Marie Vysloužilová rozená Vymětalová * 1913

                                      Manželka atašé v Brazílii Aloise Vysloužila      Verze 4 / 14.8. 2019     
        Marie (Mařenka) se narodila 9. dubna 1913 rodičům Františku Vymětalovi a Františce Vymětalové, rozené Kubšovské v Rakousko-Uherské monarchii v Sarajevu, Bosna a Hercegovina.

Otec František Vymětal byl Militärrechnungobersoffizial 2. Klasse (Vrchní vojenský účetní oficiál – kapitán) účetním důstojníkem v Rakousko – Uherské armádě. Pracoval jako cenzurant a revident  účtárny intendance u 15. sboru v Sarajevu, později u 1. pěší divize taktéž v Sarajevu.

Rodina pocházela a později i po Velké válce opět žila ve Šternberku u Olomouce (1.

Školu Mařenka začala navštěvovat až po Velké válce za civilizaci (I. světová válka) konkrétně od 16. září 1919 ve Šternberku.

Ve školním roce 1927/1928 navštěvovala Jednoroční učební kurz při občanské škole smíšené taktéž ve Šternberku. V letech 1928 až 1930 navštěvovala dvouletou Veřejnou obchodní školu města Pardubic.

V Pardubicích žila u své sestry Theodory a jejího manžela, tehdy podplukovníka Miroslava Brože zástupce velitele ve vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích, který ji bral spíše jako svou dceru, něž švagrovou. Sám ji doprovázel na veřejné akce a představení (uváděl ji tak do společnosti).

Mařenka se 7. prosince 1935 provdala za Aloise Vysloužila, tajemníka berní zprávy v Komárně, narozeného 14. května 1903 v Peumlově (2. Svatbu měli v kostele Svatého Václava v Olomouci. Svatebními svědky byli podplukovník Miroslav Brož a major Alfons Opluštil, oba příslušníci Jezdeckého pluku 2. v Olomouci.

S manželem Lojzíčkem jak ho rodina a přátelé nazývali, brzy čekali potomka. Bohužel o něj předčasným porodem přišli. Mařenka však již nemohla mít další děti.

Po druhé světové válce manžel Mařenky Lojzíček pracoval pro Ministerstvo zahraničních věcí a byl poslán jako pracovník velvyslanectví do Brazílie. V  květnu 1947 tak manželé Vysloužilovy odpluli lodí „S/S Argentina“  (3 do Brazílie, zde Lojzíček vedl konzulární oddělení a pro nízký stav zaměstnanců dělal také účetní agendu. Na palubě  SS Argentina překročili 10. května 1947 rovník. A absolvovali mokrý křest bohem moře – Neptunem.

V srpnu 1949 žili v Rio de Janeiro ve čtvrti Copacabana, Mařenka zde měla služebnou i kuchaře. Přesto pro místní honoraci vařila domácí knedlíky a jiné dobroty z domova. Zde je navštívili mimo jiných i cestovatelé Ing. Jiří Hanzelka s Ing. Miroslavem Zikmundem, při jejích cestě po Jižní Americe. Bydleli pravděpodobně přímo u nich (nebo na vyslanectví) a Mařenka pro ně také vařila české speciality, které si oba mocpochvalovali. Společně se domluvili, že po návratu všech z ciziny se sejdou v restauraci U Fleků v Praze. (4

Po „Vítězném únoru“ je komunisté z Brazílie v prosinci roku 1949 odvolali. Zpět do vlasti si přivezli krom jiného i chladničku, která byla tehdy v Československé domácnosti naprostý přepych a unikát. Tato chladnička bez větších potíží pracovala až do její smrti v roce 1996 tedy 45 let.

Alois dál pracoval pro Ministerstvo zahraničí jako překladatel, knihovník a později jako učitel portugalštiny. Bydleli od 10. ledna 1950 v centru Prahy, Nekázanka 5 později 7 – 100m od Slovanského domu.

Za zcela nevyjasněných rodinných, snad i pracovních důvodů si Lojzíček sáhnul na život – spáchal sebevraždu oběšením. Zemřel 21. června 1962 v Praze. Byl zpopelněn 26. června 1962 v Praze. Je pohřben rozptylem na Olomouckém ústředním hřbitově, který byl proveden 6. června 1970. Spolu s ním, byl toho dne rozptylem pohřbení i jeho švagrová – sestra Mařenky Theodora a její rodiče František a Františka Vymětalovi.

Sama Mařenka se poté přestěhovala z jejich velkého bytu naproti Obecnímu domu v Praze do menšího, který jí manžela nepřipomínal. Od roku 1970 bydlela v Benediktinské ulici 16 v Praze. Mařenka byla velice pedantní na pořádek. Vždy měla doma bezvadně uklizeno, nesnášela prach či upatlané kliky na dveřích. Byla silným kuřákem, tak bylo zábavné ji pozorovat třeba u vaření, jak jí odpadával popel u cigaret. Příbuzné zajímalo, jak vyvařovala v cizině knedlíky, když cigaretku nedala z ruky.

Protože nikdy předtím nepracovala a nebyla ani ničím vyučená, musela po smrti manžela, natrvalo nastoupit do práce, aby se uživila. Díky znalosti cizích jazyků získala místo knihovnice v Praze, kde setrvala až do odchodu do důchodu na začátku osmdesátých let.

Mařenka s Lojzíčkem vedli čilí společenský život. Z doby svého mládí, kdy žila u své sestry Dory v Pardubicích, se znala s mnoha důstojníky. Například s podplukovníkem jezdectva Františkem Venturou (5, s kterým po smrti svého manžela Lojzíčka, se pravidelně stýkala. Dcera Františka Ventury, Květa se na sklonku Mařenčina života o ni částečně starala. Stýkala se také s ženou generála Jaroslava Emingera Marií (6, kterou poznala taktéž v Pardubicích, kde generál Jaroslav Eminger velel Jezdecké škole.

Mařenka zemřela 4. října 1996 v Praze po těžké nemoci. Byla zpopelněna 15. října 1996 v Praze.

 Poznámky:

 1)         Šternberk leží cca. 20 km severně od Olomouce.

2)         Plumlov, německy Plumenau či Plumau je od 27. října 2000 město ležící 8 km západně od Prostějova.

3)         SS Argentina – (zkratka S.S. znamená – steam ship – parní loď) spuštěná na vodu v USA v roce 1929 jako SS Pennsylvania. V roce 1938 přejmenována na SS Argentina. Za války sloužila od 23. ledna 1942 pro přepravu vojáků. Nejprve se dvakrát plavila do Pacifiku a poté od léta 1942 sloužila k přepravě vojsk do Evropy. Při druhé cestě převážela jednotky obrněné divize US Army do Casablanky v tehdejším francouzském Maroku. Po skončení války převážela americké vojáky zpět do vlasti. Poté opět převážela cestující, převážně mezi USA a Jižní Amerikou. Sešrotována byla v roce 1964.

4)         „Milý Vysloužilovi,    Cochabamaba 18. srpna 1949

Tak jeden z nás strká papír do stroje a povídá tomu druhému, že píše do Ria. Druhý na to:Vysloužilovi už nás asi dali do klatby.

Máme oba strach, že na tom něco bude. Prosíme Vás, tedy sejměte z nás všechny tresty, a podívejte se na nás – nu řekneme tak hezky, jako když jsme u Vás seděli při dobrých švestkových knedlících, nebo když jsme se přehrabovali Halliburtonovi a Haakonu Mielchen. Hned bychom si to zopakovali, se všemi Mařenčinými dobrotami (jeden se naučí materialismu, když pojídá tři neděle k obědu a večeři vyschlé kuře).

Nevíme jestli, tohle hnízdo najdete na mapě, ale Cochabamaba opravdu v Bolívii je. A Cochabamaba asi dva kilometry za ní malý penziónek s velkou zahradou, mořem sluníčka a božským klidem. Tady tak sedíme, hrabeme se v poznámkách a vzpomínkách, abychom to všechni vysypali na papír a mohli pak s lehčím srdcem a čistým svědomím dál po tomhle zapeklitém kontinentu. Je to poslední pracovní zastávka. Doufáme, že to tak do pěti neděl všechno srovnáme, nastartujeme a rovnou na horu. Chtěli bychom dojet do Mexika, jestli nás bude Tatřička tak poslouchat jako dosud a jestli dostaneme konečně (po více jak roce) dopisy z domova.

Nejpozději v Mexiku cestu přerušíme, abychom se alespoň na chvíli vrátili domů. U Vás se to tak nepoznalo. To jsme byli jako doma. Ale tady v Bolívii člověk cítí, co je cizina. Jak je to s Vašimi plány? Pojedete domů na dovolenou? Uvidíme se u Fleků? Nezapomeňte, že jsme si tam umluvili schůzku!

Prosíme Vás, vyřiďte Vlastě, že jsme dostali její pěkný dopis. Odpovíme jí ještě odsud, z Cochabamaby. Třeba ještě do té doby, nějaký pěkný dopis z Ria dostaneme. A třeba nám odpustíte všechny hříchy, a napíšete nám také. Abychom se téhle naděje honem zase nezbavili, tak za čerstva adresu: H – Z, c/o Quinata La Paz, Cosilla Postal 730, Cochabamaba, Bolivia, pokud možno letecky a doporučeně, vzhledem k tomu, že bolivijská pošta je tak trochu sousedský podnik, ve kterém u obyčejných nebo nedoporučených dopisů, na nějakém tom měsíci nesejde.

A ještě srdečné pozdravy, všem přátelům na legaci, panu radovi Piťhovi, panu Rosovi i Bilerovi. A samozřejmě Vlastě. Potkáte-li Vaňátkovy, řekněte jim, že na ně vzpomínáme často, a že se nám ponich občas zasteskne. Napíšeme jim ještě odtud.

Se srdečnými pozdravy Vaši: Jiří Hanzelka, Mirek Zikmund

5)         Podplukovník jezdectva František Ventura se narodil 13. srpna 1894 ve Vysokém Mýtě v rodině školního inspektora. Před Velkou válkou studoval v Praze Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. V roce 1915 narukoval do Rakousko–Uherské armády. Stal se z něho důstojník jezdectva – Hulánů.

Po konci války zůstal věrný vojenskému jezdectvu. Byl poslán sloužit do Pardubic k Jezdeckému pluku 8. „Knížete Václava Svatého“.

V (2.) lednu 1920 nastoupil do Ústřední ekvitační školy v Pardubicích a v září 1920 byl slavnostně vyřazen. Poté absolvoval proslulou jezdeckou školu ve francouzském Saumuru. Po návratu z Francie byl přidělen k vojenské akademie v Hranicích. Kde učil vojenské akademiky jízdě. Později byl s jezdeckou školou přeložen do Hodonína a Pardubicic.

Stejně jako většina jeho kolegů – důstojníků jezdectva i on se účastnil koňských závodů – dostihů. V roce 1922 v Pražské Chuchli vyhrál skokovou soutěž s klisnou Aspasií, vyhrál dostihy i v zahraničí, např. ve Vídni, Berlíně, Varšavě, v Nice a Římě.

V roce 1927 u Jezdeckého pluku 8. v Pardubicích poznal svého koně Eliota (7.

Největšího sportovního úspěchu se dočkal v roce 1928 v Amsterdamu. Zde se konali IX. olympijské hry. O československých jezdcích a o Československu se toho tehdy mnoho nevědělo. Proto nebyli  bráni jako konkurence. V jezdeckých skokových soutěžích bylo 47 nejlepších jezdců světa. Mezi nimi i další dva Českoslovenští vojenští jezdci kapitán Rudolf Popler s Denkem a Josef Rabas s Daghestanem.  

V samotné soutěži je čekalo několik kol. V posledním kole – rozeskakování již startovali pouze tři jezdci nadporučík František Ventura na koni Eliot, kapitán Pierre Bertrám de Balanda na koni Papillon z Francie a major Kühn na koni Pepotz ze Švýcarska (takové bylo i závěrečné pořadí). Poslední překážku oxer o výšce 160cm a šířce 210cm překonal pouze Eliot. Tento výkon se zapsal do Guinessovy knihy rekordů, nejnižším olympijským skóre (nulový počet chyb) v parkurovém skákání.

Nadporučík František Ventura po získání zlaté olympijské medaile (8 a návratu do Československa byl povýšen na kapitána a byl přijat prezidentem republiky T. G. Masarykem.

Poté opět učil v jezdeckém učilišti v Pardubicích. Závodní kariéru ukončil v roce 1930 po pádu z koně na závodech v Nice. Jako rozhodčí se zúčastnil jezdeckých soutěží na XI. olympiádě v roce 1936 v Berlíně.

V roce 1939 odešel z armády do výslužby a stal se ředitelem Královéhradeckých mostáren a strojíren. V roce 1945 se opětovně vrací do činné služby. V dubnu 1948 byl penzionován a později mu byla odebrána hodnost  a penze. Následně se živil jako kotelník, vrátný i likvidátor mandelinky bramborové.

V roce 1955 se s rodinou přistěhoval do Karlových Varů, do Tašovic. Zde v Karlových Varech se velice brzy začal zajímat o místní jezdectví. Začal působit v secesní jízdárně v Karlových Varech, Tuhnice. Zde trénoval mladé jezdce i koně. V roce 1957 na mistrovství republiky ve skoku v Poděbradech jeho svěřenci obsadili stříbrné a čtvrté místo. V šedesátých letech 1958 se přestěhoval zpět do Prahy a stal se předsedou Jezdeckého oddílu Jiskra Bílá Hora. Také jako brigádník pásl ovce na státním statku Klecany. Zde v Praze jezdil na klisně Matra (hnědka). Zemřel v Praze 2. prosince 1969. Krom jezdectví hrál tenis, lyžoval, jezdil rád autem a na motocyklu.

6)          Marie Emingerová 12. června 1897 – 5. dubna 1969, choť generála Jaroslava Emingera. Generál  Eminger byl ochráncem a přítelem rodiny Plukovníka Miroslava Brože. Narodil se 4. června 1886 v Čáslavi. Po vzoru svého otce, Čeňka rytíře Emingera plukovníka Rakouska-Uherska, rozhodl se stát důstojníkem. Vystudoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě a nastoupil jako poručík v srpnu 1907 k 7. Dragounského pluku v Dobřanech. Později vystudoval Vysokou válečnou školu ve Vídni (Kriegsschule 1. říjen 1911–31. červenec 1914) a stal se štábním důstojníkem na ruské a italské frontě Velké války. K 1. listopadu byl povýšen na nadporučíka a k 1. září 1915 na kapitána.

Kapitán generálního štábu Jaroslav Eminger se dne 9. listopadu 1918 přihlásil do Československé armády a zúčastnil se bojů s Maďary na Slovensku. Poté byl náčelníkem československé vojenské mise Budapešti a následně velel jezdeckému pluku, jezdeckému učilišti, jezdecké brigádě, Zemskému velitelství v Brně a byl i přednostou jezdeckého oddělení na MNO. Dne 13. července 1933 byl Jaroslav Eminger povýšen do hodnosti brigádního generála. V záři 1938 velel na Slovensku 3. rychlé divizi.

V dubnu 1939 se stal generálním inspektorem protektorátního Českého vládního vojska. Generál Eminger vytvořil koncepci Vládního vojska, podle jeho slov „má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa“. On a většina důstojníků jeho štábu věřili, že ve správný čas mohou pomoci svrhnout nacisty v Čechách. Až po příchodu Reinharda Heydricha poznali, že je to nemožné.

Vládní vojsko v síle 7 000 mužů se vyhýbalo jakémukoli nasazení v Německých rukách, jak jen to bylo možné. Bylo vojensky nasazeno až v květnu 1944 v Itálii, a to jen ke strážní službě.

V jednom z rozhovorů s důstojníky, v němž reagoval na dotaz, jak má důstojník vládního vojska pracovat s novými německými instrukcemi proti parašutistickým výsadkům, odpověděl. „Bude-li jich málo, nenajdete je. Bude-li jich mnoho, přidáte se k nim!“

Po květnu 1945 stanul před soudem za kolaboraci. Dne 26. dubna 1947 ho soud zprostil všech obvinění. V prosinci 1948 Ministr národní obrany Ludvík Svoboda poslal generála Emingera mimo činnou službu. Zemřel v Praze 14. července 1964. Pohřben spolu se svou chotí Marií na Olšanských hřbitovech v Praze.

Jaroslav Rminger měl čtyři sestry Emu, Růženu, Marii, Jiřinu, rodiče měli další dvě děti, ale ty umřeli krátce po narození.

7)    Ryzák Eliot byl valach bez původu, z uherské pusty (travinaté stepi v Maďarsku –  Uhersku). Byl zakoupen armádou a jezdeckému výcviku přidělen k remontní eskadroně Jezdeckého pluku 8., která byla umístěna v Josefově. Po půlročním výcviku byl zařazen ke kulometné eskadroně v Přelouči s velmi špatným posudkem: „Eliot, ryzák valach, velmi dobře stavěný jezdecký kůň, tvrdé konstituce, těžce ovladatelný, vzpurný, vhodný jako nosný!“. Jednoho dne se sám ve stáji odvázal a vyběhl na dvůr a nechtěl se nechat chytit, přeskakoval voj a i vůz. Procházející tehdy nadporučík František Ventura poznal skokového koně. Nalákal ho na chleba a osedlal. Po krátké přípravě překonal výšku 183 cm, což byl tehdejší Československý rekord.

František Ventura o něm říkával „Skákal úžasně jen proto, že měl absolutní respekt před překážkou. Bál se o ni cvrnknout, zavadit. A to jsem poznal a dovedl jsem mu vyhovět v sedle.“

Eliot v roce 1936 byl vyřazen ze stavu armádních koní a František Ventura vymohl pro Elliota čestnou penzi ve vojenské hříbárně v Mimoni. Pak se dostal do stáje pana Košťála, majitele pardubické kavárny a hotelu Veselka. Pan Košťál byl za okupace s rodinou v roce 1942 pro podporu parašutistů popraven. Němci  ryzáka Eliota pak poslali na jatka.

8)          Byla to tehdy třetí zlatá olympijská medaile Československa a jediná, kterou má dodnes naše republika (Československá I., komunistická i samostatná) z jezdeckých disciplín.

Zdroje:

Vlastní archiv

https://www.olympic.cz/sportovec/1540--frantisek-ventura

https://www.horses-online.cz/index.php?mmi=1107&smi=1223

https://www.majlinka.estranky.cz/clanky/velikani-jezdectvi/frantisek-ventura.html

https://www.equichannel.cz/frantisek-ventura-a-ti-druzi

https://www.kpp.iipardubice.cz/1123253157-prvni-olympijske-zlato-pro-csl-jezdecky-sport.php

Háchovi Melody Boys, Jindřich Marek, 2003, ISBN 80–85280–95–7 – Eminger

https://www.arcig.cz/projekty/historseminar/kuzvart.pdf – Eminger