Kolegové, přátelé, podřízení a představitelé Našich Válečníků

   Zde jsou vloženy životopisy lidí, jež jsou nějak spojeni s životy Našich válečníků. Převážně se jedná o původní příslušníky - většinou důstojníky (ale i poddůstojníky)  2. Jezdeckého pluku Sibiřského v letech 1918 - 1920.

Je tu i několik výjimek jako velitel Kornilovského praporu Podplukovník pěchoty Bohumil Záleský *1889, muž, jenž bojoval na té Ne zcela správné straně. Muž který velel jednomu z našich Rodinných válečníků, pozdějšímu Štábnímu kapitánovi Antonínu Brožovi v době plné zvratů, revolucí a vzniku několika nových státních útvarů. Muž jemuž první republika a její prezident Masaryk nemálo dluží a my jako občané druhé, třetí nebo té čtvrté....republiky též. Muž, jenž se možná tolik nezasloužil o založení naší republiky, ale jako jeden z prvních bojoval proti bolševizmu. Tak alespoň přečtením jeho životopisu mu uctěme památku.

V podkapitole Přátelé Našich Válečníků najdeme celoživotního přítele Plukovníka jezdectva Miroslava Brože (od roku 1914 až do své smrti) kapitána Františka Fokta. V srpnu 1914 jsou oba spolu zapsáni do řad České družiny do 2. roty. A také příslušníka 1. jízdního pluku Štábního kapitána zdravotní služby MUDr. Otomara Thomy *1895,  mladšího lékaře  Ruských legiích a důchodový přítel Plukovníka jezdectva Miroslava Brože.

V podkapitole Důstojníci Jezdectva Československé Branné moci jsou uvedeny medailónky Důstojníků, Poddůstojníků a mužstva Jezdectva (i legionářů) jež sloužili v letech 1918 - 1939.

Stručné životopisy podřízených, kolegů, nadřízených a přátel Plukovníka jezdectva Miroslava Brože

Poručík jezdectva v záloze Burian Vlastimil, narozen 9. dubna 1891 v Liberci Antonínu a Marii (Škaloudová) Burianům. Studoval 2 ročníky obchodní Č. O. B. a 1 ročník Maděrovy obchodní školy v Praze. Ale studia nedokončil a věnoval se herecké kariéře.

Odveden byl v roce 1913 do Rakousko–uherské armády (1 a opětovně 15. prosince 1920 do Československé jako vojín v záloze. Mobilizačně byl zařazen k Horskému praporu 1.

Až k 1. listopadu 1927 byl mobilizačně vtělen k Jezdeckému pluku 1. v Terezíně. Pravděpodobně na vlastní žádost a této žádosti známého herce se nějak podařilo vyhovět. Následně byl i poslán do Pardubic k Vojenskému jezdeckému učilišti. (2

Od 1. března 1928 do 28. března 1928 vykonal cvičení ve zbrani. Během tohoto cvičení byl dvakrát povýšen, nejprve 16. března 1928 na svobodníka v záloze a 23. března 1928 na desátníka v záloze. Toto cvičení probíhalo u 1. eskadrony v Praze v Karlíně.

Podporučíkem jezdectva v záloze je jmenován 1. prosince 1928, kmenově přísluší k Jezdeckému pluku 1.

Dalšímu cvičení byl přítomen od 2. do 29. května (dubna) 1929 u 2. eskadrony v Praze v Karlíně. Zde velel 2. jízdní četě, 1. eskadrony. (2. eskadroně velel štábní kapitán jezdectva Václav Čermák.)

K 31. prosince 1931 byl přeložen do II. zálohy. K 15. lednu 1938 byl mobilizačně vtělen k Dragounskému pluku 5.                               Poručík jezdectva v záloze Vlastimil Burian                                                                                           (zdroj fotografie: www.cas.sk)                   Dnem 19. února 1938 je jmenován poručíkem jezdectva  v záloze a 28. února 1938 byl kmenově přemístěn k Dragounskému pluku 4 v Klatovech. Mobilizační výzva na podzim 1938 se na něho jako záložního důstojníka II. zálohy nevztahovala. Konec za jeho dobrovolnou vojenskou kariérou záložního důstojníka jezdectva udělala březnová okupace v roce 1939 a rozkaz z července 1945, kdy je přeložen do stavovské skupiny důstojníka pěchoty ve výslužbě. Zemřel 31. ledna 1962 v Praze.

Poznámky:

1)         Do Rakousko–uherské armády byl povolán 14. dubna 1917. Od 1. července 1917 je veden jako důstojnický sluha. Počátkem září 1917 je veden u 2. roty náhradního praporu pravděpodobně 8. zeměbraneckého pluku.

Od poloviny září 1917 je veden již jako dezertér. Chycen byl počátkem dubna 1918 a vězněn v Praze. V srpnu 1918 byl eskortován do Vídně snad k soudu. Pravděpodobně k vynesení rozsudku do konce války již nedošlo.

2)         Bohužel pro Vlastu Buriana ve zkušební komisi zasedal či předsedal major Brož a milí Burian u zkoušky propadl. Miroslav Brož na to po létech už jako penzista rád vzpomínal.

Brigádní generál Antonín Číla  malíř porcelánu a učitel tělocviku pozdější legionář a brigádní generál. Narozen 6. ledna 1883. V době vypuknutí první světové války pobýval stejně jako Miroslav Brož v Rusku. V červenci 1914 se přihlásil do České družiny v Oděse. Spolu s Josefem Jiřím Švecem zavedl oslovení „Bratře“. V únoru 1919 převzal velení 10. střeleckého pluku „Jana Sladkého-Koziny“, předával v Irkutsku ruský státní poklad zástupcům bolševické vlády. Po návratu do vlasti 10. pěšímu pluku velel dál. V letech 1922–1928 velel 8. pěší brigádě a 4. pěší divize. V letech 1928–1934 zástupce velitele Zemského vojenského velitelství Brno, 1934–1937 předseda Odvolacího kárného výboru. K 1. lednu1938 odešel do výslužby. Účastnil se protinacistického odboje a v Pražském povstání velel Dejvické oddílu. Zemřel v roce 31. května 1983. V roce 1998 byl mu udělen in memoriam Řád Bílého lva II. stupně.

S Miroslavem Brožem se stýkali po celý život od jejich společného působení v České družině.

Kapitán Rudolf Popler dvojnásobný vítěz Velké pardubické v letech 1926 a 1930.

Narodil se 29. května 1899 ve Vysokém Mýtě. Jako malého ho strýc ho vzal na Velkou pardubickou. Okamžitě se zamiloval a věděl co bude v životě dělat. Otec mu později za výborný prospěch ve škole koupil koně. Po Gymnázia nastoupil vojenskou službu u Zeměbraneckého hulánský pluk č.2 ve Vysokém Mýtě a absolvoval školu záložních důstojníků v rakouském Stokerau. Poté sloužil na frontě v Itálii. Po Velké válce zůstává v armádě a slouží u Jezdeckého pluku 9. ve Vysokém Mýtě. Absolvoval vyšší jezdecký kurs v Pardubicích. Na začátku 20-let získává první sportovní úspěchy. Byl to všestranný jezdec, jezdil klasické rovinaté i překážkové dostihy tak i skokové soutěže. V roce 1929 se stal učitelem Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích.

Startoval jak v soutěžích skokových, tak i na dostihových dráhách v ých dostizích. Ve Velké pardubické startoval devětkrát, poprvé v roce 1923. V roce 1926 a 1930 Velkou pardubickou vyhrál.

V roce 1932 skončil v tomto dostihu o hlavu koně druhý. Navzdory únavě a přes varování přátel chtěl alespoň zvítězit v Kinského memoriálu. Na skoku 80 cm vysokém dvojbradlí jeho kůň Ella klopýtl a dopadl plnou vahou na svého jezdce. Při převozu do nemocnice Rudolf Popler zemřel na poranění lebky a mozku. Překážka dnes se jmenuje Poplerův skok. Velké pardubické startoval devětkrát, poprvé v roce 1923. Dnes se v den konání Velké pardubické, jezdí dostih nazvaný Memoriál kapitána Rudolfa Poplera, je vlastně pokračovatelem Kinského memoriálu. V rozmezí třinácti let startoval v 506 dostizích, z nichž ve 140 zvítězil, ve 108 byl druhý a v 78 třetí.

Plukovník Miroslav Brož se s ním pravděpodobně seznámil ve Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích.

Major Pouska František, narozen 14. února 1894 v obci Luková – Manětín, v okresu Plzeň, v Rakousko–Uherské monarchii. Navštěvoval obecnou školu a čtyři třídy nižší české reálky v Plzni. V roce 1910 nastoupil na Jezdeckou kadetní školu v Hranicích na Moravě (1910–1914). Vypuknutím války nastoupil k 8. dragounského pluku v hodnosti praporčíka (Fähnrich). K 1. lednu 1915 byl povýšen na poručíka (Leutnant) nadporučíka (Oberleutnant). Do zajetí padnul 29. (31.) července 1915 v Šuparka u Dněstru. Do legií se přihlásil 25. května 1916 v Bělgorodě. Do legií vstoupil 12. června 1917, poslán byl k 5. střeleckého pluku, velel jízdní rozvědce. Dne 21. května 1917 byl jmenován kapitánem. Dne 11. června 1918 byl pověřen sestavením 1. Československý jízdní division – východní Vladivostocký. A k 11. října 1918 byl s divizionem, přidělen k 2. jízdnímu pluku. Na přelomu října a listopadu 1918 slouží ve štábu Sibiřské armády. V březnu 24. 1919 se stává velitelem divisionu u 1. jízdního pluku a k 1. květnu 1919 je povýšen na majora.

Dne 15. srpna 1920 se vrací do vlasti, kde nastoupil repatriační dovolenou. V letech 1920–1921 byl frekventantem Vojenského jezdeckého učiliště (pozdější název) v Hodoníně a poté byl do konce roku 1925 velitelem 1. korouhve Jízdního pluku 6. v Brně. Od 1. ledna 1926 do 29. června 1929 sloužil u Jízdního pluku 3. v Nových Zámcích a Komárně, naposledy ve funkci zastupujícího velitele pluku. Od 30. června 1929 do 14. března 1931 sloužil jako velitel II. korouhve u Jízdního pluku 5. v Košicích. Na začátku 30tých let absolvoval kurz velitelů vojskových těles (kurs pro budoucí velitele pluků a divizí), po absolvování byl povýšen na Podplukovníka jezdectva. Od 15. března 1931 do 2. února 1934 byl přidělen k Jízdnímu pluku 7. v Hodoníně (zástupce velitele pluku). Od 3. února do 12. července 1934 byl zastupujícím velitelem Jízdního pluku 10. v Berehově na Podkarpatské Rusi. Poté byl k 13. červenci 1934 poslán do Výslužby. Jako ženatý udržoval intimní styk s šestnáctiletou nezletilou studentkou, kterou údajně nakazil pohlavní nemocí a „oddaloval ji od školy“. Po udělení prezidentské milosti mohl 1. dubna 1935 znovu nastoupit vojenskou služby, ale pouze jako velitel korouhve, Jízdního pluku 10 v posádkách v Mukačevu a Košicich. V roce 1938 zde slouží jako zástupce velitele pluku. Nejprve velel 1. korouhvi později 2. korouhvi.

V době mobilizace od 24. září do 15. prosince 1938 velel 22. smíšenému předzvědnému oddílu (22. pěší divize). Na počátku roku 1939 se stává zástupcem velitele Jízdního pluku 11. v Bratislavě.

Po vyhlášení samostatné Slovenské republiky 14. března 1939, zůstává krátce Slovensku a 23. března 1939 po napadení Slovenska armádou Maďarského království (takzvaná Malá válka 1939) velí části bojových jednotek při obraně Slovenského území.

K 4. dubnu 1939 (den podepsání míru – příměří) je však poslán na dovolenou, poté odjíždí domů do protektorátu. Dnem 12. října 1939 nastupuje jako úředník na ministerstvu zdravotnictví a sociální peče. K poslednímu dubnu 1941 je penziónován.

Během Pražského povstání je velitelem jedné z bojujících jednotek (Praporu svobody), poté do 31. srpna 1945 působí na MV. Od 1. září 1945 do 30. dubna 1946 slouží u Posádkového velitelství Velké Prahy jako styčný důstojník u Ústředního bytového úřadu hlavního města Prahy. Poté je do 29. září 1946 důstojníkem 1. divize u velitelství zajateckého tábora v Praze–Motole. O den později 30. září 1946 se stal referentem Vojenského ústředního cenzurního úřadu, spadajícího pod velitelství 1. vojenské oblasti. K 21. lednu 1947 je na ministerstvu zdravotnictví a sociální peče, ale 30. září 1947 je zpět u Vojenského ústředního cenzurního úřadu a k 1. únoru 1948 odchází do výslužby.

Armádní generál a prezident republiky Ludvík Svoboda s tím to mužem se Plukovník Miroslav Brož seznámil už v Československých legií v Rusku. Poprvé se setkali v roce 1916 v Kyjevě kde Ludvík Svoboda sloužil ve sboru hasičů. Od té doby si tykali. Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895. Narukoval v roce 1915 k Infanterieregiment Nr. 81. Už 7. září 1915 byl v bojích u Trembowli zajat a poslán do zajateckého tábora Darnice u Kyjeva. V září 1916 nastoupil k 1. československému střeleckému pluku. S legiemi se zůčastnil bojů u Zborova, Bahmače a magistrále. Do vlasti se vrátil 2. září 1920. Po Velké válce sloužil v Kroměříži, Užgorodu a učil i na Vojenské akademii v Hranicích. Po okupaci 15. března 1939 odešel do Polska a po kapitulaci Polska se dostal do Sovětského svazu. Zde byl nejdříve internován a po napadení Sovětského svazu Německem začal budovat Československou vojenskou jednotku, která se na konec rozrostla v 1. československý armádní sbor. V roce 1945 byl ministrem národní obrany a od roku 1948 členem Národního shromáždění. V roce 1968 byl zvolen prezidentem. V úřadě byl do roku 1975 a 20. září 1979 umírá.

Podplukovník Karel Vašátko narozený 13. července 1882 v obci Litohrad u Rychnova na Kněžnou. Absolvoval gymnázium a studoval filozofickou fakultu na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Stal se profesorem.

Před studiem na univerzitě absolvoval dnem 1. října 1902 jednoroční dobrovolní vojenskou službu k C. a k. pěšího pluku č.18 u 12. polní roty v Olomouci. V roce 1911 odjel pracovat na statek svého strýce do Ruska, do vsi Vilije ve Volyňské gubernii. V srpnu 1914 se přihlásil dobrovolně do České družiny a byl zapsán do stavu 2. roty. Po dobu nasazení České družiny a následně i střelecké brigády na frontě byl Karel Vašátko s ní až po bitvu u Zborova dne 2. července 1917 kde vedl útok 2 .roty. Kde byl vážně zraněn střepinou granátu do temene hlavy. Za tuto akci byl povýšen na podporučíka. Po částečném vyléčení se hlásí zpět do služby a je v dubnu 1918 převeden na štáb Československého zboru, kde má na starosti personální oddělení jako Děžurný generál. Na následky zranění po neúspěšné operaci v Čeljabinsku dne 9. ledna 1919 umírá. Pohřeben byl na čeljabinském hřbitově vedle svého přítele podplukovníka Josefa Švece.

Mimo jiných obdržel tyto vyznamenání: Kříže svatého Jiří 1.,2.,3. a 4.stupně, Řád svatého Stanislava 3.stupně s meči a stuhou, Medaili svatého Jiří 2., 3. a 4.stupně, medailí Za chrabrost, Soldatský kříž svatého Jiří…

S tím to mužem se Plukovník Miroslav Brož seznámil už při vstupu do České družiny (sloužili ve stejné rotě) a poté na přelomu listopadu a prosince 1918 kdy Miroslavovi zajistil místo ve 2. Jezdeckém pluku.

Podplukovník František Ventura se narodil 13. srpna 1894 ve Vysokém Mýtě v rodině školního inspektora. Před Velkou válkou studoval v Praze Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. V roce 1915 narukoval do Rakousko–Uherské armády. Stal se z něho důstojník jezdectva – Hulánů. Po konci války zůstal věrný vojenskému jezdectvu. Byl poslán sloužit do Pardubic k Jezdeckému pluku 8. „Knížete Václava Svatého“.

V lednu 1920 nastoupil do Ústřední ekvitační školy v Pardubicích a v září 1920 byl spolu s ostatními armádními studenty slavnostně vyřazen. Poté absolvoval proslulou jezdeckou školu ve francouzském Saumuru.

Poté byl spolu se školou přestěhován do vojenské akademie v Hranicích. Kde učil vojenské akademiky pěchoty jízdě. Později působil s jezdeckou školou v Hodoníně a Pardubicích.

Stejně jako většina jeho kolegů – důstojníků jezdectva i on se účastnil koňských závodů – dostihů. Na rozdíl od jiných on zaznamenával úspěchy. V roce 1922 v Pražské Chuchli vyhrál skokovou soutěž s klisnou Aspasií, další úspěchy následovali ve Vídni, Berlíně, Varšavě, v Nice a Římě.

Největšího sportovního úspěchu se dočkal v roce 1928 v Amsterdamu s koněm Eliotem na IX. olympijských hrách. V samotné soutěži je čekalo několik kol. V posledním kole (rozeskakování) již startovali pouze tři jezdci nadporučík František Ventura na koni Eliot, kapitán Pierre Bertrám de Balanda na koni Papillon z Francie a major Kühn na koni Pepotz ze Švýcarska (takové bylo i závěrečné pořadí). Poslední překážku oxer o výšce 160cm a šířce 210cm překonal pouze Eliot. Tento výkon se zapsal do Guinessovy knihy rekordů, nejnižším olympijským skóre (nulový počet chyb) v parkurovém skákání. Nadporučík František Ventura po získání zlaté olympijské medaile a návratu do Československa byl povýšen na kapitána a byl přijat prezidentem republiky T. G. Masarykem.

Poté byl učitelem v jezdeckém učilišti v Pardubicích. Závodní kariéru ukončil v roce 1930 po úrazu na závodech v Nice. Jako rozhodčí se zúčastnil jezdeckých soutěží na XI. olympiádě v roce 1936 v Berlíně.

V roce 1939 odešel z armády do výslužby a stal se ředitelem Královéhradeckých mostáren a strojíren. V roce 1945 se opětovně vrací do činné služby. V dubnu 1948 byl penzionován a později mu byla odebrána hodnost a penze. Následně se živil jako kotelník, vrátný i likvidátor mandelinky bramborové.

V roce 1955 se s rodinou přistěhoval do Karlových Varů, do Tašovic. Zde v Karlových Varech se velice brzy začal zajímat o místní jezdectví. Začal působit v secesní jízdárně v Karlových Varech, Tuhnicích. Zde trénoval mladé jezdce i koně. V roce 1957 na mistrovství republiky ve skoku v Poděbradech jeho svěřenci obsadili stříbrné a čtvrté místo. V šedesátých letech se přestěhoval zpět do Prahy a stal se předsedou Jezdeckého oddílu Jiskra Bílá Hora. Také jako brigádník pásl ovce na státním statku Klecany. Zde v Praze jezdil na klisně Matra (hnědka). Zemřel v Praze 2. prosince 1969. Krom jezdectví hrál tenis, lyžoval, jezdil rád autem a na motocyklu.

V pravo František Ventura, v levo Marie Vysloužilová, 60tá léta.

Ryzák Eliot byl valach bez původu, z uherské pusty (travinaté stepi v Maďarsku – Uhersku). Byl zakoupen armádou a jezdeckému výcviku přidělen k remontní eskadroně Jezdeckého pluku 8., která byla umístěna v Josefově. Po půlročním výcviku byl zařazen ke kulometné eskadroně v Přelouči s velmi špatným posudkem: „Eliot, ryzák valach, velmi dobře stavěný jezdecký kůň, tvrdé konstituce, těžce ovladatelný, vzpurný, vhodný jako nosný!“. Jednoho dne se sám ve stáji odvázal a vyběhl na dvůr a nechtěl se nechat chytit, přeskakoval voj a i vůz. Procházející tehdy nadporučík František Ventura poznal skokového koně. Nalákal ho na chleba a osedlal. Po krátké přípravě překonal výšku 183 cm, což byl tehdejší Československý rekord.

František Ventura o něm říkával „Skákal úžasně jen proto, že měl absolutní respekt před překážkou. Bál se o ni cvrnknout, zavadit. A to jsem poznal a dovedl jsem mu vyhovět v sedle.“

Eliot v roce 1936 byl vyřazen ze stavu armádních koní a František Ventura vymohl pro Elliota čestnou penzi ve vojenské hříbárně v Mimoni. Pak se dostal do stáje pana Košťála, majitele pardubické kavárny a hotelu Veselka. Pan Košťál byl za okupace s rodinou v roce 1942 pro podporu parašutistů popraven. Němci ryzáka Eliota pak poslali na jatka.

 Štěpánek Zdeněk bývalý legionář herec, hrál v legiích divadlo. Narozen 22. září 1896 (otec vyl známí herec, ředitel Stavovského divadla a divadelní autor Jan Nepomuk Štěpánek) v armádě Rakouska Uherska sloužil v Dragounském pluku 1, později i v Hulánském pluku a 2. září 1915 padnul do zajetí u obce Rovno. Do legií byl zařazen 2. března 1918 k Divadlu Československé armády na Rusi a do vlasti se vrátil 13. července 1920, pravděpodobně 22. transportem v hodnosti šikovatele.

I na tohoto muže jako penzista Miroslav Brož „Rád vzpomínal“ jako na cirkusáka, který si hrál na legionáře.