Bojová akce Jízdních rozvědčíků v červenci 1918 na Sibiři,

5., 7. a 8. střeleckého pluku Československých vojsk na Rusi.

       „Mladší důstojník 3. eskadrony československého jízdního pluku kornet Jiří Zrzavý dne 4. srpna 1919 stanice Kamarčaga posílá hlášení veliteli 2. Jízdního pluku.

       Hlásím, že zúčastniv se všech bojů od vzetí Vladivostoku dne 29. června na Nikolsk – Ussurijském frontě, byl jsem vyslán kolem 23. července 1918 z vesnice Jengeněnka – Spasskoje, kde stálo oddělení jízdních rozvědčíků 5. pěšího pluku T.G. Masaryka na oddychu, na rozkaz tehdejšího velitele 5. pluku a velitele Chabarovského účastku kapitána R. Janů. Sám jsem odjel týž den na front do vesnice Šumakovky. Tam se ke mne připojilo (bylo veleno mne 10 jezdců jízdní rozvědky 5. pluku) a ještě 10 jezdců jízdní rozvědky 8. pluku. Dostal jsem od kapitána R. Janů rozkaz odjeti s těmito 20 jezdci pod mým velením do kláštera Trozického, ležícího asi 20 verst od stanice Šumakovky směrem severovýchodním. Tam jsem se měl dáti k dispozici veliteli přední hlídky praporčíku 7. z československého pluku, který byl usazen jako kupředu vyšinutá střáž na řece Ussuri (klášter leží na této řece) s jednou četou pěchoty s kulomety „Chauchaus“ (kulomety) a 15 jezdci jízdní rozvědky 7. pluku. Situace na frontě byla asi následující:

Legenda: Hlavní naše síly i s broněvikem nacházejí se na stanici Kaul, síly nalevo trati nepsány, vesnice Tichmejlovka neobsazena ani námi, ani nepřítelem.

Přijev kolem 8. hodiny do kláštera, našel jsem oddíl stojící na stráži, připravený k ústupu. Bylo hlášeno rozkazem 7. pluku, že se blíží ku klášteru oddíl bolševické jízdy. Dostal jsem rozkaz chrániti ústup našimi částmi a chrániti je na obou křídlech.

Vzav velení nad našimi jezdci tam se nalézajícími, poslal jsem rozvědku 7. a 8. pluku napravo a rozvědku 5. pluku nalevo od cesty, vedoucí ze Šumakovky do kláštera. Ustoupili jsme asi 4 versty zpět. Tam jsme zastavili a čekali na posilu, která nám měla přijeti na nákladním automobilu ze stanice Šumakovky. Asi po třech hodinách čekání, posila přijela a sice 1 četa pěchoty a ještě jedno oddělení „Chauchaus“ (kulomety) s podporučíkem 7. pluku. Ten převzal velení na celým účastkem. Když jsme se mu hlásili, ptal se mne, chci-li postupovati s našimi jezdci na klášter, rozkaz že mi ale nedává, že v případě nezdaru odpovědnost padá na mne. Dozvěděli jsme se sice od uprchlíků, kteří utekli ještě za námi z kláštera, že tam přijelo asi 20 bolševických jezdců. Já jsem hlásil podporučíku 7. pluku, že se pokusím klášter vzíti zpět.

Rozděliv moje jízdní oddělení na dvě části, napravo od cesty rozvědka 7. pluku v síle 15 jezdců, nalevo od cesty rozvědka 5. a 8. pluku. Já sám jsem postupoval nalevo od cesty zároveň v řetězu. Dojet na dohled kláštera, nechal jsem sesednouti z koní a rozvinul se vřetěz v pěším pořádku. Postupoval jsem jsa kryt hustým lesem, až asi na 600 kroků před klášter, kde na levém křídle les přestává a přechází ve vysokou trávu promíchanou rákosím. Na pravém křídle les dochází až ku klášteru. Postupujeme rychle a krytě ku předu, dostal jsem se až k samému klášteru, který jsem pak rychlým náběhem, kryje se v příkopech a v plotech dosáhl. Nepřítel, nevyčkav našeho přiblížení, uprchl zpět přes řeku Ussuri. Z výslechu mnichů, nacházelo se v klášteře kolem 25 bolševických jezdců, kteří vyzvěděvše o našich bratří, dříve se nacházejících částech a vybravše některé drahocennosti z kostela, odjeli v nepořádku při našem přiblížení. Obsadiv klášter a zajistit se u řeky – brod a vyslav hlídky na věž kostelní, z kterého bylo daleko viděti do nepřátelského bytu, poslal jsem hlášení zpět k pěchotě (2 čety z kulomety). Ti asi za 4 a půl hodina přišly za námi a převzali strážní službu. Já jsem na to vzav svoje jezdce, odjel jsem s nimi asi verstu na východ, kde byly klášterní stáje, tam jsem ustavil zástavy, které jsme drželi až do 3 hodiny noční, kdy přišel rozkaz vyjeti naproti batalionu 8. pluku, který nás šel zesílit. Též přijela baterie polního dělostřelectva. Potkal se s baterií, která jela v předu, dovedl jsem ji do kláštera, kde zaujala pozici a začala ihned stříleti za řeku Ussuri. Já, 2 čety 7. pluku s jízdní rozvědkou dostali rozkaz, odebrati se na rozjezd (stanici) Kaul. Tam pro mne ačkoli jsem byl v pravomoci velitele 7. pluku, žádného rozkazu nebylo. Byl jsem tedy ještě dva dny v klášteře, dělaje s rozvědkem 8. pluku společně rozjezdy k řece. Tam byl i ubit rozvědčík 8. pluku. Nemaje žádných zásob pro lidi ani pro koně a poněvadž batalion 8. pluku o mně nic nechtěl udělati, vrátil jsem se na rozjezd (stanici) Kaul a hlásil se u velitele 7. pluku, prose ho o další rozkazy. Hlásil mu stav jezdců a koní, byl jsem poslán zpět na Šumakovku, odkud jsem odjel na stanici Jengeněnka – Spasskoje, kde vše hlásil kapitánu Janů. Na to jsem byl 1. srpna 1918 povýšen na šikovatele za chrabrost v boji.

Zúčastnil jsem se potom všech bojů na Kvajuském rozjezdě a po přechodu 5. pluku na Uralskou frontu všech bojů v měsíci říjnu, listopadu a prosinci 1918, kdy jsem přišel na vlastní žádost k 2. Jízdnímu pluku jako praporčík, jmenovaný generálem Gajdou.

Za správnost sepsaného čestně ručí Zrzavý kornet.“

   „Dodatek:

O důležitosti Šumakovského (Šmakovkského) kláštera uvedu toto:

1) Klášter byl našim krajanům pravým křídlem a opíral se velmi výhodně o řeku Ussuri, jejíž brody byly klášterem úplně chráněny. Klášter byl klíčem k přechodu přes řeku do bytu (pozice) nepřítele, zároveň klíčem k jediné cestě do našeho bytu (pozice) to je k cestě na stanici Šumakovka.

2) Prudký kopec u samého kláštera s nedostavěnou věží, byl výborným pozorovacím místem pro naší altirérii, která ho též plnou měrou též využitkovala.

3) O důležitosti kláštera svědčí to, že naše vedení dozvědíc se o pokusech nepřítele, dostati se do kláštera, vyslalo jeden batalion pěchoty a baterii polního dělostřelectva, na vydržení jeho pozdějších prudkých útoků bolševiků, jimiž se konečně podařilo kláštera se zmocniti a tím přivoditi slábnutí našich částí na stanici Šumakovka a dále na Kavajeský újezd.

Za správnost sepsaného čestně ručí Zrzavý kornet.“

Poznámky:

5. střelecký pluk Československých vojsk na Rusi vznikl 30. květnu 1917 v Borispolu z Náhradního praporu 1. československého pěšího pluku. Od 31. července 1917 nesl čestný název „Pražský“, 30. října 1917 přejmenován na pluk „T. G. Masaryka“. Pluk byl součástí 2. Československé střelecké divize. Do Československa se vrátil v červnu 1920 a byl zařazen do Československé armády jako Pěší pluk 5 „T. G. Masaryka“.

7. střelecký pluk „Tatranský“ Československých vojsk na Rusi vznikl 21. července 1917 v Borispolu z Náhradního praporu 3. československého pěšího pluku. Pluk byl součástí 2. Československé střelecké divize. Do Československa se vrátil v červnenci 1920 a byl zařazen do Československé armády jako Pěší pluk 7 „Tatranský“.

8. střelecký pluk „Slezký“ Československých vojsk na Rusi vznikl 21. července 1917 v Borispolu z Náhradního praporu 4. československého pěšího pluku. Pluk byl součástí 2. Československé střelecké divize. Do Československa se vrátil v srpnu 1920 a byl zařazen do Československé armády jako Pěší pluk 8 „Slezký“.

Zdroje:

Vojenský ústřední archív Praha – www.vuapraha.army.cz – fond – 2. československý jízdní pluk „Sibiřský“ – karton 5, 6 a 8 – plukovní rozkazy, deníky, stavy a hlášení o činosti jednotek pluku.

Vlastní archiv

Cestami odboje III. a IV. kniha, Adolf Zeman a spol., 1926 - 1929, ISBN není uvedeno

Za svobodu IV. kniha, Otakar Vaněk, Vojta Holeček, Rudolfa Medka a spol., 1929 Praha, ISBN není uvedeno

Moje paměti, Radola Gajda, Jota 2008, ISBN 978-80-7217-584-0

https://www.valka.cz/