Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.                                                                  Verze 1 / 26.05.2019

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy, citace zúčastněných osob nebo cizí názvy.

Třetí „Černé“ či číslovky jimiž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.

     Jan Vysloužil narozen 18. června 1913 Plumlov, okres Prostějov Josefu Vysloužilu (1854–1922 Plumlov) továrnímu krejčovskému dělníku a matce Františce (1871–1944 Plumlov). Měl čtyři vlastní bratry (1. „Otec byl třikrát ženat a podle ústního podání mé zemřelé matky měl celkem 14 dětí. Nevlastní sourozenci zemřeli ještě před mým narozením. Můj otec byl domácím krejčovským dělníkem, zhotovoval kabáty za mzdu pro konfekční továrnu v Prostějově a domkařem. Rodina byla početná (5 dětí) a všichni jsme žili ve velmi těžkých poměrech vzhledem k nízkým mzdám a častému nedostatku práce. Před první světovou válkou dva nejstarší bratři pracovali u otce jako krejčovští pomocníci, další bratr studoval na reálce v Prostějově a já a malý bratr jsme byli ještě malí. Začátkem války narukovali tři bratři a můj otec pro pokročilý věk a nemoc přestal pracovat, takže naše rodina byla odkázána na obživu z několika měřic pole.“ (2

Navštěvoval 5. ročníků obecní školy, 3. ročníky (1924–27) měšťanské školy a 3 ročníky pokračovací školy zakončené výuční zkouškou kamenosochař. Od 1. ledna 1933 do nástupu na vojnu pracoval u firmy Josef Nechař kamenosochař Plumlov. Prvního října 1935 byl 182 cm vysoký mladík povolán k výkonu vojenské presenční služby k Olomouckému Pěšímu pluku 6, 2. praporu k jeho 4. rotě. Na konci roku 1935 byl zařazen do poddůstojnické školy. Z ní byl na konci března 1936 úspěšně vyřazen a přeložen k 5. rotě. K 1. červenci 1936 byl povýšen na svobodníka a k. 1. březnu 1937 povýšen na desátníka. Vojenská služba se mu zalíbila, proto se zavázal po ukončení vojenské prezenční služby k další dobrovolné činné vojenské službě. Závazek podepsal 1. října 1937 na dobu dvou let – stal se z něho délesloužící (3.

K 1. listopadu 1937 byl povýšen na četaře. Měsíc před mobilizací v době stupňovaného napětí byl přeložen k Hraničářskému pluku 18 posádkou v Novém městě nad Metují (4. Došlo k tomu 15. srpna 1938. Pluk obsazoval těžké objekty našeho opevnění v Orlických horách. Zde podle svých slov prošel zrychleným výcvikem v ovládání 4 cm pevnostního kanónu vz.36 a těžkého kulometu vz.37. Při demobilizaci začátkem prosince byl z novu přeložen a to k Pěšímu pluku 48 v Josefově. (5

Po okupaci byl 30. června 1939 z Československé Branné moci propuštěn. K 1. červenci 1939 byla Československá Branná moc oficiálně zrušena. Zároveň byl převelen – převeden k nově vzniklému (25. červenec 1939) Vládnímu vojsku protektorátu Čechy a Morava. Nastoupil 8. srpna 1939 ke 2. praporu, ke 2. rotě (6 v Rakovníku. Po dvou letech služby byl převelen na rodnou Moravu k 12. praporu v Lipníku nad Bečvou. Zde nastoupil 31. října 1941.

Ve službě vykonával od 18. ledna 1940 převážně strážní službu na železnici. Vladaři strážili mosty tunely i trať, kterou mohl domácí odboj poškodit či zničit. Zde sloužila nepřetržitě polovina stavu jednotlivých praporů. Druhá polovina se nacházela v kasárnách, při výcviku či na dovolených. Byli i několikrát vysláni pomáhat likvidovat domnělý nepřátelský výsadek. Pomáhali i při živelných katastrofách jako byli povodně a podobně. Jan byl 1. října 1942 povýšen na rotného.

Pro vzrůstající protiněmeckou náladu na území Protektorátu Čechy a Morava, padlo rozhodnutí v květnu 1944 přesunout prapory Vládního vojska do severní Itálie. Zde měli být krom ostrahy železnic (mostů, tunelů …), muničních skladů a podobně, nasazeny také do proti partizánských akcí. Přesunuto bylo 11 praporů, krom 1. praporu z Prahy, který tvořil Pražskou hradní stráž. (7

Z Lipníku nad Bečvou pod velením plukovníka Jiřího Hona (8, se navagónoval 24. května 1944 (9 a přes Brennerský průsmyk kde krátce zastavil 27. května 1944 brzo ráno, se vydal do Itálie, kam dorazil 29. května 1944. Prapor se ubytoval v kasárnách Trosseleriho v Savigliana. Zde měl čas se aklimatizovat do 15. června 1944, poté se přesunul prapor k Turínu, kde po četách či družstev prapor převzal strážní službu od německých vojáků či Italů věrných novému Mussolinimu režimu. Mimo železnici, závody firmy Fiat a továrny Dynamit–Nobel u Avigliano strážil 12. prapor sklady munice v San Frencesco, Rio Val Maggiore, Lombardore (10.

Rotný Jan Vysloužil ozbrojen karabinou Malicher vz. 95 s 40  náboji s bodákem a plynovou maskou (11. Měl se svou četou a velitelem poručíkem Miroslavem Portyšem (12 a dalšími 37 muži strážit muniční skladiště u Lombardore. Dne 25. června 1944 se dovídají (telefonem), že velitel jejich 1. roty a současně velitel čety štábní kapitán Moťka (13 odchází i s četou k partyzánům. Druhý den večer se k partyzánům přidává i četa poručíka Portyše  s rotným Vysloužilem. Odpoledne se k nim ještě připojí nadporučík Leopold Vrána (14 s 11 spojaři se zásobami pro jejich četu. Společně inscenují přepadení základny a na partyzánských vozech s oddílem partyzánů 49. Garibaldiovské brigády v čele s Guiseppe Vrione a polským tlumočníkem míří do Forno Canavese. (15 Jindřich Marek, Háchovi Melody Boys

Již 29. června 1944 se účastní přepadení Italské stráže v Cuorgné, kde získávají i 2 –3 minomety s náboji a další výstroj a výzbroj pro 80 mužů. Jindřich Marek, Háchovi Melody Boys

Zúčastnil se i největší bojové operace českých partyzánů z řad Vládního vojska v Itálii. Stalo se tak 11. srpna 1944 v údolí Vaľ Orco u Caresole Reale. Proti partizánské akci se účastnilo na 1 500 nepřátel, na obou stranách údolí se rozmístilo 57 českých vojáků a na 100 italských partyzánů. Při následné přestřelce zahynulo na 300 nepřátel a vážně zranili italského ministra propagandy Alessandro Pavolini (16 a velitele námořnictva hraběte Borghese (17. Zahynul i český voják četař Václav Cibulka (narozen 13. října 1919). Raněno bylo na 5 českých vojáků, mezi nimi i rotný Jan Vysloužil.

Jeho partyzánský nadřízený nadporučík Leopold Vrána v hlášení sepsaném na konci roku 1944 ve Velké Británií mimo jiné o partizánském boji uvádí: „Ztráty u italských partizánských jednotek byli značné. Způsobeny byly většinou neznalostí základních vojenských zásad, využití terénu, dokonalé využití zbraně …. Jindřich Marek, Háchovi Melody Boys / Historie a Vojenství 4/2006

Začátkem záři 1944 v postavení na Pesci Vivi se oddíl spojil s oddílem štábního kapitána Jana Moťky. A po dohodě s velením italské partizánské divize se 12. září 1944 vydali přes hory z Groscavall po stezce Colle di Ciamarella až 3 440 m/m do Francie do Bonnevalu s úmyslem vstoupit do Československé armády (113 mužů). O působení Československé jednotky ve Francii se dozvěděli od britských důstojníků, působící v roli poradců a zpravodajců u Italských partyzánů. Celkem se takto přes Alpy k naší armádě dostalo 15 důstojníků a 580 mužů (buď přímo do Francie nebo oklikou do Švýcarska). (18 Jindřich Marek, Háchovi Melody Boys

O měsíc později (5. října 1944) ve Francii si je vyzvedli důstojníci z Československé samostatné obrněné brigády (19 a automobily doplňovací roty byli převezeni do tábora v Guerrien. Podle Válečného deníku Československé brigády bylo 12. října 1944 dopraveno do tábora 43. britského doplňovacího praporu u Amiens 6 důstojníků a 239 mužů Vládního vojska. (20 Zde 13. (14.) října 1944 podepsali přihlášku do Československé zahraniční armády (21. Urychleně byli vystrojeni a posláni k Československé brigádě u Dunkerque, 25. října 1944 se takto 188 mužů původních příslušníků Vládního vojska hlásilo na velitelství brigády. Válečný deník Mezi nimi byl i četař Jan Vysloužil. O dva dny později byli zařazeni k jednotkám brigády četař Jan Vysloužil k 1. rotě Tankovému praporu 2 (22.

Československá samostatná obrněná brigáda byla od 8. října 1944 bojově nasazena při obléhání francouzského přístavu Dunkerque. Nově příchozí se tak měli možnost zapojit do druhého ze dvou největších útočných akcí brigády (průzkum bojem). Proběhly 28. října a 5. listopadu 1944 (23.

Od 16. prosince 1944 byl u Záložní tankové roty v Casselu, kde absolvoval kurz řidičů tanku a střelecký kurz. Ten ukončil 2. března 1945, kdy byl povýšen na rotného.

Na velitelství brigády dostali 7. května 1945 depeši o kapitulaci Německa k 0:01 hodin 9. května 1945. Kapitulaci Německé posádky podepsal její velitel admirál Friedrich Frisius 9. května po 9 hodině na velitelství brigády v obci Wormhout.  

Dne 12. května se brigáda počala přesouvat do osvobozeného Československa. Její tankové prapory se překročili hranice republiky 19. května 1945.  Podle záznamů se Jan vrátil do vlasti 21. března 1945.

K 16. srpnu 1945 byl propuštěn z činné služby. Ale již 3. listopadu 1945 nastupuje do Vojenské akademie jako frekventant II. ročníku tankového vojska v Milovicích. Dne 29. srpna 1946 byl úspěšně vyřazen v hodnosti poručíka tankového vojska s výtečným hodnocením, kdy skončil 2 z 64 posluchačů. Zároveň byl kmenově zařazen k 11. tankové brigádě (vznikla z Tankového praporu 1 z Československé samostatné obrněné brigády).

Ale díky výtečnému prospěchu byl přidělen k tankovému učilišti k náhradní rotě a jmenován velitelem čety II. ročníku vojenské akademie tankového vojska.

Bohužel 10. září 1947 ve 12. hodin zastřelil se ve vlečné dráze Milovice – Lysá n/L a smrtelně zranil slečnu Věru Veselou z Milovic. Pravděpodobná příčina nešťastná láska.

Za službu u Československé samostatné obrněné brigády byl vyznamenán:

Medailí za chrabrost č. dekretu 22 256

Medailí za zásluhy II. stupně č. dekretu 18 483 – udělena 1945

Československou pamětní medailí se štítky F č. dekretu 7 085 – udělena 1945

Britskou kampaňová medaile 1939 – 1945 (1939 – 1945 Star)

Dále byl vyznamenán Odznakem Československého partyzána a Italskou partyzánskou pamětní medailí Brigada Garibaldi.

Poznámky:

1)        Josef Vysloužil (1892 – 1918) vyučen krejčím, pracoval spolu s otcem jako domácký dělník na konfekci – zemřel koncem války ve Vojenské nemocnici – příslušník Rakousko–uherské armády

Vilém Vysloužil (*1894) za první republiky pracoval jako dělník na pile v Plumlově, člen KSČ, za Velké války upadl v Italské zajetí – příslušník Rakousko–uherské armády

František Vysloužil (*13. července 1897) ruský legionář stal se později poštovním úředníkem v Praze, za první republiky činný v Sociální demokracii, sloužil v Rakousko–Uherské armádě u Pěšího pluku č. 54 v hodnosti Gefriter – svobodník. Do zajetí padnul 10. června 1916 u  Černovic. Do legií vstoupil 21. června 1918, přidělen k 3. střeleckému pluku. S plukem se vrátil do vlasti 25. dubna 1920. Po návratu do vlasti, zůstal v činné službě v hodnosti rotmistr. V roce 1922 kvůli zdravotnímu stavu poslán do zálohy.

Alois Vysloužil (14. května 1903 – 20. června 1962) berní úředník, 1947 – 49 pracoval na velvyslanectví v Brazílii, po návratu na Ministerstvu zahraničních věcí

Bedřich Vysloužil (1907 – 1907) – zemřel krátce po narození

2)         Z životopisu Aloise Vysloužila, sepsaný jím osobně pro Ministerstvo zahraničí – archiv MZV fond osobních spisů. 

3)         Jejich úkolem bylo vycvičit nové ročníky vojáků. Délesloužící poddůstojníci nosili pásky v barvě zbraně na náramenících a manžetové pásky. Našily se 8cm od dolního okraje rukávu. Jeden pásek se nosil během prvních tří let pokračující služby, druhý po třech letech. V den nastoupení do prodloužené činné služby mu byla udělena Vstupní prémie 400 Kč za zavázané dva roky služby a pravidelná měsíční prémie 400 Kč k platu, který činil v hodnosti četaře 2, 50 Kč denně.

4)         Hraničářský pluk 18 vznikl až 1. srpna 1938 v  Novém Městě nad Metují. Velitelem se stal plukovník pěchoty Mikuláš Janovský. Pro obsazení těžkého opevnění, bylo třeba specialistů a zároveň naprosto loajálních a oddaných vojáků republice. Generální štáb rozhodl vytvořit Hraničářské pluky (vznikly pluky č.  3, 4, 6, 11, 17, 18 a 19). Jejich čety se formovaly přímo pro použití v konkrétním těžkém bunkru. Podle vnitřního vybavení bunkru se skládal přesný počet dělostřelců, kulometčíků i počet mužů, který měl bunkr obsluhovat. Hraničářský pluk 18 měl obsazovat 64 těžkých objektů Náchodského úseku. V září 1938 vznikl II. prapor (podplukovník pěchoty Antonín Šabata, obsazoval objekty N-S 53 až N-S 71) v Novém Hrádku s 4., 5. a 6. hraničářskou rotou s pomocnou, ženijní a telegrafní četou a III. prapor (podplukovník pěchoty Josef Tureček, obsazoval objekty N-S 78 až N-S 93b) v Náchodě s 7., 8. a 9. hraničářskou rotou taktéž s pomocnou, ženijní a telegrafní četou. Nebyly vytvořeny I. prapor (obsazoval by objekty N-S 23-47 a MD-S 1 a 2), V. prapor obsazující tvrz Skutina (484 mužů, objekty N-S 48 až N-S 52 a N-S 52a) a VI. prapor obsazující tvrz Dobrošov (571 mužů, objekty N-S 72 až N-S 77 a N-S 77a).

Po 15. září 1938 začal Hraničářský pluk 18 obsazovat dokončené objekty. Urychleně se montovali lafety, zbraně a další vybavení. Ty montovali jak specializovaní dělníci, tak i vojáci. Často pro nedostatek specializovaných lafet nebo zbraní se improvizovalo (závěsné lafety nahrazovaly na místě stlučené dřevěné stoly, děla nahrazovaly kulomety, těžké kulomety za lehké …). Stavební firmy pracovali 24 hodin denně. Vojáci naplňovali sklady municí, budovali se překážky všeho druhu (z ostnatého drátu, výkopy, záseky na cestách …). Na obsazených objektech probíhal urychlený výcvik obsluh zbraní. O několik dní později 23. září 1938 ve 22:30 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Budovaný pluk měl dosáhnout válečného počtu 1 004 důstojníků a poddůstojníků, 3 029 vojínů, za dva měsíce existence, za mobilizace dosáhl stavu 61 důstojníků, 18 rotmistrů, 20 délesloužících poddůstojníků a 1 813 mužů (poddůstojníků a vojínů prezenční služby nebo v záloze). Po přijetí Mnichovského diktátu následovala demobilizace pluku, která probíhala do počátku listopadu. 1938. Hraničářské pluky byly zrušeny na konci listopadu či na začátku prosince 1938.

https://www.brezinka.cz/uniformovana-skupina/historie-hp-18

https://www.bunkry.cz/clanek/1216

https://www.bunkry.cz/clanek/1217

5)         Informace pocházejí z Vojenského archivu – z fondu osobních spisů.

6)         Prapor Vládního vojska disponoval čtyřmi rotami (o 3 četách po 3 družstvech, jen technická měla 4 čety) v celkové síle cca. 480 – 540 mužů.

1. pěší rota (110 pušek, 121 bodáků, 7 pistolí, 9 automatických pistolí, 5 šavlí)

2. cyklistická rota (121 pušek, 130 bodáků, 1 pistole, 9 automat. pistolí, 2 šavle)

3. jezdecká rota (111 pušek, 127 bodáků, 11 pistolí, 9 automat. pistolí, 123 šavlí)

4. technická rota (70 pušek, 128 bodáků, 60 pistolí, 3 automatických pistolí, 5 šavlí), tvořená čtyřmi četami –  ženijní, spojovací, pomocnou a hudební (27 hudebníků).

7)         Vojáci z 1. praporu Vládního vojska v Praze, se v květnu 1945 zapojili do Pražského povstání.

Po odjezdu 12. praporu do Itálie, zůstal v posádce 12. praporu 1 vojenský úředník s několika muži z velitelské roty a cca. 2 muži na rotu, jež měli hlídat posádku a starat se o majetek praporu. Během podzimu a zimy je posílilo několik desítek rekonvalescentů z Itálie.

8)         Plukovník letectva Jiří Hon (14. ledna 1891 – 16. února 1970), ve 30tých letech velel postupně několika leteckým plukům. Jeho 12. prapor Vládního vojska disponoval při příjezdu do Itálie 22 důstojníky a 401 muži.

9)         Do dokumentů při odjezdu do Itálie uvedl jedinou příbuznou jistou Filoménu Přikrylovou z Plumlova. Číslo polní pošty 12. praporu v Itálii bylo 34 834.

Vojín vládního vojska dostával 12 lir denně a 650 protektorátních korun měsíčně, které se mu ukládaly v bance v doma, desátník 18 lir a rotný 25 lir (1 lira se rovnala 1 protektorátní koruně a ty 0, 1 marky).

Ceny potravin se lišily od města k městu: 1 kg ovoce 1 lira, 1 vejce 4 liry, 1 l vína 14 lir, 1 ks veky 10 lir, 1 pečené kuře 50 lir, 1 kg rýže 20 lir. Pokud nemohl být voják zásoben stravou od jednotky, měl nárok na stravné ve výši 90 lir.

Vojenský ústřední archív Praha – www.vuapraha.army.cz – Fond Osobních spisů

Háchovi Melody Boys, Jindřich Marek, 2003, ISBN 80–85280–95–7

10)       K 10. červenci 1944 desertovalo od Vládního vojska 15 důstojníků a 538 mužů mužstva. Proto bylo Vládní vojsko staženo z horských oblastí ovládanými partyzány do oblasti rovin Pádské nížiny. I 12. prapor byl po několika desercích 4 důstojníků a 118 mužů 15. července 1944 urychleně stažen k Milánu do oblasti Taino Como.

Po dalších dezercích cca. 100 mužů bylo Vládní vojsko v polovině září 1944 němci odzbrojeno a ze strážních praporů se staly prapory pracovní. Celkem se na 800 mužů z Vládního vojska přidalo k italským partyzánům.

Velitel 12. praporu  plukovník Jiří Hon byl zbaven velení (uvězněn Němci), nahradil ho major Komenda. Nasazováni byli na opravu železnice soustavně ničenou spojeneckým letectvem. Po odzbrojení byl v listopadu 1944 12. prapor nasazen u města Ostiglia a spadal pod velení 20. německé letecké divize. V dubnu 1945 byl prapor nasazen v údolí Adiže. Předtím opravoval železnici v okolí Sambonifacio. Po konci války byla z Vládních praporů utvořena Československá samostatná brigáda v Itálii o třech plucích, 12. prapor byl součástí 3. pluku (velitel plukovník Jaroslav Hanf).

V Čechách kolem 20. dubna 1945 byla posádka 12. praporu v Lipníku nad Bečvou zrušena a zbylé mužstvo bylo odesláno do Prahy.

Háchovi Melody Boys, Jindřich Marek, 2003, ISBN 80–85280–95–7

11)       Němci byli dozbrojeni o Italských několik těžkých a lehkých kulometů, několik desítek samopalů Baretta M 1938A a několik stovek ručních granátů na prapor. Rotného Jana Vysloužila 1. rota 12. praporu údajně dostala 6 těžkých a 7 lehkých kulometů a 200 granátů. Partizánská skupina rotného Jana Vysloužila na konci června 1944 disponovala 1 těžkým, 4 lehkými kulomety, 4 automatickými pistolemi (samopaly Baretta), pušky a 200 granátů.

Při přechodu k partyzánům vzali sebou na 1 000 000 nábojů.

Háchovi Melody Boys, Jindřich Marek, 2003, ISBN 80–85280–95–7

Historie a Vojenství 4/2006

12)       Poručík Miroslav Portisch (Portyš), narozen 6. listopadu 1918 v Zábřehu na Moravě. V roce 1940 nastoupil k Vládnímu vojsku, z důvodu hrozícího pracovního nasazení v Německu. Absolvoval školu důstojnického dorostu Vládního vojska v období od září 1941 do prosince 1942, po absolvování byl jmenován poručíkem. Po přechodu do Francie v září 1944, vstoupil do řad Československé armády na západě a byl poslán do Velké Británie, kde působil při výcviku nováčků. Po válce odešel z armády a pracoval na berním úřadu v Zábřehu na Moravě.

13)       Štábní kapitán Jan Moťka (28. prosince 1903 – 1970?) v letech 1923–25 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích  na Moravě. Před okupací sloužil u Pěšího pluku 15 v hodnosti štábního kapitána pěchoty (za okupace vdovec s rok a půl starou dcerou). Po okupaci a vzniku Vládní vojska byl v srpnu 1939 povolán ke 12. praporu vládního vojska v Lipníku nad Bečvou, s nímž v květnu 1944 odjel do severní Itálie jako velitel 1. roty. Dne 25. června 1944 zběhl s 39 muži stráže v San Francesco.

Po přechodu do Francie v září 1944, vstoupil do řad Československé armády na západě a byl poslán do Velké Británie, kde působil při výcviku nováčků.

Po návratu do vlasti sloužil v armádě až do konce 50tých let v hodnosti podplukovníka.

14)       Nadporučík Leopold Vrána (16. listopadu 1911–12. listopadu 1991) v roce 1936 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. Vyřazen byl 29. srpna 1937 v hodnosti poručíka telegrafního vojska a poslán k Telegrafnímu praporu 3 v Trnavě.

Po okupaci a vzniku Vládní vojska byl v srpnu 1939 povolán ke 12. praporu vládního vojska v Lipníku nad Bečvou. Zde byl zařazen do funkce velitele spojovací čety. V čele čety v květnu 1944 s praporem již jako nadporučík odjel do Itálie. Zde 26. června 1944 s nákladním autem a 11 muži své čety převážející zásoby do Lombardore četě poručíka Miroslava Portyše. Ten se se svou četou chystal přeběhnout k partyzánům.

Po 78 bojových dnech v řadách italských partyzánů a přechodu do Francie v září 1944, vstoupil do řad Československé armády na západě a byl poslán do Velké Británie, kde se stal zástupcem velitele výcvikové skupiny radiotelegrafistů v Barnard Castle. Po válce vystudoval II. ročník Vysoké školy válečné. Ale navzdory úspěšného zakončení 1. listopadu 1947 odchází zálohy v hodnosti podplukovníka a začal studovat dálkově farmacii na pražské Karlově univerzitě, kterou dostudoval navzdory komunistickému převratu.

15)       Od 12. praporu celkem zběhli 4 důstojníci a 118 mužů.

Ze stráže v Rio Val Maggiore 22. června 1944 desertoval poručík Vincent Smělík s 19  muži.

Ze stráže u továrny Dynamit–Nobel u Avigliano desertoval 24. června 1944 vrchní strážmistr Alois Pudlo a 10 mužů.

Ze stráže u San Frencesco 25. června 1944 štábní kapitán Jan Moťka s 39 muži.

Ze stráže muniční skladiště u Lombardore desertoval 26. června 1944 nadporučík Leopold Vrána s 11 spojaři a  poručík Miroslav Portyš a rotný Jan Vysloužil s 37 muži.

Háchovi Melody Boys, Jindřich Marek, 2003, ISBN 80–85280–95–7

16)       Ministr propagandy Alessandro Pavolini 27. září 1903 – 28. dubna 1945 jeho mrtvé tělo bylo pověšeno za nohy spolu s Benito Mussolini v Miláně.

17)       Junio ​​Valerio hrabě Borghese (6. června 1906 - 26. srpna 1974) druhorozený syn XI. knížete ze Sulmony, od roku 1923 navštěvoval Akademii královského italského námořnictva (Accademia Navale) v Livornu. Zúčastnil se druhé Italsko–habešské války. Za španělské občanské válce velel ponorce Iride, která byla vybavena miniponorkami. Dne 19. prosince 1941 v Alexandrijském přístavu jeho žabí muži dokázali poškodit bitevní lodě HMS Valiant a HMS Queen Elizabeth, torpédoborec HMS Jervis a tanker Sagona. Útok na několik měsíců ochromil britskou středomořskou flotilu.

V září 1943 po znovu nastolení Mussuliniho vlády se stal velitelem Italského námořnictva – Decima Flottiglia. Po válce byl odsouzen na 12 let vězení, v roce 1949 byl propuštěn a stal se významným neofašistickým politikem přezdívaný Černý princ. V prosinci 1970 musel uprchnout z Itálie, pro účast na nepodařeném převratu.

18)       Háchovi Melody Boys, Jindřich Marek, 2003, ISBN 80–85280–95–7

19)       Československá samostatná obrněná brigáda vznikla 1. září 1943 z Československé smíšené brigády, která vznikla ve Velké Británii po pádu Francie v červenci 1940. Na Britské ostrovy se podařilo evakuovat cca. 3 500 mužů z 11 000, kteří sloužili v 1.  divizi ve Francii. Významně byla doplněna právě na podzim 1943 příjezdem cca. 2 000 mužů ze Středního východu  – 200. Československého lehkého protiletadlového pluku.

Řada vojáků také odešla, například k Československým leteckým perutím v RAF, 99 vysazených parašutistů do Československa (dalších 22 zařazených do výsadkových skupin, ale pro konec války nenasazeno) několik důstojníků u jednotek Svobodných Francouzů či několika desítek důstojníků poslaných k armádnímu sboru v SSSR.

Brigáda se vylodila ve dnech 31. srpna až 9. září 1945 v umělém přístavu Mulbery v Arromanches v Normandii pod velením brigádního generála Aloise Lišky. Poté prováděla pokračovací výcvik v prostoru Calais na základě nově získaných zkušeností z bojů ve Francii. Dne 3. října 1944 dostala brigáda rozkaz, přesunout se do prostoru Dunkerque, vystřídat 1. kanadskou armádu a střežit německou posádku, obklíčenou v přístavu Dunkerque. Německé síly čítali cca. 12 000 mužů. Úsek byl 26 km dlouhý a 8 km široký, převážně uměle zatopený.

Do návratu brigády do republiky v květnu 1945, padlo a zemřelo na 192 Československých vojáků, kteří jsou převážně pohřbeni na hřbitovech v La Targette a Adinkerke ve Francii.

K 1. říjnu 1944 měla brigáda 243 důstojníků a 4 095 poddůstojníků, vojáků a na 150 tanků. Po doplnění vojáky z vládního vojska a zajatců německého Wehrmacht (bývalí příslušníci Československa – sudečtí němci kteří o to požádali), měla brigáda ve stavu k 8. květnu 1945 321 důstojníků a 5 673 poddůstojníků a vojáků.

20)       Vojáci Vládního vojska byli přijati v hodnostech o jeden stupeň nižší. Celkem bylo převedeno k československým jednotkám ve Velké Británii 15 důstojníků a 580 mužů. Důstojníci byli posláni do Velké Británie a většina poddůstojníků a mužstva byla přesunuta k Československé samostatné obrněné brigádě u přístavu Dunkerque.

21)       Při vstupu do československých jednotek ve Velké Británii mu bylo uděleno osobní číslo W–148.

22)       Velitelem Tankového praporu 2 byl plukovník generálního štábu Ferdinand Šeda, velitelem 1. roty Antonín Sedláček, zástupce kapitán pěchoty Jan Holeček, styčný důstojník poručík Bohumil Snížek. Veliteli čet byli poručík Josef Klain a podporučík Ladislav Fišer.

Plukovník Ferdinand Šeda narozen 24. září 1899 Křenovicích. Sloužil jako velitel čety u 4. roty Pluku tyrolských císařských myslivců č. 1 – 1. Tiroler Kaiser Jägerrregiment v hodnosti poručíka. Po vzniku Československa sloužil u Hraničářského praporu č. 7. Po roce 1933 sloužil u 7. divize v Olomouci. Ve Francii velel 1. praporu u Pěšího pluku 2. Ve Velké Británii sloužil v několika velících i štábních funkcí. Absolvoval útočný, parašutistický a dva tankové kurzy. Dne 1. září 1943 převzal velení nad Tankovým praporem 2. V červnu 1945 byl ustanoven velitelem 12. tankové brigády, která vznikla na základě Tankového praporu 2. Na jaře 1949 odešel do exilu.

23)       Při útoku a ústupu z 1. roty Tankového praporu 2 28. října 1944 zahynulo 5 mužů a 12 zraněno. Poškozeno bylo 5 tanků a zajaly 119 nepřátel.

Při útoku a ústupu z 1. roty Tankového praporu 2 28. října 1944 zahynulo cca. 10 mužů a cca. stejný počet byl raněn. Zničeno bylo i 5 tanků 1. roty. Zajato bylo na 120 nepřátel.

Válečný deník, Ivan Procházka, 2006, ISBN 80–7278–353–X

Zdroje:

Háchovi Melody Boys, Jindřich Marek, 2003, ISBN 80–85280–95–7

Historie a Vojenství 4/2006

Válečný deník, Ivan Procházka, 2006, ISBN 80–7278–353–X

Vlastní archiv (Rodinný archiv)

Vojenský ústřední archív Praha – www.vuapraha.army.cz – Fond Osobních spisů

Ministerstvo zahraničích věcí – archiv MZV fond osobních spisů.

https://www.vhu.cz/

www.valka.cz

www.wikipedia.cz