Verze 1 / 22. 03. 2020

Poznámka autora: V textu jsou použity dva druhy písma.

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob (eventuelně hodnosti a názvy).

     Vladimír Hobza, narozen 17. července 1892 v obci Luka nad Jihlavou, v okresu Jihlava, v Rakousko–Uherské monarchii učiteli Emiliánu Hobzovi a jeho žene Amálii, rozené Mašterové. Rodina se přestěhovala do Rybné v okresu Jihlava, kde nastupuje do obecné školy. Později nastupuje na české reálné gymnázium v Jindřichově Hradci. Dne 12. července 1912 složil maturitní zkoušku a v září 1912 nastoupil na Karlovu–Ferdinandovu univerzitu – lékařskou fakultu v Praze. Ale již v říjnu 1912 byl odveden a 12. října 1912 nastoupil jako jednoroční dobrovolník k Pěšímu pluku č. 4 do Vídně, kde byl pluk posádkou. Školu pro jednoroční dobrovolníky – důstojníky v záloze však absolvoval ve Znojmě (Pěší pluk č. 12). Po roční službě 1. října 1913 se objevuje zpět na univerzitě. Dokončuje 4 semestry (1 a po vyhlášení mobilizace 28. července 1914 nastupuje u svého pluku v hodnosti Korporal – desátník. Je poslán s plukem na ruskou frontu, kde již 23. srpna 1914 u Zámostě je raněn a padá do zajetí. Část zajetí tráví v Bělogoru v Kurské gubernii.

Do legií se přihlásil již 15. května 1915 v Novonikolajevsku, ale pro nezájem ruských úřadů 15. června 1915 vstupuje do srbského vojska. V říjnu 1915 je v Tjumeni, odtud pokračuje do Oděsy, kde se formuje 1. srbská dobrovolnická divize. Zde působil jako lékař, ale již na jaře 1916 je na vlastní žádost odeslán do Kyjeva. Zde je 23. července 1916 zařazen k 6. rotě, 1. československého střeleckého pluku a poslán na bojiště, kde působí jako rozvědčík. Dne 26. července 1916 je povýšen na svobodníka, 12. srpna 1916 se stává rotným felčarem a  30. srpna 1916 je povýšen na desátníka. Za službu rozvědčíka byl o dva roky později vyznamenán řádem Svatého Stanislava III. třídy s meči a mašlí dne 27. září 1918 (podle jiné citace byl vyznamenán za statečnost v bojích  od 10. – 16. července 1918). Dne 15. září 1916 je poslán do Barispolu do důstojnické školy.  

Po ukončení kurzu na přelomu let 1916–17 nastupuje v Bělgorodě u záložního praporu 1. československého střeleckého pluku jako velitel čety. Dnem 8. června 1917 je jmenován podporučíkem zdravotní služby. K 1. červenci 1917 je záložní prapor přeorganizován na 5. československý střelecký pluk a Vladimír Hobza je 18. července 1917 jmenován dočasným starším lékařem a od 1. srpna 1917 naznačen skutečným starším lékařem pluku. Ale již 28. srpna 1917, „předal úřad staršího plukovního lékaře Dr. Raše a přijal úřad mladšího plukovního lékaře. S 5. československým střeleckým plukem prodělal bojový ústup z Ukrajiny před vojsky císařského Německa v březnu 1918 a na podzim po našem vystoupení boj s bolševiky na ussurijské a kungurské frontě.“

Dne 23. června 1918 je ustanoven praporním lékařem 2. praporu, 25. července je přeložen k 1. jízdnímu divizionu posádkou v Nikolsk-Usurijskij u Vladivostoku, o dva dny později je již prezentován u své nové jednotky. Zde v Nikolsk-Usurijskij vznikl na počátku července 1918 1. Československý jízdní divizion Vladivostocký (východní) (3. Velitelem byl určen kornet Pouska (4. Zde se „jako praporní lékař účastnil bojů při vzetí Vladivostoku až po stanici Spaskoje, Boků i vesnici Chuslinky – zúčastnil bojů na ussurijské frontě od 2. – 26. července 1918.“

Dne 8. října 1918 ve stanici Tajga dostal division rozkaz k přesunu do Tjumeni. Kam divizion dorazil 11. října 1918. Zde druhý den byl vtělen do 2. Jízdního pluku. Zdravotní podporučík Vladimír Hobza je jmenován plukovním lékařem druhý den. „Dne 4. listopadu 1918 předal úřad plukovního lékaře a ustanoven mladším lékařem 2. divisionu“, z důvodu nastoupení k pluku Mudr. Otakara Karlíka (5.  Po novém roce byl 6. ledna 1919 povýšen na zdravotního poručíka. Dne 10. června 1919 obdržel pluk urychlený a spěšný rozkaz odjeti na frontu do oblasti Mansko-Kanska k ochraně magistrály.

Dne 5. (9.) ledna 1919 se žení s Antonií Janovnou „narozená dne 17. června (6. března) 1893 v Tjumeni (Kurgan, Tobolská gubernie), příslušná tamtéž. Absolvovala ženské gymnázium a filozofickou fakultu v Moskvě, sloužila jako učitelka v gymnáziu v Tjumeni. Otec její Ivan Grevcev jest knězem tamtéž. Věno její obnáší kolem 60 000 rublů.“  a 7. října (7. listopadu) 1919 se jim narodí v Krasnojarsku syn Vladimír. Od 18. ledna 1920 jim Vojenská správa na Sibiři přiznává měsíční podporu 120 rublů. Částka jim byla však vyplacena až po návratu do Československa v korunách, celkem od ledna do července 1920 bylo vyplaceno 1 974 Kč. Dále byla za měsíce březen a květen 1920 vydána jedna stravní dávka. „Na základě průkazu č. 848 byla vyplacena Hobzová Antinii podpora za měsíce leden až duben 1920 v obnosu 8 002 rublů. Poukazuje se v naturáliích za květen ze skladu 2. jízdního pluku.“ O dva roky později dne 5. srpna 1921 se mu narodila dcera Libuše.

V červnu 1919 bojuje s plukem na přístupech ke Krasnojarsku a poté v okolí stanice Kljukvenaja. „Zúčastnil jako lékař divisionu bojů a výprav proti povstalcům v Mansko-Kanské slupině ve střední Sibiři v roce 1919 a zúčastnil se koňmo evakuace 2. jízdního pluku ze stanice Kljukvenaja do Irkutska od 11. ledna do 5. února 1920“.

S plukem se vrátil do vlasti 9. července 1920. Po návratu do vlasti zůstává dál v Československé armádě i pro nedokončené lékařské vzdělání. Jeho nadřízení v posudku uvedli: „Velmi dobrý instruktor zdravotního personálu, v bojích statečný. V péči o raněné v bojích a jich záchraně svědomitý. Jako zdravotní důstojník jízdní části velmi dobrý. Se zdravotní službou u jízdy v poli dobře obeznámený a sám dobrý jezdec. Velmi dobře schopen řadové služby. Vzhledem k jeho znalostem bojovým zkušenostem a jeho žádosti, doporučuje se jako nadějný řadový důstojník jízdy po absolvování ekvitace (6. Podepsáni velitelé divisionů a velitel pluku Jaroslav Červinka (7.

Tak se stává velitelem jezdecké čety, je povýšen na nadporučíka jezdectva a v prosinci 1920 nastupuje jako frekventant do Ústředního jezdeckého ústavu v Hranicích. Dne 26. listopadu obdržel příspěvek na výstroj a výzbroj v obnose 2 000 Kč. Po ukončení kurzu 1. srpna 1921 nastupuje 4nedělní dovolenou a 1. září 1921 již v hodnosti kapitána jezdectva nastupuje jako velitel 2. eskadrony Jezdeckého pluku 10 (8 v Berehovu na Podkarpatské Rusy. Eskadrona byla postupně posádkou v městech Batyu a Dolha. Předtím byl v Hodoníně dvakrát kázeňsky trestán. „navrátil se opožděně z vánoční dovolené a nebyl přítomen zaměstnání pondělí 3. ledna 1921 – trestán 4dny domácího vězení. Kompromitoval důstojnost své hodnosti, opiv se v kantýně mužstva od 11-12 dopoledne. Nemohl býti přítomen odpolednímu zaměstnání (již podruhé). Tento trest je již druhým, kterým byl trestán od 1. ledna, pro vynechání zaměstnání. Kapitán Hobza se upozorňuje, že při příštím jeho přestupku bude podána správa inspektoru jezdectva, aby byl ze školy propuštěn - – trestán 20dny domácího vězení.“ Ústřední jezdecký ústav absolvoval se známkou Dobře. Skončil 10 z 32 posluchačů. Posudek velitele školy zněl: „Může býti dobrým důstojníkem, ale nikdy ne jezdcem. Špatná postava, žádná ohebnost a žádný sed, zdá se býti spíše schopným pro kancelářskou práci.“

Dne 30. prosince 1922 byl povýšen na štábního kapitána. V říjnu 1923 byl jmenován velitelem I. korouhve, velitelem poddůstojnické školy a školy pro důstojníky jezdectva v záloze. Za rok 1923 se v kvalifikační listině dočteme: „Dobrý, pilný, družný důstojník jezdectva. Jeho eskadrona, ač detašována, byla velmi dobře instruována a administrativně velmi dobře vedena. Velitel jezdeckého pluku č. 10 podplukovník Vamberský“

Od března 1924 se účastnil informačního kulometného kurzu a poté informačního kurzu pro vyšší důstojníky jezdectva v Prostějově. Po návratu se stává velitelem II. korouhve a velitelem poddůstojnické školy. Právě v této funkci dostal od velitele pluku písemnou důtku: „Jako velitel potrestal jednoho z frekventantů poddůstojnické školy nepřípustným trestem. Trestem několika set máchů šavlí, který trest měl za následek, že potrestaný muž onemocněl – jeho nemoc se zhoršila.“ V létě 1926 je poslán na stáž k Pěšímu pluku č. 10 v Mukačevu a od 2. prosince 1926 je povýšen na majora Jezdectva. Bohužel se v červnu tohoto roku se rozvádí. Dne 29. prosince 1928 je povýšen na podplukovníka jezdectva. Na začátku roku 1929 je na stáži u Dělostřeleckého pluku 12 v Užhorodě. Dnem 30. června 1929 je přeložen k Jezdeckému pluku 3 do Nových zámků, kde se ujímá velení I. korouhve. V říjnu 1929 nastupuje do Kurzu pro velitele vojskových těles v Praze a v červnu 1930 s prospěchem Velmi dobrým je poslán do Komárna, kde se ujímá velení II. korouhve Jezdeckého pluku 3. V době studia v Praze mu bohužel umírá syn Vladimír, což se bohužel později promítne v jeho každoročních posudcích. Vladimír Hobza je 15. září 1930 je jmenován Řádným učitelem na Velitelské škole v Praze a 15. ledna 1931 se ujímá funkce Velitele Vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích.

K 1. lednu 1934 je povýšen do hodnosti plukovníka jezdectva. Poté absolvuje pětiměsíční kurz pro Vyšší velitele od 1. března do 31. července 1934 s prospěchem Dobrý. Dnem 15. zářím 1935 se stává velitelem Jezdeckého pluku 5 v Košicích a o měsíc později Jezdeckého pluku 8 pozdějšího Dragounského pluku v Pardubicích (9. Dne 30. září 1937 je jmenován velitelem Dragounského pluku 7 v Hodoníně (10. Zde bydlí ve Velkých kasárnách ve služebním bytě. Při mobilizaci 24. září 1938 se z jednotky stává mobilizační těleso 307.

Okupací zbytku republiky je dán na dovolenou s čekáním. K 1. dubnu 1939 „přiznáno čekané Kč 42 000 ročně a výchovné 1 800 Kč ročně na dceru Libuši, 1. května 1939 je povolán k vykonávání služby a zároveň udělena až do dalšího rozhodnutí řádná dovolená.“ Oficiálně byl přeložen do výslužby až k 1. lednu 1940 s výslužným 46 200 Kč ročně. Předtím se stihl oženit „se slečnou Pavlou Pavlišovou, narozenou 20. června 1915 v Kamenici nad Lipou“ a 27. října 1939 se narodil syn, pojmenovaný opětovně Vladimír. Na obě děti studující Libuši a novorozence je mu přiznáno výchovné 3 000 Kč, později navýšeno na 3 240 Kč ročně. Zde bydlí v Jemné u Jihlavy, později se stěhuje do Tábora.

Jeho nadřízený a bývalý kolega z legií velitel 2. jezdecké brigády plukovník jezdectva Hynek Hrček (11 v posledním předválečném posudku za rok 1938 (3. prosince) uvádí: „Smysl pro povinnost nestejná. Občas pohodlný. Pocit odpovědnosti je dobře vyhraněn. Velmi samostatný. Občas nařizuje věci, zvláště technického rázu, které jsou neslučitelné se stávajícími předpisy. Průbojný, k podřízeným poněkud drzý, k sobě málo kritický. Nerad se podřizuje. Občas holduje alkoholu. Velmi nadaný, bystrý, rychle se rozhoduje, jeho řešení jsou  někdy extrémní. Teoretické i taktické vědomosti jsou na výši. Tělesně velmi odolný, zálibu ve sportu nemá. Zevnějšku dbalý, poněkud robustního zjevu. Schopnosti k výcviku podřízených jsou velmi dobré, trpí však sklonem k autoritářství. Jeho aplikační cvičení jsou málo vedeny v duchu debat a rozprav. Důstojníci se bojí mýt jiný názor, čímž jejich iniciativa je spíše ubíjena, než podněcována. Vliv na podřízené udržuje přísností a neústupností. Jeho vojenská hodnota je velmi snížena hodnotou osobní. Schopný velitel pluku, ale pro jeho kazy v charakteru spíše škodí, než prospívá. Má mnoho dluhů, kterých stále ještě přibývá. K plnění některých závazků musí býti služebně donucován. Pro neurovnané rodinné a osobní poměry se pro velení vyšší jezdecké jednotky nehodí.“

Po obsazení Čech a Moravy německou říší, zapojil se do struktur odbojové organizace Obrana národa. Z Černovic u Tábora kam se odstěhoval, začal připravovat odbojové akce. Vyhnul se vlně zatýkání, kterou postihlo Obranu národa na přelomu let 1939–40. V roce 1944 začal budovat vlastní odbojovou organizaci. Na jaře 1945 založil partyzánský oddíl Kovpak (12. Spolupracoval s ruským výsadkem Za Prahu (13. V květnovém povstání velel několika oddílům, které zapojil aktivně do boje.

Dne 9. května 1945 (oficiálně byl povolán do činné služby 15. května) se stal krajským vojenským velitelem v Táboře. Později se podílel na zajišťování pohraničí a divokém odsunu Sudetských Němců s podřízenými oddíly.

Plukovník jezdectva Vladimír Hobza byl 25. května 1945 ustanoven zatímním velitelem nově vzniklé 16. divize (14 posádkou v Písku. K 1. říjnu (21. října) 1945 bylo velitelství divize přestěhováno do Karlových Varů. K 2. říjnu 1945 byl Vladimír Hobza povýšen na Brigádního generála a 28. října 1945 byl jmenován stálým velitelem 16. divize. V kvalifikační listině za rok 1945 se dočteme: „Od srpna 1944 organizátor a velitel odboje v Černovicích u Tábora, Kamenice nad Vltavou, Pelhřimov, Pacov. Od dubna 1945 vedoucí hnutí Táborského kraje ve spolupráci s parašutisty Rudé armády. V revolučních dnech aktivní celé revoluční skupiny, pod přímým velením až do kapitulace Německé armády. Po kapitulaci se stal krajským velitelem v Táboře. Od 22. května do 17. června 1945 jako velitel partizánského oddílu pověřen čistkou Němců v politickém okrese Vitorazska (15, Jindřichův Hradec, Dačice, Moravské Budějovice. (16

Rozhodný a energetický, rázný, přímý, praktický a družný. Má rád život i vzruch. Pochybí–li, každý mu rád odpustí.  Chce být spíše velkorysý než úzkostlivý. Dovede nejen organizovat, ale i velmi dobře improvizovat. Má neobyčejně ve všem šťastnou ruku. Dovede se přizpůsobit, je pružný i bystrý. Dovede uplatnit vliv na své podřízené. Jako velitel divize se velmi osvědčil. Při různých nesnázích, které se při začátcích vždy objevují, vždy si věděl rady.  Velmi dobře se zhostil choulostivých úkolů při styku se spojeneckými armádami. Velmi dobře reprezentuje svůj úřad na všechny strany. Velitel III. sboru brigádní generál Rytíř Bohumil (17“ Ten jej kvalifikoval stupněm Výtečný.

Velitelem 16. divize zůstal až do října 1946. Prvním lednem 1947 odchází do výslužby s výsluhou 72 480 Kč s výchovným na syna Vladimíra 1 800 Kč a s přídavky na částku 3 600 Kč a 1 800 Kč ročně.

Zbytek života strávil v Karlových Varech, na třídě Krále Jiřího 27, kde 14. října 1959 umírá.

Vyznamenání:

1916 – 1918 řád Svatého Stanislava III. třídy s meči a mašlí

Československý válečný kříž č. dekretu 13 915

Revoluční medaile č. dekretu 40 426

Spojenecká medaile (Medaile vítězství) č. dekretu 13 103

1929 Jihoslovanské vyznamenání Spomenica za zat Oslobodjejja Ujedinjejja 1914 – 1918

1934 Rumunský řád Steana Rumaniei č. dekretu 3 953

Poznámky:

1)         Není zcela jasné, kolik semestrů doopravdy ukončil. Někde uvádí 4, jinde až 6 semestrů. Stejně je nejasné zda navštěvoval lékařskou fakultu i po návratu do republiky v roce 1920, kdy údajně dodělal další dva semestry.

2)         MUDr. Raše Rudolf, narozen 21. března 1872 v obci Křinec, v okresu Poděbrady, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u pěšího pluku č. 27 a 29 v hodnosti plukovního lékaře. Do zajetí padnul 1. září 1914 v Žolkiew. Do legií se přihlásil 1. července 1916 v Kramatovskaja, Charkovská gubernie. Do legií vstoupil  v roce 1917, přidělen byl k 5. střeleckému pluku. Do vlasti se vrátil 15. října 1920 v hodnosti plukovníka zdravotní služby. Po návratu do vlasti sloužil v Československé armádě.

3)         Divizion vznikl na začátku července 1918 v  Nikolsk-Usurijsk (Nikolsk Usurijskij). Spadal pod Vladivostocké části Československého vojska na Rusy. První rozkaz jednotky byl vydán pravděpodobně 9. – 10. července 1918. Velitelem byl určen kornet Pouska.

Jízdní divizion od svého vzniku se měl skládat z 2 eskadron, kulometného oddílu se 4 kulomety a technického oddílu. Koncem července měl ve stavu 5 důstojníků, 1 důstojnického čekatele a 112 jezdců. Z důvodu potřeby divizionu na frontě byl v srpnu jízdní divizion rozformován, 1. eskadrona byla doplněna jezdci z druhé eskadrony a byl k ní připojen i kulometný oddíl. Ten tímto zaniknul a 2. eskadrona byla ponechána jako záloha v týlu, jako výcviková eskadrona. První eskadrona vyrazila na frontu s cílem pomoci dosáhnout spojení s Východní skupinou plukovníka Gajdy. Což se 1. září 1918 na stanici Olovjannaja povedlo.

 Dne 1. října 1918 celý divizion dorazil do Krasnojarska, kde z 2. eskadrony vznikla kulometná eskadrona a 2. eskadrona byla utvořena znovu. Dále vzniknul štábní oddíl a vozatajský oddíl.

Dne 8. října 1918 ve stanici Tajga dostal division rozkaz k přesunu do Tjumeni, kde bude vtělen do 2. jízdního pluku. Division jako takový zůstal zachován, byl pouze přejmenován na II. divizion 2. jízdního pluku, eskadrony byly přejmenovány na 3. a 4.eskadronu 2. jízdního pluku a kulometná eskadrona byla ponechána.

Do Tjumeně divizion dorazil 11. října 1918.

4)         Major Pouska František, narozen 14. února 1894 v obci Luková – Manětín, v okresu Plzeň, v Rakousko–Uherské monarchii. Navštěvoval obecnou školu a čtyři třídy nižší české reálky v Plzni. V roce 1910 nastoupil na Jezdeckou kadetní školu v Hranicích na Moravě (1910–1914). Vypuknutím války nastoupil k 8. dragounského pluku v hodnosti praporčíka (Fähnrich). K 1. lednu 1915 byl povýšen na poručíka (Leutnant). Do zajetí padnul 29. (31.) července 1915 v Šuparka u Dněstru. Do legií se přihlásil 25. května 1916 v Bělgorodě. Do legií vstoupil 12. června 1917, poslán byl k 5. střeleckého pluku, velel jízdní rozvědce. Dne 11. června 1918 byl pověřen sestavením 1. Československý jízdní division – východní Vladivostocký. A k 11. října 1918 byl s divizionem, přidělen k 2. jízdnímu pluku. Na přelomu října a listopadu 1918 slouží ve štábu Sibiřské armády. V březnu 24. 1919 se stává velitelem divisionu u 1. jízdního pluku a k 1. květnu 1919 je povýšen na majora.

Dne 15. srpna 1920 se vrací do vlasti, kde nastoupil repatriační dovolenou. V letech 1920–1921 byl frekventantem Vojenského jezdeckého učiliště (pozdější název) v Hodoníně a poté byl do konce roku 1925 velitelem 1. korouhve Jízdního pluku 6. v Brně. Od 1. ledna 1926 do 29. června 1929 sloužil u Jízdního pluku 3. v Nových Zámcích a Komárně, naposledy ve funkci zastupujícího velitele pluku. Od 30. června 1929 do 14. března 1931 sloužil jako velitel II. korouhve u Jízdního pluku 5. v Košicích. Na začátku 30tých let absolvoval kurz velitelů vojskových těles (kurs pro budoucí velitele pluků a divizí), po absolvování byl povýšen na Podplukovníka jezdectva. Od 15. března 1931 do 2. února 1934 byl přidělen k Jízdnímu pluku 7. v Hodoníně. Od 3. února do 12. července 1934 byl zastupujícím velitelem Jízdního pluku 10. v Berehově na Podkarpatské Rusi. Poté byl k 13. červenci 1934 poslán do Výslužby. Jako ženatý udržoval intimní styk s šestnáctiletou nezletilou studentkou, kterou údajně nakazil pohlavní nemocí a „oddaloval ji od školy“. Po udělení prezidentské milosti mohl 1. dubna 1935 znovu nastoupit vojenskou služby, ale pouze jako velitel korouhve, Jízdního pluku 10 v posádkách v Mukačevu a Košicich. V roce 1938 zde slouží jako zástupce velitele pluku.

V době mobilizace od 24. září do 15. prosince 1938 velel 22. smíšenému předzvědnému oddílu (22. pěší divize). Na počátku roku 1939 se stává zástupcem velitele Jízdního pluku 11. v Bratislavě. Po vyhlášení samostatné Slovenské republiky 14. března 1939, zůstává krátce Slovensku a 23. března 1939 po napadení Slovenska armádou Maďarského království (takzvaná Malá válka 1939) velí části bojových jednotek při obraně Slovenského území. K 4. dubnu 1939 (den podepsání míru – příměří) je však poslán na dovolenou, poté odjíždí domů do protektorátu. Dnem 12. října 1939 nastupuje jako úředník na ministerstvu zdravotnictví a sociální peče. K poslednímu dubnu 1941 je penzionován.

Během Pražského povstání je velitelem jedné z bojujících jednotek, poté do 31. srpna 1945 působí na MV. Od 1. září 1945 do 30. dubna 1946 slouží u Posádkového velitelství Velké Prahy jako styčný důstojník u Ústředního bytového úřadu hlavního města Prahy. Poté je do 29. září 1946 důstojníkem 1. divize u velitelství zajateckého tábora v Praze–Motole. O den později 30. září 1946 se stal referentem Vojenského ústředního cenzurního úřadu, spadajícího pod velitelství 1. vojenské oblasti. K 21. lednu 1947 je na ministerstvu zdravotnictví a sociální peče, ale 30. září 1947 je zpět u Vojenského ústředního cenzurního úřadu a k 1. únoru 1948 odchází do výslužby.

5)         Major MUDr Karlík Otakar, narozen 25. října 1885 v Litomyšli, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u 35. domobraneckého pěšího pluku. Do zajetí padnul 26. srpna v Haliči. Do legií vstoupil 4. listopadu 1917 v Zemljansk. Byl přidělen k 8. střeleckému pluku. Později byl převelen k 2. jízdnímu pluku. Sloužil i u 3. nemocnice. S plukem se vrátil do vlasti 9. července 1920. Po návratu do vlasti sloužil v Československé armádě.

6)         Ekvitace – učení jízdě na koni, jezdecká škola

7)         Plukovník (později Brigádní generál) Jaroslav Červinka narozený 24. června 1889 v Rize v tehdejším carském Rusku (dnes Lotyšsko) byl synem polské šlechtičny a generála Jaroslava Červenky *1948, +1933. (Otec byl důstojníkem postupně v Rakousko-Uhersku, carském Rusku, Československých legií a v Československé armádě. V Ruské a Československé armádě měl hodnost generála.) Po základním ruském vzdělání absolvoval ruské Pavlovské vojenské učiliště, kde byl vyřazen v roce 1909 v hodnosti podporučíka Ruské armády. Později studoval Nikolajevskou akademii generálního štábu. V prosinci 1914 byl těžce raněn jako velitel čety Sanktpetěrburského gardového pluku u Varšavy, Góra Kalvarii. Po vyléčení je v březnu 1915 přidělen do štábu 2. ruské armády. Na jaře 1916 je jmenován velitelem poddůstojnické školy 3. gardové divize v Petrohradě. Dne 28. dubna 1917 si podává žádost o zařazení do Československých legií. Je přijat a v květnu je presentován u Československých legií v hodnosti kapitána. Od srpna 1917 se stává velitelem 6. střeleckého pluku „Hanáckého“ a 5. září 1917 je jmenován plukovníkem. Od 9. března 1918 se účastní s 6. střeleckým plukem „Hanáckým“ bitvy u Bachmače (samotná bitva proběhla mezi 8. a 14. březnem 1918). Od dubna 1918 do září 1918 pracoval jako podnáčelník štábu Československého armádního sboru v Omsku a zasloužil se o vznik jedné ze tří základních částí budoucího 2. jízdního pluku takzvanou Čeljabinskou záložní eskadronu.

Dne 9. října 1918 je jmenován velitelem právě ustanoveného 2. jezdeckého pluku. Po návratu do Československa zůstává v činné službě v hodnosti plukovníka jako velitel 2. jezdeckého pluku „Sibiřský“ v Olomouci. V lednu 1921 je povýšen do hodnosti plukovníka pěchoty Československé armády. V květnu 1921 je povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Od 1. listopadu 1923 je velitel 9. pěší brigády v Českých Budějovicích a 15. června 1925 se stává velitel 3. jezdecké brigády v Bratislavě, které velí až do listopadu 1936. Dne 4. května 1928 je jmenován brigádním generálem. V březnu 1938 se stává posádkovým velitel Prahy. V lednu 1940 odchází do penze. V květnu 1945 je obviněn z kolaborace s Němci. Po převratu 1948 je přestěhován do nuceného bydliště v Černošicích, kde žije u své dcery. Jako jiní i on je utlačován komunistickým režimem. Dne 3. dubna 1985 umírá v Praze.

Během služby v carské armádě byl povýšen na gardového kapitána a v roce 1917 slouží v Petrohradském gardovém pluku ruské armády.

Manželka Margarita Michaelovna Potolova byla ruska, narozená 27. června 1897 v Trojick, v  Orenburgské oblasti. Oženil se s ní 21. února 1919.

8)         Jezdecký pluk 10  vznikl v Dobřanech k 1. říjnu 1920, v rámci unifikace branné moci z Dragounského pluku 10. domácího vojska. Velitelem se stal velitel podplukovník Jan Slavík (1. říjen 1920 – leden 1922), velitel Dragounského pluku č. 12 domácího vojska 1918 – 1920, vzniklého z náhradní doplňovací eskadrony – Ersatz Escadron. V květnu 1921 byl Jezdecký pluk 10. přesunut do posádky v Berehovu na Podkarpatské Rusi. Pro nedostatek ubytovacích kapacit byla část jednotek dislokována odloučeně 1. eskadrona do ledna 1923 v Hati, 2. eskadrona do října 1922 v Baťovu, 3. eskadrona do října 1922 ve Veliké Běhani). Náhradní korouhev se z Dobřan přesunula do Sečovců až v roce 1922. Její remontní eskadrona se ale až do října 1934 usadila v Dovhé. V Berehovu vytvořilo velitelství I. korouhve, kterému byly podřízeny 1. a 2. eskadrona. Její složení doplnila technická eskadrona dislokovaná do července 1923 v Buču. Dále vzniklo velitelství II. korouhve, jemuž byla podřízena již existující 3. eskadrona a kulometná eskadrona, společně s nově zřízenou 4. eskadronou v Šomu. Později byla stávající kulometná eskadrona očíslována jako 2. a z technické eskadrony se stala 1. kulometná eskadrona. V roce 1928 byly jezdecké a kulometné eskadrony průběžně očíslovány od 1 do 6. V září 1933 byly obě kulometné eskadrony (3. a 6.) zrušeny a nahrazeny novou 3. kulometnou eskadronou v Berehovu, bezprostředně podřízenou plukovnímu velitelství. Zároveň zde vznikla pomocná eskadrona. V letech 1934 až 1936 se realizoval postupný přesun pluku do Mukačeva. V září 1936 se náhradní korouhev (bez remontní eskadrony) přemístila do Prešova a v lednu a v únoru 1938 se přemístila II. korouhve a 3. kulometnéá eskadroná do Košic. Po maďarské okupaci Mukačeva a Košic v listopadu 1938 se celý pluk soustředil v Prešově. Zde k 15. prosinci 1938 zanikl.

Velitelé pluku: podplukovník Jan Slavík (1920–1922), plukovník Josef Vamberský (1922–1925), podplukovník JUDr. Josef Koutňák (1925–1928), plukovník Vilém Hejný (1928–1933), plukovník Hynek Hrček (1933–1937) a plukovník Gustav Viktorin (1937–1938).

9)         Jezdecký pluk 8 vznikl v říjnu (8.) 1920 sloučením původních Rakousko–uherských Dragounských pluků 8 z Pardubic a 13 z Postoloprt. Velitelem pluku byl jmenován plukovník jezdectva Zdeněk Chlapec. Od února 1921 byl velitelem pluku podplukovník Ludvík Melzer, od října 1923 plukovník Alexander Nemanský, od dubna 1928 plukovník generálního štábu JUDr. Josef Koutňák. Čestný název „Knížete Václava Svatého“ a standartu pluk získal při příležitosti svatováclavského milénia 28. září 1929 (podle jiného zdroje 27. září). Zástavu převzal velitel pluku plukovník Josef Koutňák pod sochou svatého Václava v Praze od prezidenta republiky Tomáše Garika Masaryka. Od října převzal velení 1928 major Josef Buršík (pozdější první velitel Pluk útočné vozby 3), od března 1929 podplukovník Julius Fišera, od září 1933 plukovník generálního štábu JUDr. Josef Koutňák, od prosince 1932 podplukovník Karel Ševčík, od října 1935 plukovník Vladimír Hobza.

Od 1. ledna 1936 došlo k přejmenování Jezdeckých pluků na Dragounské pluky. Poslední velitel převzal velení poslední zářiový den roku 1937 podplukovník generálního štábu JUDr. Josef Tacl. V době květnové i zářiové  mobilizace v roce 1938 byl pluk součástí 4. jezdecké brigády velitel plukovník Jaroslav Macas, podléhající 4. rychlé divizi velitel brigádní generál Josef Dvořák. Po 21. květnu 1938 se 4. rychlá divize shromáždila v poli v prostoru Polná – Jihlava – Krasoňov – Květnov. Během června 1938 se pluk vrátil do posádky. Dne 12. září 1938 v 21:00 byla nařízena pluku pohotovost. Pluk musel okamžitě vyrazit (pravděpodobně koňmo) do místa svého soustředění (4. rychlé divizi) Tábor – Pacov. Do oblasti Tábora pluk dorazil kolem 7 hodiny ranní 14. září 1938. Po vyhlášení mobilizace 22. září 1938 byla vydána ostrá munice.  Dne 25. září 1938 se pluk s 4. rychlou divizí přesunul do prostoru Mezimostí – Kardašova Řečice – Soběslav. V případě útoku měla zasáhnout ve směru Jindřichův Hradec – Nová Bystřice. Po záboru území Německem se pluk od 19. října 1938 přesouvá do Demobilizační stanice Ledeč nad Sázavou. Kam pluk dorazil 21. října 1938. Následně proběhla demobilizace. A pluk se posléze vrátil do Pardubic.

Po okupaci 15. března 1939 a následném zrušením Československé branné moci, Dragounský pluk 8 Knížete Václava Svatého zanikl k 31. červenci 1939.

10)       Jezdecký pluk 7 vznikl k 1. říjnu 1920 z původního Rakousko–uherského Dragounského pluků č.7 posádkou v Hodoníně. Jen 2. eskadrona byla posádkou v Jovra (Zakarpatská rus, později Bratislava a Biskupice pri Dunaji). Od roku 1921 byl pluk součástí 2. jezdecké brigády. Pluku byl 20. února 1930 udělen čestný název Jezdecký pluk Tomáše Garrigue Masaryka. Prvním lednem 1936 byl pluk přejmenován na Dragounský pluk 7. Velitelé pluku byli: podplukovník jezdectva Kristián Gellinek 1920 – 1921, podplukovník jezdectva Gustav Dohnal 1921 – 1923, plukovník jezdectva Josef Pleskacz 1923 – 1928, plukovník jezdectva Bruno Jaksch 1928 – 1929, podplukovník jezdectva Václav Krejčiřík 1929 – 1931, plukovník jezdectva Bruno Jaksch 1931 – 1933, plukovník jezdectva František Heřman 1933 – 1935, plukovník jezdectva Jaroslav Mahr 1935 – 1936, plukovník jezdectva František Heřman 1936 – 1937, plukovník jezdectva Vladimír Hobza 1937 – 1938.

11)       Plukovník Hynek Hrček, narozen 2. srpna 1891 v obci Slušovice, v okresu Holešov, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u 25. zeměbraneckého pěšího pluku v hodnosti kadeta. Do zajetí padnul 15. září 1915 v Deražna. Do legií se přihlásil 15. května 1916. Do legií vstoupil 22. června v Bělgorod do Srbských legií. Do Ruských legií byl přidělen 1. července 1917 k 7. střeleckému pluku v hodnosti rotmistra. Později byl převelen k 2. jízdnímu pluku. S plukem se vrátil do vlasti 9. července 1920. Po návratu do vlasti sloužil v Československé armádě.

12)       Patnáctičlenný ruský výsadek Za Prahu seskočil v protektorátu v noci z 25. na 26. března 1945. Krom  politického komisaře příslušníka 1. československého armádního sboru v SSSR poručíka Ing. Jiřího Nezvala (pravé jméno bylo Ing. Izák Kleidler) byli ostatními členy výsadku Rusové mezi nimi i dvě ženy. Výsadek byl vybaven samopaly, lehkými kulomety a standartní ruskou uniformou.

Výsadek Za Prahu spolupracoval s několika partyzánskými oddíly, například Kovpak (velitel plukovník Vladimír  Hobza), Lesu zdar (velitel Ing. Miroslav Meloun), Táborité (velitel Ing. Josef Hojdar) a dalšími. Partyzánům byly zchozeny zbraně 30. dubna 1945.

13)       Oddíl „Kovpak“ byl zformován v prostoru Pacovska. Velitelem oddílu byl plukovník Vladimír Hobza, komisařem Eduard Záhora a náčelníkem štábu Osinek.

14)       Velitelství 16. divize se k 1. říjnu 1947 přeměnilo na velitelství 13. brigády. To se změnilo na 13. divizi k 1. říjnu 1949.

15)       Vitorazsko je území na pomezí jihočeského Novohradska a Třeboňska a dolnorakouského Waldviertelu.

16)       S touto funkcí je  jméno generála Vladimíra Hobzy spojeno s několika excesy a poprav vyháněných sudetských Němců. Například v Dačicích 6. června 1945, kdy při odsunu byli zadrženi 4 rukojmí – pro bezproblémový odsun. Po odsunu, který proběhl dopoledne, měli býti propuštěni a posláni za ostatními Němci též za hranice. Byli však odpoledne zastřeleni i s jedním Čechem. Při vyšetřování byl dotázán, „zda neví, kde se nalézají uvedení – jejich pobyt jest dosud neznám.“ Těchto případů kdy jednotky partyzánů údajně pod velením Vladimíra Hobzy, zastřeli rukojmí nebo znásilňovali, může být i několik desítek.

17)       Brigádní generál Rytíř Bohumil, narodil se 29. dubna 1889 v Litoměřicích a po úspěšném absolvování základního a středního vzdělání vystudoval techniku. Jako jednoroční dobrovolník narukoval v říjnu 1911 k Zeměbraneckému pluku č. 8 v Praze. Po vyhlášení mobilizaci, nastoupil k pluku a odjel na srbskou frontu. V prosinci byl pluk převelen na ruskou frontu. V únoru 1915 byl povýšen na poručíka a jako velitel roty v březnu 1915 padl do ruského zajetí.

V červenci 1916 v Taškentu se přihlásil do legií a v říjnu 1917 odjel z Ruska do Francie v transportu kapitána Otakara Husáka, sloužil v 21. a 22. československém střeleckém pluku. Po návratu do vlasti velel 22. pluku a v říjnu 1919 byl zařazen do vojensko-politické mise k Československému vojsku na Rusi. Vrátil se  23.  lodním transportem v květnu 1920. V říjnu 1922 byl jmenován přednostou 23. oddělení (automobilního) MNO. V červenci 1929 byl povýšen na brigádního generála a jmenován velitelem 5. pěší brigády v Terezíně. V září 1936 byl přeložen do Banské Bystrice, kde velel 10. divizi. V době okupace finančně podporoval rodiny vězněných a popravených odbojářů a od konce roku 1944 byl napojen na Ilegální skupinu Bartoš a zástupcem generála Karla Kutlvašra při pražském povstání. Po válce byl jmenován velitelem III. sboru v Plzni. V červnu 1946 byl přeložen do výslužby. Poté pracoval jako stavby vedoucí. Zemřel v Praze 12. dubna 1955.

Zdroje:

Vlastní archív

Krvavé léto, Jiří Padevět, ISBN: 978–80–200–2600–2, 2016

Za frontou na východě, Cheb 2003

Vojenský historický archiv Praha - https://www.vuapraha.cz/

www.valka.cz

https://www.fronta.cz/dotaz/vysadek-za-prahu-mnich-1945

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Hobza

https://www.fronta.cz/dotaz/vysadek-za-prahu-mnich-1945

https://www.fofifo.wz.cz/hobza_2.htm