Kolegové, přátelé, podřízení a představitelé Našich Válečníků

   Zde jsou vloženy životopisy lidí, jež jsou nějak spojeni s životy Našich válečníků. Převážně se jedná o původní příslušníky - většinou důstojníky (ale i poddůstojníky)  2. Jezdeckého pluku Sibiřského v letech 1918 - 1920.

Je tu i několik výjimek jako velitel Kornilovského praporu Podplukovník pěchoty Bohumil Záleský *1889, muž, jenž bojoval na té Ne zcela správné straně. Muž který velel jednomu z našich Rodinných válečníků, pozdějšímu Štábnímu kapitánovi Antonínu Brožovi v době plné zvratů, revolucí a vzniku několika nových státních útvarů. Muž jemuž první republika a její prezident Masaryk nemálo dluží a my jako občané druhé, třetí nebo té čtvrté....republiky též. Muž, jenž se možná tolik nezasloužil o založení naší republiky, ale jako jeden z prvních bojoval proti bolševizmu. Tak alespoň přečtením jeho životopisu mu uctěme památku.

Další výjimka je Příslušník 1. jízdního pluku Štábní kapitán zdravotní služby MUDr. Otomar Thoma *1895,  mladší lékař v  Ruských legiích a důchodový přítel Plukovníka jezdectva Miroslava Brože.

Ale i celoživotní přítel (od roku 1914 až do své smrti) kapitán František Fokt. V srpnu 1914 jsou oba spolu zapsáni do řad České družiny do 2. roty.

Stručné životopisy podřízených, kolegů, nadřízených a přátel Plukovníka jezdectva Miroslava Brože

Brigádní generál František Bilík, narozen 18. června 1891 v obci Zlechov, v okresu Uherské Hradiště, v Rakousko–Uherské monarchii jako nejstarší syn v rodině sedláka (měl bratra Josefa – též sloužil u 2. jezdeckého pluku v Rusku). Vystudoval gymnázium a střední hospodářskou školu s maturitou. Ve věku 21 let nastoupil jako jednoroční dobrovolník k Pěšímu pluku č. 91. Po vypuknutí války bojoval na srbské a ruské frontě, kde 23. února 1915 v Dvorilna v hodnosti praporčíka (Fähnrich) padnul do zajetí.

Do legií se přihlásil 1. října 1917 v Omsku. Do legií vstoupil 10. června 1918 v Ufě, přidělen byl ke 2. jízdnímu pluku, s kterým bojoval na magistrále.

Do vlasti se pravděpodobně vrátil s plukem 9. července 1920. V roce 1921 byl posluchačem Ústředního jezdeckého ústavu v Hranicích na Moravě. Dne 18. června 1921 se zastal role svědka svého spolu válečníka nadporučíka jezdectva Miroslava Brože na jeho svatbě ve Šternberku.

Po dobu své kariéry důstojníka jezdectva sloužil v posádkách v Hodoníně, v Olomouci, v Praze na MNO (přednosta jezdeckého oddělení?, v Praze v Dejvicích velitelem Jezdecké válečné školy?). V září 1937 byl plukovník jezdectva František Bilík jmenován velitelem Dragounského pluku 5 s velitelstvím v Praze a II. korouhví. I. korouhev byla dislokována ve Staré Boleslavi.

Po okupaci se zapojil do odboje v rámci organizace Obrana národa. Organizace byla však v letech 1940–41 rozbita, a většinu členů pozatýkalo Gestapo. Byl zadržován, vyslýchán a mučen v Pečkově paláci, Terezíně a věznici Plotzensee v Berlíně. Dne 5. října 1942 byl odsouzen Lidovým soudním dvorem v Berlíně za předsednictví Judr. Freislera k trestu smrti za velezradu a zemězradu.

Poprava byla vykonána 16. března 1943 gilotinou.

Dne 5. listopadu 1947 byl in memoriam, povýšen na brigádního generála, taktéž mu byl udělen in memoriam Československý válečný kříž 1939.

Byl ženatý, měl dvě dcery, mladší Marii a starší Vlastimíru, která zemřela ve věku 20 let v roce 1943 na záškrt.

Měl též bratra taktéž legionáře, sloužil s ním dokonce u pluku, poručík Josef Bilík, narozen 12. srpna 1893 v obci Zlechov, v okresu Uherské Hradiště, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u 25. praporu polních myslivců v hodnosti četař – Zugsführer. Do zajetí padnul 11. června 1916 v Berestečko. Do legií se přihlásil 14. dubna 1918 v Ufské gubernii. Do legií vstoupil 23. dubna 1918 v Ufě, přidělen byl ke 2. jízdnímu pluku. Do vlasti se vrátil 7. října 1920. Po návratu byl demobilizován. Po návratu pracoval jako učitel (později jako řídící učitel) v rodné vsi Zlechově. Po okupaci byl v dubnu 1941 z rozhodnutí protektorátních úřadů pensionován.

Poručík jezdectva v záloze Burian Vlastimil, narozen 9. dubna 1891 v Liberci Antonínu a Marii (Škaloudová) Burianům. Studoval 2 ročníky obchodní Č. O. B. a 1 ročník Maděrovy obchodní školy v Praze. Ale studia nedokončil a věnoval se herecké kariéře.

Odveden byl v roce 1913 do Rakousko–uherské armády (1 a opětovně 15. prosince 1920 do Československé jako vojín v záloze. Mobilizačně byl zařazen k Horskému praporu 1.

Až k 1. listopadu 1927 byl mobilizačně vtělen k Jezdeckému pluku 1. v Terezíně. Pravděpodobně na vlastní žádost a této žádosti známého herce se nějak podařilo vyhovět. Následně byl i poslán do Pardubic k Vojenskému jezdeckému učilišti. (2

Od 1. března 1928 do 28. března 1928 vykonal cvičení ve zbrani. Během tohoto cvičení byl dvakrát povýšen, nejprve 16. března 1928 na svobodníka v záloze a 23. března 1928 na desátníka v záloze. Toto cvičení probíhalo u 1. eskadrony v Praze v Karlíně.

Podporučíkem jezdectva v záloze je jmenován 1. prosince 1928, kmenově přísluší k Jezdeckému pluku 1.

Dalšímu cvičení byl přítomen od 2. do 29. května (dubna) 1929 u 2. eskadrony v Praze v Karlíně. Zde velel 2. jízdní četě, 1. eskadrony. (2. eskadroně velel štábní kapitán jezdectva Václav Čermák.)

K 31. prosince 1931 byl přeložen do II. zálohy. K 15. lednu 1938 byl mobilizačně vtělen k Dragounskému pluku 5.                               Poručík jezdectva v záloze Vlastimil Burian                                                                                           (zdroj fotografie: www.cas.sk)                   Dnem 19. února 1938 je jmenován poručíkem jezdectva  v záloze a 28. února 1938 byl kmenově přemístěn k Dragounskému pluku 4 v Klatovech. Mobilizační výzva na podzim 1938 se na něho jako záložního důstojníka II. zálohy nevztahovala. Konec za jeho dobrovolnou vojenskou kariérou záložního důstojníka jezdectva udělala březnová okupace v roce 1939 a rozkaz z července 1945, kdy je přeložen do stavovské skupiny důstojníka pěchoty ve výslužbě. Zemřel 31. ledna 1962 v Praze.

Poznámky:

1)         Do Rakousko–uherské armády byl povolán 14. dubna 1917. Od 1. července 1917 je veden jako důstojnický sluha. Počátkem září 1917 je veden u 2. roty náhradního praporu pravděpodobně 8. zeměbraneckého pluku.

Od poloviny září 1917 je veden již jako dezertér. Chycen byl počátkem dubna 1918 a vězněn v Praze. V srpnu 1918 byl eskortován do Vídně snad k soudu. Pravděpodobně k vynesení rozsudku do konce války již nedošlo.

2)         Bohužel pro Vlastu Buriana ve zkušební komisi zasedal či předsedal major Brož a milí Burian u zkoušky propadl. Miroslav Brož na to po létech už jako penzista rád vzpomínal.

Brigádní generál Antonín Číla  malíř porcelánu a učitel tělocviku pozdější legionář a brigádní generál. Narozen 6. ledna 1883. V době vypuknutí první světové války pobýval stejně jako Miroslav Brož v Rusku. V červenci 1914 se přihlásil do České družiny v Oděse. Spolu s Josefem Jiřím Švecem zavedl oslovení „Bratře“. V únoru 1919 převzal velení 10. střeleckého pluku „Jana Sladkého-Koziny“, předával v Irkutsku ruský státní poklad zástupcům bolševické vlády. Po návratu do vlasti 10. pěšímu pluku velel dál. V letech 1922–1928 velel 8. pěší brigádě a 4. pěší divize. V letech 1928–1934 zástupce velitele Zemského vojenského velitelství Brno, 1934–1937 předseda Odvolacího kárného výboru. K 1. lednu1938 odešel do výslužby. Účastnil se protinacistického odboje a v Pražském povstání velel Dejvické oddílu. Zemřel v roce 31. května 1983. V roce 1998 byl mu udělen in memoriam Řád Bílého lva II. stupně.

S Miroslavem Brožem se stýkali po celý život od jejich společného působení v České družině.

Brigádní generál Jaroslav Červinka narozený 24. června 1889 v Rize v tehdejším carském Rusku (dnes Lotyšsko), byl synem generála Jaroslava Červenky *1948, +1933 (Otec byl důstojníkem postupně v Rakousko-Uhersku, carském Rusku, Československých legií a v Československé armádě. V Ruské a Československé armádě měl hodnost generála.) Po základním ruském vzdělání absolvoval ruská vojenská učiliště kde byl vyřazen v roce 1909 v hodnosti podporučíka Ruské armády. V prosinci 1914 byl těžce raněn u Varšavy, Góra Kalvarii. Dne 28. dubna 1917 si podává žádost o zařazení do Československých legií. Je přijat a v květnu je presentován u Československých legií v hodnosti kapitána. Dne 18. června 1917 se stává velitelem 6. střeleckého pluku „Hanáckého“ a 5. září 1917 je jmenován plukovníkem. Dne 8. března 1918 se účastní s 6. střeleckým plukem „Hanáckým“ bitvy u Bachmače. Dne 4. října 1918 je jmenován velitelem právě ustanoveného 2. jezdeckého pluku. Po návratu do Československa zůstává v činné službě v hodnosti plukovníka jako velitel 2. jezdeckého pluku „Sibiřský“ v Olomouci. V lednu 1921 je povýšen do hodnosti plukovníka pěchoty Československé armády. V květnu 1921 je povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Od 1. listopadu 1923 je velitel 9. pěší brigády v Českých Budějovicích a 15. června 1925 se stává velitel 3. jezdecké brigády v Bratislavě. Dne 1. května 1928 je jmenován brigádním generálem. V březnu 1938 se stává posádkovým velitel Prahy. Od ledna 1940 je v penzi. V květnu 1945 je obviněn z kolaborace s Němci. Po převratu 1948 je přestěhován do nuceného bydliště v Černošicích a jako jiní i on je utlačován komunistickým režimem. Dne 3. dubna 1985 umírá v Praze. Během služby v carské armádě byl povýšen na gardového kapitána a v roce 1917 slouží v Petrohradském gardovém pluku ruské armády.

Plukovník Miroslav Brož pod tímto mužem sloužil u 2. jezdeckého pluku „Sibiřský“.

Generál Jaroslav Eminger byl ochráncem a přítelem Plukovníka Miroslava Brože. Narodil se 4. června 1886 v Čáslavi. Po vzoru svého otce, Čeňka rytíře Emingera plukovníka Rakouska-Uherska, rozhodl se stát důstojníkem. Vystudoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě a nastoupil jako poručík v srpnu 1907 k 7. Dragounského pluku v Dobřanech. Později vystudoval Vysokou válečnou školu ve Vídni (Kriegsschule) a stal se štábním důstojníkem na ruské a italské frontě Velké války.

Kapitán generálního štábu Jaroslav Eminger se dne 9. listopadu 1918 přihlásil do Československé armády a zúčastnil se bojů s Maďary na Slovensku. Poté byl náčelníkem československé vojenské mise Budapešti a následně velel jezdeckému pluku, jezdeckému učilišti, jezdecké brigádě, Zemskému velitelství v Brně a byl i přednostou jezdeckého oddělení na MNO. Dne 13. července 1933 byl Jaroslav Eminger povýšen do hodnosti brigádního generála. V letech 1935 – 1936 přednostou 2. oddělení (jezdectva, veterinářství a remontnictva) I. odboru MNO. V záři 1938 velel na Slovensku 3. rychlé divizi.

V dubnu 1939 se stal generálním inspektorem protektorátního Českého vládního vojska. Generál Eminger vytvořil koncepci Vládního vojska, podle jeho slov „má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa“. On a většina důstojníků jeho zboru věřili, že ve správný čas mohou pomoci svrhnout nacisty v Čechách. Až po příchodu Reinharda Heydricha poznali, že je to nemožné.

Vládní vojsko v síle 7 000 mužů se vyhýbalo jakémukoli nasazení v Německých rukách jak jen to bylo možné. Bylo vojensky nasazeno až v květnu 1944 v Itálii a to jen ke strážní službě.

V jednom z rozhovorů s důstojníky, v němž reagoval na dotaz, jak má důstojník vládního vojska pracovat s novými německými instrukcemi proti parašutistickým výsadkům odpověděl. „Bude-li jich málo, nenajdete je. Bude-li jich mnoho, přidáte se k nim!“

Po květnu 1945 stanul před soudem za kolaboraci. Dne 26. dubna 1947 ho soud zprostil všech obvinění. V prosinci 1948 Ministr národní obrany Ludvík Svoboda poslal generála Emingera mimo činnou službu. Zemřel v Praze 14. července 1964. Byl ženatý, ale bezdětný. Se ženou Marií pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.

Kapitán Rudolf Popler dvojnásobný vítěz Velké pardubické v letech 1926 a 1930.

Narodil se 29. května 1899 ve Vysokém Mýtě. Jako malého ho strýc ho vzal na Velkou pardubickou. Okamžitě se zamiloval a věděl co bude v životě dělat. Otec mu později za výborný prospěch ve škole koupil koně. Po Gymnázia nastoupil vojenskou službu u Zeměbraneckého hulánský pluk č.2 ve Vysokém Mýtě a absolvoval školu záložních důstojníků v rakouském Stokerau. Poté sloužil na frontě v Itálii. Po Velké válce zůstává v armádě a slouží u Jezdeckého pluku 9. ve Vysokém Mýtě. Absolvoval vyšší jezdecký kurs v Pardubicích. Na začátku 20-let získává první sportovní úspěchy. Byl to všestranný jezdec, jezdil klasické rovinaté i překážkové dostihy tak i skokové soutěže. V roce 1929 se stal učitelem Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích.

Startoval jak v soutěžích skokových, tak i na dostihových dráhách v ých dostizích. Ve Velké pardubické startoval devětkrát, poprvé v roce 1923. V roce 1926 a 1930 Velkou pardubickou vyhrál.

V roce 1932 skončil v tomto dostihu o hlavu koně druhý. Navzdory únavě a přes varování přátel chtěl alespoň zvítězit v Kinského memoriálu. Na skoku 80 cm vysokém dvojbradlí jeho kůň Ella klopýtl a dopadl plnou vahou na svého jezdce. Při převozu do nemocnice Rudolf Popler zemřel na poranění lebky a mozku. Překážka dnes se jmenuje Poplerův skok. Velké pardubické startoval devětkrát, poprvé v roce 1923. Dnes se v den konání Velké pardubické, jezdí dostih nazvaný Memoriál kapitána Rudolfa Poplera, je vlastně pokračovatelem Kinského memoriálu. V rozmezí třinácti let startoval v 506 dostizích, z nichž ve 140 zvítězil, ve 108 byl druhý a v 78 třetí.

Plukovník Miroslav Brož se s ním pravděpodobně seznámil ve Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích.

Major Pouska František, narozen 14. února 1894 v obci Luková – Manětín, v okresu Plzeň, v Rakousko–Uherské monarchii. Navštěvoval obecnou školu a čtyři třídy nižší české reálky v Plzni. V roce 1910 nastoupil na Jezdeckou kadetní školu v Hranicích na Moravě (1910–1914). Vypuknutím války nastoupil k 8. dragounského pluku v hodnosti praporčíka (Fähnrich). K 1. lednu 1915 byl povýšen na poručíka (Leutnant) nadporučíka (Oberleutnant). Do zajetí padnul 29. (31.) července 1915 v Šuparka u Dněstru. Do legií se přihlásil 25. května 1916 v Bělgorodě. Do legií vstoupil 12. června 1917, poslán byl k 5. střeleckého pluku, velel jízdní rozvědce. Dne 21. května 1917 byl jmenován kapitánem. Dne 11. června 1918 byl pověřen sestavením 1. Československý jízdní division – východní Vladivostocký. A k 11. října 1918 byl s divizionem, přidělen k 2. jízdnímu pluku. Na přelomu října a listopadu 1918 slouží ve štábu Sibiřské armády. V březnu 24. 1919 se stává velitelem divisionu u 1. jízdního pluku a k 1. květnu 1919 je povýšen na majora.

Dne 15. srpna 1920 se vrací do vlasti, kde nastoupil repatriační dovolenou. V letech 1920–1921 byl frekventantem Vojenského jezdeckého učiliště (pozdější název) v Hodoníně a poté byl do konce roku 1925 velitelem 1. korouhve Jízdního pluku 6. v Brně. Od 1. ledna 1926 do 29. června 1929 sloužil u Jízdního pluku 3. v Nových Zámcích a Komárně, naposledy ve funkci zastupujícího velitele pluku. Od 30. června 1929 do 14. března 1931 sloužil jako velitel II. korouhve u Jízdního pluku 5. v Košicích. Na začátku 30tých let absolvoval kurz velitelů vojskových těles (kurs pro budoucí velitele pluků a divizí), po absolvování byl povýšen na Podplukovníka jezdectva. Od 15. března 1931 do 2. února 1934 byl přidělen k Jízdnímu pluku 7. v Hodoníně (zástupce velitele pluku). Od 3. února do 12. července 1934 byl zastupujícím velitelem Jízdního pluku 10. v Berehově na Podkarpatské Rusi. Poté byl k 13. červenci 1934 poslán do Výslužby. Jako ženatý udržoval intimní styk s šestnáctiletou nezletilou studentkou, kterou údajně nakazil pohlavní nemocí a „oddaloval ji od školy“. Po udělení prezidentské milosti mohl 1. dubna 1935 znovu nastoupit vojenskou služby, ale pouze jako velitel korouhve, Jízdního pluku 10 v posádkách v Mukačevu a Košicich. V roce 1938 zde slouží jako zástupce velitele pluku. Nejprve velel 1. korouhvi později 2. korouhvi.

V době mobilizace od 24. září do 15. prosince 1938 velel 22. smíšenému předzvědnému oddílu (22. pěší divize). Na počátku roku 1939 se stává zástupcem velitele Jízdního pluku 11. v Bratislavě.

Po vyhlášení samostatné Slovenské republiky 14. března 1939, zůstává krátce Slovensku a 23. března 1939 po napadení Slovenska armádou Maďarského království (takzvaná Malá válka 1939) velí části bojových jednotek při obraně Slovenského území.

K 4. dubnu 1939 (den podepsání míru – příměří) je však poslán na dovolenou, poté odjíždí domů do protektorátu. Dnem 12. října 1939 nastupuje jako úředník na ministerstvu zdravotnictví a sociální peče. K poslednímu dubnu 1941 je penziónován.

Během Pražského povstání je velitelem jedné z bojujících jednotek (Praporu svobody), poté do 31. srpna 1945 působí na MV. Od 1. září 1945 do 30. dubna 1946 slouží u Posádkového velitelství Velké Prahy jako styčný důstojník u Ústředního bytového úřadu hlavního města Prahy. Poté je do 29. září 1946 důstojníkem 1. divize u velitelství zajateckého tábora v Praze–Motole. O den později 30. září 1946 se stal referentem Vojenského ústředního cenzurního úřadu, spadajícího pod velitelství 1. vojenské oblasti. K 21. lednu 1947 je na ministerstvu zdravotnictví a sociální peče, ale 30. září 1947 je zpět u Vojenského ústředního cenzurního úřadu a k 1. únoru 1948 odchází do výslužby.

Armádní generál a prezident republiky Ludvík Svoboda s tím to mužem se Plukovník Miroslav Brož seznámil už v Československých legií v Rusku. Poprvé se setkali v roce 1916 v Kyjevě kde Ludvík Svoboda sloužil ve sboru hasičů. Od té doby si tykali. Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895. Narukoval v roce 1915 k Infanterieregiment Nr. 81. Už 7. září 1915 byl v bojích u Trembowli zajat a poslán do zajateckého tábora Darnice u Kyjeva. V září 1916 nastoupil k 1. československému střeleckému pluku. S legiemi se zůčastnil bojů u Zborova, Bahmače a magistrále. Do vlasti se vrátil 2. září 1920. Po Velké válce sloužil v Kroměříži, Užgorodu a učil i na Vojenské akademii v Hranicích. Po okupaci 15. března 1939 odešel do Polska a po kapitulaci Polska se dostal do Sovětského svazu. Zde byl nejdříve internován a po napadení Sovětského svazu Německem začal budovat Československou vojenskou jednotku, která se na konec rozrostla v 1. československý armádní sbor. V roce 1945 byl ministrem národní obrany a od roku 1948 členem Národního shromáždění. V roce 1968 byl zvolen prezidentem. V úřadě byl do roku 1975 a 20. září 1979 umírá.

Podplukovník Karel Vašátko narozený 13. července 1882 v obci Litohrad u Rychnova na Kněžnou. Absolvoval gymnázium a studoval filozofickou fakultu na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Stal se profesorem.

Před studiem na univerzitě absolvoval dnem 1. října 1902 jednoroční dobrovolní vojenskou službu k C. a k. pěšího pluku č.18 u 12. polní roty v Olomouci. V roce 1911 odjel pracovat na statek svého strýce do Ruska, do vsi Vilije ve Volyňské gubernii. V srpnu 1914 se přihlásil dobrovolně do České družiny a byl zapsán do stavu 2. roty. Po dobu nasazení České družiny a následně i střelecké brigády na frontě byl Karel Vašátko s ní až po bitvu u Zborova dne 2. července 1917 kde vedl útok 2 .roty. Kde byl vážně zraněn střepinou granátu do temene hlavy. Za tuto akci byl povýšen na podporučíka. Po částečném vyléčení se hlásí zpět do služby a je v dubnu 1918 převeden na štáb Československého zboru, kde má na starosti personální oddělení jako Děžurný generál. Na následky zranění po neúspěšné operaci v Čeljabinsku dne 9. ledna 1919 umírá. Pohřeben byl na čeljabinském hřbitově vedle svého přítele podplukovníka Josefa Švece.

Mimo jiných obdržel tyto vyznamenání: Kříže svatého Jiří 1.,2.,3. a 4.stupně, Řád svatého Stanislava 3.stupně s meči a stuhou, Medaili svatého Jiří 2., 3. a 4.stupně, medailí Za chrabrost, Soldatský kříž svatého Jiří…

S tím to mužem se Plukovník Miroslav Brož seznámil už při vstupu do České družiny (sloužili ve stejné rotě) a poté na přelomu listopadu a prosince 1918 kdy Miroslavovi zajistil místo ve 2. Jezdeckém pluku.

Podplukovník František Ventura se narodil 13. srpna 1894 ve Vysokém Mýtě v rodině školního inspektora. Před Velkou válkou studoval v Praze Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. V roce 1915 narukoval do Rakousko–Uherské armády. Stal se z něho důstojník jezdectva – Hulánů. Po konci války zůstal věrný vojenskému jezdectvu. Byl poslán sloužit do Pardubic k Jezdeckému pluku 8. „Knížete Václava Svatého“.

V lednu 1920 nastoupil do Ústřední ekvitační školy v Pardubicích a v září 1920 byl spolu s ostatními armádními studenty slavnostně vyřazen. Poté absolvoval proslulou jezdeckou školu ve francouzském Saumuru.

Poté byl spolu se školou přestěhován do vojenské akademie v Hranicích. Kde učil vojenské akademiky pěchoty jízdě. Později působil s jezdeckou školou v Hodoníně a Pardubicích.

Stejně jako většina jeho kolegů – důstojníků jezdectva i on se účastnil koňských závodů – dostihů. Na rozdíl od jiných on zaznamenával úspěchy. V roce 1922 v Pražské Chuchli vyhrál skokovou soutěž s klisnou Aspasií, další úspěchy následovali ve Vídni, Berlíně, Varšavě, v Nice a Římě.

Největšího sportovního úspěchu se dočkal v roce 1928 v Amsterdamu s koněm Eliotem na IX. olympijských hrách. V samotné soutěži je čekalo několik kol. V posledním kole (rozeskakování) již startovali pouze tři jezdci nadporučík František Ventura na koni Eliot, kapitán Pierre Bertrám de Balanda na koni Papillon z Francie a major Kühn na koni Pepotz ze Švýcarska (takové bylo i závěrečné pořadí). Poslední překážku oxer o výšce 160cm a šířce 210cm překonal pouze Eliot. Tento výkon se zapsal do Guinessovy knihy rekordů, nejnižším olympijským skóre (nulový počet chyb) v parkurovém skákání. Nadporučík František Ventura po získání zlaté olympijské medaile a návratu do Československa byl povýšen na kapitána a byl přijat prezidentem republiky T. G. Masarykem.

Poté byl učitelem v jezdeckém učilišti v Pardubicích. Závodní kariéru ukončil v roce 1930 po úrazu na závodech v Nice. Jako rozhodčí se zúčastnil jezdeckých soutěží na XI. olympiádě v roce 1936 v Berlíně.

V roce 1939 odešel z armády do výslužby a stal se ředitelem Královéhradeckých mostáren a strojíren. V roce 1945 se opětovně vrací do činné služby. V dubnu 1948 byl penzionován a později mu byla odebrána hodnost a penze. Následně se živil jako kotelník, vrátný i likvidátor mandelinky bramborové.

V roce 1955 se s rodinou přistěhoval do Karlových Varů, do Tašovic. Zde v Karlových Varech se velice brzy začal zajímat o místní jezdectví. Začal působit v secesní jízdárně v Karlových Varech, Tuhnicích. Zde trénoval mladé jezdce i koně. V roce 1957 na mistrovství republiky ve skoku v Poděbradech jeho svěřenci obsadili stříbrné a čtvrté místo. V šedesátých letech se přestěhoval zpět do Prahy a stal se předsedou Jezdeckého oddílu Jiskra Bílá Hora. Také jako brigádník pásl ovce na státním statku Klecany. Zde v Praze jezdil na klisně Matra (hnědka). Zemřel v Praze 2. prosince 1969. Krom jezdectví hrál tenis, lyžoval, jezdil rád autem a na motocyklu.

V pravo František Ventura, v levo Marie Vysloužilová, 60tá léta.

Ryzák Eliot byl valach bez původu, z uherské pusty (travinaté stepi v Maďarsku – Uhersku). Byl zakoupen armádou a jezdeckému výcviku přidělen k remontní eskadroně Jezdeckého pluku 8., která byla umístěna v Josefově. Po půlročním výcviku byl zařazen ke kulometné eskadroně v Přelouči s velmi špatným posudkem: „Eliot, ryzák valach, velmi dobře stavěný jezdecký kůň, tvrdé konstituce, těžce ovladatelný, vzpurný, vhodný jako nosný!“. Jednoho dne se sám ve stáji odvázal a vyběhl na dvůr a nechtěl se nechat chytit, přeskakoval voj a i vůz. Procházející tehdy nadporučík František Ventura poznal skokového koně. Nalákal ho na chleba a osedlal. Po krátké přípravě překonal výšku 183 cm, což byl tehdejší Československý rekord.

František Ventura o něm říkával „Skákal úžasně jen proto, že měl absolutní respekt před překážkou. Bál se o ni cvrnknout, zavadit. A to jsem poznal a dovedl jsem mu vyhovět v sedle.“

Eliot v roce 1936 byl vyřazen ze stavu armádních koní a František Ventura vymohl pro Elliota čestnou penzi ve vojenské hříbárně v Mimoni. Pak se dostal do stáje pana Košťála, majitele pardubické kavárny a hotelu Veselka. Pan Košťál byl za okupace s rodinou v roce 1942 pro podporu parašutistů popraven. Němci ryzáka Eliota pak poslali na jatka.

 Štěpánek Zdeněk bývalý legionář herec, hrál v legiích divadlo. Narozen 22. září 1896 (otec vyl známí herec, ředitel Stavovského divadla a divadelní autor Jan Nepomuk Štěpánek) v armádě Rakouska Uherska sloužil v Dragounském pluku 1, později i v Hulánském pluku a 2. září 1915 padnul do zajetí u obce Rovno. Do legií byl zařazen 2. března 1918 k Divadlu Československé armády na Rusi a do vlasti se vrátil 13. července 1920, pravděpodobně 22. transportem v hodnosti šikovatele.

I na tohoto muže jako penzista Miroslav Brož „Rád vzpomínal“ jako na cirkusáka, který si hrál na legionáře.