Jezdecké pluky Rakouska - Uherska

Dragounský pluk 1 – Dragoner-Regiment Nr. 1 – Český

I./10.03.2025

   Pluk byl založen již 1. listopadu 1768, v roce 1798 byl přeměněn na Kyrysnický pluk č. 1, v roce 1867 byly zrušeny kyrysnické pluky a pluk byl přeorganizován na Dragounský pluk čísla 1.

Jeho čestný název zněl  Císaře Františka Josefa I. - Dragonen-Regiment (Böhmisches) Nr. 1 Kaiser Franz Nr. 1

V Napoleonských – Koaličních válkách část pluku bojovala u Slavkova v roce 1805. Poté pluk bojoval 1809 u Aspernu a Wagramu, v roce 1813 bitvě národů u Lipska. V posledním roce napoleonských válek v roce 1815 se pluk účastnil hlídkové a okupační služby ve Francii.

V letech 1848 – 49 části pluku byli nasazeny v Praze, u Vídně i v Uhrách. V roce 1866 se čtyři eskadrony pluku, účastnili bitvy u Hradce Králové.

Pluk sídlil od roku 1768 v Śoproň, 1771 Szombathely, 1779 Brandýs nad Labem, 1791 Praha později Szombathely, 1792 Vídeň, 1797 Gaja, 1801 Szombathely později Vídeň, 1803 Pécsvárad, 1806 Sárospatak a Gyöngyös, 1807 Miskolcz a Sárospatak, 1810 Nagy–Tapolcsán, 1814–15 Uherský brod, 1816 Wels později Güns, 1818 Vídeň, 1819 Brandýs nad Labem, 1849 Mor (Soroksár), 1850 Staré Bunzlau, 1853 Stuhlweissenburg, 1854 Chodorów, (Codoriv) později Nyíregyháza, 1855 Gyöngyös, 1856 Czegled, 1859 Korneuburg, 1859 Pressburg ( St. Georgen ), 1861 Oradea, 1865–66 Gyöngyös, 1866 Fünfkirchen, 1870 Prossnitz, 1871 Pardubice, 1877 Terezín, 1897 Stanislav, 1914 štáb pluku, Ženijní četa, 2. division a 6. eskadrona Pardubice (1. division, Náhradní těleso, 1. a 4. eskadrona Most, 2. eskadrona Terezín, 3. eskadrona Josefov, 5. eskadrona Bohdaneč a Kulometný oddíl)

Velitelem pluku byl od roku 1768 Oberst Ferdinand Graf Tige, 1773 Oberst Moriz Graf Kavanagh, 1783 Oberst Siegfried Freiherr von Kospóth, 1790 Oberst Rudolf Freiherr von Kölbel, 1795 Oberst Eugen von Monroe, 1797 Oberst Conrad Weber, 1800 Oberst Carl Freiherr von Favier du Noyer, 1805 Oberst Wilhelm von Motzen,1809 Oberst Franz Graf Desfours, 1813 Oberst Carl von Wibbeking, 1819 Oberst Emanuel Freiherr von Bretfeld zu Kronenburg, 1827 Oberst Egydius Freiherr von Taxis, 1831 Oberst Franz Freiherr von Esch, 1838 Oberst Joseph von Filo, 1845 Oberst Wilhelm Prinz zu Schwarzburg-Rudolstadt, 1849 Oberst Arthur Graf Segur–Cabannac,1850 Oberst Felix Freiherr von Brüsselle, 1855 Oberst Carl Johann von Nostitz–Drzewiecki, 1861 Oberstlieutenant Hermann Freiherr von Ramberg, 1862 Oberst Joseph Kraus, 1863 Oberst Guido Villata von Vilatburg, 1868 Oberst Ludwig Ritter von Müller, 1875 Oberst Julius Ritter Neumann von Spallart, 1880 Oberst Alexander von Szilley, 1887 Oberst Hugo Graf Wurmbrand–Stuppach, 1892 Oberstlieutenant/Oberst Carl Weiss von Weissenbruck, 1897 Oberstlieutenant/Oberst Carl Tersztyánszky von Nádas,, 1903 Oberst Eduard Fischer, 1909 Oberst Maximilian Freiherr von Schnehen, 1913 Oberstlieutenant Artur Waraubek, 1. listopadu 1914 – 1917 (1918) Oberst Aurelius Serda von Teodorski (1.

Národnostní složení pluku v roce 1914 bylo 48% Češi, 46% Němci a 6% různé národnosti monarchie. Barvy výložek pluku byla tmavě červená a barva knoflíků bílá. Plukovní uniformou byl světle modrý kabát a tmavě červené kalhoty.

Doplňovacím obvodem pluku v roce 1914 byli Litoměřice. V roce 1914 pluk byl zařazen v 9. jezdecké brigádě (2, 5. jezdecké divize, 9. armádního sboru – 9. Kavallerie-Brigade, IX. Korps.
Předválečným příslušníkem pluku byl od roku 1906 Leutnatn František Heřman, pozdější velitel Jezdeckého pluku 7 v Hodoníně v letech 1933 – 1935 (3 a kníže Rudolf  Ferdinand Kinský (4.
V roce 1920 Dragounský pluk 1. domácího vojska se spolu s legionářským 1. jezdeckým plukem sloučil v Jezdecký pluk 1.

Poznámky:

1)         Oberst Aurelius Serda von Teodorski narozen 25. dubna 1860 v Tarnově v Haliči. Dne 21. února 1881 se jako jednoroční dobrovolník k Hulánskému pluku č. 1, o rok později je jmenován Leutnant in der Reserve. Znovu o rok ozději se stává aktivním důstojníkem u Hulánského pluku č. 3. V roce 1895 je povýšen na Rittmeister, při povýšení do hodnosti Major v roce 1909 je převelen k Dragounskému pluku č. 1. K 1. listopadu 1914 je povýšen do hodnosti Oberst a přebírá velení Dragounského pluku č. 1. V roce  1918 se stává dočasným velitelem 34. pěší brigády, v srpnu 1918 pak zas 33. pěší brigády také dočasně.

2)          V 9. jezdecké brigádě byl zařazen i Hulánský pluk č. 11.

2)         Plukovník generálního štábu František Heřman, narodil se 8. října 1884 v Chebu. V letech 1903 – 06 navštěvoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Vyřazen byl 18. srpna 1906 v hodnosti poručíka a poslán k Dragounskému pluku č. 1 posádkou v Terezíně. V letech 1908 – 09 studoval brigádní školu pro jezdectvo v Pardubicích. Do zálohy odešel v hodnosti nadporučíka 11. května 1913. Mobilizován byl již o rok později 29. července 1914. Velel koňským nemocnicím ve Vonkovci, Ljubě a Našici. Dne 1. února 1917 byl povýšen na Rittmeister. Již v listopadu 1918 se přihlásil do Československé armády.

K 20. lednu 1920 byl přidělen k Jezdeckému pluku 4 v Klatovech. Od 6. prosince 1921 byl učitelem v Pardubicích a 20. prosince 1921 byl povýšen na Štábního kapitána. Absolvoval Válečnou školu v Praze (od 4. dubna 1925) a v Paříži (od 27. října 1925 do 30. září 1927). Po návratu byl jmenován náčelníkem štábu  1. jezdecké brigády. Byl postupně povýšen na majora a podplukovníka generálního štábu. Dne 15. září 1931 se stal zástupcem velitele Jezdeckého pluku 3 v Nových zámcích a v září 1932 byl jmenován učitelem vojskových těles na válečné škole v Praze. K 1. dubnu 1933 byl jmenován prozatímním velitelem Jezdeckého pluku 7 v Hodoníně. Dnem 18. října 1933 byl povýšen na plukovníka generálního štábu. A k 1. dubnu 1934 se stal řádným velitelem Jezdeckého pluku 7. Od 15. října 1937 se stal velitelem 1. jezdecké brigády.

Během Pražského povstání byl 2. zástupcem a náčelníkem štábu generála Karla Kutlvašra. Po té působil jako velitel taktiky jezdectva na Vysoké válečné škole v Praze. Do penze odešel 1. dubna 1947 (vzhledem k věku). Zemřel 6. prosince 1973 v Praze, pohřben je na Vinohradském hřbitově. Byl ženat s Eliškou Heřmanovou rozenou Havlovou 2. ledna 1901 – 28. ledna 1978.

Osobně se znal s pozdějším císařem Karlem I., přátelství spadalo do následníkovy služby u Dragounského pluku č. 7.

Také jeho dva bratři se stali důstojníky brigádní generál Karel Heřman (1875 – 1951 vyznamenán Řádem železné koruny) a  brigádní generál Jan Heřman (1889 – 1972).

I jeho syn plukovník Heřman František (1920 – 2007) se stal důstojníkem z povolání – u tankistů. Byl však i nadaným amatérským umělcem – výtvarného zaměření. Podle jeho návrhu se tiskla jedna nejznámější československá bankovka z roku 1961 – zelená sto koruna.

Před rokem 1932 si nechal v Praze postavit menší funkcionalistický rodinný dům od architekta Oldřicha Starého.
Dům krátce po dokončení v roce 1933 prodal za 200 000 Kč bankovnímu úředníkovi Josefu Dvořáčkovi a jeho synovi Františkovi Dvořáčkovi, profesorovi Prvního státního československého reálného gymnázia v Praze XII.

4)         Rudolf  Ferdinand 9. kníže Kinský z Vchynic a Tetova, narozen 11. prosince 1859 Heřmanův Městec – 13. března 1930 Lysá nad Labem. Sloužil jako jednoroční dobrovolník Dragounského pluku č. 1, později je jmenován Leutnant in Reserve a za války na Oberleutnant in Reserve. Stejně jako jeho starší bratr věnoval se chovu koní a dostihového sportu, kde se i sám angažoval jako jezdec.

Zdroje:

https://de.wikipedia.org/wiki/K.u.k._B%C3%B6hmisches_Dragoner-Regiment_%E2%80%9EKaiser_Franz_I.%E2%80%9C_Nr._1

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Ferdinand_Kinsk%C3%BD

Vlastní archiv

Historie a Vojenství

Dragounský pluk 2 – Dragoner-Regiment Nr. 2 – Český

I./01.06.2024

   Pluk byl založen již v roce 1672 jako Kyrysnický pluk, od roku 1798 je znám jako Kyrysnický pluk 2., v roce 1867 došlo k jeho přejmenování na Dragounský pluk 2.

Čestný název od roku 1890 zněl K.u.K. böhmisches Dragoner Regiment Paar, Eduard,Graf, G.d.C. Nr. 2 – C. K. český dragounský pluk grófa Eduard Paar, generála jezdectva č.2 (1.

Posádkou pluku byli tyto města od roku 1866 Neuhäusel, 1869 Wien, 1873 Strockerau, 1875 Wien, 1876 Oedenburg, 1884 Wiener-Neustadt, 1898 Tarnopol.

V roce 1914 sídlil štáb pluku v Tarnopol, 1. division Brzeźany 1. eskadrona Brzeźany, 2. eskadrona Brzeźany, 3. eskadrona Rohatyn, 2. division Trembowla – 4. eskadrona Trembowla, 5. eskadrona Tarnopol, 6. eskadrona Trembowla, Kulometný oddíl Tarnopol, Ženijní četa Tarnopol.

Velitelem pluku byl od roku 1867 Oberst Friedrich Hein von Heinsberg, 1869 Oberst Carl Beales, 1876 Oberst Wilhelm Uiberfeld, 1878 Oberst Alfred Lorenz, 1878 Oberst Wenzel Graf Festetics de Tolna, 1884 Oberstlieutenant Leopold Pova, 1885 Oberst Hugo von Förster, 1894 Oberstlieutenant–Oberst Hugo Graf Kálnoky de Köröspatak, 1896 Oberst Franz Ritter von Zwackh zu Holzhausen, 1898 Oberst Wilhelm Freiherr von Schuchen,1906 Oberst Karl Edler von Skala, 1908 Oberst Adam von Petraszkiewicz, 1913 Oberst Carl Freiherr von Pechen, 1917 Oberst Hugo Schram.

Náhradní – doplňovací kádr – oddíl –  těleso (eskadrona) sídlilo od roku 1897 v Dobřanech (2. Pluk byl doplňován z okresů Plzeň, Písek, Cheb, Beroun a Praha. Národnostní složení bylo kolem 61% Čechů, 26% Němců, 13% ostatní národnosti monarchie. Výložky na uniformě byli černé, knoflíky bílé.

Náhradní eskadrona zůstala v Dobřanech i po vzniku Československé republiky a to až do října 1920, kdy byl původní Dragounský pluk 2  unifikován do Jezdeckého pluku 4 v Klatovech.

Pluk na začátku roku 1914 byl nejprve součástí 11. Armádního zbor, 8. jezdecká divize a později 15. jezdecká brigády – 15. Kavallerie Brigade spolu s Hulánským plukem 13. – UhlanenRegiment Nr. 13.

Pluk byl až do podzimu 1917 nasazen na ruské frontě, poté byl přesunut na rumunskou frontu a v dubnu 1918 byl poslán již jako pěší těleso do Itálie. Na konci války na přelomu října a listopadu 1918 se účastnila ústupových bojů u řeky Tagliamento. Konec války vojáky zastihl v Ordeza, odkud se vydali domů.

Náhradní eskadrona v Dobřanech se o vzniku Československé republiky dozvěděla 29. října 1918. Poté důstojníci opustili posádku krom velitele náhradního tělesa a posádky Oberstleutnant Wawra. Ten vyhlásil pohotovost a nechal rozmístit po Dobřanském náměstí kulomety (4ks). Po žádosti národního výboru o předání posádky a zrušení pohotovosti prohlásil, že tak učiní na rozkaz vyššího velitelství v Plzni. O dva dny později 31. října 1918 byl předložen falešný rozkaz nadporučíkem Wolnerem z Plzně. Oberstleutnant Wawra předal posádku a odjel.

Pro nedostatek mužstva, byli přijímáni a cvičeni dobrovolníci z řad chlapců z Dobřan a okolí. Byli označeni však jako gardisté.

Dne 2. prosince 1918 převzal velení pluku Oberstleutnant Václav Stluka (3, který působil na frontě jako zástupce velitele tohoto pluku na italské frontě – mužstvem byl velice oblíben, nazýván „Náš tatíček“.

Koncem roku 1918 byly postaveny dvě pěší eskadrony a jedna jízdní. Jedna byla odeslána na Těšínsko a druhá k hranicím s Německem do obce Všerub, kde se střídala s eskadronou 14. Dragounského pluku z Klatov. První jízdní eskadrona byla odeslána na Slovensko, kde bojovala do konce léta 1919. Na Slovensku v oblasti Miškolce (Maďarsko) eskadrona ztratila 3 dragouny a 9 koní.

Dne 4. března 1919 v Dobřanech byla pořádána němci demonstrace pro přivtělení toto části Čech k DeutschBöhmen. Vojsko uzavřelo silnice do Dobřan. Po poledni se průvod demonstrantů dal na pochod do centra Dobřan z několika směrů z okolních vesnic. Když dav demonstrantů byl nejsilnější, byl dán rozkaz eskadroně, na rozehnání davu. Eskadrona vjela do průvodu demonstrantů, ve kterém vypukla panika.

Dne 14. října 1919 proběhlo slavnostní odhalení plukovního praporu manželkou velitele pluku Marií Stlukovou.

Dne 22. července 1920 byla kasárna 2. Dragounského pluku domácího vojska pluku přepadena vzbouřenou jednotkou legionářů z Ruska. Šlo o 1. střelecký prapor z Ruska, který byl posádkou v Železné Rudě. Vzbouřenci se pohybovaly po železnici směrem na Plzeň. Po cestě se k nim přidávaly okolní posádky nebo jejich části. Jejich požadavkem bylo vytvoření republiky socialistické – bolševické v čele s prezidentem T.G. Masarykem. Po cestě se jim postavil na odpor 2. a 14. Dragounský pluk domácího vojska.

Velení 2. Dragounského pluku nevědělo, o jaké vojsko se jedná. Byl jen dán rozkaz z Plzně „Vojsko zadržet“. Posádka se ozbrojila, něž však se stačila vydat munice, vzbouřenci byli u kasáren. Dožadovali se vstupu a uvěznění všech důstojníků. V té chvíli se u vrat kasáren objevil plukovník Václav Stluka. Než se ho vzbouřenci stačili zmocnit, zasáhli příslušníci pluku a z rukou jim ho vyrvalo. Vzbouřencům to podlomilo morálku a pokračovali v cestě Plzeň. Během dne se je pak podařilo přesvědčit k návratu do Železné Rudy

K 1. říjnu 1920 byl 2. Dragounský pluk domácího vojska sloučen s 14. Dragounským plukem domácího vojska z Klatov v Jezdecký pluk 4.  Velitelem nového pluku byl jmenován plukovník Václav Stluka.

Pluk v předvečer války neměl ve svých řadách tolik známých příslušníků – šlechticů jako jiné jezdecké pluky. Ale v roce 1913 sloužil Oberleutnant hrabě Eduard Pear (4, synovec držitele svého čestného názvu hraběte generála jezdectva Eduard Pear.

Poznámky:

1)         Generaloberst Eduard Maria Mikuláš hrabě Paar, (*5. prosince 1837 Vídeň, †1. únor 1919 Vídeň) v letech 1887–1916 byl pobočníkem císaře Františka Josefa I. V roce 1874 se stal velitelem Dragounského pluku č. 4. V roce 1879 byl povýšen do hodnosti Generalmajor a stal se velitelem 4. jezdecké brigády v Budapešti. V roce 1887 byl jmenován pobočníkem císaře av  roce 1914 jej z telegramu informoval o atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda. Po nástupu nového císaře Karla I. byl neformálně odvolán. Pohřben byl v rodové hrobce v Bechyni.

2)         První vojáci se v Dobřanech ubytovali (domech měšťanů) v roce 1729. V roce 1794 se tu objevilo i Jezdectvo – eskadrona Dragounského pluku č. 2 a až do roku 1939 tu byli nepřetržitě. V roce 1890 byla městem vybudována (800.000 K) nová jezdecká kasárna Františka Josefa – po roce 1918 Masarykova.

Od roku 1897 zde sídlil Náhradní – doplňovací kádr – oddíl –  těleso (eskadrona) Dragounský pluk č. 2 – domácí pluk, který se do Dobřan po skončení Velké války i vrátil. Do roku 1912 byl v Dobřanech umístěn I. divizion Dragounského pluko č. 7

V Dobřanech vznikl k 1. říjnu 1920 nový Jezdecký pluk 10. v rámci unifikace branné moci z Dragounského pluku 10. domácího vojska. V květnu 1921 byl Jezdecký pluk 10. přesunut do posádky v Berehova na Podkarpatské Rusi. V Dobřanech zůstala náhradní eskadrona, která byla za ním poslána v březnu 1922.
Od března 1922  do ledna 1936 v Dobřanech je umístěna  II. korouhev Jezdeckého pluku č. 4 s 3. eskadronou, od května 1928 do září 1933 nově 5. eskadronou a 6. kulometnou eskadronou. Od ledna 1936 II. korouhev Dragounského pluku č. 4. Dobřanech měl dále 4. jezdecký pluk od září 1933 – do ledna 1936 remontní eskadronu (od ledna 1936 remontní eskadronu dragounského pluku) a od ledna 1936 náhradní korouhev.

Za 150 let se zde střídali části 2., 7., 13. a 14. Dragounských pluků Rakouska – Uherska a po roce 1918 i Československý jezdecký pluk 4 a 10.

3)         Plukovník Václav Stluka se narodil 12. září 1872 v Cerekvicích u Hořic. Vystudoval českou nižší reálku v Hradci Králové a v roce 1889 nastoupil do prestižní jezdecké kadetní školy v Hranicích na Moravě. Po slavnostním vyřazení v roce 1892 sloužil u Hulánského pluku č. 13. V roce 1911 byl přemístěn k dragounskému pluku č. 13. ve Stodě. Od 5. srpna 1914 se účastní se svou eskadronou bojů v Rusku. V roce 1916 byl převelen k Dragounskému pluku č. 9. Později velel  Pěšímu pluku č. 77 v Itálii. Naposledy byl převelen 8. července 1918 k Dragounskému pluku č. 2 v Itálii, jako zástupce velitele pluku – samostatný velitel části pluku. S touto částí pluku se dostal rozpadající monarchií 18. listopadu 1918 do Dobřan – sídla náhradní eskadrony Dragounského pluku č. 2. Od 25. listopadu 1918 je velitelem Dragounského pluku č. 2 a velitelem posádky. K 1. říjnu 1920 se stává velitelem Jezdeckého pluku 4 v Klatovech. Pluk vznikl sloučením 2. Dragounského pluku domácího vojska z Dobřan s 14. Dragounským plukem domácího vojska z Klatov. Od září 1925 do září 1927 stál v čele 2. Jezdecké brigády s velitelstvím v Brně. Zemřel v červnu 1935. Jeho neteř Lilla Macháčková napsala příslušníkům pluku: „Za milý projev účasti nad smrtí plukovníka – brigádníka Václava Stluky, dovoluje se vysloviti svůj nejsrdečnější dík důstojnickému sboru.“ Pic. 138  Jezdecký pluk 2/1935 CD117

4)         Oberleutnant hrabě Eduard Maria Pear (16. 12. 1884 Vídeň – 16. 8. 1945 Vídeň)

Zdroj:

https://kvhdobrany.unas.cz/2015/03/Dobranske-majove-slavnosti-svobody-2015.html

https://de.wikipedia.org/wiki/K.u.k._B%C3%B6hmisches_Dragoner-Regiment_%E2%80%9EGraf_Paar%E2%80%9C_Nr._2

https://www.kone-dobrany.cz/nabidka-sluzeb/dobranska-jizdarna

https://www.krajskelisty.cz/plzensky-kraj/okres-plzen-jih/5664-ma-mila-ma-rada-dragouny-to-sou-ty-co-jezdej-na-koni-zpiva-kamelot-do-dobran-na-plzensku-se-po-letech-opet-vraceji-dragouni.htm

https://kvhdobrany.unas.cz/2014/02/VOJSKO-V-DOBRANECH.html

https://www.kavallerie.at/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Jan_V%C3%A1clav_Paar

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Paar

Vlastni archiv

Dragounský pluk 6 – Dragoner-Regiment Nr. 6 – Český

I./10.03.2025

   Pluk byl založen 1629 jako Piccolomini kyrysníci, několikrát byl přejmenován a reorganizován, naposledy v roce 1867, kdy z kyrysnického pluku č. 6 vznikl Dragonen-Regiment (Mährisches) Friedrich Franz IV. Großherzog von Mecklenburg-Schwerin Nr. 6 - Dragounský pluk (Moravský) Bedřicha Františka IV. z Meklenburska–Schwerinu č. 6

Pluk sídlil od roku 1866 v Grosswardein, 1871 Wessely, 1875 Vídeň, 1876 Brno, 1879 Klatovech, 1880 St. Georgen, 1881  Přemyšl, 1886 – Brno, 1897 Enns, 1908 Brno, 1912  Přemyšl.

Štáb pluku v roce 1914 sídlil v Přemyšl, 1. division v Hruszów (1. a 3. eskadrona v Hruszów, 2. eskadrona v Jaworów), 2. division v Gródek Jagielloňski (4. eskadrona v Přemyšl, 5. a 6. eskadrona v Gródek Jagielloňski), kulometný oddíl a ženijní četa v Přemyšl. Náhradní eskadrona působila v Brně.

Velitelem pluku byl od roku 1860 Oberstleutnant Constantin Graf Thun–Hohenstein, 1868 Oberst Justin Graf Bolesta–Koziebrodzky, 1869 Oberst Alfred Ritter von Joelson, 1875 Oberst Georg Fricke, 1879 Oberst Adolph Leddihn, 1885 Oberstleutnant Gustav Freiherr von Worsebe, 1887 Oberst Joseph Siebert, 1892 Oberstleutnant Joseph Rieger, 1898 Oberst Erzherzog Franz Salvator, 1903 Oberst Vinzenz baron von Abele, 1909 Oberst Alfred Freiherr von Dachenhausen, 1912–1915 Oberst Alfred Edler von Rettich (1, 1915 Oberst Josef Beitl.

Národnostní složení pluku v roce 1914 bylo 61% Češi, 38% Němci a 1% různé národnosti monarchie. Barvy výložek pluku byla černá a barva knoflíků zlatá. Plukovní uniformou byl světle modrý kabát a tmavě červené kalhoty.

Doplňovacím obvodem pluku v roce 1889 byla Vídeň (do té doby Morava). V roce 1914 pluk byl zařazen v 5. jezdecké brigádě, 6. jezdecké divize, 10. armádní sbor –  5. Kavallerie Brigade,6. Kavallerie Divizion, X. Korps.

Pluk prošel střídavě frontou v Haliči i Bukovině, v roce 1916 i frontou v Rumunsku. V roce 1918 se pluk přesunul do Itálie.

Předválečným příslušníkem pluku byl Oberst (v roce 1911 jmenován General der Kavallerie) Arcivévoda Franz Salvator (2, Major Arcivévoda Heinrich Ferdinand (3, Rittmeister Hugo princ Thurn – Taxis (4, Rittmeister Jaroslav hrabě Dobřensky z Dobřenic  (5, Leutnant Frank Linke – Crawford (6, Wachmeister Vladimír Sýkora (7. U pluku též sloužil pozdější šofér, který vezl Františka Ferdinada dEste s chotí v Sarajevu Zugsführer Leopold Lojka (8.

V roce 1920 se Dragounský pluk 6 domácího vojska se přeměnil v Jezdecký pluk 6.

Poznámky:

1)         Oberst Alfred Edler von Rettich narozen 22. února 1861 – 18. ledna 1931. Na Generalmajor povýšen k 1. září 1915. Od února do května 1915 velel 14. jezdecké brigádě a znovu o rok později od května do června 1916. Penzionován k 1. lednu 1919.

2)         Oberst (v roce 1911 jmenován General der Kavallerie) Arcivévoda Franz Salvator, narozen 21. srpna 1866, Altmünster, Horní Rakousy, zemřel 20. dubna 1939, Vídeň) pocházel z toskánské větve habsburského rodu.

Svou vojenskou karieru zahájil v roce 1881 jako Leutnant po absolvování jezdeckého institutu v Hrancích na Moravě. Roku 1889 byl jmenován do hodnosti Rittmeister.

Za první světové války působil jako generální inspektor dobrovolných zdravotnických jednotek a protektor Červeného kříže.

K 1. prosinci 1918 byl penzionován. Protože se vzdal nároku na trůn, mohl žít s rodinou dál v Rakousku.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Salv%C3%A1tor_Rakousko-Tosk%C3%A1nsk%C3%BD

3)         Major Arcivévoda Jindřich Ferdinand Salvátor Toskánský, narozen 13. února 1878, Salcburk, zemřel 21. května 1969, Salcburk. Byl čtvrtým synem posledního toskánského velkovévody. Měl deset sourozenců, se kterými vyrůstal v Salcburku.  Po zrušení monarchie se zřekl svých nároků na trůn. Nepřišel tak o svůj majetek a žil s rodinou v Salcburku. Roku 1919 uzavřel nerovnorodý sňatek s Karolínou Ludescherovou (1883–1981), který nebyl císařem uznán. Před tímto sňatkem se narodily tři děti.

4)         Rittmeister Hugo Lamoral princ Thurn–Taxis, narozen 1. září 1873 v Praze, již na počátku války byl raněn, padl  6. září 1915 Zebrydovice – Zaleszyki v Haliči, pohřben Biskupice u Jevíčka na Moravě.    

5)         Rittmeister Jaroslav hrabě Dobřensky z Dobřenic, narozen 16. dubna 1872, padl 8. září 1914 u Lwova u Ráwy Ruské, pohřben na rodinném hřbitově Dobrzenských, u zámku Chotěbořích.

6)         Oberleutnant Frank Left–Crawford, narozen 18. srpna 1893 v Krakově, padl (sestřelen)  31. července 1918 u Feltre (Benátsko). V roce 1910 byl přijat do Vojenské akademie ve Wiener–Neustadt. Vyřazen byl v roce 1913 v hodnosti Leutnant jezdectva a byl zařazen k Dragoner Regiment Nr. 6. Na začátku války byl nasazen na východní frontě v Haliči. Zúčastnil se několika dálkových jízdních hlídek do nitra Carské Rusi.  Za což byl několikrát vyznamenán, ale rovněž byl několikrát hospitalizován s dyzenterií a malárií.

Na vlastní žádost byl v prosinci 1915 poslán do školy pro letecké pozorovatele v Wiener–Neustadtu. V březnu 1916 byl poslán k Flik 22. V září 1916 nastoupil k pilotnímu výcviku. V lednu 1917 převelen k jednotce Flik 12, dislokované v severovýchodní Itálii.
Dne 4. srpna 1917 byl převelen ke stíhací jednotce Flik 41J u Terstu. První vzdušné vítězství získal 21. srpna 1917. Své 13 vítězství získal 13. prosince 1917, kdy u Meolo sestřelil balón. Na konci roku získal velení Flik 60J, která měla základnu nedaleko Grigna 100 km severně od Benátek.

V tomto období s oblibou létal v červené letecké kukle, která mu vynesla přezdívku Červená hlava.
Své poslední 27 vítězství získal 29. července 1918, kdy nedaleko Valstagna sestřelil britský letoun. Dopoledne 31. července 1918 odstartoval Frank Linke-Crawford s dalšími třemi letouny. Při souboji se po několika zásazích jeho stoj ve vzduchu rozpadl na kusy a dopadl nedaleko Guia. Byl pochován ve městě Porbersch (Marburg), ale když to bylo v roce 1919 připojeno k Jugoslávii, jeho tělo bylo exhumováno a znovu pohřbeno v Salzburgu.

7)         Wachmeister Vladimír Sýkora sloužil u pluku od roku 1911, úspěšně prošel poddůstojnickou školou. Ještě před válkou byl povýšen na Zugsführer. Pravděpodobně na jaře 1914 prodělal telegrafický kurs a počátkem války byl zařazen do telegrafního brigádního oddílu 5. Kavallerie Brigade, u které sloužil až do konce války, kdy byl zajat Italy. Jako jízdní telegrafista sloužil koňmo až do jara 1917. Kdy oddílu byli koně, kvůli špatně dostupnému krmení odebrány, poté již sloužil jako jízdní pěšák – telegrafista u kavalerie.

https://www.starybzenec.cz/vzpominky/denik-vladimira-sykory-1914-1921/

8)         Zugsführer Leopold Lojka, narozen 17. září 1886 v Telči na Moravě. Vyučen řezníkem dne 16. října 1907 nastoupil vojenskou povinnou službu. Absolvoval poddůstojnickou školu. Po skončení císařských manévrů u Velkého meziříčí v noci z 10. na 11. září 1909 se splašili přivázaní koně Lojkovi eskadrony. Při chytání a krocení byl Lojka vážně raněn. Při této činnosti si jej všiml Oberleutnant František hrabě Harrach. Který jej následně přijal do svých služeb jako automobilového šoféra. O čtyři roky později při manévrech v Sarajevu v červnu 1914 byli k dispozici následníku trůnu i s vozem.

Po špatném odbočení Lojkova vozu následovali dva výstřely.

Po vypuknutí války oba nastoupili k Autotruppe – Automobilového sboru. Během války byl povýšen do hodnosti Feldwebel. Po válce šel svou vlastní cestou, umírá 18. července 1926.

Zdroje:

https://www.valka.cz/Dragounsky-pluk-c-6-1867-1918-t48506

https://forum.valka.cz/topic/view/48506/Dragounsky-pluk-c-6-1867-1918

https://is.muni.cz/th/179553/ff_m/magisterskaprace.pdf

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Ferdinand_Tosk%C3%A1nsk%C3%BD

https://www.vets.cz/vpm/41058-hrob-hugo-prinz-von-thurn-und-taxis/

https://www.vets.cz/vpm/34919-hrob-jaroslav-dobrzensky/

https://www.starybzenec.cz/vzpominky/denik-vladimira-sykory-1914-1921/

Dragounský pluk č. 7 vévody Lotrinského a Bárského – Český

I./10.03.2025

  Pluk byl založen již v roce 1663, ale působil pod různými názvy a čísli až do roku 1867, kdy byl označen jako Český Dragounský pluk č. 7 vévody Lotrinského a Bárského –  Dragoner-Regiment Nr. 7. Böhmische Dragoner-Regiment „Herzog von Lothringen und Bar“.

Čestný název „Herzog von Lothringen und Bar – vévody Lotrinského a Bárského“ získal roku 1888.

Pluk se účastnil tureckých válek hned v roce svého vzniku 1663 – 64, bojoval roku 1683 u Vídně a u Bělehradu v roce 1717. Samozřejmě sedmileté války, napoleonských válek, povstání v Uhrách 1848/49 a dalších.

Posádkou byl pluk od roku 1865 v Fünfkirchen, 1866 v Stuhlweißenburg, 1871 v Klatovech, 1884 ve Vídni, 1890 v Brandýse nad Labem – štáb (ve Staré Boleslavi II, divizion, I. divizion v Terezíně a od roku 1907 v Dobřanech) a od roku 1912 v Stanislav (štáb a I. divizion) a Kolomyje v Haliči (II. division).

Velitelem pluku byl od roku 1862 Oberst Hermann Freiherr von Ramberg, 1868 Oberst Cajetan von Giusti, 1868 Oberst Freiherr Oswald von Coburg, 1876 Oberst Carl Fischer von Wellenborn, 1882 Oberst Wilhelm von Bothmer, 1888 Oberst Erich Ritter von Engel, 1891 Oberst Moriz Graf Attems, 1897 Oberst Anatol Graf Bigot de St. Quentin, 1903 Oberst Wilhelm Karger, 1908 Oberst Artur Hilvety (1 a 1913 Oberstleutnant Stanislaus Krousky, 1916 Oberst Emil Vogl von Fernheim (2, 1916 – 1917 Oberstleutnant Adalbert Nagy von Töbör – Éthe (3.

Náhradní – doplňovací kádr – oddíl –  těleso (eskadrona) sídlilo ve Staré Boleslavi (4.

Pluk byl doplňován z Pražského VIII. Sboru.

Národnostní složení bylo kolem 49% Čechů, 49% Němců, 2% ostatní národnosti monarchie. Výložky na uniformě byli žluté, knoflíky bílé (stříbrné).

V roce 1914 byl součástí 13. Kavalleriebrigade – 8. Kavallerie Truppendivision XI. Korps (13. jezdecké brigády, 8. jezdecké divize, XI. armádního sboru).

Pluk se po mobilizaci účastnil bojů na ruské frontě. Zimu 1914 – 15 přečkal v lesích na východě Slovenska. Později bojoval na rumunské frontě v někdejší Besarábii.

Od léta 1917 byli eskadrony pluku, rozděleny v několika pěších divizích v Itálii, byli i při průlomu u Cobaritu.

Dne 26. března 1917 již jako císař Karel I. učinil ve Staré Boleslavi návštěvu náhradního kádru – eskadrony. Tehdy ji velel dlouholetý příslušník pluku Oberstleutnant Adalbert Nagy von Töbör – Éthe.

Od července 1917 velel náhradní eskadroně Oberstleutnant Václav Chmelař (5 a po rozpadu monarchie v říjnu 1918, se ujal velení pluku (7. listopadu 1918 dvě eskadrony odjíždějí na Slovensko). Pluku velel až do jeho unifikace v říjnu 1920, kdy se z domácího Dragounského pluku 7 stává Jezdecký pluk 7 Československé Branné moci.

Náhradní eskadrona zůstala ve Staré Boleslavi i po vzniku Československé republiky pouze dva roky, kdy těsně před unifikací byl pluk poslán do nové posádky v Hodoníně 29. září 1920.

Mezi známé příslušníky pluku patřil v roce 1914 arcivévoda Karel František Josef dEste – pozdější císař Karel I. (6. U pluku též sloužil jeho komoří Oberstleutnant Maria Zdenko Vincenz princ Lobkowicz (7, jako záložní důstojník – Leutnant in der Reserve Karel hrabě Chotek (8 poslední mužský příslušník rodu, který jím v roce 1970 vymřel.

Oberstleutnant Maria princ Lobkowicz nebyl jediný z pluku, který sloužil u Karlova doprovodu – dvoru z pluku. Komorníkem byl Oberleutnant František hrabě Ledebur, Oberleutnant František hrabě Walderdorff měl na starosti vojenské záležitosti (státního významu) a Oberleutnant Viktor Gross byl sekretář. Rittmeister Alfred hrabě Aichelburg byl jeho blízkým přítelem spolu s Rittmeister Emil Dudek.

Mezi příslušníky pluku byl i pozdější nositel Rytířského kříže vojenského řádu Marie Terezie v roce 1914 Rittmeister Egon von Waldstätten (9.  

Poznámky:

1)         Oberst Artur Hilvety (*12. února 1856, †28. července 1924). Od roku 1908 velitelem Dragounského pluku č. 7 jako Oberstleutnant, na plukovníka povýšen v roce 1909. Před tímto velitelským postem sloužil u Dragounského pluku č. 10 v Olomouci od roku 1902, zde velel II. divizionu. V roce 1914 velel 10. jízdní brigádě – 10. Kavalleriebrigade ve Vídni. Na Generalmajor byl povýšen k 1. říjnu 1914.

V září 1878 byl povýšen na Leutnant, 1889 byl povýšen na Rittmeister a v listopadu 1901 povýšen na Major u Dragounského pluku 12.

2)         Oberst Emil Vogl von Fernheim byl synem uznávaného lékaře Profesora Dr. August Emil Vogl von Fernheim. V roce 1888 byl jmenován dvorním radou a v roce 1898 byl povýšen do dědičného rytířského stavu – rytíř z Fernheimu.

3)         Oberstleutnant Adalbert Nagy svobodný pán Töbör – Éthe (baron), narozen 1865 ve Vídni, V roce 1914 velel I. divizionu pluku jako Major. V roce 1917 velel pluku v Haliči, do 21. srpna 1917 poté poslán na Italskou frontu.

4)         V Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi bývali od roku 1773 garnizónou pro císařské jezdectvo. První stálou jednotkou byl kyrysnický, později dragounský pluk 1 v letech 1779–1791 a 1819–1849. Od poloviny 19. století se zde posádkou střídal dragounský pluk 7. Lotrinský 1890–1912 a dragounský pluk 14. Windisch – Graetz 1855–1866 a 1912–1914.

Vedle plukovního štábu v Brandýse zřídil roku 1781 císař Josef II. ve Staré Boleslavi vojenský hřebčín.

Po roce 1918 tu sídlil dragounský pluk č. 5 a jízdní pluk č. 8.

5)         Oberstleutnant Václav Chmelař (*20. září1868 Brandýs nad Labem, †?)

Před nástupem povinné vojenské služby studoval právnickou fakultu na Karlově Ferdinandově universitě v Praze.

V Praze v letech 1887 – 88 absolvoval Školu jednoročních dobrovolníků jako příslušník Vozatajského pluku č. 3 v Praze. Od září 1888 sloužil jako velitel jezdecké čety Hulánského pluku č. 2 v Tarnově, V letech 1895 – 96  absolvoval Jezdecké učiliště ve Vídni. Po návratu k Hulánskému pluku č. 2, působil jako velitel školy jednoročních dobrovolníků v Krakově i jako plukovní pobočník. Od roku 1903 sloužil jako velitel eskadrony v Niepolomice (do hodnosti Rittmeister byl povýšen 1. listopadu1902), do svého povýšení na majora v dubnu 1914. Poté sloužil na velitelství 1. sboru v Krakově. Vypuknutím války se stal velitelem korouhve Hulánského pluku č. 2, s korouhví zůstal do května 1915. Poté převzal velení korouhve Dragounského pluku č. 10 a v listopadu 1916 se stal jeho velitelem (mezitím byl v květnu 1916 povýšen na Oberstleutnant). Jím zůstal až do srpna 1917, kdy se stal velitelem náhradní eskadrony Dragounského pluku č. 7 a po převratu velitelem pluku. Jím byl až do unifikace Československé branné moci a pak je jmenován v září 1920 velitelem Ústředního jezdeckého ústavu v Hodoníně. O rok později je jmenován nově vzniklému vyššímu útvaru – Jezdecké brigády 3 v Nových Zámcích na Slovensku. Od roku 1923 je přednostou 35. oddělení (remontnictva) v Praze. Do výslužby odchází v roce 1925 v hodnosti divizního generála.

6)         Dne 1. července 1908 se v Brandýském zámku jako host majitele panství a svého příbuzného ubytoval Oberleutnant Karel František Josef (6A, po Františku Ferdinandovi dEste další možný následník trůnu. Dne 1903 byl povýšen na Leutnant Hulánského pluku č. 1. Ale až 1905 nastoupil vojenskou službu u dragounského pluku č. 7. vévody Lotrinského v Chudeřicích u Bíliny. O rok později povýšen na nadporučíka a udělena dvouletá studijní dovolená. Do Brandýské a Staroboleslavské garnizóny byl císařem poslán po svých pražských studií na Karlo–Ferdinandově universitě v roce 1908. K 1. listopadu 1909 byl Karel povýšen na Rittmeister (kapitána jezdectva) a jmenován velitelem 5. eskadrony ve Staré Boleslavi.

Dragounský pluk 7. byl, ale z jara 1912 převelen i s budoucím císařem do posádky Kolomyje v Haliči. Do Brandýské a Staroboleslavské posádky se zpět nastěhoval Dragounský pluk 14. Po prohrané válce a nucené abdikaci umírá císař Karel I. v nuceném exilu na ostrově Madeira 1. dubna 1922.

V roce 2004 prohlásil papež Jan Pavel II. Karla Habsburského blahoslaveným.

6A)      Po svatbě s princeznou Zitou Bourbonsko Parmskou 28. listopadu 1911, zde žili společně v upraveném jižním křídle zámku.

7)         Zdenko princ Lobkowicz (Maria Zdenko Vincenc Kašpar z Lobkovic z dolnobeřkovická linie rodu), narozen 5. května 1858 ve Vídni, v roce 1876 nastoupil ke Dragounskému pluku č. 14 jako Kadett. Po povýšení na Leutnant v roce 1878 sloužil u Dragounského pluku č. 1 (v roce 1890 povýšen na Rittmeister), než byl převelen v roce 1901 k Dragounskému pluku č. 7. V hodnosti Oberstleutnant vstoupil v roce 1907 do služeb jako komoří budoucího následníka trůnu Karla I. Po Karlově studiu na pražské universitě byl spolu s ním, poslán k Dragounskému pluku 7 v Brandýse nad Labem. Karel se stává velitelem čety a on příslušníkem štábu pluku. V roce 1914 byl povýšen na Generalmajor a v listopadu 1916 po nástupu Karla I. na trůn se stal jeho generálním pobočníkem – adjutantem. Po skončení války nedoprovázel Karla I. do exilu, ale usadil se v Praze. Zemřel 13. srpna 1933 v Harachově.

Jeho synovec (syn jeho bratra Oberst Maria August princ Lobkowicz) Eduard Josef (za Velké války dosáhl hodnosti Leutnant u Dragounského pluku č. 15) v další válce bojoval v řadách Československého pěchotního prapor 11 – východního v severní Africe (i v obleženém Tobruku) jako styčný důstojník v hodnosti kapitána.

V roce 1903 velel již jako Major 2. eskadroně v kasárnáchv Postoloprtevh (166 mužů, 112 jezdeckých a 7 dalších koní).

8)         Leutnant in der Reserve Karel hrabě Chotek z Chotkova a Vojnína, narozen na zámku Velké Březno 10. dubna 1887. Po maturitě v roce 1908 absolvoval vojenskou školu pro jednoroční dobrovolníky jezdectva v Pardubicích. Zbytek služby strávil u Dragounského pluku č. 7 v Brandýse nad Labem. Po vypuknutí války se s plukem přesunul na ruskou frontu. V létě roku 1915 dostává zdravotní dovolenou. Po návratu k pluku, pro pokračující zdravotní plicní problémy je zproštěn bojové vojenské služby a odeslán do zázemí. Na podzim 1915  nastupuje ve Villachu do kanceláří zajišťujícího železniční vojenskou přepravu.

V červnu 1945 na základě Benešových dekretů jim byl zkonfiskován majetek. V srpnu 1945 jsou odsunuti do Bavorska. Na zámku u Mnichova 23. ledna 1970 umírá.

Jím vymírá významný rod české šlechty, známý již ve 14. století.

9)         Egon Freiherr von Waldstätten (* 21. dubna 1875 Pécs v Maďarsku, † 12. května 1951 Vídeň, syn tajného rady a Feldzeugmeister – Polní zbrojmistr Georg Freiherr von Waldstätten.

Po absolvování Tereziánské vojenské akademie v Wiener Neustadt byl 18. srpna 1896 vyřazen jako Leutnant Dragounského pluku „Graf Paar“ č. 2 ve Wiener Neustadtu. V letech 1899 až 1901 navštěvoval vojenskou školu ve Vídni a poté byl přidělen ke generálnímu štábu. Po několika letech služby v generálním štábu, byl povýšen na Rittmeister v dragounském pluku č. 7. V roce 1914 byl povýšen do hodnosti Major a na vlastní žádost se svým plukem se vydal do pole.

V roce 1915 byl přidělen k pěchotě a pověřen velením III. praporu císařského a královského pěšího pluku Freiherr von Schwitzer č. 82. Za bitvu u Rudníku a Strozy v květnu 1915 si vysloužil Rytířský kříž vojenského řádu Marie Terezie (udělen v roce 1922). Za boje v předmostí Sieniawa 27. a 28. května 1915 ve stejné pozici obdržel Zlatou medaili za statečnost pro důstojníky. Ve stejném roce byl mimo pořadí povýšen na podplukovníka. Dne 8. července 1915 byl vážně zraněn u Galeszow, jižně od Lublinu do končetiny, která nu byla amputována. Po několika měsících byl zařazen do válečného archivu jako vedoucí oddělení. Od roku 1918 také vedl oddělení proti nepřátelské propagandě vrchního velení armády. Ke dni 1. května 1918 byl povýšen na plukovníka.

Po skončení války byl převeden do civilního stavu válečného archivu. Od roku 1919 nesl podle zákona o zrušení šlechty ze dne 3. dubna 1919 jméno Arthur Johann Anton Maria Egon Waldstätten. V roce 1924 byl jmenován dvorním radou. Jako takový odešel v roce 1924 do důchodu. Od roku 1925 byl majitelem tabákového továrny v Bruck an der Leitha a následně zastával různé funkce v Říšském svazu hlavních a vedlejších vydavatelů tabáku v Rakousku. Později zastával i další funkce jako spolkový předseda Jednotného sdružení válečných obětí v Rakousku, v roce 1937 byl jmenován do Státní rady jako zástupce válečných invalidů a bývalých vojáků. Působil také jako mnohojazyčný spisovatel vojenské historie. Jeho díla jsou k nahlédnutí v Rakouském státním archivu. Po Anexi Rakouska v březnu 1938 byl zbaven všech funkcí a národními socialisty byl vnímán jako monarchista a odpůrce národního socialismu. Na konci srpna 1939 mu byla udělena hodnost německého generálmajora ve výslužbě. Byl mladším bratrem polního maršála Alfreda von Waldstätten.

Zdroj:

Vlastní archiv

https://www.brandyszamek.cz/

https://www.ludwig-salvator.com/cz/basis.htm

www.valka.cz

https://de.wikipedia.org/wiki/K.u.k._B%C3%B6hmisches_Dragoner-Regiment_%E2%80%9EHerzog_von_Lothringen%E2%80%9C_Nr._7

Náš arcivévoda Karel I., Milan Novák, Brno 2014, ISBN 978–80–87894–06–7

Karel I. poslední český král a jeho cesta z Brandýsa nad Labem do Kolomyje v roce 1912, 2011, ISBN 978–80–87359–08–2.

https://www.vejr.cz/regiz/archiv/historie/vycvikove_prostory.html

https://www.vejr.cz/regiz/clanky/clanky2011.html

https://pvh.ff.cuni.cz/exkurze05/referaty/ruckova_fronta_na_isonzu.pdf

Dragounský pluk č. 8 hraběte Montecuccoli – Český

Dragounský pluk č. 10 knížete Lichtenstein– Český

Dragounský pluk č. 11 císaře Františka Josefa

                                      I./27.2.2025

   Pluk byl založen v Čechách (1 v roce 1688 jako Dragounský pluk generálem hrabětem Heissler – Dragoner Regiment Heissler.  Po roce 1731 byl pluk přeměněn na Hulánský pluk č. 8, v roce1769 se z něho stal Jezdecký pluk č. 38, 1798 změněn na Lehký dragounský pluk č. 8, 1802 přejmenován na Dragounský pluk č. 3, 1860 přejmenován na Kyrysnický pluk č. 11 a naposledy v roce 1867 přejmenován na Dragounský pluk č. 11.

Po zformování se pluk účastnil tureckých válek na území dnešního Rumunska a Srbka. Po roce 1700 válek o Španělské dědictví a opět válek s Turky, války o polské dědictví, války o rakouské dědictví a následné sedmileté války. Po začátku francouzské revoluce následovaly napoleonské války, revoluce v roce 1849–49, války v Itálii 1859  a války s Pruskem v roce 1866.

Památným dnem pluku byl 4. srpen 1848 kdy majitelem pluku byl jmenován tehdejší arcivévoda  František Josef,  od roku 1867 se nazýval  Dragonen-Regiment Nr. 11  Kaiser Franz Joseph .

Pluk byl od roku 1699–1701 posádkou Oppeln, 1714 Hildesheim, 1715–16 Limburk, 1718 Banát, 1719 Güns, 1732–34 Marczal, 1735 Distribuováno do Horní Falce v Bavorsku, 1736-37 Dolní Uhry (Maďarsko), 1739–41 Slavonie, 1749 Arad. 1750 Kolín. 1753 Stuhlweissenburg. 1754 Fünfkirchen, 1755–56 Sedmihradsko, 1763 Essegg, 1764 Barser, Sohler a Honter County, 1770 Balassa – Gyarmat, 1772 Novosielce, 1775 Gaja, 1777–78 Subotika, 1779 Arad, 1780 Pécska, 1786 Ujpécs, 1793–97 Nagy Enyed, poté Csákány, 1798–99 Fünfkirchen a Pécsvárad, 1801 Nyiregyháza, 1802 Marie Terezie, 1803-05 Vídeň, 1806 Ujpécs, 1808–09 Sárvár, 1810 Grosswardein , poté Szász Régen, 1812–13 Fratautz (Bukowina) Suczawa, 1814–15 Simmern, 1815 Landau in der Pfalz, 1816 Tarnów, 1825 Vídeň, 1826 Lancut, 1830 Tarnów, 1831 Gabel, pak Leipnik, 1832 Prossnitz, 1846 v Troppau, 1847–48 Gross Tapolcsán, 1849 Essegg, 1850 Schlan, 1851 Dobran, pak Prosnitz, 1854 Jaroslau, Zolkiew, pak Sambor, 1855–59 Łańcut, 1859 Vídeň, 1862 Bruck an der Leitha, 1863–66 Güns, 1866 Kecskemét, 1867 Szeged, 1876 ​​Kecskemét, 1878 Czegled, 1880 Tarnów, 1889 Zolkiew, 1889 Gródek, 1896 Stockerau. 1906-1912 Mitrowitz, 1912 Brno a Hodonín.

Velitelem pluku byl od roku 1689 Obristlieutenant Jakob Philipp Von der Porten (od 1692 jako Obrist a majitel pluk), 1693 majitel Obrist Graf Serényi, 1700 Obrist Johann Gabriel Freiherr von Selb, 1705 Obrist Bernhard von Heissler, 1709 Obrist Joseph von Waderborn (Wattenborn), 1727 Obrist Christian Ludwig Graf Waldeck, 1734 Obrist Christian Fürst Thurn und Taxis (Latour), 1741 Obrist Ludwig Carl Freiherr von Bretlach, 1742 Obrist Johann Graf Joyeuse, 1743 Obrist Ludwig Freiherr von Bretlach, 1757 Oberst Joseph Graf Saint-Ignon, 1758 Oberst Johann Graf Pachta, 1762 Oberst Joseph Graf Kinsky, 1764 Oberst Friedrich Anton von Hohenzollern-Hechingen, 1773 Oberst Friedrich Freiherr Breidbach von Bürresheim, 1784 Oberst Wilhelm Freiherr von Haan, 1789 Oberst Ferdinand Freiherr von Ritschan (Rziezan), 1796 Oberst Marcus Freiherr von Frossard, 1797 Oberst Johann Freiherr Festenberg von Hassenwein, 1800 Oberst Johann Freiherr von Wodniansky, 1805 Oberst Wenzel Freiherr von Ollenhausen, 1810 Oberst Carl Graf Giucciardi, 1810 Oberst Joseph von Haecht, 1813 Oberst Jakob Oláh de Nánás, 1823 Oberst Franz Ludwig Graf von Bigot de St. Quentin, 1831 Oberst Joseph von Mackay, 1834 Oberst Christian Ernst zu Stolberg-Stolberg, 1838 Oberst Heinrich von Blankenburg, 1843 Oberst Joseph Gutjahr von Helmhof, 1848 Oberst Joseph Jakubowsky von Toporczyk, 1848 Oberst Rudolph Ullrich Edler von Helmschild, 1849 Oberstlieutenant Joseph Regelsberg von Thurnberg, 1849 Oberst Leopold von Sternberg, 1850 Oberst Prokop Freiherr Dobrženský von Dobrženitz, 1857 Oberst Carl Spécz von Ladháza, 1860 Oberst August Korren von Pernbregg, 1863 Oberst Justin Graf Bolesta-Koziebrodzky, 1866 Oberst Franz Graf Schaaffgotsche, 1869 Oberst Joseph Ritter von Rodakowsky, 1875 Oberst Emil Freiherr von Bertrand d´Omballe, 1879 Oberst Julius Prokop, 1885 Oberst Johann Ritter Bordolo von Boreo, 1890 Oberst Heinrich Pauer, 1892 Oberst Alfred Zietkiewicz, 1897 Oberst Gustav Igálffy von Igály, 1899 Oberst Otto Poten, 1906 Oberst Wilhelm Edler von Swogetinsky, 1907 Oberst Karl Biber, 1912–14 Oberst Anton Leiter (2, 1914 Oberst Theodor Freiherr Mayer-Maly von Vevanovic, 1916 Oberst Julius Planckh, 1917 Oberst Julian Fischer von Drauenegg (3.

Náhradní – doplňovací kádr – oddíl –  těleso (eskadrona) sídlilo od roku 1896  v Stockerau. Pluk byl doplňován od roku 1889 oficiálně z okresů II. sboru okolo Vídně (4, ale ve skutečnosti 90% jezdců pocházelo z jižní Moravy. Národnostní složení bylo kolem 90% Čechů a  Němců a 10% ostatní národnosti monarchie. Výložky na uniformě byli šarlatově červené, knoflíky bílé.

Pluk v roce 1914 byl pluk součástí 10. jezdecká brigády, 3. jízdní divize, II. sbor – 10. Kavallerie Brigade, II. Armádního sbor – II. Korps.

Po vyhlášení války se pod velením Oberst Anton Leiter přesunul na haličské bojiště, kde byl zařazen do složení 9. jezdecké divize 1. armády.

Na jaře roce 1916 pluk bránil postavení na řece Dněstr v postavení 7. armády pod velením Oberst Plankh.

Mimo jinými byl příslušníkem pluku i bavorský princ Major Georg von Bayern (5 (vnuk císaře Františka Josefa, jeho matkou byla císařova dcera), Leopold hrabě Berthold (6.

Poznámky:

1)         Od roku 1781 byl pluk rekrutován z Moravy a Slezska. Od roku 1817 se rekrutovalo převážně v Čechách, po roce 1830 v Haliči.

2)         Generalmajor Anton Leiter Edler von Lososina, (11. prosince 1860 Vídeň – 22. únor 1917 Rumunsko – Transilvánie), v roce 1877 jako jednoroční dobrovolník nastoupil k Hulánskému pluku č. 3, v roce 1880 byl povýšen do hodnosti Leutnant, na Rittmeister 1892, Oberleutnant 1908, Oberst 1911, do hodnosti Generalmajor povýšen k 1. květnu 1915 (zveřejněno 20. května 1915). V roce 1911 se stal velitelem Dragounského pluku č. 11 (podle jiných zdrojů až v roce 1912). Od 7. srpna 1914 velitelem 14. jízdní brigády v Haliči. V roce 1915 sloužil jako velitel 5. jízdní brigády, od roku 1916 velitelem 18. jízdní brigády u 1. později u 4. armády. Později v roce 1916 se stal velitelem 8. jízdní divize.

https://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_L/Leiter-Lososina_Anton_1860_1917.xml

3)         Oberst Julian Fischer von Drauenegg, narozen 17. února 1858, 2. března 1875 se stal příslušníkem Pěšího pluku č. 30. Později na podzim 1875 již jako Korporal je převelen k Hulánskému pluku č. 11. V roce 1878 se je povýšen do hodnosti Leutnant, na Rittmeister 1890, od roku 1894 slouží u Hulánského pluku č. 13. V roce 1901 je povýšen do hodnosti Major a poslán k Hulánskému pluku č. 8, v roce 1904 slouží u Dragounského pluku č. 11, 1906 je povýšen do hodnosti Oberleutnant a v roce 1908 je poslán do hřebčína v Hleczi – Dolni. Od roku 1910 je ředitelem hřebčína v Kranichsfeldu. V roce 1913 je povýšen do hodnosti Oberst a v roce 1915 za 40 let vojenské služby do šlechtického stavu. V roce 1917 se stává velitelem Dragounského pluku č. 11.

https://www.novanobilitas.eu/rod/fischer-von-drauenegg

4)         Pod II. sbor spadali okresy na  jižní Moravě, odkud z vesnického a agrárního prostředí se rekrutovali branci ke službě u koní. Ale velitelství II. sboru sídlilo ve Vídni.

5)         Georg Franz Josef Luitpold Maria von Bayern (2. dubna 1880 Mnichov – 31. května 1943 Řím) příslušník bavorského královského rodu Wittelsbachů, důstojník a katolický kněz. Od roku 1908 byl čestným příslušníkem Dragounského pluku č. 11. Na katolického kněze byl vysvěcen 19. března 1921, od roku 1925 žil a pracoval ve Vatikánu, později kanovníkem v Bazilice svatého Petra.

6)         Leopold hrabě Berchtold (18. dubna 1863 Vídeň – 21. listopadu 1942 Peresznye u Šoproně), vystudoval práva ve Vídni. V letech 1894–1898 pracoval jako atašé v Paříži a v letech 1898–1903 v Londýně. V letech 1906–1911 byl velvyslancem v Rusku. Dne 19. února 1912 ho císař František Josef I. jmenoval ministrem zahraničí, kterým byl do 13. ledna 1915, kdy podal demisi. Později se stal jako Major in der reserve vrchním hofmistrem následníka trůnu arcivévody Karla. Po jeho nástupu na trůn se stal jeho nejvyšším komořím, jímž zůstal až do konce války.

V roce 1893 se oženil s hraběnkou Ferdinandine Károlyi (1868–1955). V roce 1912 obdržel Řád zlatého rouna.

Je pochován v kapli sv. Barbory nedaleko hradu Buchlova.

Zdroje:

www.válka.cz

https://de.wikipedia.org/wiki/K.u.k._Dragonerregiment_%E2%80%9EKaiser%E2%80%9C_Nr._11

https://www.novanobilitas.eu/rod/fischer-von-drauenegg

https://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_L/Leiter-Lososina_Anton_1860_1917.xml

https://www.valka.cz/K-K-Dragonerregiment-Nr-1-15-1914-t26546

Dragounský pluk č. 12 – Český

II./10.03.2025

   C. a k. Dragounský pluk 12. velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče z Olomouce, z Rakousko – Uherské armády. Pluk byl založen roku 1798 jako Kyrysnický pluk 12. V roce 1867 byl přeorganizován na Dragounský pluk 12. 

Velitelem pluku byl v letech 1866 – 1872 plukovník Gustav Dunst von Adelshelm, 1872 –1879 plukovník Arthur Graf Mensdorff – Pouilly, 1879 plukovník Hermann Körber, 1879 – 1886 plukovník Adolph von Bothmer, 1886 – 1890 plukovník Eduard von Michalowski, 1890 – 1893 plukovník Adolph von Hagen, 1893 – 1898 plukovník Johann Kutschka, 1898 – 1902  plukovník Karl Solms–Wildenfels, 1903 – 1904 plukovník Artur Freiherr von Gelan, 1905 – 1907 plukovník Maximilian Freiherr von Weber, 1908 – 1908 plukovník Heinrich von Risch, 1910 bez velitele, 1911 plukovník Miecislaus Graf Ledóchowski, 1912 podplukovník Edmund Van Goethem de St. Agathe, 1913 – 1915 plukovník Nikolaus Karapancsa Edler von Kraina (1, 1917 Oberst Maximilian von Karnitschnigg, 1917 Oberst Karl Maurig von Sarnfeld (zástupce velitele pluku?).

Pluk sídlil 1866 – 1871 v Güns, 1871 – 1879 Prossnitz, 1879 – 1886  Brünn, 1886 – 1889 Göding, 1889 – 1892 v Olomouci. Celý pluk byl v letech 1892 – 1900 posádkou v Krakově. Štáb pluku v letech 1903 – 1909 sídlil v Krakově, poté v Olomouci. I. division 1903 – 1909 sídlil v Kobierzyn, poté v Olomouci. II. division 1903 – 1909 sídlil v Krakově, poté Bzenec. V roce 1914 sídlil štáb pluku s kulometným a ženijním oddílem v Olomouci taktéž I. division, krom 1. eskadrony ta byla v Přerově. II. division sídlil v Bzenci, krom 6. eskadrony ta byla v Přerově.

Náhradní – doplňovací kádr – oddíl –  těleso sídlilo po celou dobu existence pluku v Olomouci (Krakov), odkud byl doplňován.

Národnostní složení pluku bylo v roce 1914: 50% Češi, 40% Němci, 10% různé.

Výložky měl pluk v barvě císařská žlutá (Kaisergelb), knoflíky žluté (gelbe), plukovní řečí byla čeština a němčina.

Pluk byl za I. světové války nasazen v rámci 7. Kavallerie truppen divisions – 7. jízdní divizi byla podřízena 1. sboru, součástí sboru byla též 5. a 12. pěší divize a 1. polní dělostřelecká brigáda a 2. pevnostní dělostřelecká brigáda.

7. jízdní divizi byla podřízena 11. a 20. Kavallerie brigade – 11. a 20. Jízdní brigáda. 11. Jízdní brigáda měla v sestavě Dragounský pluk 10 a Hulánský pluk 2 a 20. Jízdní brigáda měla v sestavě Dragounský pluk 12 a Hulánský pluk 3.

Na začátku války velel 7. Jízdní divizi Feldmarschalleutnant – Polní podmaršál Ignaz von Korda (2 (srpen 1914 – březen 1915). Poté se velení ujímá do července 1916 Generalmajor Siegmund von Micewski, do srpna 1917  Generalmajor  Gabriel Marenzi von Tagliuno und Talgate a jako poslední má velení Generalmajor Alexander Szivo de Bunya.

V srpnu 1914 se 12. dragounský pluk v rámci 7. jezdecká divize přesunula na bojiště v Haliči. Divize zde byla nasazena uprostřed bojiště na styku rakousko-uherských a německých vojsk. V srpnu podnikal jen průzkumné výpady k řece Visle, v září se zapojil do bojů na jih od Lublinu. V polovině září byl přemístěn na předmostí u Sieniawy a na přelomu září a října se zúčastnil tažení podél severního břehu Visly až řece San. Koncem října prodělal boje u Ivangorodu (Deblinu) a jižně od Lodže a počátkem listopadu se stáhl k řece Warta. A na sklonku roku 1914 se zúčastnil bitvy u Tomaszówa.

Na jaře 1915 se 7. jezdecká divize nacházela na severním křídle armádní skupiny Kövess u armády německého generála Woyrsche a čítala 3200 jezdců, přičemž 12. dragounský pluk tvořilo 5 eskadron z původních 6. V květnu 7. jezdecká divize bojovala u Opatówa a následně postupovala podél severního břehu řeky Visly. (3 V červenci se zúčastnila dalšího útoku na Ivangorod (Deblin) a překročila Vislu u Ryczywólova. V měsících srpen a září postupovala se 4. armádou na Lukow, Siedlec a Kowel. Po odražení protiofenzívy ruských vojsk se zapojila do říjnových bojů armádní skupiny německého generála Geroka u Kulikowic a Czartorijska. Po následné stabilizaci fronty byla divize na sklonku roku 1915 převedena do zálohy 2. armády a rozmístěna u města Brody. Od roku 1916 12. dragounský pluk měl již jen čtyři eskadrony. Při ruské ofenzívě v červnu 1916 byla divize zařazena v sestavě 1. armády a ustupovala na Lipu. Během následné protiofenzívy rakousko-uherských vojsk bojovala o Ulgowku.

Po skončení bojů měl pluk ve stavu dvě eskadrony a celá 7. jezdecká divize čítala pouhých 700 jezdců.

V listopadu 1916 byl pluk v rámci své divize převelen na  Rumunské bojiště do stavu německé 9. armády při tažení na Bukurešť. Dobytí rumunského hlavního města se však nezúčastnila, protože byla předána k jižněji postupující Dunajské armádě, se kterou dosáhli rumunsko-ruské hranice u města Galati. V prosinci 1916 a v lednu 1917 byl ve vesnicích u řeky Putny a Sere, spolu s Dragounským plukem 10.

V červenci 1917 se divize přesunula k 7. armádě do Sedmihradska, ovšem aniž by došlo k jejímu zasazení do bojů. Koncem téhož měsíce se přemístila k 1. armádě, která byla nasazena mezi rakousko-uherskou 7. armádou a německou 9. armádou.

V druhé polovině roku 1917 proběhla reorganizace jezdectva na tzv. sesedlané jezdectvo. Eskadrony byly doplněny pěšáky na takzvané pěší eskadrony. Tak 12. dragounskému pluku zůstala pouze jedna eskadrona jízdní, ostatních pět bylo pěších.

Po podepsání Brestlitevského míru na jaře 1918 7. jezdecká divize byla poslána zpět na ruskou frontu a  obsazovala rozsáhlé území jižní Ukrajiny. Následně se divizní velitelství umístilo v Jelizavetgradu a její podřízené jednotky okolo, kde zůstaly až do listopadu 1918, kdy obsazené oblasti vyklidily. Pádem monarchie se jezdci rozutekli domů. Jako celek se pluk do své posádky v Olomouci již nedostal. Pluk pak v Olomouci představovalo náhradní těleso, z něhož vzniklo po pádu Monarchie v roce 1918 několik eskadron (4.

Jako záložní poručík – Leutnant in der rezerve byl u pluku veden i hrabě Kuno Theodor Augustin Franz Leopold Maria Des Fours Walderode (5 a také Rittmeister Felix rytíř Koschin z Freudenhofu (6.

Poznámky:

1)         Oberst – plukovník Nikolaus Karapancsa Edler von Kraina, narozen 14. května 1860 v Vracsevgáj v Chorvatsku, zemřel 14. listopadu 1925 v Chorvatsku. Manželka Freiin Zdenka rozená Hellenbach von Paczolay (1861 Chorvatsko – 1921 Chorvatsko). Spolu měly dva syna a jednu dceru.

2)         Generál jezdectva Ignaz von Korda, se narodil 12. září 1858 v Josefově. Pravděpodobně vystudoval jezdeckou kadetní školu a v roce 1877 je jako poručík veden u Dragounského pluku 4. Později slouží u Dragounského pluku 11, na jezdecké kadetní škole, generálním štábu a velí Husarským plukům 9 a 3. Poté velí  8. Jízdní brigádě a od roku 1911 je velitelem 7. Kavallerie truppen divisions – 7. jízdní divizi. V březnu 1915 přijímá velení 11. sboru, 21. srpna 1915 je povýšen na General der Kavallerie – Generála kavalerie. V červenci 1916 opouští post velitele 11. sboru. Rozpad monarchie přežívá o pouhý měsíc, umírá 11. prosince 1918.

3)         Jedním z válečných příslušníků pluku byl Dragoner František Majerník (Polák) zedník z Rymanova v dnešním Polsku (* 1893 – † 1973) byl povolán týden po mobilizaci v roce 1914 k C. a k. Dragounskému pluku 12. v Olomouci.

Po základním výcviku byl v polovině října 1914 v doplňovacím oddílu poslán na frontu do Haliče. Bojoval při ústupu Rakousko–uherských a Německých vojsk, který začal v polovině září 1914 a trval až do zimy. O velikonocích 1915 bylo podle vzpomínek Dragoner (vojín – jezdec) Františka Majerníka vyhlášené příměří, které ruská strana nerespektovala  a dělostřeleckou palbou znepříjemňovala svátky v zákopech. Na jaře po generálním útoku, který započal 2. května 1915 průlomem u Gorlice, padnul do ruského zajetí. Při odchodu jeho průzkumného odřadu z pozorovací pozice, jeho kůň byl unaven z pronásledování donských kozáků a padl při přeskakování překážky. Při svém více jak půl ročním bojovém nasazení byl několikrát raněn a získal bronzové vyznamenání za statečnost.

Několikrát změnil zajatecký tábor, až se v květnu 1918 objevil v Omsku. Zde odmítnul vstoupit do Československých legií. Na jaře 1919 byl přesunut na práci na území dnešního Turkmenistánu k městu Ašchabat, město však ovládali bolševici. Dobrovolně zde přečkal zimu a poté se pěšky vydal do nové vlasti. Na konci léta 1920 se objevil doma. O rok později musel utéct od povinného odvodu do Polské armády do Československa. Po nočním pochodu se objevil v obci Vyšný Komárnik na Slovensku. Zde si našel práci, ženu a nový domov.

4)         Jedním z dlouholetých důstojníků C. a k. Dragounského pluku 12. v letech 1890–1918 byl pozdější brigádní generál Bohumil Binko, narozený 28. září 1869 v Prostějově v Rakousko–uherské monarchii. Po vystudování Nižší i Vyšší vojenské reálky a Tereziánské vojenské akademie nastoupil v srpnu 1890 vojenskou službu v hodnosti poručíka u Dragounského pluku 12 v Olomouci. Časem postupoval v hodnostech a ve funkcích až v listopadu 1915 byl jmenován Oberstleutnant (podplukovníkem, v roce 1914 byl sloužil v hodnosti Major a velel I.divizionu). V roce 1917 se stává velitelem náhradní korouhve v Olomouci a říjnu 1918 zástupcem velitele pluku (velitelem části pluku nacházející se v Čechách). Od převratu do srpna 1919 je postaven mimo službu, ale v srpnu 1919 se stává velitelem Dragounského pluku č. 10 a od března 1920 pracuje na MNO v Praze v oddělení Jezdectva jako jeho přednosta. K 1. lednu 1931 odchází do zasloužené výslužby.                        

5)        Leutnant in der rezerve hrabě Kuno Theodor Augustin Franz Leopold Maria Des Fours Walderode (19. února 1879 Křetín – 4. února 1956 Německo). Studoval na Univerzitě v Cambridgi a Právnickou fakultu Německé univerzity v Praze, aby po absolvování jednoroční službě u Dragounského pluku č. 12 (službu vykonal pravděpodobně v roce 1901, o rok později je veden jako Cadeten in der Reserve) nastoupil do diplomatické služby. Kde působil i za války. V roce 1914 je veden u Dragounského pluku č. 14, ale službu nenastoupil.

6)    Rittmeister pozdější podplukovník jezdectva Felix rytíř Koschin z Freudenhofu narozen 30. května 1886 v Praze, majitel řádu Železné koruny s válečnou dekorací, oženil se 9. prosince 1916 v Olomouci s Marianne Kűhnovou, narozenou 22. dubna 1893 v Josefově, zemřela 17. září 1974 v Praze. Spolu měli dva syny Felixe (1918 – cca. 2000) a Maxmiliána (1922 – 2005). Před Velkou válkou slouží jako Leutnant u Dragoner regiment Nr. 12.

Rytmistr – kapitán Felix Koschin velí eskadroně Dragounského pluku č. 12 domácího vojska v bojích na Slovensku v roce 1919. V Rožnově se 22. července 1919 ujímá velení i 1. eskadrony Dragounského pluku 2, domácího vojska. Druhý den provede přehlídku obou eskadron divizní generál. Dne 1. srpna 1919 obě eskadrony dostávají rozkaz k přesunu a obsazují oblast Plešivce Silica – Borzová. Zde vykonávají strážní službu až do 16. srpna 1919, kdy se přesouvají zpět k divizi do Rožnova. Dne 25. srpna 1919 se eskadrona Dragounského pluku 2 opětovně osamostatňuje.

Dne 2. března 1920 bylo uveřejněno udělení „Válečného kříže s divizní pochvalou“ velitelem VI. divize rytmistrovi Felixi Koschimovi příslušníku dragounského pluku č. 12. „Vyznamenal se svojí osobní statečností v boji dne 2. a 22. června, kde se svým malým oddílem hájil cestu z Margican do Štěpanovců.“

Jako štábní kapitán je od 1. ledna 1924 přidělen k Jezdeckému učilišti v Hodoníně. Po jeho přestěhování do Pardubic v 1925 je přidělen k Jezdeckému pluku 7 v Hodoníně. V roce 1929 získal hodnost majora jezdectva a je přidělen k MNO.

V roce 1931 se vrací k Jezdeckému pluku 2 pluku, kde střídavě velí polní nebo náhradní korouhvi. Je také dnem 26. března 1931 povýšen na Podplukovníka jezdectva. V červenci 1934 byl poslán na zkušenou k Dělostřeleckému oddílu 82, k pluku se vrací 28. září 1934 a převzal opět velení I. polní korouhve jakož i všechny dřívější funkce.

Dne 7. ledna 1936 kupuje vojenského koně Justinal J – 2814 narozeného 1. října 1929, za částku 1 800 Kč do svého neomezeného vlastnictví. Takže chybí na povinnou 10 letou dobu ježdění koně 3 roky 9 měsíců. Kupní cena je vypočtena podle předpisu K – III – 2, čís. III z letošní remontní ceny 4 800 Kč určené k výkupu těchto koní….“.

V době mobilizace velí I. polní korouhvi.

Umírá 24. října 1977 v Dobřichovicích.

Jeho otec byl taktéž Felix rytíř Koschin z Freudenhofu (1. června 1849 v Táboře – 2. července 1935 v Praze) majitel c.k. řádu Leopoldova III. třídy, c.k. president Obchodního soudu v Praze, oddán dne 11. září 1879 v Chocni s Bertou Haudkvou (22. června 1859 ve Strasswalchen u Salzburgu – 28. listopadu 1947 v Praze), spolu měli dva syna a dvě dcery.

https://docplayer.cz/160498107-I-rodova-pravni-tradice.html

Zdroje:

Vlastní archiv

www.valka.cz

https://forum.valka.cz/topic/view/107042#381624

https://vojenstvi.cz/vasedotazy_110.htm

https://de.wikipedia.org/wiki/K.u.k._Dragonerregiment_%E2%80%9ENikolaus_Nikolajewitsch_Gro%C3%9Ff%C3%BCrst_von_Ru%C3%9Fland%E2%80%9C_Nr._12

https://forum.valka.cz/topic/view/107042#381624

https://www.espektrum.sk/index.php?text=7462-stropkovske-rukovanie-do-velkej-vojny-a-navrat-po-siestich-rokoch

Dragounský pluk č. 13 – Dragoner-Regiment Nr. 13 – Český

II./10.03.2025

   Pluk byl založen již v roce 1682, ale působil pod různými názvy a čísli až do roku 1867, kdy byl označen jako Dragounský pluk č. 13. Čestný název Prince Evžena Savojského –  Eugen Johann Franz Prinz von Savoyen und Piemont získal již roku 1683. Památným dnem pluku byl 12. srpen 1687 (Berg Hársány).

Pluk sídlil v letech 1865–1866 ve Vídni, 1866–1871 v Enns, 1871–1890 v Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi, 1890–1895 ve Vídni, 1895–1903 v Landsberg (Gorzów Wielkopolski – Velkopolský Hořov), od roku 1903 (1901) v Klatovech, kde sídlí štáb pluku a II. divizion, I divizion je umístěn ve Stříbře. (1

Velitelem pluku byl od roku 1865 Oberst Ludwig Prinz Windisch-Graetz, 1869 Oberst Paul Clemens Fürst Metternich, 1875 Oberst Hugo Obauer, 1876 Oberst Alfred Berres Edler von Perez, 1881 Oberstlieutenant–Oberst Felix Freiherr von Pach zu Hansenheim und Hohen–Eppan, 1894 Oberst Johann Graf Nostitz–Rieneck, 1895 Oberst Eduard von Löffler, 1900 Oberstlieutenant–Oberst Walter von Sagburg zu Pfefferslehensegg, 1906 Oberst Gustav Ritter von Urban, 1910 Oberst Albert Freiherr Abele von und zu Lilienberg, 1914 Oberst Paul Ritter Regner von Bleyleben, 1917 Oberst Heninrich von Becker (2.

Národnostní složení pluku bylo v roce 1914: 51% Češi, 48% Němci, 1% různé.

Výložky měl pluk mořenově-červené (krapprot), knoflíky bílé (weisse), plukovní řečí byla čeština a němčina.

Pluk byl doplňován od roku 1830 Čech. Náhradní kádr – záložní eskadrona sídlil v Pospoloprtech a v Lounech od roku 1897 (3.

Po mobilizaci v roce 1914 je pluk poslán na Rukou frontu s 9. jezdeckou divizí v rámci 1. jezdecké brigády. Koncem roku 1916 přišel do podřízenosti 9. jezdecké brigády a na podzim 1918 k 18. jezdecké brigádě. Stále však u 9. jezdecké divize. Ta bojovala v roce 1914 nejprve u (1. armáda) Krasniku, Lublinu a Komarowa. V září bojuje (4. armáda) u Rawa Ruska a Lvov, následoval ústup řece San a k Dunajci. Na konci roku 1914 bojuje u Limanova – Lapanoea a Tomaszowa. V červenci 1915 útočí k Ivangorodu a překračuje řeku Vislu, v srpnu 1915 příslušníci pluku bojují u Lukow, Siedlec a Klieszczeli. V září 1915 ustupuje přes Luck, Rowno a Czartorijski. Po začátku Brusilovi v létě 1916 ustupují jednotky pluku přes řeku Stryj k Stochodu a Tobolu. Na jaře 27. března 1917 v oblasti Jajno pluk přestál útok dělostřeleckými granáty, pod jejich výbuchy byl vypouštěn plynný chlór.

V únoru roku 1918 byli dragouni posláni na Italské bojiště, kde se v červnu 1918 účastnili bojů u řeky Piavy. V září 1918 byli posláni na Balkán do Albánie a Černé hory.

Po konci války byla náhradní eskadrona v Čechách rozpuštěna, část pluku se v Rakousku stal základem Dragounského pluku 1.

U pluku sloužilo několik příslušníků starobylé české a rakouské šlechty. Mezi nejznámější patřil rod Thun Hohenstein. U pluku sloužil Major Leo hrabě Thun Hohenstein (4 a jeho bratranci Leutnant in der reserve Paul (5 a Maximilian (6. Také Leutnant in der reserve Jiří Douglas hrabě Sternberg z Českého Štemberku (7, Leutnant in der reserve Karel Jan hrabě Lažanský z Manětína (8, Leutnant in der reserve Egon hrabě Kolowrat Krakowsky Liebsteinsky (9 a další. Mezi kapitány najdeme i dva pozdější velitelé jezdeckých pluků Československé branné moci Rittmeister Emanuel Kukula (10 a Václav Stluka (11. I pozdějšího legionáře příslušníka 2. Jezdeckého pluku Sibřského Oberleutnant Emil Schubert Edler von Schutterstein (12. Před válkou u pluku sloužil i Alexander hrabě Kolowrat Krakowský (13.

Poznámky:

1)         Ve Stříbře sídlil štáb divizionu a 2. eskadrona, 1. eskadrona v Horšovském Týnu a 3. eskadrona ve Stodu.

2)         U pluku sloužil i syn či synovec Robert v hodnosti Leutnant 1917, v roce 1916 v hodnosti Kadett

3)         V Lounech v kasárnách a dalších objektech ve městě je dislokován i hřebčín s příslušnými službami.

4)         Major Leo hrabě Thun Hohenstein, 1869 – 1950 Kitzbühel v Rakousku

5)         Leutnant in der reserve Paul Thun Hohenstein, 1884 –1963

6)         Leutnant in der reserve Maximilian Maria Moritz hrabě Thun Hohenstein, narozen  14. prosince 1887 v Lysé nad Labem, zemřel 12. dubna 1935 ve Vídni. Byl lékař a vedl výzkum specifických způsobů pohybu lidí.

V roce 1926 se přestěhoval z Prahy do Vídně. Působil jako specialista v pohybové terapii.

7)         Leutnant in der reserve Jiří Douglas hrabě Sternberg (později povýšen na Oberleutnant), narozen 10. prosince 1888 Praha – 27. července 1965 Bruneck, v roce 1907 nebo 1908 nastoupil službu u  Dragounského pluk č. 13 jako jednoroční dobrovolník. Po roce služby byl propuštěn. Dne 27. července 1914 v rámci mobilizace, byl nucen nastoupit ke svému pluku. Až do Brestlitevského míru (3. březen 1918) sloužil s plukem na Ruské frontě. Po té byl v květnu 1918 propuštěn jako nejstarší syn a následník majoritního pána. Během války mu byla udělena v květnu 1915 bronzové Signum Laudis a v říjnu 1917 stříbrné Signum Laudis.

Vlastnil až do roku 1949 hrad Český Šternberk, kdy byl státem vyvlastněn. Podařilo se mu, stát se kastelán na svém vlastním hradě. Zemřel při návštěvě příbuzných v Rakousku.

8)         Leutnant in der reserve Karel Jan hrabě Lažanský, narozen 13. října 1887 Manětín, zemřel 28. srpna 1914 Bijeljina, Bosna–Hercegovina (zde pravděpodobně sloužil jako ordonance při vyšším velitelství v automobilovém sboru). Jediný syn JUDr. Jana Karla Lažanského z Bukové a Idy Schwarzenbergové se na začátku války pluku nakazil úplavicí. Pohřben 10. září 1914 v Čechách do rodinně hrobky v Chýši.

9)         Leutnant in der reserve Egon hrabě Kolowrat Krakowsky Liebsteinsky, narozen 14. prosince 1889, zemřel  26. června 1971. Podepsal 3. šlechtickou deklaraci „Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939”, kterou po jejím zveřejnění 7. září 1939, podepsalo celkem 85 šlechticů z 33 rodů, kteří se tak po nacistické okupaci Čech a Morovy přihlásili k české národnosti.

10)       Generál Emanuel Kukula narozen 9. prosince 1868 v Jičíně. V letech 1888 – 1890 vystudoval jezdeckou kadetku v Hranicích na Moravě. Po vyřazení v hodnosti Fähnrich – důstojnický zástupce byl přiřazen jako velitel čety k Hulánskému pluku č. 11 v Przemysl a Lwów. V roce 1905 byl přeložen do Dobřan na funkci velitele jezdecké eskadrony Dragounského pluku č. 13. V době vypuknutí války sloužil jako velitel náhradní eskadrony Dragounského pluku č. 13 v Postoloprtech, v roce 1915 se účastnil bojového nasazení v Rusku. Od prosince 1915 je opět velitelem náhradní eskadrony Dragounského pluku č. 13. Po roce se opět účastní bojů v Rusku jako velitel korouhve, již v hodnosti Oberstleutnant – podplukovníka jezdectva. Na koci roku 1917 je poslán k velitelství XI. sborové oblasti v Zagrebu a později ke štábu 27. pěší divise v Itálii. V listopadu 1918 se stává posádkovým velitelem v Dobřanech, později v Houstoni a v březnu 1919 velitelem domácího Dragounského pluku č. 13 v Postoloprtech, který se sloučil v roce 1920 s Dragounským plukem 8 z Pardubic v Jezdecký pluk 8. Sám byl poslán jako velitel k Jezdeckému pluku 6 do Brna. V únoru 1921 je pověřen velením nově vzniklé Jezdecké brigády 2. V roce 1925 pravděpodobně odchází do penze. Umírá 23. března 1935 v Praze. Pohřben je v rodném Jičíně.

11)       Plukovník Václav Stluka se narodil 12. září 1872 v Cerekvicích u Hořic. Vystudoval českou nižší reálku v Hradci Králové a v roce 1889 nastoupil do prestižní jezdecké kadetní školy v Hranicích na Moravě. Po slavnostním vyřazení v roce 1892 sloužil u Hulánského pluku č. 13. V roce 1911 byl přemístěn k dragounskému pluku č. 13. ve Stodě. Od 5. srpna 1914 se účastní se svou eskadronou bojů v Rusku. V roce 1916 byl převelen k Dragounskému pluku č. 9. Později velel  Pěšímu pluku č. 77 v Itálii. Naposledy byl převelen 8. července 1918 k Dragounskému pluku č. 2 v Itálii, jako zástupce velitele pluku – samostatný velitel části pluku. S touto částí pluku se dostal rozpadající monarchií 18. listopadu 1918 do Dobřan – sídla náhradní eskadrony Dragounského pluku č. 2. Od 25. listopadu 1918 je velitelem Dragounského pluku č. 2 a velitelem posádky. K 1. říjnu 1920 se stává velitelem Jezdeckého pluku 4 v Klatovech. Pluk vznikl sloučením 2. Dragounského pluku domácího vojska z Dobřan s 14. Dragounským plukem domácího vojska z Klatov. Od září 1925 do září 1927 stál v čele 2. Jezdecké brigády s velitelstvím v Brně. Zemřel v červnu 1935. Jeho neteř Lilla Macháčková napsala příslušníkům pluku: „Za milý projev účasti nad smrtí plukovníka – brigádníka Václava Stluky, dovoluje se vysloviti svůj nejsrdečnější dík důstojnickému sboru.“

12)       Oberleutnant Emil Schubert Edler von Schutterstein, rakousko – uheský důstojník jezdectva, legionář příslušník 2. jezdeckého pluku a Československý důstojník jezdectva.

13)       Alexander hrabě Kolowrat Krakowský, narozen 29. ledna 1886 v USA. Známý automobilový závodník a majitel filmových studií (i producent). Za Velké války sloužil nejprve u automobilové jednotky, v roce 1915 byl převelen k válečnému tiskovému středisku jako vedoucí filmového oddělení. Zemřel 4. prosince 1927 ve Vídni.

Zdroje:

www.valka.cz

https://de.wikipedia.org/wiki/K.u.k._B%C3%B6hmisches_Dragoner-Regiment_%E2%80%9EEugen_Prinz_von_Savoyen%E2%80%9C_Nr._13

www.wikipedia.cz

https://vojenstvi.cz/vasedotazy_127.htm

https://www.valka.cz/topic/view/104864/Kukula-Emanuel

Dragounský pluk č. 14 – Dragoner-Regiment Nr. 14 – Český

II./10.03.2025

   Pluk byl založen již roce 1725 (1, ale působil pod různými názvy a čísli až do roku 1867, kdy byl označen jako  Dragounský pluk č. 14 Alfreda knížete Windisch–Grätz.

Pluk sídlil v letech 1801–1802 v Uherském Brodě, 1806–1807 v Jindřichově Hradeci, 1816–1820  v Klatovech, 1830–1831 v Uherském Brodě, 1852–1854 v Poděbradech a Žatci, 1855–1859 v Brandýse nad Labem, 1859–1866 ve Staré Boleslavi, 1866–1868 ve Vídni, 1868–1871 ve Veselí nad Moravou, 1871–1885 v Güns (Köszeg), 1885–1901 v Klatovech, 1901 (1903) –1912 v Stanislavov (Stanislau) a II. divizion v Kolomyja a 1912–1914 v Brandýse nad Labem a II. divizion v Dobřanech (2.

Velitelem pluku byl od roku 1857 Erzherzog (arcivévoda) Oberst Josef Karel Ludvík Habsbursko-Lotrinský (3, 1859 Oberst August hrabě Bellegarde, 1866 Oberst Ludwig Fürst zu Windisch-Graetz, 1869 Oberst Ferdinand Freiherr Tunkl von Asprung und Hohenstadt, 1875 Oberstlieutenant–Oberst Alexander Graf Üxküll-Gyllenband, od roku 1880 Oberst Alois Prinz zu Liechtenstein, od roku 1887 Oberst Alois Graf Paar, 1892 Oberstlieutenant–Oberst Rudolph Ritter von Brudermann, 1897 Oberstlieutenant–Oberst Oscar Freiherr Weber von Ebenhof , 1903 Oberst Maximilian Hirsch, 1906 Oberst Ferdinand Haas, 1911 Oberst Durchlaucht Felix Prinz zu Schwarzenberg (4. V roce 1916 – 17 Oberst Heinrich Hoyos hrabě Gutenstein z Stüchsenstein a Oberst Franz Zedtwitz pravděpodobně jako jeho zástupce či velitel náhradní eskadrony

Pluk byl doplňován od roku 1817 z Čech (5. Náhradní kádr – záložní eskadrona sídlila v letech 1852–1854 v Dobřanech, 1869–1880 v Písku a od roku 1885 v Klatovech. Národnostní složení pluku bylo v roce 1914: 59 % české, 29 % německé - 12 % ostatních národů monarchie.

Památný den pluku byl z bitvy u Kolína 18. června 1757. Výložky měl pluk mořenově–červené (krapprot), knoflíky žluté (gelbe), plukovní řečí byla čeština a němčina.

Mobilizačním plánem byl pluk rozmělněn na tři diviziony pro divizní velitelství, kde vykonával průzkumnou a kurýrní službu. Pluk spadal pod velení pražského VIII. sboru určený na Balkánskou frontu. Formálně mu dál velel plukovník Felix kníže Schwarzenberg, který velel plukovnímu štábu a záložní eskadroně při sborovém velitelství. Eskadrony 2. a 5. byly přiděleny 9. pěší divizi (6, eskadrony 1. a 3. byly přiděleny 21. pěší divizi (7 a  eskadrony 4. a 6. byly přiděleny odloučeně k 19. pěší divizi, která spadala pod XVII. sbor nasazený na bojišti v Haliči (8. U divize obě eskadrony sloužily až do července 1917 kdy došlo ke sloučení pluku, (pro velké ztráty jen s nižším počtem eskadron). Pluk byl zařazen k 15. jezdecké brigádě u 8. jezdecké divize. K této brigádě byl i nově zařazen 12. hulánský pluk. Stalo se tak pro naprostý nedostatek eskadron původních jednotek (ty zůstali součástí brigády dál) 2. dragounského pluku a 11. hulánského pluku, které měli po dvou eskadronách.

Po doplnění byla 8. jezdecká divize poslána do Sedmihradska.

V dubnu 1918 byla divize spolu s Dragounským plukem č. 14 odeslána do Itálie, pod velení maršála Boroeviće. V červenci 1918 byla nasazena při ofenzívě na Piavě. Na konci války na přelomu října a listopadu 1918 se účastnila ústupových bojů u řeky Tagliamento,

Náhradní (doplňovací) eskadrona Dragounského pluku č. 14 dál sídlí v Klatovech, která se starala o výcvik koní a mužstva pro pluk v poli. Také měla udržovat klid a pořádek v okresním městě a další válečné úkoly. Například po příjezdu sanitního vlaku 12. listopadu 1914 se důstojníci a mužstvo starali o třídění a rozvoz raněných do okolních nemocnic a sanatórií.

Po skončení války se zbytky Dragounského pluku č. 14 vrací do svého doplňovacího okresu. Většina vojáků odchází svévolně domů stejně jako důstojníci nečeské národnosti. Přesto pluk nově přejmenovaný na Československý dragounský pluk 14 posílá několik eskadron bojovat na Slovensko proti Maďarům. V říjnu 1920 je sloučen s Československým dragounským plukem 2 z Dobřanech a je přejmenován na Jezdecký pluk 4.

U Dragounského pluku č. 14 sloužil nejen arcivévoda Josef Karel Ludvík a Felix princ ze Schwarzenbergu jako velitel pluku, ale i pozdější místodržitel Čech František kníže Thun–Hohenstein (9 v hodnosti majora. A od října 1913 do ledna 1914 pracoval jako praporní lékař pozdější legionář a generál zdravotnictva Československé branné moci MUDr. Regimentsarzt Dominik Vymětal (10. Z nižších důstojníků to byl například Oberleutnant Robert Daudlebsky–Sterneck (11, JUDr. Josef Ferdinand princ Lobkowitz (12 narozen 4. září 1885 v Dolních Beřkovicích, pocházel z dolnobeřkovické větve Lobkowiczů. U Dragounského pluku č. 14 sloužil jako Leutnant in der Reserve. U pluku sloužil v roce 1871 i jeho otec (13.

Poznámky:

1)         Dragounský pluk polního maršála markýze von Westerloo od roku 1725 (název do roku 1732), Švališerský pluk od roku 1758, Dragounský pluk od roku 1765, Dragounský pluk č. 31 od roku 1769, Švališerský pluk č. 31 od roku 1791, Lehký dragounský pluk č. 11 od roku 1798), Švališerský pluk č. 4 od roku 1802 (od roku 1835 Alfreda knížete Windisch–Grätz), Dragounský pluk č. 7 Alfreda knížete Windisch–Grätz od roku 1851, Dragounský pluk č. 2 Alfreda knížete Windisch-Grätz od roku 1860 a Dragounský pluk č. 14 Alfreda knížete Windisch-Grätz od roku 1867. V letech 1862 až 1868 měl také druhého majitele polního podmaršálka Carla hraběte Coudenhove.

2)         Podle jiných zdrojů v roce 1914 štáb pluku spolu s 3. eskadronou byl posádkou v Brandýse nad Labem, 1. eskadrona ve Staré Boleslavi, 2. a 5. eskadrona v Praze a 6. eskadrona v Dobřanech.

3)         General der Kavallerie Josef Karel Ludvík Habsbursko-Lotrinský (*2. března 1833 Prešpurk, †13. června 1905 Rijeka) rakouský arcivévoda z uherské větve rodu. Ve 12 letech nastoupil jako kadet, 18 byl Major u Dragounského pluku č. 3, v roce 1957 se stal velitelem tohoto pluku. Vyznamenal se v bitvě u Hradce Králové, kde pod ním padli čtyři koně. Od roku 1867 až do své smrti byl vrchním velitelem královské uherské zeměbrany. V roce 1874 povýšen na generála jezdectva. Měl různorodé zájmy, například vydal knihy v oboru botaniky, o gramatice cikánského jazyka a etnografii v maďarštině a němčině.

4)         Generalmajor Felix Medard Hubert princ ze Schwarzenbergu (*8. června 1867 Libějovice, †18. listopadu 1946 Gusterheim), patřil ke hlubocké větvi rodu, byl třetím synem knížete Adolfa Josefa (1832–1914).

V roce 1886 vstoupil do armády a o rok později byl povýšen na Leutnant u tohoto pluku v Klatovech, v letech 1892–1894 studoval na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni. Od roku 1894 složil generálnímu štábu v Krakově a Prešpurku. V roce 1909 byl povýšen na Oberstleutnant a přeložen k Hulánskému pluku č. 11 jako zástupce velitele (4A. V roce 1911 byl jmenován velitelem tohoto pluku – Dragounský pluk č. 14. V roce 1912 byl povýšen so hodnosti Oberst – plukovník. Na začátku války bojoval nejprve na srbské frontě, poté byl přeložen do jižního Tyrolska, kde se v roce 1915 zúčastnil bojů proti Itálii. V roce 1915 byl povýšen na Generlmajor, a převzal velení 48. divize na ruské frontě. V roce 1916 se vrátil do Itálie, kde se v roce 1917 vyznamenal v bitvě u Caporetta. Od února 1918 se stal velitelem 8. pěší divize císařských myslivců. Po rozpadu monarchie žil ve Štýrsku. Je pohřben v rodové hrobce v Murau. U pluku letech 1882–1885 sloužil i jeho starší bratr Rittmeister in der Reserve Jan Nepomuk II. kníže ze Schwarzenbergu (*29. května 1860 Vídeň, †1. října 1938 Vídeň) patřil ke hlubocké větvi rodu, byl prvním synem knížete Adolfa Josefa (1832–1914) a dědicem rodinného majetku. V letech 1882–1885 sloužil v tomto pluku,  později díky vykonaným cvičením, byl povyšován až na Rittmeister in der Reserve. Do války jako hlava rodu, správce rodinného panství a politik nezasáhl (i pro svůj věk). V letech 1882–83 byl Cadeten, 1884 – 85 Leutnant a od roku 1886 byl veden v in der Reseve).

4A)      Ve schematismu v roce 1910 je ještě veden jako podplukovník generálního štábu, ale následující rok je již zařazen mezi důstojníky jezdectva Hulánského pluku č. 11.

5)         Doplňovacím okresem byl v letech 1853–1857 Nová Boleslav, 1857–1872 Jindřichův Hradec, Plzeň, Praha a do roku 1860 Terezín a od roku 1860 Písek, 1873–1883 Jindřichův Hradec a Plzeň, 1883–1889 České Budějovice. Od roku 1889 byl doplňován vojáky z VIII. zboru (se sídlem v Praze).

6)         Druhá eskadrona nebyla v únoru 1915 odeslána spolu s 9. pěší divizí do Haliče, ale byla přidělena k 58. pěší divizi, která vypuknutím války s Itálií byla odeslána na  Sočskou frontu.  Pak byla její část přidělena k 18. pěší divizi (nejpozději na podzim 1915). Díky poziční válce byla nejpozději v létě 1916 2. eskadrona přesunuta k 21. zeměbranecké pěší divizi v Rusku.

Pátá eskadrona byla spolu s 9. pěší divizí přesunuta do Haliče a v roce 1916 (nejpozději od června) se stala součástí brigády „Benes“ 7. jezdecké divize. Od července 1916 je přidělena k 1. domobranecké pěší brigády ve Volyni.

7)         Třetí eskadrona byla vystřídána (nejpozději na jaře 1915) záložní eskadronou, a poté 2. eskadronou (nejpozději v létě 1916). Část 3. eskadrony byla od října 1915 do března 1916 přidělena ke 205. domobranecké pěší brigádě na Sočské frontě a později poslána na přelomu let 1915-1916 do Černé hory.

V říjnu 1917 byla část 3. kulometné eskadrony nasazena u 55. pěší divize během 12. ofenzívy na řece Soči.

8)         Začátkem února 1915 byl VIII. sbor byl odeslán na Ruskou frontu.

9)         Major František de Paula Antonín kníže z Thun-Hohensteinu (*2. září 1847 Děčín, †1. listopadu 1916 Děčín) politik, místodržitel v Čechách v letech 1889–1895 a  1911–1915, a v letech 1898–99 též ministerský předseda a ministr vnitra Předlitavska. Do knížecího stavu byl povýšen císařem Františkem Josefem I. roku 1911.

10)       Generál zdravotnictva Československé branné moci Vymětal Dominik (* 31. prosince 1883 Palonín, okr. Zábřeh, †květen 1953 Nové Kopisty u Litoměřic) vystudoval lékařskou fakultu v Praze (1903–1909), poté vojenskou lékařskou školu ve Vídni (1909–1910), sloužil jako mladší lékař Posádkové nemocnice č. 9, později od října 1913 do ledna 1914 jako praporní lékař MUDr. Regimentsarzt (plukovní lékař, IX. Hodnostní třída – kapitán), začátkem války plukovním lékařem v nemocnici v Trebowle, kde byl zajat 23. srpna 1914. Do legií se přihlásil v červenci 1918 v Tockoe, do legií zařazen 25. řervence 1918 jako zdravotní poručík. V roce 1920 sloužil v zdravotním vlaku číslo 5, velitel od května 1920 již v hodnosti major. Poté se stává

hlavním lodním lékařem 27. transportu. Po návratu do vlasti slouží v armádě. Na generála zdravotnictva povýšen

30. července 1936. V prosinci se stává přednostou zdravotní služby III, Sboru. Penzionován 1. srpna 1939. Vyznamenán mimo jiné i Řádem Sokola s meči (1920).

11)       Oberleutnant Robert Daudlebsky–Sterneck sloužil po celou Velkou válku jako důstojník pluku. V roce 1920 se vystěhoval do Argentiny. V letech II. světové války se hlásil do řad Československé exilové armády, ale nebyl přijat.

12)       JUDr. Josef Ferdinand princ Lobkowitz narozen 4. září 1885 v Dolních Beřkovicích, pocházel z dolnobeřkovické větve Lobkowiczů. U Dragounského pluku č. 14 sloužil jako Leutnant in der Reserve. Bohužel padl již 25. října 1914 u polské Jaroslawi. Na podzim Jaroslaw dvakrát obsadila Carská armáda, nejprve mezi 18. zářím a 5. říjnem 1914 a podruhé k tomu došlo 13. listopadu 1914. Osvobození se dočkalo až 15. května 1915. Mezidobí docházelo k častým potyčkám průzkumných hlídek. 

Jeho mladší bratr Leopold princ Lobkowicz (Maria Leopold Vilibald Leonard Baltazar princ Lobkowicz), narozen 7. července 1888 v Dolních Beřkovicích, sloužil u Hulánského pluku č. 11. Po skončení války se věnoval zprávě majetku. Zemřel náhle 14. května 1933 v Praze.

13)       Major in der Reserve Ferdinand Jiří princ Lobkowitz (*26. června 1850 Dolní Beřkovice, †22. dubna 1926 Milán) v letech 1907–1913 nejvyšší maršálek Českého království. Pocházel z dolnobeřkovické větve rodu Lobkoviců. V roce 1870 absolvoval vojenskou službu, od roku 1871 veden jako Leutnant in der Reserve.

Zdroje:

https://audience-brandys.cz/

https://vojenstvi.cz/

https://www.cisarkarel.cz/?s=uvod

https://forum.valka.cz/topic/view/110721/Vymetal-Dominik

https://de.wikipedia.org/wiki/K.u.k._B%C3%B6hmisches_Dragoner-Regiment_%E2%80%9EF%C3%BCrst_zu_Windisch-Graetz%E2%80%9C_Nr._14

https://www.klatovykrasnemestecko.estranky.cz/clanky/cetnici-hasici-postaci.../historie-stale-vojenske-posadky-v-klatovech.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Felix_Medard_ze_Schwarzenbergu

Dragounský pluk č. 15 – Dragoner-Regiment Nr. 15 – Český

I./10.03.2025

   Dnem 1. ledna 1891 bylo zahájeno formování pluku ve Welsu v Horním Rakousku (podle císařského výnosu ze 7. srpna 1890). Jako základní kmenová jednotka byla převedena z ostatních Dragounských a Hulánských pluků.

Do roku 1904 pluk užíval čestný název Polního maršála Anton Freiherr von Bechtolsheim

Pluk byl posádkou od roku 1891 Wels, 1892 Enns, 1897 Brno a od roku 1914  Zolkiew (6. eskadrona Lvov).

Odvodní oblastí byl II. sbor – Vídeňský vojenský územní okruh.

V roce 1914 byl pluk zařazen do 21. Kavalleriebrigade (Oberst Otto Aloys Graf Huyn), 4. Kavallerie-Truppendivision (Generalmajor Edmund Ritter v. Zaremba), XI. Armee-Korps (Desiderius Kolossvary de Kolosvar), 3. Armee (Rudolf Nikolaus Ritter von Brudermann) –  21. jízdní brigáda, 4. jízdní divize, XI. armádní sbor, 3. armáda.

Velitelem pluku byl v roce 1891 Oberst Carl Graf Auersperg, 1892 Oberst Moriz Frhr. v. Boyneburg – Lengsteld, 1898 Oberst Leo Ritter Pollack von Klumberg, 1914 Oberst Otto hrabe Huyn, 1914 (i v roce 1917 jako Oberst) Oberstleutnan Alfred Brosch Edler von Fohraheim (1.

1914 Oberstleutnan Alfred Brosch Edler von Fohraheim, 1917 Oberst Alfred Brótsch von Fohrahein. U pluku 1918 sloužil i jeho syn nebo synovec Lothar.

Národnostní složení pluku bylo z 85 % české a z 15 % různé. Manžety světle modrého kabátu byli bílé (proto se jim přezdívalo Bílí dragouni), knoflíky žluté.

Na počátku války byl pluk nasazen v Haliči. Dne 21. srpna 1914 bojoval pluk v poslední jezdecké bitvě v historii   – v jezdecké bitvě u Jaroslawic (v Haliči, v dnešní Ukrajině). Ke konci války byl pluk nasazen, již bez koní v Itálii.

V roce 1914 sloužil u pluku jako zástupce velitele pluku a velitel I. divizionu Oberstleutnant August Jiří princ Lobkowicz (2. Od roku 1917 patřil k příslušníkům pluku též jeho nejstarší syn Leutnant Eduard princ Lobkowicz (3. U pluku též sloužil i pozdější Rittmeister princ Felix z Bourbon-Parma (4 1918 mladší bratr císařovny Zity a vzdálený příbuzný Feldmarschall Alfreda knížete z Windisch–Graetze Rittmeister Karl Otto Hugo Weriand zu Windisch–Graetz (9. února 1871Graz – jisté 15. září 1915 Vídeň, pohřben ve Slovinsku).

Poznámky:

1)         U pluku 1918 sloužil i jeho syn nebo synovec Lothar.

2)         Oberstleutnan August princ Lobkowicz (2. února 1862 Dolní Beřkovice – 10. srpna 1921 Vídeň), od mládí sloužil v armádě a patřil k dlouholetým příslušníkům pluku. Dosáhl čestných titulů c. k. komořího (1887) a c. k. tajného rady (1917). Později patřil ke dvoru císařovny Zity. V roce 1917 byl prvním komorníkem (Kammer Vorsteher) Leopolda Salvátora v hodnosti Oberst. Za zásluhy obdržel Leopoldův řád (1918).

Augustův nejstarší bratr Ferdinand (1850–1926) byl posledním zemským maršálkem Českého království, další bratr Zdenko (1858–1938) sloužil u Dragounského pluku č. 7, dosáhl hodnosti Feldmarschalleutnant – Polní podmaršálek a byl komořím a pobočníkem císaře Karla I.

Jeho nejstarší syn Eduard též nastoupil službu u pluku.

3)         Leutnant Eduard Josef princ Lobkowicz (narozen 20. června 1899) pocházel ze staročeské rytířské a později panské šlechtické rodiny, jejíž předky lze vystopovat až do 14. století. V roce 1917 absolvoval školu pro důstojníky jezdectva v záloze ve Stockerau, vyřazen byl v hodnosti Fähnrich – důstojnický zástupce. Později sloužil na italské frontě, v roce 1918 byl povýšen do hodnosti Leutnant.

Po válce mu Československá armáda uznala pouze hodnost podporučíka jezdectva v záloze. V polovině 20tých letech odjel do USA. V době vypuknutí druhé světové války žil v Paříži. Československému odboji se dal k dispozici již 4. září 1939 a 23. září 1939 byl v Paříži odveden. K nástupu služby byl povolán 15. dubna 1940 ke smíšenému přezvědnému oddílu v Agde. Po porážce Francie byl z Velké Británie v roce 1940 pro své jazykové schopnosti odeslán na Střední východ. Od 31. května 1941 sloužil jako styčný důstojník a pobočník velitele československého pěšího praporu 11 – Východního. Účastnil se nasazení praporu v Západní poušti, v Levantě i v obklíčeném Tobrúku. Dne 13. března 1942 byl zraněn. V červnu 1942 byl poslán k úřadu vojenského a leteckého přidělence ve Washingtonu. Demobilizován byl 30. září 1945 v hodnosti kapitána jezdectva v záloze.

Zemřel 2. ledna 1959 ve Freiburgu im Breisgau v Německu.

4)         Rittmeister princ Felix z Bourbon-Parma, narozen 28. září 1893 – 8. dubna 1970, V roce 1914 nastoupil k Dragounskému pluku 15. V roce 1917 doprovázel svého švagra císaře Karla I., který navštívil vojáky na italské frontě. Během přechodu řeku Torre, císařovo auto uvízlo v řece. Při opuštění vozidla byl spolu s řidičem zachycen proudem. Následně princ Felix s několika vojáky pomohl císaře zachránit. Po válce se oženil lucemburskou velkovévodkyní Charlottou. Tím získal titul lucemburského prince. V roce 1942 se připojil ke spojencům. V květnu 1944 byl jmenován vedoucím lucemburské vojenské mise na vrchním velitelství spojeneckých expedičních sil. Účastnil se osvobození města Lucemburku 10. září 1944. Během bojů v Ardenách v zimě 1944 pomáhal spojencům při obraně země.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/August_Ji%C5%99%C3%AD_Lobkowicz

https://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2008/9/s-erbem-a-slovnikem-proti-hitlerovi-/

https://de.wikipedia.org/wiki/K.u.k._Dragonerregiment_%E2%80%9EErzherzog_Joseph%E2%80%9C_Nr._15

  K.u.K Galizisches Ulanen-Regiment Fürst Carl Philipp zu Schwarzenberg Nr. 2

I./10.03.2025

   Pluk byl založen již v roce v září 1790. kdy byl vytvořen samostatný „Hulánský svobodný sbor“, v roce 1798 byl přeměněn na pravidelný Hulánský pluk číslo 2.

Čestný název knížete Karla Filipa Schwarzenberga získal roku 1800.

Po reorganizaci jezdectva po prohrané Prusko - rakouské válce se nazýval C. a K. hulánský pluk č. 2 knížete Karla Filipa Schwarzenberga - K.uK. Ulanen Regiment Nr. 2 Fürst Carl Philipp zu Schwarzenberg.

Pluk se účastnil koaličních válek s Napoleonem, revolučních bojů v letech 1848 – 49 i války s Pruskem u Hradce Králové a v poslední bitvě války s Pruskem 22. července 1866 u Bratislavy.

Velitelem pluku byl od roku 1866 Oberst Carl Gelan, 1871 Oberst Nicolaus Watzesch von Waldbach, 1872 Oberst Ferdinand Meyszner, 1877 Oberst Miecislaus Ritter Laszowsky von Kraszkowiecze, 1880 Oberst Anton svobodný pán Bechtolsheim, 1882 Oberstleutnant Georg Bohl, 1882 Oberst Oswald Graf Kielmansegg, 1889 Oberst Anton svobodný pán Oberst Malowetz von Malowitz und Kosor, 1894 Oberst Anton svobodný pán Hagen, 1899 Oberst Carl Graf Huyn, 1905 Oberst Adolf Ritter von Brudermann. 1910 Oberst Albert Ritter Le Gay von Lierfels, 1914 Oberst Joseph Lasocki von Lasocino – 1918 (u pluku sloužil i syn či synovec Stephan v roce 1917 v hodnosti Leutnant, 1917 Oberstleutnant Ottokar hrabě Dobřensky z Dobřenic (1.

Posádkou byl pluk od roku 1867 v Rákos–Palota, 1870 v Tarnów, 1876 v Brünn, 1879v Wien, 1884 v Tarnów. V roce 1914 sídlil štáb pluku, 1. division a ženijní četa v Tarnów. 2. division v Bochnia z něhož 4. eskadrona v Niepolomice. Kulometný oddíl pluk neměl.

Náhradní – doplňovací kádr – oddíl –  těleso (eskadrona) sídlilo v Krakově.

Pluk byl doplňován z okolí Tarnówa.

Národnostní složení bylo kolem 84% Poláků a 16% ostatních národností monarchie. Výložky na uniformě byli žluté, knoflíky bílé (stříbrné). Pluk nosil tmavě zelenou čapku, světle modrou ullanku, a červené kalhoty.

V roce 1914 byl součástí 11. Kavallerie Brigade,  I. Korps (11. jezdecké brigády, I. armádní sbor).

Po skončení války se pluk spořádaně vrátil do své posádky v západní Haliči.

U pluku sloužilo několik příslušníků rodu Schwarzenberg princové Jiří (2, Arnošt (3, Adolf (4 a kníže Karel (5. Krom nich u pluku sloužilo i několik dalších význačných představitelů české nebo Rakousko–uherské šlechty (6 i pozdější velitel Jezdeckého pluku 7 Československé branné moci generál Václav Chmelař (7.

Poznámky:

1)         Oberst Ottokar hrabě Dobřensky z Dobřenic (*11. května 1871 Chotěboř, †15. června 1952 Chotěboř), v roce 1917 velel pluku. Od roku 1908 do roku 1914 sloužil u pluku jako Rittmeister, o rok později jako Major byl 15. září 1915 přítomen dělostřeleckého přepadu ve vsi Garajmovka u města Luck, kdy byl smrtelně raněn jeho synovec Oberleutnant Antonín Jindřich hrabě Dobřensky (narozen 11. července 1889 Potštejn). V roce 1917 byl v hodnosti Oberstleutnant.

V roce 1939 se společně se  svým bratrem Janem a dalšími třemi zástupci rodu připojil k „Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939“, ve kterém se přihlásil k českému národu.

2)         Oberstleutnant Jiří princ Schwarzenberg (narozen 27. července 1870 v Libějovicích, zemřel 20. května 1952 v Marienhofu). Člen hlubocké primogeniturní větve rodu, čtvrtý syn knížete Adolfa Josefa (1832 – 1914), jako vojenský atašé působil na vyslanectví v Madridu od 1909. Předtím sloužil v roce 1908 v prestižní císařské stráži K.u.K. Leibgardereitereskadron – Císařská a královská Osobní strážní jezdecká eskadrona. Skládala se z několika důstojníků, mužstvo bylo tvořeno vybranými jezdeckými poddůstojníky. Celkem čítala na 150 mužů a 80 koní. Do hodnosti Rittmeister byl povýšen v roce 1904. Na začátku války velel 6. eskadroně pluku. V roce 1917 byl v hodnosti Oberstleutnant.

3)         Oberleutnant Arnošt princ Schwarzenberg (11. října 1892 Osov – 18. prosince 1979 Písek), člen orlické větve rodu. Po maturitě v létě 1911 nastoupil na Tereziánskou vojenskou akademii – Theresianische Militärakademie (3A ve Vídeňském Novém Městě. Ve třetím ročníku přestoupil k jezdectvu. V létě 1914 byl vyřazen jako Leutnant jezdectva, před mobilizací  v době vyhlášení války, byl na dovolené v Benátkách. Byl povolán do Vídeňského Nového Města a přiřazen k Hulánskému pluku č. 2. Zařazen byl do 6. eskadrony jeho strýce Rittmeister Jiří princ Schwarzenberg, který eskadroně velel. Velitelem tohoto 2. divizionu byl Major Otto Pielsticker von Pfeilburg. S plukem bojoval na ruské frontě v Haliči. Již 4. září 1914 byl nakažen tyfem a poslán sanitním vlakem do Vídně. Po vyléčení byl k prvnímu lednu 1915 poslán k císařské stráži K.u.K. Leibgardereitereskadron – Císařská a královská Osobní strážní jezdecká eskadrona. Na vlastní žádost byl po roce služby ve Vídni, poslán na frontu do Itálie k 1. Regiment der Tiroler Kaiserjäger – 1. pluk tyrolských císařských myslivců. Na jaře 1916 absolvoval kulometný kurs pro důstojníky, ale již v červnu 1916 se nakazil úplavicí. Po vyléčení strávil zbytek války po štábech vyššího velení nebo na velitelství pluku.

Po vzniku ČSR se přihlásil do armády a sloužil rok u Píseckého pluku č. 11. Pravděpodobně se účastnil i bojů na Slovensku. Na podzim roku 1919 odešel do zálohy. V roce 1927 byl povýšen na kapitána pěchoty v záloze Pěšího pluku 11.

V roce 1939 se společně s dalšími zástupci rodu připojil k „Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939“, ve kterém se přihlásil k českému národu.

https://www.valka.cz/15082-Boje-na-masivu-Pasubio-1916-1918

3A)      Vojenských akademií byly čtyři, studium bylo tří leté a byli vyřazováni v hodnosti Leutnant.

Ve Vídeňském Novém městě byla založena Marií Terezií 14. prosince 1751 (byla nejstarší). Vojenská akademie byla po pádu Rakousko–Uherské monarchie v roce 1918 zrušena, ale v roce 1934 byla znovu otevřena. V letech 1938 až 1945 zde působila německá říšská válečná škola. Budovy akademie (Hrad) byly na konci druhé světové války poškozeny. V roce 1958 byla opět otevřena jako Theresianische Militärakademie.

Tereziánská vojenská akademie je nejstarší vojenskou akademií (vojenskou univerzitou – školou) na světě, od založení školy roku 1751, bylo slavnostně vyřazeno na 11 000 důstojníků armády.

4)         Oberleutnant in der Reserve Adolf kníže Schwarzenberg (18. srpna 1890 Hluboká nad Vltavou – 27. února 1950 Bordighera), v roce 1910 nastoupil jako jednoroční dobrovolník u pluku službu jako Kadetten in der Reserve a po jejím skončení začal studovat práva na Karlově univerzitě v Praze, které ukončil v roce 1914. Mobilizací nastoupil službu u plukuv Rusku, později  se stal velitelem autokolony v Itálii a v roce 1918 sloužil na blízkém Východě, kde upadl do zajetí. Ze zajetí se vrátil v roce 1919, později byl veden jako nadporučík automobilového vojska v záloze Československé branné moci.

5)         Leutnant in der Reserve Karel kníže Schwarzenberg (26. února 1886 Praha – 6. září 1914 Vukovar), hlava orlické větve rodu. Roku 1907 nastoupil jako jednoroční dobrovolník u pluku službu jako Kadetten in der Reserve, po roce službu ukončil. V roce 1911 byl povýšen na Leutnant in der reserve. Začátkem války byl mobilizován jako ordonanční důstojník automobilového sboru na srbském bojišti. Zemřel velice krátce po vypuknutí války na úplavici ve Slovinském Vukovaru.

6)         Oberleutnant Erwein Sigismund hrabě Thun–Hohenstein, narozen 4. dubna 1896 ve čtvrti Hietzing poblíž zámku Schönbrunn ve Vídni. Kolem roku 1910 nastoupil do Vojenské kadetní jezdecké školy v Hranicích na Moravě. Dne 1. srpna 1914 byl zařazen k Hulánskému pluku 2. Vypuknutím války byl s plukem poslán na ruskou frontu. Zde získává 25. května 1915 Bronzovou Vojenskou záslužnou medaili, 19. srpna 1915 Vojenský záslužný kříž III. třídy, 31. srpna 1916 Stříbrnou Vojenskou záslužnou medaili za věrnou a iniciativní službu, za účast v bojích u Korytnice, v prosinci 15. 1917 byl osobně dekorován císařem zlatou medailí pro důstojníky za udatnost, vyznamenán byl také Karlovým vojenským křížem 13. prosince 1916 a medailí za zranění 12. srpna 1917. Byl také vyznamenán vojenským řádem Savojska a v II. světové válce Železným křížem I. a II. třídy a Německým křížem ve zlatě. Na jaře v roce 1917 velel kulometné četě a na podzim eskadroně. Na konci léta je poslán k Dragounskému pluku 3.

Po válce se stává důstojníkem jednotek Freikorps v Německu v jízdní divizi Lütwitzova komanda v Německu a účastní se Kappova puče. Později žije v Čechách. V roce 1940 vstupuje do Wehrmachtu. Nejprve sloužil u jednotky Brandenburg 800. S níž bojoval na ruské frontě. Byl zraněn a v roce 1944 byl poslán do Itálie. Na podzim se stal velitelem Abwehrgruppe 218 Edelweiß . Za velení zpravodajské a protipartyzánské jednotky byl Rusi odsouzen a 12. února 1946 v Šoproni popraven. Německé armádě dosáhl hodnosti majora.

Jeho otec Felix Leopold hrabě Thun–Hohenstein se narodil 11. července 1859 na zámku Měšice. V roce 1897 byl poslán k dragounskému pluku 9 v Mariboru na Slovensku hodnosti Rittmeister. V roce 1900 byl poslán do Vídně ke gardě.- rytířská, mimo jiné císaře doprovázel na cestách. V roce 1912 odchází do výslužby v hodnosti generalmajor a ve funkci velitele gard. V roce 1914 se nechal aktivovat a nastoupil službu jako vojenský velitel Mostaru. Umírá 8. dubna 1941 ve Vídni kdy byl sražen tramvají.

Dědeček Sigismund Ignace Karel von Thun–Hohenstein se narodil v roce 1827 na zámku v Klášterci nad Ohří, sloužil jako leutnant u Husarského pluku 9. Později odešel do civilní zprávy a stal se mimo jiné v roce 1870 správcem Moravy

Zdroj: Příběh hraběte, Miriam Thun–Hohenstein, 2018, ISBN 978–80–206–1761–3

7)         Oberstleutnant Václav Chmelař (*20. září1868 Brandýs nad Labem, †?), před nástupem povinné vojenské služby studoval právnickou fakultu na Karlově Ferdinandově universitě v Praze.

V Praze v letech 1887 – 88 absolvoval Školu jednoročních dobrovolníků jako příslušník Vozatajského pluku č. 3 v Praze. Od září 1888 sloužil jako velitel jezdecké čety Hulánského pluku č. 2 v Tarnově, V letech 1895 – 96  absolvoval Jezdecké učiliště ve Vídni. Po návratu k Hulánskému pluku č. 2, působil jako velitel školy jednoročních dobrovolníků v Krakově i jako plukovní pobočník. Od roku 1903 sloužil jako velitel eskadrony v Niepolomice (do hodnosti Rittmeister byl povýšen 1. listopadu 1902), do svého povýšení na majora v dubnu 1914. Poté sloužil na velitelství 1. sboru v Krakově. Vypuknutím války se stal velitelem korouhve Hulánského pluku č. 2, s korouhví zůstal do května 1915. Poté převzal velení korouhve Dragounského pluku č. 10 a v listopadu 1916 se stal jeho velitelem (mezitím byl v květnu 1916 povýšen na Oberstleutnant). Jím zůstal až do srpna 1917, kdy se stal velitelem náhradní eskadrony Dragounského pluku č. 7 a po převratu velitelem pluku. Jím byl až do unifikace Československé branné moci a pak je jmenován v září 1920 velitelem Ústředního jezdeckého ústavu v Hodoníně. O rok později je jmenován nově vzniklému vyššímu útvaru – Jezdecké brigády 3 v Nových Zámcích na Slovensku. Od roku 1923 je přednostou 35. oddělení (remontnictva) v Praze. Do výslužby odchází v roce 1925 v hodnosti divizního generála.

Zdroje:

Vlastní Archiv

Příběh hraběte, Miriam Thun–Hohenstein, 2018, ISBN 978–80–206–1761–3

https://de.wikipedia.org/wiki/K.u.k._Ulanenregiment_%E2%80%9EF%C3%BCrst_zu_Schwarzenberg%E2%80%9C_Nr._2

https://www.valka.cz/15082-Boje-na-masivu-Pasubio-1916-1918

   K.uK. Böhmisches Ulanen-Regiment Alexander II. Kaiser von Russland Nr. 11

II.10.03.2025

   C. a K. český hulánský pluk Alexandra II. ruského cara č. 11  byl založen již v roce 1814 v severoitalském městě Cremona jako Švališerský pluk č. 7. V roce 1851 se reorganizoval a vznikl Hulánský pluk č. 11, jehož majitelem se v roce 1855 na věčné časy stal ruský car Alexander II. V letech 1848 – 49 potlačoval povstání v Uhrách. V Prusko–rakouské válce byl zařazen u 3. záložní jezdecké divize Severní armády a zúčastnil se bitvy u Hradce Králové.

Pluk sídlil v letech 1814–1815 Cremona, 1815–1816 Güns, vorübergehend Oedenburg, 1816–1821 Moór, 1821–1822 Wien, 1822–1830 Uherský–Brod,–1831 Radkersburg, 1831–1832 Wien, 1832–1836 Moór, 1836–1854 Kecskemét. 1846–48 Moór, 1849–1852 Miskolcz, 1852–1853 Gyöngyös, dann Mistelbach, 1853–1854 Gross-Enzersdorf, dann Wien, 1854–1855 Krakau a Lancut, 1855–59 St. Georgen (Pressburg), 1859–1864 Znojmo, 1864–1865 Gyöngyös,–66 Nyiregyháza, 1866–1871 Oedenburg, 1871–1884 Zólkiew,–1888 Stockerau, 1888–1893 Krakau, 1893–1894 Jaroslav, 1894– Přemyšl, 1900–1914 Pardubice.

Velitelem pluku byl od roku 1814 Oberst Bartholomäus Graf Alberti de Poja, 1826 Oberst Johann Edler v. Ré, 1832 Oberst Carl Frhr. v. Stürmer, 1840 Oberst Adoplh, Prinz Schwarzburg-Rudolstadt, 1847 Oberst Anton Walz, 1848 Oberst Wilhelm Graf Montenuovo, 1849 Oberst Albert Graf Alberti de Poja, 1852 Oberst Antol Frhr. v. Leykam, 1858 Oberst Victorin Fürst zu Windisch-Graetz, 1861 Oberst Eduard Graf Wickenburg, 1868 Oberst Johann Edler v. Pulz, 1874 Oberst Albert Schwarz, 1879 Oberst Ernst von der Wense, 1885 Oberst August Graf Dillen-Spiering,1888 Heinrich Polko, 1894 Oberst Julius Longard v. Longgarde, 1900 Oberst Max Frhr. v. Falkenstein, 1914 Oberst Friedrich Prochaska, po vykuknutí války Oberstleutnat Johann ritter von Radey (1, 1917 Oberstleutnant Oskar Felth, 1918 Oberst Heinrich hrabě Fünfkirchen.

Pluk byl doplňován do roku 1860 z Lombardie. Po prohrané Italsko–rakouské válce v roce 1859 se pluk rekrutoval v Haliči a od roku 1889 z Čech, v působnosti 9. sboru – obvod Josefov.

Náhradní kádr – záložní eskadrona sídlila od roku 1898 v Terezíně. Do té doby působila ve Stryje.

Národnostní složení pluku bylo v roce 1914: 65% Češi a 35 % Němci.

Výložky pluk měl třešňově červené a knoflíky bílé, plukovní řečí byla čeština a němčina.

Mobilizačním plánem byl součástí 9. Kavallerie-Brigade – 9. jezdecká brigády brigády (součástí byl i Dragounský pluk č. 1), IX. Korps – 9. armádního sboru.

V roce 1917 byl pluk zařazen k 15. jezdecké brigádě u 8. jezdecké divize. K této brigádě byl také zařazen hulánský pluk č. 12 a dragounský pluk č. 2., které měli po dvou eskadronách. Doplnění brigády o třetí jezdecký pluk se stalo pro naprostý nedostatek jezdeckých eskadron původních jednotek. Po doplnění byla 8. jezdecká divize poslána do Sedmihradska.

Náhradní eskadrona v Terezíně působila i po válce, ale při unifikaci jezdectva čs. armády byla v říjnu 1920 sloučena s legionářským 1. čs. jízdním plukem „Jana Jiskry z Brandýsa“ a náhradní eskadronou domácího dragounského pluku č. 1 v nový jezdecký pluk č. 1 „Jana Jiskry z Brandýsa“ v Terezíně.

Mezi známé příslušníky pluku patřil v roce 1914 Oberleutnant Wedige Froreich (2, Ulrich Ferdinand hrabě Kinský (3, Leopold kníže Lobkowitz (4 a další.

Z poddůstojníků hulánského pluku se později proslavili v řadách legionářského 2. jezdeckého pluku Wachmeister pozdější Štábní kapitán jezdectva Kašpar Hintermüller a Korporal pozdější Plukovník in memoriam Josef Kořínek.

Poznámky:

1)         Johann Nepomuk ritter von Radey narozen 4. července 1863 v Marburgu (dnes Marobor, Slovinsko, odveden 15. června 1880 k pěšímu pluku 47 v hodnosti Infanterist – vojín pěchoty. Dne 26. července 1881 je přeložen k Dragounskému pluku 6 jako Dragoner – dragoun, vojín jezdectva. O rok později 26. června 1882 je veden jako titulární Korporal. Od 18. srpna 1883 je veden jako kadet – Kadetten, před povýšením na důstojnického aspiranta, musel vykonat maturitní zkoušku.

Do hodnosti Leutnant – poručík je povýšen 1. listopadu 1885, Oberleutnant – nadporučíkem se stal 1. listopadu 1889. Ryttmeister – kapitánem jezdectva je od 1. května 1897 a zároveň je přeložen Hulánskému pluku č. 11. Dne 1. května 1910 je majorem, podplukovníkem od 1. listopadu 1913 a od 1. září 1915 plukovníkem. V době mobilizace v roce 1914 je velitelem náhradní eskadrony v Terezíně. Krátce po začátku války se stává prozatímním velitelem svého pluku za nemocného velitele a později je jmenován velitelem Hulánského pluku č. 8. K 31. červenci 1916 jej císař František Josef I. povyšuje do šlechtického stavu za třicetiletou vojenskou službu s účastí v boji. Umírá 8. června 1955

2)         Rittmeister Wedige von Froreich narozen 12. srpna 1887 v Terezíně. V roce 1904 nastoupil vojenskou službu jako Fähnrich u UlanenRegiment Nr. 11 (Hulánský pluk č. 11) v Pardubicích. V roce 1906 byl zde povýšen na Leutnant jezdectva.

Těsně před válkou nebo v prvním válečném roce si zažádal k přeložení K. u K. Luftfahrtruppe a absolvoval pilotní kurz. V roce 1915 sloužil u Flik 8 a Flik 11, později velel Flik 30. V roce 1917 velel Flik 51J. Od 16. března 1918 velel Flik 103 G. Zahynul 27. června 1920 v Aspern u Vídně při letecké nehodě.

Mezi jinými byl vyznamenán Řádem Železné koruny.

Letoun Junkers Ju52/3mge výrobního čísla 4080 D-AGDA vyrobený pravděpodobně v roce 1934 pro Lufthansa, byl pojmenován Wedige Froreich.  V roce 1936 byl prodán rakouské společnosti OeLAG a přeznačen na OE-LAM,  pojmenování Wedige Froreich zůstalo. Po zabrání Rakouska Německem byl převzat společností Lufthansa a označen zpět D-AGDA Wedige Froreich. Luftwaffe stroj zabrala 27. srpna 1939, zničen byl 24. února 1942.

3)         Ulrich Ferdinand Kinský z Vchynic a Tetova se narodil 15. srpna 1893 na zámku v Chocni. V necelých dvaceti letech nastoupil v roce 1913 službu u hulánského pluku č. 11 jako jednoroční dobrovolník.

Od počátku války sloužil jako jízdní ordonanční důstojník u 13. Korpskommando – 13. sboru, bojoval v Srbsku a později v Karpatech.  Dne 3. prosince 1914 Byl povýšen do hodnost Leutnant in der Reserve – poručík v záloze) V září 1915 byl vyznamenán Vojenskou záslužnou medailí (bronzene Militär‑Verdienstmedaille am Bande des Militär‑Verdienstkreuzes). K 1. březnu 1916 byl převelen jako ordonanční důstojník k 6. Infanterie‑Truppendivision – 6. pěší divize v jižním Tyrolsku. K 1. červenci 1916 byl převelen k 20. Korpskommandu ve funkci adjutanta také na jihotyrolské frontě. Od 1. října 1916 sloužil jako velitel čety a později velitel eskadrony u k. u. k. Ulanenregiment Kaiser Nr. 4 – Hulánského pluku 4 taktéž v jižních Tyrolích.

Od 2. ledna do 28. února 1917 procházel výcvikem leteckého pozorovatele u Fliegeroffizierschule (Flosch) – důstojnické letecké školy. Od 1. března do 21. května 1917 sloužil u Fliegerkompagnie 16 (FliK 16) na italské frontě.  Od 23. května 1917 byl přeložen k Flik 46.  Od 20. července 1917 do 30. září 1917 byl zproštěn služby v poli z hospodářských důvodů.

Zpět k FliK 16 se vrátil v listopadu 1917.  Během prosince 1917 se začal učit létat, až 1. května 1918 procházel pilotním výcvikem ve Vídeňském Novém Městě u Fliegerersatzkompagnie 8 (FleK 8) a později u Fliegeroffizierschule.

Po válce byl veden jako nadporučík jezdectva v záloze u Jezdeckého pluku 7. Později pro neznalost služebního jazyka (češtiny), byla mu k 17. lednu 1928 odňata vojenská hodnost řízením správním, protože neprokázal znalost služebního jazyka. Přeložen do počtu mužstva v záloze a přemístěn k jezdeckému pluku 3.

V druhé polovině 30tých let proslul svým pozitivním postojem k odtržení pohraničních oblastí Československa k nacistickému Německu a jeho státnímu zřízení. V roce 1938 působil jako prostředník mezi britskou diplomatickou misí (vedeným lordem Walter Runciman a představiteli našeho státu). Skonal několik měsíců po Mnichovské dohodě 19. prosince 1939.

4)         Leopold princ Lobkowicz (Maria Leopold Vilibald Leonard Baltazar princ Lobkowicz), narozen 7. července 1888 v Dolních Beřkovicích, pocházel z dolnobeřkovické větve Lobkowiczů. Za monarchie byl C. k. komořím a Oberleutnant in der Reserve –  nadporučík v záloze. Po skončení války se věnoval zprávě majetku. Zemřel náhle 14. května 1933 v Praze.

Jeho starší bratr JUDr. Josef Ferdinand princ Lobkowicz narozen 4. září 1885 v Dolních Beřkovicích, sloužil u Dragounského pluku č. 14 jako Leutnant in der Reserve. Bohužel padl již 25. října 1914 u polské Jarosławi.

Jejich strýcem (bratr jejich otce) byl, Zdenko princ Lobkowicz (Maria Zdenko Vincenc Kašpar z Lobkovicz), narozen 5. května 1858 Vídeň. Po ukončení gymnázia roku 1876 nastoupil ke Dragounskému pluku č. 14. Od roku 1978 jako novopečený Leutnant sloužil u Dragounského pluku č. 1 a od roku 1901 sloužil u Dragounského pluku č. 7 v Brandýse nad Labem. Jako Oberstleutnant v roce 1907 byl přidělen k arcivévodovi Karlovi jako Vrchní komoří a pobočník. Zemřel 13. srpna 1933 v Harrachově.

Zdroje:

Vlastní Archiv

Jiří Kristián Lobkowicz: Aristokrat s duší závodníka …, Miloš Hořejš, 2014, USBN: 978–80–204–3694–8

Historie a Vojenství 2/2010 – Jiří Rajlich, Letecká bitva národů

www.valka.cz

https://www.kuk-wehrmacht.de/regiment/ulanen/u11.html

https://www.geocities.ws/hjunkers/ju_j52pl.htm

https://vojenstvi.cz/vasedotazy_120.htm

https://www.vejr.cz/regiz/clanky/clanky2011.html

https://www.kuk-wehrmacht.de/regiment/ulanen/u11.html

https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/06/SI_34_s14-45.pdf

https://forum.valka.cz/topic/view/60644#375506

https://forum.valka.cz/topic/view/40663#156435

https://www.novanobilitas.eu/rod/radey-1916

https://forum.valka.cz/topic/view/49460#412491

www.historickaslechta.cz

Zeměbranecký hulánský pluk č. 2 – Landwehrulanenregiment Nr. 2

I./12.03.2025

   V roce 1883 byl založen Zeměbranecký hulánský pluk č. 2. Od roku 1886 posádkou ve Vysokém Mýtě. V roce 1890 byly postaveny jízdní kasárna.

Velitelem pluku byl od roku 1903 Oberst Karl Dammers, 1905 Oberst Jakob Taufel, 1909 Oberst Gustav Welschan, 1911 Oberst Emil Hofsass (1.

Zeměbranecký hulánský pluk č. 2 byl součástí 2. zeměbranecké jízdní brigády – 2. Landwehr-Kavalleriebrigade (Olomouc) spolu s Landwehrulanenregiment Nr. 4 (Olomouc). Brigáda byla součástí I. sboru – 1. Korpskommando (Krakov, velitel General der Kavallerie – pozdější Feldmarschall Eduard Freiherr von Böhm-Ermolli).

Výložky pluku byli Kaprově červené a knoflíky stříbrné.

Poznámky:

1)         Oberst Emil Hofsass (9. červen 1858 - 26. červen 1931 Blindenmarkt) v květnu 1881 nastoupil k Husarskému pluku č. 4 jako Leutnant. Do hodnosti Oberleutnant byl povýšen v listopadu 1886, po absolvování školy Vojenských jízdních instruktorů – Militär Reitlehrer Institut (k.u.k. Equitationsinstitut) (2. Zároveň opouští vojenskou službu. V roce 1888 je aktivován a nastupuje u Landwehr Dragonerregiment Nr. 1. V první polovině roku 1893 je převelen k Landwehr-Uhlanen-Regiment Nr. 3 a v listopadu 1893 je povýšen do hodnosti Rittmeister. V roce 1905 je povýšen do hodnosti Major a převelen k Landwehr ulanen regiment Nr. 6. Na konci roku 1908 se ujímá velení Jezdeckého divisionu tyrolských zemských střelců – Reitende Tiroler Landes schützen division (3. Tomu velí až do roku 1911, kdy se ujímá velení Zeměbraneckého hulánského pluk č. 2. O rok později je jmenován do hodnosti Oberst. K 11. listopadu 1916 je jmenován do hodnosti Generalmajor. V roce 1919 je penzionován.

Během své služby byl několikrát vyznamenán v roce 1898 Bronzene Jubiläums 1898 (Vojenská bronzová jubilejní pamětní medaile 1898), v roce 1905 Militärdienstzeichnen 3. Klase für Officiere, für 25 Jahre (Vojenský služební odznak 3. třídy pro důstojníky za 25 let služby), v roce 1905 Bronzene Militärverdienstmedaille (Bronzová vojenská záslužná medaile, zvaná Signum Laudis), v roce 1908 Militär Jubiläumskreuz 1908 (Jubilejní kříž z roku 1908), v roce 1911 Militärverdienstkreuz 3. Klasse (Vojenský záslužný kříž 3. třídy), Militärdienstzeichen 2. Klasse für Officiere (Vojenský služební odznak 2. třídy pro důstojníky za 35 let služby), v letech 1916 – 18 Ritterkreus des Franz Josef Ordens mit Kriegsdekoration (Rytířský kříž Řádu Františka Josefa s válečnou dekorací), Militärverdienstkreuze III. klase mit Kriegsdekoration zum Schwert (Vojenský záslužný kříž 3. třídy s válečnou dekorací a meči).

2)         Militär Reitlehrer Institut (k.u.k. Equitationsinstitut) škola pro vojenské jízdní instruktory byla zřízena v roce 1850 ve Vídni na adrese Landstraße ist der 3. Wiener Gemeindebezirk Ungargasse 60–62 a 69 (zahrada paláce rodu Harrachů). Institut vychovával instruktory pro společnou armádu tak i pro rakouskou část zeměbrany – Landwehr.

Zdroje:

Vlastní Archiv

www.válka.cz

https://www.mlorenz.at/Biographien/biographien.htm#HOFSASS_Emil

https://www.mlorenz.at/Bewaffnete_Macht/09_Landwehr/09_Landwehr_Kavallerie.htm

https://de.wikipedia.org/wiki/Reitende_Tiroler_Landessch%C3%BCtzen