Jezdectvo Rakouska-Uherska

       Bylo jednou ze tří tradičních zbraní Rakousko–uherské branné moci (další byla pěchota a dělostřelectvo). Jeho náhradní eskadrony, které se rekrutovali z našich Českých branců, se stali základem Jezdeckých pluků Československé branné moci. V Jezdectvu Rakouska–Uherska se udržel i na počátku Velké války konzervativní styl velení a sklon k tradicím.  Některé pluky jezdectva byli totiž založeny již za třicetileté války.

Poslední velké reformy jezdectva proběhly v letech 1867–68, rok po prohrané válce s Pruskem (1. Byly zrušeny takzvané těžké pluky jezdectva – Kyrysníci. A u stávajících Dragounů, Husarů a Hulánů se sjednotila výzbroj. U Hulánů byli zrušeny píky a jezdecké pistole a Husarů jezdecké pistole. Místo nich dostali do výzbroje pušky – karabiny a důstojníci revolvery. Všem byli ponechány šavle, ale byli vyzbrojeni jednotnou jezdeckou šavlí. Před Velkou válkou bylo jezdectvo vyzbrojeno jezdeckou šavlí M1904 (2, opakovací jezdeckou karabinou M1895 Mannlicher (5 nábojů v nábojové schránce), důstojníci, poddůstojníci a vojáci služeb měli ve výzbroji revolver Rast a Gasser M1898 (8 nábojů ve válci) nebo Steyr M1907 (10 nábojů v zásobníku) či Steyr M1912 (8 nábojů v zásobníku). Mužstvo služeb bylo vyzbrojeno jen šavlí popřípadě pistolí či revolverem.

Uniforma byla jednou z tradic jezdectva, pluky měli pestrobarevné kabátce. Blůza a kabát či plášť se u jednotlivých druhů jezdectva lišil střihem a zdobením. Základem byla však modrá barva několika odstínů. I pokrývky hlavy se lišily. Dragouni měli přilbu s vysokým zlatým hřebenem z plechu z roku 1851. Husaři měli čepici – Čáko a Huláni měli černou čapku – Czapka s čtvercovým plochým hřebenem s žíněmi. Jen jezdecké červené kalhoty – rajtky (pozadí a vnitřní strany stehen obšity kůží) (3 a vysoké jezdecké boty z černé kůže, mělo jezdectvo společné.

Sedlo bylo opatřeno dvěmi brašnami, levá obsahovala rezervní dávku potravin a rezervní náboje (4. Pravá obsahovala náhradní prádlo, osobní a čistící věci. Jezdec neměl stanovou celtu jen deku na přikrytí. K sedlu bylo též připevněno skládací plátěné vědro na krmení a napojení koně, kolík na přivázání koně, brašna s náhradními podkovami, pytlíky s ovsem pro koně a ešus.

Jezdectvo mělo 15 Dragounských – Dragonerregiment, 16 Husarských – Husarenregiment a 13 Hulánských – Ulanregiment pluků (5.  Dále zde bylo (v době míru pouze na papíře) zeměbranecké – Landwehr jezdectvo Předlitavska – Rakouska 6 hulánských zeměbraneckých pluků a 1 jezdeckým tyrolským střeleckým divizionem a 1 jezdeckým dalmatským střeleckým divizionem. Zalitavsko – Uhersko mělo 10 zeměbraneckých husarských pluků.

Každý pluk (Regiment) se skládal ze 2 divizionů (Division), po 3 eskadronách (Escadron). Eskadrona měla 4 jezdecké čety (Zug), každá četa měla 3 jezdecké hlídky .

Od roku 1912 bylo u několika jezdeckých pluku založen kulometný oddíl (6. Jejich příslušníci však byli ustrojeni do standardních uniforem pěchoty.

Mírový plukovní štáb se skládal z 11 důstojníků, 23 mužů a 25 koní (podle jiných zdrojů 9 důstojníků, 16 mužů a 26 koní). Velitelství divizionu mělo 2 důstojníky, 6 mužů a 12 koní.

Eskadrona měla v míru 5 důstojníků, 166 mužů a 149 erárních a 7 soukromých koní. Válečný stav byl 180 mužů a 180 koní (7.

Náhradní eskadrona (Ersatz-Escadron) v míru měla 4 důstojníky a 23 mužů. Náhradnímu kádru náležel výcvik služebních koní.

V rámci každého pluku existovala zákopnická (pionýrská) četa a telegrafní hlídka. Mírový stav pionýrské čety byl 1 důstojník, 3 poddůstojníci, 20 můžů, 1 důstojnický sluha a 25 erárních koní.

U pluků kde byl vytvořen kulometný oddíl se dvěmi četami po dvou kulometech bez štítů, měl 3 důstojníky, 57 mužů a 58 koní (válečný 80 mužů). Tito muži byli vyzbrojeni šavlí pro jízdní dělostřelectvo M1877 a pistolí.

Jezdecký pluk ve válečném stavu měl 44 důstojníků, 1260 mužů a 1250 koní.

Počty eskadron v srpnu 1914 odvelených do pole podle jednotlivých badatelů kolísají mezi 366 – 425, kulometných oddílu bylo pouze 22. Z jezdectva bylo utvořeno 11 jízdních divizí, po 2 jezdeckých brigádách o 2 jízdních plucích s jízdním dělostřelectvem. Tak bylo zařazeno 44 jízdních pluků. Zbývající pluky byli rozřazeny po eskadronách a po jedné či dvou zařazeny k pěším divizím pro průzkumnou, hlídkovou a kuryrní činnost.

Po prvních bojích jezdectvo utrpělo těžké ztráty, díky demaskujícím barevným uniformám. Rychle byly proto přilby a pochvy šavlí natírány černou či šedou matnou barvou nebo na přilby a čapky byli šity šedivé povlaky. I světle zbarvení koně (běloušové) byli natíráni černou barvou. Od roku 1916 již jezdectvo fasovalo standardní uniformy pěchoty.

Také již na přelomu let 1914 – 1915 se začal projevovat nedostatek jezdeckých koní a o rok později již nebylo jak nahrazovat ztráty koní a vycvičených jezdců. Proto jezdecké pluky byli takzvaně sesedlány a použity jako pěchota – Jezdecký střelecký pluk – Kavallerieschützenregiment. U pluku tak většinou zbyla jedna či dvě eskadrony s koňmi a určené k průzkumu a předávání zpráv. V roce 1918 koně měla jen jedna eskadrona jízdních pluků operující na uzemí obsazeného  již Komunistického Ruska.

Jezdectvo jako klasická jezdecká zbraň si zabojovala pouze na samém začátku války v srpnu a září 1914 v Haliči (8. Poté přišla zákopová válka, která znesnadňovalo či přímo znemožňovala pohyb jezdectva. Když se druhý válečný rok v květnu 1915 po průlomu u Gorlice v Haliči nebo na podzim 1917 po průlomu u Caporetta vojska dala do pohybu Jezdectvo již spíše plnilo úlohu průzkumníka než pronásledujícího.

Z českých zemí se rekrutovali hlavně dragouni – Dragounský pluk č. 1. (náhradní kádr Most), 2. (Dobřany), 6. (Brno), 7. (Stará Boleslav–Brandýs/Labem), 8. (Pardubice), 10. (Jindřichův Hradec), 12. (Olomouc), 13. (Postoloprty), 14. (Klatovy) a jeden Hulánský pluk č. 11. (Terezín) a dva Zeměbranecké hulánské pluky č. 2 (Vysoké Mýto a 4. (Olomouc).

Příslušníkem Dragounského pluku 2 nebo 13 či 14 v Klatovech či v Dobřanech byl i Wachmeeister Johann Král. Pozdější Praporčík jezdectva Československé branné moci. Sloužil opět v Klatovech či v Dobřanech u Jezdeckého pluku 4. Aktivně sloužil i na počátku 30tých let, u jezdectva sloužil tedy minimálně 35 let.

Jeho vyznamenání z doby služby u Dragounů Rakouska–Uherska, z leva:

Militärdienstzeichen – Vojenský služební odznak (zvaný Vojenský služební kříž) – vyznamenání založeno 19. září 1849 císařem Františkem Josefem I. jako odměna a označení za odsloužené roky ve vojenské službě. Bylo rozděleno pro důstojníky a poddůstojníky a dále se dělilo podle odsloužených let. Kritéria byla několikrát měněna, ale v zásadě se dělil pro důstojníky na 25 a 50 let věrné a bezúhonné služby (později přibyl za 40 let) a poddůstojníkům se uděloval za 8 a 16 let nebo 6, 12 a 24 či 6, 10 a 20 (kritéria se 5x měnila). Všichni držitelé na něj byli náležitě pyšni.

Die Bronzene Jubiläums - Denkmünze für die bewaffnete Macht (Jubiläums – Erinnerungsmedaille 1898) – Vojenská bronzová jubilejní pamětní medaile z roku 1898 – udílená k výročí 50–leté vlády císaře Františka Josefa I. Medailí byl vyznamenán každý, kdo v čase vlády Františka Josefa I. od 2. prosince 1848 do 2. prosince 1898 sloužil v ozbrojených silách Rakouska – Uherska, včetně policejních složek.

Das Jubiläms Kreuz für das Jahre 1908 (Militär – Jubiläumskreuz 1908) – Jubilejní kříž z roku 1908 – udílený k výročí 60-leté vlády císaře Františka Josefa I. – vyznamenán byl každý, kdo v čase vlády Františka Josefa I. od 2. prosince 1848 do 2. prosince 1908 sloužil jako aktivní voják minimálně 3 roky nebo se účastnil minimálně jedné bitvy v revolučních letech 1848 –1849, popřípadě byl v aktivní službě 2. prosince 1908, včetně civilních zaměstnanců, některých vojenských škol, včetně policejních složek. Dodatečně byl udělený i ostatním příslušníkům ozbrojených sil (záložním důstojníkům – In der Rezerve), kteří byli v den 2. prosince1908 ve službě nebo absolvovali minimálně dvojletý vojenský výcvik.

Bosnien-Herzegowina Denkmünze (Bosnisch – Hercegovinische Erinnerungsmedaille) – Pamětní Bosensko-Hercegovská medaile za anexi (Pamětní medaile za anexi Bosny a Hercegoviny) – medaile byla vydaná Františkem Josefem I. dne 30. srpna 1909, na památku rozšíření území Rakouska – Uherska. Anexe byla schválená 18. srpna 1908, v den císařových narozenin. Medaile byla určená všem důstojníkům, vojenským úředníkům a civilním zaměstnancům, kteří v té době sloužili u XV. armádní zboru na území Bosny a Hercegoviny.

Wachmeeister je vysoká poddůstojnická hodnost jezdectva – strážmistr (dnes rotný – či praporčík), u pěchoty se nazývala Feldwebel – šikovatel a u dělostřelectva Feuerwerker – střelmistr.

Poznámky:

1)   Další menší reformy jezdectva proběhly v roce 1883.

2)   Ve výzbroji byli i starší modely šavlí M 1861 a M 1869. Pro důstojníky byly vyráběny honosnějším provedení (hlavně košů) a často se zdobily na přání majitele.

3)   Červená barva jezdeckých kalhot byla maskování z důvodu velkého množství krvavých odřenin na hýždích, zvláště u začínajících jezdců.

4)   Jezdec obvykle nosil jednu patrontašku – Patrontasche na rozdíl od pěšáka, ten nosil dvě. Byly kožené s dvěma oddělenými kapsami, každá z kapes na dva rámečky po pěti nábojích – 20 nábojů. Dalších 30 ks vozil v sedlové brašně.

5)   Byli to Hulánské pluky čísla 1 – 8 a 11 – 13. Pluky č. 9 a 10 byli vynechány.

6)   Dragounský pluk č. 1, 2, 3, 5, 6, 11, 12 a 15, Husarský pluk č. 1, 5, 9, 10, 12 a 14, Hulánský pluk č. 1, 3, 6, a 8.

7)   Velitel eskadrony byl kapitán –  Rittmeister, 4 velitelé čet nadporučík či poručík (Oberleutnant a Leutnant 1+3 nebo 2+2) 2 rotmistr – Wachmeister, 4 četař – Zugsführer (pro každou četu 1), 12 desátník – Korporal (pro každou četu 3 z nichž 4 služebně nejmladší byli vyzbrojeni puškou), 4 svobodník – Gefreiter (pro každou četu 1), 120 Dragoner – Husar – Ulan, 15 pěších Dragoner – Husar – Ulan, 1 trubač, 1 účetní poddůstojník – Unter – Offiziere, 1 podkovář, 1 řemenář a 5 důstojnických sluhů.

Velitel pionýrské čety byl 1 Oberleutnant, 3 Unter – Offiziere, 20 Dragoner – Husar – Ulan, 1 důstojnický sluha a 25 erárních koní. Stavy obou jednotek je mírový.

8)   Jezdecká bitva u Jaroslavy 11. srpna 1914 (střetla se 4. jízdní divize Rakouska–uherska a 10. jízdní divizi Carského ruska) a o několik dní později i u Krašniku ve dnech 23. – 25. srpna 1914, byla tak poslední jezdeckou bitvou mezi dvěma většími jezdeckými uskupeními na světě.

Stejně se vedlo Jezdectvu na západní frontě. Snad jen jezdectvo na blízkém východě si podrželo status jezdectva až do konce války.

Zdroje:

Vlastní archiv

Schematizmus Rakousko–uherské armády 1900, 1908, 1914

Pod císařským praporem, kolektiv autorů, Praha 2003, ISBN: 80–902745–5–2

https://www.uniformni-knofliky.cz/clanky-zemebranecke-hulanske-pluky-od-r.-1883.html

https://primaplana.net/txt/kontext/dragouni-svalisari-organisace.html