Poznámka autora: V textu jsou použity dva druhy písma.                              Verze 3 / 3. 12. 2023

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k textu.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy, citace zúčastněných osob (eventuelně hodnosti a názvy).

 

   V textu se objevují též dobové zkratky vojenských jednotek či výrazů, zde jsou uveřejněny ty nejběžnější:

EOA              Eskadrona obrněných aut

KOPL            Kulomety v obraně proti letadlům

KPÚV            Kanón proti útočné vozbě (protitankový kanon)

OPL               Obrana proti letadlům – jednotka

OPÚV           Obrana proti útočné vozbě – jednotka

PO                 Protiletecká ochrana

RD                 Rychlá divize

ZC                 Závěrečné cvičení

LT                 Lehký tank

SPO               Smíšený přezvědný oddíl

OA                 Obrněný automobil

ÚV                 Útočná vozba

LK                  Lehký kulomet

TK                 Těžký kulomet

 

Poznámky:

1)         2. Jezdecký pluk Československého vojska Rusy (legionářského) byl založen 4. října 1918. Od svého počátku byl pluk budován jako průzkumná jednotka, jež by byla součástí II. československé střelecké divize, pro kterou měl provádět průzkumnou činnost. Proslavil se bojovou činností na transsibiřské magistrále v letech 1919–20. Za tuto činnost byl pluku 2. května 1920 udělen čestný název „Sibiřský“.

„Se svolením velitele Československého vojska na Rusi bylo uděleno na námět jeho činů a jeho těžké práce na Sibiři jméno 2. Československý jízdní „Sibiřský“

I Vy, bratři buďte vždy hrdi na toto jméno … Zdar Vám – Sibirjaci“

 

2)         C. a k. Dragounský pluk 12. velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče z Olomouce, z Rakousko–Uherské armády. Pluk byl založen roku 1798 jako Kyrysnický pluk 12. V roce 1867 byl přeorganizován na Dragounský pluk 12. 

Velitelem pluku byl v letech 1866 – 1872 plukovník Gustav Dunst von Adelshelm, 1872 –1879 plukovník Arthur Graf Mensdorff – Pouilly, 1879 plukovník Hermann Körber, 1879 – 1886 plukovník Adolph von Bothmer, 1886 – 1890 plukovník Eduard von Michalowski, 1890 – 1893 plukovník Adolph von Hagen, 1893 – 1898 plukovník Johann Kutschka, 1898 – 1902  plukovník Karl Solms–Wildenfels, 1903 – 1904 plukovník Artur Freiherr von Gelan, 1905 – 1907 plukovník Maximilian Freiherr von Weber, 1908 – 1908 plukovník Heinrich von Risch, 1910 bez velitele, 1911 plukovník Miecislaus Graf Ledóchowski, 1912 podplukovník Edmund Van Goethem de St. Agathe, 1913 – 1915 plukovník Nikolaus Karapancsa Edler von Kraina (2A.

Pluk sídlil 1866 – 1871 v Güns, 1871 – 1879 Prossnitz, 1879 – 1886  Brünn, 1886 – 1889 Göding, 1889 – 1892 v Olomouci. Celý pluk byl v letech 1892 – 1900 posádkou v Krakově. Štáb pluku v letech 1903 – 1909 sídlil v Krakově, poté v Olomouci. I. division 1903 – 1909 sídlil v Kobierzyn, poté v Olomouci. II. division 1903 – 1909 sídlil v Krakově, poté Bzenec. V roce 1914 sídlil štáb pluku s kulometným a ženijním oddílem v Olomouci taktéž I. division, krom 1. eskadrony ta byla v Přerově. II. division sídlil v Bzenci, krom 6. eskadrony ta byla v Přerově.

Náhradní – doplňovací kádr – oddíl –  těleso sídlilo po celou dobu existence pluku v Olomouci, odkud byl doplňován.

Pluk se aktivně se účastnil napoleonských válek v letech 1800 až 1815, tažení do vzbouřeného Maďarska v roce 1849, v roce 1859 bojuje s francouzsko–piemontskou armádou u Magenty a Solferina a též se aktivně zapojuje do bitvy u Hradce Králové za prusko–rakouské války v roce 1866.

Pluk byl za I. světové války nasazen v rámci 7. Kavallerie truppen divisions – 7. jízdní divize, ta byla podřízena 1. sboru, součástí sboru byla též 5. a 12. pěší divize a 1. polní dělostřelecká brigáda a 2. pevnostní dělostřelecká brigáda.

7. jízdní divizi byla podřízena 11. a 20. Kavallerie brigade – 11. a 20. Jízdní brigáda. 11. Jízdní brigáda měla v sestavě Dragounský pluk 10 a Hulánský pluk 2 a 20. Jízdní brigáda měla v sestavě Dragounský pluk 12 a Hulánský pluk 3.

Na začátku války velel 7. Jízdní divizi Feldmarschalleutnant – Polní podmaršál Ignaz von Korda (2B (srpen 1914 – březen 1915). Poté se velení ujímá do července 1916 Generalmajor Siegmund von Micewski, do srpna 1917  Generalmajor  Gabriel Marenzi von Tagliuno und Talgate a jako poslední má velení Generalmajor Alexander Szivo de Bunya.

V srpnu 1914 se 12. dragounský pluk v rámci 7. jezdecká divize přesunula na bojiště v Haliči. Divize zde byla nasazena uprostřed bojiště na styku rakousko-uherských a německých vojsk. V srpnu podnikal jen průzkumné výpady k řece Visle, v září se zapojil do bojů na jih od Lublinu. V polovině září byl přemístěn na předmostí u Sieniawy a na přelomu září a října se zúčastnil tažení podél severního břehu Visly až řece San. Koncem října prodělal boje u Ivangorodu (Deblinu) a jižně od Lodže a počátkem listopadu se stáhl k řece Warta. A na sklonku roku 1914 se zúčastnil bitvy u Tomaszówa.

Na jaře 1915 se 7. jezdecká divize nacházela na severním křídle armádní skupiny Kövess u armády německého generála Woyrsche a čítala 3200 jezdců, přičemž 12. dragounský pluk tvořilo 5 eskadron z původních 6. V květnu 7. jezdecká divize bojovala u Opatówa a následně postupovala podél severního břehu řeky Visly (2C. V červenci se zúčastnila dalšího útoku na Ivangorod (Deblin) a překročila Vislu u Ryczywólova. V měsících srpen a září postupovala se 4. armádou na Lukow, Siedlec a Kowel. Po odražení protiofenzívy ruských vojsk se zapojila do říjnových bojů armádní skupiny německého generála Geroka u Kulikowic a Czartorijska. Po následné stabilizaci fronty byla divize na sklonku roku 1915 převedena do zálohy 2. armády a rozmístěna u města Brody. Od roku 1916 12. dragounský pluk měl již jen čtyři eskadrony. Při ruské ofenzívě v červnu 1916 byla divize zařazena v sestavě 1. armády a ustupovala na Lipu. Během následné protiofenzívy rakousko-uherských vojsk bojovala o Ulgowku.

Po skončení bojů měl pluk ve stavu dvě eskadrony a celá 7. jezdecká divize čítala pouhých 700 jezdců.

V listopadu 1916 byl pluk v rámci své divize převelen na  Rumunské bojiště do stavu německé 9. armády při tažení na Bukurešť. Dobytí rumunského hlavního města se však nezúčastnila, protože byla předána k jižněji postupující Dunajské armádě, se kterou dosáhli rumunsko-ruské hranice u města Galati. V prosinci 1916 a v lednu 1917 byl ve vesnicích u řeky Putny a Sere, spolu s Dragounským plukem 10. V červenci 1917 se divize přesunula k 7. armádě do Sedmihradska, ovšem aniž by došlo k jejímu zasazení do bojů. Koncem téhož měsíce se přemístila k 1. armádě, která byla nasazena mezi rakousko-uherskou 7. armádou a německou 9. armádou.

V druhé polovině roku 1917 proběhla reorganizace jezdectva na tzv. sesedlané jezdectvo. Eskadrony byly doplněny pěšáky na takzvané pěší eskadrony. Tak 12. dragounskému pluku zůstala pouze jedna eskadrona jízdní, ostatních pět bylo pěších.

Po podepsání Brestlitevského míru na jaře 1918 7. jezdecká divize byla poslána zpět na ruskou frontu a  obsazovala rozsáhlé území jižní Ukrajiny. Následně se divizní velitelství umístilo v Jelizavetgradu a její podřízené jednotky okolo, kde zůstaly až do listopadu 1918, kdy obsazené oblasti vyklidily. Pádem monarchie se jezdci rozutekli domů. Jako celek se pluk do své posádky v Olomouci již nedostal. Pluk pak v Olomouci představovalo náhradní těleso, z něhož vzniklo po pádu Monarchie v roce 1918 několik eskadron.

 

2A)       Oberst – plukovník Nikolaus Karapancsa Edler von Kraina, narozen 14. května 1860 v Vracsevgáj v Chorvatsku, zemřel 14. listopadu 1925 v Chorvatsku. Manželka Freiin Zdenka rozená Hellenbach von Paczolay (1861 Chorvatsko – 1921 Chorvatsko). Spolu měly dva syna a jednu dceru.

 

2B)       Generál jezdectva Ignaz von Korda, se narodil 12. září 1858 v Josefově. Pravděpodobně vystudoval jezdeckou kadetní školu a v roce 1877 je jako poručík veden u Dragounského pluku 4. Později slouží u Dragounského pluku 11, na jezdecké kadetní škole, generálním štábu a velí Husarským plukům 9 a 3. Poté velí  8. Jízdní brigádě a od roku 1911 je velitelem 7. Kavallerie truppen divisions – 7. jízdní divizi. V březnu 1915 přijímá velení 11. sboru, 21. srpna 1915 je povýšen na General der Kavallerie – Generála kavalerie. V červenci 1916 opouští post velitele 11. sboru. Rozpad monarchie přežívá o pouhý měsíc, umírá 11. prosince 1918.

 

2C)       Jedním z válečných příslušníků pluku byl Dragoner František Majerník (Polák) zedník z Rymanova v dnešním Polsku (* 1893 – † 1973) byl povolán týden po mobilizaci v roce 1914 k C. a k. Dragounskému pluku 12. v Olomouci.

Po základním výcviku byl v polovině října 1914 v doplňovacím oddílu poslán na frontu do Haliče. Bojoval při ústupu Rakousko–Uherských a Německých vojsk, který začal v polovině září 1914 a trval až do zimy. O velikonocích 1915 bylo podle vzpomínek Dragoner (vojín – jezdec) Františka Majerníka vyhlášené příměří, které ruská strana nerespektovala  a dělostřeleckou palbou znepříjemňovala svátky v zákopech. Na jaře po generálním útoku, který započal 2. května 1915 průlomem u Gorlice, padnul do ruského zajetí. Při odchodu jeho průzkumného odřadu z pozorovací pozice, jeho kůň byl unaven z pronásledování donských kozáků a padl při přeskakování překážky. Při svém více jak půl ročním bojovém nasazení byl několikrát raněn a získal bronzové vyznamenání za statečnost.

Několikrát změnil zajatecký tábor, až se v květnu 1918 objevil v Omsku. Zde odmítnul vstoupit do Československých legií. Na jaře 1919 byl přesunut na práci na území dnešního Turkmenistánu k městu Ašchabat, město však ovládali bolševici. Dobrovolně zde přečkal zimu a poté se pěšky vydal do nové vlasti. Na konci léta 1920 se objevil doma. O rok později musel utéct od povinného odvodu do Polské armády do Československa. Po nočním pochodu se objevil v obci Vyšný Komárnik na Slovensku. Zde si našel práci, ženu a nový domov.

Zdroj:https://www.espektrum.sk/index.php?text=7462-stropkovske-rukovanie-do-velkej-vojny-a-navrat-po-siestich-rokoch

 

2D)      Jedním z dlouholetých důstojníků C. a k. Dragounského pluku 12. v letech 1890–1918 byl pozdější brigádní generál Bohumil Binko, narozený 28. září 1869 v Prostějově v Rakousko–Uherské monarchii. Po vystudování Nižší i Vyšší vojenské reálky a Tereziánské vojenské akademie nastoupil v srpnu 1890 vojenskou službu v hodnosti poručíka u Dragounského pluku 12 v Olomouci. Časem postupoval v hodnostech a ve funkcích až v listopadu 1915 byl jmenován Oberstleutnant (podplukovníkem). V roce 1917 se stává velitelem náhradní korouhve v Olomouci a říjnu 1918 zástupcem velitele pluku (velitelem části pluku nacházející, se v Čechách). Od převratu do srpna 1919 je postaven mimo službu, ale v srpnu 1919 se stává velitelem Dragounského pluku č. 10 a od března 1920 pracuje na MNO v Praze v oddělení Jezdectva jako jeho přednosta. K 1. lednu 1931 odchází do zasloužené výslužby.                    

Zdroj: https://forum.valka.cz/topic/view/107042#381624

Jako záložní poručík – Leutnant in der rezerve byl u pluku veden i hrabě Kuno Theodor Augustin Franz Leopold Maria Des Fours Walderode (19. února 1879 Křetín – 4. února 1956 Německo). Studoval na Univerzitě v Cambridgi a Právnickou fakultu Německé univerzity v Praze, aby po absolvování jednoroční službě u 12. dragounského pluku nastoupil do diplomatické služby. Kde působil i za války.

 

3)         Jezdecké kasárny (areál 15, 5 hektaru) v Olomouci – Hodolany vybudované v letech 1903 – 1905 (jiný zdroj 1900 – 1907) tvořilo skoro dvacet zděných objektů.

 

4)         Československé vojsko se vzniklo po 28. říjnu 1918, jako nesourodá síla s nejednotnou organizací, na základě doplňovacích praporů jednotlivých pluků zřízených na našem území Rakouskem–Uherskem. Dále zde vojensky vystupovali dobrovolnické formace, převážně sokolové. S reorganizací se však mohlo začít, až po ukončení bojových operací na Slovensku na podzim roku 1919. MNO 21. prosince roku 1919 vydalo výnos, nazvaný Splynutí zahraničního a domácího vojska – Unifikací. Spočíval ve sloučení dosud různě organizovaných vojenských jednotek a těles, která vznikla po převratu, s útvary přicházející ze zahraničí – francouzské, italské a  ruské legie.

 

5)         Na začátku války měla armáda ve zbrani 36 000 profesionálních důstojníků. Po mobilizaci cca. 50 000  profesionálních (ti kteří vystudovali vojenskou kadetku) a několik desítek tisíc záložních důstojníků takzvaných jednoročních dobrovolníků na pozice velitelů čet. Do konce roku 1914 z profesionálních důstojníků padlo cca. 3 200 důstojníků, na 16 000 jich bylo raněno nebo jinak vyřazeno z bojů a cca. 3 000 padlo do zajetí. Ztráty tak dosáhli 44 % z profesionálního sboru důstojníků. V dalších letech to nebylo lepší. Kadetní školy jich při zkráceném studiu dokázaly vyprodukovat pouze několik tisíc nových důstojníků. Profesionální důstojníci tak byli jmenováni na posty velitelé praporů a do štábů. Velitelé rot a čet (hlavně u pěchoty) se skoro výlučně skládalo ze záložních důstojníků – in der reserve.

 

6)         Gážista je státní zaměstnanec dostávající gáži – plat. Vojáci z povolání rotmistři a důstojníci se v interních zprávách nazývali gážisté. Plat – gáže se nazývala služné. Délesloužící poddůstojníci (i mužstvo) bralo denní služné (podle hodnosti) a místo normálního platu se jim vyplácela měsíční prémie.

V letech 1920 – 1922 byl denní plat mužstva podle návrhu M.N.O. z 19. března 1920 „stanoví se požitky takto: pro vojína bez hodnosti 0, 50 Kč, svobodníka 0, 70 halířů, desátníka 1 koruna, četaře 1, 50 koruny a rotmistra 2 koruny. A drahotní přídavek denní pro vojína až pro četaře 2 Kč. Po dobu nemocničního ošetřování obnáší denní plat polovinu hořejší výměry.“

Ve druhé polovině 30let pobíral služné a činnovné (příplatek podle lokace a výše výdajů místního trhu) poručík, který ukončil Hranickou akademii a byl poslán sloužit například do Karlových Varů (Olomouce) 10 200 Kč + 4 080 Kč. Čerstvě povýšený Plukovník jezdectva v Olomouci pobíral služné, činnovné a výchovné na jedno dítě 39 000 Kč + 5 616 Kč + 1 800 Kč ročně (pokud sloužil v Praze, činovné činilo o 984 Kč více).

Pro vojíny a poddůstojníky denní služné ve 30tých letech činilo: vojín 1.50 Kč, svobodník 1.70 Kč, desátník 2 Kč, četař 2.50 Kč a rotný 4 Kč. Za dobu strávenou v ošetřování ve vojenské nebo civilní nemocnici bylo služné: vojín 0.25 Kč, svobodník 0.35 Kč, desátník 0.50 Kč, četař 0.75 Kč a rotný 1 Kč. Po dobu kázeňského trestu na svobodě bylo pro všechny jednotné služné 0.25 Kč.

 

7)         Podplukovník Jan Slavík velel náhradní doplňovací eskadroně – Ersatz Escadron Dragounského pluku č. 12.  Od převratu velel nově vzniklému pluku domácího vojska, postavenému na základě náhradní eskadrony. Po příchodu legionářského 2. jízdního pluku, byl poslán do Dobřan kde k 1. říjnu 1920, v rámci unifikace branné moci z Dragounského pluku 10. domácího vojska vznikl Jezdecký pluk 10. Podplukovník Jan Slavík se stal jeho prvním velitelem (1. říjen 1920 – leden 1922). V květnu 1921 byl Jezdecký pluk 10. přesunut do posádky v Berehovu na Podkarpatské Rusi.

 

8)         Pozdější podplukovník jezdectva Karel Lehmann (narozen 1891, německé národnosti)) je v roce 1921 přidělen ke 2. jezdecké brigádě jako zpravodajský důstojník. V roce 1928 již jako štábní kapitán byl kmenově přidělen k Jezdeckému pluku 8, ale sloužil v Jezdeckém učilišti v Pardubicích. V době mobilizace v roce 1938 velí smíšenému přezvědnému oddílu 15 (SPO 15) – divizní eskadrona.

 

9)         Augmentační sklad je sklad nedotknutelných zásob – výstroje a výzbroje pro mobilizované útvary v případě války.

11)       Šavle vzor 77 byla určená pro jízdní dělostřelce – Rakousko–Uherska –  Šavle pro jízdní dělostřelce 1877. Československé Jízdní pluky však byli vyzbrojeni Rakousko–Uherskou Jezdeckou šavlí vzor 1904. Ta byla přeznačena – Československá  šavle vzor 4 (nebo 04), nadále se vyráběla na Slovensku. Odkaz na karabiny vzor 95 je pod označením poznámky (44.

 

12)       Rittmeister pozdější podplukovník jezdectva Felix rytíř Koschin z Freudenhofu narozen 30. května 1886 v Praze, majitel řádu Železné koruny s válečnou dekorací, oženil se 9. prosince 1916 v Olomouci s Marianne Kűhnovou, narozenou 22. dubna 1893 v Josefově zemřela 17. září 1974 v Praze. Spolu měli dva syny Felixe (1918 – cca. 2000) a Maxmiliána (1922 – 2005).

Rytmistr – kapitán Felix Koschin velí eskadroně Dragounského pluku č. 12 domácího vojska v bojích na Slovensku v roce 1919. V Rožnově se 22. července 1919 ujímá velení i 1. eskadrony Dragounského pluku 2, domácího vojska. Druhý den provede přehlídku obou eskadron divizní generál. Dne 1. srpna 1919 obě eskadrony dostávají rozkaz k přesunu a obsazují oblast Plešivce Silica – Borzová. Zde vykonávají strážní službu až do 16. srpna 1919, kdy se přesouvají zpět k divizi do Rožnova. Dne 25. srpna 1919 se eskadrona Dragounského pluku 2 opětovně osamostatňuje.

Dne 2. března 1920 bylo uveřejněno udělení „Válečného kříže s divizní pochvalou“ velitelem VI. divize rytmistrovi Felixi Koschimovi příslušníku dragounského pluku č. 12. „Vyznamenal se svojí osobní statečností v boji dne 2. a 22. června, kde se svým malým oddílem hájil cestu z Margican do Štěpanovců.

Jako štábní kapitán je od 1. ledna 1924 přidělen k Jezdeckému učilišti v Hodoníně. Později se vrací k pluku, kde střídavě velí polní nebo náhradní korouhvi. V roce 1932 je již podplukovníkem jezdectva. V červenci 1934 byl poslán na zkušenou k Dělostřeleckému oddílu 82, k pluku se vrací 28. září 1934 a převzal opět velení I. polní korouhve jakož i všechny dřívější funkce.

Dne 7. ledna 1936 kupuje vojenského koně Justinal J – 2814 narozeného 1. října 1929, za částku 1 800 Kč do svého neomezeného vlastnictví. Takže chybí na povinnou 10 letou dobu ježdění koně 3 roky 9 měsíců. Kupní cena je vypočtena podle předpisu K – III – 2, čís. III z letošní remontní ceny 4 800 Kč určené k výkupu těchto koní….“.

V době mobilizace velí I. polní korouhvi.

Umírá 24. října 1977 v Dobřichovicích.

Jeho otec taktéž Felix rytíř Koschin z Freudenhofu (1. června 1849 v Táboře – 2. července 1935 v Praze) majitel c.k. řádu Leopoldova III. třídy, c.k. president Obchodního soudu v Praze, oddán dne 11. září 1879 v Chocni s Bertou Haudkvou (22. června 1859 ve Strasswalchen u Salzburgu – 28. listopadu 1947 v Praze), spolu měli dva syna a dvě dcery.

Zdroj: https://docplayer.cz/160498107-I-rodova-pravni-tradice.html

 

13)       Zároveň se vznikem Československa a Polska po rozpadu Rakouska–Uherska vznikl konflikt o Těšínsko. Díky energetickému zásahu podplukovníka Josefa Šnejdárka (13A v lednu 1919 se vedla úspěšná jen takzvaná sedmidenní válka s Polskem. Spor nakonec urovnala konference velvyslanců ve Spa v červenci 1920, proto byla nutná znovu zvýšená přítomnost československého vojska – pro případ nepokojů nebo ozbrojeného střetu s Poláky. V roce 1924 byla vytyčena vzájemná hranice.

Spor byl ukončen uzavřením smlouvy o vzájemných hranicích až v roce 1958. Pro nově vzniklé Československo bylo území krom velkých podzemních zásob uhlí, důležité kvůli vybudované Košicko–Bohumínská dráze. Jako jediná totiž spojovala české země s východním Slovenskem a Zakarpatskou rusí.

 

13A)    Generál Josef Šnejdárek se narodil 2. dubna 1875 v Napajedlech, absolvoval kadetní školu v Praze. V roce 1895 byl vyřazen v hodnosti Fähnrich – důstojnický zástupce a byl poslán k Trainregiment Nr. 2 a 14. Po dvou letech z Rakousko–Uherské armády odešel a jako vojín vstoupil do francouzské Cizinecké legie.

V Cizinecké legii dosáhl hodnosti adjudant – rotmistr a po absolvování školy pro důstojníky pěchoty v roce 1907, se stal důstojníkem u pluku alžírských střelců francouzské koloniální armády.

V první světové válce Šnejdárek bojoval na západní frontě a dosáhl hodnosti majora, v roce 1917 byl přeřazen k vznikajícím Československým plukům ve Francii.

V roce 1919 se stal velitelem československých vojsk operujících na Těšínsku. Poté se stal velitelem divize v bojích proti Maďarské republice rad na Slovensku (24, kde zvítězil v bitvě o Zvolen a jeho vojska postupně obsadila část bývalých Uher. Později byl jmenován armádním generálem. V polovině 30. let byl penzionován.

Roku 1939 odešel do Francie, v roce 1914 do severní Afriky, zemřel 13. května 1945 v Casablance a zde i pohřben. Jeho ostatky byly v roce 1996 převezeny do rodinného hrobu v Napajedlích.

 

14)       Major Vojtěch Dyk se stává prozatímním velitelem pluku za podplukovníka Jana Slavíka v polovině července 1920, před příjezdem Legionářského Jezdeckého pluku 2. Na konci září 1920 je poslán spolu s podplukovníkem Janem Slavíkem do Dobřan, k právě zakládanému Jezdeckému pluku 10. Podplukovníkem Slavík se stává velitelem (1920 – 1922), major Dyk velitelem I. korouhve (1921 – 1923).

 

15)       Plavidlo kterým se domů dopravoval 2. jízdní pluk bylo spuštěno na vodu v loděnicích Belfastu 17. listopadu 1892 a dostavěno 27. července 1893 pod jménem S.S. Mobile (zkratka S.S. znamená – steam ship – parní loď).

Objednána spolu s dalšími třemi sesterskými loďmi byla nákladní společností African Steamship Company (Elder Dempster & Company). Ale okamžitě byla pronajata lodní společností Atlantic Transport Line, která ji v říjnu 1896 koupila.

Dne 14. července 1898 ji koupila Americká vláda za 660 000$ spolu s dalšími 5 plavidly pro transport jednotek, v právě probíhající Španělsko – Americké válce a Filipínsko – Americké válce. Americké úřady ji přejmenovala na USAT Shermen (USAT – U. S. Army Transport) a dostala pořadové číslo 1.

Později sloužila i přepravě jednotek na potlačení takzvaného Boxerského povstání v Číně a v I. světové válce. V roce 1920 provedla jednu cestu s částí jednotek Československého vojska na Rusy – 2. Jízdního pluku.

V roce 1922 byla prodána společnosti Los Angeles Steamship Company za 60 000$ a přestavěna na kabinové plavidlo (pro 178 pasažérů I. třídy) za 300 000$. Sloužila na lodní lince Los Angeles – Hawaii. Plavidlo bylo přejmenováno na Calawaii. V roce 1933 byla sešrotována v Japonsku.

Délka: 136,8m, šířka: 15.3m, výtlak 5 780t, max. rychlost 14 uzlů, spotřeba uhlí cca. na den 60t, 4 nákladní prostory, dokázalo uvést pro US Army 80 důstojníků 1 000 mužů a 1 000 koní.

 

16)       Plukovník (později Brigádní generál) Jaroslav Červinka narozený 24. června 1889 v Rize v tehdejším carském Rusku (dnes Lotyšsko) byl synem polské šlechtičny a generála Jaroslava Červenky *1948, +1933. (Otec byl důstojníkem postupně v Rakousko-Uhersku, carském Rusku, Československých legií a v Československé armádě. V Ruské a Československé armádě měl hodnost generála.) Po základním ruském vzdělání absolvoval ruské Pavlovské vojenské učiliště, kde byl vyřazen v roce 1909 v hodnosti podporučíka Ruské armády. Později studoval Nikolajevskou akademii generálního štábu. V prosinci 1914 byl těžce raněn jako velitel čety Sanktpetěrburského gardového pluku u Varšavy, Góra Kalvarii. Po vyléčení je v březnu 1915 přidělen do štábu 2. ruské armády. Na jaře 1916 je jmenován velitelem poddůstojnické školy 3. gardové divize v Petrohradě. Dne 28. dubna 1917 si podává žádost o zařazení do Československých legií. Je přijat a v květnu je presentován u Československých legií v hodnosti kapitána. Od srpna 1917 se stává velitelem 6. střeleckého pluku „Hanáckého“ a 5. září 1917 je jmenován plukovníkem. Od 9. března 1918 se účastní s 6. střeleckým plukem „Hanáckým“ bitvy u Bachmače (samotná bitva proběhla mezi 8. a 14. březnem 1918). Od dubna 1918 do září 1918 pracoval jako podnáčelník štábu Československého armádního sboru v Omsku a zasloužil se o vznik jedné ze tří základních částí budoucího 2. jízdního pluku, takzvanou Čeljabinskou záložní eskadronu pod velením praporčíka Jaroslava Slavíka.

Dne 9. října 1918 je jmenován velitelem právě ustanoveného 2. jezdeckého pluku. Po návratu do Československa zůstává v činné službě v hodnosti plukovníka jako velitel 2. jezdeckého pluku „Sibiřský“ v Olomouci. V lednu 1921 je povýšen do hodnosti plukovníka pěchoty Československé armády. V květnu 1921 je povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Od 1. listopadu 1923 je velitel 9. pěší brigády v Českých Budějovicích a 15. června 1925 se stává velitel 3. jezdecké brigády v Bratislavě, které velí až do listopadu 1936. Dne 1. května 1928 je jmenován brigádním generálem. V březnu 1938 se stává posádkovým velitel Prahy. V lednu 1940 odchází do penze. V květnu 1945 je obviněn z kolaborace s Němci. Po převratu 1948 je přestěhován do nuceného bydliště v Černošicích, kde žije u své dcery. Jako jiní i on je utlačován komunistickým režimem. Dne 3. dubna 1985 umírá v Praze.

Během služby v carské armádě byl povýšen na gardového kapitána a v roce 1917 slouží v Petrohradském gardovém pluku ruské armády.

Manželka Margarita Michaelovna Potolova byla Ruska, narozená 27. června 1897 v Trojick, v  Orenburgské oblasti. Oženil se s ní 21. února 1919.

 

17)       Kapitán Kašpar Hintermüller, narozen 4. ledna 1886 v obci Kosov, v okresu České Budějovice, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u 11. hulánského pluku v hodnosti Wachmeister – strážmistra. Do zajetí padnul 22. března 1915 v Přemyšlu. Do legií se přihlásil 16. prosince 1917 v Orenburg, Samarské gubernii. Do legií vstoupil 20. dubna, přidělen byl k 7. střeleckému pluku. Dne 17. října 1918 je prezentován u 2. jízdního pluku jako strážmistr u 4. eskadrony. S plukem se vrátil do vlasti 9. července 1920. Po návratu sloužil v Československé armádě.

 

18)       Kapitán Zrzavý Jiří, narozen  29. prosince 1894 v obci Vadín, v okresu Německý Brod, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil u 9. vozatajského divizionu v hodnosti poručíka (Leutnant). Do zajetí padnul 28. září 1916 v Stanislav. Do legií vstoupil 20. října 1917, přidělen byl k 5. střeleckému pluku v hodnosti kornet. Později byl převelen ke 2. jízdnímu pluku. S plukem se vrátil do vlasti 9. července 1920. Po návratu sloužil v Československé armádě. Při superarbitraci 13. února 1925 uznán byl Dočasně k službě nezpůsobilý, navrhuje se pro dobu 12 měsíců dovolená s čekáním. Občanského povolání schopen.“  Pic.  6 – Jezdecký pluk 2/1925 CD116

 

19)       Plukovník jezdectva Hrček Hynek, narozen 2. srpna 1891 v obci Slušovice, v okresu Holešov, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u 25. zeměbraneckého pěšího pluku v hodnosti kadeta. Do zajetí padnul 15. září 1915 v Deražna. Do legií se přihlásil 15. května 1916. Do legií vstoupil 22. června 1916 v Bělgorod do Srbských legií. Do Ruských legií byl přidělen 1. července 1917 k 6. střeleckému pluku jako velitel jezdecké rozvědky. Později byl převelen ke 2. jízdnímu pluku. S plukem se vrátil do vlasti 9. července 1920. Po návratu do vlasti sloužil v Československé armádě. Na konci své kariéry v roce 1938 velel 2. Jezdecké brigádě. V roce 1945 sloužil v Brně a u V. sboru a po roce 1946 byl poslán do výslužby.

 

21)       Plukovník Marel Alois, narozen 17. listopadu 1893 v Litomyšli, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u 79. pěšího pluku v hodnosti praporčík (Fähnrich). Do zajetí padnul 29. ledna 1915 v Užok – Zakarpatská Ukrajina. Do legií se přihlásil 1. července 1916 v Jekatěrinburg, přijat byl 1. srpna 1916. Sloužil 1. eskadroně „Jana Jiskry z Brandýsa“ (1. Česko – slovácký jízdní divizion), později u 2. Jízdního pluku. Do vlasti se vrací spolu s plukem v červenci 1920. Po návratu sloužil v Československé armádě, mimo jiné posádky sloužil jako učitel v Jezdeckém učilišti v Pardubicích.

 

22)       Kapitán Knap Antonín, narozen 4. září 1893 v obci Moravany, v okresu Pardubice, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u 30. zeměbraneckého pěšího pluku v hodnosti Fähnrich – Praporčík. Do zajetí padnul 17. června 1916 v Kolky. Do legií se přihlásil 25. srpna 1916 v Kyjevě. Do legií vstoupil 29. září 1916, přidělen k záložnímu praporu. Později převelen ke 2. jízdnímu pluku, kde velel 4 eskadroně. S plukem se vrátil do vlasti 9. července 1920.

 

23)       Major jezdectva Schubert Emil, narozen 26. prosince 1884 (1885) v Mladé Boleslavi, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u 12. dragounského pluku v hodnosti kapitána – Rittmeister. Do zajetí padnul 16. srpna 1916 v Cerkviště. Do legií se přihlásil 17.7. 1918 v Novo Nikolajevsk. Přidělen ke 2. jízdnímu pluku. Později převelen ke 2. jízdnímu pluku. S plukem se vrátil do vlasti 9. července 1920. Po návratu do vlasti sloužil v Československé armádě. Od 1. prosince 1923 je přeložen k Jezdeckému pluku 6.

 

24)       Nejprve pořadový výcvik, jezdecký výcvik, péče o koně, samostatný střelecký výcvik (z pušky a lehkého kulometu), zvláštností byla střelba z karabiny z koně a výcvik v boji pěšky (prováděl se nejčastěji v terénu). Také se cvičilo se šavlí jak na koni, tak i na zemi. Příslušníci kulometné eskadrony se učili ovládat těžké kulomety. Zákopnické čety bývaly cvičeny hlavně v ničení komunikací a kladení překážek motorizovaným vozidlům. Velká pozornost byla věnována výcviku v překonání řek.

V létě se stávalo o půl páté, v zimě v 5 hodin. Následovala rozcvička, hygiena a odchod do stájí, kde probíhalo čištění, krmení koní a úklid stájí. Poté snídaně a od 6:30 ranní zaměstnání do 11 hodin. Oběd a krmení koní, úklid stájí a do 14 hodin polední volno. Poté odpolední výcvik do 16: 30 a opětovně krmení a čištění koní, úklid stájí, večeře a osobní volno. Večerka probíhala okolo 21 hodiny.

 

25)       Výcvikový rok byl převzat z Rakouska – Uherska. Za Císaře pána končil výcvik eskadrony 30. června (výcvik pěší roty 20. června). Pak se cvičilo do 20. července v korouhvy a plukovní cvičení probíhalo do 9. srpna. Pak se pokračovalo brigádními nebo divizními cvičení – manévry a sborové končili do 20. září výcvikového roku.

 

26)       Prezenční – základní vojenská služba trvala v první polovině 20let 14 měsíců, s přechodným prodloužením o 10 měsíců tedy 24 měsíců. V roce 1920 byla vojenská služba stanovena na 1 rok. Od roku 1924 byla délka branné povinnosti 18 měsíců (odcházeli do civilu koncem března – v roce 1934 28.), od roku 1935 (rozhodnutí bylo vydáno však již v roce 1934 nástupem fašistů v Německu k moci) byla prodloužena na dva roky. Po ukončení základní vojenské služby byl záložník povinen absolvovat čtyři cvičení v celkové délce 14 týdnů. Do roku 1935, kdy existovala 18-ti měsíční vojenská služba byly mírové početní stavy čs. armády proměnlivé, a to 140 000 osob (tzv. zimní stav) a 100 000 osob (tzv. letní stav). Po zavedení dvouleté vojenské služby v roce 1935 činil mírový početní stav 150 000 osob..

 

27)       Svátek svatého Huberta, patrona jezdců, střelců, lovců a myslivců, připadá na 3. listopadu. Už od konce září se pořádají Hubertovy jízdy jako připomínka starých honů na lišku a parforsních honů.

Svatý Hubert (655–727) podle legendy akvitánský princ v dnešní Franci na lovu uviděl jelena, který měl mezi parožím kříž. Skrze jelena k němu promluvil bůh: „Huberte, proč stále lovíš a honíš zvěř? Je na čase, abys začal hledat mě, který se za tebe obětoval.“ Po tomto setkání se stal knězem, později dokonce franckým biskupem, založil katedrálu v Lutychu a zasloužil se o šíření křesťanství. Po smrti byl roku 744 svatořečen.

 

28)       Brigáda vznikla 1. února 1921 a velitelství se nacházelo v Brně. Součástí brigády byl Jezdecký pluk 2, 6, 7 (od ledna 1936 Dragounské pluky) a do září 1933 Cyklistická eskadrona 2 (36, tu nahradil Dělostřelecký oddíl 82 (69. 

 

29)       Generál Emanuel Kukula narozen 9. prosince 1868 v Jičíně. V letech 1888 – 1890 vystudoval jezdeckou kadetku v Hranicích na Moravě. Po vyřazení v hodnosti Fähnrich – důstojnický zástupce byl přiřazen jako velitel čety k Hulánskému pluku č. 11 v Przemysl a Lwów. V roce 1905 byl přeložen do Dobřan na funkci velitele jezdecké eskadrony Dragounského pluku č. 13. V době vypuknutí války sloužil jako velitel náhradní eskadrony Dragounského pluku č. 13 v Postoloprtech, v roce 1915 se účastnil bojového nasazení v Rusku. Od prosince 1915 je opět velitelem náhradní eskadrony Dragounského pluku č. 13. Po roce se opět účastní bojů v Rusku jako velitel korouhve, již v hodnosti Oberstleutnant – podplukovníka jezdectva. Na koci roku 1917 je poslán k velitelství XI. sborové oblasti v Zagrebu a později ke štábu 27. pěší divise v Itálii. V listopadu 1918 se stává posádkovým velitelem v Dobřanech, později v Houstoni a v březnu 1919 velitelem domácího Dragounského pluku č. 13 v Postoloprtech, který se sloučil v roce 1912 s Dragounským plukem 8 z Pardubic v Jezdecký pluk 8. Sám byl poslán jako velitel k Jezdeckému pluku 6 do Brna. V únoru 1921 je pověřen velením nově vzniklé Jezdecké brigády 2. V roce 1925 pravděpodobně odchází do penze. Umírá 23. března 1935 v Praze. Pohřben je v rodném Jičíně.

Zdroj: https://www.valka.cz/topic/view/104864/Kukula-Emanuel

 

30)       Podplukovník Leopold Kosovský, narozen 16. dubna 1873 v Praze v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u 8. domobraneckého pěšího pluku. Do zajetí padnul  30. srpna 1914 v Opole. Do legií se přihlásil 20. května 1916 v Usťkamenogorsk. Do legií vstoupil  30. srpna 1917. Později byl převelen k 1. jízdnímu pluku jako velitel. Po návratu do vlasti slouží v dál v armádě. V letech 1921 – 1923 vykonává funkci velitele Jezdeckého pluku 6 v Brně. Dne 5. listopadu 1926 umírá v jihlavské nemocnici.

 

31)       Pohraniční a spory národnostní ve Slezsku u Opavy začali rozpadem Rakouska–Uherska, 30. října 1918 bývalí Rakousko–Uherští poslanci vyhlásili provincii – Sudetenland (území obývané Němci) s hlavním sídlem v Opavě. Provincie se měla připojit k Rakousku či Německu. V prosinci 1918 bylo území obsazeno Československým vojskem.

Podle Versailleské mírové smlouvy měla republice připadnout i část území u Opavy – Hlučínsko, od roku 1742 patřící k Prusku. Obsazeno bylo 4. února 1920. Bohužel i nadále zde probíhali národnostní třenice mezi místními Němci a Československou vládou, která vyústila v září 1938 v Mnichovskou dohodu a obsazení sporného území – Sudet.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sudetenland_(provincie,_1918)

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99ipojen%C3%AD_Hlu%C4%8D%C3%ADnska_k_%C4%8Ceskoslovensku

 

32)       Francouzský kulomet Fusil-Mitrailleur mle 1915 Chauchat, zkonstruován plukovníkem Chauchatem jako jeden z prvních lehkých kulometů, vyráběn v letech 1915 – 1918. Zbraň byla i ve výzbroji našich legií ve Francii. Poté používán Československou armádou především jezdectvem.

Ráže 8 mm, 20nábojů v segmentovém zásobníku na spodku zbraně, váha: 9,5 kg, rychlost střelby teoretická 250 ran/min, praktická rychlost střelby: 150 ran/min.

 

33)       Po porážce komunistické Maďarské republiky rad v červenci 1919 (33A, se nový režim admirála Horthyho (33B začal upevňovat, vlivní v Maďarsku však volali po nástupu Habsburků na trůn.

První pokus na jaře 1921 (27. 3. 1921 – 5. 4. 1921) bývalého posledního Rakousko-Uherského císaře Karla I. (33C o nástup na trůn v Maďarsku (bývalé Uhersko) skončil nezdarem pro malou podporu a nerozhodnost v samotném Maďarsku. Karel I. se musel vrátit do švýcarského exilu.

Druhý pokus začal 20. října 1921 v Šoproni. (Karel I. přiletěl do země letadlem Junkers F-13 od švýcarské společnosti Ad Astra, byl přijat na zámku Esterhazyiů.) Následně v čele ozbrojených oddílů pochodoval na Budapešť.

Dne 22. října 1921 Československá vláda prohlásila, že Karlova přítomnost v Maďarsku znamená důvod k válce a začala připravovat mobilizaci v součinnosti se státy Malé dohody. (Malá dohoda 1921-1939, vojensko-politické spojenectví států Československa, Jugoslávie a Rumunska proti nástupnickým státům Rakouska-Uherska.) Maďarská vláda byla nucena pod zahraničním tlakem prohlásit, že Karel Habsburský nemůže uplatňovat svá nástupnická práva. Po boji u Budapešti s vládním vojskem, byly jednotky Karla I. poraženy, on byl zatčen a vydán zástupcům Velké Británie.

Od 24. října 1921 začala probíhat v Československu mobilizace. Bylo povoláno několik ročníků kolem roku 1895 a většina důstojníků v záloze. Celkem bylo povoláno do zbraně asi 285 000 mužů.

Československo trvalo na požadavku zákazu možnosti uplatňovat jakéhokoli Habsburka svá práva na Maďarský trůn.

Až po přijetí těchto podmínek Maďarskou vládou, začalo Československo 7. listopadu 1921 demobilizovat.

 

33A)  Béla Kun *1866 Sedmihradsko (Rumunsko), †30. listopadu 1939 Gulag SSSR, otec byl odpadlým židem, matka odpadlá protestantka. V roce 1916 se dostává do ruského zajetí jako voják Rakouska-Uherska. Po Ruské revoluci v roce 1917 aktivně organizuje internacionální bolševické jednotky. Na podzim 1917 je poslán do Maďarska založit komunistickou stranu. Dne 21. března 1919 provedl bolševický puč a vyhlašuje Maďarskou republiku rad. Začátkem července 1919 utíká s rodinou do Rakouska a později do SSSR. Kde se ve třicátých letech stává sám obětí stalinských čistek a je poslán do Gulagu kde umírá.

 

33B)  Admirál Miklos Horthy de Nagybanya *18. června 1868 Maďarsko, †9. února 1957 Portugalsko, se proslavil jako admirál ve službě Rakousko-Uherské monarchie během první světové války. Byl povýšený na hlavního velitele císařského loďstva v březnu 1918. Po porážce komunistické Maďarské republiky rad Bély Kohna v červenci 1919, zorganizoval vojenské jednotky, zaútočil na Budapešť a sesadil komunistickou vládu.

V březnu 1920 národní shromáždění Maďarska prohlásilo zemi znovu monarchií, ale rozhodlo se nepozvat císaře Karla z vyhnanství. Místo toho prohlásili admirála Horthyho regentem. Admirál bez loďstva pak vládl dalších 24 roků. V posledních letech jako fašistický vazal Německa ve druhé světové válce. Amirál Horthy byl po druhé světové válce svědkem obžaloby v Norimberku a pak byl propuštěn. Žil v Estorilu v Portugalsku kde také zemřel. Ve své poslední vůli Horthy žádal, aby jeho tělo bylo pohřbeno v Maďarsku po odchodu posledního ruského vojáka. V roce 1993 po odchodu Sovětských vojsk (po 48 letech) bylo tělo převezeno a pohřbeno v rodném městu Kenderes.

 

33C)  Karel František Josef d´Este (synovec Františka Ferdinanda d'Este) *17. srpna 1887 Dolní Rakousy, †1. dubna 1922 ostrov Madeira, po atentátu v Sarajevu (28. červena 1914) se stal následníkem trůnu. Dne 21. listopadu 1916 zemřel císař František Josef I. a z následníka trůnu arcivévody Karla Františka Josefa d´Este se stává císař Karel I. (Od 22. listopadu 1916 do 11. listopadu 1918 vládnul jako císař Karel I. Rakousko-Uherska a od 30. prosince 1916 do 4. listopadu 1921 jako Uherský král Karel IV.) V roce 1917 učinil neúspěšné pokusy o vyjednání míru.

Dne 3. listopadu 1918 Rakousko-Uhersko podepsalo v Padově příměří se státy Dohody a válka tím skončila.

Dne 11. listopadu 1918 podepsal manifest, jímž se vzdává řízení státních záležitostí a 12. listopadu 1918 byla ve Vídni vyhlášena republika Německé Rakousko. Dne 23. března 1919 odjel do Švýcarska. Podmínkou poskytnutí azylu bylo, že se zdrží veškerých politických aktivit, které by mohly poškodit Švýcarsko. Po překročení hranic však vydal tzv. Feldkirchenský manifest, ve kterém neuznával vše, co rakouská vláda od 12. listopadu 1918 rozhodla. 

Dne 1. března 1920 bylo Maďarsko znovu vyhlášeno monarchií, říšským správcem byl zvolen admirál Horthy, který sliboval, že podnikne vše pro Karlův návrat jako uherského krále. O rok později 24. března 1921 odjel Karel tajně ze Švýcarska a 27. března dorazil do Budapešti. Proti jeho návratu se však zvedl mezinárodní odpor a tak 5. dubna 1921 odjel z Budapešti zpět do Švýcarska.

Ale už 20. října 1921 odletěl letadlem znovu do Maďarska, do Šoproně kde stanul v čele ozbrojených oddílů. S nimi pochodoval na Budapešť, kde se střetnul 22. - 23. října s 300 narychlo ozbrojenými studenty a částí vojska, jimž admirál Horthy namluvil, že jsou to Češi. Ale už 24. října 1921 byl nucen podepsat kapitulaci. Dne 1. listopadu 1921 nastoupil  Karel s rodinou na britskou loď Glowworm, která je odvezla do internace na ostrov Madeira. Bydleli ve vile Quinta de Monte nad městečkem Funchal.

Dne 1. dubna 1922 Karel umírá v nedožitých 35 letech na zápal plic. Dne 5. dubna 1922 byl pohřben v místním kostele Nossa Senhora do Monte.  Zanechal po sobě manželku Zitu (zemřela v r. 1989) a osm dětí. (Poslední dcera se narodila 2 měsíce po jeho smrti.)

Dne 3. října 2004 Karla papež Jan Pavel II. blahořečil.

 

34)       Generál Josef Dostál, narozen 6. nebo 10. května 1891 v obci Tučín, v okresu Přerov, v Rakousko–Uherské monarchii. Studoval 3 roky na univerzitě v Halle, obor hospodářství. Narukoval v říjnu 1912 jako jednoroční dobrovolník v Rakousko–Uherské armádě u 13. zeměbraneckého pěšího pluku. Dosáhnul hodnosti Fähnrich – Praporčík. Do zajetí padnul 18. května 1915 v Klimontova. Do legií se přihlásil 20. března 1917 ve Volchov. Do legií vstoupil 8. září 1917, přidělen byl k 7. střeleckému pluku. Později byl převelen ke 2. jízdnímu pluku. S plukem se vrátil do vlasti 9. července 1920. Po návratu do vlasti sloužil v Československé armádě u Jezdectva. Postupně velitel remontní četě, eskadroně, korouhvi a zástupce velitele Jezdeckého pluku 2 v Olomouci. Poté vojenské studium, profesor Velitelské školy v Praze zástupce velitele a velitel Jezdeckého pluku 4 v Klatovech, velitel Jezdecké brigády 1 v Praze a přednosta I/2. oddělení jezdectva a remontnictva v Praze. Zúčastnil se domácího odboje a v roce 1943 je zatčen. V dubnu 1945 byl Němci zastřelen v Lipsku.

Zdroj: https://forum.valka.cz/topic/view/104886#375845

 

35)       Plukovník jezdectva Vilém Hejný, k 1. lednu 1920 je jmenován do hodnosti majora jezdectva, před rokem 1918 sloužil v armádě Rakouska–Uherska. U pluku velel až do roku 1923 náhradní korouhvi. Na podplukovníka jezdectva je povýšen v roce 1923. Od 1. prosince 1923 je přeložen k Jezdeckému pluku 7. Od dubna 1928 do dubna 1933 velel Jezdeckému pluku 10, kdy je poslán na necelý rok velet Jezdeckému pluku 2 (duben 1933 – leden 1934).

U Jezdeckého pluku 2 používal v letech 1920 – 1923 služebního koně Exelsior.

 

36)       Cyklistická eskadrona 2 vznikla 1. října 1920 v Brně (barákový tábor, Kotlářská ulice, zde pak od září 1937 sídlil cyklistický prapor 5) a podléhala jezdeckému pluku 6 a od května 1922 jezdeckému pluku 2 Sibiřskému, posádkou však zůstal v Brně. Jednotku tvořila střelecká četa (při mobilizaci dvě), kulometná četa a pomocná četa s dvěma důstojníky, 9 poddůstojníků a 73 mužů mužstva. Eskadrona měla 74 kol, 1 nákladní auto a 8 motocyklů, kulometná četa disponoval dvěma těžkými kulomety.

Krom jezdeckého pluku 2 byly cyklistické eskadrony součástí Jezdeckého pluku 3 a 8. Byly zrušeny 15. září 1933. K 25. září 1933 ze zrušených cyklistických eskadron a cyklistických rot hraničářských praporů vznikli 4 samostatné cyklistické prapory.

Cyklistický prapor 2 vznikl v Olomouci 15. září 1933, Cyklistická eskadrona 2 z Brna do Olomouce se přesunula 19. září 1933, do barákového tábora na Novém světě, od listopadu 1935 je posádkou ve Frýdku – Barákový tábor. Organizačně spadala pod 2. jezdeckou brigádu a od roku 1937 pod 2. motorizovanou brigádu.

Příslušníci cyklistických eskadron nosili na límci výložky žluté barvy s červeným lemem, od září 1933 červené výložky s emblémem kola s řídítky. Dne 13. prosince 1933 navštívil prapor generál Jaroslav Eminger. V létě 1936 na manévrech opětovně cvičili s dragounskými pluky v okresech Bruntál a Rýmařov, kde úspěšně bránil vesnici Bernardov proti části pěšího pluku 2. Po Mnichovu se prapor stěhoval do Bučovic, kde byl prapor zrušen němci po okupaci v březnu 1939.

 

37)       Pravděpodobně jde o nějaký prototyp přilby, která nebyla zavedena do výzbroje. Československá prvorepubliková armáda zavedla do výzbroje pouze dva typy přileb. Vzor 20 což byla původně německá přilba vzor 16, v Rakousko–Uhersku vyráběná jako vzor M17. U nás opatřená nízkým hřebenem, po francouzském vzoru 15 Adrian. Po roce 1935 byla nahrazena vzorem 32, nazývaný hříbek či vajíčko.

 

38)       Ženijní pluk 2 vznikl 16. listopadu 1920 sloučením 3. ženijního praporu domácího vojska a 2. československé samostatné technické roty ruských legií v Kroměříži. Disponoval třemi ženijními rotami a velitelskou rotou, celkem s cca. 900ty muži. 

 

39)       Plukovník jezdectva František Bilík se narodil 18. června 1891 ve Zlechově v okrese Uherské Hradiště v rodině sedláka v Rakouzku–Uhersku. Vystudoval střední hospodářskou školu a stal se hospodářským úředníkem. Byl příslušníkem Pěšího pluku 91, v jeho řadách se účastnil bojů na srbské a poté na ruské frontě, kde padl 23. února 1915 u Dvorilna v hodnosti praporčíka do zajetí. V Omsku 1. října 1917 podal přihlášku do legií, kam byl přijat 10. června 1918. V říjnu 1918 byl zařazen ke 2. jízdnímu pluku. Po návratu do Československa sloužil u jezdectva. Nejprve sloužil v Hodoníně a Olomouci, následně působil na ministerstvu obrany na pozici přednosty jezdeckého oddělení a jako velitel Jezdecké válečné školy v Praze Ve školním roce 1933–34 byl řádným profesorem taktiky jezdectva na velitelské škole Bilík příslušník Jezdeckého pluku 2. Po ukončení ročníku 30. září 1934 byl přemístěn k MNO, kmenově byl přidělen Jezdeckému pluku 1.

Byl povýšen na plukovníka jezdectva a v roce 1935 byl ustanoven velitelem Jezdeckého pluku 5, ve Staré Boleslavi. Po německé okupaci v březnu 1939 působil v Brandýse, jako tamní představitel  odbojové skupiny Obrana národa, až do svého zatčení 24. února 1942. V Berlíně byl 5. října 1942 odsouzen lidovým soudem k trestu smrti, popraven stětím gilotinou byl v berlínské věznici Plötzensee dne 16. března 1943.

Františkovi Bilíkovi a jeho ženě Marii se narodily dcery Vlastimíra (narozená 1923) a Marie. Vlastimíra Bilíková zemřela v roce 1943 na záškrt, Marie Bilíková byla nuceně nasazena na lesní práce.

František Bilík byl v roce 1945 in memoriam, povýšen do hodnosti brigádního generála.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Bil%C3%ADk

https://gbl.cz/m%C5%AFj-praprad%C4%9Bde%C4%8Dek-franti%C5%A1ek-bil%C3%ADk/

 

40)        Vojenská hříbárna u České Lípy – vojenská hříbárna v Mimoni vznikla 27. listopadu 1921 ve třech dvorech v okolí Mimoně. Úkolem hříbárny bylo nakupovat (u nás i v zahraničí) tříleté (od roku 1934 dvouleté) koně a ty po roce výcviku a odchovu, předávali útvarům.

 

41)       Neředín je historickou obcí na západ od Olomouce (od roku 1919 jeho součástí), kde byli nalezeny zbytky opevnění římského tábora. Ves patřila olomoucké kapitule až do roku 1850, kdy se stala samostatnou obcí. V roce 1905 bylo na východě obce zřízeno velké vojenské cvičiště, v roce 1920 zde vzniklo vojenské letiště.

 

42)       Divizní generál Čeňek Waiss narozen 30. října 1875 v obci Peruc, sloužil 22 let jako důstojník Rakousko – uherského Píseckého Pěšího pluku č. 11 (1894 – 1916). Válku ukončil jako podplukovník. Penzionován byl 1. ledna 1932. Za mobilizace sloužil jako velitel Skupiny M – sever. Zemřel 27. prosince 1938 v Poděbradech.

 

43)       Podplukovník Richard William Oldfield se narodil v září 1891, studoval od roku 1911 na Cambridge University a od července 1912 je veden jako poručík u  Royal Field Artillery University.
Do Francie odjel v říjnu 1914, sloužil v 58. baterii, 35. brigádě, byl raněn v akci v Ypres 20. listopadu 1914, později velí  Baterie B, 122. brigády, 38. (velšská) divize. V červenci 1916 byl znovu zraněn na Sommě. Poté sloužil u štábu 1. armády, v listopadu 1917 byl převelen do Itálie. Zúčastnil  se bojových operací v Mantově, Montello a Asiago a Pordenone. Po válce v roce 1919 sloužil několik měsíců v severním Rusku jako styčný důstojník mezi námořnictvem a armádou. V roce 1920 sloužil v Rakousku ve Vojenské  spojenecké komisy pro kontrolu. V roce 1923 pracoval pro vojenské zpravodajství a v letech 1924 – 27 byl vojenským atašé v Praze. V roce 1928 sloužil na Rýnu a od roku 1929 velel dělostřeleckým jednotkám. Zemřel na komplikace po lékařské operaci v Cambridge červenci 1933.

Zdroj:https://www.dnw.co.uk/auction-archive/lot-archive/lot.php?department=Medals&lot_uid=261820

 

44)       Major Pistorius Vilém byl velitel jízdní eskadrony 2. jezdeckého pluku. Narozen 23. března 1897 v obci Hořepník u Pelhřimova. Byl poručíkem u 10. dragounského pluku Rakouska-Uherska. Do zajetí padnul 15. června 1917 u Sieniawa v Polsku. Do legií vstoupil 7. dubna 1918. Nejprve sloužil u 2. dělostřelecké brigády. Po ověření jeho důstojnické kvalifikace, byl povýšen na praporčíka. Následně byl přeložen ke 2. jezdeckému pluku v Tjumeni na podzim v roce 1918 a stává se velitel jízdní eskadrony. Do vlasti se vrací 27. lodním transportem v červenci 1920 v hodnosti nadporučíka. Dál slouží u Jezdeckého pluku 2. V roce 1931 byl přeložen k Jezdeckému pluku 3, o dva roky později se vrací zpět k Jezdeckému pluku 2. V roce 1935 je opět převelen tentokrát Jezdeckému pluku 6. S ním prožívá i mobilizaci v roce 1938.

 

45)       Plukovník Václav Stluka se narodil 12. září 1872 v Cerekvicích u Hořic. Vystudoval českou nižší reálku v Hradci Králové a v roce 1889 nastoupil do prestižní jezdecké kadetní školy v Hranicích na Moravě. Po slavnostním vyřazení v roce 1892 sloužil u Hulánského pluku č. 13. V roce 1911 byl přemístěn k dragounskému pluku č. 13. ve Stodě. Od 5. srpna 1914 se účastní se svou eskadronou bojů v Rusku. V roce 1916 byl převelen k Dragounskému pluku č. 9. Později velel  Pěšímu pluku č. 77 v Itálii. Naposledy byl převelen 8. července 1918 k Dragounskému pluku č. 2 v Itálii, jako zástupce velitele pluku – samostatný velitel části pluku. S touto částí pluku se dostal do rozpadající monarchií 18. listopadu 1918 do Dobřan – sídla náhradní eskadrony Dragounského pluku č. 2. Od 25. listopadu 1918 je velitelem Dragounského pluku č. 2 a velitelem posádky. K 1. říjnu 1920 se stává velitelem Jezdeckého pluku 4 v Klatovech. Pluk vznikl sloučením 2. Dragounského pluku domácího vojska z Dobřan s 14. Dragounským plukem domácího vojska z Klatov. Od září 1925 do září 1927 stál v čele 2. Jezdecké brigády s velitelstvím v Brně. Zemřel v červnu 1935. Jeho neteř Lilla Macháčková napsala příslušníkům pluku: „Za milý projev účasti nad smrtí plukovníka – brigádníka Václava Stluky, dovoluje se vysloviti svůj nejsrdečnější dík důstojnickému sboru.“

 

46)       Poloautomatická pistole vzor 22 na 8 nábojů ve schránkovém zásobníku, navrhl Josef Nickel před rokem 1914. Vyráběla se jako Mauser-Nickel model 1914 ráže 9 mm v licenci ve zbrojovce v Brně.

Po roce 1920 byla upravována. V roce 1922 se rozběhla sériová výroba a pistole byla zavedena do výzbroje armády pod označením – Armádní pistole vz. 22. Výroba byla ukončena v roce 1925 a nahradila ji pistole vzor 24. Celkem bylo vyrobeno na 22 000 pistolí vzor 22. Byla ve výzbroji i četnictva.

 

47)       Rakousko-uherský kulomet Schwarzlose M.7/12 v ráži 8 mm Mannlicher M. 93 vstoupil do výzbroje Československé branné moci okamžitě po ukončení války.

Vodou chlazený kulomet na trojnohém podstavci vážil 17, 2 kg, s vodou a olejem pak 22,7 kg. K tomu 20 kg vážící štít (Schutzschild M. 7/9), podstavec 19, 7 kg a příslušenství pak kulomet vážil 61, 2 kg. K zásobování zbraně municí sloužil tkaný textilní pás, plněný 250 náboji ráže 8 mm Mannlicher M. 93. Teoretická kadence činila 520 ran za minutu.

Od roku 1924 stávající kulomety Zbrojovka Janeček adaptovala na začínající standartní ráži naší armády 7,92 mm – kulomety vzor  M.7/24. Od roku 1928 pak vyráběla i nové kulomety M.7/24 značené jako kulomet vzor 24.

 

48)       Puška vzor 24 je československá vojenská puška německého systému Mauser 98 ráže 7, 92 mm, která se vyráběla od roku 1924 do roku 1942.

Od roku 1922 se hledala nejvhodnější úprava zbraně (rozměry, hledí, úchyt bodáku, či způsob nošení u pěchoty a jezdectva). Byly vyvinuty a zavedeny do výroby a výzbroje armády přechodné vzory Mauser 98/22 a 23. Od počátku roku 1925 se ustálil ve výrobě a výzbroji armády vzor 24.

 

49)       Karabina pro jezdectvo Mannlicher M. 1895 ráže 8 mm (Kavalerie Repetier-Carabiner M1895) je opakovací kulovnice specifická svým přímotažným závěrem.

Zásobník tvoří jednořadá nábojová schránka – nábojový rámeček z lisovaného plechu na pět nábojů Mannlicher 8×50R, který zůstal spolu s náboji ve zbrani a po zasunutí nabití posledního náboje do komory vypadl otvorem ve dně nábojové schránky. Nevýhodou byla nemožnost dobíjení nábojů do rámečku ve schránce a nemožnost nabíjení nábojů do zásobníku bez tohoto rámečku. Délka karabiny je 990mm.

 

51)       Brigádní generál Josef Vamberský se narodil 19. října 1878 v Chocni. Po absolvování gymnázia v Kolíně nastoupil v roce 1897 studium na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Po absolvování byl zařazen jako Leutnant v srpnu 1900 k Zeměbraneckému hulánskému pluku 1. Na Oberleutnant povýšen v listopadu 1904. V letech 1904 až 1905 absolvoval kurz pro subalterní důstojníky a v letech 1905 až 1907 vystudoval Válečnou školu ve Vídni. Poté působil u štábu 22. zeměbranecké divize a 2. zeměbranecké jezdecké brigády. Od roku 1912 sloužil u Zeměbraneckého hulánského pluku 5, nejprve jako velitel čety, později ve funkci zatímního velitele eskadrony. Na Rittmeister povýšen v květnu 1913. Bojů na ruské frontě se účastní od srpna 1914. Od roku 1916 působil ve štábních funkcích u 90. zeměbranecké brigády a 10. pěší divize. Do hodnosti Major povýšen v červenci 1918. Od října 1918 jako velitel opěšelého 4. jezdeckého střeleckého pluku na Italském bojišti.

Do Československé armády se přihlásil v listopadu 1918, a rok velí již domácímu 4. jezdeckému střeleckému pluku. Od září 1919 velitel korouhve u dragounského pluku 12, od dubna 1920 velitel Jezdeckého pluku 3. V říjnu 1920 přemístěn jako referent jezdectva k Zemskému vojenskému velitelství Bratislava. V lednu 1921 se stal náčelníkem štábu 3. Jezdecké brigády v Nových Zámcích. Jako podplukovník slouží od prosince 1921. Velitel jezdeckého pluku 10 v Berehově od února 1922. Od října 1924 jako plukovník. V listopadu 1925 odešel do Prahy, nejprve jako frekventant Informačního kurzu pro generály a plukovníky, později zde působil ve funkci stálého učitele v Kurzu pro vyšší velitele a v Kurzu pro velitele oddílů. V září 1927 ustanoven velitelem 3. Jezdecké brigády v Bratislavě a od července 1928 velitelem 2. Jezdecké brigády v Brně. Brigádním generálem od února 1929. Do výslužby odešel ze zdravotních důvodů 1. dubna 1931. V době mnichovské krize od konce září 1938 do počátku října 1938 slouží jako velitel Sborové oblasti III v Brně.

 

52)       Generál Sergej Vojcechovský (28. října 1883 Vitebsk – 7. dubna 1951 Ozerlag) pocházel ze šlechtické důstojnické rodiny s polskými kořeny. Za účast v bojích Velké války byl několikrát vyznamenán a 8. září 1917 se stal náčelníkem štábu Československé střelecké divize. Na konci roku 1918 v hodnosti generála bojoval v rámci Kolčakovy armády. V roce 1920 odcestoval na Krym, kde se po porážce Rudou armádou podílel na evakuaci zraněných a nemocných do Istanbulu.

V roce 1921 odcestoval do Československa, kde se stal 1. května 1921 příslušníkem československé Branné. V roce 1929 mu byla udělena hodnost armádní generál. Po okupaci byl 1. dubna 1939 pensionován, zapojil se do odboje.

Dne 12. května 1945 byl zatčen v Praze příslušníky bolševické tajné služby – NKVD a  byl byl zavlečen do Sovětského svazu. Zemřel 7. dubna 1951 v ústřední nemocnici gulagu Ozerlag v Tajšetském okrese. Československá vláda proti jeho únosu, stejně jako proti únosu řady jiných ruských protikomunistických emigrantů v květnu 1945 do Sovětského svazu, neprotestovala.

 

53)       Maršál Philippe Henri Pétain byl francouzský národní hrdina. Proslavil se v 1. světové válce v roce 1916 bitvou u Verdunu. V roce 1917 převzal velení celé francouzské armády. Po 1. světové válce se stal generálním inspektorem francouzské armády a později i ministrem obrany. V roce 1940 byl znovu postaven do čela armády, ale po porážce se stal se hlavou kolaborantského režimu. V roce 1945 byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí. Zemřel ve vězení v roce 1951.

 

54)       Francouzský generál Emile Hellé, 1875 – 1933, na generálmajora povýšen v roce 1930 (brigádního generála v roce 1926) v roce 1933 velel 11. pěší divizi v Nancy.

 

55)       Francouzský generál Jean-Baptiste Emmanuel Molinié, 21. září 1880 v Bayonne, zemřel – 13. ledna 1971 v Paříži, vystudoval důstojnickou školu v Saint Cyr v roce 1902, na generálmajora povýšen 9. září 1939. V roce 1940 velel 25 pěší (motorizované) divizi. Od června 1940 veden jako válečný zajatec Němců.

 

56)       Armádní generál Alois Podhajský (18. února 1864 Blatná – 24. prosince 1946 Praha) byl Rakousko-uherský polní podmaršálek a náčelník Hlavního štábu československé Branné moci.

Jeho otec byl četnický strážmistr František Podhajský, matka Anna rozená Tichá. Rané dětství prožil v Jablunkově, kde navštěvoval německou základní školu. V deseti letech se hlásí na kadetku v Sankt Pölten, ale kvůli nemoci – zranění nebyl přijat. Poté studoval na gymnáziu v Těšíně, ale po incidentu s profesorem zpěvu musel školu opustit a nastoupil jako telegrafista ke dráze. V 16letech se přihlásil na pěchotní kadetku v Košicích, pak přešel po Prešpurku (dnes Bratislava) a po 4 letech ukončil školu jako nejlepší v ročníku. Nastoupil k pěšímu pluku č. 98 a později byl vyslán na Válečnou školu ve Vídni a po absolvování přidělen ke generálnímu štábu.

V době vypuknutí Velké války velel zeměbranecké pěší brigády č. 42 v Praze. Brigáda byla vyslána na srbskou frontu. Roku 1915 byl přeložen na ruskou frontu a počátkem června 1917 se s celou divizí přesunul na frontu italskou. V září 1917 téhož roku obdržel hodnost polního podmaršálka – Feldmarschalleutnant. Na italské frontě bojoval až do konce války.

Od prosince 1918 do roku 1927 byl zemským vojenským velitelem pro Moravu a Slezsko a poté až do roku 1933 generálním inspektorem československé branné moci. Ke 31. prosince 1933 odchází do výslužby. Po skončení války 12. května 1945 byl zatčen, vězněn a obviněn z kolaborace,  zemřel na štědrý den roku 1946.

 

57)       Armádní generál Jan Syrový narozen v Třebíči 24. ledna 1888, byl příslušník České družiny, jenž se vypracoval na velitele Československého vojska na Rusi 1919 – 1920. Za první republiky vystřídal několik vojenských i politických funkcí. V září 1938 se stal předsedou vlády. V bitvě u Zborova v roce 1917 byl zraněn, v důsledku zraněné přišel o pravé oko. V roce 1945 byl zatčen a odsouzen na 20let, přitěžující pro něj byl rozkaz vydaný 15. března 1939, aby československé jednotky nekladly odpor okupantům – Němcům. V roce 2022 byl rehabilitován.

 

58)       Josef Jedlička (17. prosince 1863 Předměstí – 4. září 1944 Kroměříž) byl pedagog a od roku 1901 profesor, v letech 1919 – 1941 starostou města Kroměříž.

 

59)       Arcibiskup Leopold Prečan (8. března 1866 Velký Týnec – 2. března 1947 Svatý Kopeček) byl český katolický kněz a 11. arcibiskup olomoucký a metropolita moravský (1923–1947).

Studoval teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a roku 1914 byl prohlášen doktorem teologie.

Arcibiskupem byl jmenován 10. listopadu 1923. Dne 11. března 1936 byl jmenován čestným občanem města Kroměříž. Byl hlavním iniciátorem a sponzorem Prvního celostátního sjezdu katolíků československých v roce 1935.

 

61)       František Udržal (3. ledna 1866 Dolní Roveň – 25. dubna 1938 Praha) poslancem za Mladočechy a později za Českou stranu agrární za Rakouska-Uherska. Po vzniku Československa poslancem a senátorem (od roku 1935) za agrární stranu. Ministrem národní obrany se stal 26. září 1921. Ve funkci setrval do 9. prosince 1925 a od 12. října 1926 do 16. září 1929. Ministerským předsedou byl od 1. února 1929 do 29. října 1932. Z politiky odchází v prosinci 1937 ze zdravotních důvodů.

 

62)       Nejprve vznikl v letech 1923 – 24 prototyp lehký kulomet ZB vzor 24, ten byl upraven, prošel úspěšně vojenskými testy a v listopadu 1925 dostala brněnská zbrojovka od MNO objednávku na prvních 4000 kulometů, jež byly následující rok přeznačeny na ZB vz. 26. První dva tisíce kusů se do výzbroje armády dostaly až na konci roku 1927. Byl hlavní zbraní pěšího či jezdeckého družstva. Hlaveň vydržela, než se přehřála na 200 výstřelů nepřetržité střelby (pokud se přehřála, dala se velice rychle vyměnit), celkově měla životnost 15 000 ran. Celkem bylo v Československu vyrobeno 145 000 kusů.

S kulometem ZB vz. 26 se do výzbroje dostalo také příslušenství ke kulometu jako řemen pro nošení, speciální klíč a průbojník na rozebírání zbraně, vytahovač nábojnic, škrabák, nástavec pro cvičnou střelbu, plnička zásobníku a brašnička pro kulometné střelce vzor 26, nošená na opasku v koženém provedení.

Kožená schránková brašnička pak v ustálené podobě obsahovala olejničku, ocelový nebo mosazný průbojník, vytahovač přetržených nábojnic vz. 24, náhradní závorník, násadec pro cvičnou střelbu, držák plničky zásobníku, dva náhradní pryžové odrážeče nábojnic a hadřík pro čištění zbraně.

 

63)       V druhé polovině třicátých let rostoucí militarizací Německa, se začalo předpokládat, že i v další válce bude nasazen otravný plyn. Proto se začalo pracovat na i na vývoji plynových masek pro koně. Do té doby měl každý jednotlivý pluk pouze několik improvizovaných cvičných plynových masek na základě masek z Velké války. Bylo utvořeno několik komis, které testovaly a posuzovaly navrhované plynové masky různých výrobců. Praktické testování prováděly samotné Jízdní pluky. Členové komise například v roce 1937 byli generál Josef Dostál (přednosta I./2 oddělení), generála veteriny Dr. Hoška, plukovník jezdectva František Bilík (I./2 oddělení), podplukovník jezdectva Karel Fialka (I./2 oddělení) a major jezdectva J. Charvát (pomocná eskadrona VŠV) a štábní kapitán jezdectva Kutnohorský (VJÚ) a další .

Na jaře 1937 byl do testování zapojen i  Dragounský pluk 2 nebo alespoň jeho hlavní veterinář Major veteriny MVDr. Karel Švéda, ten například 3. března 1937 měřil odpor dýchání koně při pracovním zatížení a 31. května 1937 prakticky zkoušel masku od firmy Chema (pravděpodobně v Praze před komisí), byl i členem komise po stránce fiziologie koní..

O zkušenostech ze závěrečného cvičení v roce 1937 napsal Dragounský pluk 2.: „Maska pro koně stěžuje dýchání natolik, že kůň může se v ní pohybovati jen krokem neb mírným krátkou dobu trvajícím klusem, drží však pevně na hubě koně a kůň se naučí brzy dobře snášeti. U jezdectva bylo by dobře míti zvláště po sesednutí k pěšímu boji masku v pohotovostní poloze, aby jeden muž držící čtyři koně všem ji rychleji nasadit.“

Základní měření hlav koní k maskám prováděl Dragounský pluk 2 v Olomouci.

Zdroj: https://www.weltkriege.at/

Hobby Historie 40 a 41/2018

64)       Generál Jaroslav Eminger byl ochráncem a přítelem Plukovníka Miroslava Brože. Narodil se 4. června 1886 v Čáslavi. Po vzoru svého otce, Čeňka rytíře Emingera plukovníka Rakouska-Uherska, rozhodl se stát důstojníkem. Vystudoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě a nastoupil jako poručík v srpnu 1907 k Dragounskému pluku č. 7. v Dobřanech (velitel čety 2. eskadrony od 1. května 1908 velel četě 3. eskadrony v Praze). Později vystudoval Vysokou válečnou školu ve Vídni (Kriegsschule 1. říjen 1911–31. červenec 1914) a stal se štábním důstojníkem na ruské a italské frontě Velké války. K 1. listopadu byl povýšen na nadporučíka a k 1. září 1915 na kapitána.

Kapitán generálního štábu Jaroslav Eminger se dne 9. listopadu 1918 přihlásil do Československé armády a zúčastnil se bojů s Maďary na Slovensku. Poté byl náčelníkem československé vojenské mise Budapešti a následně velel jezdeckému pluku, jezdeckému učilišti, jezdecké brigádě, Zemskému velitelství v Brně a byl i přednostou jezdeckého oddělení na MNO. Dne 13. července 1933 byl Jaroslav Eminger povýšen do hodnosti brigádního generála. V záři 1938 velel na Slovensku 3. rychlé divizi.

V dubnu 1939 se stal generálním inspektorem protektorátního Českého vládního vojska. Generál Eminger vytvořil koncepci Vládního vojska, podle jeho slov  „má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa“. On a většina důstojníků jeho zboru věřili, že ve správný čas mohou pomoci svrhnout nacisty v Čechách. Až po příchodu Reinharda Heydricha poznali, že je to nemožné.

Vládní vojsko v síle 7 000 mužů se vyhýbalo jakémukoli nasazení v Německých rukách, jak jen to bylo možné. Bylo vojensky nasazeno až v květnu 1944 v Itálii, a to jen ke strážní službě.

V jednom z rozhovorů s důstojníky, v němž reagoval na dotaz, jak má důstojník vládního vojska pracovat s novými německými instrukcemi proti parašutistickým výsadkům, odpověděl. „Bude-li jich málo, nenajdete je. Bude-li jich mnoho, přidáte se k nim!“

Po květnu 1945 stanul před soudem za kolaboraci. Dne 26. dubna 1947 ho soud zprostil všech obvinění. V prosinci 1948 Ministr národní obrany Ludvík Svoboda poslal generála Emingera mimo činnou službu. Zemřel v Praze 14. července 1964. Byl ženatý (Marie 12. června 1897 – 5. dubna 1969), ale bezdětný. Pohřbeni na Olšanských hřbitovech v Praze.

 

65)       Plukovník jezdectva Ludvík Melzner, velel Jezdeckému pluku 8. od února 1921 do října 1923 a Jezdeckému pluku 6 od listopadu 1923 do dubna 1928 a od září 1929 do září 1934. A oficiálně velel 2. Jezdecké brigádě v srpnu a září 1928.

 

66)       Plukovník jezdectva Vilém Hejný velel Jezdeckému pluku 10 v letech 1928 až 1933, v dubnu 1933 byl jmenován velitelem Jezdeckého pluku 2, ale již k 1. únoru 1934 byl přeložen do výslužby, jako neschopný polní služby.

 

67)       Podplukovník jezdectva Gustav Viktorin v době služby u Jezdeckého pluku 2, úspěšně absolvoval několik kurzů. V roce 1933 kurz velitele vojskových těles. Po úspěšném absolvování kurzu se k pluku vrací 26. července 1934 opětovně na funkci zástupce velitele pluku a předsedy hospodářské zprávy.

Na konci roku 1935 je přeložen k jezdeckému pluku 11 do Bratislavy. Je požádána hospodářská správa pluku k vydání stěhovací doklady, k přestěhování rodiny a svršků z Olomouce do Bratislavy. …zůstává nadále osobní kůň Minka. V září 1937 je znovu přeložen k Dragounskému pluku 10 posádkou v Berehovu na Zakarpatské Rusi, kde se též ujímá velení. K 22. lednu 1938 je povýšen na plukovníka jezdectva.

Po okupaci v roce 1939 a zřízení Vládního vojska v červenci 1939 stává velitelem 9. praporu ve Vysokém Mýtu, kterému velí i po jeho převelení do Itálie v květnu 1944 až do konce války. Po válce byl za svoji činnost v řadách Vládního vojska potrestán degradací a ztrátou majetku.

Zdroj: Háchovi Melody Boys, Jindřich Marek, 2003, ISBN 80–85280–95–7

 

68)       SPO – Smíšený předzvědný oddíl byla jednotka určená k průzkumu, případně jako pohyblivá záloha v rámci pěších divizí.

Byl tvořen velitelstvím, jezdeckou eskadronou (3 jezdecké čety a jezdecká kulometná četa), cyklistickou rotou (4 cyklistické čety a kulometná četa), četou lehkých tanků (3 tanky) a zákopnickou četou. Za mobilizace v roce 1938 některé SPO nebyly vybaveny z důvodu nedostatku tanků.

Obdobnou roli jako SPO plnily u rychlých divizí motorizované předzvědné oddíly.

 

69)       Dělostřelecký oddíl 82 vznikl 1. října 1932, od roku 1933 byl součástí 2. Jezdecké brigády, po vzniku 2. Rychlé divize se stal její součástí. Každý oddíl se skládal z velitelství, spojovací četou, 4 baterií a náhradní baterií. Od září 1933 sídlila v Přerově. Veškerá obsluha Dělostřeleckého oddílu 82 byla sedlána či se přepravovala na dělech či kolesnách a doprovodných vozů s municí, aby udržela rychlost jezdectva. Čímž se lišila od ostatního dělostřelectva.

Po zřízení Rychlích divizí, měl oddíl ve výzbroji dvou baterií s 8 cm lehké kanony vz. 5/8, ty byli hipomobilní a dvě baterie 10 cm lehkých houfnic vz. 30 motorizované.

 

71)       pozorovacího letadla Š – 328 z Leteckého pluku 2 z Olomouce. Lehký bombardovací a pozorovací dvojplošník z roku 1933, kdy by zalétnut prototyp. V době mobilizace byl k dispozici v 314 kusech. V časech druhé světové války si zabojovaly v letectvu Slovenského státu proti Maďarsku v březnu 1939, Polsku v září 1939 a Sovětského Svazu v letech 1914 – 43. Devět šmolíků se aktivně účastnilo Slovenského povstání z povstaleckého letiště na Tri duby.

 

72)       Reluta – relutem bývala náhrada stravy v armádě převážně v penězích.

           

73)       Název PA-II bylo tovární Obrněného automobilu vz. 23 (OA vz. 23), který vznikl v roce 1923 a podle vzhledu byl nazýván Želva. První kusy (celkem vyrobeno 12 ks) byly dokončeny v létě 1924 a po zkouškách a následné úpravě byly dodány až v listopadu 1925.

Pro své slabé pancéřování a další slabiny armáda další kusy neobjednala.

Vyzbroj 4 ks kulomety Maxim 08, zásoba nábojů 6 250 ks, délka 6 m, šířka 2, 16 m, výška 2, 44m, posádka 5 mužů.

 

74)       Vozatajstvo bylo druhem pomocné zbraně Československé branné moci. Vozatajstvo vzniklo jako druh samostatné pomocné zbraně 1. dubna 1920 v rámci unifikace branné moci na základě výnosu MNO. V roce 1933 bylo vozatajstvo na základě výnosu MNO jako pomocná zbraň zrušeno a přičleněno k jezdectvu.

Příslušníci zbraně nosili na límcích výložky tmavě zelené barvy.

Vozatajská rota 7 – Vozatajská eskadrona 7 sídlila v Olšanech – Vozatajské kasárny.

Vozatajská rota 8 – Vozatajská eskadrona 8 sídlila v Opavě, později v Lipníku nad Bečvou, – barákový tábor.

 

75)       Válečný stav Dragounského pluku v září 1933 měl dosahovat 1174 mužů, z toho bylo 45 důstojníků, 28 rotmistrů, 1174 mužů. Ve výzbroji měl mít 746 pušek, 24 lehkých kulometů LK, 12 těžkých kulometů, 3 kanóny proti útočné vozbě (protitankový kanón), 1087 koní, 17 vozů (jak motorových, tak koňských potahů).

 

76)       Plukovník jezdectva Brož Miroslav – Starodružiník (příslušník České družiny) a příslušník 2. jízdnímu pluku Československého vojska na Rusi. Více samostatný článek.

 

77)       Píseň známá z Rakousko–Uherské armády, proto pravděpodobně byla zakázaná: „Mlýnské kolo to se točí, to se točí, nás ta vojna neroztočí, a neroztočí! Mlýnské kolo to se hází, to se hází, nás ta vojna nerozhází, a nerozhází!"

 

78)       Podplukovník generálního štábu Knaibl Josef se narodil 9. května 1901 v Seničce u Litovle. Po ukončení střední hospodářské školy v Chrudimi nastoupil v říjnu 1921 na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou absolvoval v srpnu 1923 v hodnosti poručíka jezdectva. Byl přidělen k jezdeckému pluku 2 „Sibiřskému“ do Olomouce. V říjnu roku 1923 odešel do aplikační školy při Jezdeckém učilišti v Hodoníně. Po jejím absolvování v srpnu 1924 se vrátil k pluku, u kterého sloužil následujících osm let. Většinu služby byl zařazen jako velitel čety, ale krátkodobě velel i 5. eskadroně (od prosince 1931 do června 1932) a 6. eskadroně (od března do května 1933). Absolvoval i řadu speciálních kurzů, plynové služby v roce 1925 v Olomouci, kulometný v roce 1926 v Prostějově i pyrotechnický v roce 1930 v Olomouci. Na nadporučíka jezdectva byl povýšen 1. října 1928, na kapitána jezdectva 1. října 1931. Do Vysoké školy válečné v Praze nastoupil v dubnu 1934. Nejprve prodělával stáže u různých útvarů. Studium ukončil jako absolvent XVI. ročníku v červnu 1936. Měsíc sloužil u štábu 5. divize v Českých Budějovicích, ale již v srpnu 1936 nastoupil cvičitel jezdeckého výcviku ve Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. K 31. březnu 1937 byl povýšen na štábního kapitána jezdectva. V září 1937 byl převelen do Bratislavy do štábu 3. jezdecké brigády, která byla k 1. lednu 1938 reorganizována na 3. rychlou divizi. U brigády zastával povinnosti přiděleného důstojníka generálního štábu, zatímco na divizním štábu se ujal funkce přednosty 2. (zpravodajského) oddělení, kterou vykonával i v době Mnichovské krize Po demobilizaci byl od prosince 1938 přidělen jako velitel 4. eskadrony k Dragounskému pluku 11 Krále Carola II. Rumunského v ě. Na sklonku února 1939 ale Bratislavu opustil a nastoupil k Dragounskému pluku 7 T. G. Masaryka“ do Hodonína, kde působil ve funkci velitele cyklistického oddílu.

Po okupaci Československa byl v červnu 1939, přijat k Městskému úřadu do Chotěboře, u kterého jako vrchní tajemník řídil činnost úřadu. Krátce poté se zapojil, do činnosti protinacistické odbojové organizace Obrana národa. Navázal spojení s obdobnými skupinami v Pardubicích, Kolíně či Havlíčkově Brodu a podle instrukcí generála Vojty a Homoly se snažil vytvořit organizační jádro pěšího praporu, který by se při vypuknutí povstání zapojil do bojů s okupačními jednotkami. Jako velitele rot a čet či důstojníky štábu praporu se mu podařilo získat zaměstnance místního gymnázia, měšťanské školy, spořitelny sokolovny, okresního soudu či bývalé příslušníky armády. Pro připravované protiněmecké ozbrojené vystoupení odbojová organizace obstarávala zbraně, potraviny, výbušniny (z kamenolomu stavitele Kaftana) či zápalné předměty (vyrobené v místní továrně firmy Eckhardt). Počátkem srpna 1940 ho zatklo gestapo a vyšetřovalo v Havlíčkově Brodě, Jindřichově Hradci a Praze. V říjnu téhož roku následoval převoz do Drážďan a další věznění v Bautzenu a Görlitzu. V srpnu 1942 byl Lidovým soudem v Drážďanech, společně s ostatními zatčenými příslušníky chotěbořské odbojové skupiny, odsouzen k 9 letům káznice a ztrátě majetku. Poté se až do konce války nacházel ve věznicích ve Zwickau a Waldheimu. Na začátku dubna 1945 ho osvobodila americká armáda v durynském Untermassfeldu. Následně se přes Paříž a Londýn vrátil v polovině června do Československa.

Po příjezdu do vlasti nastoupil u 1. divize v Praze a zastával funkci přednosty 1. (operačního) oddělení štábu. Po dvou měsících divizní velitelství opustil a na další tři roky se stal vedoucím styčné skupiny MNO u Ministerstva zemědělství. K 31. říjnu 1945 byl se zpětnou platností k 1. srpnu 1945 povýšen na majora pěchoty. V říjnu 1946 následovala úprava povýšení na majora se zpětnou platností 28. říjnu 1938 a současné povýšení na podplukovníka generálního štábu dnem se zpětnou platností k 1. květnu 1942. Ministerstvo zemědělství i Prahu opustil v září 1948 a nastoupil k Pěšímu pluku 9 Karla Havlíčka Borovského do Chomutova, kde o měsíc později převzal funkci zástupce velitele pluku. V září 1949 byl přemístěn ke štábu III. sboru do Plzně, kde se ujal řízení 1. (operačního) oddělení. V listopadu 1951 následovalo přeložení ke Krajskému vojenskému velitelství do Prahy, u kterého setrval až do konce své činné služby. Z počátku se stal náčelníkem 1. a 5. oddělení, od dubna 1951 starším pomocníkem náčelníka 5. oddělení a nakonec od ledna 1953 pomocníkem náčelníka zmíněného oddělení. Do výslužby odešel koncem dubna 1954.

Za protinacistickou odbojovou činnost byl v dubnu 1946 vyznamenán Československým válečným křížem 1939, Československou medailí Za chrabrost a Československou medailí Za zásluhy II. stupně.

Zdroj: www.vojenstvi.cz

 

79)       Podplukovník jezdectva Stanislav Livečka, narozen 5. září 1896 v Lipníku nad Bečvou. Po vypuknutí Velké války studoval na technické reálce, dobrovolně narukoval k Praporu polních myslivců č.  13. Dne 4. června1916 padnul u vsi Dobronouc 1916 v hodnosti praporčíka do ruského zajetí. Vstoupil do Československých legií, kam byl zařazen v srpnu 1917. Sloužil v 8. střeleckém pluku, do Československa se vrátil v roce 1919 v hodnosti nadporučíka.

Po návratu zůstal v armádě, sloužil u vozatajstva, později u Dragounského pluku 2. Byl autorem vojenských učebnic. Po okupaci v březnu 1939 se účastnil odboje v řadách Obrany národa, kde zastával jednu z vedoucích funkcí. V roce 1940 zatčen, odsouzen k smrti a 7. září 1943 popraven oběšením v berlínské věznici Plötzensee.

Za mobilizace v  září 1938 velel Smíšenému přezvědnému oddílu 36, který stavěl náš pluk.

 

81)       Drezura je jezdecká disciplína, v které jde o dokonalý soulad mezi jezdcem a koněm. Kůň na téměř neviditelné pobídky jezdce dělá různé cviky, pohybuje se do stran ve všech třech chodech (krok, klus a cval).

Drezura je součástí olympijských her od roku 1912.

 

82)       Military – dnes Soutěž všestranné způsobilosti je jedna z nejnáročnějších jezdeckých disciplín. Military vzniklo z potřeby testovat způsobilost koní pro náročné potřeby armády, až postupem času se přeměnilo na sportovní disciplínu. Jedná se o kompletní zkoušku, která zahrnuje drezuru, terénní jízdu (kros) a parkur.

Od roku 1912 je zařazena mezi olympijské disciplíny. Armádní jezdecké družstvo se při letních olympijských hrách v roce 1936 v Berlíně, ve složení kapitán Václav Procházka, nadporučík Otomar Bureš a nadporučík Josef Dobeš získalo 4. místo, ale po diskvalifikaci původně druhých polských jezdců se posunulo na 3. místo.

 

83)       Skok – parkurové skákání, zde jezdec s koněm musí projet danou trasu s překážkami s co nejmenším počtem chyb a v co nejkratším čase. Překážky jsou vysoké od 80 cm do 160 cm. Existuje i speciální soutěž – skok mohutnosti, při které se jezdci pokouší přeskočit co nejvyšší překážku a současný světový rekord je 2, 47 m z 5. února 1949, který překonal chilský kapitán Albero Saraguibel Morales s koněm Huasó.

Parkur je součástí olympijských her od roku 1912. Při letních olympijských her 1928 v Amsterdamu, nadporučík jezdectva (pozdější major) František Ventura získal 1. místo v této soutěži.

 

84)       Plukovník pěchoty Karel Čejka (27. dubna 1892 v Praze – 1966) V roce 1933 byl jmenován velitelem Cyklistického praporu 2. Koncem roku 1935 byl převelen na post velitele Pěšího pluku 13. Po druhé světové válce byl v roce 1947 povýšen na brigádního generála. A stal se velitelem I. sboru.

Zdroj: Cyklistické jednotky československé armády, Ivo Pejčoch, 2017, ISBN: 978–80–7573–009–1

 

85)       Četa obrněných aut z Eskadrony obrněných aut 2 spadala pod velení Pluku útočné vozby. Ve výzbroji měla Obrněný automobil vz. 27 a vz. 30. Každá četa disponovala 3 obrněnými vozy. Velitelství eskadrony pak několika osobními a nákladními vozy.

Obrněný automobil vz. 27 – celkem bylo vyrobeno 15 ks, posádku tvořilo 5 mužů, ve výzbroji měl 2 těžké kulomety vz. 24 a jeden záložní lehký kulomet vz. 26 a 6 500 ks nábojů

Obrněný automobil vz. 30 – celkem bylo vyrobeno 52 ks, posádku tvořili 3 muži, ve výzbroji měl 2 lehké kulomety vz. 26 + jeden záložní, 3 000 ks nábojů a 18 ks ručních granátů vz. 21.

Zdroj:https://www.valka.cz/Eskadrona-obrnenych-automobilu-2-1933-1935-t43394

 

86)       Alexandr I. Karadordevic 16. prosince 1888 – 9. října 1934, byl druhým králem Jugoslávie. Vládl v letech 1921 – 34. Byl zabit atentátníkem při návštěvě Francie v Marseille 9. října 1934. Jako monarcha se obával růstu vlivu Itálie a obnovení Rakousko-Uherska.

 

87)       Brigádní generál in memoriam Miloslav Berka (23. srpna 1892, Praha – 26. září 1942, Hohenasperg, Ludwigsburg, Německo) příslušník československých legií v Rusku, po návratu do vlasti pracoval na MNO, od března 1920 do března 1930 velel Hraničářskému praporu 10, od února roku 1932 vyučoval taktiku jako profesor na pražské Válečné škole, od prosince 1933 velel pěšímu pluku 8., později zástupcem velitele pěchotního učiliště, v období od 15. října 1937 velel 2. motorizované brigádě. V odboji měl funkci velitele krajského Oblastního velitelství Obrany národa Velká Praha. Byl umučen v káznici Hohenasperg u Ludwigsburgu.

 

88)       Podplukovník jezdectva (do roku 1933 vozatajstva) Jaroslav Janáček, v letech 1930 – 1932 velel Vozatajskému praporu 5 v Košicích. Po té pracoval na Zemském vojenském velitelství v Praze ve funkci přednosty vozatajské služby. Při odchodu ze ZVV (zemské vojenské velitelství) v Praze „obdržel pochvalné uznání: Pane podplukovníku, při vašem odchodu k Jezdeckému pluku 2 Sibiřskému Vyslovuji Vám za velmi úspěšnou činnost ve funkci přednosty vozatajské služby Zemského vojenského velitelství v Praze Pochvalné uznání. Zemský vojenský velitel Armádní generál Býlí.“  Počátkem roku 1935 nastupuje u Jezdeckého pluku 2 a k 1. červenci 1937 je přeložen do výslužby.  

 

89)       František Machník (30. dubna 1886 – 21. listopadu 1967, ministrem národní obrany od 4. června 1935 – 22. září 1938) při jeho návštěvě Olomouce. František Machník byl od roku 1919 v Klatovech učitelem a od roku 1925 ředitelem Hospodářské školy (zemědělské). V parlamentních volbách v roce 1925 byl za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu (agrárníky) zvolen do Národního shromáždění. Mandát obhájil i v následujících letech až do zrušení parlamentu roku 1939. Byl členem Sokola a členem Selských jízd, měl tak blízko i k armádnímu jezdectvu.

Po válce v červnu 1945 byl zatčen, ale obvinění byl v roce 1947 zproštěn. Opětovně byl zatčen po roce 1948 a v roce 1952 byl odsouzen na pět let. Ale po roce na amnestii propuštěn.

 

91)       Hospodářská krize započala v říjnu 1929 krachem amerických burz. Následně začaly krachovat americké banky a tato špatná situace se velice rychle začala projevovat i v Evropě. Československo bohužel velkou částí své průmyslové výroby bylo zaměřeno na export. Nejvíce bylo postiženo Německo, které se díky tomu radikalizovalo – nástup fašismu. V Československu se krize naplno projevila až v letech 1932 – 33.

 

92)       V roce 1935 bylo na Velké pardubické šest dostihů, ale pouze dvě steeplechase cross country, v roce 1936 bylo na programu také šest dostihů a vedle Velké pardubické další dvě steeplechase cross country. Byly to Důstojnická steeplechase na 4000 metrů pro koně v majetku důstojníků nebo armády a jezdce důstojníky, kteří startovali ve stejnokroji, odlišeni šerpou a Memoriál Zdenka Kinského na 3200 metrů, „Jízda pánů“, dnes dostih amatérů. Dále diváci viděli dva dostihy přes proutěné překážky a jeden rovinový.

 

93)       V roce 1936 startovalo ve Velké 15 koní a jezdců, vyhrál německý jockey Oskar Lengnik s polokrevným valachem Herold, druhý byl tehdejší kapitán jezdectva Franjo Aubrecht (93A s valachem Hetre. Z důstojníků se dostihu účastnil kapitán jezdectva Josef Dobeš (93B a nadporučík jezdectva Oldřich Kocourek (93C. Jediným příslušníkem pluku, který startoval ve Velké pardubické, byl pozdější štábní kapitán Konstantin Nepokupnoj (93D.

 

93A)    Major jezdectva Franjo Aubrecht narozen v chorvatské Gjurgjavči 10. října 1896v Václavu Aubrechtovi a Kateřině, rozené Cihlářové. Na bojišti Velké války byl sedm krát vyznamenán.

Po skončení války, zůstal v armádě a až nebyl kavalerista, byl poslán Jezdeckému pluku č. 5 do Nových Zámků na Slovensko. Později po roce 1928 sloužil u Jezdeckého pluku 8 v Pardubicích a v Jezdeckém vojenském učilišti. V tomto roce poprvé startoval Velké pardubické steeplechase. V roce 1936 skončil na koni Hetze (valach) druhý. V roce 1946 na koni Svatopluk taktéž druhý a v roce 1948 na koni Petrus třetí.

Po okupaci žil s rodinou v Lázních v Bohdanči a pracoval jako bankovní úředník.

Již v roce 1939 se zapojil do odboje a spolupracoval s výsadkem Silver A nadporučíkem Alfrédem Bartošem a radistou Jiřím Potůčkem – pomáhal ukrývat vysílačku. Na jaře 1945 bojoval s partyzány ve východních Čechách. Po válce sloužil v armádě, na konci roku 1948 byl zatčen a odsouzen k 25 letům vězení. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V roce 1965 byl jeho rozsudek označen za nezákonný. Zemřel v Praze v roce 1985.

Zdroj:https://kppardubicka.cz/cs/menu/zprava/389-mjr-franjo-aubrecht-1896-1985-a-jeho-boj-proti-totalitam/

 

93B)    Major jezdectva Josef Dobeš narozen 4. července 1904 v Přezleticích u Prahy, absolvoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě (1926–1928) a vyšší jezdecký kurz v Pardubicích. Byl jedním z posledních žáků kapitána Rudolfa Poplera a od roku 1933 aktivně úspěšně závodí. Účastní se v roce 1936 v Berlíně Olympijských her v Military.

Za okupace slouží ve Vládním vojsku. V roce 1944 je Vládní vojsko přesunuto k hlídkové službě v Itálii. Odtud dezertuje a přes Švýcarsko se dostává do Anglie, kde nastupuje k Československé zahraniční armádě. V roce 1946 opět startuje ve Velké Pardubické. Po roce 1948 je uvězněn.

Po propuštění opět závodí, trénuje (vítězný kůň Letec ve Velké pardubické v roce 1956) a publikuje v časopisech a vydal čtyři knihy (Terénní a skokové ježdění 1935, S koněm přes překážky 1938, Jezdec a kůň ve výcviku 1971, Jízda na koni 1986), jako učitel jízdy působil ve Švýcarsku a v Dánsku. Také maluje a tvoří plastiky koní.

Umírá v Praze 28. září 1985.

Zdroj:https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/DOBE%C5%A0_Josef_4.7.1904-28.9.1985

https://www.ikun.cz/#!/osoba-kolem-koni?itemId=0f4868b69c98432d82f356c606fb2041

 

93C)    V roce 1928 sloužil jako poručík jezdectva Oldřich Kocourek u Jezdeckého pluku 8 v Pardubicích.

 

93D)    Kapitán jezdectva Konstantin Nepokupnoj příslušník Jezdeckého pluku 2 sedlal staršího ryzáka – valacha Cimbalara neznámého původu, s kterým se v roce 1928 pokusil zvítězit v hlavním dostihu Velké pardubické. Bohužel již na Taxisu upadl i s koněm a zranil se, proto dál nepokračoval. Vyhrál 8letý valach ryzák Vogler s německým  jezdcem Hansem Schmidt. Konstantin Nepokupnoj byl povýšen na štábního kapitána v roce 1930. Pic. 62 – Jezdecký pluk 2/1930 CD117

Později je přeložen k Jezdeckému pluku 6. V lednu 1936 je štábní kapitán Konstantin Nepokupneli velitelem remontní eskadrony Dragounského pluku 6. Publikoval články o krmení koní ve Vojenských rozhledech.

Zdroj: https://zavodistepardubice.cz/1928-2/

 

94)       Útočná vozba je dobové označení jednotek obrněné bojové techniky – tankových jednotek (ale i obrněných automobilů).

 

95)       Dragouni byli původně příslušníci jízdní pěchoty. Dragouni se pohybovali na koni jako klasické jezdectvo, ale bojovali jako pěchota. Tyto jednotky vznikli na konci 16. a počátku 17. století, kdy začala býti potřeba rychle přesouvat střelecké jednotky – mušketýry. Dragouni se díky koni rychle přesouvali, a poté počali plivati oheň, stejně jako mýtičtí draci.

 

96)       Brigádní generál Matěj Němec 8. listopadu 1886 Janov – 29. srpna 1975 Praha, starodružník – příslušník České družiny, později velitel 3. střeleckého pluku v Rusku, v roce 1928 povýšen na brigádního generála. Za okupace vězněn v koncentračním táboře Dachau.

 

97)       Plukovník pěchoty (v roce 1945 povýšen na brigádního generála) Jan Santorie (1887 – 1949), po vypuknutí velké války sloužil jako záložní důstojník u Pěšího pluku 45. V roce 1916 padá do zajetí a přihlásil se do legií. Sloužil u 5. střeleckého pluku a později byl převelen do Francie k 21. střeleckému pluku. V roce 1934 se stává velitelem Pěšího pluku 15 a v roce 1937 Hraničářského pluku 4. V roce 1941 zatčen gestapem, v roce 1943 propuštěn. V květnu 1945 se účastní povstání, po té se stává velitelem 8. divize. V roce 1946 odchází do penze. Umírá v roce 1949 v Ostravě.

 

98)       Četař aspirant jezdectva Maixner Jan, narozen 2. června 1914 v obci Slatinky, okres Prostějov v rodině rolníka. Vystudoval střední lesnickou školu. Dne 1. října 1936 nastoupil vojenskou službu u Dragounského pluku 2. Dne 3. října 1936 byl poslán do Pardubic do Školy pro výchovu důstojníků v záloze ve Vojenském jezdeckém učilišti. K 30. červnu 1937 úspěšně absolvoval školu s prospěchem dobrý – 210 z 449 frekventantů. Důstojnickou zkoušku absolvoval 1. září 1937 jako 22 z 41 zkoušených – prospěch dobrý. Na četaře aspiranta byl povýšen k 1. prosinci 1937. Z vojenské služby byl propuštěn až v době demobilizace po Mnichovském diktátu 16. listopadu 1938. V době okupace pracoval jako lesník, až do 19. května 1942 kdy musel narukovat do německého Wehrmachtu k 17. náhradní eskadroně – Erzatz Schwadrone 17 v Bamberku. Dne 5. února 1944 byl zajat Brity v Itálii. Na konci srpna 1944 již byl u Obrněné brigády, zařazen byl k Brigádní štábní rotě. Dne 5. listopadu padl pří útoku na německé pozice na planině západně od obce Ghyvelde u Dunkerque. V roce 1947 byl in memoriam, jmenován podporučíkem pěchoty. Vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Československou pamětní medailí se štítkem Velká Británie, obě in memoriam.

Zdroj: Kříže a hvězdy od Dunkerque, Jiří Plachý, ,2011,  ISBN 978–80–86808–95–6

 

99)       Nadporučík jezdectva Vítěslav Lepařík příslušník Dragounského pluku 2 v letech 1936 – 37, velitel výsadku Glucinium, se narodil 14. srpna 1914 v Holici, okres Olomouc. Otec Josef byl krejčím, matka Růžena rozená Dosoudilová byla v domácnosti. Obecnou školu absolvoval v Holici, měšťanskou v Hodolanech a v letech 1931 až 1935 Vyšší hospodářskou školu v Přerově. Měl sestru Olgu.

Vojenskou službu nastoupil 1. října 1936 u Dragounského pluku 2. v Olomouci, u 5. eskadrony. Dne 1. února 1937 nastoupil v Pardubicích do Jezdeckého učiliště pro záložní důstojníky. K 1. únoru 1937 byl povýšen na svobodníka. Ke dni 1. září 1937 začal studovat Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, ale ne jako důstojník jezdectva, ale pěchoty. Dne 14. srpna 1938 byl slavnostně vyřazen v hodnosti poručíka pěchoty. Od 15. srpna 1938 sloužil u Pěšího pluku 7 jako velitel čety v Hlohovci. Od 25. září 1938 do 20. dubna 1939 kdy byl propuštěn z Branné moci, sloužil jako velitel roty. Dne 7. července 1939 překročil hranice s Polskem a přes Cizineckou legii, československou  armády ve Francii (kde velí četě kanónů proti útočné vozbě), vězení vichistického státu v neokupované Francii a Maroku a  rybářskou loď se dostal 14. června 1941 do Gibraltaru. V Anglii byl v květnu 1942 vybrán do výcviku pro zvláštní úkoly. Od 20. května 1942 do 7. dubna 1944 absolvoval základní výcvikový a parašutistický kurz, kurz průmyslové sabotáže, konspirační, civilního zaměstnání, spojovací a dokončovací. Jako velitel skupiny Glucinium se svou skupinou přesunul do Itálie 2. května 1944.

Skupina byla 3. července 1944 vysazena u obce Purkarec u Hluboké nad Vltavou. Později se ukrýval v bytě v Táboře, kde ho přepadlo gestapo. Prostřílel se a unikl. Později se dostal do Olomouce a k partyzánům. Konfidenty byl vylákán do Prahy a 18. října 1944 zatčen. Gestapem byl získán pro spolupráci a začal plnit svěřené úkoly včetně práce proti vojenskému odboji, přestože právě toto původně odmítal. Prozradil úkryt dvou parašutistů. Ale již 20. ledna 1945 byl převezen do koncentračního tábora v Terezíně. Na příkaz gestapa byl 28. dubna 1945 zastřelen. 

Ke dni 26. listopadu 1946 byl povýšen na Štábního kapitána pěchoty, in memoriam.

Zdroj:https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADt%C4%9Bzslav_Lepa%C5%99%C3%ADk

Cesty osudu, Martin Reichl, Svět křídel 2004, ISBN 80–86808–04–1

Muži z Ringway, JIndřich Marek, Svět křídel 2014, ISBN 978–875667–48–0

 

100)     Příslušníkem jezdecké eskadrony SPO byl i budoucí parašutista SOE jezdec Antonín Stolařík (*1909 v Bzové u Uherského Brodu, † 13. května 1980.)

V letech 1930–1932 absolvoval vojenskou základní službu u Jezdeckého pluku 2. Počátkem roku 1940 odešel do zahraničí, kdy 27. března 1940 byl prezentován u Jezdecké eskadrony Smíšeného předzvědného oddílu 1. Po pádu Francie přešel do Velké Británie, kde sloužil u kulometné roty. Postupně byl povýšen na četaře. Byl nasazen u Dunkerque a koncem roku 1944 se přihlásil k operacím SOE. Byl vycvičen, ale pro konec války již nebyl operačně nasazen. Demobilizován byl 23. října 1945 v hodnosti poručíka pěchoty v záloze. Zemřel 13. května 1980.

Zdroj: https://www.lib.cas.cz/parasut/stolarik.htm#zivot

https://www.geocities.ws/czechandslovakthings/WW2_CzSkB_lst_chol1.htm

 

101)     KPÚV – kanón proti útočné vozbě vz. 34J (J – v provedení pro jezdectvo), KPÚV – kanón proti útočné vozbě vz. 34, ocelová hlaveň o ráže 37,2 mm, hmotnost verze J v palebném postavení 281,7 kg, hmotnost střely 0,85kg s kadencí 23 ran za minutu a účinného dostřelu 4 200m. Verze J měla dřevěná loukoťová kola s pryžovými obručemi a nesklopná lafetová ramena, zapřahalo se u jezdectva dvojspřeží s jezdeckou károu. Vyrobeno 22 kusů ve verzi J. Obsluhu tvořil: velitel kanonového družstva, mířič, nabíječ, 1. pomocník, 2. pomocník, čtyři nosiči střeliva, tři vodiči koní. Kanonové družstvo tak tvořilo celkem 12 osob. Kanón byl používán u tanků LT vz. 35. Později byl nahrazen modernizovaným kanónem vz. 37. Prvních 35 kusů nové zbraně bylo vyrobeno v prosinci 1937 v provedení J – pro jezdectvo za cenu 115 850 Kč/kus.

Zdroj:https://www.delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz/fotoalbum/kanony-proti-utocne-vozbe/kpuv-vz_34/

https://delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz/clanky/kanony-proti-utocne-vozbe/3-7--cm-kpuv--vz.37.html

https://www.vhu.cz/exhibit/37cm-kanon-proti-utocne-vozbe-vz-34/

 

102)     Jeho otec byl v Olomouci velkoprodejcem uhlí a stavebního materiálu.

 

103)     Původní biskupský renesanční palác se začal stavět biskup na počátku 16. století. Po třicetileté válce se přestavěla v barokním slohu a dnešní podobu získala po požáru na počátku 20. století.

Arcibiskupský palác v Olomouci od 14. října 1848 poskytl azyl císaři Ferdinandu I. (103A a jeho dvoru (již podruhé v revolučním roce 1848 utíkajícímu z Vídně, poprvé uprchl 17. května 1848). Zde Arcibiskupském paláci 2. prosince 1848 abdikoval ve prospěch synovce prince Františka Josefa – císaře Františka Josefa I..

Palác hostil již před bitvou u Slavkova v roce 1805, poradu císaře František II. a ruského cara Alexandra.

Ještě předtím zde pobývala císařovna Marie Terezie, a později prezidenti T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Václav Havel i Václav Klaus. Přenocoval zde i papež svatý Jan Pavel II.

 

103A) Bývalý císař Ferdinad I. až do své smrti žil Praze a na svých zámcích v Zákupech a Ploskovicích. Zemřel ve věku 82 let na Pražském hradě 29. července 1875.

 

104)     Státní pohřeb prvního prezidenta T. G. Masaryk (zemřel 14. září 1937 v Lánech) se smutečním průvodem se uskutečnil v Praze 21. září 1937. Tomu předcházelo poslední rozloučení na Pražském hradě. Po jeho skončení se smuteční průvod vydal do zaplněných ulic Prahy, kde se shromáždilo přes půl milionu občanů. Průvod zamířil z Pražského hradu Chotkovou ulicí na Klárov a Mánesův most přes Pařížskou třídu na Staroměstské náměstí, kde se symbolicky zastavil u hrobu neznámého vojína. Pak pokračoval přes Mariánské náměstí, kolem Karlova mostu a Národního divadla na Václavské náměstí a odtud k Wilsonovu nádraží, kde již čekal zvláštní vlak.

Rakev s ostatky byla zahalena státní vlajkou a převážena na dělostřelecké lafetě lehké houfnice vz. 14/19 (104A tažené černým šestispřežím. O 70let později 21. prosince 2011 tatáž houfnice tažená šesti černými kladrubskými vraníky, převážela i bývalého prezidenta Václava Havla.

„V čele průvodu Masarykův voják od Zborova, generální inspektor československé branné moci armádní generál Jan Syrový (na koni)… Za ním jeho štáb… Skupiny praporů obklopují stráže a velitelé vojskových těles … Hudba pěšího pluku 5 Tomáše Garriguea Masaryka… Tři čety legionářů… a hradní stráž… Zahalena ve státní vlajku – rakev… Za rakví Jan Masaryk a hosté smuteční. Černé úbory, obnažené hlavy. Prezident republiky, předseda poslanecké sněmovny, předseda senátu, ministerský předseda a pražský diplomatický sbor … (21 zástupců cizích vlád) členové poslanecké sněmovny a senátu … A skupina generálů … A za nimi kam až oko dohlédne československá branná moc…“

Zdroj:https://temata.rozhlas.cz/prohlednete-si-rozhlasovy-scenar-masarykova-pohrbu-7965365

 

104A) Tuto houfnici vz. 14/19 vyrobily v roce 1921 Škodovy závody v Plzni. Houfnice patřila do výzbroje Dělostřeleckého pluku 8. v Opavě, kde během 20let 20. století najezdila více než 5 000 km. Ve třicátých letech byla převedena do Zemské zbrojnice v Praze. Odtud byla v září 1937 vyzvednuta pro potřeby státního pohřbu. O rok později byla v květnu 1938 předána do sbírek Památníku osvobození v Karlíně na Invalidovně jako historická památka.

Součástí houfnice je také kolesna, na které seděla obsluha děla. Právě kolesna umožňuje, aby lafeta houfnice byla ve vodorovné poloze a aby na ní bylo možné umístit rakev s ostatky. Houfnice i kolesna mají ještě dřevěná kola, jejich výška činí 90 centimetrů.

Dnes je houfnice součástí sbírek Vojenského historického ústavu Praha a vystavena ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech.

Zdroj:https://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/historie-houfnice--ktera-vezla-rakev-tgm-a-preveze-i-rakev-s-ostatky-vaclava-havla-63622/

Lehká houfnice vz. 14/19 vycházela z 10 cm houfnice vz. 14 – Feldhaubitze M. 14 (s dostřelem 8 000 m) ze Škodových závodů, které používala Rakousko–Uherská armáda ve Velké válce.

Plzeňská Škodovka vyvinula houfnici již v roce 1909, ale pro nezájem Rakousko–Uherských armádních činitelů houfnici prodávali do zahraničí – Turecka a Číny (10,4cm houfnice vzor 14 CH). Teprve po vypuknutí války zabavila armáda v Plzni zásilky do Turecka a do Číny (66 děl) a poslala 10 cm houfnice na frontu. Od počátku roku 1915 již pravidelně armáda houfnice odebírala. Produkce pro Rakousko – uherskou armádu z Plzeňské Škodovky nakonec činila 6 458 hlavní a 4 077 lafet.

Lehká houfnice vz. 14/19 ráže 10 cm byla vyráběná ve Škodových závodech v Plzni také v letech 1921 až 1934 v počtu přes 2 000 kusů. Houfnice zapřažené za kolesnu, na které seděla obsluha, byla přepravována hipicky (koňským šestispřežím) spolu s kolesnou, nebo byla jako celek spolu s obsluhou naložena na dělostřelecký automobil vz. 24.

Maximální dostřel lehká houfnice vz. 14/19 – 9 800 m (maximální dostřel původní M. 14 činil 8 000m), hmotnost houfnice 1 548 kg (M.14 – 1 412 kg), hmotnost náboje – až 16 kg, úsťová rychlost střely 395 m/s, kadence 6 ran za minutu, obsluha 8 – 10 mužů (dělovod – velitel, střelec, mířič, 2 – 4 nabíječi, podavač, časovač a pomocníci.

Ve výzbroji Československé branné moci bylo v roce 1939 605 těchto houfnic, z nichž pak 148 zůstalo po 15. březnu 1939 Slovenskému štátu.

 

105)     Desátník (rotmistr in memoriam) Horovský Michal příslušník Dragounského pluku 2 v letech 1937 – 39. Narozen 7. prosince 1915 v obci Jarrabina u Staté Lubovni na Slovensku manželům Michalu a Marii, rozené Kubicové. Vyučil se kovářem a v říjnu 1937 nastoupil prezenční službu u  Dragounského pluku 2 v Olomouci. Zastával funkci podkováře, prošel výcvikem u kulometné roty a povýšen na svobodníka. Po okupaci v březnu je propuštěn do civilu. Již 1. května 1939 odchází do Polska a v Krakově se stává členem takzvaného Československého legionu. Po napadení Polska Německem a Sovětským svazem se dostal do sovětské intervence. Po napadení Sovětského svazu byla utvořena Československá vojenská jednotka – východní. Horovský byl začleněn do 3. pěší roty a povýšen na desátníka. Později byl poslán k protitankové rotě jako velitel družstva a v lednu 1943 odjel s praporem na frontu. Při obraně obce Sokolovo 8. března 1943 s kolegou protitankovými granáty vyřadil dva nepřátelské tanky a byl těžce raněn. Dne 14. března 1943 byl při obsazení Charkova Němci v nemocnici zastřelen. V roce 1946 byl in memoriam, povýšen na rotmistra pěchoty.

Zdroj:  Centurion 1/2018, Jiří Klůc

 

106)     Poručík jezdectva Krupka Václav mladší (107, narozen 6. května 1914 manželům Václavu a Františce Krupkovým. Otec byl podplukovníkem jezdectva a v roce 1938 velel I. korouhvi Jezdeckého pluku 8. Po ukončení studia na pardubické reálce nastoupil 1. října 1934 presenční službu u Dragounského pluku 8. Byl poslán do školy pro důstojníky jezdectva v záloze. Později se rozhodl stát se důstojníkem jezdectva z povolání jako jeho otec. Na podzim 1935 nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích. Zde se seznámil s budoucím důstojníkem jezdectva a pozdějším parašutistou Alfredem Bartošem. Vyřazen byl 14. srpna 1937 a poslán k Dragounskému pluku 2 v Olomouci, kde zastával funkci velitele čety u 4. eskadrony. Dnem  1. března 1938 byl poslán do šermířského kursu, který absolvoval 27. května 1938. Poté sloužil jako velitel čety 5. eskadrony (i za mobilizace). Od 1. ledna 1939 byl poslán k Vojenské akademii v Hranicích jako velitel výcvikové čety. Po okupaci poručík jezdectva Václav Krupka byl přidělen pro likvidační práce k náhradní korouhvi 25. března 1939. Po okupaci plánoval odejít do zahraničí, ale brzký sňatek a pracovní nasazení v odbojové organizaci Obrana národa mu to znemožnilo. V lednu 1942 se setkal s výsadkářem a velitelem skupiny Silver–A nadporučíkem jezdectva Alfredem Bartošem, který hledal spolupracovníky a přístřeší. Po atentátu na Reinharda Heydricha byl 17. června 1942 s manželkou zatčen. Následné věznění přežil. Po konci války byl vězněn, omilostněn a přijat do činné služby. Zemřel v roce 1994 v Praze.

Zdroj:  https://rotanazdar.cz/?p=5725

 

107)     Podplukovník jezdectva Krupka Václav starší, se narodil 28. září 1888 v obci Veselice u Jičína. Dne 7. října 1909 nastoupil vojenskou službu u Hulánského pluku č. 11 v Pardubicích. Roku 1913 se přihlásil k pokračování jako poddůstojník z povolání. Po vypuknutí války byl s plukem nasazen na ruské frontě. Zajat byl 16. července 1915 u Kolodruvka (Synkova) v hodnosti Wachmeister – strážmistr.

O dva roky později se přihlásil do československých legií na Rusi, do kterých byl přijat 21. června 1917. Do Československé republiky se vrátil v srpnu 1920 v hodnosti poručíka jezdectva v řadách 1. jezdeckého pluku.

V roce 1928 byl štábním kapitánem a sloužil u Jezdeckého pluku 1. v Terezíně. V roce 1930 byl povýšen do hodnosti majora jezdectva a přeložen k Jezdeckému pluku 8. v Pardubicích jako velitel I. Korouhve. Po okupaci byl na vlastní žádost, byl přeložen k 1. říjnu 1939 do výslužby. Byl činný v odbojové organizaci Obrana národa.

Zdroj:  https://rotanazdar.cz/?p=5725

 

108)     Operace Silver A (krycí název) vyslaná k zajištění rádiového spojení s Londýnem. Dále měli za úkol vytvořit středisko, které by koordinovalo činnost dalších vysazených parašutistů, kontaktovat štábního kapitána dělostřelectva Václava Morávka a jeho prostřednictvím Německého důstojníka agenta A-54, Paula Thümmela. Operace Silver A byla jednou z nejúspěšnějších operací vyslaných z Londýna, splnila všechny úkoly, které byly uděleny.

 

109)     Po okupaci Československé republiky 15. března 1939 fašistickým Německem mnoho příslušníků jezdectva odešlo za hranice s úmyslem bojovat proti nepříteli. Po porážce Francie ve Velké Británii, se několik důstojníků jezdectva přihlásilo ke zvláštním operacím britského SOE (Special Operations Executive). Byli připravováni Československou zvláštní skupinou „D“ II. odboru (zpravodajského) MNO v Londýně.

Parašutista Kapitán jezdectva Alfréd Bartoš (povýšen v lednu 1942 na Štábního kapitána jezdectva in memoriam 3. září 1945) velitel výsadku Silver A, vysazeného 29. prosince 1941 v Čechách.

Narozen 23. září 1916 ve Vídni. Dne 1. října 1935 dobrovolně nastoupil vojenskou službu u 2. eskadrony Dragounského pluku 8. v Pardubicích. O několik dnů později nastupuje do Školy pro výchovu důstojníků v záloze ve Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích. Po roce služby kdy byl postupně povyšován na četaře aspiranta, byl poslán do Vojenské akademie do Hranic na Moravě 30. září 1936. K 1. únoru 1937 byl  povýšen na podporučíka jezdectva. Dne 28. srpna 1937 byl vyřazen s výborným prospěchem v hodnosti poručíka jezdectva.

Dne 30. září 1937 byl převelen k 3. eskadrony 8. dragounského pluku, kde sloužil až do 15. března 1939. Na jaře 1939 legálně vycestoval do Francie, 8. června vstoupil do Cizinecké legie. Sloužil v Tunisku, ale po vypuknutí války sloužil u 2. československého pluku. Účastnil se ústupových bojů. Na jaře 1941 se dobrovolně přihlásil pro plnění zvláštních úkolů v protektorátě. Na podzim 1941 byl jmenován velitelem tříčlenné operace (skupiny) Silver A.

Zahynul vlastní rukou, dne 21. června 1942 při pronásledování gestapem v Pardubicích, kdy se střelil do hlavy, zemřel následující den.

Ke dni 30. června 2002 byl povýšen na Plukovníka pěchoty in memoriam.

Zdroj: Cesty osudu, Martin Reichl, Svět křídel 2004, ISBN 80–86808–04–1

 

111)     Rychlé divize byly vyššími jednotkami prvorepublikové československé armády, jednotkou s vysokou pohyblivostí a údernou silou, které formálně vznikly k 1. lednu 1938 reorganizací dosavadních jezdeckých brigád. Úkolem rychlých divizí byl daleký průzkum, útok do mezer v nepřátelské sestavě nebo do jejích boků, případně obranný boj vyžadující rychlé zaujetí obrany.

Byla jí podřízena jedna jezdecká, jedna motorizovaná brigáda a dělostřelecký oddíl. Od února 1938 by byly podle válečné organizace k jednotce přiděleny i dva tankové prapory od Pluků útočné vozby.

 

112)     2. Rychlá divize byla vytvořena z velitelství 2. Jízdní brigády (to nově vzniklo oficiálně k 1. lednu 1938).

Součástí divize byla:

2. jezdecká brigáda: Brno                  

– Dragounský pluk 2 – Olomouc

– Dragounský pluk 6 – Brno

– Dragounský pluk 7 – Hodonín

2. motorizovaná brigáda: Brno          

– Hraničářský prapor 10 – Holešov

– Cyklistický prapor 2 – Frýdek

– Cyklistický prapor 5 – Brno

Dělostřelecký oddíl 82 Přerov

Podpůrné jednotky (telegrafní a ženijní rota, protiletadlové a protitankové oddíly ...)

 

Válečná organizace byla však jiná. Na konci mobilizace měla disponovat dvěma dragounskými pluky, 1 cyklistickým praporem, 2 dělostřeleckými oddíly, 2 tankovými prapory, 2 prapory motorizované pěchoty a podpůrnými jednotkami (telegrafní a ženijní rota, protiletadlové a protitankové oddíly).

 

Štáb 2. rychlé divize (velitel brigádní generál Dr. Josef Koutňák, major generálního štábu Jan Kopecký)

– štábní eskadrona 82

– štábní autokolona 82

– oddíl polních četníků 82

– motorizovaný přezvědný oddíl 2

– ženijní rota 83

– telegrafní prapor 82

– motocyklová rota 2

– rota obrněných automobilů 2

– rota lehkých tanků č. 2

– rota protitankových kanónů a protiletadlových kulometů 

- další pomocné jednotky.

 

2. motorizovaná brigáda (velitel plukovník Berka)

– hraničářský prapor 10 – motorizován

– hraničářský prapor 30

– prapor lehkých tanků 3 – 40 tanků LT – 35

- dělostřelecký oddíl 86

 

2. jezdecká brigáda ( velitel plukovník Hynek Hrček)

- dragounský pluk 2

– dragounský pluk 6

– cyklistický prapor 2

– dělostřelecký oddíl 82

 

Dragounský pluk 7 byl za mobilizaci rozpuštěn (stavěl 10 oddílů Smíšených přezvědných oddílů – SPO).

Dne 14. září 1938 se divize začala opětovně soustřeďovat v poli okolo Olomouce. Mobilizací se divize změnila v Mobilizační útvar 131 s krycím názvem Ondřej a číslem Polní pošty 50.

Zdroj: Září 1938, Miloslav John, 1997, ISBN: 80–85914–45–X

https://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/studie/rychle-divize-ceskoslovenske-armady.htm

https://cs.wikipedia.org/wiki/2._rychl%C3%A1_divize_(mobilizace_1938)

 

113)     Vojenský technický ústav vznikl v roce 1925. V roce 1933 díky hospodářské krizi se přistoupilo k reorganizaci a Vojenský technický ústav byl sloučen s Vojenským leteckým ústavem studijním, tak vznikl Vojenský technický a letecký ústav (VTLÚ). Ústav zajišťoval výzkumnou činnost vojenského technického a vědeckého rozvoje.

 

114)     Pistole vz. 37, měla nahradit pistoli vz. 24. Vývoj pistole začal v roce 1936. Koncem roku 1937 byla vyrobena série 25 zkušebních pistolí s označením vz. 37, jež byly odeslány k armádním testům. Po několika úpravách v roce 1938 objednáno 41 000 pistolí, které se začali vyrábět začátkem roku 1939 pod označením vz. 38. Pod označením Pistole 39 (t) (=tschechisch) sloužily u německých záložních jednotek Wehrmachtua letectva.  Zbraň ráže 9 mm, váží 910 g a měří 195 mm.

 

115)     Armádní generál Louis-Eugène Faucher (8. října 1874 – 30. března 1964), od roku 1919 příslušník Francouzské vojenské mise v Československu a od roku 1926 její představitel. V září 1938 odešel z francouzské armády a začal na plný úvazek pracovat pro Československo. V roce 1940 pomáhal organizovat československé jednotky ve Francii. Po válce se vrátil do Československa, žil zde do roku 1948.

 

116)     Po uzavření separátního míru 3. března 1918 mezi bolševickým Ruskem mír a Centrálními mocnostmi v Brest Litevsku, otevřela se Němcům a Rakušanům možnost rychle postupovat Ukrajinou na východ. A československým legiím, které zůstaly na straně Dohody, hrozilo obklíčení. Železniční trať Kyjev-Bachmač-Kursk se tak stala životně důležitou cestou z hrozícího zničení. Obsazením železničního uzlu Bahmač 6. a 7. střeleckým plukem (Hanácký a Tatranský) dalo šanci ostatním Československým jednotkám se stáhnout. Boje probíhali 8. – 13. března 1918. Posádkou v Olomouci byl právě Pěší pluk 6 Hanácký.

 

117)     Oficiálně se jednalo pouze o Mimořádné opatření na posílení obranyschopnosti státu. Přesto se vžilo označení  Částečná mobilizace, mobilizaci však musí vyhlásit prezident i vláda, což se nestalo.

 

118)     Podplukovník jezdectva Jaroslav Mahr od září 1927 do února 1928 dočasně velel Jezdeckému pluku 5, od listopadu 1935 do července 1936 velel Dragounskému pluku 7, poté byl v listopadu převelen k Dragounskému pluku 6, kde od 30. listopadu 1936 převzal velení pluku. Dragounskému pluku 6 velel do května 1938.

 

119)     Plukovník generálního štábu Rudolf Kučera, dosavadní vojenský attaché ve Vídni, jenž velení Dragounského pluku převzal koncem května 1938.

 

121)     Sudetoněmecké povstání začalo večer 12. září 1938, po skončení Hitlerova rozhlasového projevu, v němž obvinil Československo z týrání a utiskování německé menšiny, došlo takk rozpoutání násilí vůči Čechům, židům a německým antifašistům v celém pohraničí. Ozbrojené střety počali ráno 13. září 1938. K částečnému potlačení povstání došlo 14. září 1938 v důsledku zavedení stanného práva a nasazení armády.

 

122)     Mobilizace byla vyhlášena 23. září 1938 ve 22.15 hodin. První záložníci se začali soustřeďovat u svých útvarů ihned po vyhlášení mobilizace.

Mobilizace povolala 18 ročníků I. zálohy a část příslušníků II. zálohy specialisty. Celkem bylo povoláno 1 250 000 mužů. Armáda měla k dispozici 350 tanků, 5000 děl a 950 bojových letounů.

 

123)     Mobilizačním plánem Dragounský pluk 2 se doplnil na válečné počty. Měl cca. 1 200 osob, 1100 koní, 750 pušek, 12 těžkých a 35 lehkých kulometů a 3 protitankové kanony. Krom toho z mobilizovaných záložníků sestavil, Smíšený přezvědný oddíl 36 (123A podřízený velitelství 36 hraniční oblasti, Štábní jezdeckou četu 36 pro velitelství 36 hraniční oblasti a pravděpodobně dvě divizní eskadrony – divizní SPO pro průzkum a kurýrní službu pro 7. a 8. pěší divizi.

 

123A)  Smíšený přezvědný oddíl 36, vznikl 23. září 1938, velitelem se stal příslušník pluku podplukovník jezdectva Stanislav Livečka. Byl určen pro 36. hraniční oblast.

Smíšený přezvědný oddíl se skládal z Velitelství a Eskadrony o dvou (třech) jízdních četách a jedné jízdní kulometné četě (2 těžké kulomety), Cyklistické roty o třech četách a jedné kulometné četě (2 těžké kulomety), Čety obrněných vozů nebo tanků – 3 vozy (za mobilizace v září 1938 nebyla vždy pro nedostatek obrněných vozů  postavena) a zákopnické čety. SPO se měl používat pro průzkum, rychlý protiútok, zásobování předních (obklíčených) jednotek, ke krytí boků a podobně.

Zdroj: https://forum.valka.cz/topic/view/210762

Září 1938, Miloslav John, 1997, ISBN:80–85914–45–X

 

124)     Hlavní útok německé armády měla vést 2. německá armáda a měl směřovat přes opevnění na severní Moravě na Olomouc a Brno. Ve směru dislokace 2. Rychlé divize. Překonat opevnění měla i pomocná výsadková operace u Bruntálu. Která byla po záboru pohraničí, částečně cvičně provedena.

 

125)     Ze Sudet uteklo na 190 000 Čechů (stav z dubna 1939). Krom Německa si i Polsko a Maďarsko požádaly o postoupení částí našeho území a bylo jim vyhověno.

 

126)     Dne 1. března 1939 narukoval ročník 1938. Nováčkové měli nastoupiti již 1. října 1938, ale následkem mobilizace a následujících událostí byl nástup odložen.

 

Zdroje:

Vlastní archiv

Vojenský ústřední archív Praha – www.vuapraha.army.cz – fond Jezdeckého pluku 2 „Sibiřský“

Encyklopedie Československé branné moci 1920–1938, ISBN 80–7277–2565–2

Září 1938, Miloslav John, 1997, ISBN: 80–85914–45–X

Cyklistické jednotky československé armády, Ivo Pejčoch, 2017, ISBN: 978–80–7573–009–1

Válečná armáda 1939 – Historie a Vojenství 6/1995

Mírová organizace – Historie a Vojenství 3/1997

Rychlé svazky na závěrečném cvičení Čs. armády 1937 - Historie a Vojenství 2/2002

https://www.valka.cz/

https://www.wikipedia.org/

https://cs.wikipedia.org/wiki/

https://www.kuk-wehrmacht.de/regiment/dragoner/d12.html

https://vojenstvi.cz/vasedotazy_110.htm otázka č. 1649

https://www.austro-hungarian-army.co.uk/orbat.htm

https://www.mlorenz.at/

https://www.weltkriege.at/

https://zavodistepardubice.cz/historie/

https://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/studie/rychle-divize-ceskoslovenske-armady.htm

https://cs.wikipedia.org/wiki/2._rychl%C3%A1_divize_(mobilizace_1938)

https://www.espektrum.sk/index.php?text=7462-stropkovske-rukovanie-do-velkej-vojny-a-navrat-po-siestich-rokoch