Brigádní generál JUDr. Josef Koutňák *1890

Narozen 6. září 1890 v Uherském Hradišti, rodičům Josefu (řezník) a Emílii rozené Mikulášové. Rodiče se později přestěhovali do Kunovic. Měl ještě jednoho bratra a čtyři sestry.

Studoval na českém gymnáziu ve Valašském Meziříčí v letech 1902 – 10, zde 10 července odmaturoval s vyznamenáním. Od října 1910 navštěvoval státní univerzitu ve Vídni – právnickou fakultu (absolvoval cca. 8 semestrů na právnické fakultě ve Vídni). Po večerech pracoval jako redaktor Vídeňského deníku. Byl též politický činný ve straně mladočechů.

Kaštanové vlasy, hnědé oči a výška 176 cm tyto slova zapsali do vojenských spisů 1. října 1911, kdy 1. října 1911 nastoupil povinnou vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník u Pěšího pluku 97 posádkou v Belovaru (1. Zařazen byl k 3. rotě. Absolvoval 6 měsíční školu pro záložní důstojníky u I. praporu pluku v Karlovci a Belovaru. Dne 7. listopadu 1912 měl být propuštěn do civilu. V době odchodu so zálohy – reserve byl ponechán v činné službě – mobilizován v době Balkánských válek a sloužil dalších cca. 10 měsíců. Mezitím byl 16. února 1913 povýšen na svobodníka a 16. dubna 1913 na desátníka. Dnem 9. června mu byl udělen Mobilizační kříž 1912 – 1913 (2. K 30. září 1913 byl poslán do zálohy v hodnosti šikovatel aspirant – Feldwebelaspiran. A k 1. lednu 1914 byl povýšen na kadeta – Kadett a přeřazen mobilizačně k IV. praporu k 15. rotě. Tento rok byl i povolán na vojenské cvičení  od 30. května do 27. června 1914, kdy byl opětovně přeřazen k I. praporu – I. Bataillon, 1. rotě – 1. Kompanie v Karlovci. Byl mobilizován v první vlně 28. července 1918 a již 13. (26.) srpna 1914 byl raněn do nohya zajat u Krasne. K 1.  říjnu 1916 byl povýšen na praporčíka – Fähnrich in der Reserve, ale to již půl roku oblékal jinou uniformu.

V zajetí pobýval Muronu ve Vladimirské gubernii. Do československých jednotek se přihlásil 16. ledna (15. února) 1915 v Kurgánu. Vstoupil 10. května 1916, zařazen byl do 1. záložní roty v Kijevě, 22. května 1917 byl jmenován podporučíkem.

O jeho anabázi se vstupem do Československého vojska na Rusi svědčí jeho dopis z 26. srpna 1921 Likvidačnímu úřadu Československých zahraničních vojsk pro přiznání legionářského charakteru.   „Upadl jsem do zajetí 26. srpna 1914. Z fronty jsem byl odvezen do nemocnice v Rostově na Donu. Hned tam v měsíci září dopsal předsedovy tamnějšího spolku českého panu Nitkovi a Dufkovi, jakož i sám jsem osobně za nimi zašel, zda Češi zahraniční něco podnikají. Tam mě byli dány první zprávy o organizaci Družiny. Po vyléčení – měl jsem prostřelenou nohu, byl jsem poslán do tábora Petropavlosk, Omská stepní oblast, odkud jsem se přihlásil do Družiny dne 10. ledna 1915. O mé přihlášce z tohoto data dosvědčí bratr Bohdan Pavlů (3, tehdejší sekretář Svazu československých spolků v Petrohradě, pan Reif, první tajemník, kterému jsem poslal přihlášku stejného data, čehož dokladem je přiložený dopis bratra Bohdana Pavlů z 8. dubna 1915, v němž o mém dopise na pana Reifa se zmiňuje a jej kvituje, bratr Dr. Bouček z téhož tábora, jenž se současně se mnou přihlásil, odvolávaje se na svou službu lékaře dobrovolce z roku 1912 – 1913 v Srbsku do Srbska. Přihláška má byla projednávána na schůzi vojenského odboru Svazu československých spolků v Petrohradě, a jak z dvou výpisů z přípisů bratra Bohdana Pavlů ze dne 8. dubna a 18. května 1915 vidno, byly Svazem podnikány neúnavné kroky, abych skutečně do Družiny dostal. Na žádost poslanou mnou služební cestou přes náčelníka města Petropavlosk na Petrohradský generální štáb, bylo mě odpovězeno, že zajatci se do ruského vojska přijímati nemohou prozatím, poněvadž to odporuje normám mezinárodního práva. Dr. Bouček mi může potvrdit, že jsem od doby své přihlášky přetrhl veškeré styky s rakouskými důstojníky, kterých jsem o svém rozhodnutí zpravil. Z Petropavlovska jsem přechodně byl poslán do Kurgana a odtud do Ust–Kamenogorsku Sedmipalatinskaja oblast, kde jsem provedl agitaci pro Družinu a taganrodský závod a nabral 300 dobrovolců. O mé činnosti, a že jsem odtud telegraficky skutečně petrohradským štábem povolán do Družiny dne 29. prosince 1915 může svědectví podati bratr podplukovník Dr. Rejholec, zaměstnaný nyní v kanceláři prezidenta Masaryka a podplukovník Veselý velitel 35. pluku plzeňského. Ale do Družiny jsem se tehdy přímo nedostal. Uvázl jsem na měsíc v Nižním Novgorodě a odtud odeslán do koncentračního tábora dobrovolců v Muromu, odtud teprve dne 7. května 1916 telegramem generálního štábu petrohradského povolán do Kijeva. Svědek bratr podplukovník Sklítek, přednosta nákupního odboru MNO. Dne 7. května 1916 jsem přibyl v pravomoc československých spolků na Rusi v Kijevě a hlásil se u tehdejšího sekretáře vojenského odboru poručíka Husáka (4, nynějšího ministra N.O. a naznačen na službu emisař v táboru Dárnice. Toho důkazem je i přiložený výnos Svazu čj. 3230 ze dne 9. července 1916, kdy mě správa Svazu komanduje do Dárnice jako emisaře.

Po reorganizaci Svazu a československých vojsk byl jsem dne 16. srpna 1916 rozkazem po kijevském vojenském okruhu vyčíslen ze záložní roty 1. pluku a přidělen ku sboru důstojníku pro formaci československých vojsk, což může dosvědčit generál Jaroslav Červinka (5, tehdejší předseda komise. 1./7. 1917 byl jsem rozkazem č. 16 naznačen na službu 6. hanáckého pluku.

V Praze dne 26. srpna 1921   Dr Josef Koutňák referent generálního štábu, oddělení pro školství, bývalí velitel 3. eskadrony 2ho jízdního pluku.“

Všichni uvedení mu skutečně potvrdili pravdivost jeho slov. Například podplukovník Rejholec (6 napsal:

„Stvrzuji, že kapitán Dr Josef Koutňák je mi znám z dubna 1915 – ho roku a že se mnou čekal v táboře Ust. Kamenogorsk, Semipalatinskaja oblast, povoláni do vojska na základě své přihlášky a že byl skutečně dne 29. prosince 1915 telegraficky rozkazem generála petrohradského štábu tamtéž povolán.

V době přebývání v táboře zúčastnil se rušné agitace pro československé vojsko a taganrodský závod a skutečně s naší pomocí nabral na tento účel na 300 dobrovolců, kteří též byli v pravomoc Svazu československých spolků na Rusi skutečně odesláni.

V Praze dne 11. srpna 1921 Podplukovník Dr Václav Rejholec

K 1. červenci 1917 byl poslán k 6. střeleckému Hanáckému pluku. Nejprve 4. července nastoupil službu u 4. roty, od 24. července 1917 u 12. roty a od 12. srpna 1917 sloužil 1. kulometné roty (oddílu).

Dne 9. listopadu 1917 byl poslán do kurzu jezdectva u 5. záložního ruského pluku jízdní v Balaklaji v délce 38 dnů. V době působení u pluku se 10. prosince 1917 zúčastnil bojů u Charkova. Zpět u pluku je prezentován 1. ledna 1918. S 6. střeleckým plukem bojoval u Bahmače ve dnech 10. – 14 března 1918.

K 28., 18. či k 1. březnu 1918 je poslán do Vladivostoku – nastoupil pochod ku přepravě do Francie a tím samím dnem 28. březnem 1918 je ustanoven regulačním komisařem železničního uzlu Rtišččevo.

Od 28. května 1918 do 20. června 1918 je velitel města Vladivostok. Dne 29. června 1918 se účastní obsazení Vladivostoka. Dne 9. července 1918 je převelen k 1. Československému jízdnímu divizionu – Vladivostocký (východní) a jmenován velitelem 1. eskadrony a 12. července bojuje u Nikolsk–Usurijském pod velením 5. střeleckého pluku.

Dne 8. října 1918 ve stanici Tajga dostal division rozkaz k přesunu do Tjumeni, kde se formuje 2. jízdní pluk, pod velení plukovníka Jaroslava Červinky. Divizion dorazil do Tjumeně 11. října 1918.

Po příjezdu do Tjumeně je Naznačen rozkazem II. Československého jízdního pluku č. 20§2 ze dne 26. října 1918 dočasným Velitelem III. sotně  dnem 11. října 1918.

Dne 21. března 1919 „Na základě vojenské zprávy Ministerstva vojenství vstoupil v zákonný sňatek s Olgou Dimitrijevnou Milovidovou. Sňatek povolen velitelem Čechovojsk 21. února 1919 č. 1338.“ Narozenou 17. července 1898 v Tobolské gubernii. (7

K 1. červnu 1919 je povýšen na poručíka.

Dne 10. června 1919 obdržel pluk urychlený a spěšný rozkaz odjeti na frontu do oblasti Mansko-Kanska k ochraně magistrály. Již 19. června 1919 velí bojům o vesnice Baket a Samalovka proti bolševickému oddílu Ljubkova, proti bolševistickému oddílu Ljubkova. Mezi 24. – 26. červnem 1918 bojuje a velí u vesnic Ostrovskaja, Michajlovskoje a Pokrovskoje a dále mezi 26. červnem a 15. srpnem 1919 u vesnic Zyrjauskoje, při přepravě přes řeku Saja, u vesnice Nižně Ariševa u Pavlovských chutorů a u vesnice Zarzy Bej, u účastku Kandylak a bojů u Bedžejově (Bažejově) izbušky. Dne 7. července 1919 obdržel od majora Nosála velitele východního železničního úseku Ludjenskaja – Aučiusk (Ludženskaja – Ačiusk) pochvalu a uznání za operace proti povstalcům.

O zmatečnosti bojů a rozvědek se dochovalo hlášení od jeho nadřízeného velitele II. divizionu rotmistra Hynka Hrčka, veliteli pluku plukovníku Jaroslavu Červinkovy.

(Bojové hlášení o působení jízdní rozvědky 3. eskadrony koncem července 1919.)

„Veliteli pluku Hlášení, Na základě Tvého ústního příkazu, bych vyšetřil hlášení velitele 3tí eskadrony ze dne 28. července číslo  908, podotýkám následující: 

Dle výpovědi četaře Adolfa Zimy (8, který byl přítomen vzetí 7 zajatců u Ohutoru Kuet? byli tito zajatci vzati tímto způsobem, že naše rozvědka v síle 10 dobrovolců a dvou důstojníků, narazila na jednoho rozvědčíka ze šajky. A toho přinutili, aby dovedl je na místo, kde se skrývají ostatní. Chlapec slíbil a prosil, aby ho nezabíjeli. Přišli na místo šajky, ta však postrašena výstřely, které byli vystřeleny ve vsi Lárzy Bej na krásné, kteří se tam scházeli a měli nějakou tajnou schůzi a utekla ze svých stavů. Tu rozvědčík poslán do předu by po lotyšsky a rusky volal na rozuteklé, by se vrátili zpět, že tu vysvobození. Přišli 4, tu vystoupili naši z úkrytu. Šajka na ně namířila. Rozvědčík však na ně křičel, nebojte se a vzdejte se. Naši volali, aby zahodili zbraně. Křičeli všichni i sám velitel. Mnoho nerozumnosti ukázali všichni, byla to věc i riskantní a ze strany velitele ne dobře promyšlená. Šajka byla 3 krátě slabší, naší rozvědky, takže bylo nerozumné čekati až oni vystřelí. Později přišel ještě 1, který byl u šajky jako zajatec a 1 s brokovnicí. Takže jich bylo 7. S laskavým zacházením dobrovolců se zajatci docíleno bylo, že se jeden nabídl, že ví ještě o 5, a že dovede. Za námi šly dobrovolně. Tak těch zajatců bylo 12.

Z těchto zajatců druhý den se 2 nabídli, že dovedou ještě některé. Velitel eskadrony povolal ještě podporučíka Zrzavého s 8 jezdci. Tato se rozdělila na dvě hlídky, které vedli tyto zajatce a dovedli ještě 8 zajatců a 2 chlapce, 5 koně, 5 vintovek a 1 revolver.

Po výpovědi bratra podporučíka Jiřího Zrzavého (9 a četaře Zimy vedená eskadrona poručíkem Koutňákem v rajonu Manska nemaje sebou žádné zásobování, lidé měli i často hlad, vysílená pochody příliš dlouhými, čehož následek byl ten, že po týdnu eskadrona nebyla schopna boje, jelikož většina koní byla nezpůsobilá k dalším pochodům.

Jinak v boji je velitel poručík Koutňák statečný, nebojí se.

Jeli dostatek vyznamenání „Sokolů“ a nejsou důstojníci, kteří by se obzvláště vyznamenali, přimlouvám se, by poručíku Koutňákovi udělen byl „Sokol“ 2. stupně

V opačném případě by byl vyznamenán řádem Svaté Anny 3. stupně.

Velitel II. divizionu a západního oddílu Mansko-Kanské skupiny rotmistr Hynek Hrček.

5. srpna 1919, číslo 840,stanice Kamarčaga.“

K 29. říjnu 1919 byl se zpětnou platností od 1. srpna 1919 povýšen na rotmistra – kapitána. Velel v rajóně Narvské volosti a Stepno – Bedžejském rajóně mezi 20. srpnem 1919 – 11. lednem 1920. Další měsíc jeho eskadrona dostala za úkol operovat v oblasti Kijajské volosti. Zde operovala až do počátku ledna 1920.

Na začátku ledna 1920 bylo velitelem pluku žádáno vyplatiti stravní poukázky a přiřknuty stanovené podpory.Za leden až březen 1920 bylo Olze Koutňákové vyplaceno 1 200 Rublů (400 Rublů měsíčně) Etapním oddělením vojenského referátu.

Mansko–Kanská skupina je počátkem ledna 1920 rozpuštěna a Československé části se postupně stahují na východ do Vladivostoku. K nim se i 10. ledna 1920 přidává 2. Jízdní pluk. Jeho evakuace se však podobá úprku před bolševiky – 5. sovětskou armádou (rudou armádou). Nedostatkem lokomotiv a uhlí je většina částí 2. Jízdního pluku nucena pochodovat na koních podél trati. Oficiálně mají tvořit zadní část evakuujících Československých jednotek s nárokem na lokomotivy. Ty však nabyly k dispozici. Ustupovali tak za neustálých průzkumů (rozvědek) a silných mrazů. U stanice Věrný se s I. divizion střetl s nepřítelem a ve stanici Zima odzbrojili oddíl rudých velitele Nesterova. Celí ústup probíhal až do Irkutska po dvacet dnů od 10. do 31. ledna 1920 v délce 700 verst. (10 Od 11. ledna – 10. února 1920 – „Zúčastnil se koňmo pochodu 2. jízdního pluku v soustavě ariergardu Československého vojska na Rusi, odcházejícího před V. sovětskou armádou, rozvědek a polní strážní služby stále od stanice Kljukvenija do Irkutska (800 verst).“

Po příměří podepsané na stanici Kujtun 7. února 1920 se situace na magistrále stabilizovala. Pluk se pak již bez větších problémů postupně dostává po železnici až do Vladivostoku.

Dne 24. května 1920 je vydán poslední plukovní rozkaz na ruské půdě ve stanici Hnily Uhel, na mořském pobřeží v zálivu Zlatý roh ve Vladivostockém přístavu. Další rozkaz je jíž vydán na palubě parníku „S.S. Sherman“ (11. V tento den je 2. Jízdní „Sibiřský“ pluk kompletně naloděn na tento parník a jako 27. lodní transport připraven k odplutí. To proběhlo v dopoledních hodinách 24. května 1920. V tento slavnostní den proběhlo povyšování a udílení vyznamenání. Mimo jiných kapitán Josef Koutňák byl vyznamenán britským válečným křížem Military Crosss (12.

Do nové posádky v Olomouci, v Československu dorazil 2. Jízdní pluk 9. července 1920. Samotný pluk se přetransformoval 24. července 1920 v rámci unifikace branné moci z ruského legionářského 2. Jízdního pluku „Sibiřského“ a původního domácího Dragounského pluku 12 na Jezdecký pluk 2 „Sibiřský“ a setrval v Olomouci dalších 19 let až do svého zániku v roce 1939.

V kvalifikační listině po návratu do vlasti z 14. záři 1920 velitel pluku plukovník Jaroslav Červinka uvádí: „Jako velitel eskadrony ukázal velmi dobré schopnosti jak při výcviku, tak i v boji … Velmi dobrý velitel eskadrony v boji … Velmi statečný“.

Setrvává v činné službě a po repatriační dovolené nastupuje 21. října 1920 na Generálním štábu na 3. později na 5 oddělení (13, a 25. října 1920 hlášeno nastoupení u operačního oddělení skupiny výcviku. Zároveň navštěvuje právnickou fakultu v Praze.

K 1. lednu 1921 obdržel první příspěvek na výstroj a výzbroj v obnose 2 000 Kč, o rok později 10. července 1922 300 Kč co jednorázovou výpomoc při změně stejnokroje. (14

Dnem 15. května 1921 je kmenově zařazen k Jezdeckému pluku 1 posádkou v Terezíně. Dne 14. července 1921 byl promován na doktora veškerých práv na Karlově univerzitě. A k 16. prosinci 1921 je povýšen na Majora jezdectva.

V osobním životě se mu narodila první dcera Ljuba 1. února 1921 a druhá dcera Silva Eugenie 20. srpna 1924. (15

Dnem 2. listopadu 1922 nastoupil jako frekventant do I. ročníku válečné školy v Praze. Zároveň byl kmenově přeřazen k Jezdeckému pluku 2 posádkou v Olomouci.

K 1. lednu 1923 byl povýšen na podplukovníka. V létě 1923 od 14. srpna do 9. září byl na zkušební praxi u zbrani Pěšího pluku č. 4 v Hradci Králové.

K 1. srpnu 1924 byl slavnostně vyřazen jako absolvent válečné školy v Praze, ročník Jana Žižky z Trocnova. Od 1. října 1924 byl zařazen jako náčelník štábu 1. jezdecké brigády v Praze. Kmenově byl nově veden jako podplukovník generálního štábu u Zemského vojenského velitelství v Praze.

Dne 24. října 1924 „podrobil se předepsané zkoušce podle výnosu M.N.O. a oprávněn k řízení vojenských motorových vozidel. Doklad k vůdčímu listu číslo 6415. Jmenovaný podrobil se civilní zkoušce a obdržel číslo 735/24 Praha“.

Dne 11. dubna 1925 nastoupil do informačního kurzu pro důstojníky generálního štábu v učilišti pro telegrafní vojsko v Kutné Hoře do 30. května.

K 1. říjnu 1925 ustanoven zatímním velitelem Jezdeckého pluku 10 v Berohově (16, do jehož řad byl kmenově vtělen.

K 30. dubnu 1927 odjel na zkušenou do Francie, po návratu 31. července opětovně velí Jezdeckého pluku 10.

Dnem 30. dubna 1928 byl ustanoven velitelem Jezdeckého pluku 8 v Pardubicích (17, do jehož řad byl kmenově vtělen. Druhým dnem to jez 1. květnem 1928 byl povýšen na Plukovníka generálního štábu. Dnem 16. září 1928 je ustanoven zatímním velitelem 1. jezdecké brigády (18.

Ale již za rok 23. září 1929 je zrušeno ustanovení jako prozatímního velitel 1. jezdecké brigády. Vrací se na post velitele Jezdeckého pluku 8 v Pardubicích.

Dnem 3. ledna 1931 nastupuje do kurzu pro vyšší velitele v Praze. Absolvuje 3. srpna 1931 a druhý den nastupuje na 2. oddělení M.N.O. K 31. prosinci 1931 je jmenován přednostou I./2. oddělení M.N.O. (19.

Dnem 31. únorem 1933 je povýšen na Brigádního generála.

Dekretem prezidenta republiky ze dne 14. března 1935 je dnem 15. března 1935 ustanoven velitelem 2. jezdecké brigády se sídlem v Brně (20.

K 1. říjnu 1937 byl jmenován velitelem 2. rychlé divize (21, se kterou prodělá květnovou i zářiovou  mobilizaci (22. Velitelem zůstal i po obsazení Sudet (23. Okupací Německou armádou zbytku republiky dne 15. března 1939 prakticky zanikla Československá branná moc a její armáda.

Po okupaci řídil likvidaci své 2. rychlé divize. Po té nastoupil dovolenou (24. Od začátku okupace se zapojil do odboje v řadách Obrany národa. K 1. lednu 1940 byl přeložen do výslužby (bydliště Praha IX, Lotyšská 4), s výslužným 64 416 Kč a s výchovným 1 800 Kč na mladší dceru. Odstěhoval se do Bzence na Moravě, čímž zmizel německým bezpečnostním sborům – Gestapu v Praze z očí a zabránil tak svému předčasnému zatčení.

Na přelomu let 1943 – 44 sloučil generál Josef Koutňák spolu s dalšími představiteli odboje na střední Moravě odbojové a partizánské oddíly pod společné vedení oddílu Vela – vojska lidové armády. Byli v napojení na vysílačku Eva z parašutistické skupiny Clay (25 a sovětské výsadky (26. Na konci roku 1944 se na oddíl Vela napojili konfidenti gestapa.

V moci z 2. na 3. února 1945 je zatčen německou pátrací skupinou na buchlovických pasekách u obce Osvětimany a vězněn v Kounických kolejí v Brně a ve věznici v Mirošově. Postupně bylo zatčeno mnoho spolupracovníků.

Zbylá část skupiny Vela se tím octla prozrazena, přešla tak do lesů na partizánský způsob života a boje. (27

Dne 11. května 1945 nastoupil vojenskou službu v osvobozené republice. Dnem  25. června 1945 (28 byl poslán k 1. československé tankové brigádě v Moravské Ostravě (29. Ta byla 15. září 1945 reorganizována v tankový sbor a generál Koutňák jmenován zatímním velitelem.

K 1. lednu 1946 byl kmenově vtělen k tankovému vojsku. K 1. dubnu 1946  byl přemístěn do Prahy na M.N.O., 15. dubna 1946 byl přidělen k velitelství 1. oblasti a ustanoven předsedou kárného výboru 1. oblasti. K 30. listopadu 1946 byl přemístěn k 3. tankové brigádě.

Povýšen na Divizního generála dekretem prezidenta republiky ze dne 17. března 1947, zpětně od 1. května 1940.

Na konci roku 1947 15. prosince jemu udělená dovolená s plnými platy až do až do přeložení do výslužby.

K 1. dubnu 1948 byl propuštěn z činné služby do výslužby, přiznáno výslužné 94 650 Kč, s přídavkem 3 600 Kč pro ženaté. Našel si pracovní místo jako knihovník u Generálního ředitelství pivovarů, lihovarů a konzerváren.

Zde setrval do května 1950, poté se začal naplno starat o svou těžce nemocnou ženu, která v roce 1951 zemřela. 

V roce 153 se znovu oženil s Vlastou Májovou.

V roce 1954 byl zatčen falešně obviněn z křivé výpovědi, o uvedení nepravdivých informací o odbojové činnosti plukovníka Josefa Mirovského Dne 22. prosince 1954 odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně (amnestií prezidenta republiky – zkráceno na 6 měsíců) a 22. února 1955 degradován a zbaven důchodu.  

Zemřel 22. října 1961 v Praze na mozkovou mrtvici. Je pochován na Olšanských hřbitovech.

V roce 1991 byl rehabilitován.

Vyznamenání:

Pamětní kříž 1912/1913 Das Erinnerungskreuz 1912/13 – udělen k 9. červenci 1913

Československý válečný kříž 1918 č. dekretu 12 091

Československá revoluční medaile č. dekretu 119

Medaile vítězství č. diplomu 12 867

Medaile Jana Žižky z Trocnova – 1918

Ruský řád svatého Stanislava II. třídy s meči a stuhou – 1919 – 1920

Britský válečný kříž Military Crosss – 24. května 1920

Francouzský válečný kříž – 27. ledna 1922

Francouzský řád Čestné legie – 1934

Rumunský řád koruny II. třídy č. dekretu 2 317 – 23. října 1936

Československý válečný kříž 1939 č. dekretu 29 612

Československá medaile za chrabrost č. dekretu 17 748

Československá medaile za zásluhy I. třídy č. dekretu 13 189

Pamětní medaile partyzánské organizace generála Dr. J. Koutňáka VELA

Poznámky:

1)       Infanterieregiment Nr.97 – pěší pluk č. 97 založený při poslední velké reorganizaci rakousko–uherské branné moci v roce 1883. Čestným majitelem pluku byl Georg svobodný pán von Waldstätten. V roce 1914 byl velitelem pluku Oberst Carl Freiherr Knopp von Kirchwald, velitelství pluku sídlilo a I. a II. prapor posádkou v Belovar, III. prapor Terst, IV. prapor Carlstadt – Karlovec u Opavy. Spadal pod 36. pěší divizi. Ale již v srpnu po vypuknutí války byl zařazen k  55. pěší brigádě, 28. pěší divize, II. armádního sboru a poslán na Ruskou frontu.

Pluk měl určen doplňovací obvod Terst– 45% Slovinci, 27% Chorvati a Srbové, 20% Italové, 8% ostatní. Výložky pluku byly růžově červené (Rosenrot) a knoflíky bílé.

2)         Das Erinnerungskreuz 1912/13 (Mobilisierungskreuz) – Pamětní kříž 1912/1913 (zvaný Mobilizační kříž) –  založen císařem Františkem Josefem I. dne 9. července 1913 v jediném stupni pro všechny vojenské osoby, které sloužily za pohotovosti rakouských armád v době balkánské krize v aktivní službě v letech 1912 až 1913.

3)         Bohdan Pavlů narozen 3. března 1883 byl novinář, československý diplomat a politik. Ve velké válce vedl civilní – diplomatickou část našeho odboje v Rusku. V letech 1922–1927 působil jako vyslanec v Bulharsku, 1927–1932 v Dánsku a 1935–1937 v Sovětském svazu. Poté pracoval na ministerstvu zahraničních věcí jako náměstek. Zahynul při autonehodě 12. května 1938 Bosanski Novi v Jugoslávii.

4)         Otakar Husák narozen  23. dubna 1885 v Nymburku. Vystudoval v letech 1904 – 09 na ČVUT chemii. Jako inženýr chemie získal v roce 1914 post ředitele chemické továrny ve Varšavě. Vypuknutím války vstoupil do České družiny. V eoce 1917 odplul s transportem legionářů z Archangelska do Francie, kde se jako velitel praporu zúčastnil bitvy u Terronu. V prosinci 1918 se vrátil do vlasti, kde působil jako přednosta vojenské kanceláře prezidenta republiky. Dne 15. září 1920 byl jmenován ministrem národní obrany. Po demisi vlády 26. září 1921 odešel na vlastní žádost do zálohy. Později se stal prvním ředitelem továrnu na výbušniny Explosia v Semtíně. Zemřel 12. června 1964 v Praze.

5)         Generál Jaroslav Červinka 13. května 1848 –  9. ledna 1933,  jako kadet sloužil v Praporu polních myslivců  č. 6 za Prusko – rakouské války v roce 1866. Později sloužil jako leutnant a Rittmeister u Hulánského pluku č. 2, Husarského pluku č. 11 a Dragounského pluku č. 11. V roce 1883 odchází do zálohy. Od roku 1885 slouží u Ruské carské armády u různých pohraničních jednotek, kde dosáhl hodnosti generála. Začátkem války se stal předsedou Komise pro výstavbu československých vojenských jednotek, později velitelem československých náhradních jednotek. Po návratu do vlasti se stal přednostou remontnictva na M.N.O.

6)         Plukovník JUDr. Václav Rejholec, narozen 9. září 1886 v Kouřimi u Kolína. Sloužil Pěšího pluku 36. Po v stupu do legíi v srpnu 1917, byl přidělen k 7. střeleckému pluku. Na podzim 1917 se transportem malé části našich vojáků dostal do Francie do 22. střeleckého pluku. Ve dvacátých letech sloužil ve vojenské kanceláři prezidenta republiky.

7)         Spolu s ním 21. února 1919 ve stejný den na stejném místě sňatek uzavřel i Plukovník Červinka s ruskou Margarita Michaelovna Potolova, narozenou 27. června 1897 v Trojick, v Orenburgské oblasti.

8)         Podporučík Zima Adolf, narozen 29. července 1889 v obci Kněžmost, v okrese Mnichovo Hradiště, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko-Uherské armádě u Dragounského pluku 13. v hodnosti šikovatele (Feldvebel). Do zajetí padnul 6. srpna 1916 v Jenakievo. Do legií se přihlásil 27. června 1917 v Borispolu. Zařazen byl k 2. jízdnímu pluku. Po návratu sloužil v Československé armádě.  

9)         Kapitán Zrzavý Jiří, narozen  29. prosince 1894 v obci Vadín, v okresu Německý Brod, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil u 9. vozatajského divizionu v hodnosti poručíka (Leutnant). Do zajetí padnul 28. září 1916 v Stanislav. Do legií vstoupil 20. října 1917, přidělen byl k 5. střeleckému pluku v hodnosti kornet. Později byl převelen k 2. jízdnímu pluku. S plukem se vrátil do vlasti 9. července 1920. Po návratu do vlasti, byl demobilizován.

10)       Ruská vzdálenostní míra, 1 verst = 1,0668 km

11)       27. Lodní transport plul parníkem „S.S. Sherman“.  Odjezd z Vladivostoku proběhl 24. května 1920. Parník připlul do Terstu 3. července 1920. Počet přepravovaných osob byl 1546 důstojníků a vojáků. Velitelem transportu byl plukovník Červinka, součástí transportu byl 2. Jízdní Sibiřský pluk, Intendance (zásobovatelé) 2. divize, Zdravotní vlak č.5, Posádka obrněného vlaku „Orlík“, 17. sborná rota a 2 roty 9. pluku.

12)       Britský vojenský kříž – Military Cross založen 28. prosince 1914 jako vyznamenání za statečnost v bojích proti nepříteli na souši pro poddůstojníky a důstojníky do hodnosti kapitána. Toto vyznamenání se udílí dodnes.

13)       Hlavní štáb branné moci měl několik odborů – oddělení: 1. organizační, 2. zpravodajské, 3. operační, 4. etapní, 5. školní a výcvikové, 6. tělesné výchovy – od roku 1927 osobní.

14)       Většinou tento příspěvek se vyplácel v řádu několika set korun.

15)       Od roku 1928 byl předsedou Československé jezdecké společnosti založené po první světové válce.

16)       Jezdecký pluk 10  vznikl v Dobřanech k 1. říjnu 1920, v rámci unifikace branné moci z Dragounského pluku 10. domácího vojska. Velitelem se stal velitel podplukovník Jan Slavík (1. říjen 1920 – leden 1922), velitel Dragounského pluku č. 12 domácího vojska 1918 – 1920, vzniklého z náhradní doplňovací eskadrony – Ersatz Escadron. V květnu 1921 byl Jezdecký pluk 10. přesunut do posádky v Berehovu na Podkarpatské Rusi. Pro nedostatek ubytovacích kapacit byla část jednotek dislokována odloučeně 1. eskadrona do ledna 1923 v Hati, 2. eskadrona do října 1922 v Baťovu, 3. eskadrona do října 1922 ve Veliké Běhani). Náhradní korouhev se z Dobřan přesunula do Sečovců až v roce 1922. Její remontní eskadrona se ale až do října 1934 usadila v Dovhé. V Berehovu vytvořilo velitelství I. korouhve, kterému byly podřízeny 1. a 2. eskadrona. Její složení doplnila technická eskadrona dislokovaná do července 1923 v Buču. Dále vzniklo velitelství II. korouhve, jemuž byla podřízena již existující 3. eskadrona a kulometná eskadrona, společně s nově zřízenou 4. eskadronou v Šomu. Později byla stávající kulometná eskadrona očíslována jako 2. a z technické eskadrony se stala 1. kulometná eskadrona. V roce 1928 byly jezdecké a kulometné eskadrony průběžně očíslovány od 1 do 6. V září 1933 byly obě kulometné eskadrony (3. a 6.) zrušeny a nahrazeny novou 3. kulometnou eskadronou v Berehovu, bezprostředně podřízenou plukovnímu velitelství. Zároveň zde vznikla pomocná eskadrona. V letech 1934 až 1936 se realizoval postupný přesun pluku do Mukačeva. V září 1936 se náhradní korouhev (bez remontní eskadrony) přemístila do Prešova a v lednu a v únoru 1938 se přemístila II. korouhve a 3. kulometnéá eskadroná do Košic. Po maďarské okupaci Mukačeva a Košic v listopadu 1938 se celý pluk soustředil v Prešově. Zde k 15. prosinci 1938 zanikl.

Velitelé pluku: podplukovník Jan Slavík (1920–1922), plukovník Josef Vamberský (1922–1925), podplukovník JUDr. Josef Koutňák (1925–1928), plukovníkVilém Hejný (1928–1933), plukovník Hynek Hrček (1933–1937) a plukovník Gustav Viktorin (1937–1938).

17)       Jezdecký pluk 8 vznikl v říjnu (8.) 1920 sloučením původních Rakousko–uherských Dragounských pluků 8 z Pardubic a 13 z Postoloprt. Velitelem pluku byl jmenován plukovník jezdectva Zdeněk Chlapec. Od února 1921 byl velitelem pluku podplukovník Ludvík Melzer, od října 1923 plukovník Alexander Nemanský, od dubna 1928 plukovník generálního štábu JUDr. Josef Koutňák. Čestný název „Knížete Václava Svatého“ a standartu pluk získal při příležitosti svatováclavského milénia 28. září 1929 (podle jiného zdroje 27. září). Zástavu převzal velitel pluku plukovník Josef Koutňák pod sochou svatého Václava v Praze od prezidenta republiky Tomáše Garika Masaryka. Od října převzal velení 1928 major Josef Buršík (pozdější první velitel Pluk útočné vozby 3), od března 1929 podplukovník Julius Fišera, od září 1933 plukovník generálního štábu JUDr. Josef Koutňák, od prosince 1932 podplukovník Karel Ševčík, od října 1935 plukovník Vladimír Hobza.

Od 1. ledna 1936 došlo k přejmenování Jezdeckých pluků na Dragounské pluky. Poslední velitel převzal velení poslední zářiový den roku 1937 podplukovník generálního štábu JUDr. Josef Tacl. V době květnové i zářiové  mobilizace v roce 1938 byl pluk součástí 4. jezdecké brigády velitel plukovník Jaroslav Macas, podléhající 4. rychlé divizi velitel brigádní generál Josef Dvořák. Po 21. květnu 1938 se 4. rychlá divize shromáždila v poli v prostoru Polná – Jihlava – Krasoňov – Květnov. Během června 1938 se pluk vrátil do posádky. Dne 12. září 1938 v 21:00 byla nařízena pluku pohotovost. Pluk musel okamžitě vyrazit (pravděpodobně koňmo) do místa svého soustředění (4. rychlé divizi) Tábor – Pacov. Do oblasti Tábora pluk dorazil kolem 7 hodiny ranní 14. září 1938. Po vyhlášení mobilizace 22. září 1938 byla vydána ostrá munice.  Dne 25. září 1938 se pluk s 4. rychlou divizí přesunul do prostoru Mezimostí – Kardašova Řečice – Soběslav. V případě útoku měla zasáhnout ve směru Jindřichův Hradec – Nová Bystřice. Po záboru území Německem se pluk od 19. října 1938přesouvá do Demobilizační stanice Ledeč nad Sázavou. Kam pluk dorazil 21. října 1938. Následně proběhla demobilizace. A pluk se posléze vrátil do Pardubic.

Po okupaci 15. března 1939 a následném zrušením Československé branné moci, Dragounský pluk 8 Knížete Václava Svatého zanikl k 31. červenci 1939.

Pluk byl dislokován v několika posádkách, důvodem bylo umístění v Jezdeckých kasárnách v Pardubicích na Palackého třídě od roku 1925 Jezdeckého učiliště.

Velitelství pluku, náhradní korouhev s náhradní a remontní eskadronou (od září 1924 v Bohdanči a od září 1933 v Josefově) byli v Pardubicích.

Velitelství I. korouhve a 1. eskadrona se do listopadu 1924 nacházelo v Pardubicích, poté v Dašicích. 2. eskadrona byla v Přelouči, od roku 1921 v Bohdanči, od roku 1924 v Moravanech a od června 1925 v Dašicích.

Technická eskadrona pozdější 1. kulometná eskadrona byla do roku 1921 v Bohdanči, poté v Přelouči a od dubna 1933 v Hodoníně, v září 1933 sloučila s 2. kulometnou eskadronou a vznikla 3. kulometná eskadrona v Bohdanči.

Velitelství II. korouhve a její 3. i 4. eskadrona sídlily ve Staré Boleslavi a v září 1936 byli přemístěny do Bohdanče. 2. kulometná eskadrona se do roku 1921 nacházela v Bohdanči, krátce v Pardubicích, ve Staré Boleslavi, od roku 1926 Bohdanči. V září 1933 se sloučila s 1. kulometnou eskadronou a vznikla 3. kulometná eskadrona, ta od září 1936 byla v Pardubicích.

K pluku náležela Cyklistická eskadrona 1, která vznikla v říjnu 1920. Do roku 1922 byla dislokována v Radvanci na Podkarpatské Rusi, poté v Pardubicích kde červenci 1933 zanikla.

Od září 1933 do října 1935 působila u pluku 1. eskadrona obrněných automobilů z Přelouče. Od září 1933 do července 1939 náležela k pluku Vozatajská eskadrona 4 posádkou v Josefově.

18)       Vyšší jednotkou jezdectva, pod které spadali Jezdecké (Dragounské) pluky bylo velitelství Jezdecké brigády. Skládala se z 2 – 4  pluků jezdectva (Dragounských pluků) a cyklistické eskadrony. Od října 1932 se k ní připojil dělostřelecký oddíl a od podzimu 1933 eskadrona obrněných automobilů (ta zůstala v podřízenosti jen do roku 1935). Československá branná moc disponovala čtyřmi Jezdeckými brigády.

19)       I/2. oddělení MNO – Nejvyšším orgánem jezdectva bylo Druhé oddělení (jezdectva a remontnictva) Prvního odboru Ministerstva národní obrany – I/2. oddělení MNO. Oddělení vzniklo 1. ledna 1927 sloučením Devatenáctého oddělení (jezdectva) MNO a Třicátého pátého oddělení (remontnictva) MNO.

Druhé oddělení se nacházelo v Praze v budově MNO (různá oddělení sídlila v Praze až ve 13 budovách). Jeho součástí byla kancelář přednosty, I. pododdělení (skupina) jezdectva, II. pododdělení (skupina) remontnictva a III. veterinářská skupina.

Ve funkci přednosty oddělení působil od roku 1921 brigádní generál Bohumil Binko, od roku 1931 brigádní generál JUDr. Josef Koutňák a od března 1935 do listopadu 1936 brigádní generál Jaroslav Eminger. Od listopadu 1936 plukovník jezdectva (od prosince 1936 brigádní generál) Josef Dostál.

20)       Brigáda vznikla 1. února 1921 a velitelství se nacházelo v Brně. Součástí brigády byl Jezdecký pluk 2, 6, 7 (od ledna 1936 Dragounské pluky) a do září 1933 Cyklistická eskadrona 2, tu nahradil Dělostřelecký oddíl 82.

Velitelství brigády vzniklo nově 1. ledna 1938, kdy původní bylo přejmenováno na velitelství Druhé rychlé divize. Nacházelo se v Brně a podléhalo velitelství Druhé rychlé divize. Součástí brigády bylo velitelství, Dragounský pluk 2, Dragounský pluk 6 a dragounský pluk 7.

21)       Rychlé divize oficiálně vznikly 1. ledna 1938. Velitelství jezdeckých brigád se stalo základem velitelství rychlých divizí. Velitelství jezdeckých brigád vznikly nově.

Rychlá divize měla v případě války v podřízenosti krom velitelství a štábu cyklistický prapor, motorizovanou brigádu (2 tankové prapory, 2 prapory motorizované pěchoty), jezdeckou brigádu (2 dragounské pluky) a 2 dělostřelecké oddíly. V září 1938 měla 2. rychlá divize pouze jeden tankový prapor. Jezdeckou brigádu tvořil Dragounský pluk č.2. a 6.

22)       Branná hotovost státu trvala od 20. května do 15. prosince 1938, kdy skončila demobilizace armády.

23)       Mnichovská dohoda podepsaná v Mnichově 30. září 1938 zástupci Velké Británie – Neville Chamberlain, Francie – Édouard Daladie, Německa – Adolf Hitler a Itálie – Benito Mussolini. Dohoda zněla, že Československo musí do 10. října 1938 odstoupit pohraniční území obývané Němci – takzvané Sudety Německu. Naši zástupci v Mnichově byli, ale k jednání přizváni nebyli.

24)       Likvidace Československé branné moci měla a proběhla do konce července 1939. Po 1. srpnu 1939 již

Československá armáda přestala existovat a byl vydán též zákaz nošení jejich stejnokrojů.

25)       Československá (z Londýna) zpravodajská parašutistická skupina Clay byla vysazena v noci z 12. na 13. dubna 1944 u vsi Hostišová u Zlína. Jejich volací znak zněl EVA. Působila po celé východní Moravě. Odeslala na 800 depeší a přijala na 300 depeší během svého ročního působení (rok a 1 den) v ilegalitě.
Dne 14. dubna 1945 v Prušánkách se dočkala příchodu jednotky 57. střeleckého sboru sovětské armád.

26)       Sovětská parašutistická skupina majora Alexandra Michajloviče Griněvského byla vysazena v noci z 16. na 17. srpna 1944 ve dvou skupinách. Jedna u Dolní Lomné kde padla do rukou nepřítele a její členové zahynuli. Druhá u Jablůnkova s majorem Griněvském.

27)       Byl mu přiznán charakter partyzána s velením v jednotce Vela od 1. října 1944 do 9. května 1945.

28)       Podle jiných zdrojů se velení ujímá již 1. června 1945, ale nadřízeného velitelství, nově vznikajícího sboru – Československého tankového sboru. Ten byl oficiálně zřízen 15. září 1945 jako Tankový sbor.

29)       V rámci 1. československého armádního sboru v SSSR vznikl 25. července 1944 1. československá tanková brigáda (ta vznikla 1. československého tankového pluku založeného 20. května 1944). Tanková brigáda bojovala na Dukle a Slovensku. Od března 1945 se podílela na Ostravsko-opavské operaci, kdy 30. dubna 1945 obsadila Ostravu (během operace brigáda ztratila na 50 tanků). Poté 4. května Libavu, 6. května Fulneku, 7. května 1945 útočila na Olomouc. Poslední boj svedla tanková brigáda 8. května 1945 u Litovle a 10. května 1945 dorazila do Prahy.

Zdroje:

Vlastní archív

Vojenský historický archiv Praha - https://www.vuapraha.cz/

Legionáři s lipovou ratolesti IV

Encyklopedie Československé branné moci 1920–1938, ISBN 80–7277–2565–2

www.valka.cz

https://www.starybzenec.cz/ve-valce/zprava-o-cinnosti-odbojovych-skupin-a-partyzanskych-oddilu-generala-orlova/

https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/partyzanske-hnuti-na-vyskovsku.html

https://www.halonoviny.cz/articles/view/50742082

https://www.valka.cz/13675-Clay-Eva