Miroslav Brož  mladší    *1922

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.    Verze 3 / 4.8.2013

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob.

 Třetí „Malé“ jimž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.

   Miroslav Brož mladší se narodil 12. srpna 1922 v sobotu, v pět hodin, třicet minut ráno v Klatovech, rodičům Miroslavovi Broži a Theodoře Brožové (rozené Vymětalové dceři štábního kapitána Československé branné moci) v Československé republice. Otec Miroslav byl vojákem z povolání toho času kapitánem jezdectva, velitelem eskadrony Jezdeckého pluku 4, pozdějším plukovníkem jezdectva a velitelem Jezdeckého pluku 2 v Olomouci, od roku 1934 do likvidace Československé branné moci v létě 1939.

Porodní asistentkou byla Růžena Zajíčková  z Klatov. Pokřtěn byl 20. srpna 1922 v Klatovech a kmotrem byl otcův mladší bratr a pozdější štábní kapitán jezdectva Antonín Brož. Jeho druhé jméno je tedy po kmotru Antonín – Miroslav Antonín Brož.

Základní školu začal navštěvovat Punťa (jak se mu ještě v době jeho předškolních let začalo říkat) v Pardubicích a kam se rodina v září 1926 přestěhovala poté, co byl otec poslán vyučovat na Vojenské jezdecké učiliště. Nastoupil 1. září 1928 do pětitřídní obecné chlapecké školy v Novém městě v Pardubicích. Do této školy chodil až do 4. ročníku, kdy se 7. května 1932 s maminkou odstěhoval za otcem do Dobřan. Kde ten již skoro rok slouží.

O dva dny později tedy 9. května 1932 nastupuje Punťa do chlapecké obecní a měšťanské školy v Dobřanech, kde setrvá až do 28. června 1933. Otec podplukovník Miroslav Brož mezitím velí prozatímně Jezdeckému pluku 4 a posádce místo plukovníka Josefa Dostála v Klatovech a po jeho návratu je jeho zástupcem velitele pluku.

V září 1933 Klatovech začíná navštěvovat Státní československé reálné gymnázium Jaroslava Vrchlického.

Na konci roku 1933 je na MNO rozhodnuto o převelení podplukovníka Miroslava Brože do Olomouce, kde převezme funkci prozatímního velitele Jezdeckého pluku 2. „Sibiřského“ ^₍později je jmenován velitelem).

Od února 1934 je rodina tedy přestěhována do Olomouce, kde Punťa navštěvuje Státní československé reálné gymnázium.

Zde v Olomouci Punťa s rodiči bydlí na Třídě československých legií v takzvaném Paláci Čechoslávie, v přepychovém domě, kde měli pronajatý veliký čtyřpokojový byt. Dům měl výtah s velice zdobnou mříží, ústřední topení jenž sice nebylo posledním vynálezem doby, ale zdaleka nebylo běžné v bytech normálních občanů a byt byl vybaven přepychovou koupelnou a toaletou. (Ze začátku co se přestěhovali do Olomouce, měli pronajatý apartmán v hotelu Avion Palass. Ležící cestou od nádraží do města přes řeku.)

Ve svém bytě rodiče přijímali vysoce postavené návštěvy důstojníků a osobností, včetně ministra národní obrany Františka Machníka (* 30. dubna 1886 † 21. listopadu 1967, ministrem obrany červen 1935 – 22. září 1938) při jeho návštěvě Olomouce. Rodiče se znali z jejich vzájemného působení v Klatovech, pravděpodobně se spíše přátelili jejich manželky.

O mamince Miroslavově, Theodoře se říkalo, že je to nejkrásnější žena Olomoucké posádky. Theodora měla velmi ráda společnost, doma pořádala večírky pro přátele a často navštěvovala s manželem Miroslavem společenské akce pro významné a bohaté představitele města a okolí. Na jednom důstojnickém plese byla oblečena a učesána jako Božena Němcová.

Punťa zde navštěvoval měšťanskou školu. A stále častěji utíkal z domova. Důvodem byl jeho povaha, která mu ukládala dělat vše po svém i proti přání a příkazů svých rodičů. Často utíkal z domova. Občas ho hledali tatínkovo vojáci, občas ho domů přivedli četníci. Maminka Theodora z něho chtěla mít uhlazeného, vzdělaného věřícího člověka a otec zase vojáka. S maminkou musel chodit na odpolední čaje, kde se setkávala s honorací města. Hodně času také trávil v kasárnách u koní. Už jako pětiletý měl vlastního koně – poníka a kompletní jezdeckou armádní uniformu, obojí dostal v Klatovech jako dárek k vánocům. V pozdější době ho otec naučil střílet a milovat psi. (1

Zde v Olomouci se stal Sokolem. Jezdil na Sokolské cvičení a vyhrával medaile. V roce 1940 obsadil na krajském sokolském cvičení 7. místo. Sokolem byl pravděpodobně do roku 1948.

Na konci školního roku 1939 ukončuje studium na Státním reálném gymnáziu a absolvuje přijímací zkoušku na Obchodní akademii v Přerově. Bohužel tato akademie ho nepřijala pro nadměrný počet uchazečů. Tak následovala Soukromá obchodní akademie Tomáše Bati ve Zlíně pro zahraniční obchod.

Baťova obchodní akademie byla založená v roce 1937.

O prázdninách získával „Obchodní praxi“, několik týdnů tak v červenci 1941 pracoval u známých rodičů u firmy ASO, Ander a Syn jako Volontér na praxi. (2

Ve Zlíně se realizoval i jako tanečník. Učil se tančit ve škole Uměleckého tance Věry Sklenářové. Vystupoval tak například v sále velkého kina ve Zlíně 22. prosince 1942 v „Baletní revue“. (3

Poslední svůj školní rok začal studovat Vyšší obchodní školu v Brně. Kde 22. března 1944 úspěšně absolvoval zkoušku dospělosti (pozdější maturita). Důvod tohoto prodlužování studia střední školy, bylo vyhnutí se pracovnímu nasazení v Německu, (jeho ročník byl povinně poslán na práci do továren po Německu a v okupovaných zemích).

Následně byl od podzimu 1944 „Pracovně nasazen“  v Luleč na Moravě, při stavbě tunelu na železnici. Jeho stavební mistr se jmenoval Jeromírek.

Ale podle doporučení – vysvědčení „byl zaměstnán od 17. května 1944 do 8. února 1945 ve strojírnách firmy Baťa Zlín na zapracování.“ Datumu 8. února 1945 odpovídá i jeho pár poznámek co později utrousil o svém působení u partyzánech – nerad na o tom vypravoval.

Ale „od 8. února 1945 až do rozvázání pracovního poměru 15 . února 1946 byl zaměstnán jako pomocník ve stavebnictví, později v odklidovém oddělení firmy Baťa Zlín.“

V zimě1945 „Utekl “k partyzánům. Přidal se k I. československé partyzánské brigádě Jana Žižky. Jímž velitelem byl ruský major Dajan Bajanovič Murzin.

Ze začátku působil jako spojka mezi odbojáři ve Zlíně a velitelstvím brigády.

V dubnu 1945 byla vypálena vesnice Plošina na Moravě, Punťa  v době útoku se schovával v okolní vsi.

Na začátku května brigáda osvobozuje bez pomoci Rudé armády Zlín.

O nasazení v I. československé partyzánské brigádě Jana Žižky je toto „Potvrzení“

„Prohlašuji tímto, že Miroslav Brož, narozený 12. srpna 1922 v Klatovech byl činný ve skupině Bílý-Štěrba, která byla zařazena a podřízena skupině Tomáš – Jan Šumbera a která pracovala jako pomocná zásobovací skupina partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova.

Příslušník Miroslav Brož byl zařazen jako pyrotechnik a při výkonu své služby po revoluci byl těžce zraněn.

Skupina, jejíž politickým vedoucím byl Jan Šumbera, je registrována v partyzánské skupině Jana Žižky.

Velitel II. čety poručík Štěrba Vladimír.“

Na dokumentu je razítko odbojové skupiny Tomáš a razítko I. Partizánská Československa.

„Dvakrát se zúčastnil bojové akce s partyzánskou brigádou Jana Žižky 2. května 1945 proti Němcům ve Zlíně.“

Později 7. květnu 1947 je MNO oficiálně uznán Československým partyzánem v jednotce 1. československá partyzánská brigáda „Jana Žižky“. Byl mu i mu vydán partyzánský průkaz číslo 4612.

A ještě později 17. dubna 1948 dostal od MNO Osvědčení, že byl „Účastníkem národního odboje za osvobození od 1. března 1945 do 5. podle jiných zdrojů do 9. května 1945 jako československý partyzán.“

Po osvobození Zlína Punťa prodělává jednodenní kurs pyrotechnika a je nasazen při odminování německých minových polí Baťových závodů.

„Policejní úřad ve Zlíně potvrzuje tímto, že Brož Miroslav, narozený dne 12. 8. 1922 v Klatovech, bytem ve Zlíně, třídy Tomáše Bati 813, je oprávněn jako pyrotechnik nositi zbraně všeho druhu, třeskaviny a střelivo.

Zlín, dne 14.5. 1945.“

„Od 3. května do 16. května 1945 se zúčastnil destrukčních akcí německým minovým polím jako pyrotechnik ve Zlíně.“ Byl zařazen u bezpečnostní stráže. Dne 16. května 1945 při odmilování Baťových závodů při explozi přichází o obě dolní končetiny. „Zranění se stalo po selhání nálože při odstřelu min.“

Miny zbavené roznětkou snášejí s kolegou do kráteru po letecké mině nebo granátu. Jedna z těchto min měla stále funkční zapalovač a explodovala pravděpodobně přímo pod ním. Exploze šla šikmo nahoru usekla mu nohy a odhodila ho 20 metrů daleko. Jeho kolegu bohužel sbírali po kouskách do celty.

Lékařská zpráva z Baťovy nemocnice ve Zlíně.

„Dne 16. května 1945 odpoledne při zneškodňování selhaného granátu, došlo k explozi při niž utrpěl zranění na obou dolních končetinách.

Pravá noha až téměř po kloub je amputována, na pahýlu visí rozdrcené zbytky kostí i měkkých částí, celý pahýl je znečištěn prachem, zbytky látky i kůže. Na pravém lýtku je průstřel střepinou, na okraji rány jsou nepravidelné rány 3-3cm silně znečištěné. Na pravém kolením kloubu jsou 4 tržné zhmožděné rány, velikosti 2-4cm z niž jedna otvírá dutinu kloubní. Na pravém stehně 2 rány 3-4cm dlouhé.

Levé dolní končetina je v oblasti spodní bérce (lýtka) amputována. Měkká tkáň je skoro z poloviny vytržena, rána je velikosti mužské pěsti. Arterie je obnažená, tuhá a slabě tepe. Na levém stehně jsou 3 tržné rány 2-4cm dlouhé.

Mimo to jsou na obou dolních končetinách velmi četné rány až oděrky a spousta drobných střepinek v kůži.

Hned po přijetí byla provedena amputace pravé nohy v dolní 1/3 bérce (lýtka). Ostatní rány byli zašity a vyčištěny.

Dne 18. května 1945 se objevují na levé končetině známky thrombosy tepny podkolenní a počínající gangréna celého bérce (lýtka)a nohy. Protože stav nebylo možné zlepšit, bylo 19. května 1945 po lokálním umrtvení provedena amputace levé dolní končetiny v oblasti dolní 1/3 stehna.

Následně až na zvýšené teploty byl pooperační stav klidný.“

Z Baťovy nemocnice je 21. června 1945 propuštěn do dalšího, domácího ošetření. Kde se o něho hodně starala Mařenka.  Mařenka  je maminčina o 10 let mladší sestra, s kterou se sblížil po té co se k nim v roce 1928 do Pardubic přistěhovala. Zde navštěvovala dvouletou Veřejnou obchodní školu města Pardubic. Mařenka ho pokládala za svého mladšího bratra.

V listopadu 1945 byl Odvodní komisí v Olomouci uznán neschopným k vojenské službě.

„Jmenovaný je v míru zproštěn branné povinnosti. Za mobilizace a ve válce je povinen podle svých schopností a sil k službám.“

Jeho trvalé bydliště v červnu 1945 je uváděno Nádražní 21, Olomouc. Ale už v listopadu 1945 je uváděno Jeremenkova 21, Olomouc. Ulice je v mezidobí přejmenována po ruském generálu.

Karlovy Vary

Na konci léta nebo začátkem podzimu 1945 se přestěhoval do Karlových Varů v rámci rekonvalescence.

V Karlových Varech v rámci odškodnění za utržené zranění, Fond národní obnovy jmenoval Punťu správcem firmy  Häring, Obchodu s módním zbožím v Křížové ulici 16 (dnes Vřídelní), telefon 4534. Jedná se o dům Rubín naproti Zítkovo kolonádě (Kamenná kolonáda). Dům Rubín a obchod za války patřil německému občanu a členu NSDAP Karlovarska Františeku Häringovi.

Spolu s domem mu jako sloužící byli přiděleny i dvě Němky. Jedna byla řádová sestra profesí zdravotní sestra, ta se mu starala o převazy ran. Druhá byla hospodyní. Obě Mirouška, jak mu přezdívaly, opravdu opečovávaly. Pravděpodobně v roce 1946 však šli obě na odsun. Hospodyně – Růženka za Punťou v 60letech přijela z tehdejšího Západního Německa. První odsun němců začal 15. června 1945 a poslední 29. října 1946.

Dále měl k dispozici i vojenského sluhu. Ten se o něj staral a pomáhal mu s pohybem. Když dostal v roce 1947 protézy a naučil se na nich pohybovat, byl mu  sluha odebrán.

Jeho otec Miroslav v zimě 1945 si podává žádost o převelení do Karlových Varů, působil v té době jako zástupce velitele Pěšího praporu 42 na Moravě. Je mu po průtazích vojenského šimla nakonec umožněno nastoupit v Karlovarské posádce. Dnem 1. května 1946 je ustanoven inspektorem branné výchovy u velitelství 16. divize v Karlových Varech. (Dne 1. října 1947 je 16. divize přejmenována na 13. brigádu.)

Dne 1. června 1947 byl Punťa superarbitrován u DOV v Chebu a uznán 100% válečným invalidou. „Pro neschopnost k vojenské službě propuštěn z branné moci.“  V listopadu 1947 činil jeho invalidní důchod 2 100Kč.

Jakmile dostal své první protézy začal závodně střílet. Střílel již jako mladík pod otcovým vedením (ten byl mimo jiné i vojenským instruktorem střelby). Vyhrál i několik okresních závodů. Zúčastňoval se ale i střeleckých závodů i mimo svůj okres, například 23. května 1948 lovecko – střelecké závody pořádané Okresním mysliveckým spolkem Praha – Východ na střelnici Sichrov. Byl reprezentantem ve střelbě na asfaltové holuby. Byl členem Karlovarského městského střeleckého klubu. 

Stal se členem místního mysliveckému sdružení a účastní se loveckých honů. Seznamuje a s kamarádí se s Ladislavem Cachem, kožešníkem a také zaníceným střelcem a myslivcem. Přes něj se seznamuje z jeho dcerou, svou budoucí ženou Anitou Cachovou. Kamarádství Ladislava Cacha a Punti trvá do té doby něž budoucí tchán zjistí, že mu Kamarád chodí za dcerou. Toto nekamarádství mu více méně nakonec vydrželo až do smrti.

Asi po dvou letech známosti se zamilovaný pár nechá sezdat. Stává se tak v Olomouci 3. září 1949 v 15:30. Rodiče Anitky Ladislav a Amálie Cachovi se svatby nezúčastnili.

V roce 1948 je mu vydán (pravděpodobně znovu obnoven) zbrojní pas s právem nositi automatickou pistoli značky Dreyse ráže 7,65mm čísla 23 296. Pravděpodobně na tuto zbraň mu bylo vydáno povolení již v květnu 1945.

Od roku 1945 byl i členem Československé národně socialistické strany, pravděpodobně pouze do roku 1948. Také je znovu členem Sokola, pravděpodobně od roku 1946 do 1948, kdy byl opětovně přejmenován a jako takový zrušen a zakázán.

V roce 1947 dostal přislíbeno od  Fondu Národní obnovy nové protézy z Anglie, které se mu měli dělat na míru a pro které si měl sám dojet, ale až v roce 1948. Vítězný únor mu však tuto cestu překazil a z nových protéz sešlo.

Za to mu byl však mu zabaven obchod s módním zbožím  (Pletené zboží – Pánské a Dámské prádlo) v domě Rubín, jehož byl správcem a přestěhován do bytu v zadním traktu domu s výhledem na skálu – na Ondřejskou ulici. Stalo se tak pravděpodobně na konci roku 1950, protože od ledna 1951 do června 1951 je veden jako zaměstnanec obchodního domu ZDAR, do nějž se jeho obchod komunisticky přetransformoval.

Tak místo protéz získal práci v proslavených Jáchymovských uranových dolech, kam byl poslán na „Převýchovu prací“ jak sám říkával. Pracoval na dole (šachta) Ležnice – Horní Slavkov na těžbu uranu, kde byl zařazen jako výtahář.

Po dvou letech dostává slabou nemoc z ozáření (pořád byl unavený a všude usínal). Později získává technické místo – úředníka u pobočky Jáchymovských dolů –  Silnice a stavby Jáchymovské doly v Horním Slavkově (Slavkovské doly).

V polovině roku 1955 Punťa pracuje jako Bezpečnostní technik v JD (Jáchymovské doly) Jáchymov –– Slavkovské doly. V roce 1957 je technickým úředníkem, má na starosti silnice a cesty k šachtám. Pracuje z kancelářích v Lokti a jezdí po stavbách.

V roce 1954 si Punťa a jeho žena Anitka zakoupili s přispěním otce Miroslava dům v Dalovicích, Karlovarská 7 (4, kam se také ihned přestěhovali. Podle Notářského zápisu ze 17. září 1954 vyměnili rodinný domek (i s pastvinou) za 9 373 Kč a byt Křížové 16 od paní Jiřiny Růžičkové. Část této kupní ceny vyplatil prodávající a zbytek Spořitelně.

V roce 1959 zanikají doly v Horním Slavkově. Nastupuje tedy u Stavby silnic Karlovy Vary. Ale v roce 1960 zaniká samostatný Karlovarský kraj, území připadá k Plzeňskému kraji. Tak nyní pracuje Stavby silnic Plzeň, kde pracuje až do odchodu do důchodu.

Zde začal opětovně studovat. V letech 1963 – 66 dálkově studoval obor Dopravní stavby na Střední průmyslové škole stavební v Praze (Dušní 17). Kde 29. června 1966 vykonal maturitní zkoušku. Po nové maturitě se stává oficiálně Stavbyvedoucím Národního podniku Silnic Plzeň.

Od roku 1963 je mu přiznán invalidní důchod III. kategorie. (5

V roce 1977 odchází do důchodu a jako pracující důchodce nastupuje u Technické služby města Karlovy Vary. Zde až do roku 1982 pracuje. Poté jako brigádník důchodce nastupuje u Stavby silnic a železnic Dalovice jako noční hlídač. Zde pracuje ještě v devadesátých letech.

V soukromém životě se věnuje s velkou vášní několika koníčkům.

V roce 1948 koupil tříkolové vozidlo značky ODIP 45 značky 1731 – Č – KV (Invalidní motorová tříkolka). To vlastnil do roku 1950. A ve dnech 1. – 6. června 1948 absolvoval kurz v řízení motorových tříkolových vozidel u Vojenského útvaru 4679 v Praze. Tak se dostal k motocyklům. V druhé polovině 50let začíná jezdit závodně na motorkách. Jezdí na ploché dráze a hlavně na dlouhé dráze. Hlavně v Karlových Varech a Mariánských lázní. Kvůli získání licence závodníka musí 1x do roka dojezdit minimálně jednou terénní závody, silniční a dráhu. Na jednom takovém dálkovém závodě se mu uvolnila jedna z protéz a následně upadla. V té chvíli několik přihlížejících upadalo do mdlob. Ty zdatnější chtěli poskytnout první pomoc. Tu si Punťa vykonal sám, sedíc na patníku a kusem drátu přidrátoval protézu.

V roce 1959 mohl vykonávat funkci hlavní rozhodčího II. kvalifikační třídy na motoristických soutěžích. Již v roce 1956 získal III. kvalifikační třídu. Také se v padesátých letech stává majitelem vozidlo Aero 662 z roku 1934 o obsahu 662cm² a výkonu 18 koní. A samozřejmě několika motorek na niž závodí.

Největší Punťovou  vášní však byla Myslivost jenž mu vydržela do konce života. Již 21. června 1945 vykonal Mysliveckou zkoušku. V roce 1955 získal osvědčení o zkoušce pro zkušební komisaře v myslivosti v předmětech lovectví a lovecké zbraně, lovecké psářství. I svou ženu Anitku přivedl k myslivosti. Dne 25. dubna 1950 vykonala zkoušku myslivosti s dobrým prospěchem. Měla zapůjčenou brokovnici ČZ – Hamerles ráže 16. Také se vášnivě zabývá kinologií, doma chová lovecké psy a občas i lišku potřebnou k výcviku ohařů.

Byl i rybářem a to již od roku 1942, v letech 47 – 50 měl povolenky na přehradu řeky Teplé v Březové a na řeku Ohře. Byl i členem ovocnářského a zahrádkářského svazu.

Spolu s Anitkou mají sedm dětí. Nejstaršího Miroslava narozeného 9. listopadu 1951 (inženýr stavebnictví 11. 7. 1978) +17. května 2013, Theodoru 12. dubna 1953, Jiřího 5. června 1954 (inženýr strojírenské technologie 29. 6. 1978), Lenku 22. června 1955, Zdeňka 24. října 1956, Milana 5. července 1961 nebo 1962 a Ladislava 9. ledna 1965.

Umírá náhle 22. května 1993 na mysliveckých zkouškách loveckých psů v Karlových Varech.

Jeho žena Anita Brožová rozená Cachová zemřela ve věku nedožitých 78let 15. října 2008, ve sv0m domku v Dalovicích.

V levo Pamětní medaile, v pravo Odznak invalidů  

Obdržené vyznamenání:

Pamětní medaile k 20. výročí osvobození ČSSR, 9. května 1965

Odznak invalidů, 1. prosince 1945

Pamětní plaketa, 28. října 1968

Poznámky:

1)   Podle vlastního vyprávění „Jednou ho otec poslal k místnímu hajnému pro pernatou zvěřinu na nedělní oběd. Pan hajný však seděl v hospodě a nemínil na tom nic měnit. Ve spíži nic uloveného taky neměl. Tak pověřil Punťu aby si u něho doma vzal brokovnici a psa a něco ulovil sám. Punťa měl jen starost, aby pes ho poslouchal. Vzal pušku, náboje a vyšel ven. Pes líně se převalující venku a nereagující na nic, jakmile uviděl pušku byl okamžitě největší kamarád, poslouchající na slovo. Vyrazili spolu do polí a pasek. Po několika hodinách měl Punťa slušný úlovek, vrátil pušku a psa a domů se vrátil domů i s úlovkem pernaté na nedělní oběd.“

2)    Volontér je výraz pro dobrovolného pracovníka.

3)   Taneční škola byla jediná legální cesta, kde si mohl člověk zatančit, jejich tak obliba velice vzrostla. Zábava byla za protektorátu velice omezena. Zakázány byli sportovní utkání (sportovní ligy), tanec, divadlo a podobně. Byl naopak podporován film – kina, protože před filmem se vždy pouštěl i propagandistický týdeník.

4)   Karlovarská ulice je v polovině roku 1979 přejmenována na Bohatickou ulici. (Dalovice do té doby byli samostatnou obcí, pak je včleněna v město Karlovy Vary. Město však již má svou Karlovarskou ulici, tak tato se musí přejmenovat. V 90 letech poté co se obec Dalovice osamostatnila se ulice opět přejmenovala tentokrát na ulici U kostela.

5)   Invalidní důchod mu byl přiznán coby Občanskému válečnému poškozenci a ne Vojenskému válečnému poškozenci.

Zdroje:

Vlastní archiv (Rodinný archiv)

Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz - Fond osobních spisů