Desátník (v záloze) Tomáš Josef Lužbeták    *9. června 1917

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.                                                                  Verze 2 / 26.05.2019

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob (citace z Archivu bezpečnostních složek – viz. zdroje).

Třetí „Černé“ či číslovky jimiž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.

            Přiženěním jsem získal další příbuzné válečníky. Jedním z nich je i strýc manželčina otce (bratr jeho matky).

   Narozen 9. června 1917 v Brezovice, v okrese Trstená, župa Tatranská na Slovensku otci Vendelínu Lužbetákovi a matce Márii rozené Matůškové. Vychodil 8 tříd lidové školy. Měl sestru Márii narozenou 6. ledna 1924 (1 a minimálně dalšího jednoho bratra, narozeného též ve 20tých letech (2.

Odveden byl 11. září 1939 do Slovenské armády, Slovenského štátu, který vyhlásil samostatnost 14. března 1939. Klasifikovaný byl jako „Schopný bez vady“. Byl vysoký 171 cm, černých vlasů a očí, vážil 69 kg. V době odvodu žije v obci Osada 38 u Ústí nad Oravou v okrese Trstená. (Obec Osada je dnes zatopená Oravskou přehradou. Přehrada se začala budovat v červenci 1941.) V době odvodu pracoval jako rolník.

Vojenskou službu pravděpodobně nastoupil 10. ledna 1940 k Dělostřeleckému pluku 2 (3, posádkou v Rožomberku. Přísahu vykonal 11. února 1940 a o dva dny později byl „Poučený o vyzvedačstve, obrane proti nemu, zrade a zachovaní úradného tajomstva“, které podepsal.

Během roka vojenské služby vykonal několik výcviků a kurzů: základní pěší výcvik, poddůstojnický kurs, školu zdravotního poddůstojníka, lyžařský kurs a prošel půlročním výcvikem obsluhy děla s prospěchem „Dobrý“.

Byl povýšen na svobodníka a později na desátníka. Jeho služné bylo v hodnosti vojína 1, 50 korun slovenkých.

Pak chybí záznam od února 1941 do května 1942.

Dne 9. května 1942 odchází v rámci posil pro Dělostřelecký pluk 31 (4 na ruskou frontu. V tyto dny se mění i velitel Dělostřeleckého pluku 31, přichází plukovník Quido Dotzauer (bývalý kapitán Rakousko–uherské armády) (5.

V době příchodu posil do Ruska v květnu 1942, byl Dělostřelecký pluk 31 dislokován na frontové linii v oblasti u obce Ternovaja (6.

Popis bojové cesty Dělostřeleckého  pluku 31, jíž se účastnil i Tomáš Lužbeták je popsán v poznámce č. 7.

Tomáš Lužbeták zahynul 17. února 1943 u Abinskaja v oblasti Krasnodaru na Kavkaze (cca. 60 km jihozápadně od Krasnodaru). Byl bojově nasazen v rámci dělostřeleckého oddílu II/31 v době, kdy zbytek pluku i celá Rychlá divize se připravovala v týlu na přesun na Krymský poloostrov. Příčinou smrti byl Zásah střepinou granátu v oblasti plic v důsledku nepřátelské (sovětské) činnosti.

Pohřben byl ten samý den 17. února 1943 na hřbitově v Abinskaja. Smrt konstatoval Desátník aspirant Mudr. Ivan Trnovský.

Zprávu o smrti a úmrtní list sepsal podplukovník duchovní služby Violand Andrejkovič v Bratislavě 8. května 1943.

Poznámky:

1)            Provdanou za Jána Bumanna – soustružníka, narozeného 9. října 1908 v Dolné Krškany. Potomek německého kolonisty Joan Baumanna, narozeného po roce 1800 v německém Ulmu na Dunaji.

2)         Podle rodinného vyprávění po Komunistickém puči 25. února 1948 (Vítězném únoru) tento bratr utekl do zahraničí. Ve Francii vstoupil do Cizinecké legie a byl vážně zraněn v bojích v Indočíně. Pravděpodobně byl převezen zpět do Francie, kde na následky zranění umírá. Rodině byl zaslán balíček s osobními věcmi (součástí balíčku byla i obuv – vietnamské trepky), které se však nedochovaly.

Do Cizinecké legie se po roce 1948 nechalo naverbovat na 2 000 Čechoslováků. Celkem bylo nasazeno v bojích v Indočíně v letech 1948 – 1954 přes 2 000 Čechoslováků, z níž minimálně 600 padlo (padlo na 10 500 příslušníků Cizinecké legie, 22 000 Francouzské regulérní armády a 23 500 příslušníků severoafrických a západoafrických koloniálních jednotek).

3)            Dělostřelecký pluk 2 vznikl v srpnu 1939, posádkou v Rožomberok. Podléhal 2. pěší divizi. Jednotka zanikla vypuknutím SNP v srpnu 1944.

4)            Dělostřelecký pluk 31 vznikl v červenci 1941, zanikl k říjnu 1943. Nejprve byl součástí Zajišťovací divize (8 od srpna 1941 do 7. dubna 1942. Dělostřelecký pluk 31 se skládal z velitelství s hospodářskou správou a spojovací četou a oddílů I/31 a II/31, jenž byly nasazeny v rámci Zajišťovací divize a oddílů III/31 a IV/31 posádkou na Slovensku (v červenci či srpnu 1942 byl jeden oddíl poslán k Zajišťovací divizi). Jednotlivé oddíly se skládaly ze tří baterií po čtyřech dělech. Každý oddíl měl štábní baterii a spojovací četu.  

Ch. Kliment – B. Nakládal, Praha 2006, Slovenská armáda 1939–1945, ISBN: 80–7309–395–2

5)            Plukovník Quido Dotzauer se narodil 25. října 1890 v Praze, byl české národnosti. V letech 1905–1908 vystudoval Vojenskou reálnou školu v Hranicích. Poté studoval na 1908 – 1911 Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Slavnostně byl 8. listopadu 1911 vyřazen v hodnosti Leutnant. V roce 1917 byl povýšen na Hauptmann. Sloužil Československé branné moci jako důstojník dělostřelectva. Dne 26. března 1931 byl povýšen na podplukovníka. Po okupaci v březnu 1939 a vyhlášení Slovenského štátu, vstoupil do Slovenské armády. Dnem 1. ledna 1940 byl povýšen na Plukovníka. Od srpna 1939 do září 1940 velel Dělostřeleckému pluku 3. Pak od května 1942 Dělostřeleckému pluku 31 na východní frontě. Dne 28. října 1942 se stal velitelem divizního dělostřelectva Rychlé divize. Oficiálně Dělostřeleckému pluku 31 velel do 4. ledna 1943. Za svou činnost Slovenské armádě byl vyznamenán pěti slovenskými vyznamenáními a jedním německým Záslužným řádem německé orlice II. třídy.

www.valka.cz,   F. Cséfalvay a kolektív, Vojenské osobnosti dejín Slovenska 1939-1945, ISBN: 978–80–89523–27–6

6)            Dělostřelecký pluk 31 se v roce 1942 pohyboval:

10.02.1942 – 15.03.1942 – přesun Žitomír – Charkov

15.03.1942 – 19.03.1942 – Charkov

19.03.1942 – 06.04.1942 – Veseloje

06.04.1942 – 29.05.1942 – Ternovaja

29.05.1942 – 15.07.1942 – Pesočina a Lubotine

15.07.1942 – 28.07.1942 – přesun

28.07.1942 – 30.07.1942 – Uspenskaja a Ambrozijevka

30.07.1942 – 01.09.1942 – Taganrog

01.09.1942 – 14.09.1942 – přesun Rostov – Novobatajsk – Rozdolnaja – Belorečenskaja

14.09.1942 – 22.09.1942 – Veliko – Večnoje

22.09.1942 – 14.10.1942 – I/31 Kutajskaja, II/31 Suzdalskaja

7)            Zajišťovací divize byla nucena zapůjčit Dělostřelecký pluk 31 (velitel podplukovník Karol Pichl) Německému velení při útoku na Charkov. Pluk se vydal na cestu po vlastní ose již v únoru 1942 ze své pozice v Žitomíru při teplotách až – 40ºC. Po několika přestávkách pluk dorazil koncem března 1942 do vesnice Veseloje asi 30km od Charkova. A od 7. dubna 1942 byl nasazený na frontové linii u Ternovaja východně od Veseloje v rámci německého XVII. armádního sboru (velitel generál Karl Hollidt). Pluk měl ve stavu 934 mužů (z toho 40 důstojníků, 52 poddůstojníků a 842 vojáků).

Zasvítání dne 12. května 1942 zahájila Rudá armáda útok. Pluk odrazil několik ruských útoků, ale po ústupu německé pěchoty byl po 16 hodině nucen též ustoupit, ale bez většiny děl když předtím zničil 4 tanky T–34 a KV–1 a několik lehkých tanků T–26 a T–60.

Druhý den po ústupu do obce Veseloje se zde objevil nový velitel pluku plukovník Quido Dotzauer a několik nově přibivších vojáků – posil, mezi nimi pravděpodobně i desátník Tomáš Lužbeták. Starý i nový velitel pluku spolu s němci začali organizovat obranu, při čemž podplukovník Pichl zmizel (dodnes je veden jako nezvěstný). Po dalším ústupu plukovník Quido Dotzauer z dělostřelců bez děl zorganizoval pěší prapor (cca. 350 mužů), který se účastnil německé obrany a protiútoku do 28. května 1942. Pluk měl 19 mrtvých, 20 nezvěstných a 14 raněných.

Od 24. června 1942 do 28. července 1942 byl pluk podřízený Vyššímu dělostřeleckému velitelství 310 Wehrmachtu (Höherer Artillerie–Kommandeur 310 – velitel Generálmajor Heinz Korte), je mu ponechán čas na odpočinek a reorganizaci. Oba německé svazky byli součástí německé 6. armády pod velením polního maršála Friedrich Paulus.

Od 28. července pluk přešel pod velení Rychlé divize (9, která je podřízena skupině armád A bojujícím v jižní části fronty – na Kavkaze a začal se přesouvat na jich na Rostov na Donu. Nová výstroj a výzbroj spolu s 24 lehkými houfnicemi Škoda 10 cm vz. 14/19 taženými koňmi (10 (každý oddíl měl tři baterie po 4 dělech) byla pluku odeslána ze Slovenska až 10. srpna 1942. Po několika přesunech se tak pluk 22. září 1942 ocitl znovu v bojové linii jižně od Krasnodaru v Kutajské oblasti – na Kavkazské frontě. Bojovou činnost tvořilo odrážení útoků nepřítele.

Časopis Vojenská história 2/2006 – https://www.vhu.sk/data/att/361.pdf

Útočná bojová činnost pro Dělostřelecký pluk 31 začala 14. října 1942 v 6:00 dělostřeleckou přípravou na nadcházející útok pro pěší části Rychlé divize (11. Ve směru na Chatyps a hřebeň (pohoří) Chrebet Kocht (12. Útoku vydatně pomáhalo i dělostřelectvo, při hodinové dělostřelecké přípravě houfnice oddílu II/31 zničily dva bunkry a v další dny například zničily velitelství sovětského pluku. Úspěšný útok skončil pro vyčerpanou Rychlou divizi 17. října 1942 odpoledne, přesunem do zázemí na krátký oddych. Po dobu útoku bylo slunečné teplé počasí. Druhý den začalo pršet, cesty se proměnily v moře bláta a pro hipomobilní Dělostřelecký pluk 31, bylo skoro nemožné se dostat do prostoru odpočinku. Například houfnice baterie 5/31 její koně nedokázaly vytáhnout z bláta a řidiči projíždějících tahačů odmítli pomoct. Příslušníci baterie 5/31strávili tři dny na cestě v blátě a v dešti. 

Divize ještě neukončila soustředění a 22. října 1942 přišel rozkaz k návratu na bojovou linii jižně od města Gorjačij Ključ. Kde se měla rozvinout a vystřídat německou 125. pěší divizi do 25. října 1942. Střídání však narušil 24. října 1942 protiútok nepřítele obsazením hřebene Popov (z něhož byl již vidět vrchol Kavkazu – Elbrus – 5 642m/m). Jako první se do postavení dostal oddíl I/31. Protiútok části Rychlé divize započal 27. října 1942, kdy Dělostřelecký pluk 31 který zahájil palbu o 5 hodině ranní. Útok, který probíhal po celý den nakonec dopadl neúspěšně. Večer dorazil na své postavení i Dělostřelecký pluk 11 (13. Do té doby jednotky určené k útoku na hřeben Popov podporoval jen Dělostřelecký pluk 31. Dne 28. října 1942 byl oddíl I/11 odvelen a velitelem divizního dělostřelectva se stal plukovník Quido Dotzauer.

Další útok započal 30. října 1942, se silnou podporou dělostřelectva. Boje o hřeben Popov trvaly další dva dny. Skončily ústupem rudoarmějců v noci z 30. října  na 1. listopad 1942. Vyčišťovací akce trvali až do dalšího dne. Bojové ztráty divize činily 18 mrtvých a 68 raněných. 

Obraná linie Rychlé divize tak byla konečně souvislá – na řece Psekups. Zde Rychlé divize strávila po zbytek roku 1942. Nejvíce se do bojů zapojovalo dělostřelectvo, kdy jednotlivé baterie měly spotřebu až 300 granátů na den.

Časopis Vojenská história 4/2009 – https://www.vhu.sk/data/att/1286.pdf

Situace se změnila příchodem nového roku 1943. Velitelem Dělostřeleckého pluku 31 se 5. ledna 1943 stal podplukovník dělostřelectva Ján Kallo (14, dosavadní velitel Dělostřeleckého pluku 11. Sovětské jednotky začaly tlačit na okolní německé jednotky, ty ustupovaly a Rychlé divizi tak hrozilo obklíčení. Rozkaz k ústupu divize dostala 23. ledna 1943, s tím že ústup započne 26. ledna 1943 po setmění. Dělostřelecký pluk 31 měl ponechat baterii na kótě 201 a druhou při „Stalinově cestě“, pro krytí zadního voje. Obě baterie se měli začít stahovat po 2 hodině ranní 27. ledna 1943. Samotný Dělostřelecký pluk 31 se začal stahovat do nových obranných postavení již 25. ledna 1943. Při ústupu baterie ztratily většinu děl, většinou díky blátu kam na rozbahněných cestách zapadly a nepomohly ani motorové tahače. Děla pak byla zničeny vlastní obsluhou. Ústup komplikoval také nedostatek benzinu, koní a útok Rusů, kteří místy pronikli do týlu Dělostřeleckému pluku 31. Velitel pluku dal dohromady 150 mužů z týlových sil pluku, vyzbrojil je kulomety a granáty a v 13:00 zaútočil na blízkou křižovatku, kterou drželi Sověti. Křižovatku dobili a spořádaně ustoupili do obce Sarotovska i s části německých jednotek, kteří se k  Dělostřeleckému pluku 31 a jejímu veliteli připojili. Pluk toho dne ztratil 5 mužů a několik bylo raněno.

Na konci ledna 1943 zbylé houfnice zaujaly obranné postavení u obce Lenina za řekou Kubáň. Oddíl I/31 (velitel  major dělostřelectva Emil Németh 1. baterie měla 4 houfnice vz 14/19, 2. baterie měla 3 houfnice vz 14/19) podporovala 20. pěší pluk. Oddíl II/31 dostávala rozkazy od divizního velení (velitel  kapitán dělostřelectva Miroslav Nemček 3. a 5. baterie měly po 4 houfnicích vz 14/19). Pluk municí nešetřil a přes řeku způsoboval sovětům těžké ztráty. Dne 1. února 1943 započal další ústup. Ve večerních hodinách pěší formace Rychlé divize překročily řeku Kubáň po pontonovém mostě u vesnice Tlustešablij. Druhého dne 2. února 1943 tak byly veškeré části Rychlé divize staženy na severní břeh řeky Kubáně. Stahování pěchoty proběhlo za podpory Dělostřeleckého pluku 31, který svou palbou držel celý úsek fronty (cca. 7 km). Po té se Rychlá divize 3. února 1943 začala stahovat do týlu k Ivanoskaja.

Ústup neplatil pro však pro oddíl II/31 (kapitán Miroslav Nemček), ten zůstal v bojovém postavení u obce Lenine. Již o něco dříve byl podřízen Dělostřeleckému pluku 11. Po té byl oddíl II/31 od 5. února 1943 podřízen německému V. sboru. Jednalo se o 1., 2. a 5. baterii každá o 5 houfnicích vz 14/19, 15 důstojníků a 443 mužů, 320 koní, 70 povozů, 3 polní kuchyně a 2 nákladní auta.

Velitelství Dělostřeleckého pluku 31 s velitelstvím oddílu I/31 a 3. baterií bez děl se vydal též na ústup do Ivanoskaja.

Dne 8. února 1943 začala letecká přeprava příslušníků Rychlé divize na Krym z letiště Stavjanskaja cca. 6 000 mužů (z toho bylo 240 mužů z Dělostřeleckého pluku 31). Tento den odletělo 531 mužů, z toho bylo 12 mužů Dělostřeleckého pluku 31. Do poloviny února 1943 byla divize přesunuta, na letiště po celém Krymu. Další měsíc trvalo její soustředění u obce Michajlovka.

Zbylá technika (5 ks 105mm kanónů vz 35, trén – polní kuchyně a podobně) a cca. 2 500 mužů byla přepravena po moři. Této části velel velitel Dělostřeleckého pluku 31 podplukovník Kallo. Na přístav Starinskaja kde se shromažďovali příslušníci Dělostřeleckého pluku 31, byl 11. února v 6:00 proveden nálet, při kterém zahynulo několik příslušníků pluku. Ranění byli evakuováni vlakem do Krakova a poté do Hemsted v Německu.

Oddíl II/31 zůstal tedy v té době v postavení a byl podřízen německému V. sboru. Začal se tedy přesouvat do nového sektoru do obce Cholmskaja 80 km západně od Krasnodaru. Po té do obce Abinskaja kam dorazil 11. února 1943. Po dvoudenním odpočinku byl oddíl podřízen 9. německému dělostřeleckému pluku, 9. pěší divize a nasazen ve směru předpokládaného sovětského útoku. Z 11 houfnic, které oddílu zbyly, bylo akceschopných pouze několik. Byla jimi vybavena jedna baterie a ta zaujala bojové postavení. Kvůli velkému opotřebení houfnic bylo 2. března 1943 oddílu odebráno poslední 4 houfnice a poslány do Německa na opravu (4 houfnice oddíl zničil u Lenine, 5 v Abinskej, 2 předali Rumunským jednotkám a poslední 4 Němci odsunuli). Po tomto oddíl začal ustupovat na Tamaň.

Mezi lednem a březnem 1943 padlo 69 mužů, 9 zemřelo na nemoci, 379 bylo nemocných a raněných, 185 zajatých a nezvěstných příslušníků Rychlé divize.

K 29. prosinci 1942 měl Dělostřelecký pluk 31 ve stavu 29 důstojníků, 9 rotmistrů a 803 vojáků a poddůstojníků, 23 houfnic vz 14/19, 37 lehkých kulometů, 733 pušek, 244 pistolí, 4 motocykly, 4 osobní auta a 23 nákladních vozů.

K 31. březnu 1943 měl Dělostřelecký pluk 31 ve stavu 27 důstojníků, 47 poddůstojníků a 543 vojáků.

Po reorganizaci Rychlé divize na jaře 1943 (rozkaz z 24. května 1943) byli vojáci z oddílů I/31 a II/31 v členěni v Dělostřelecký pluk 11 Rychlé divize.

Pavel Mičianik, Slovenská armáda v ťažení proti Sovietskému zväzu (1941–1944) 3. díl

Časopis Vojenská história 1/2006 – https://www.vhu.sk/data/att/360.pdf

8)            Zajišťovací divize vznikla v srpnu 1941. Měla cca. 8000 mužů, jímž jako první velel plukovník Augustín Malár. Zajišťovací divize působila v týlu, jako strážní a policejní jednotka. Divize operovala na severní Ukrajině a v Bělorusku. Jejím hlavním úkolem byl boj proti partyzánům. Zde operovala až do poloviny roku 1943. Součástí této jednotky byl Pěší pluk 101, Pěší pluk 102, Dělostřelecký pluk 31, Jezdecký přezvědný oddíl, Spojovací prapor 1.

9)         Rychlá divize vznikla v srpnu 1941. Měla cca. 8400 mužů, jímž jako první velel plukovník Josef Turanec. Rychlá divize postupovala v rámci armádní skupiny Jih na ose Kyjev – Rostov. V roce 1942 se Rychlá divize účastnila ofenzívy na jižním křídle a postupovala v rámci skupiny armád A až na Kavkaz a dosáhla Rostova na Donu na břehu Azovského moře. Na začátku února 1943 dostala divize rozkaz přesunout se na Krym. Na konci října 1943 byla divize nucena ustoupit z Krymu. Na začátku roku 1944 byla divize (mezitím byla přejmenována na 1. pěší divizi) v postavení u Oděsy. V polovině roku 1944 byla divize v Rumunsku. Po začátku SNP byla divize Němci odzbrojena a poslána k Balatonu v Maďarsku. Zde v březnu 1945 byla zajata Rudou armádou.

10)         Lehká houfnice vz. 14/19 vycházela z houfnice vz. 14 (s dostřelem 8 000 m) z Škodových závodů, které používala Rakousko–Uherská armáda ve Velké válce.

Lehká houfnice vz. 14/19 ráže 10 cm byla vyráběná ve Škodových závodech v Plzni v letech 1921 až 1934 v počtu přes 2 000 kusů. Houfnice zapřažené za kolesnu, na které seděla obsluha byla přepravována hipicky (koňským šestispřežím) spolu s kolesnou, nebo byla jako celek spolu s obsluhou naložena na dělostřelecký automobil vz. 24.

Maximální dostřel – 9 800 m, hmotnost houfnice 1 548 kg, hmotnost náboje – až 16 kg, úsťová rychlost střely 395 m/s, kadence 6 ran za minutu, obsluha 8 – 10 mužů.

Ve výzbroji Československé branné moci bylo v roce 1939 605 těchto houfnic, z nichž pak 148 zůstalo po 15. březnu Slovenskému štátu.

Na lafetě tohoto typu houfnice taženým koňským šestispřežím byly 21. září 1937 vezeny ostatky bývalého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. A o 70let později 21. prosince 2011 tatáž houfnice tažená šesti černými kladrubskými vraníky, převážela i bývalého prezidenta Václava Havla.

Tuto houfnici vz. 14/19 vyrobily v roce 1921 Škodovy závody v Plzni. Houfnice patřila do výzbroje Dělostřeleckého pluku 8. v Opavě, kde během 20let 20. století najezdila více než 5 000 km. Ve třicátých letech byla převedena do Zemské zbrojnice v Praze. Odtud byla v září 1937 vyzvednuta pro potřeby státního pohřbu. O rok později byla v květnu 1938 předána do sbírek Památníku osvobození v Karlíně na Invalidovně jako historická památka.

Dnes je houfnice součástí sbírek Vojenského historického ústavu Praha a vystavena ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech.

https://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/historie-houfnice--ktera-vezla-rakev-tgm-a-preveze-i-rakev-s-ostatky-vaclava-havla-63622/

Součástí houfnice je také kolesna, na které seděla obsluha děla. Právě kolesna umožňuje, aby lafeta houfnice byla ve vodorovné poloze a aby na ní bylo možné umístit rakev s ostatky. Houfnice i kolesna mají ještě dřevěná kola, jejich výška činí 90 centimetrů.

11)       Dne 14. října 1942 měla Rychlá divize ve stavu 8 046 mužů, z toho 199 důstojníků, 95 rotmistrů a 295 poddůstojníků.

Dne 30. října 1942 měla Rychlá divize ve stavu 7 707 mužů, z toho 204 důstojníků, 92 rotmistrů a 273 poddůstojníků, 7 079 vojáků a 59 civilistů.

Dne 1. listopadu 1942 měla Rychlá divize ve stavu 9 082 mužů, z toho 245 důstojníků, 103 rotmistrů a 273 poddůstojníků, 8 361 vojáků a 55 civilistů.

Časopis Vojenská história 4/2009 – https://www.vhu.sk/data/att/1286.pdf

12)       Cílem operace německého velení bylo obklíčit sovětskou 18. armádu a proniknout k Tuaps.

13)       Dělostřelecký pluk 11 byl součástí Rychlé divize.

14)       Podplukovník Josef Kallo se stal opětovně velitelem Dělostřeleckého pluku 11 po stažení pluku na Slovensko koncem roku 1943 do jeho domovské posádky v Žilině. Od 1. července 1944 byl též velitelem posádky v Žilině. V den vypuknutí Slovenského národního povstání 29. srpna 1944 byl zatčen majorem letectva Jozefem Dobrovským. O několik dní se povstalci ze Žiliny však stáhli, před postupujícími Němci. S povstalci neustoupil podplukovník Ján Kallo a několik desítek vojáků. Kallo zůstal jako velitel pluku a Žilinské posádky až do příchodu Rusů v dubnu 1945.

Zdroje:

Rodinný archiv Baumannů

Vojenský historický ústav Bratislava

Vlastní archiv

Slovenská armáda 1939-1945, Kliment– Nakládal, Naše vojsko 2006, ISBN:80–7309–395–2

Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938, Fidler–Sluka, Libri 2006, ISBN:80-7277-256-2

Časopis Vojenská história 1 a 2/2006, 2/2007, 4/2009 – www.vhu.sk

www.valka.cz

www.army.cz

https://www.vhu.sk

https://www.druhasvetova.com/?p=armada/slovenska/Zajistovaci_divize