 na Slovanský úderný pluk. 

Pluk byl rozmístěn v okolí Kyjeva. Po bolševickém převratu 7. listopadu 1917 se pluk několik dní účastní bojů proti bolševikům. Následně se pluk rozpadá. Část jednotek se přidalo k Ukrajinské armádě, část se přesunulo s kapitánem Něžencevem na Don, část se rozešla a většina Čechoslováků přešla do Československého vojska na Rusi, ti byli zařazeni k 4. Československému střeleckému pluku, kde z nich byla vytvořena 4. rota a při 12. rotě plukovní hudba..

Pluk byl obnoven kapitánem Něžencevem v lednu 1918 v Novočerkassku pod názvem Slovanský Kornilovský úderný pluk. Základem jednotky byli dřívější příslušníci tohoto pluku co buď přišli přímo s kapitánem Něžencevem nebo sami později. Na přelomu roku 1918 – 1919 to bylo 75 důstojníků a 245 vojáků se 48 kulomety.

Dne 12. dubna 1918 zemřel v boji o Jekatěrinodar (dnes Krasnodar), kapitán (plukovník) Něžencev velitel Kornilova úderného pluk.

V Dobrovolné armádě se nacházeli ti Češi, kteří se nemohli v Rusku spojit s Československým armádním sborem, protože mezi nimi leželo území ovládané bolševiky.  K 1. lednu 1919 měla Dobrovolnická armáda 1500 dobrovolníků.

Zdroje:

Vlastní archiv

Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz - Fond Osobních spisů

Srdce ze zlata a ocele II, Metoděj Pleský, ISBN není uvedeno, Praha 1938 

Cestami odboje V. kniha, Adolf Zeman a spol., 1926 - 1929, ISBN není uvedeno, Praha 1929

https://www.valka.cz/

https://www.wikipedia.org/

https://cs.wikipedia.org/wiki/

https://en.wikipedia.org/wiki/

https://www.udernici.cz/

https://www.karelvasatko.cz/