Fähnrich Alois Marel – Velká válka

Tažení na Balkáně a cesta do zajetí v Karpatech – II. část

Listopad 1914 až únor 1915

V článku jsou použity převážně originální texty, které psal Alois Marel formou dopisů svým blízkým a deník, který psal právě v době Balkánského tažení v roce 1914. Tuto pozůstalost (deníky, korespondence …) po plukovníku Aloisu Marelovi – poskytla jeho vnučka Pavla Marelová.

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.                                       Verze 1 / 1.9. 2012

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě, nebo jednotce.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob (eventuelně hodnosti a názvy).

Třetí „Malé“ jimž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.

Listopad 1914

Z dopisu rodičům, psáno 2. listopadu 1914, Rogatice:    „Peníze nepotřebuji, není za ně co koupit, ze začátku se bralo kde co bylo a kde nebylo není možno ani za peníze koupit. Jsme nyní v kasárnách. Jest mi nyní dobře, ale jedno mě nyní trápí. Vši máme srbských jako psi, ale zbavit se toho není možná věc, tak to daleko přivede člověk ve válce. Prádlo mi nezasílejte, nám přišli dary. Též jsem podědil.“

Z dopisu bratru Jaroslavovi, psáno 3. listopadu 1914, Rogatice:    „Mě se milý hochu teď dobře, jíst je dost. Ovšem člověk musí býti šikovný a sám se o to postarat. I vína bylo – i salám, zavařeniny atd. Žili jsme pár dní jako bozi, jen jedna věc se mi nelíbí, hejna cizopasníků, dotěrných zvířátek nás otravuje a není možné se jich zbavit. Inu nepřítel, ale střílet naň nemohu. Tyto dva svátky jsem strávil dobře i kavárnu jsem navštívil, jinak tu není co nakoupit. Vše Srbové vyklidili, no za to jsme jim vyndali paty.“

Z dopisu rodičům, psáno 7. listopadu 1914, Rogatice:    „Zasílám zde malí paket domů. Když jsem přišli sem do městečka Rogatica, vypudivše odtud Srby, kteří zde po 5 neděl hospodařili. Tak jsem našel v jednom domě sbírku pohlednic. Bylo mi jich líto tam nechat, proto jsem je vzal sebou. Bylo jich více, ale rozdal jsem též, neb jsem tehdá ještě nevěděl, že zde zůstaneme, a že to budu moc zaslat domu. Překrásných knih a obrazů tam bylo plno, ale přece to nemohu tahat v tornistře sebou. Mám dost svého. Přece jest jen výhodnější tahat sebou o kus chleba víc a pár konzerv, na které jsem si již zvyknul. Dřív jsem se na ně nemohl ani podívat, hlad jest prý dobrý kuchař a tak bylo často i nám. Ty karty (mapy) již potřebovat nebudu.

Potom jsou tam patrony turecké, ruské a ta jedna jest srbská, tím střílí na nás Srbové. Ta jedna velká patrona, jest tzv. Komitadž patrone. Má 10mm kalibr, těmi starými kvéry jsou ozbrojeni ti civilisti, kterých je mezi Srbským vojskem plno. Tu když dostanete do těla, tak už se můžete poroučet. Chytne se každého brant, zrovna tak jako od šrapnelů a granátů. Koule jest totiž u této olověná, omotaná papírkem a uvnitř je jakýsi loj. Turecké poznáte, mají na spodku turecké písmo. No to jest tedy ta munice pro nás. Naše poznáte, to je zase zob pro ně. Prosím na ty karty mi dejte pozor, schovejte mi je. Dáli Alláh a já se zdráv navrátím, budu to mít jako upomínku. Snad mi bude dána ještě příležitost a budu moci zaslat ještě různé věci.

Najdete v tom paklíku, karty nepopsané, zamazané ty jsou ze Srbska, to je Loznice. Tam jsem byl, když jsme byli v září v Srbsku, 15 km před Valjevem. Loznice je město, má 8 000 obyvatel. Město je od naší artilerie úplně rozbito a spáleno, ale stálo nás též mnoho krve. Nejsou ani Srbové zbabělci, v Bosně nám Loznici a Šabec zase oplatili. Tu vyrabovali vše, Rogatici a Vyšegrad vypálili.“

Z dopisu rodičům, psáno 8. listopadu 1914, Rogatice:    „Včera jsem Vám zaslal pak s přiloženým dopise. Moji dnešní nedělní náladu jsem měl zasvětit mému povýšení na kadeta aspiranta, ještě se dvěma zbývajícími kolegy u našeho regimentu, překvapilo mě to. Zítra budu poslán k kompagnii jako zugskomandant (velitel čety). Vím určitě, že mi tam nebude tak dobře, jako doposud na mém starém místě, ale není pomoci. Ráno jdeme dále.“

Z deníku psáno 8. listopadu 1914, Rogatice:   „U Hauptmann Wimmer jsem denně. Najednou to přišlo – a to dvakrát. Abmarsch (odchod) a Beförderung (povýšení). Pravděpodobně byl předtím Kadettfeldwebel (Kadet s hodností Šikovatele). Jsem Kadett Aspiranten, nechce se mi – moc se mi stýská opustit toto místo. V den odchodu, ráno přijdu se zapakovanou tornistrem ke kompanii a převezmu třetí zug. Loučil jsem se teskně s Brigádou neb jsem věděl co to znamená ztratit toto místo. Demetr jest též přidělen ke 4 kompanii. Fähnrich Konvalinka (říkali jsme mu Kali) byl žid, maďarský slovák. Ale velice dobrý a veselý kumpán. Mužstvo ho mělo rádo. Říkal jim vy kurvy. Jediné co jsem po sobe zanechal u Brigády, bylo 5 konzerv, které jsem nemohl unést a prošívaná deka. Do Vyšegradu prý jedeme. Opravdu jdeme tou samou cesto až do Hav Pešusiči, když tam zastavíme, jdu se hlásit majorovi spolu s ostatními kolegy. Něco se chystá, na uzdě držet mužstvo, přísně nakázáno. K večeru přijdeme do vesničky napravo od vesnice Agarev, 4 Kompanie jde první . S Oberleutnant který je aktivním, s kterým jsem žil v dobrém přátelství, jdeme slabě Gesichert. Gruppierung (seskupení) jest všechno. II. Baon je napravo od nás. Zugen (čety) jsou rozděleni po chalupách. Regiment komando jest ½ hodiny. Přeca se zatím dostal k trénu. Ke 2 Kompanii přijde Smirenberg, který doposud snad nikde nebyl, jest též Kadett Aspiranten. Zde ležíme tak týden, jsouce přesvědčeni, že zde budeme zůstati. Budeme však forsirovat potřetí Drinu. Četné patroly dolů k řece, kde je český Landwehr z Plzně. Jsem též s Zugen, určeni na práce a sice nosit rakve. Leichter Rästr Tak jsme říkali pontonům a loďkám na břeh Driny.

Každý den čekáme, že bude alarm a budeme sestupovat k Drině. Před kterou jsme měli jakousi hrůzu, vše je dole připraveno. Ing. měl kontrolovat vozy. Od druhé kompanie jde Fähnrich (ten malý) Vulgo Zupašz s patrolou přes řeku. Naleznou však nikoho. Třetí kompanie jde jak Nachrichten (zpráva) za Drinu do Vyšegradu. Companie komandant (Wimmer) onemocněl – přijde Kasumovič, tedy žid z Fiume, nepamatuji si už jak se jmenoval. Trotl. Přijde Alarmmarsch opouštíme i tu hezkou Fatimu, s kterou jsme sedávali u ohně. Jdeme nazpět a uhýbáme potom polní cestou do Vyšegradu. Tam už nedojdeme ten den a zůstáváme za strašlivé tentokrát sněhové vánice.“

Z dopisu rodičům, psáno 12. listopadu 1914:   „Odešli jsme už z Rogatice dnes třetí den, sedíme v Bosenské vesnici. Sedím celý den s kolegy u ohně a krátíme si dlouhou chvíli vypravováním.

Jsem nyní přidělen k 4 kompagnii jako zugskomandant.

Počasí je dosti pěkné, noci chladné, ale jsme v chalupách kde si necháváme zatopit. Mám dobrou nepromokavou deku s celtou (plátnem nepromokavým), kdyby jeden měl jít spát ven, tak myslím že bych tu už nebyl. Kufr můj je v Otočaci, mám u sebe asi 80 korun.“

Z deníku, psáno koncem listopadu 1914:    „Pomocí průvodce se dostaneme na severovýchod. Cestou jsme upadli do prudkého ohně pušek Černohorců, které byli umístěny nám přímo nad hlavami. Takže jsme byli úplně bezmocní. Naštěstí měli krátké ale trefy a spustila se neprůhledná mlha. Stále jsme čekali, že narazíme na náhlý odpor. Drápali se do kopce, až nám četné krůpěje padali do čela i tváří. Tmavý pruh jakási kolena se objeví před námi na hřbetě. Brzo poznáváme, že to jsou naši a sice Ldst. jdeme stejnou direkcí. Chvílemi se ozývá prudká střelba napravo, zase nalevo, na nás stále nic. Dosáhneme vrcholku hory, jsme 1158m vysoko. Doktoři zůstávají na cestě stát, toť předtucha, že v nejbližších chvílích budou zaměstnáni obvazováním jiných raněných. Děláme Schwarmlinie hustou. Ldst. jest Reserve. Nepostupujeme ani pět minut, tak po mírném svahu, když se ozve ohlušující rachot první salvy. Vše trvá sekundu. Skočím za strom a zaznamenávám schiesen (střelba) už před tím mi prolétlo pár kulí kolem hlavy ze zadu od vlastních skrývajících a kryjících se a střílejících ze zadu. Černohorci byli 50m od nás. – Pár sekund trvalo příšerné střílení. Náhle to utíká na naší straně a Feuern (střílet), Stellen Hornist (styk trubač). Šturm – a hurráh – hromové hurá ozvalo se bosenským hlasem. Dávají se útěk, 17 jsme jich zajali. 2 raněný upadli do zajetí. Postupovali jsme po hřbetu. Černohorci ze všech stran ustoupili. Snad 25 raněných a mrtvých měli naše 2 prapory. Kam jdeme nevíme, zůstane celá kolona stát. Procházíme opuštěné pozice, ještě s dohořívajícím ohněm, černý sníh od střelného prachu. Byla to malá pevnost tento vrch. Přespíme v lese u ohně. Brzo ráno se dáváme na pochod, který stále vázne. Ovšem jako vždy Ldst. jest na pochodu prvním, v táboře poslední. Kolega Demeter jest poslán na patrolu. Na cestě za ½ hodiny jsem volán ku brigadýrovi.   „Běžte rychle se vzkazem k II. Baonu!“ Odešel jsem. Potkal za hodinu Demetera. „Kam jdeš? Nazpět. Kams šels? K druhému Battalionu. Tamtéž.“ Jdeme spolu. Cesta prý není dobrá. Vzali prvního průvodce Turka, byl to však Srb. Přijdeme na pláň, mezi dvěma horskými hřbety. Na jednom levém byli naši, na pravém podle nás nic. Ale že tam přece byli, ucítili jsme hned na to, když četné hrozivé koule nám poletovaly nad hlavami. Bylo to rachocení Mg (kulometu). Rozběhli jsme se do nejbližšího mrtvého pole. Jen já a náš průvodce, zůstali na místě uprostřed pláně. Byl to jediný stromek za který jsem si lehl, Turčin začne naříkat. Dorozuměl jsem se s Demeterem, že půjdeme na levý kopec nazpět. Za prudké střelby toš šťastně provedeme. Příjemné to ovšem nebylo. A když jsem přišel na horu bez lidí, ukazuje mi Oberleutnant N. postavení nepřítele. Byl jsem poslán nazpět. Na nepřítele vyrazila compagnie z II. Baonu. Darazil jsem ke svým lidem. Před námi na kopci se silně střílí. Neumožňuje se tam přesunout neb ta stráň je příkrá. 

S ostatními ležím na Hilfsplatze i s aspirantem medikem, jest zde mnoho raněných. Odcházím ke kompanii, ale nemusím, vracíme se do Vyšegradu s dr. od našeho Bataillon. Potkov už odešel. Angriff den na to se nepodařil. Byl jsem maroden 2 dny. Když přešla bouřka, šel jsem nazpět k sobě. Nezapírám, že jsem tenkrát záviděl Demeterovi,  jelikož dostal lehkou do ramene. Byli to mizerné doby, zima velká na sebe jsem nic teplého neměl, nazpět nespěchám. Píši domů několik lístků jdu nakoupit čokoládu a suchary za Drinu. Most se staví. Dnes přišla pomoc jakýs Landsturm. Jdeme tři nazpět Italian, Slovák (padl v Srbsku)  a kadet aspirant z Fiume. Radši pomaleji než rychle. Přijdeme do Dmuska. Tam zůstaneme na noc, já s naším Rech. Unt. u pěkných sukní. V poledne druhý den jdeme dále, když však přijdeme na ta místa, kde byl náš Baon, vidíme že tam jest Ladst. Jdeme za temna, brodíme se sněhem až do 10hodin. Stanuli jsme v dřevařské boudě, kde se naložilo do několika ohňů, byl tam obrf. Průta s koňmi. Najednou začala prudká střelba, mnohá koule prorazila dřevěnou stěnu a letí nám těsně nad hlavou. Rychle jdem odsud na Befehl Baonkommando, znovu cestou na zpět. Zde potkám Lache, který vandruje se Sanitou na horu. S Vikodičem zůstaneme dole u řeky, v chalupě spát. On jde ráno do Drinoska, já jdu nahoru za kompanií. Po poledne jsem přišel k Brigade Kommando a k pozicím artilerie. Našel jsem zase známé oberarzt (vrchní lékař, zde však míněni medici),  ať tam zůstanu do příštího dne. Bude bez toho Augriff (útok). Zůstal jsem u Lache.“

Z dopisu rodičům, psáno 17. listopadu 1914:   „Dostal jsem od Vás lístky do Rogatice, nebylo nás tam však více. Neb o našich pohybech rozhodují Srbové. Odešli jsme nahoru a půjdeme dále východně. Valjevo velká pevnost je v našich rukou. Ve vesnici ve které píši jsme již týden, který jsem proležel na slámě, v jedné bosenské vile s tisíci nepřátel v podobě štěnic. Za 10 krejcarů svíčku jsem spotřeboval, než jsem je tak z polovice vypálil. Dostali jsme se sem přes ohromné kopce. Dnes v té době válečné dožil jsem se 21 roků věku svého. Snad nebudu svoje příští narozeniny slavit v poli. Pište na polní poštu 307.“

Z dopisu rodičům, psáno 18. listopadu 1914:   „Dnes sedíme v selské vesnici s ostatními compagnii oficíry, bavíme se a pijeme čaj. Za pár hodin můžeme odejít a bude nám hrozně bídně, tak to jest dnes náš život. Je-li teplo a bezpečně, druhý den na to zoufalá pozice, zima, hlad a válečná náleda. Přes noc nám napadlo hodně sněhu a sněží dále. Málo jsem nachlazen, ale to jest každý. Zimní prádlo mám, a přijdeli nové, špinavé zahodím a oblíknu nové.“

Z dopisu rodičům, psáno 21. listopadu 1914:   „Jdeme do Srbska po čtvrté, co se týče  mojí osoby. Dnes jsem ve Vyšegradě a jdeme za hodinu dále. Jsem tu už po čtvrté. Sněhu jest dosti už a zima též. Dnes překračujeme hranice, ale bez odporu. Číslo naší pošty je 307, naše brigáda.“

Z dopisu rodičům, psáno 26. listopadu 1914:   „Jsem dosud živ, ale nemocen jsem, totiž nachlazen a bolí mě stále na prsou. Jsou to hrozné štrapace, není to tak lehko k vydržení. Budu se hlásit nemocen zítra, až přijdu k doktorovi, snad mě uzná. V momentě co píši, létají kulky nad hlavou, bohudík dosti vysoko. Jsem už blízko černohorských hranic, nevím půjdeme-li stále přes. Ležíme v lesích, ani často nesmíme zapálit oheň a tak třesoucí trávíme celou noc. Kdyby jen už byl konec. Jak to bude přes tu zimu, nedovede si nikdo představit. To není k přestání.“

Z dopisu rodičům, psáno 28. listopadu 1914, Vyšegrad:   „Ležím dnes již třetí den ve špitále ve Vyšegradě, mám bronchitis. Nevím ještě půjdu-li dále do Sarajeva, neb zůstanu pár dní zde a zase nazpět. Málo kdo nemocný jest uznán, čepici dolů před raněným. Zemřít prý musíme všichni. Vyháníme dosud Černohorce z Bosny. Jsou čtyři companie před černohorskou hranicí. Těžko se šibují na zpět, drží se statečně. Zkusíme s nimi mnoho zimy, sněhu, bůh dej aby byl už konec tak nebo tak.“

Z dopisu rodičům, psáno 29. listopadu 1914, Vyšegrad:   „Jedu dnes nazpět, ač sláb a revma v nohou. Jsme jen už tři kolegové dohromady. Včera mi odešel můj kolega od  kompanie raněn do nemocnice, ale naštěstí lehce. Za tři neděle jest zdráv a dostane 4 neděle urlaub, bude tedy na vánoce doma. Šťastný to člověk.“

Z dopisu rodičům, psáno 29. listopadu 1914 odpoledne, Vyšegrad:   „Dne 29/11 jsem z Vyšegradu odjel nazpět ke kompanii. Nenašel jsem ji však doposud neb změnila dvakráte svoje místo. Jsme na těch ohromných kopcích, to je pro opice a kamzíky. Zima je velká, spoustu lidí odchází do nemocnice s omrzlýma nohama. Jest to zde hrozně bídné, od světa docela odříznuto, komunikace žádné, jen mizerné horské stezky. Dnes nejdéle zítra padne zde rozhodnutí, neb ležíme již 11. dnů na místě a nemůžeme dál. Rád bych už nějaký konec viděl, neb to je nesnesitelné. Ranění umírají, neb jim nastydnou rány a špatně se hojí. Šťasten jest můj kolega, ten už je v Sarajevu s prostřelenou rukou a dostane 4 neděle dovolenou.“

Dne 5. listopadu započal další útok na Srbsko. Tentokrát již z pozic v Srbsku obsazených v září 1914. Přes silný odpor protivníka 5. a 6. armáda pomalu postupovala. Alois a jeho Infanterieregiment Nr. 79 se ho nezúčastní, je stále nasazen v horách v Bosně.

Prosinec 1914

Z deníku 2. prosince 1914:   „Den Augriffu na nebetyčnou Vichru 1218m vysokou. Hned za svítání to vše začalo najednou. První ranění přicházejí brzo. Artilerie prý střílí dobře. K polednímu jsou naši nahoře se značnými ztrátami. Byl jsem již na cestě.

Vidra. Malý hřbitůvek, as 20 Černohorců zde leží zahrabáno. Deckungy jsou špatné. Ruka uražená leží na jednom z nich. Všude krvavé fleky. Artilerie naše prý střílela přímo do deckungu. Přes Vichru jdeme do nejbližší vesnice, jest už tma. Vlezeme do jedné chalupy k Srbovi, blech a vši bylo strašně. Na podlaze ležíme s několika infateristy. Byl jsem rád, když zase začalo svítat a my mohly dále.“

Z deníku 3. prosince:   „Po cestě krásné partie. Před námi v údolí dvě zelené vlny stromů, vedle něho na četných místech pobořené domy. Vidíme zdálky Uvac poslední naši železniční stanici. Na druhé straně Limu, opět hory toť už hranice sandžaku Nov. Pozan. A napravo hranice černohorská. Mineme tureckou vesnici opuštěnou a pobořenou, zde vezmeme direkci a vlevo do srázné stráně. Na cestě dostává oberst jakousi zprávu od husarů od naší Brigády. Za hodinu zůstaneme stát Rast, Befehl (odpočinek, rozkaz), mluví se že dostaneme na 14 dní prázdno. Befehl přišel jdeme nazpět, každý si myslí, že jdeme do Vyšegradu. Toho dne se vůbec nezastavíme dlouho do noci, mnoho lidí zůstalo v zadu neb únavou a hladem nemohli dále. Našel jsem se zase s Pišem a ještě jsme ztratili Verbindung (spojení), šli falešnou cestou. Druhý Baon už u ohňů a my ještě běhali po lese, nevědouce kudy a kam. Střílel jsem z revolveru na znamení Prvnímu Baon. Konečně se vrátil. Seděli jsme celou noc u ohňů, já jsem též spal, zabalen do deky. Ale mizerně, přec jsem byl k smrti znaven. Ráno byl za tmy „Auf“, loučil se na to s námi Oberst Sarpelus, opouštíme prý jeho Brigádu a přál nám mnoho štěstí v další trampotě a v dalších bojích.“

Z dopisu rodičům, psáno 3. prosince 1914:   „Dnes 2. prosince zde byla obrovská bitva, krutá – mnoho stála na obou stranách. Černohorci byli opevněni na velikém kopci, před kterým jsme leželi 11. dnů, útočíce několikrát v té době, ale marně. Až dnes byl vzat všeobecným útokem. Teď ležím v celtu, jest už 11. hodin v noci, v blízkosti slyším sténání těžce raněných, mezi nimi jeden Černohorec (leutnant) sténá hrozně. Chlapíci jsou tito, nebojí se ani šturmu na bajonet, utíkající z dekungu ještě střílí a trefují dobře. Nevím půjdeme-li přes hranice dále. Bělehrad padl. Teď jdu na zpět, dnešní noc trávím u brigády, kde mám u sanity známého ze studií. Zítra ráno jdu ke svojí kumpanii.“

Z deníku 4. prosince:   „Dali jsme se na pochod, ještě jsme té naděje, že jdeme do Vyšegradu, neměli jsme rast (odpočinek), nedostali jíst a šli až do večera. Romantická cesta, konečně jsme přešli na silnici vedoucí do Vyšegradu. Byli jsme pak ubytováni v opuštěné vesnici od civilního obyvatelstva. Dostalo se menage. Dostal jsem i pakket z domu s prádlem. Které jsem honem natáhl.“

Z deníku 5. prosince:   „Za tmy dále k nepříteli. Po silnici, uhýbáme na trať, procházíme mnoha tunely, stále po trati, tak až na hranici Srbska. Kterou překročíme o 1 hodině odpoledne. Myslím bezdečky na to, půjdu-li ještě nazpět přes hranici, to že snad bude už konec války, různé myšlenky my prolítli hlavou. Srbové před námi neutíkali, vše zůstalo. Opět ty urovnané vesnice, rakije, sýr atd. Moc máme naspěch, jest to hnusné tempo. Po ohromné serpentině míjíme bývalé srbské pozice, výborně položené na strmé, nepřístupné stráni. Vesnice tiché zůstává vojsko naše zde. Spoustu padlích vidět na dřevěných křížích podstavcích na kraji vesnice. O ½ 11hodiny v noci namáhavě hledán quartier pro sebe a spol. Není vidět ani na krok. Zdá se mi, že jsem tenkrát spal na třískách truhlářských a výborně. Zatracený a prokletý najednou až alarm nás vyburcovalo ještě před 5 hodinou. V 6 jsme už na pochodu, na Užice. Pozdě odpoledne se I. Baon řesouvá z Užice. 2. a 4. kompanie pod velením Hauptmann Kasumovič Michael uhýbá cestou nalevo od silnice na kopec. Večer jsme se celá 4. kompanie ztratili, Hauptman Kasumovič strašně spěchal, aby se mohl orientovat ještě za světla, což se mu už nepodařilo. Co jsme nahledali, napískali, znamení elektrickými svítilnami dávali, nic platno. Pryč byli. K půlnoci na nějakém vršku světlo. Jsou to Srbové – jsou to naši. Dvě patroly odešli, ale ani jedna se nevrátila. Šli jsme tedy všichni, ať už je to přítel nebo nepřítel. Hauptmann Kasumovič jsme našli, ani nevěděl, že se dvou kompanií přivedl pouze jednu. Měl jsem dienst (službu).“

Z deníku 6. prosince:   „Můj Zug má exponovanou pozici. Přidán mi jeden MGA (kulomet). Prudká artileristická střelba začala hned za svítání. A sice napravo od nás za Užici, kterou poněvadž je za kopcem nevidíme. V dáli před námi se bělá Poziga a za ní Šačak odkud naši začali utíkat, při silné offenzivě s nahromaděnými Rezervami. Den jest krásný podzimní, slunko příjemné hřeje. Čekal jsem čekal až se před námi objeví srbská infatérie. Neobjevila se před, ale později za námi v zádech. Srb s uraženou rukou, nás po srbsku pohostil teplým chlebem, sýrem, špekem a rakijí. Byli jsme mu za to vděční, nejedli jsme tak dlouho s chutí. Byl tam Petkov, Mayer, Milkovič. Mayer si koupí koně, aby mohl rychleji pryč při Rückzug. Známe už že půjdem nazpět. Navečer jsme viděli mašírující kolonu po březích před námi. Večer po tom četné ohně. Až v 10 hodin dostaneme zprávu od Hauptmann Kasumovič, že půjdeme zpět, bychom byli připraveni. Stáhl jsem Zug zpět. Dali jsme se na pochod, vyčkavše Landwehr z Plzně. Jdeme bez překážek až do půlnoci, kdy přijdeme do lesa. Pár výstřelů ze srbské pušky a to ze všech stran. Zdálo se že jsme úplně obklíčeni. Stanuli jsme oheň, chystali lože, ale hned zase uháněli, když nám přelítlo pár fičících kulí nad hlavami. Byla hrozně studená noc. Sněhu tam bylo hrozně, mrzly mi nohy. Přecházel jsem po silnici. Kadett Konwalinka Rudolf jde s Zugem k artilerii pomáhat. Začalo svítat. Plahočíme se kupředu po silnici. Asi za 1/4hodiny vidíme před sebou ohně, četné na stráni. To prý jest naše artilerie pozicion. Ale v tom ohlušující salva právě z toho místa. Vše je okamžitě v příkopě nalevo i napravo od silnice. Chvíli– Vorwärts – Schwarmlinie – Vorwärts je slyšet pronikavý hlas Hauptmann Kasumovič, jako obvykle nadávky – lepší neslyšet. Přišli nám do zad. Jdeme rychle kupředu. Vidět už pouhým okem, okopy a kouř z ještě nevyhaslých ohňů.

Za půl hodiny jsme byli nahoře. Hauptmann Srbský byl probodnut v okopu. 130 Srbů zajato, ostatní utekli, několik mrtvých a raněných z naší kompanie. 7 mrtvých a raněných těžce (Harbut, Rudiho sluha). Pár granátů a šrapnelů jsme dostali na pozdrav, nikdo však nezraněn. Fähnrich Mayer od 3. kompanie mrtev, měl ránu. Pic. 34 Opět dále ještě 10km do Srebrenice, tam dorazíme večer. Einqartirováni (ubytování) v domě zdejšího zvěrolékaře, slušně zařízený byt. Po dobré večeří a zákuscích jdeme spát. Tak pod střechou jsem nespal už několik měsíců.“

Z deníku 10. prosince 1914:   „Zasloužený den odpočinku, restaurovat se trochu možno. Prohlížíme knihy i ilustrované časopisy v naší zimře. Rozprava o rückzugu ze Srbska. Lt. Bárta přináší stále nové a nové zprávy. Milkovič je u nás.“

Z deníku 11. prosince 1914:   „Jdeme do Vlasenice. Jest to 30km. K večeru přijdeme do (vynechné místo v deníku), cesta pěkná, ale namáhavá. Po četných serpentinách za velikého větru. Nemohl jsem. Zde zůstaneme.“

Z deníku 12. prosince:   „Dosažen cíl. Našli jsme po einqartirováni (ubytování) kompanie, byt blízko kasáren u staré baby, domek byl prázdný. Visá… byly šičky fešné Kadett Konwalinka Rudolf jest se mnou. Víno zde, pivo též. Kantina slušná. Tam jsem proseděl pěkných pár chvilek. Psal jsem denně domů. První dva dny máme volno. Třetí den jdeme. Však už odbývat Beschäftigung (zaměstnání) na břeh za kasárna. Šrapnely srbské postříkaly silně i kasárny. Tam jsme denně od 8 do ½ 12 a 2-4. Zajebavanye se stupňuje nuda je společná v Brigádě. Pěkné časy zde byly. Někteří Kadett aspirant povýšeni na Kadety. Budisaolycač chce zadat i mě Einjährig Feldwebl (jednoroční dobrovolník Šikovatel). Navštívili jsme včera nejdřív v kantýnu a potom domus amoris (pánský klub). Jsme tam tři exempláře. Veselí jsme byli stále. Tak očekáváme přibližující se vánoce. (Potiorek nám sliboval, že budeme doma.) Dopisů jsem dostal najednou 8. I malé korzo zde jest. Našemu protějšku jsme poslali lístek, odpověděla, že jest vdaná že nemůže. Kolegyně prý sama nechce.“

Z dopisu rodičům, psáno 12. prosince 1914:   „Naposledy jsem psal ještě z Bosny. Na to jsme po urputném boji, zahnali Černohorce přes hranice. Hned na to v namáhavých pochodech jsme přešli srbskou hranici a ve dvou dnech stáli před Užick (10/12).  Dnes však už zase sedím v Srebrenici a zítra jedeme dále do Vlasenice. Co se mě týče jsem zdráv dosud, dnes však strašně unaven po 9denní námaze, pochodech, bitkách, bezesných nocích, zimě a podobně, jsme však dobře motivováni.

Zajala naše 3 setnina předevčírem ráno v pět hodin 112 Srbů. Dohromady naše kumpanie už 400, máme štěstí. Ovšem i my měli ztráty.

Dnes ležím celý rozbitý na kanapi a sotva mohu jít. Máme naštěstí hezky zařízený pokoj, pěkné teplo uvnitř i jíst a pít dost (pivo ale ne). Však jsme nespali pořádně už hodně dlouho, stále jen pod širým nebem, nesměl se ani oheň zapálit neb jsme byli v nebezpečných pozicích. Tedy jen dva bataliony od našeho regimentu co jsou dočasně přiděleny k druhé brigádě.“

Z dopisu rodičům, psáno 14. prosince 1914:   „Po 14 denních namáhavých pochodech stanuli jsme konečně dnes k odpočinku a zotavení. Jak ale dlouho náš oddech bude trvat neznáme.“

Z deníku 17. prosince:   „Soudce Čech nás pozval k sobě do bytu. Inženýr. Večer se hrají karty. Prohrál jsem v čapárech (karetní hra). Mluví se o nové ofenzívě. Štědrý večer je zítra. Psal jsem před dvěma dny dopis. Bude to zcela gemütlich (báječně), mezi kolegy a přízni proviantního. Odjel do Sarajeva nakupovat.“

Z dopisu rodičům, psáno 17. prosince 1914:   „Stále máme odpočinek ve Vlasenica. Za několik dnů nejpozději do nového roku budu jmenován kadetem. Číslo pošty je nyní 55. Jsme stále dočasně přiděleni k jiné brigádě. Mám byt v městečku pronajmutej společně s jedním Franlichem od naší kumpanie. I železná kamna máme. Vlasenica jest takové malé bosenské hnízdo, ku koupi tak dostanu akorát jídlo, víno jest už prodané. Spustošeno jest všechno, mnohé domky, neb Srbové z Bosny, když sem přišlo Srbské a Černohorské vojsko se přidalo k nim a šli s nimi též zpět do Srbska. A nesmí se vrátit zpět.

Trochu již jsme si odpočinuli, dlouho ráno spíme, tak do 9. hodin. Po obědě se sedí tak do 2. hodin v oficírské menáži a večer opět tak do 8. – 9. hodin. My na vánoce budeme zde v té všivé Bosně, kdež se jeden cítí jak v nitru temné Afriky. Byl jsem tady už čtyřikráte od začátku války a doufám, že naposled. Chodíme cvičit ráno od 9. – 11. hodin a od 2. – 4. hodin, velká horlivost, aby lidé nezlenošili. Bosí a roztrhání, plní vší, ale cvičit se musí.

Domky a chalupy vypálené, prázdné a vydrancované. Turci a Chorvati zde zůstali, ale Srbové jsou většinou pryč. Doufám že jste všichni zdrávy, co dělá moje Vlasta?“

Z dopisu rodičům, psáno 21. – 22. prosince 1914:   „Zde člověk opravdu otupí a zhloupne, a vůbec ztratí rozličné vlastnosti normálního civilisty. Není však divu, neb co jest naše starost, když jsme venku a ležíme ve schvarlinii v zákopech jako krtci. Nad hlavou nám létá smrtící olovo, ono strašné neviditelné, pouze fičící něco, o kterém ani nevím odkud a kam letí. Horší pocity přináší nad hlavou explodující šrapnel, jehož koule se jako déšť sypou kolem na všechny strany. Vidím z mojí jámy, jak padají ze stromu uražené větve a mocná hromová ozvěna se odráží po těchto bosenských horách, nyní oděný od minulého měsíce v háv sněhový.

Přilétl jeden „Počkej nechoď teď ven“ povídám kolegovi Fanrichu Konvalinkovi, který si chce jít k ohni zapálit cigaretu. V tom přilétl druhý pozdrav, ale přestřelen padá za námi 250 – 300 metrů. Naše mužstvo nemá strach před puškou, ale granátu a šrapnelu se bojí. S klidem si otevře v největším ohni, přikloněn ke stromu svoji fleischkonserve, kterou pak pojídá apetitem a pohodlností šťastného civilisty jako někde v jeho rodné vísce. Střílejí stojíce, právě při poslední srážce, když jsme byli napadeni tak, že nám byla zpáteční cesta nepřítelem přerušena. Byl jsem toho svědkem, bylo to ráno v 5 hodin, tedy ještě v plné tmě, kdy po probdělé noci, nemohouce si ani oheň založit, jsme rychlím tempem mašírovali na zpět. V tom vidíme proti nám veliký „Lagerfeuer“. Hlava této naší kolony zalehne, ale posléze jdeme dále, jest to prý naše artilérie. Po pár sekundách obdržíme prudký oheň ze dvou stran. Hned vše skočí do příkopů, na to za stálé střelby, rozvine se naše 3 kopanie ve schwarlinii a jde se v před – jinam přece nemůžeš. Za hodinu ani památky po nepříteli, 112 zajatců, několik mrtvých a raněných, mezi nimi i srbský hejtman, který byl probodnut v zákopu. Train a jedna celá kompanie utekla. Vypáleno za nimi několik salv na pozdrav, též několik šrapnelů jsme poslali. Pak pokračujeme v rychlém pochodu. Toho dne jsme dorazili až k řece Drině? Tam jsme přenocovali na louce v lágru. Naše deky jsme rozložili, kolem velikého ohně, který je udržován po celou noc, střídavě našimi Dečky (sluhové) po celou noc. Spíme znamenitě. Na to jsme pokračovali ještě 3 dny v pochodu, než jsme došli na místo, kde jsme dostali odpočinek přes vánoce.

Mužstvo musí býti znovu ustrojeno, hlavně boty a mantle jsou již nepotřebné. Mantl má skoro každý propálen, neb naši „Ličani“ si nesednou k ohni, nýbž i do ohně. Tak se mu občas stane, že mu shoří čepice, prohoří mantl i blůza. A potom ta Bosna vedle země švestek a tabáku, jest též zemí vší a štěnic. Před touto zvěřinou se neuchrání ani ten, který se převléká třikráte v týdnu. Vždyť víte, že jsem chodil již bez košile, neb jsme 6 neděl neviděli nějaké větší hnízdo, pouze jsme přešli přes městečko K.?, kde před námi však již hospodařili Srbové. Vykradeno a popáleno všecko. Teď jsme pod střechou, vidíme zde civilisty zase po dlouhé době „Landesubliche Bevolkerung“ nepokládám za civilisty. To jsou bosenští domorodci, žijící jak magarci. Ten se nemyje, nepřevléká, nepracuje, spí-jí a pije a při tom neví, že žije a jak dlouho žije.

Jsem dnes a zítra „Langersíunsnektious offizier“. Jest mi dlouhá chvíle.“

Z dopisu bratru Jaroslavovi, psáno 22. prosince 1914:   „Utokem jsme vzali 2 pevnosti černohorské. 12 dní jsme leželi pod jednou a třikrát jsme na ni šli, až konečně dobili pomocí horských houfnic. Viděl jsem v zákopech uraženou ruku, oděnou rukávem blůzy, vojáka kterému scházelo půl hlavy. Mnoho našich padlo i od mojí kompanie. Hornist byl střelen do krku, při troubení šturmu, byl hned mrtev. Po té jsme museli ustoupit, ranění zůstali a byli zajati. Kdo mohl jíti toho vzali do zajetí a kdo ne tak toho tam nechali ležet. Na to jsem byl v Srbsku, ale ne dlouho 5 dní, měli jsme dva doteky – „Gefedhty“ (boje). Gratuloval nám generál.“

Z deníku 23. prosince:   „Jsme shromážděni v sále na večeři. Oberst šel k Brigadierovy. O něco prý se jedná. Dlouho nešel. Konečně I. Kompanie  – Morgen Alarm Schiesen (ranní poplachové střílení) – Iban Piesak, rampu nákladní a zákopy v okolí. Byla vyhlídnuta naše, roztesknilo nás to silně. Těšil jsem se, že budeme všichni pohromadě.“

Z dopisu rodičům, psáno 23. – 24. prosince 1914:   „Dnes došli ryby, ale proslýchá se, že tu dlouho nezůstanem. Mám se nyní dobře. Mám nový mantl, kalhoty, boty, ruksak, byl jsem „Komision mitglied“ (člen komise) v magazínech, tak jsem k tomu lehce přišel. Nákolenice, dvoje punčochy, dvě deky, kalhoty spodní mám též dvoje, rukavice, čepice na hlavu též dvě a potom i kožich ovčí. Mám sluhu tem mi jeden ruksak nosí, turecký tornistr který jsem si přinesl ze Srbska a nový lehký s prádlem si nosím sám.“

Z deníku 24. prosince:   „V 7 hodin appel (nástup) na dvoře v kasárnách. Jdeme po silnici, cestou vedoucí přímo na kotu. Odkud stříleli Srbové na Vlasenici. Zde prodělal Regiment 22 třikrát Angriff a byl odražen. Byli zde skvostné okopy, těžko přípustné. Teď vše prázdno. Pouze četné křížky s rozmazanými nápisy, dokazují, že zde zahrabáno leží Srbci, Austriáci dost a dost. Přicházíme zase na silnici. Jest kradné podzimní jitro. Potkáváme jakési rekruty od nějakého regimentu. V poledne jsme v Iban Pjesku. Jako vždy jest všude spousta bláta. Zásoby obilí a chleba, atd. jest, Etappen kommando (Etapní velitelství). Dnes neděláme. Nic pouze se informujeme. Usídlíme lidi v barácích a sami jsme v fořtovně (hájovna) bývalé. V Offiziers menagi (důstojnická jídelna) je připraven vánoční stromek. Jakási dáma pilně věsí a připravuje okrasy a svíčičky. Nebudeme ale s nimi, pro nás bude večeře připravena ve fořtovně. Bylo tam několik officírů s majorem má ustřelené ucho, mluví se stále maďarsky. Víno, jdeme v 10hodin spát na seno do naší zimy. Ani jsem nevzpomínal ani pomalu nepoznal, že je dnes štědrý večer.“

Z dopisu rodičům, psáno 24. prosince 1914:   „Osud nám přece nepřál, abychom všichni kolegové seděli o štědrém dnu pohromadě. Bylo to právě včera večer, seděli jsme v oficírské menagi, když přijde náš Oberst Schöbel (Čech). Jedna compagnie musí ráno odmašírovat. Los padl na naší, těžko jsme se loučili. Vše bylo připraveno, nakoupeno v Sarajevu, slibovali jsme si všichni krásný večer. Dnes večer sedím v Han Pjesak což je lesní osada, ve společnosti starších pánů rezervních officírů. Od jednoho maďarského Landwehr regimentu. Mluví se maďarsky, pouze můj kolega se mnou mluví německy. Zítra jdeme na práci stavět rampy na nádraží a kopat zákopy.“

Z deníku 25. prosince, Boží hod vánoční:   „Vytáhneme dnes robit deckung, jest to asi 1½hodinu v lese. Jedná se uzavřít lesní cestu jakýmsi Werk (bunkr – pevnost) uzavřít. Provedli jsme to, v poledne jsme hotovi. Vracíme se nazpět. Večer jsme příjemně strávili v menagi (jídelna). Jídlo jest zde dobré – vína dost. Hrají se karty a čteme noviny, které ještě přinášejí zprávy o ústupu ze Srbska. Jdeme dnes pozdě spát.“

Z deníku 26. prosince:    „Dnes děláme rampu k vagónům. Udělali jsme dvě, mužstvo dostali 0,25l vína, cigarety a atd. neschází jim nic a byli nespokojeni. Utekli Budimu, až na rozkaz jako že nechá poslat pro Prapor vojáků, že je postřílí. Sejdou se a žádají za odpuštění. Byli namazáni. Jsme zase v naší jídelně. Jest zde několik Kadetten a Fähnriche Čechů (Vítek, Vinohrad). Žijí si zde jak na letním bytě, práci nemají žádnou a jen hrají karty, jedí, pijí i holčičky si objednali z Přezly.“

Z dopisu rodičům, psáno 26. prosince 1914:   „Včera jsme stavěli rampy na nádraží, dnes kopeme zákopy v 3. hodiny vzdáleném lese od naší stanice. Úlohou naší jest uzavřít jednu lesní cestu. Teď právě přišli naši tragtregři s menáží. Zatím co mužstvo pracuje, sedíme u ohně a vaříme černou kávu. Každou chvíli jde jeden z nás vizitovat, jak už daleko pokročili. Budou do tří odpoledne určitě hotoví, Pak půjdeme nazpět do Han Pjesak. Tam budeme tak dlouho čekat až přijede náš Battalion a pak půjdeme asi dále. Není tu velká zima ani sníh.“

Z deníku 27. prosince:   „Jsme hotovy s naším úkolem, máme prázdno. Sedíme od rána do večera v naší boudě.“

Z dopisu rodičům, psáno 27. prosince 1914:   „Drazí rodiče, oznamuji Vám dnešním dnem moje povýšení na Fähnricha i. d. R. Dostanu spoustu peněz asi 700K. Pošlu je domu a bude-li mi dána příležitost použiji je na studia. Měsíční můj plat bude obnášet 210K.“

Z deníku 28. prosince:   „Dnes večer mi přišla telegrafní zpráva, že jsem povýšen na Fähnricha. Pozítří prý přijede I. Bataillon za námi a bude naložen a odvezen do….“

Z dopisu rodičům, psáno 28. prosince 1914:   „Důstojníci od místní etapenstation mají vystavěnou velikou dřevěnou boudu, tak na způsob hostince na Sněžce. Zde jíme, odpoledne se bavíme i čapary se zde hrají, šach i dáma. Veselo nám jest i noviny dostaneme, pivo i víno.

Nevíme jak zde dlouho zůstaneme, kdyby to mohlo být tak hodně dlouho až do konce války, nic by nám nescházelo, byli bychom spokojeni. Byla Vika doma? Jak jste trávili vánoce?“

Z deníku 29. prosince   „Jdeme se bavit k blízkým okopům z defenzívy před dvěma měsíci v Iban Pjesku. Jest krásně.“

Z deníku 30. prosince:   „Psal jsem domů. V 11hodin přijede Regiment. Jdeme jim vstříc. Dostanu korespondenci a balík s vánočkou a různými věcmi k svátkům.

Večer pojedeme. Byli jsme … – v 10hodin lesní drahou jedeme. Ráno jsme v Zavidoviči. Nakoupím tam různé věci. S Ibilkovíčem chodím po městě. V 1hodinu jedeme dále. Stojíme v malém městečku 1hodinu – nakoupím víno atd. k oslavě Silvestra.“

Z dopisu rodičům, psáno 30. prosince 1914:   „Včera večer jsme sedli na vlak směrem na Bosenský Brod a dnes v 10. dopoledne jsme na místě. Odpoledne jedeme dále. Zásobíme se na večer, abychom v předepsaném stavu přivítali nový rok.“

Z deníku 1915 – Silvestr:   „Málem bych ho byl zaspal. Prosit Neujahr (Na zdraví Novému roku) – se ozývá supícím vlakem. V 1hodinu v noci jsme v Bosenském Brodě na nádrží v restauraci. Který jsem už navštívil jednou, když jsme jeli dovnitř. Dohonili jsme s Regimentstab. Šampaňské jedno za druhým, přípitky na Obersta a Hauptmann Wimmer, zpíváme, vede to kolega Sbilko. Tak jsme museli být veselí. Brzo se nám dostavila nálada. Regimentstab (Štáb pluku) odjíždí, mi zůstáváme ještě 1½hodinu. Načeš i my sedáme do vlaku a usínáme poprvé v novém roce 1915. Jedeme na ruskou frontu.“

Začátkem prosince (2. prosince) obsadili rakousko–uherské jednotky Bělehrad. Avšak pro naprostý nedostatek munice, proviantu, zimní výstroje a vyčerpanost jednotek nemohli pokračovat dále. Srbové využili této chvíle nasadili své poslední zálohy a 3. prosince po dodávách munice od spojenců, udeřili na naprosto vyčerpané rakousko–uherské jednotky. Dne 13. prosince rakousko–uherská 6. armáda překročila u Šabace Sávu zpět na bosenské území. A 15. prosince 5. armáda opustila Bělehrad překročením Dunaje na sever od města. První rok války skončil beze změn co se týče zisku území.

Celkové ztráty této Balkánské kampaně v roce 1914 stáli Rakousko–uhersko 28 000 mrtvých 122 000 raněných a 78 500 zajatých (podle jiných zdrojů ztráty byli asi o 15 000 mužů méně).

Srbové ztratily celkem asi 170 000 – 200 000 mužů, což byla asi 2/3 její armády. 

Aloisův pluk stále bojoval v horách Bosenského území. V první polovině prosince konečně vytlačili nepřítele z území náležící Rakousku-Uhersku a pokračovali v tlaku na nepřítele na území Srbska.

Před vánočními svátky byl poslán Aloisův pluk na odpočinek. Ale bylo s ním zakrátko počítáno na Ruskou frontu do zimních Karpat.
 

Leden 1915

Z dopisu rodičům, psáno 2. ledna 1915:   „Jsme na místě, čekáme na befel a jdeme na novo. Dnes jsme měli dlouhý, ale napínavý marš. Je zde hrozně bláta. Číslo polní pošty je 140, je zde pohromadě celý Regiment. Sešel jsem se zde s několika kolegy, kteří byli propuštění z nemocnice. Jsem z nich jediný povýšený na Fähnricha, ostatní jsou stále kadety.

Ve vlaku v kupé jsem skoro zaspal Nový rok, slavil jsem Silvestra na nádraží v Bosenském Brodě.“

Z dopisu rodičům, psáno 5. ledna 1915:   „Jsme doposud v klidu, ale musíme každý den cvičit od 8 – 11 hodin a od 2 – 4 hodin. Rekruti kteří přišli nyní, neznají vůbec nic, ani nabýt pušku, neb ji při výcviku neměli v ruce. Až 4 dny před odjezdem ji dostali. Zima zde není je často prší a je zde hrozně bláta. Dostali jsme Liebesgaben, ale mnozí z toho neviděli nic. Já jsem dostal 4 košile, dvě pro mne a dvě pro mého burše, dále různé maličkosti a velikou konzervovanou krabici se šunkou. Peníze bude to skoro 800K jsem ještě nedostal.

Z mých kolegů kteří se mnou byli jednoročáci je jmenován pouze jeden na Fähnricha a já. Oberst nám to dal k Ježíšku za naše bezpříkladné chování před nepřítelem. Co mě mrzí dostali jsme nového kompaie comandanta aktivního důstojníka. My byli dříve samí rezerve a bylo to daleko lepší. Přátelštější než nyní. S aktivním máš stejné právo pouze ve švarmlinii, jinak jsi pouze rezervní. A pozoruhodné jest, že ti to rezervní vedou válku již 4 měsíce a aktivního není vidět. Když je raněn dostane 3 měsíce dovolenou, kdežto rezervní jeden nebo vůbec nic.“

Z dopisu rodičům, psáno 9. ledna 1915:   „Chodíme na cvičiště denně. Naši šli na cvičiště střílet. Já mám službu, ale velice příjemnou, žádnou práci Battalionspectionoffizier. Vstával jsem v 8 hodin, ale můj kolega Fähnrich Petkov (původem Bulhar) už v 5. Prší slabě do toho bláta. Půjdeme-li do bitvy tak přímo na Bělehrad. Ztráty byli hrozné, zvláště české regimenty ztratili mnoho mužů, ale zajatců je též mnoho a mnoho padlích. Nebyl jsem zde nahoře v těchto bitvách, ale kolegové od III. a IV. Battalionu mi vypravovali. Hromady mrtvol Srbů a našich leželi na sobě. Sténání raněných neb nemohli býti odnášeni na pomocné stanice, jen pár šťastných. Jeden hejtman srbský když se jeho mužstvo vzdalo střílí dál z revolveru. Tu k němu přiběhne jeden Oberleutnant od Landwehru (zeměbranci) z Plzně a křičí na něj: „Predajsa!“ a odpoví mu: „Ja sam aktivní časník, taj sa nepredaju!“ a tu ho probodne bajonetem jeden infanterist stojící vedle Oberleutnant. Mužstvo bylo ovšem rádo, že se vzdalo, alespoň se zdáli spokojení.

Jednou v neděli 8. srpna jsme za dvě a půl hodiny ztratili 1 4000 mužů při přechodu řeky Driny. Celkem má náš regiment okolo 6 000 ztrát.

Pijeme stále pijeme, na žalost na radost, jen když je co a zde je vína dost. Fasujeme denně 5 litrů, jsme čtyři důstojníci u kompanie, Oberleutnat, Leutnat a mi dva Fähnriche. Bože dej aby se nám tak dařilo. Šunky máme ještě alespoň 3 kila, to byl dobrý lov. Officíři pijí hlavně rum, jiné se nefasuje.“

Z dopisu rodičům, psáno 10. ledna 1915:   „Pozítří jedu pryč. Máme nové číslo polní pošty 111. Dostal jsem peníze, posílám 650K, použijte je jak chcete drahý tatínku. V tento den sloužil u 4. kompagnie.“

Z dopisu rodičům, psáno 13. ledna 1915, Szabadky:   „Jedeme od včerejška přes Budapešť, kam dorazíme zítra. Sedím v nádražní restauraci, neb máme 2 hodiny zpoždění.“

Dne 14. ledna 1915 železniční transport s Aloisovým praporem IR 79 projížděl stanicí Mizkolce, kde se nakrátko zastavili. Druhý den 15. ledna 1915 projížděli stanicí Látorolljanyhely v Uhrách.

Z dopisu rodičům, psáno 17. ledna 1915:   „Jsme na místě, dále jen půjdeme, již nás nepovezou. Dnes spíme ve světnicích na slámě. Očekávají se těžké boje, jsme na horách a je zde spousta sněhu.“

Z dopisu rodičům, psáno 21. ledna 1915:   „Jsme v horách kde je metr sněhu, místy dva. Musíme mnoho trpět, nemohu to ani psát. Chalupy zde nejsou spíme v zákopech při ohni, z jedné strany teplo, z druhé mrzne. Koupili jsme za mužstvo tele a dvě ovce, rádi bychom to pekli, ale nemáme soli.“

Z dopisu rodičům, psáno 21. ledna 1915:   „Ze Staré Pažně jsem zaslal 650K, bude-li možnost zašlu ještě 200K. Nemohu těch peněz zde upotřebit, jen nějakou čokoládu, alkohol a vše je drahé úžasně. Za štrychu chleba viděl jsem platit 5K. Mužstvo moje mě má rádo, udělají všechno.“

Z dopisu rodičům, psáno 25. ledna 1915:   „Teď jsem přišel z kopce kde jsme měli bitku, zahnali jsme je. Zde je velká zima, sněhu až na 2 metry. Spíme stále venku při ohni ve sněhu, mrzneme mnoho. Jsem doposud zdráv.“

Z dopisu rodičům, psáno 27. ledna 1915:   „Tak Žijeme! Jest půlnoc, kuchař přišel s menáží do chalupy, kde náš oberleutnant, leutnant, medik a já spíme. Přešli jsme Užok.“

Z dopisu rodičům, psáno 27. ledna 1915:   „Dnes jsme měli bitku,  teď po celodenní námaze, brodící se po pás ve sněhu za hrozného větru, sedím v teplé kuči. Ven jest hrozné počasí, bora přímo hrozná, sněhová bouře a ubozí vojáci musí býti ven. Jest to bídný život. Civilní obyvatelstvo nemá zde co jíst jen brambory. Chudáci žijí bídně, stěžují si na nepřítele i na naše – všecko bére.“

Z dopisu rodičům, psáno v neděli 31. ledna 1915, obdržen 12. února 1915:   „Jsem drazí rodiče moji v strašném ohromném boji od dnešního rána. 120 nepřátelských kanónů nám dokazuje hrůzy války ve velkém. Pomalu však ničí hrozná zima. Od 3 hodiny ráno do večera jsme byli ve sněhu. Palba jest to příšerná. Teď jsem na 120 kroků před nepřítelem, který je zahrabán se vší technikou. Jsem v kuči – ven praská rána za ránou. Ohromné kanóny střílí celý den i teď se blízká , ozývá hukot a exploze. Snad mi dá fortuna, tentokrát vyváznout bez kalamity.“

Toto byl poslední dopis poslaný rodičům před jeho zajetím Rusi. Stalo se tak o pár hodin později. V noci z 31. ledna na 1. únor 1915. Podle svého pozdějšího prohlášení: Padl jsem do ruského zajetí v Užockém průsmyku v Karpatech v hodnosti Fähnricha 31. ledna 1915. Hranice, 19. IV. 1921         

V zajetí Alois do deníku dopsal 19. května 1915 v Irbitě – Pernská gubernie – Rusko:   „Jedeme na ruskou frontu, přes Budapešť do Karpat – průsmyk Užok. Pár km za ním opouštím službu Rakousku a jdu pod ochranu slovanského Ruska. To bylo v noci na 1. února 1915.“

Ruská 8.armáda pod velením generála jezdectva A.A. Brusilova v druhé polovině listopadu 1914 zaútočila v Karpatech na Užocký a Lupkovský průsmyk. Dne 20. listopadu 1914 ruské jednotky překročili v oblasti Lupkovského průsmyku Karpaty a vstoupili na dnešní území Slovenska. Obsadili na slovenském území obce Ruské a Zvalu, druhý den obce Starina a Osadné. Dne 22. listopadu dobyli Sninu a 23. listopadu na soutoku řek Cirochy a Laborca obec Humenné. Zde se ruský útok zastavil, obsazením obce Humené se rusové dostali nejhlouběji na území Slovenska. Rakousko–Uherské velení stáhlo část jednotek z Užockého průsmyku a zaútočilo na ruské pozice z týlu. Dne 28. listopadu ustoupili rusové z Humenné a stáhli na severní hřebeny Karpat.

Obě strany se pak připravovali na další ofenzívu. Jako první 23. ledna 1915 začala Rakousko–Německá ofenzíva v Karpatech (Rakousko–uherská 3. armáda generála S. Boroeviča a Německá jižní armáda generála  A. von Linsingena). Rakousko–uherské a Německé velení shromáždilo 20 pěších divizí a 1 000 děl. Po jejím vyčerpání zaútočila ruská 8. armáda 27. ledna 1915 a prolomila obranu Rakousko–uherských sil. Dne 5. února 1915 obsadili města Svidník a Medzilaborce. Po té Rakousko–uherské jednotky stabilizovali frontu na jižní straně Karpat.  Po té přišli další útoky a protiútoky až tuto situaci v Karpatech definitivně vyřešil Rakousko–Německý průlom fronty 2. května 1915 u Gorlice.

Užocký průsmyk (853m/m) se tak stal v zimě na přelomu let 1914 a 1915 svědkem krvavých bojů mezi Rakousko-uherskými a Ruskými vojsky. Kdy průsmyk (kterým vedla železnice spojující Užhorod a Lvov) dobývali a obsazovali několikrát obě válčící strany. V průsmyku také leží stejnojmenná ves Užok. Již za války byl v průsmyku vybudován vojenský hřbitov, který je pietním místem i dnes.

Zajetí

Sám ze zajetí rodičům napsal již 12. února  1915, dopis však domů dorazil až 19. března  1915.   „Drazí rodiče, dne 1. t. m. upadl jsem do ruského zajetí, jsem dosud na transportu, který bude ještě dlouho trvat. Jsem dnes v Kijevě a jedeme dále. Adresu udělím později. Jsem zdráv Váš Alois“

Spolubojovníci a kolegové z pluku mezitím napsali Aloisovu rodičům:

Psáno Aloisova kolegy rodičům 8. února 1915:   „Dovoluji si jako přítel Vašeho syna podati zprávu, že A. Marel dne 1/II ve vesnici Butelce pouze lehce raněn a od Rusů zajat.  Byl v nebezpečí smrti žádné. Těšilo by mě, kdybyste mi pak oznámil, že zprávu jste obdržel. V dokonalé úctě Kadet Súkop Rostislav I.R. 79 – III. Kompanie, Feldpost 111“

Psáno Aloisova kolegy rodičům 9. února  1915:   „Velectěný pane, Neznám dobře adresu, ale doufám že přec vás to dojde. Abyste neměli starosti o syna podporučíka u 79. pluku, sděluji vám, že byl ½ s omrzlými nohama a po ústupu zajat Rusy. Nebezpečí mu tedy žádné nehrozí. Byli jsme dobrými kamarády a proto rád vám sděluji tu zprávu, abyste neměli zbytečných starostí. S úctou Ladislav Drt  IR 79/VIII., Feldpost 111“

Dopis který Aloisův otec mu zaslal, byl mu poštou 25. února 1915 vrácen s připsanými slovy:   „Leichtverwundet ist am ½ 1915 in Gefangeuhaft. Cezada Oberleutnant, 4 Compagnie, comandant“   (Lehce raněn a 1. února 1915 padl do zajetí. Nadporučík Casada, 4. rota, velitel.)  

Psáno Aloisova kolegy rodičům 1. března 1915:  „Syn váš byl raněn v rameno od bodáku, jak již pan Milkovič fähnrich též od mé kompanie hlásil. Bojoval též po našem boku a podle jeho výpovědi byl raněn do ramene. Rusy rychle za námi. Zdraví utekli, ranění a nemocní zůstali. Sám nebyl. Bylo jich takových více. S úctou Sníkop“

Psáno Aloisova kolegy rodičům 2. března 1915:    „Útočilo se ve velkém mrazu a on zkřehl z velkého mrazu jako každý. Odešel do blízké vsi, kde v chalupě usnul vyčerpáním a upadl do zajetí.“

Psáno Aloisova kolegy rodičům 24 . dubna 1915:   „Dostal jsem se také ku 4 kompanii, u níž Alois býval a mohu Vám sděliti následující. V noci z 31/1 na ½ u vsi Butelky v Haliči, jižně od Turky byl lehce raněn a upadl současně s kadetem Skálou od Klatov v ruské zajetí. Já jsem pobyl na frontě až do 8/3 kdy jsem posledních 14 dní vedl naší 4. kompagnii.  František Vondráček, K. u K. Fähnrich IR 79“

Poznámky:

I dnes operují České ozbrojené síli (policisté) na území Bosny. Dne 3. září 2012 odjela skupina Českých potápěčů – pyrotechniků příslušníků Policie České republiky do Bosny. „Policejní potápěči z Odboru speciálních potápěčských činností a výcviku odjede na misi v Bosně,  zde se budou podílet na odstraňování munice z řeky Sávy.“ Bude součástí expertní mise, která bude po deset dnů hledat a vytahovat z řeky Sávy munici pocházející z dob válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii.

„Do Bosny jsme jeli s tím, že budeme ze dna řeky vyzvedávat 120mm minometné granáty v místech, kde se na přívozu převrátil náklaďák s municí. Až na místě jsme zjistili, že v dané lokalitě byli přívozy hned tři, a že pod vodou spočívá asi šest nákladů munice. Pracovali jsme až v 6m kalné vodě se silným proudem.“

(5+2 Karlovarska z 11. 10. 2012)

Poznámky místopis:

Abbazie (dnešní název Opatia) – přímořské lázně v Chorvatsku, 13 km jihozápadně od Rijeky. Jedno z nejnavštěvovanějších a nejluxusnějších přímořských mist na východním Jadranu.

Ragatica – je město ve východní Bosně a Hercegovině asi 60 km severovýchodně od Sarajeva, uprostřed cesty mezi městy Goraždě a Sokolac.

Rijeka (Fiume – ital.) – přístav v dnešním Chorvatsku, za Rakouska–uherska zde byla umístěna C. a k. námořní akademie a v roce 1914 bylo město posádkovým městem IR 79.

Vinkovci – město v Chorvatsku poblíž hranic se Srbskem, mezi řekami Sávou a Dunajem, nedaleko Vukovaru.

Zdroje:

Pozůstalost (deníky, korespondence …) po plukovníku Aloisu Marelovi – poskytla jeho vnučka Pavla Marelová

Vlastní archiv

Vojenský ústřední archív Praha -   www.vuapraha.army.cz   - Fond Osobních spisů

Češi na frontách velké války I. – III. díl, Libor Nedorost, Libri 2006, ISBN – 80–7277–320–8

Deník Plukovníka Švece, Josef Švec , Památník odboje – nakladatelství Za Svobodu – Praha V. vydání 1929

www.valka.cz

www.palba.cz

https://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4238&highlight=