Major Franjo Aubrecht, narozen v chorvatské Gjurgjavči 10. října 1896 Václau Aubrechtovi a Kateřině, rozené Cihlářové. Na bojišti Velké války byl celkem sedm krát vyznamenán.

Po skončení války, zůstal v armádě a až nebyl kavalerista, byl poslán Jezdeckému pluku č. 5 do Nových Zámků na Slovensko. Později po roce 1928 sloužil u Jezdeckého pluku 8 v Pardubicích. V tomto roce poprvé startoval Velké pardubické steeplechase. V roce 1936 skončil na koni Hetze (valach) druhý. V roce 1946 na koni Svatopluk taktéž druhý a v roce 1948 na koni Petrus třetí.

Po okupaci žil s rodinou v Lázních v Bohdanči a pracoval jako bankovní úředník.

Již v roce 1939 se zapojil do odboje a spolupracoval s výsadkem Silver A nadporučíkem Alfrédem Bartošem a radistou Jiřím Potůčkem – pomáhal ukrývat vysílačku. Na jaře 1945 bojoval s partyzány ve východních Čechách. Po válce sloužil v armádě, na konci roku 1948 byl zatčen a odsouzen k 25 letům vězení. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V roce 1965 byl jeho rozsudek označen za nezákonný. Zemřel v Praze v roce 1985. 

Zdroj:

https://kppardubicka.cz/cs/menu/zprava/389-mjr-franjo-aubrecht-1896-1985-a-jeho-boj-proti-totalitam/

https://www.dostihovy-svet.cz/cs/node/3239

Major Vojtěch Bárta, narozen 30. září 1897 ve Velimi u Kolína. Otec účetní Velímského cukrovaru mohl synovy financovat službu jednoročního dobrovolníka u Hulánského pluku č. 11. Po roční službě a úspěšných zkoušek na záložního důstojníka, zůstal v armádě. Po složení dalších zkoušek byl 21. září 1902, byl jmenován do hodnosti  Leutnant – poručíka. V letech 1903 – 04 absolvoval jezdeckou školu v Pardubicích a 1906 – 08 ústav pro učitele jezdectva ve Vídni. Dnem 1. května 1909 byl povýšen na Oberleutnant a po vypuknutí války 1. listopadu 1914 na Rittmeister – kapitána jezdectva. Od 1. února 1915 velel 2. eskadroně Hulánského pluku č. 11. Velitelem eskadrony nezůstal dlouho, na vlastní žádost byl 10. září 1915 přijat k letectvu jako letecký pozorovatel. A 15. října byl zařazen k Flik 15, na srbské a černohorské frontě a od března 1916 na italské frontě. V červnu 1916 byl převelen k Flik 8, taktéž na letišti Pergine v Itálii jako operoval Flik 15. Počátkem srpna 1916 byl Flik 8 převelen na ruskou frontu. Vojtěch Bárta byl 6. září 1916 na vlastní žádost poslán do pilotní školy. Mezinárodní rakouskou licenci č. 559 obdržel 15. prosince 1916. Polním pilotem byl jmenován 14. března 1917. Od 20. prosince 1916 do 15. února velel elementární pilotní škole Flek 3. Po té se vrací ke své první letecké jednotce Flik 15 jako její velitel. Té velí až do 20. května 1918, po celou dobu jednotka operuje v Itálii. Během své velitelské funkce získal dvě vítěztví ve vzdušném souboji. První 19. dubna 1917 u Asiaga a druhé 16. září 1917 u San Martino di Castrozza poblíž Marmolada. Pilotoval průzkumný Hansa – Brandengurg C.I 28.91, na místě pozorovatele seděl Leutnant in der reserve Paul Ernst. Napadl je stíhací Nieuport. Při tomto souboji byl lehce raněn a stroj poškozen střelbou v motoru, proto musel nouzově přistát. Na konec byl 20. května 1918 jmenován do funkce velitel letectva Fliegeergruppenkommandantem u 11. Rakousko–uherské armády.

Po rozpadu Rakousko–uherska si 10. listopadu 1918 podává přihlášku do Československé armády a nastupuje v Praze u Leteckého sboru. Dnem 28. prosincem 1918 jej převeleli k domovskému 11. hulánskému pluku, ale poslali jej na Slovensko. Sloužil jako pobočník zemského velitele na Slovensku plukovníka Františka Schöbela.

Za příkladnou službu byl povýšen na majora k 1. červenci 1919 a je poslán do Prahy, kde se ujímá velení – Spojených eskadron v Praze Vršovicích. A k 1. lednu 1920 je jmenován velitelem Ústřední ekvitační školy v Pardubicích. V polovině kurzu byl přeložen k Jezdeckému pluku 5 v Košicích. Ale místo toho nastoupil zdravotní dovolenou, která mu byla prodlužována. Ta mu byla prodlužována a k 31. prosinci 1921 byl penzionován. Bohužel o necelý rok později 1. prosince 1922 spáchal sebevraždu zastřelením.

Zdroj: Historie a Vojenství, 1/2018, Jiří Rajlich

Major generálního štábu Bauer František  (*27. září 1906 Hluboké Mošůvky) v říjnu 1925 nastoupil jako posluchač pěchoty Vojenské akademie v Hranicích. Po absolvování v roce 1927 však nastoupil jako důstojník – poručík jezdectva u 4. eskadrony Jezdeckého pluku 3. v Lučenci a okamžitě byl poslán do aplikačního kurzu Jezdeckého učiliště v Pardubicích. Od června 1929 je veden jako velitel čety u 4. eskadrony svého pluku, ale od listopadu 1929 je velitelem čety 1. eskadrony v Nových Zámků. V letech 1934 – 36 absolvuje Vysokou školu Válečnou v Praze. Od října 1936 je přednostou 2. oddělení štábu 10. divize v Banské Bystřici. V hodnosti kapitána zůstal ve funkci až do osamostatnění Slovenska v březnu 1939. Po odmítnutí vstupu do armády Slovenského štátu, se 27. března 1939 vrací do Čech. Dne 13. srpna 1939 emigruje do Polska, kde se stává příslušníkem štábu Legie České a Slovenska. Po vypuknutí války padá 19. září 1939 do Sovětského zajetí. V březnu 1940 po dohodách s představiteli SSSR je poslán transportem do Francie. Po pádu Francie je evakuován do Velké Británie. Poté působí na několika pozicích a nakonec je 1. března 1945 jmenován vojenským atašé v Norsku. Pro nediplomatické chování byl však v květnu 1945 odvolán a vyzván k návratu do Československa, kam se však nevrátil. Byl proto prohlášen za zběha a později degradován.

Zdroj:

Zapomenutá elita, Zlatice Zudová – Lešková, Mladá fronta 2011, ISBN: 978–80–204–2165–4

Brigádní generál Birula Jindřich (*1895 (23. dubna 1894) Vilno, Vilenská gubernie – Polsko, †1972), důstojník carské armády jako velitel roty 157. střeleckého pluku byl těžce raněn u Varšavy, od  února 1917 pracoval jako náčelník štábu 40. střelecké divize, později se stal pobočníkem velitele 163. střelecké divize, v prosinci 1917 sloužil v polské armádě. Dnem 20. srpna 1918 se stal příslušníkem Československého vojska na Rusi. Nejprve sloužil v ruské armádě na štábu 13. armádního sboru. Od ledna 1919 byl náčelníkem štábu 2. střelecké divize v hodnosti podplukovníka.

Velel 8. pěšímu pluku, zástupcem velitele Válečné školy v Praze v době od září 1929 do listopadu 1933 jako plukovník generálního štábu, na brigádního generála byl povýšen 13. července 1933, následně velel 1. jezdecké brigádě od listopadu 1933 do října 1935. Poté velitel 8. pěší divize až do března 1939.

Po okupaci pracoval jako ředitel ústavu sociální péče a rokem 1941 byl penzionován. Po osvobození v létě 1945 byl aktivován, v červenci 1947 poslán do výslužby.

Poručík jezdectva v záloze Burian Vlastimil, narozen 9. dubna 1891 v Liberci Antonínu a Marii (Škaloudová) Burianům. Studoval 2 ročníky obchodní Č. O. B. a 1 ročník Maděrovy obchodní školy v Praze. Ale studia nedokončil a věnoval se herecké kariéře.

Odveden byl v roce 1913 do Rakousko–uherské armády (1 a opětovně 15. prosince 1920 do Československé jako vojín v záloze. Mobilizačně byl zařazen k Horskému praporu 1.

Až k 1. listopadu 1927 byl mobilizačně vtělen k Jezdeckému pluku 1. v Terezíně. Pravděpodobně na vlastní žádost a této žádosti známého herce se nějak podařilo vyhovět. Následně byl i poslán do Pardubic k Vojenskému jezdeckému učilišti. (2

Od 1. března 1928 do 28. března 1928 vykonal cvičení ve zbrani. Během tohoto cvičení byl dvakrát povýšen, nejprve 16. března 1928 na svobodníka v záloze a 23. března 1928 na desátníka v záloze. Toto cvičení probíhalo u 1. eskadrony v Praze v Karlíně.

Podporučíkem jezdectva v záloze je jmenován 1. prosince 1928, kmenově přísluší k Jezdeckému pluku 1.

Dalšímu cvičení byl přítomen od 2. do 29. května (dubna) 1929 u 2. eskadrony v Praze v Karlíně. Zde velel 2. jízdní četě, 1. eskadrony. (2. eskadroně velel štábní kapitán jezdectva Václav Čermák.)

K 31. prosince 1931 byl přeložen do II. zálohy. K 15. lednu 1938 byl mobilizačně vtělen k Dragounskému pluku 5.                               Poručík jezdectva v záloze Vlastimil Burian                                                                                           (zdroj fotografie: www.cas.sk)                   Dnem 19. února 1938 je jmenován poručíkem jezdectva  v záloze a 28. února 1938 byl kmenově přemístěn k Dragounskému pluku 4 v Klatovech. Mobilizační výzva na podzim 1938 se na něho jako záložního důstojníka II. zálohy nevztahovala. Konec za jeho dobrovolnou vojenskou kariérou záložního důstojníka jezdectva udělala březnová okupace v roce 1939 a rozkaz z července 1945, kdy je přeložen do stavovské skupiny důstojníka pěchoty ve výslužbě. Zemřel 31. ledna 1962 v Praze.

Poznámky:

1)         Do Rakousko–uherské armády byl povolán 14. dubna 1917. Od 1. července 1917 je veden jako důstojnický sluha. Počátkem září 1917 je veden u 2. roty náhradního praporu pravděpodobně 8. zeměbraneckého pluku.

Od poloviny září 1917 je veden již jako dezertér. Chycen byl počátkem dubna 1918 a vězněn v Praze. V srpnu 1918 byl eskortován do Vídně snad k soudu. Pravděpodobně k vynesení rozsudku do konce války již nedošlo.

Plukovník jezdectva Buršík Josef, narozen 16. ledna 1894 v obci Mrákov, v okresu Domažlice, v Rakousko–Uherské monarchii. Sloužil v Rakousko–Uherské armádě u Pěšího pluku č. 35 v hodnosti kadet. Do zajetí padnul 11. září 1915, v Kurovce u Tarup, Tarnopol. Do legií se přihlásil 21. dubna 1916 v Bobrov Voroněž. Do legií vstoupil 21. června 1916, přidělen byl k 7. střeleckému pluku. S plukem se vrátil do vlasti v roce 1920. Po návratu do vlasti sloužil v Československé armádě.

Od května 1924 do ledna 1927 velitelem eskadrony obrněných automobilů, poté velitelem jezdecké korouhve a zatímním velitelem Jízdního pluku 8 do roku 1929. Od září 1935 velitelem Pluku útočné vozby 3. V roce 1938 zahájil kurs pro vyšší velitele, od 15. září 1938 velitel Pluku útočné vozby 4. V březnových dnech roku 1939 velitelem motorizovaných jednotek 12. divize na Podkarpatské Rusi. Účastnil se bojů s Maďary ve dnech 14. – 17. března 1939.

Popraven v Berlíně 3. prosince 1942. Po konci války povýšen na generálmajora in memoriam.

Zdroj:

Historie a Vojenství 6/1996

Major dělostřelectva Býček Hynek, narozen 8. ledna 1898 v Huštěnovicích u Uherského Hradiště, studoval na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a připravoval se na kněžské povolání. Studium nedokončil a přestoupil na hospodářskou školu do Nového Jičína a později do Přerova. V roce 1917 byl povolán jako jednoroční dobrovolník do armády k Pluku polních kanónů č. 2 (Feldkanonenregiment Nr. 2 – FKR 2) v Křelově u Olomouce. Na počátku roku 1918 odeslán na italskou frontu. Po skončení války se přihlásil do vznikající československé armády (1. listopadu 1918) a bojoval proti Maďarům na Slovensku. V roce 1920 byl zařazen do kursu pro dělostřelecké důstojníky v Hranicích na Moravě, později absolvoval vyšší jezdeckou školu v Učilišti v Pardubicích. V roce 1928 sloužil jako nadporučík u Dělostřeleckého pluku 5, v roce 1936 jako kapitán velel dělostřelecké baterie Dělostřeleckého pluku 1 v Praze–Ruzyni. Již 17.  září 1922 účastnil se ve Šternberku prvních dostihů a v říjnu 1926 jel poprvé Velkou pardubickou, 1930 byl na koni Gestor druhý. V roce 1933 (30. září z Pardubic) se účastnil zájezdu důstojníků jezdectva s koňmi na turné po severní Americe.

Po okupaci pracoval na ministerstvu zemědělství, v roce 1941 odešel do Chuchle, kde pracoval jako trenér a jezdec. Byl členem odbojové organizace v Praze–Braníku.

Po válce opětovně nastoupil do armády. Po únoru 1948 musel odejít z armády a roku 1950 byl degradován. Pracoval jako geometr a od poloviny padesátých let působil na Barrandově jako poradce pro jezdecké filmové scény. Do vysokého věku jezdil stále na koni. Zemřel v Ostravě 4. září 1992, je pohřben ve svém rodišti,

Plukovník (později Brigádní generál) Červinka Jaroslav narozený 24. června 1889 v Rize v tehdejším carském Rusku (dnes Lotyšsko) byl synem polské šlechtičny a generála Jaroslava Červenky *1948, +1933. (Otec byl důstojníkem postupně v Rakousko-Uhersku, carském Rusku, Československých legií a v Československé armádě. V Ruské a Československé armádě měl hodnost generála.) Po základním ruském vzdělání absolvoval ruské Pavlovské vojenské učiliště, kde byl vyřazen v roce 1909 v hodnosti podporučíka Ruské armády. Později studoval Nikolajevskou akademii generálního štábu. V prosinci 1914 byl těžce raněn jako velitel čety Sanktpetěrburského gardového pluku u Varšavy, Góra Kalvarii. Po vyléčení je v březnu 1915 přidělen do štábu 2. ruské armády. Na jaře 1916 je jmenován velitelem poddůstojnické školy 3. gardové divize v Petrohradě. Dne 28. dubna 1917 si podává žádost o zařazení do Československých legií. Je přijat a v květnu je presentován u Československých legií v hodnosti kapitána. Od srpna 1917 se stává velitelem 6. střeleckého pluku „Hanáckého“ a 5. září 1917 je jmenován plukovníkem. Od 9. března 1918 se účastní s 6. střeleckým plukem „Hanáckým“ bitvy u Bachmače (samotná bitva proběhla mezi 8. a 14. březnem 1918). Od dubna 1918 do září 1918 pracoval jako podnáčelník štábu Československého armádního sboru v Omsku a zasloužil se o vznik jedné ze tří základních částí budoucího 2. jízdního pluku takzvanou Čeljabinskou záložní eskadronu.

Dne 9. října 1918 je jmenován velitelem právě ustanoveného 2. jezdeckého pluku. Po návratu do Československa zůstává v činné službě v hodnosti plukovníka jako velitel 2. jezdeckého pluku „Sibiřský“ v Olomouci. V lednu 1921 je povýšen do hodnosti plukovníka pěchoty Československé armády. V květnu 1921 je povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Od 1. listopadu 1923 je velitel 9. pěší brigády v Českých Budějovicích a 15. června 1925 se stává velitel 3. jezdecké brigády v Bratislavě, které velí až do listopadu 1936. Dne 4. května 1928 je jmenován brigádním generálem. V březnu 1938 se stává posádkovým velitel Prahy. V lednu 1940 odchází do penze. V květnu 1945 je obviněn z kolaborace s Němci. Po převratu 1948 je přestěhován do nuceného bydliště v Černošicích, kde žije u své dcery. Jako jiní i on je utlačován komunistickým režimem. Dne 3. dubna 1985 umírá v Praze.

Během služby v carské armádě byl povýšen na gardového kapitána a v roce 1917 slouží v Petrohradském gardovém pluku ruské armády.

Manželka Margarita Michaelovna Potolova byla ruska, narozená 27. června 1897 v Trojick, v  Orenburgské oblasti. Oženil se s ní 21. února 1919.

Štábní kapitán Julius Čoček, narozen 20. února 1902 Jezernice u Lipníku nad Bečvou. Studoval na reálném gymnáziu v Lipníku nad Bečvou (maturita 1921), poté absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Po slavnostním vyřazením v roce 1923, nastoupil službu u Jezdeckého pluku 3 v Nových Zámcích na jižním Slovensku. Absolvoval vyšší jezdecký kurz v Pardubicích a od 1935 zde působí jako instruktor. Aktivně začal závodit v druhé polovině 20tých let. V roce 1933 (30. září z Pardubic) se účastnil zájezdu důstojníků jezdectva s koňmi na turné po severní Americe. Zúčastnil se i Olympijských her v Berlíně.

Za mobilizace v roce 1938 sloužil jako velitel eskadrony u Dragounského pluku 5. Po okupaci sloužil u vládního vojska. V roce 1939 založil v Chuchli dostihovou stáj, dresové barvy byla modrá blůza a žlutá čapka. Dne 7. září 1941 nastoupil v sedle klisny Aidy do Chlumecké steeplechase. Na první překážce klisna Aida upadla a zlomila si vaz. Jezdec zůstal nehnutě ležet na zemi. Při převozu do nemocnice zemřel, následkem zlomeného žebra, jež poškodilo srdce.

Zdroj:

https://www.jezdec.cz/whoiswho/64

https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/%C4%8CO%C4%8CEK_Julius_20.2.1902-7.9.1941

Major jezdectva Josef Dobeš, narozen 4. července 1904 v Přezleticích u Prahy, absolvoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě (1926–1928) a vyšší jezdecký kurz v Pardubicích. Byl jedním z posledních žáků kapitána Rudolfa Poplera a od roku 1933 aktivně úspěšně závodí. Účastní se v roce 1936 v Berlíně Olympijských her v Military.

Za okupace slouží ve Vládním vojsku. V roce 1944 je Vládní vojsko přesunuto k hlídkové službě v Itálii. Odtud dezertuje a přes Švýcarsko se dostává do Anglie, kde nastupuje k Československé zahraniční armádě. V roce 1946 opět startuje ve Velké Pardubické. Po roce 1948 je uvězněn.

Po propuštění opět závodí, trénuje (vítězný kůň Letec ve Velké pardubické v roce 1956) a publikuje v časopisech a vydal čtyři knihy (Terénní a skokové ježdění 1935, S koněm přes překážky 1938, Jezdec a kůň ve výcviku 1971, Jízda na koni 1986), jako učitel jízdy působil ve Švýcarsku a v Dánsku. Také maluje a tvoří plastiky koní.

Umírá v Praze 28. září 1985.

Zdroj:

https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/DOBE%C5%A0_Josef_4.7.1904-28.9.1985

https://www.ikun.cz/#!/osoba-kolem-koni?itemId=0f4868b69c98432d82f356c606fb2041

Generál Jaroslav Eminger byl ochráncem a přítelem Plukovníka Miroslava Brože. Narodil se 4. června 1886 v Čáslavi. Po vzoru svého otce, Čeňka rytíře Emingera plukovníka Rakouska-Uherska, rozhodl se stát důstojníkem. Vystudoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě a nastoupil jako poručík v srpnu 1907 k 7. Dragounského pluku v Dobřanech. Později vystudoval Vysokou válečnou školu ve Vídni (Kriegsschule) a stal se štábním důstojníkem na ruské a italské frontě Velké války.

Kapitán generálního štábu Jaroslav Eminger se dne 9. listopadu 1918 přihlásil do Československé armády a zúčastnil se bojů s Maďary na Slovensku. Poté byl náčelníkem československé vojenské mise Budapešti a následně velel jezdeckému pluku, jezdeckému učilišti, jezdecké brigádě, Zemskému velitelství v Brně a byl i přednostou jezdeckého oddělení na MNO. Dne 13. července 1933 byl Jaroslav Eminger povýšen do hodnosti brigádního generála. V letech 1935 – 1936 přednostou 2. oddělení (jezdectva, veterinářství a remontnictva) I. odboru MNO. V záři 1938 velel na Slovensku 3. rychlé divizi.

V dubnu 1939 se stal generálním inspektorem protektorátního Českého vládního vojska. Generál Eminger vytvořil koncepci Vládního vojska, podle jeho slov „má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa“. On a většina důstojníků jeho zboru věřili, že ve správný čas mohou pomoci svrhnout nacisty v Čechách. Až po příchodu Reinharda Heydricha poznali, že je to nemožné.

Vládní vojsko v síle 7 000 mužů se vyhýbalo jakémukoli nasazení v Německých rukách jak jen to bylo možné. Bylo vojensky nasazeno až v květnu 1944 v Itálii a to jen ke strážní službě.

V jednom z rozhovorů s důstojníky, v němž reagoval na dotaz, jak má důstojník vládního vojska pracovat s novými německými instrukcemi proti parašutistickým výsadkům odpověděl. „Bude-li jich málo, nenajdete je. Bude-li jich mnoho, přidáte se k nim!“

Po květnu 1945 stanul před soudem za kolaboraci. Dne 26. dubna 1947 ho soud zprostil všech obvinění. V prosinci 1948 Ministr národní obrany Ludvík Svoboda poslal generála Emingera mimo činnou službu. Zemřel v Praze 14. července 1964. Byl ženatý, ale bezdětný. Se ženou Marií pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.

Major Josef Charous, narozen 16. června 1894 jako nejstarší syn rolníka Josefa Charouse v Polepech u Kolína. V letech 1908 – 1911 studoval na obchodní škole v Kolíně, poté pracoval jako účetní. V srpnu 1914 narukoval k Benešovskému c.k. pěšímu pluku 102. Dne 23. března 1915 padnul do zajetí u Dukly. Přihlášky do legií podal 1. listopadu 1915 v Tjumeni, zařazen byl 10. července 1916, zařazen byl k 1. střeleckému pluku. Později byl převelen k 1. jízdnímu pluku Jana Jiskry z Brandýsa. Do republiky připlul 28. lodním transportem v roce 1920 v hodnosti rotmistra. Po návratu zůstal sloužit v armádě u svého pluku, kde se stal plukovním mobilizačním důstojníkem. V září 1922 byl převelen jako instruktor do Učiliště pro jezdectvo v Hodoníně, které se v únoru 1925 přesunulo do Pardubic. V září 1925 se oženil. V roce 1925 jel poprvé Velkou pardubickou steeplechase, kde na koni Den skončil druhý. V roce 1927 Velkou pardubickou vyhrál s vlastním koněm Fórum.

V letech 1924 a 1928 se účastnil Olympijských her v jízdách military. V roce 1930 byl přeložen k Jezdeckému pluku 8 v posádkách v Pardubicích a Bohdanči. V roce 1937 byl povýšen na majora a přeložen k Dragounskému pluku 9 ve Vysokém Mýtě. Po okupaci pracuje jako úředník a na konci roku 1941 odchází do důchodu. Je napojen na ilegální organizaci Obrana národa. Pro tuto činnost je 5. ledna 1943 ve Vysokém Mýtě zatčen a uvězněn v malé pevnosti Terezín. Později je přesunut do koncentračního tábora Osvětim, kde 8. února1943 zahynul.

Zdroj:

https://legie100.com/krev-legionare/47062/

Podplukovník jezdectva Fafek Josef, narozen 27. června 1887 v obci Dušník u Prahy. V letech 1899 – 1903 vystudoval nižší reálku s českým vyučovacím jazykem a mezi roky 1903 – 1907 absolvoval Jezdeckou kadetní školu – Kavalleriekadettenschule. Dne 18. června 1907 byl slavnostně vyřazen v hodnosti Kadettoffiziersstellvertreter – kadet důstojnický zástupce a poslán jako velitel čety k Dragounskému pluku č. 14 do Stanislawowu a Kolomyji. Zde jej 1. listopadu 1908 povýšily na Leutnant – poručíka. V březnu 1912 byl jeho pluk poslán do nové posádky v Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi. Vypuknutím války byl 1. srpna 1914 povýšen na Oberleutnant – nadporučíka a 22. srpna jej poslaly na srbskou frontu. V lednu 1915 byl poslán s plukem na ruskou frontu. Dne 22. se dočkal své vlastní eskadrony. Od října 1916 do ledna 1917 byl velitelem náhradní eskadrony a prodělal kurs útočného boje. Dne 1. srpna 1917 byl povýšen na Rittmeister – kapitána. Od 12. června 1917 velel útočné eskadroně pluku na rumunské frontě. V dubnu 1918 byl poslán s plukem na italské bojiště – Piavu. Po podepsání příměří 4. listopadu 1918 se dostal do Italského zajetí. Dne 12. listopadu 1918 se přihlásil do italských legií a 15. února 1919 převzal v hodnosti kapitána velení domobraneckého praporu 42. Po přesunu praporu do Čech převzal střežení hraniční oblasti u Falknova – Sokolova. Dne 19. srpna 1919 převzal funkci prozatímního velitele střeleckého pluku č. 5 ve Znojmě a od 3. ledna 1920 do 30. dubna 1920 velel plukovní eskadroně tohoto pluku v Košicích.

Dne 1. května 1920 byl přeložen k Jízdnímu pluku 4 do Klatov. Kde zastával funkci I. plukovního pobočníka a mobilizačního referenta, 2. prosince byl povýšen na štábního kapitána jezdectva. Od 1. října 1923 do 15. ledna absolvoval vyšší jezdecký kurs v Hodoníně, poté se stává velitelem 2. eskadrony.

Od října 1924 byl poslán k Vojenské evidence koní 2 v Plzni. Od 1. prosince 1925 působí ve vojenském hřebčíně v Houstoni. Od ledna 1930 působí opět u Vojenské evidence koní 2 v Plzni, tentokrát jako její velitel. Od 31. října 1934 velel Vojenské evidence koní 1 v Praze. Dne 14. března 1934 je přeložen na MNO.

Dne 1. července 1934 byl povýšen na majora jezdectva a 1. července 1937 byl povýšen na podplukovníka jezdectva

Dnem 1. července 1939 se stává vojenským úředníkem II. služební třídy Vládního vojska v Praze.

Zemřel náhle 7. června 1941.

Zdroj:

Historie a Vojenství 1/2017

Brigádní generál Julius Fišera, narozen 21. ledna 1894 v Praze. V říjnu 1912 nastupuje jako jednoroční dobrovolník Dragounskému pluku 11. PO absolvování kurzu na důstojníka jezdectva v záloze v Brně nastupuje v květnu 1913 k Husarskému pluku č. 1 do Vídně. V září 1913 je propuštěn do civilu. Vyhlášením mobilizace v červenci 1914, opětovně nastupuje jako velitel jezdecké čety. Do zajetí upadá 4. června 1916 jako velitel eskadrony Husarského pluku č. 1 u Černovic. V roce 1917 nastupuje k 7. střeleckému pluku. Později se ujímá velení štábní jezdecké čety Československého armádního sboru na Rusi. V červenci 1919 je zástupcem velitele 1. jízdního pluku. Po příjezdu do vlasti v roce 1920 v listopadu, nastupuje do aplikačního kurzu jezdectva v Hranicích na Moravě. Poté se ujímá velení Korohve Jezdeckého pluku 5, 2, 1 a 8. Mezitím je důstojníkem jezdeckého oddělení na ministerstvu, zástupcem velitele Jezdeckého učiliště, též profesorem vojenské školy v Praze, velitelem Jezdeckého pluku 8, 9 a 1, velitelem Jezdecké brigády 1a 4 a již jako grigádní generál se stává v roce 1937 velitelem Rychlé divize 1. V době Pražského povstání působil jako oblastní velitel Kladna, Berouna a Rakovníku (název Oddíl Kladno) – součást velitelství Alex. A od 11. do 25. května 1945 působil se svou povstaleckou jednotkou při Vojenském zajištění pohraničí.

Oddíl Kladno měla zajistit oblast severně od demarkační čáry s Američany od Kraslic, Rybáře (Karlovy Vary), Toužim a Rokycany až po Jablonné v Podještědí.

Po válce velí 13. divizi (velitelství v Mladé Boleslavi). Umírá2. ledna 1952.

Při květnovém povstání 1945 působil jako oblastní velitel Kladna, Berouna a Rakovníku (oblast Kladno) – součást velitelství Alex.

Od 11. do 25. května 1945 působil se svou povstaleckou jednotkou při Vojenském zajištění pohraničí. Oddíl Kladno měl zajistit oblast severně od demarkační čáry s Američany od Kraslic, Rybáře (Karlovy Vary), Toužim a Rokycany až po Jablonné v Podještědí.

Plukovník generálního štábu Heřman František, narozen 8. října 1884 v Chebu. V letech 1903 – 06 navštěvoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Vyřazen byl 18. srpna 1906 v hodnosti poručíka a poslán k Dragounskému pluku č. 1 posádkou v Terezíně. V letech 1908 – 09 studoval brigádní školu pro jezdectvo v Pardubicích. Do zálohy odešel v hodnosti nadporučíka 11. května 1913. Mobilizován byl o rok později 29. července 1914. Velel koňským nemocnicím ve Vonkovci, Ljubě a Našici. Dne 1. února 1917 byl povýšen na Rittmeister. Již v listopadu 1918 se přihlásil do Československé armády. K 20. lednu 1920 byl přidělen k Jezdeckému pluku 4 v Klatovech. Od 6. prosince 1921 byl učitelem v Pardubicích a 20. prosince 1921 byl povýšen na Štábního kapitána. Absolvoval Válečnou školu v Praze a v Paříži. Byl povýšen postupně na majora a podplukovníka generálního štábu. Dne 15. září 1931 se stal zástupcem velitele Jezdeckého pluku 3 v Nových zámcích. K 1. dubnu 1933 byl jmenován prozatimním velitelem Jezdeckého pluku 7 v Hodoníně. Dnem 18. října 1933 byl povýšen na plukovníka generálního štábu. A k 1. dubnu 1934 se stal řádným velitelem Jezdeckého pluku 7. Poté se stal velitelem 1. jezdecké brigády. Během Pražského povstání byl 2. zástupcem a náčelníkem štábu generála Karla Kutlvašra. Po té působil jako velitel taktiky jezdectva na Vysoké válečné škole v Praze. Do penze odešel 1. dubna 1947 (vzhledem k věku). Zemřel 6. prosince 1973 v Praze, pohřben je na Vinohradském hřbitově. Také jeho dva bratři se stali důstojníky brigádní generál Karel Heřman (1875 – 1951) a  brigádní generál Jan Heřman (1889 – 1972). I jeho syn plukovník Heřman František (1920 – 2007) se stal důstojníkem z povolání.

Zdroj:

Historie a Vojenství 2/2019

Nadporučík jezdectva Horák Adolf, za Druhé světové války se několik důstojníků jezdectva přihlásilo ke zvláštním operacím britského SOE (Special Operations Executive). Byli připravováni Československou zvláštní skupinou „D“ II. odboru MNO v Londýně. Zde je uváděna pouze služba vztahující se k jezdectvu.

Parašutista, velitel výsadku Sulphur. Narozen 16. května 1908 v Lenky, okres Bilic–Biala, Polsko. Byl popraven nacisty 1. března 1945 v Terezíně.

Vojenskou službu nastoupil 1. října 1928 vojenskou službu Jezdeckého pluku 4. v Klatovech. Byl poslán do poddůstojnické školy.  Dne 20. prosince 1928 byl povýšen na svobodníka, 1. května 1929 na desátníka. Dne 30. září 1929 nastoupil v Pardubicích do Jezdeckého učiliště pro záložní důstojníky. K 1 prosince 1929 byl povýšen na četaře. Po absolvování sloužil v Klatovech, od  1. dubna 1930 v Dobřanech. Dne 7. dubna 1930 byl propuštěn do civilu.

K 1. lednu 1933 byl povolán na vojenské cvičení a povýšen na poručíka jezdectva v záloze. V roce 1934 si podal žádost k činné službě a 15. ledna 1935 nastupuje u Dragounského pluku 7. v Hodoníně (zde 7. měsíců velí eskadroně). Zde slouží až do 23. února 1936, poté je na vlastní žádost propuštěn.

Zdroj:

Cesty osudu, Martin Reichl, Svět křídel 2004, ISBN 80–86808–04–1

Štábní kapitán jezdectva Karel Hořínek, narozen 5. prosince 1905 Olomouc, v letech 1922 až 1924 absolvoval vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 27 a a poté studoval Vojenskou akademi v Hranicích na Moravě, kde byl vyřazen jako poručík jezdectva.

Ve třicátých letech sloužil v Dašicích u Jezdeckého pluku 8.

V roce 1939 byl propuštěn v hodnosti štábního kapitána jezdectva. Zapletl však s fašizmem. Vstoupil do organizace Česká liga proti bolševismu, kde přednášel na téma „Bolševismus – nepřítel světa“, za což byl po válce odsouzen za kolaboraci na sedm let vězení. Z něhož se však na jaře 1949 uprchl.

Nejprve měl v úmysl překročit hranice, pak se však v něm prý hnulo svědomí a rozhodl se odčinit před tváří národa svou činnost v době války. Začal se ukrývat na venkově a organizovat odbojovou skupinu.

Příznivce začal získávat přesvědčováním o zločinnosti komunistického zřízení, vyvlastňování majetku venkovanů i na perzekuci věřících a katolického kléru.

Činnost zahájil vylepováním letáků a získávání zbraní. V létě 1951 byl Hořínek zatčen, spolu s dalšími spiklenci. Byl odsouzen k smrti a rozsudek byl vykonán 7. února 1952. Později bylo odsouzeno 135 lidí.

Zdroj:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Ho%C5%99%C3%ADnek_(odboj%C3%A1%C5%99)

Podplukovník generálního štábu Jelínek Alois, narozen 17. února 1897 v Praze na Smíchově, vystudoval reální školu a obchodní školu v Praze. Vojenskou kariéru započal 1. září 1915 u Zeměbraneckého pěšího pluku č. 8. Od 10. května 1916 sloužil v hodnosti Kadett na ruské frontě.

Od 1. prosince 1916 navštěvoval školu pro záložní důstojníky ve Steyeru. Od 21. března 1917 sloužil v Itálii. Dne 15. září 1917 byl zraněn a padnul do zajetí. V zajateckém táboře v Cassagione se 8. prosince 1917 přihlásil do legií. Od 1. dubna 1918 (podle jiných zdrojů od 27. dubna) se stal příslušníkem 33. pěšího pluku a velitelem čety, později roty v hodnosti poručíka, od 1. března 1919 byl nadporučíkem. Po návratu do vlasti byl poslán se svou rotou 33. pěšího pluku bojovat na Slovensko.

K 1. lednu 1920 byl převelen k Jezdeckému pluku 7 do Staré Boleslavi později do Hodonína jako II. a I. plukovní pobočník. Dnem 1. března 1923 byl poslán k Jezdeckému pluku 9 ve Vysokém Mýtě, zde od 1. srpna 1923 velel kulometné eskadroně. Dne 4. dubna 1925 nastoupil na Vysokou Válečnou školu v Praze, kterou úspěšně ukončil 30. září 1927. Poté působil u štábu 2. jezdecké brigády. Od 31. října 1929 byl znovu přeložen k Jezdeckému pluku 7 do Hodonína. Dne 30. září 1930 se stal náčelníkem štábu 2. jezdecké brigády, od 15. října 1931 se stal profesorem taktiky jezdectva na Válečné škole v Praze. V roce 1936 prodělal několik praxí v Košicích v Milovicích, v Kostelci nad Labem a v Praze. Od ledna 1937 se vrátil na Válečnou školu. V rámci jarní částečné mobilizace od 5. května 1938 sloužil u štábu VII. Sboru v Bratislavě. K 14. listopadu 1938 se opětovně vrátil na Válečnou školu.

Po okupaci k 1. červenci 1939 byl přijat k Vládnímu vojsku jako přednosta 1. oddělení inspektorátu Vládního vojska, později jako přednosta výcvikové skupiny

Na kapitána byl povýšen 1. listopadu 1921, 8. července 1926 na štábního kapitána, 18. prosince 1929 na majora generálního štábu a na podplukovníka generálního štábu 1. ledna 1935.

Zemřel 29. září 1941 na rakovinu.

Zdroj:

Historie a Vojenství 1/2017