Podplukovník dělostřelectva Václav Zátka *1896  

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.                                                  Verze 1/24.07. 2015

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob (eventuelně hodnosti a názvy).

Třetí „Malé černé“ jimž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky (číslované).

     Narozen 19. října 1896 v obci Čtyři Dvory, v okresu České Budějovice, v Rakousko–Uherské monarchii manželům Václavu a Kateřině Zátkům. S rodiči bydlí na Královských Vinohradech v Příčné ulici 3 v Praze. Absolvoval vyšší průmyslovou školu strojní v Praze.

Odveden byl v roce 1916. Do Rakousko–Uherské armády byl zařazen 28. srpna 1916 a poslán k K.K. Landwehr Infanterieregiment Nr.7 – Pěší pluk Zeměbrany č. 7, ke 4. rotě. (1 Po ukončení výcviku 25. února 1917 byl poslán s MarschBataillion pochodovým (doplňovacím) praporem k pluku na východní bojiště „byl odeslán k jednotce v poli“. Pěší pluk Zeměbrany č. 7 byl zavlečen do zákopové války u města Stanislavy v dnešní Ukrajině. Na konci května 1917 začal přesun pluku na Italské bojiště, spolu s celou 21. pěší zeměbraneckou divizí, kterou byl součástí. Střelecký pluk 7. s divizí zaujal pozice na východním břehu řeky Soči u Deskle v dnešním Slovinsku.

Václav Zátka 22. srpna 1917 padnul do zajetí u Deskle na řece Soči při takzvané 11. bitvě na řece Soči.

Takzvaná 11. bitva na Soči, která převážně probíhala na náhorní planině Banjšic (20 kilometrů jihovýchodně od Kobaridu) od 18. srpna do 12. září 1917. Zde se pokusila 2. italská armáda generála Capella proniknout do hloubky rakouského území. K obraně tohoto území byla určena 21. střelecká divize generála Podhajský, jejíž součástí byl i Střelecký pluk 7 Václava Zátky. Divize teprve začátkem června 1917 byla převelena z Haliče. Zde zaujala obranu v 13 kilometrů dlouhém úseku na východním břehu řeky Soči od Deskle k Logu. Na jižním úseku (Deskle) tvořil obranu Střelecký pluk 7. a severněji Písecký Střelecký pluk 28. Zálohu tvořil Pražský střelecký pluk 8. na vrchu Bělo brdu (715m/m), v hloubce pak Chebský střelecký pluk 6. spolu s dělostřelectvem na výšinách Jeleniku a Golku.

Začátkem srpna 1917 sílící italská dělostřelecká palba oznámila začátek 11. sočské bitvy. Od 15. srpna 1917 na obránce padali tuny a tuny ocele. Přední okraj obrany u řeky byl z velké části zničen. V noci z 19. na 20. srpna 1917 zaútočila italská pěchota, která překonala řeku po pontonových mostech u Bodreže, Kanalu a Loga, postavených za dělostřelecké palby. Útok byl veden na střelecký pluk 28., ráno 20. srpna 1917 byl mu na pomoc poslán záložní střelecký pluk 8. Za denního světla byl však zmasakrován dělostřeleckou palbou na sestupu z vršku Kanalského Vrhu. Místy byli pluky vrženy zpět, ale přeživší opěrné body zastavily nepřítele. Do boje byl vyslán i střelecký pluk 6. I další den přeživším obráncům na hlavu padali dělostřelecké granáty, palebné přepady střídaly útoky pěchoty. Jednotky byli bez spojení, docházela munice a viditelnost v dýmu a prachu byla max. několik desítek metrů. Dne 22. srpna 1917 však padla kóta Jelenik i Golek. I jižní část obrany u Daskle, Morska a Anhova bránící střeleckým plukem 6. a 7. musel vyklízet pozice. Velení nařídilo obráncům ústup do připravené druhé linie obrany, ale v bitevním zmatku bez spojení a viditelnosti se části jednotkám rozkaz doručit nepodařilo a upadli do zajetí. Nakonec 23. srpna 1917 velení zamýšlelo planinu Banjšic vyklidit. Ale 24. srpna 1917 se italský útok zastavil, italskému velení se začalo nedostávat munice a odpočaté jednotky. Ke konci srpna byla divize poslána k Čepovan do zálohy a přeorganizování. Z cca. 8 000 bojových pěšáků zbyla jen čtvrtina.

Internován byl na ostrově Assinara, kde se také 7. listopadu 1917 přihlásil do rodících italských legií.

Ostrov Asinara mající rozlohu 51,23 km². ležící několik námořních mil od severozápadního pobřeží Sardinie je dnes neobydlený. Od roku 1997 je Národním parkem Asinara. Ostrovu se přezdívalo Ostrov ďábla, nejprve tu byl vybudován zajatecký tábor později věznice, která fungovala až do roku 2000.

Jako první z Rakousko-uherských zajatců tu byli shromážděni ti, kteří přežili Hladový pochod napříč Balkánským poloostrovem po porážce Srbska do albánské Valony. Odkud byli evakuováni na přelomu let 1915/1916. Z pochodu čítající 75 000 zajatců na Asinaru dorazilo jen 23 000 mužů. Zbytek zahynul. Poté sem byli posíláni i další zajatci například z 11. bitvy na řece Soči jako Václav Zátka.

Na ostrově byli postupně vybudovány čtyři zajatecké tábory Campoperdu, Fornelli, Stretti a Tombarino.

Do legií vstoupil 11. dubna 1918 v hodnosti střelec, přidělen byl k 31. pěšímu pluku, ke 4. rotě. Přísahu vykonal 17. dubna 1918 v Podola – Kalic.

Dne 17. září 1918 je poslán do důstojnické školy v Modaně. Po absolvování důstojnické školy 1. prosince 1918  je jmenován důstojnickým čekatelem (Aspirante ufficiate) v hodnosti svobodníka (Caporale) a přeložen k 34. pěšímu pluku. Dne 28. února 1919 byl jmenován podporučíkem 34. pěšího pluku.

Dne 31. května 1919 je poslán na zkušenou k 7. pluku polního dělostřelectva. A 25. srpna 1919 přeložen k 2. rotě 34. pěšího pluku. Z Italských legií byl vyřazen k 31. prosince 1919 v hodnosti poručíka Autovojska. Po té dál sloužil v Československé armádě a .2. února 1920 přeložen k Velitelství automobilového vojska v Praze.

Dne 1. listopadu 1920 byl povýšen na nadporučíka a 8. listopadu 1920 byl jmenován druhým pobočníkem velitele Automobilového vojska. Poté byl poslán 5. února 1921 na Slovensko k tamnímu velitelství Automobilového oddílu pro Slovensko (velitelství v Bratislavě, Dělostřelecké kasárny, od roku 1930 v Trenčíně).  Tento oddíl byl přejmenovaný 25. února 1921 na Automobilový prapor č. 3. Dne 27. srpna 1921 nastupuje službu u 11. roty v Košicích.

Dne 2. dubna 1921 se oženil s Adélou Juškovou v Praze. Zde je počátkem roku 1922 veden u náhradní roty, protože je poslán do školy (učiliště) pro důstojníky Automobilového vojska (2. Úspěšnou zkoušku absolvoval 27. září 1922. Poté je opětovně přeložen k Automobilovému praporu (rotě) č. 1 v Praze. Dne 5. února 1923 je mu udělena medaile vítězství, číslo dekretu 1 434.

Dne 1. května 1923 byl povýšen na kapitána. Dne 22. října 1923 absolvoval úspěšnou zkoušku v Kurzu pro výcvik důstojníků v jízdě na motocyklu. (V březnu 1924 slouží v Praze).

Novým rokem 1927 je přeložen k Automobilovému praporu č. 2 s velitelstvím v Brně (Kasárny Pražské). Dne 28. července 1928 je zpětně od 1. července 1928 povýšen na štábního kapitána.

Dnem 26. ledna 1929 je rozveden se svou ženou Adélou „z vinny manžela“ u soudu v Brně. Dne 2. května 1929 obdržel povolení k sňatku a o měsíc později 4. června 1929 se opětovně žení. Tentokrát si bere slečnu Marii Svárovskou (sestřenici Našich válečníků Plukovníka jezdectva Miroslava Brože a Štábního kapitána jezdectva Antonína Brože), obřad se koná v Dolním Slivně. Dne 14. září 1929 je ustanoven velitelem Automobilové roty č. 7, podléhající Automobilovému praporu č. 2. Rota sídlí v Automobilových kasárnách v Olomouci.

Dnem 15. zářím 1933 je Automobilový pluk zrušen a vojáci jsou přeřazeni k dělostřelectvu. Automobilové roty jsou přímo podřízeny nadřazeným divizím. Automobilová rota č. 7 tak podléhá velitelství 7. pěší divize.

Dne 5. dubna 1934 se narodil syn Jiří Josef, rodina bydlí v Olomouci (Nová ulice). Později se mu narodil ještě druhý syn Pavel.

Dnem 30 . zářím 1936 je přeložen k Dělostřeleckému pluku 302 posádkou ve Starých městských kasárnách taktéž v Olomouci a druhý den nastupuje coby velitel Dopravní baterie. Dne 13. srpna 1938 je povýšen na majora dělostřelectva.

Nástup fašistů k moci v čele s Adolfem Hitlerem v lednu v roce 1933, znamenalo pro naši republiku začátek konce. Nakonec to vyústilo 29. – 30. září 1938 Mnichovským diktátem (3. Mobilizace pro Československou  branou moc byla vyhlášena 23. září 1938 (4.

Jako velitel Dopravní baterie Dělostřeleckého pluku 302 (5, ten podléhal přímo Velitelství dělostřelectva IV. sboru. Který chránil severní hranici Moravy. Dělostřelecký pluk 302 zaujal postavení u Olomouce kde vyčkával dalších rozkazů k přesunu, při případném útoku Německé armády. Pluk se vrátil zpět do kasáren v Olomouci, pravděpodobně až v listopadu a následně byl rozpuštěn. Její výzbroj Těžké houfnice vz. 15 (6 byly nabídnuty k prodeji. Ty koupilo fašistické Německo v únoru 1939, ale už za ně nezaplatilo.

Okupací Německou armádou zbytku republiky dne 15. března 1939 prakticky zanikla Československá branná moc a její armáda. Československá branná moc byla určena k likvidaci. Do výslužby byl poslán i Major dělostřelectva Václav Zátka. Pravděpodobně nastoupil na nějaké úřednické místo ve státní správě jako většina důstojníků Československé branné moci, kteří neodešli do zahraničí.

Během války dostával výsluhovou penzi a příspěvky na oba syny.

Dnem 11. května 1945 nastupuje činnou službu u Moravské brigády, 25. května 1945 je převelen k dělostřeleckému pluku 302 a 23. července 1945 je opětovně převelen „k těžké dělostřelecké brigádě 3. oblasti a ustanoven velitelem dělostřeleckého oddělení 308“. V říjnu 1945 je jeho oddíl přejmenován na dělostřelecký pluk 306. A 8. listopadu 1945 je jmenován zástupcem velitele pluku. Dne 14. ledna 1946 je jmenován velitelem II. oddílu dělostřeleckého pluku 306.

Dne 26. října 1946 je povýšen na Podplukovníka dělostřelectva.

Posledním listopadovým dnem 1946 je poslán k dělostřeleckému pluku 54 v Praze Holešově jako učitel „ke škole na důstojníky dělostřelectva v záloze“. O rok později 30. září 1947 je jmenován velitelem této školy. K 31. prosinci 1949 je propuštěn z činné vojenské služby a Novým rokem 1950 je přeložen do výslužby. Je mu  vypočítáno výslužné 57 120 Kč ročně.

Od roku 1952 bydlí v domku v Dolním Slivně (asi 20 km jihozápadně od Dobrovice). Kam za nimi často jezdí na návštěvy Plukovník jezdectva ve výslužbě Miroslav Brož, který je spřízněn s Václavovou ženou Marií.

Poznámky:

1)         K.K. Landwehr Infanterieregiment Nr.7, LIR 7 – Zeměbranecký pěší pluk č. 7, v roce 1915 jsou Zeměbranecké pluky přejmenované na střelecké.

Po celou dobu války byl součástí Landwehr-Infanteriebrigade 41. – Zeměbranecká pěší brigáda 41. (6. s 7. pluk) a 21. pěší zeměbranecké divize (41. a 42. brigáda).

Zeměbranecký pluk č. 7 byl založen v roce 1889 sloučením stávajících čtyř českých zeměbraneckých praporů (Böhmisches Landwehr-Infanteri-Batalion Nr. 35 z Plzně, Nr. 34. z Berouna, Nr. 36. z Klatov a Nr. 47. z Písku.

Národnosti byly u pluku zastoupeny z 60% českou, 39% německou a 1% jinou. Pluk byl doplňován okresními vojenskými velitelstvími v Plzni a v Berouně.

Od roku 1903 do roku 1914 sídlil štáb pluku, I., II. a IV. prapor v Plzni, III. prapor v Rokycanech. Velitelem pluku byl v letech 1903–1906 Oberst Johann Friedel, 1907–1908 Oberst Wilhelm Spitzberg, 1909–1912 Oberst Rudolf Bürkl a 1913–1914 Oberst Franz Sappe.

V dubnu 1915 se zeměbranecké pěší pluky oficiálně přejmenovali na Střelecké pluky – Schützenregiment (Schr). I nadále se však používalo i staré označení.
2)            Učiliště pro automobilní vojsko – přejmenované 1. října 1928 na Automobilní učiliště. Nalézalo se v Praze (kasárna Jana Roháče z Dubé) a pořádalo kurzy pro důstojníky a rotmistry automobilového vojska, a automobilové, motocyklové a technické kurzy pro důstojníky ostatních zbraní.

3)            Mnichovská dohoda podepsaná v Mnichově 30. září 1938 zástupci Velké Británie – Neville Chamberlain, Francie – Édouard Daladie, Německa – Adolf Hitler a Itálie – Benito Mussolini. Dohoda zněla, že Československo musí do 10. října 1938 odstoupit pohraniční území obývané Němci – takzvané Sudety Německu. Naši zástupci v Mnichově byli, ale k jednání přizváni nebyli.

4)         Branná hotovost státu trvala od 20. května do 15. prosince 1938, kdy skončila demobilizace armády.

5)         Na podzim 1938 měl oddíl I/302 tři baterie po třech houfnicích, a oddíly II/ 302 dvě baterie po třech houfnicích.

6)         Těžká houfnice vz. 15 ráže 15cm byla vyráběna Škodovými závody od jara 1916 pod označením 15 cm M.15 Autohaubitze, nová výroba probíhala v letech 1919–1923. Houfnice měla dostřel 11 500 m, kadenci jednu střelu za minutu, obsluhu 14 osob. Houfnice byla tažena tahačem Austro–Daimler vz.17, nakoupenými  v Rakousku. Posádka děla byla přepravována na tahači.

Zdroje:

Vlastní archiv (Rodinný archiv)

Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz - Fond Osobních spisů Zátka Václav *1896

www.valka.cz

www.wikipedia.cz

www.wikipedia.org

Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938, Fidler–Sluka, Libri 2006, ISBN 80–7277–256–2

https://www.kk8lir.com/ceska-zemebranecka-telesa-/lir-nr-7-plzen-pilsen-/

https://kklir7plzen.webnode.cz/

https://svejkmuseum.cz/index.htm

https://www.evzi.estranky.cz/

https://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/caporetto-11.html

https://www.grandeguerra.cz/Prulom-na-BAJNSICKE-plosine-11bitva.html

https://www.delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz/clanky/tezka-dela/15-cm-tezka-houfnice-vz.15.html