Major jezdectva Emil Schubert Edler von Schutterstein *1885

Major Emil Schubert Edler von Schutterstein, narozený 26. prosince 1885 v Mladé Boleslavi, byl Rakousko – uherský a Československý důstojník (1.

Otec Emil Schubert Edler von Schutterstein narozený 3. října 1855 v obci Petrowitz, sloužil jako Oberleutnant (později Major) Pěšího pluku 36 v Mladé Boleslavi. Zemřel 18. února 1941. Matka Kunigunde Freiin Karaisl von Karais narozená 5. února 1868 v Graz (její otec byl Generalmajor Franz Freiherr Karaisl von Karais (2). Se svým mužem byla sezdána 15. května 1884 v Mladé Boleslavi. Zemřela 29. srpna 1945. Rodiče v době války žijí v Českých Budějovicích v ulici Mühlfeldova 285 – Matice školské 285. Sám je však příslušný (trvalý pobyt) v královském hlavním městě Prahy od 23. června 1897, od doby kdy nastoupil studium na vojenské reálce.

Ze sourozenců měl sestru Martha Schubert Edler von Schutterstein, narozenou na konci 19. nebo na počátku 20. století.

První šlechtický prapředek Schubert byl pražský obchodník a měšťan Václav Michal Schubert. Dne 1. června 1790 byl povýšen do šlechtického – zemanského stavu – Edler, k tomu dostal přídomek (šlechtický predikát) – von Schutterstein (3. Od roku 1788 do 1790 vlastnil velkostatek Pavlov u Pelhřimova. Jeho syn Johann (17. října 1790 Praha – 25. října 1834 Hoštice, v Praze ho doučoval Jan Evangelista Purkyně) kupuje v roce 1822 zámek, statek a pivovar Hoštice u Volině (4, kde je část rodu na místním hřbitově pochována (vlevo od vchodu do kostela). Jeho žena Johanna rozená Zimmermann (1787 – 21. června 1859) vedla panství až do zletilosti svého syna Adolfa Schubert Edler von Schutterstein dědečka Majora Emil Schubert Edler von Schutterstein. Adolf narozený v Praze 15. října 1817 – 28. prosince 1887 Lečice, byl v mládí také důstojníkem – Kadetten u Pěšího pluku 36 v roce 1837. Měl s Ottilie Kainz (1833 Praha – 7. února 1887 Praha), s kterou byl sezdán 24. června 1849 v Praze, staršího syna který zdědil panství Hoštice, Heinrich Schubert Edler von Schutterstein narozeného 31. května 1851 v Petrowitz – 1906. Panství Hoštice po jeho smrti zdědila jeho jediná dcera Malvína Schubert Edle von Schutterstein, provdána za Adolfa Haida von Haidenberg, oba zemřeli v roce 1940 (5.  

Obecnou školu absolvoval (1892–1897) v Českých Budějovících, kam byl otec přeložen. Další čtyřleté studium absolvoval  na nižší vojenské reálce v Kőszeg – Kysek v Uhrách, ke studiu nastoupil v roce 1897. Poté studoval 3 roky na vyšší vojenské reálce v Hranicích na Moravě (6. A nakonec 3 roky na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Zde byl i 18. června 1907 slavnostně vyřazen v hodnosti Leutnant jezdectva (7. O rok dříve se podrobil vojenskému odvodu v Praze (8.

O měsíc později 18. srpna 1907 nastoupil vojenskou službu u Dragounského pluku č. 13 – Dragoner-Regiment Nr. 13 posádkou v Klatovech (10.  Měl světlé vlasy, modré oči a byl 169,5 cm vysoký. Byl přidělen k 6. eskadroně jako velitel čety, zároveň mu byl vyplacen příspěvek 100 Korun na uniformu. K 1. květnu 1908 byl přeložen k 5. eskadroně. Koncem roku 1908 (zpětně ke 2. prosinci) mu byl udělen Vojenský jubilejní kříž (11. Dnem 1. září 1910 mu byla přiznána XI. platová třída a vyměřen plat 1 800 Korun ročně (12. Dne 1. listopadu 1912 byl povýšen na Oberleutnant (13. V Klatovech absolvoval dva brigádní kursy. Možná jeden z nich byl kulometný kurs v Mostě nad Litvou v trvání 2 měsíců (ten možná ale absolvoval až po vypuknutí války).

Měsíc po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda dEste s chotí v Sarajevu 28. června 1914, vypuká válka mezi evropskými mocnostmi (14. Posledním červencem roku 1914 je mu tak vyplacen příspěvek na pobyt v poli – Feldausrustungsbeitrag 1 620 Korun (15. A s celým plukem odjíždí na ruské bojiště, odkud se vrací až po šesti letech. Od 1. září 1914 je podle vlastních slov „prozatímním velitelem eskadrony“.

Dne 20. února 1915 mu byl udělen prestižní a na začátku války vzácně udělovaný Vojenský záslužný kříž III. třídy s válečnou dekorací (16. Dnem 15. srpna 1915 je převelen k 4. eskadroně, ale pravděpodobně je již k eskadroně poslán 1. srpna 1915. A k 1. říjnu 1915 se oficiálně ujímá jejího velení. K tomu je mu vyplacen – Feldausrustungsbeitrag 150 Korun.

Dne 1. února 1916 byl povýšen na Rittmeister. O měsíc a půl je mu udělena Bronzová Vojenská záslužná medaile na válečné stuze (17. V citaci k udělení vyznamenání 11. března 1916 se uvádí „za statečné chování před nepřítelem“.

Vojenský záslužný kříž III. třídy s válečnou dek. a meči  /  Bronzová Vojenská záslužná medaile s meči

O pár dní později 16. března 1916 je poslán zpět ke své 5. eskadroně. Na začátku srpna 4. srpna 1916 mu byl udělen Německým císařem Vilémem II. Železný kříž II. třídy (18.

Od 16. srpna 1916 je veden jako nezvěstný. O tři dny později je veden již jako válečný zajatec v Rusku.

Podle jeho vlastního sdělení byl zajat 19. srpna 1916 u řeky Stochid (19 u Novo Cerkiště v rámci Brusilovy ofenzivy (20. O dva měsíce později 15. října 1916 mu byla udělena druhá Vojenská záslužná medaile tentokráte stříbrná (21, taktéž za projevenou statečnost před nepřítelem.

Následující dva roky pobýval v zajateckém táboru v Blagověščensk.  –  Ivanovo – Voznesemh (špatně čitelné - nesrozumitelné).

Do legií vstoupil 14. července 1918 v Novo Nikolajevsk. O 14 dní později 28. července byl přidělen k 1. československému jízdnímu divizionu (22 „jako mladší důstojník 1. eskadrony“. O měsíc později od 14. do 16. srpna 1918 se již účastnil bojů s První eskadronou 1. jízdního divizionu u jezera Bajkal, od stanice Kedrovaja do stanice Tauchoj. Od 16. do 17. srpna 1918 bojů u stanice Mysovaja. A od 17. srpna 1918 „dvoudeního boje u stanice Posolskaja jako velitel eskadrony“. Mezi 18. srpnem 1918 a 2. zářím 1918 se účastní pronásledování nepřítele od stanice Posolskaja do stanice Olovjanaja (23. Poté slouží co velitel „polních stráží a rozvědek v okolí Olovjanaja“ do 10. září 1918. Divizion byl součástí jednotek, kterým velel tehdejší kapitán (od 2. července 1918 plukovník a od 2. září 1918 generálmajor) Radola Gajda (24.

Dne 17. srpna 1918 dostal rozkaz od velitele divizionu korneta Biliny (25 „zformovati 2. eskadronu a naznačen velitelem této“. V denním rozkazu 27 ze dne 29. srpna 1918 se poprvé objevuje 2. eskadrona „Nitranských kozáků“, ale ne jako 2. eskadrona, ale jako 2. sotňa „Nitranských kozáků“ (sotňa je ruský název pro eskadronu).

Dne 13. září 1918 byl povýšen na praporčíka.

Dne 12. říjnu 1918 byl oficiálně přiřazen k 2. jízdnímu pluku v Tjumeni (26. Jeho 1. Česko – slovácký jízdní division pod velením korneta Bíliny, se stal základem pro nový Jízdní pluk. Do Tjumeně dorazily však již 10. října 1918 (27.

Dne 26. října 1918 byl potvrzen v úřadě velitele 2. eskadrony (kterou založil a které i velel) a také je dočasně jmenován pomocníkem – zástupcem velitele pluku (28. V dalším měsíci si velení pluku i vyzkoušel, od 3. do 8. listopadu, od 9. do 13. listopadu a od 14. do 16. prosince 1918 byl dočasným velitelem pluku. Také jezdil po kraji a nakupoval koně pro pluk.

V květnu 1919 dostal pluk rozkaz k přesunu do nové posádky v Barnaulu na dráze Altajské k ochraně magistrály.

Přesun pluku započal 27. května 1919. Začátkem června (štáb pluku 3. června) 1919 pluk kompletně přibil do posádky v Barnaulu (na dráze Altajské z Nikolajevska směrem na jih). Ale již 10. června 1919 obdržel pluk urychlený a spěšný rozkaz odjeti na novou frontu přes Krasnojarsk do oblasti Mansko-Kanska k ochraně magistrály (29.          

Dne 10. června 1919 byl zproštěn funkce pomocníka velitele pluku i funkce velitele eskadrony a jmenován pro svoje jezdecké a instruktorské schopnosti a zkušenosti velitelem záložní (výcvikové) eskadrony. Pravděpodobně byl funkce velitele 2. eskadrony, zproštěn již dříve. Protože při přesunu do Barnaulu byl v ešalonu číslo VII. Ale 2. eskadrona v ešalonu č. VI. Jehož velitelem byl kornet Karel Janota (30. V Barnaulu byl také počátkem června 1919 jmenován instruktorem důstojnického kurzu, který měl proběhnout.

Toho času měl u pluku pravděpodobně nejvyšší jezdecké vojenské vzdělání a nejvíce zkušeností ze služby u jezdectva. Z tohoto důvodu byl 31. srpna 1919 „Odeslán do štábu československého vojska jako člen komise ku vypracování jízdního řádu“ do Irkutska. Pracoval na inspektorátu československého vojska na Rusi (31 a k poslednímu prosinci 1919 je i k inspektorátu převelen oficiálně a „vyškrtnut ze seznamu pluku“.

Ale ještě předtím se s plukem účastnil bojových akcí a 11. srpna 1919 „za statečnost v bojích vyznamenán křížem svatého Jiří IV. stupně (32. „Zúčastnil se rozvědek a polních stráží v Mansko – Kanské skupině ve střední Sibiři. Výprav do vesnice Irbejskoje, Kljukvenaja a Perovskoje (Serovskoje)“. V těchto bojích velel Ujarskéku oddílu, který spolu s jinými oddíly byli přiděleny pod velení 2. Jízdního pluku plukovníka Jaroslava Červinky.

Další vyznamenání mu bylo uděleno 13. prosince 1919 rozkazem č. 82 Československého vojska na Rusi – Československý válečný kříž (33.

Také se stačil oženit, 8. či 13. prosince 1918 byl oddán v „katolickém Tjumenském kostele“ s Elsi Joanovnna Uder narozenou v Estonské gubernii 28. října 1896 (23. listopadu 1897) v městě Reval (Talliinn) „v Baltické oblasti, vyznání luteránského“. Protože neměl sňatek oficiálně povolen (v té době povolení nebylo nutné), měl později problém, získat pro ženu peněžitou podporu a oficiálního uznání sňatku československými vojenskými úřady. Z Irkutska 5. září 1919 posílá žádost k pluku o potvrzení, „že v době mého sňatku zákaz ženění nebyl v pluku opublikován“. Odpověď je datována 11. září 1919 „Potvrzuji, že zákaz ženění byl v pluku opublikován rozkazem po pluku číslo 66.“ – ze dne 11. prosince 1918.

I velitel pluku se 20. listopadu 1919 přimlouval o spěšné kladné vyřízení případu. „Překládám žádost … zastával vždy svoje povinnosti vzorně a žena nebyla u v tomto nikterak na závadu, a zajisté, že i nyní tak nebude“. Nakonec jim byla podpora přiznána Vojenským referátem a zpětně od 4. září 1919 do června 1920 bylo vyplaceno 3 096, 5 ruble a za červenec 1920 610 Kč.

Později ve Vladivostoku v americké nemocnici na Ruském (Popelově) ostrově 12. dubna 1920 se narodil syn Emil. Pokřtěn byl 21. dubna 1920 katolickým farářem Josefem Chadimem (34 příslušníkem Československého vojska na Rusi. Kmotrem byl Avanesov Chactura z Charbinu.

Dne 9. (27.) ledna 1920 byl povýšen na korneta (35, se zpětnou platností od 1. srpna 1919. Dne 24. nebo 27. dubna  1920 byl povýšen na poručíka, se zpětnou platností od 1. ledna 1920 a zároveň na rotmistra se zpětnou platností od 1. dubna 1920 (36. Později bylo v jeho kmenovém listě dopsáno: „se všemi právy, avšak bez nároků na doplatek rozdílu peněžních požitcích“.

Dnem 24. dubna  1920 je dočasně poslán zpět ke svému 2. Jízdnímu pluku Sibiřský. O měsíc později je 2. Jízdní pluk, jemuž bylo uděleno 2. května 1920 čestné jméno Sibiřský v dopoledních hodinách 24. května 1920 kompletně naloděn na parníku S.S. Sherman a jako 27. lodní transport připraven k odplutí (37.

Při příležitosti slavnostního odjezdu 27. lodního transportu, 24. května 1920 byla řada příslušníků pluku vyznamenána řádem Sokola (řád M. R. Štefánika) (38.

Plavidlo pravděpodobně přistálo a doplňovalo zásoby v přístavech Manila, 3. června 1920 Singapur a 11. června 1920 Colombo. V Suezu byl parník 26. června 1920, Port Seidu 27. června 1920. Parník připlul do Terstu 2. či 3. července 1920. Do Československa pluk vyrazil vlakem 4. července 1920.

Do nové posádky v Olomouci, v Československu dorazil pluk 9. července 1920. Po návratu velitel pluku plukovník Jaroslav Červinka podal návrh na povýšení na majora, jako důvod uvedl: „bude zastávati úřad velitele divizionu.“ V přípisu stálo: „Výborný kavalerista, velmi dobrý instruktor. V bojích klidný, rozvážný a osobně statečný. Vždy výborně pečoval o svěřenou část. Navrhuji na povýšení na majora. Povýšení zasluhuje.“

Zde v nové posádce příslušníky pluku čekala repatriační dovolená a později i demobilizace. To však nebyl případ Emila Schuberta. Po absolvování dovolené a přijetí do svazku československé armády jako důstojník z povolání byl 18. září 1920 přeložen k Jezdeckému pluku 8 v Pardubicích k náhradní eskadroně. „V důsledku sloučení vlastního Dragounského pluku č. 13 s Dragounským plukem č. 8, přeložen k Československému jezdeckému pluku 8 v Pardubicích“ (40.

Také obdržel „první příspěvek na výstroj a výzbroj … v obnosu 2 000 Kč“.

Ale do Pardubic se zatím nestěhoval dlouhodobě pravděpodobně vůbec. Protože od 1. října do 30. listopadu 1920 velel remontní eskadroně Jezdeckého pluku 2. Jeho nadřízený major Vilém Hejný (41 mu v popise zapsal: „ Mužný charakter, vytříbených vojenských vlastností, velmi dobrý jezdec. Dovede u svého oddílu udržet zájem a pořádek.“ Velitel pluku plukovník Červinka připsal: „Celkově oborně zdatný a energetický. Velmi dobrý jezdec a instruktor. Velel remontní eskadroně k úplné spokojenosti.“

Od 1. prosince 1920 je poslán jako nadpočetný do Ústavu jezdectva v Hranicích – Hodonína (42  jako učitel jízdy pro zdokonalení jízdy starších jezdeckých důstojníků dřívějšího československého vojska na Rusi. Oficiálně je v Ústavu jezdectva veden až od 15. května 1921 „Ustanoven učitelem vojenského studia a vojenského výcviku na jezdeckém učilišti v Hodoníně“. Po roce velitel školy do jeho materiálů nechal zapsat: „Po příchodu do školy potvrdil veškeré vlastnosti, které ho provázeli při příchodu do školy. Jsa pozoruhodně svědomitým, energetickým, inteligentním a velice pracovitým. Byl již naznačen na majora.“ V době částečné mobilizace (43 sloužil u Jezdeckého pluku 7.

O rok později 26. května 1922 byl povýšen na Štábního kapitána jezdectva. Ke změně stejnokrojů v roce 1922, obdržel 20. července 1922 příspěvek 300 Kč. Po skončení dalšího školního roku byl mu 30. září 1922, zapsán do záznamů podobný popis. „Pan Kapitán Schubert jest jeden nejváženějších důstojníků a jeden z nejlepších instruktorů jezdecké školy. Výtečný a zápalu plný jezdec, mající mimo to veliké vojenské zkušenosti. Nicméně snaží se získati nové, aby si učinil správnou představu moderní války. Důstojník budoucnosti, úplně schopen být ihned jmenován do vyšší hodnosti. Velitel ústředního jezdeckého ústavu“

K 1. listopadu (22. prosince) 1922 byl povýšen na Majora jezdectva.

Dne 13. září 1923 „vykonal jazykovou zkoušku před komisí … a prokázal prospěch v jazyku služebním, písemně: nevyhověl, ústně: vyhověl, v kulturních dějinách národních a občanské nauce: nevyhověl… trvale nevyhovuje jazykovým podmínkám stanoveným M.N.O. pro vojenské gážisty z povolení“ (47. Proto byl z Ústředního jezdeckého ústavu v Hodoníně od 1. prosince 1923, převelen k Jezdeckému pluku 6 v Brně a zařazen k 1. normální eskadroně. Velitelem byl nadporučík 1. normální eskadroně František Kutín. K 10. prosinci 1923 byl ustanoven prozatímním zástupcem velitele I. polní korouhve a velitelem poddůstojnické školy.

Dnem 6. února 1924 mu byla udělena dovolená „s plnými požitky do 1. května 1924“. Dnem 1. května 1924 byl poslán do výslužby s ročním výslužným 13 703 Kč. Zároveň byl kmenově přeložen k Náhradní korouhvi Jezdeckému pluku 6. O rok později 8. června 1925 jazykovou zkoušku na vlastní žádost opakoval „před zkušební komisí na velitelství Jezdeckého pluku 6 v Brně, při níž stanoveným jazykovým podmínkám vyhověl“.  Aktivován do činné služby však již nebyl.

Od 1. ledna 1933 výslužné činní 22 085 Kč ročně. V roce 1937 výslužné 19 895 Kč a výchovné na syna 1 800 Kč ročně.

Při zářiové mobilizaci v roce 1938 byl aktivován 24. září 1938 u Jízdního pluku 6 v Brně. Propuštěn byl v rámci demobilizace až 14. prosince 1938.

Ke dni 24. srpna 1938 „požádal, aby byl vyškrtnut ze seznamu legionářů“. V roce 1939 bydlí Falkensteinova 58, Brno.

Po druhé světové válce byl pravděpodobně poslán na odsun. Zemřel 06. listopadu 1948 v Německu. Pohřben Hessen, Frankfurt am Main-Höchst, na místním hřbitově. Spolu se svou ženou a synem.

Poznámky:

1)         Pokud není uvedeno jinak, veškeré informace pocházejí z Vojenského archivu – z fondu osobních spisů.

2)         Generalmajor Franz Freiherr Karaisl von Karais 16. srpna 1830 Terst – 18. února 1890 Olomouc, v roce 1857 sloužil jako Oberleutnant u Pěšího pluku 7.

3)        Šlechtické tituly v Rakousku – Uhersku:

Zeman                                     edler   

Rytíř                                         ritter

Svobodný pán/baron               freiherr

Hrabě                                       graff   

Kníže                                       fürst

Vévoda                                    herzog

Arcivévoda                              erzherzog

Král                                         könig

Císař                                        kaiser

Papež                                      papst

4)         Jednopatrový zámek s raně barokním portálem byl postaven v 17. století na místě původní vladycké tvrze, jež je roku 1274 uváděna v držení Držislava, syna Viléma z Hoštic. Za Chlumčanských z Přestavlk byl zámek v roce 1777 přestaven do dnešní podoby. V roce 1840 mělo panství 323 hektarů, 46 domů a 351 obyvatel.

Poslední přestavby zámku pocházejí z let 1870 – 1880 a 1940.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ho%C5%A1tice_(z%C3%A1mek)

https://de.wikipedia.org/wiki/Ho%C5%A1tice_u_Volyn%C4%9B

5)         Informace pocházejí z několika zdrojů:

Vojenský schematizmus – K. u. K. Heeres-Schematismus 1837, 1855 a 1914

https://www.stammreihen.de/getperson.php?personID=I855X03S&tree=tree1

https://www.stammreihen.de/getperson.php?personID=I885D26S&tree=tree1

https://www.adelsmatrikel.de/getperson.php?personID=I817X15S&tree=tree1

Der Böhmische Adel, R. J. Graf Meraviglia – Crivelli, 1886

Modrá krev, Petr Mašek, 1999, ISBN: 80–204–0760–X

https://www.souteze.strakonice.eu/node/1510                             

https://wikivisually.com/lang-de/wiki/Ho%C5%A1tice_u_Volyn%C4%9B

https://www.pavlov-pe.cz/historie/ds-51/p1=51&archiv=1

6)         Nižší a vyšší vojenské reálné školy byly určeny převážně pro důstojnické syny. Po jejich absolvování mohli pokračovat na prestižní vysoké vojenské škole – vojenské akademii zde na prestižní Theresianische Militärakademie ve Vídeňském Novém městě. Rakousko – Uhersko mělo 6 nižších a 6 vyšších vojenských reálek. Krom nich mělo 14 kadetních škol. Byli vyřazováni po čtyřech letech v hodnosti Fähnrich a do hodnosti Leutnant, mohli býti povýšeni nejdříve po dvou letech služby.

7)         Vojenské akademie byly čtyři (Tereziánská vojenská akademie, Vojenská technické akademie, a dvě akademie zeměbrany ve Vídni a Budapešti)  studium bylo tří leté a byli vyřazováni v hodnosti Leutnant.

Tereziánská vojenská akademie – Theresianische Militärakademie ve Vídeňském Novém městě byla založila Marií Terezií 14. prosince  1751. Vojenská akademie byla po pádu Rakousko–Uherské monarchie v roce 1918 zrušena, ale v roce 1934 byla znovu otevřena. V letech 1938 až 1945 zde působila německá říšská válečná škola. Budovy akademie (Hrad) byly na konci druhé světové války poškozeny. V roce 1958 byla opět otevřena jako Theresianische Militärakademie.

Tereziánská vojenská akademie je nejstarší vojenskou akademií (vojenskou univerzitou – školou) na světě, od založení školy roku 1751, bylo slavnostně vyřazeno na 11 000 důstojníků armády (rok 2 000).

8)         K odvodu chodili muži v roce, kdy dovršili 21 rok (na jaře) a počátkem října nastupovali vojenskou službu.      

10)       Dragounský pluk č. 13 – Dragoner-Regiment Nr. 13, pluk byl založen již v roce 1682, ale působil pod různými názvy a čísli až do roku 1867, kdy byl označen jako Dragounský pluk č. 13. Čestný název Prince Evžena Savojského –  Eugen Johann Franz Prinz von Savoyen und Piemont získal již roku 1683. Památným dnem pluku byl 12. srpen 1687 (Berg Hársány).

Pluk sídlil v letech 1865–1866 ve Vídni, 1866–1871 v Enns, 1871–1890 v Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi, 1890–1895 ve Vídni, 1895–1903 v Landsberg (Gorzów Wielkopolski – Velkopolský Hořov), od roku 1903 (1901) v Klatovech, kde sídlí štáb pluku a II. divizion, I. divizion je umístěn ve Stříbře (ve Stříbře sídlil štáb a 2. eskadrona, 1. eskadrona v Horšovském Týnu a 3. eskadrona ve Stodu).

Velitelem pluku byl od roku 1865 Oberst Ludwig Prinz Windisch-Graetz, 1869 Oberst Paul Clemens Fürst Metternich, 1875 Oberst Hugo Obauer, 1876 Oberst Alfred Berres Edler von Perez, 1881 Oberstlieutenant–Oberst Felix Freiherr von Pach zu Hansenheim und Hohen–Eppan, 1894 Oberst Johann Graf Nostitz–Rieneck, 1895 Oberst Eduard von Löffler, 1900 Oberstlieutenant–Oberst Walter von Sagburg zu Pfefferslehensegg, 1906 Oberst Gustav Ritter von Urban, 1910 Oberst Albert Freiherr Abele von und zu Lilienberg, 1914 Oberst Paul Ritter Regner von Bleyleben.

Národnostní složení pluku bylo v roce 1914: 51% Češi, 48% Němci, 1% různé.

Výložky měl pluk mořenově-červené (krapprot), knoflíky bílé (weisse), plukovní řečí byla čeština a němčina.

Pluk byl doplňován od roku 1830 Čech. Náhradní kádr – záložní eskadrona sídlil v Pospoloprtech a v Lounech od roku 1897 (zde byl i hřebčín).

Po mobilizaci v roce 1914 je pluk poslán na Rukou frontu s 9. jezdeckou divizí v rámci 1. jezdecké brigády. Koncem roku 1916 přišel do podřízenosti 9. jezdecké brigády a na podzim 1918 k 18. jezdecké brigádě. Stále však u 9. jezdecké divize. Ta bojovala v roce 1914 nejprve u (1. armáda) Krasniku, Lublinu a Komarowa. V září bojuje (4. armáda) u Rawa Ruska a Lvov, následoval ústup řece San a k Dunajci. Na konci roku 1914 bojuje u Limanova – Lapanoea a Tomaszowa. V červenci 1915 útočí k Ivangorodu a překračuje řeku Vislu, v srpnu 1915 příslušníci pluku bojují u Lukow, Siedlec a Klieszczeli. V září 1915 ustupuje přes Luck, Rowno a Czartorijski. Po začátku Brusilovi v létě 1916 ustupují jednotky pluku přes řeku Stryj k Stochodu a Tobolu. Na jaře 1915 měla ve stavu 5 eskadron, v létě 1916 jen 4 eskadrony, na podzim roku 1916 již pluk nemá koně a v létě pluk 1917 má v bojovém stavu pouze 2 opěšelé eskadrony.

V únoru roku 1918 byl pluk poslán na Italské bojiště, kde se v červnu 1918 účastnili bojů u řeky Piavy. V září 1918 byl pluk poslán na Balkán do Albánie a Černé hory.

Po konci války byla náhradní eskadrona v Čechách rozpuštěna, část pluku se v Rakousku stal základem Dragounského pluku 1.

www.valka.cz

https://de.wikipedia.org/wiki/K.u.k._B%C3%B6hmisches_Dragoner-Regiment_%E2%80%9EEugen_Prinz_von_Savoyen%E2%80%9C_Nr._13

https://vojenstvi.cz/vasedotazy_127.htm

11)       Das Jubiläms Kreuz für das Jahre 1908 (Militär – Jubiläumskreuz 1908) – Jubilejní kříž z roku 1908 – udílený k výročí 60–leté vlády císaře Františka Josefa I.

Vyznamenán byl každý, kdo v čase vlády Františka Josefa I. od 2. prosince 1848 do 2. prosince 1908 sloužil jako aktivní voják minimálně 3 roky nebo se účastnil minimálně jedné bitvy v revolučních letech 1848 –1849, popřípadě byl v aktivní službě 2. prosince 1908, včetně civilních zaměstnanců, některých vojenských škol, včetně policejních složek.

12)       V platová třídě – hodnostní třídě XI. podle oficiálních tabulek pobíral roční plat 1 680 Korun.

13)       V platová třídě – hodnostní třídě X. podle oficiálních tabulek pobíral roční plat 2 040 Korun.

14)   Po atentátu spáchaném 28. června 1914 v Sarajevu na následníka trůnu, Rakousko–Uhersko obvinilo Srbsko ze spoluúčasti a dalo Srbsku měsíční ultimátum. Po nesplnění podmínek ultimáta 28. července 1914 vyhlásilo Srbsku válku. Rusko se postavilo na obranu Srbska a o dva dny později 30. července 1914 vyhlásilo mobilizaci (1 200 000 vojáků).

Německo se přidalo a dalo Rusku ultimátum, aby se do 24 hodin stáhlo, jinak mu bude vyhlášena válka. Rusko ultimátum odmítlo a Německo 1. srpna 1914 válku Rusku vyhlásilo.

Francie však byla ruským spojencem a vyhlásila Německu 3. srpna 1914 válku. Anglie byla spojencem Francie a tak 4. srpna 1914 vyhlásila válku Německu.

V listopadu 1914 vstoupilo do války i Turecko.

Rakousko-Uhersko mobilizovalo své vojáky 31. července 1914.

15)   Feldausrustungsbeitrag – Mobilizační příspěvek

16)   Militärverdienstkreuz mit Kriegsdekoration III. klasse – Vojenský záslužný kříž III. třídy s válečnou dekorací – vyznamenání založeno 22. října 1849 císařem Františkem Josefem I. na podnět polního maršála Radeckého z Radče, jako vyznamenání pro důstojníky za statečnost v boji, později udělován i za mimořádnou služební výkonnost míru.

17)   Bronzene Militärverdienstmedaille – Vojenská medaile za zásluhy – nazývaná Signum laudis podle nápisu na rubové straně, vyznamenání založil císař František Josef I. 12. března 1890 za chvalné výkony ve válce nebo za výtečné služby v míru, které nepostačují na udělení Vojenského záslužného kříže.

18)       Eiserne Kreuz - Železný kříž je původně pruské válečné vyznamenání, založené pruským králem Fridrichem Vilémem III v roce 1813. Uděloval se v době válečného stavu za napoleonských válek, v Prusko–Rakouské válce, Prusko–Francouzské válce, v první a druhé světové válce.

19)       Stochid je 188 km dlouhá řeka ve Volyňské oblasti na západě Ukrajiny.

20)       Alexej Alexejevič Brusilov se narodil 19. srpna 1853 Tiflisu, dnešní Tbilisi v rodině aristokratického důstojníka. Jeden z nejlepších důstojníků a generálů celé I. světové války. Proslavil se do poslední chvíle utajenou ofenzívou (nejúspěšnější ruská ofenzíva za celou dobu války), která začala 4. června 1916. Hlavní směr útoku byl veden na město Luck. Až po více jak čtrnácti dnech bojů a přisunutí všech záloh dokázali spojené Německo – Rakousko-Uherské jednotky, ruské síly zpomalit a během dalšího měsíce i zastavit. Ruské jednotky zajaly v té době asi 350 000 Německých a Rakousko-Uherských vojáků.

Po bolševickém převratu se Brusilov připojil k bolševikům a výrazně jim pomohl v občanské válce proti Bělogardějcům a československým legiím (ty v létě 1917 bojovaly pod jeho velením u Zborova, kde jim vyslovil pochvalu). Zemřel 17. března 1926 a bolševici mu vypravili státní pohřeb se všemi vojenskými poctami.

21)        Silberne Militärverdienstmedaille – Stříbrná Vojenská medaile za zásluhy, udělovaná za opakované (druhé) udělení. Císař František Josef I. ji založil 26. března 1911.

22)       Jednotka vznikla krátce po vystoupení Československého vojska na Rusy proti bolševikům, v červnu 1918 rozkazem „tehdejšího kapitána“ Radoly Gajdy (24 velitele Východní části Československého vojska na Rusy. Nejprve vznikla eskadrona „Jana Jiskry z Brandýsa“ a až 3. července 1918 rozkazem č. 8 československé východní části dostal velitel kornet Bílina (25 rozkaz zformovat 1. československý jízdní division, který se bude skládat z 1. eskadrony „Jana Jiskry z Brandýsa“ a z 2. eskadrony „Nitranských kozáků“

Eskadrona „Jana Jiskry z Brandýsa“ vznikla přetvořením a posílením jízdní rozvědky 7. střeleckého „Tatranského“ pluku, jemuž donedávna velel kapitán Gajda jako velitel pluku. Další jezdce poskytl 6. střelecký „Hanácký“ pluk, 2. záložní pluk a divizní vozatajstvo 2. střelecké divize.

23)       Nejznámější bojovou akcí 1. eskadrony „Jana Jiskry z Brandýsa“ a i celého divizionu, bylo dobytí přístavu Listveničné na jezeře Bajkal ve dnech 14. – 15. července 1918 – popis bojové akce naleznete – Zde.

24)       Generál major Gajda Radola, narozen 14. ledna (únor) 1892 v Kotoru na pobřeží Jaderského moře, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u 5. pevnostního dělostřeleckého pluku v hodnosti Fähnrich – praporčík. Do zajetí padnul 26. září 1915 v Černé Hoře. Do zahraničních jednotek vstoupil již 26. září 1915 v Černé Hoře do srbské armády. V lednu 1917 přešel do Československých jednotek k 2. střeleckému pluku. V lednu 1919 se stává velitelem ruské (Kolčakovské) armády na Urale. Po půl roce je odvolán, poslán do Vladivostoku, kde se zapojil do povstání proti vládě admirála Kolčaka. Po potlačení povstání je urychleně poslán do Československa, kam dorazil 11. února 1920. Po návratu do vlasti sloužil v Československé armádě, jako velitel divize až do roku 1926, kdy je obviněn z vojenského puče proti republice. Později se stává i poslancem, umírá 15. dubna 1948.

25)       Major Bilina Josef, narozen 11. dubna 1893 v obci Mnichovice, v okrese Říčany, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko-Uherské armádě u 28. zeměbraneckého pěšího pluku jako praporčík (Fähnrich). Do zajetí padnul 6. července 1915 v Lublín. Do legií se přihlásil 15. listopadu 1915 v Galič Kostromsk, nejprve byl přijat 1.6.1916 do Srbské armády v hodnosti podporučíka (6. pluk?), poté 1. prosince 1916 do Ruské armády v hodnosti podporučíka k 10. husarského pluku a konečně 1. března 1917 do československých legií v hodnosti poručíka - Kornet. Zařazen byl k 5. střeleckému pluku. Později byl převelen k 2. Jízdnímu pluku. Do vlasti se vrací 30. září 1920. Po návratu do vlasti sloužil v Československé armádě.

26)       Ťumeň – Tjumeň, rusky: Тюмень – město se nachází na řece Tura, 2 144 km východně od Moskvy. Bylo prvním ruským městem založeným na Sibiři v roce 1586, jako kozácká pevnost na místě tatarského města Čimgi-Tura. Před Velkou válkou mělo asi 30 000 obyvatel. Bylo důležitým přístavem s loděnicemi. Město bylo osvobozeno od bolševiků 20. července 1918, oddíly plukovníka Syrového. Dnes má asi 580 000 obyvatel a je důležitým místem pro těžbu ropy a plynu.

27)       Byl nejmladším plukem Československého vojska na Rusy, vznikl 4. října 1918. Od svého vzniku byl pluk budován jako průzkumná jednotka, jež by byla součástí II. československé střelecké divize, pro kterou měla provádět průzkumnou činnost.

Druhou základní částí pro 2. jízdní pluk byl 1. Československý jízdní division – východní Vladivostocký. Dne 11. října 1918 tato jednotka dorazila do Tjumeně.

Příslušníky Československé vojska na Rusy jsou přezdíváni „Sibiřská šlechta – Sibiřská šlechta v červených gatí“. Čestný název „Sibiřský“ byl pluku udělen 2. května 1920 při odjezdu z Vladivostoku, se zpětnou platností od 22. dubna 1920.

28)       Velitelem byl jmenován Plukovník (později Brigádní generál) Červinka Jaroslav, narozený 24. června 1889 v Rize v tehdejším carském Rusku (dnes Lotyšsko) byl synem polské šlechtičny a generála Jaroslava Červenky *1948, +1933. (Otec byl důstojníkem postupně v Rakousko-Uhersku, carském Rusku, Československých legií a v Československé armádě. V Ruské a Československé armádě měl hodnost generála.) Po základním ruském vzdělání absolvoval ruské Pavlovské vojenské učiliště, kde byl vyřazen v roce 1909 v hodnosti podporučíka Ruské armády. Později studoval Nikolajevskou akademii generálního štábu. V prosinci 1914 byl těžce raněn jako velitel čety Sanktpetěrburského gardového pluku u Varšavy, Góra Kalvarii. Po vyléčení je v březnu 1915 přidělen do štábu 2. ruské armády. Na jaře 1916 je jmenován velitelem poddůstojnické školy 3. gardové divize v Petrohradě. Dne 28. dubna 1917 si podává žádost o zařazení do Československých legií. Je přijat a v květnu je presentován u Československých legií v hodnosti kapitána. Od srpna 1917 se stává velitelem 6. střeleckého pluku „Hanáckého“ a 5. září 1917 je jmenován plukovníkem. Od 9. března 1918 se účastní s 6. střeleckým plukem „Hanáckým“ bitvy u Bachmače (samotná bitva proběhla mezi 8. a 14. březnem 1918). Od dubna 1918 do září 1918 pracoval jako podnáčelník štábu Československého armádního sboru v Omsku a zasloužil se o vznik jedné ze tří základních částí budoucího 2. jízdního pluku, takzvanou Čeljabinskou záložní eskadronu pod velením praporčíka Jaroslava Slavíka.

Dne 9. října 1918 je jmenován velitelem právě ustanoveného 2. jezdeckého pluku. Po návratu do Československa zůstává v činné službě v hodnosti plukovníka jako velitel 2. jezdeckého pluku „Sibiřský“ v Olomouci. V lednu 1921 je povýšen do hodnosti plukovníka pěchoty Československé armády. V květnu 1921 je povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Od 1. listopadu 1923 je velitel 9. pěší brigády v Českých Budějovicích a 15. června 1925 se stává velitel 3. jezdecké brigády v Bratislavě, které velí až do listopadu 1936. Dne 1. května 1928 je jmenován brigádním generálem. V březnu 1938 se stává posádkovým velitel Prahy. V lednu 1940 odchází do penze. V květnu 1945 je obviněn z kolaborace s Němci. Po převratu 1948 je přestěhován do nuceného bydliště v Černošicích, kde žije u své dcery. Jako jiní i on je utlačován komunistickým režimem. Dne 3. dubna 1985 umírá v Praze.

Během služby v carské armádě byl povýšen na gardového kapitána a v roce 1917 sloužil v Petrohradském gardovém pluku ruské armády.

Manželka Margarita Michaelovna Potolova byla ruska, narozená 27. června 1897 v Trojick, v  Orenburgské oblasti. Oženil se s ní 21. února 1919.

29)       Takzvaná Mansko-Kanská oblast je ohraničená řekou Manu, která je 475 km dlouhá a vlévá se před  Krasnojarskem do řeky Jenisej. Město Kansk je vzdálen cca. 300 km dále k východu po magistrále.

30)       Poručík Karel (Jaromír) Janota, narozen 25. května 1893 v Praze v Nuslích v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u pěšího pluku č. 28. v hodnosti kadet. Do zajetí padnul 19. června 1915 v Dněstru. Do legií se přihlásil 3. dubna 1916 v Tamboň. Do legií vstoupil 21. června 1916, přidělen byl k 1. záložnímu pluku. Později byl převelen k 2. jízdnímu pluku. S plukem se vrátil do vlasti 9. července 1920. Po návratu do vlasti sloužil v Československé armádě.

31)       Inspektorát československého vojska na Rusi – jednotlivé vojenské oddělení spadající pod generální štáb (zásobovací, technické, personální … oddělení).

32)       Georgijevský kříž – Kříž Svatého Jiří IV. stupně (Svatojiřský Kříž IV. stupně), ruské carské vyznamenání za statečnost před nepřítelem, udělované jak důstojníkům i mužstvu. Založeno v roce 1807. Pádem carského režimu zrušen, v roce 2000 prezidentem Vladimírem Putinem obnoven.

33)       Československý válečný kříž 1918, byl udělován jako nejvyšší Československé vyznamenání Ministerstvem národní obrany Československa vojákům Československých vojsk, příslušníkům spojeneckých armád, kteří bojovali po boku Československých vojsk za osobní statečnost před nepřítelem a jiné záslužné bojové činy. K 13. prosinci 1919 byl vyznamenán Československým válečným křížem s číslem dekretu 25 020.

Později za službu v legiích získal Československou revoluční medaili a Medaile vítězství.

Československá revoluční medaile, byla udělována Ministerstvem národní obrany Československa československým legionářům, občanům i cizincům za vynikající vojenskou či politickou činnost ve prospěch vzniku Československé republiky.

Medaile vítězství číslo dekretu 12 763, byla udělována všem spojeneckým vojákům jako pamětní medaile, jako připomínka statečnosti vojáků a jejich podílu vítězství spojeneckých vojsk ve Velké válce. Byla udělována 13 státy, kdy každý stát měl jinou vlastní verzi, kde na vrchní straně je znázorněna žena (Japonsko má samuraje) a rubová je tvořena symboly státu.

34)       Chadim Josef, narozen 14. prosince 1880 v obci Sedlec, v okresu Třebíč, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u zeměbraneckého pěšího pluku č. 12 jako polní kaplan. Do zajetí padnul  21. listopadu 1914 v Karpatech. Do legií se přihlásil v Čeljabinsku 6. srpna 1918. Do legií vstoupil 19. srpna 1918 v Čeljabinsku, přidělen byl k 1. nemocnici. Později byl převelen k 4. nemocnici. Do vlasti se vrátil 1. listopadu 1920 jako kapitán duchovní služby. Po návratu do vlasti sloužil v Československé armádě.

35)       Kornet bylo nesprávné označení praporčíka Československého vojska na Rusi. Kornet bylo jízdní hodnostní označení, rovnající se u pěchoty hodnosti Praporčíka nebo později Podporučíka, nejvyšší poddůstojnická nebo nejnižší důstojnická hodnost. Název Kornet pochází z francouzského Cornette, byl jízdní důstojník nejnižší hodnosti, jenž nosil standartu (korouhev – vlajku) eskadrony. Později standartu začali nosit praporečníci, avšak Kornet jako hodnost v některých armádách zůstala.

Hodnosti nižších důstojníků byly po roce 1918 takto: Praporčík, Podporučík, Poručík, Kapitán.

36)       Dne 13. července 1920 je přejmenován na kapitána, na základě rozkazu M.N.O. z 1. srpna 1919.

37)       Kromě 2. jízdního Sibiřského pluku na parníku „S.S. Sherman“ se přepravovala intendance 2. střelecké divize, Zdravotní vlak č. 5 (velitel MUDr. major Dominik Vymětal a hlavní lodní lékař 27. transportu), posádka obrněného vlaku „Orlík“, 17. sborná rota, 2 komandy (jednotky) 9. střeleckého  pluku. Velitelem 27. lodního transportu byl jmenován plukovník Jaroslav Červinka. Počet přepravovaných osob byl 1 546 důstojníků, vojáků a přes 300 civilních občanů, žen a dětí.

38)       Řád Sokola – neoficiálně Štefánikův řád, československé vyznamenání založené v roce 1919 ministrem války Milanem Rastislavem Štefánikem za zásluhy o osvobození Československa. Byl udělován jen v ruských legiích, první kusy se razily v Tokiu. Za vojenské zásluhy byl udělován s meči.

40)       I po skončení války, byl stále kmenově veden u Dragounského pluku č. 13, u kterého sloužil, něž padnul do zajetí. Tento pluk byl doplňován z Čech, proto jeho náhradní eskadrona pokračovala v existenci i po vzniku Československa.

41)       Plukovník jezdectva Vilém Hejný, k 1. lednu 1920 je jmenován do hodnosti majora jezdectva, před rokem 1918 sloužil v armádě Rakouska–Uherska. U pluku velel až do roku 1923 náhradní korouhvi. Na podplukovníka jezdectva je povýšen v roce 1923. Od 1. prosince 1923 je přeložen k Jezdeckému pluku 7. Od dubna 1928 do dubna 1933 velel Jezdeckému pluku 10, kdy je poslán na necelý rok velet Jezdeckému pluku 2 (duben 1933 – leden 1934).

U Jezdeckého pluku 2 používal v letech 1920 – 1923 služebního koně Exelsior.

42)       Jezdecký ústav – byl založen v roce 1919 (leden 1920) v Pardubicích jako Ústřední ekvitační škola, jež měla za úkol jezdecký výcvik důstojníků. Ta byla nahrazena (přemístěna) v září 1920 Ústředním jezdeckým ústavem v Hranicích na Moravě. V roce 1921 se Ústřední jezdecký ústav přesunul do Hodonína k Jezdecké učitelské škole, která vzniknula v říjnu 1920 (ta tímto zanikla). V roce 1922 se Ústřední jezdecký ústav přejmenoval na Učiliště pro jezdectvo v Hodoníně. Učiliště pro jezdectvo z Hodonína bylo přesunuto v roce 1925 do Pardubic. Kde se v říjnu 1928 přejmenovalo na  Vojenské jezdecké učiliště Pardubice. To svoji činnost ukončilo po okupaci fašistickým Německem v létě 1939.

43)        Po porážce komunistické Maďarské republiky rad (44 v červenci 1919, se nový režim admirála Horthyho (45 začal upevňovat, vlivní v Maďarsku však volali po nástupu Habsburků na trůn.

První pokus na jaře 1921 (27. března 1921 – 5. dubna 1921) bývalého posledního Rakousko-Uherského císaře Karla I. (46 o nástup na trůn v Maďarsku (bývalé Uhersko) skončil nezdarem pro malou podporu a nerozhodnost v samotném Maďarsku. Karel I. se musel vrátit do švýcarského exilu.

Druhý pokus začal 20. října 1921 v Šoproni. (Karel I. přiletěl do země letadlem Junkers F-13 od švýcarské společnosti Ad Astra, byl přijat na zámku Esterhazyiů.) Následně v čele ozbrojených oddílů pochodoval na Budapešť.

Dne 22. října 1921 Československá vláda prohlásila, že Karlova přítomnost v Maďarsku znamená důvod k válce a začala připravovat mobilizaci v součinnosti se státy Malé dohody. (Malá dohoda 1921-1939, vojensko-politické spojenectví států Československa, Jugoslávie a Rumunska proti nástupnickým státům Rakouska-Uherska.) Maďarská vláda byla nucena pod zahraničním tlakem prohlásit, že Karel Habsburský nemůže uplatňovat svá nástupnická práva. Po boji u Budapešti s vládním vojskem, byly jednotky Karla I. poraženy, on byl zatčen a vydán zástupcům Velké Británie.

Od 24. října 1921 začala probíhat Československu mobilizace. Celkem bylo povoláno do zbraně asi 285 000 mužů.

Československo trvalo na požadavku zákazu možnosti uplatňovat jakéhokoli Habsburka svá práva na Maďarský trůn.

Až po přijetí těchto podmínek Maďarskou vládou, začalo Československo 7. listopadu 1921 demobilizovat.

44)       Béla Kun (1866 Sedmihradsko Rumunsko – 30. listopadu 1939 Gulag SSSR) jeho otec byl odpadlým židem, matka odpadlá protestantka. V roce 1916 se dostává do ruského zajetí jako voják Rakouska-Uherska. Po Ruské revoluci v roce 1917 aktivně organizuje internacionální bolševické jednotky. Na podzim 1917 je poslán do Maďarska založit komunistickou stranu. Dne 21. března 1919 provedl bolševický puč a vyhlašuje Maďarskou republiku rad. Začátkem července 1919 utíká s rodinou do Rakouska a později do SSSR. Kde se ve třicátých letech stává sám obětí stalinských čistek, a je poslán do Gulagu kde umírá.

45)       Admirál Miklos Horthy de Nagybanya (18. června 1868 Maďarsko – 9. února 1957 Portugalsko) se proslavil jako admirál ve službě Rakousko-Uherské monarchie během první světové války. Byl povýšený na hlavního velitele císařského loďstva v březnu 1918. Po porážce komunistické Maďarské republiky rad Bély Kohna v červenci 1919, zorganizoval vojenské jednotky, zaútočil na Budapešť a sesadil komunistickou vládu.

V březnu 1920 národní shromáždění Maďarska prohlásilo zemi znovu monarchií, ale rozhodlo se nepozvat císaře Karla I. z vyhnanství. Místo toho prohlásili admirála Horthyho regentem. Admirál bez loďstva pak vládl dalších 24 roků. V posledních letech jako fašistický vazal Německa ve II. světové válce. Amirál Horthy byl po II. světové válce svědkem obžaloby v Norimberku a pak byl propuštěn. Žil v Estorilu v Portugalsku kde také zemřel. Ve své poslední vůli Horthy žádal, aby jeho tělo bylo pohřbeno v Maďarsku po odchodu posledního ruského vojáka. V roce 1993 po odchodu Sovětských vojsk (po 48 letech) bylo tělo převezeno a pohřbeno v rodném městu Kenderes.

46)       Karel František Josef d´Este (synovec Františka Ferdinanda d'Este) (17. srpna 1887 Dolní Rakousy – 1. dubna 1922 ostrov Madeira) po atentátu v Sarajevu (28. červena 1914) se stal následníkem trůnu. Dne 21. listopadu 1916 zemřel císař František Josef I. a z následníka trůnu arcivévody Karla Františka Josefa d´Este se stává císař Karel I. (Od 22. listopadu 1916 do 11. listopadu 1918 vládnul jako císař Karel I. Rakousko-Uherska a od 30. prosince 1916 do 4. listopadu 1921 jako Uherský král Karel IV.) V roce 1917 učinil neúspěšné pokusy o vyjednání míru.

Dne 3. listopadu 1918 Rakousko-Uhersko podepsalo v Padově příměří se státy Dohody a válka tím skončila.

Dne 11. listopadu 1918 podepsal manifest, jímž se vzdává řízení státních záležitostí a 12. listopadu 1918 byla ve Vídni vyhlášena republika Německé Rakousko. Dne 23. března 1919 odjel do Švýcarska. Podmínkou poskytnutí azylu bylo, že se zdrží veškerých politických aktivit, které by mohly poškodit Švýcarsko. Po překročení hranic však vydal tzv. Feldkirchenský manifest, ve kterém neuznával vše, co rakouská vláda od 12. listopadu 1918 rozhodla. 

Dne 1. března 1920 bylo Maďarsko znovu vyhlášeno monarchií, říšským správcem byl zvolen admirál Horthy, který sliboval, že podnikne vše pro Karlův návrat jako uherského krále. O rok později 24. března 1921 odjel Karel tajně ze Švýcarska a 27. března dorazil do Budapešti. Proti jeho návratu se však zvedl mezinárodní odpor a tak 5. dubna 1921 odjel z Budapešti zpět do Švýcarska.

Ale už 20. října 1921 odletěl letadlem znovu do Maďarska, do Šoproně kde stanul v čele ozbrojených oddílů. S nimi pochodoval na Budapešť, kde se střetnul 22. - 23. října s 300 narychlo ozbrojenými studenty a částí vojska, jimž admirál Horthy namluvil, že jsou to Češi. Ale už 24. října 1921 byl nucen podepsat kapitulaci. Dne 1. listopadu 1921 nastoupil  Karel s rodinou na britskou loď Glowworm, která je odvezla do internace na ostrov Madeira. Bydleli ve vile Quinta de Monte nad městečkem Funchal.

Dne 1. dubna 1922 Karel umírá v nedožitých 35 letech na zápal plic. Dne 5. dubna 1922 byl pohřben v místním kostele Nossa Senhora do Monte.  Zanechal po sobě manželku Zitu (zemřela v r. 1989) a osm dětí. (Poslední dcera se narodila 2 měsíce po jeho smrti.)

Dne 3. října 2004 Karla papež Jan Pavel II. blahořečil.

47)       Díky neutuchajícím národnostním třenicím (mezi Čechy a Němci) byla ustanovena jazyková zkouška. Museli se jí podrobit všichni důstojníci, kteří neabsolvovali české školy (alespoň čtyři třídy s vyučovací řečí českou). Zkouška sestávala ze zkoušky ze služebního jazyka – češtiny, z literatury a českých dějin.

Zdroje:

Vlastní archív

Vojenský historický archiv Praha - https://www.vuapraha.cz/

Vojenský schematizmus – K. u. K. Heeres-Schematismus 1837, 1855 a 1914

Der Böhmische Adel, R. J. Graf Meraviglia – Crivelli, 1886

Modrá krev, Petr Mašek, 1999, ISBN: 80–204–0760–X

www.valka.cz