II. část 2018

   V roce 2018 jsme si opět naplánovali potápění Chorvatsku.

Tak jsme konečně vyrazili (opět autem) i na druhou cestu po Sočském bojišti, kterou jsme nyní započali v Kobaritu (1 v trochu jiné sestavě. V roce 1915 se Italům zde povedlo překročit řeku, obsadit samotné město, ale byli zastaveni na hřebenech nad řekou Sočou ve výšce více jak 1 200 m/m.

Dopoledne (6.7.18) jsme si prohlédli museum v Kobaritu, ale od poslední návštěvy v roce 2011 se jen velice málo změnilo. Jen snad kavárnu naproti museu zrušili a vytvořili staveniště. Odpoledne jsme nad řekou (západně) navštívili třetí Italskou obrannou linii na výšině Tonovcov crad 412 m/m. V linii jsme našli i opevněný originální italský turecký záchod.

Průvodcem po Slovinském bojišti (opětovně krom mne) nám byl opět knižní průvodce Josefa Fučíka a Marka Pavlíka z roku 2008 a brožura Cesta míru (Pot miru), kterou jsem získal při předchozí (2011) návštěvě bojiště.

Další den (7.7.18) polovina expedice vyrazila o 1 000 m výše na trek na planinu Zaprikaj (východně od řeky). Zde je krásně zrenovované italské postavení – průchozí zákopy s cavernami, kulometné a dělové postavení. Celodenní výlet zakončilo čvachtání v Soči.

Třetí den (8.7.18) byl ve znamení přesunu po proudu řeky (v které jsme se tentokrát jen dvakrát koupali – přece jen byl začátek července). Nejprve jsme navštívili Tolmin, rodiště velkoadmirála – Großadmiral Antona Hause (2 . Mají pěkné lokální částečně i etnografické museum s pamětní deskou k návštěvě císaře Františka Josefa I. 12. září 1882 v Tolminu. Po obědě jsme se vykoupali v řece … a dorazili k Solkánskému mostu přes řeku Soču, vylezl na násep .... Původní most z roku 1905 a kamennou šířkou oblouku 85 je druhý nejdelší na světě (3.

Čtvrtý den (9.7.18) jsme vyrazili silnicí Kromberk – Ravnice, postavená císařskými vojáky Rakouska–uherska na postavení na Mont Škabrijel (San Gabriele). V této oblasti – Kras je vápencové podloží, které neudrží vodu. Tak si bojová postavení i potřeba velkého množství transportních zvířat vynutila, hledat nové prameny vody. Podél silnice se povedlo dva prameny najít. Větší byl pojmenován Franz Joseph Quelle  menší Erzherzog Friedrich Quelle. V nejvyšším bodě v sedle Vratce 400m/m se napojujeme na stezku, která vede přímo Rakousko–uherským zákopem. Z něho vybíhají okopy na střelecká postavení pušek i kulometů a na druhou stranu do polních krytů či caveren. Občas mineme postavení děl. Na vrchol Mont Škabrijel je to cca. 250 výškových metrů, první dvě třetiny na vrchol cesta vede zákopem, pak se od úbočí kopce (zákopu) cesta oddělí a pokračuje přímo lesem na vrchol. Kde je malí památník a kovová rozhledna. Ve vesnici Ravnice navštívíme vojenský hřbitov vybudovaný Italy v 30tých letech. Je zde pohřbeno celkem 598 vojáků exhumovaných z okolních hřbitovů obou stran. A ještě malý památník určeným slovinským vojákům padlí na Mont Škabrijel u obce Sleme s 305mm projektilem.

Poslední den (10.7.18) jsme si nechali na prohlídku měst Gorica – Nova Gorica, Ale hlavně na místní hrad s museem Velké války – Museo della Grande Guerra (Borgo Castello 13, 34170 Gorizia, Italy). V devíti suterénních místnostech je představena historie musea, Velká válka v okolí města, výstroj a výzbroj, propaganda a poslední místnost je věnována generálu Armando Diaz. Jsou zde vystaveny dokumenty, fotografie, osobní věci s jeho pracovním stolem s příslušenstvím a vyznamenání v čele s řádem Františka Josefa v třídě komtur. Vojenské museum je spojené s museem Gorice – Musei provinciali di Gorizia/Museo di storia ed arte – Museum historie a umění, kde se vystavují etnografické předměty tohoto kraje. Mimo jiné i sál věnovaný jednotkám Alpini, mužům kteří sloužili u těchto jednotek a pocházeli z okolí Gorice.

Odpoledne jsme byli nuceni vyrazit na jih do Chorvatska. Kde v okolí Puly jsme měli provést několik ponorů k vrakům, mimo jiné i k vraku italského torpédoborce Cesare Rossanol, potopeného 16. listopadu 1918 námořní minou (4.

No budu potřebovat minimálně třetí cestu, abych pouť podél řeky Soči dokončil. Jen doufám, že to bude dříve než za 7 let.

Fotogalerie:  Slovinsko – Putování za Velkou válkou II. 2018

Poznámky:

1)         Obec se proslavila Německo Rakousko–Uherskou ofenzivou v říjnu 1917, která prorazila Italské pozice a zahnala Italské jednotky až k řece Piavě 100 km vzdálené od řeky Soči.

2)         Großadmiral Anton Haus (13. června 1851 Tolmin – 8. února 1917 Pula) velitel rakousko-uherského námořnictva v letech 1913 – 1917.

3)         Most Solkan je 219, 7 m dlouhý kamenný obloukový most (viadukt) s délkou 85 m největšího oblouku přes řeku Soča u Nova Gorica ve Slovinsku. Je postaven ze 4 533 kusů kamenných bloků. Původně byl postaven v letech 1900 a 1905 a oficiálně otevřen 19. července 1906 Františkem Ferdinandem d’Este.

Brzo ráno 9. srpnu 1916 Rakousko–uherští ženisté zničili most 930 kg (Ekrasit), před příchodem Italů. Po skončení války, území připadlo Itálii a ty jej v letech 1925 – 27 opravily.

Během druhé války na most zaútočily minimálně 6x spojenecká letadla, ale most zničit nedokázaly.

4)       Cesare Rossanol byl italský torpédoborec (třídy Alessandro Poerio)  postavený v Janově v letech 1913–15, potopený po skončení války nárazem námořní miny. Jako jeho sesterské lodě Alessandro Poerio a Guglielmo Pepe byl pojmenován podle slavného neapolského člena kavalerie, který pomáhal bránit Benátky před útokem rakouské armády v roce 1848.

Zúčastnil se několika bojových operací, pokládal minové pole, bojoval s malými plavidly a letadly, doprovázel bitevní lodě. Dne 3. května 1916 se sesterskou lodí G. Pepe se střetl se čtyřmi torpédoborci třídy Velebit a 2. října 1918 ostřeloval Albánskou Draču, což byla také poslední bojová akce. Na konci války měl protiponorkovou hlídku před přístavem Pula a účastnil se jeho obsazení. Dne16. listopadu 1918 11:40 vyplul z Puly do Fiume–Rijeky, kde měl podporovat italské jednotky z praporu San Marco při okupaci ostrovů Kvarner–Primorje. Na palubě byl srbský nadporučík Frigat Eduard Malbohan. Ten měl přesvědčit Srbsko–chorvatské síly, aby nebránili italskému obsazení přístavu a ostrovů. Cestou u mysu Kamenjak, 2 míle od městečka Ližnjan najel do rakouského minového pole.

Výbuch utrhl 30m část zádě, která leží vodorovně na dně, 50m příď leží kýlem na horu, obě části jsou cca. 250m od sebe v 50m hloubce záď před přídí. Na palubě je nádherné kormidlo, malá nástavba se zaměřovacím dalekohledem, dělo ráže 102mm na zádí a 40mm uprostřed. Katastrofu  nepřežilo 93 mužů včetně kapitána Ludovico De Filippi.

Parametry lodě: délka 85m, šířka 8m, ponor 3,1m, výtlak 1 2701tum, max. rychlost 32 uzlů, dosah 2 400n. mil/13 uzlů, posádka 104 mužů a 5 důstojníků

Výzbroj: 6x102mm, 2x40mm a 8 torpéd