Vojenské Jezdecké Učiliště v Pardubicích

   Verze 2 / 22. 11. 2024

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.                                                             

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy, citace zúčastněných osob nebo cizí názvy.

Třetí „Černé“ či číslovky jimiž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.

     V roce 1919 (leden 1920) byla v Pardubicích (1 založena Ústřední ekvitační škola, jež měla za úkol jezdecký výcvik důstojníků jezdectva. Ta byla nahrazena (přemístěna) v září 1920 Ústředním jezdeckým ústavem v Hranicích na Moravě. V roce 1921 se přesunul do Hodonína k Jezdecké učitelské škole, která vzniknula v říjnu 1920 (Ústřední jezdecký ústav tímto zanikl). V roce 1922 se Ústřední jezdecký ústav přejmenoval na Učiliště pro jezdectvo v Hodoníně. Učiliště pro jezdectvo z Hodonína bylo přesunuto v roce 1925 do Pardubic. Kde se v říjnu 1928 přejmenovalo na  Vojenské jezdecké učiliště Pardubice. (2 To svoji činnost ukončilo po okupaci fašistickým Německem v létě 1939.

Prvním velitelem Jezdeckého učiliště, tedy Ústřední ekvitační školy založené v Pardubicích koncem roku 1919 byl major Vojtěch  Bárta (3 dřívější důstojník Rakousko-Uherského jezdectva. Jako učitelé byli určeni Major jezdectva Vladislav Stroschneider a Kapitán jezdectva Felix Koschin (5. Dalších několik učitelů bylo jmenováno Zemským vojenským velitelstvím v Praze pouze na první školní semestr.

Semestr započal 2. ledna 1920 a nastoupilo 34 nadporučíků, poručíků a poddůstojníků. Mezi prvními žáky byli například poručík Rudolf Popler (7, poručík František Statečný (8 a poručík František Ventura (9.

Po skončení prvního ročníku v září byla škola přesunuta do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě do bývalé Rakousko-Uherské vojenské školy. Tak nově vzniklý Ústřední jezdecký ústav v Hranicích navázal na v roce 1878 založenou prestižní Kavalleriekadettenschule (Jezdecká kadetní škola) Rakouska-Uherska.

Velitelem Ústředního jezdeckého ústavu se stal francouzský důstojník major Falgiér (Falquiér), člen Francouzské vojenské mise v Československu. Učiteli byli například major jezdectva Vladimír Stroschneider,  plukovník Bohumil Binko (11.

Od září 1920 do léta 1921 studoval v Ústředním jezdeckým ústavem v Hranicích starodružník Miroslav Brož (12 (budoucí učitel a zástupce velitele Vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích i budoucí velitel Jezdeckého pluku 2 „Sibiřský“). Ke dni 31. srpna 1921 je tehdejší kapitán jezdectva Brož vyřazen se studijním prospěchem „Dosti dobrý“. Jeho posudek od velitele ústavu majora Falgiér zněl: „Svědomitý a spolehlivý důstojník, ale bez schopností a energie. Naprostá neschopnost k jízdě. Práce bez výsledků.“

Jméno tohoto francouzského důstojníka majora Falgiér se přetřásalo i na zasedání Parlamentu Československé republiky v roce 1921 v případě požáru stájí ve Vojenské akademie v Hranicích na Moravě.

„Interpelace poslance Nejezchleba-Marchy a soudruhů ministru národní obrany o požáru vojenských baráků v Hranících na Moravě.

V pátek, dne 5. srpna 1921, za ohromného vedra a sucha vypukl ve 12 hod. 30 min. ve vojenských barácích v Hranicích požár, jemuž padly za oběť nejen budovy, ale i 97 koní zvláštního druhu a neobyčejné ceny. Byly mezi nimi exempláře oceněné na Kč 60.000 - 70.000. Vedle toho shořelo 175 koňských postrojů, vagón ovsa, vagón slámy, četné vozy atd. Všechny záchranné prostředky ukázaly se marný, poněvadž za 15 minut požár vzplanul tak, že se nikdo nemohl k místu přiblížiti. Škoda tímto požárem způsobená byla 3¹/₂ milionu korun.

Tento požár stal se předmětem ostré kritiky celé veřejnosti. Předmětem této kritiky jest velitel vojenské ekvitace v Hranících, francouzský major Falgier. Ten měl se stěhovati 23. srpna do Hodonína. Ačkoliv byl upozorněn četnými činiteli, že v dřevěné budově při ohromném suchu, jež panovalo v těchto měsících, hrozí nebezpečí ohně, přece v 8 dřevěných barácích dal umístiti 108 vojenských koní, cenný to státní materiál. Baráky měly jen jeden východ. Vojenská komise, při níž byl také nadporučík Kolín, francouzský legionář, neuznala tuto budovu za způsobilou pro umístění takového počtu koní a postrojů. Nadporučík Kolín se přímo ohrazoval proti tomuto umístění a poukazoval na velké nebezpečí ohně. Za poznámku, že takovým jednáním se očividně republika poškozuje, dostal od francouzského velitele Chabora 8 dní domácího vězení a byl přeložen do Bratislavy. Přes to, že komise baráky za způsobilé neuznala, francouzský velitel Falgier nařídil úpravu těchto baráků pro koně a koně tam umístil.

Celá veřejnost ostře kritizovala takové jednání, poněvadž byla republice způsobena citelná škoda. Případ je ještě dnes předmětem veřejné kritiky.

Podepsaní se táží:

1. Je pan ministr národní obranu ochoten zavésti přísné vyšetřování ve věci případu Hranického a je napříště ochoten zameziti možnost takového případu?

2. Je ochoten pan ministr národní obrany podati veřejnosti uklidňující zprávu?

V Praze dne 11 listopadu 1921.“

O něco později v říjnu 1920 vznikla v Hodoníně Jezdecká učitelská škola, která vychovávala učitele jízdy jezdectva a dělostřelectva. Škola vznikla pod velením plukovníka Václava Chmelaře (13.

V roce 1921 po požáru (5. srpna 1920) stájí a vojenských budov Ústředního jezdeckého ústavu v Hranicích se přesunul do Hodonína k Jezdecké učitelské škole, která tímto zanikla. V roce 1922 se Ústřední jezdecký ústav přejmenoval na Učiliště pro jezdectvo v Hodoníně.

Dalšími veliteli byli také důstojníci francouzské vojenské mise, plukovník Magdelain a podplukovník d Epinay.

V roce 1925 se Učiliště pro jezdectvo z Hodonína přestěhovalo do Pardubic. V Pardubicích byli umístěni, ve vojenských jezdeckých kasárnách na Palackého třídě (14. Kousek dál byl známý hotel „Veselka“ a židovská synagoga. V kasárnách také sídlil Jezdecký pluk 8. „Václava Svatého“ (15. Protože Jezdecké učiliště zabíralo podstatnou část kasáren, byly části Jezdeckého pluku 8. umístěny v posádkách v Bohdanči, v Přelouči a ve Staré Boleslavi (16.

O přeložení Učiliště pro jezdectvo z Hodonína do Pardubic se mluvilo na zasedání senátu dne 10. prosince 1924, v rámci rozpravě o zprávě rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1925.

(Z proslovu zveřejňuji jen jeho druhou půli, www.senat.cz)

   „Proto obrací se tato správa dosti často na vládní činitele o výpomoc - ovšem s malým zdarem, ač město Hodonín, jako rodiště našeho slavného presidenta, by si opravdu zasloužilo jistou benevolenci. Klasickým případem je přeložení jezdeckého učiliště z Hodonína do Pardubic. Dne 12. února 1925 vypravila se deputace z Hodonína k panu ministru národní obrany a odevzdala memorandum v presidiu generálu Weinerkovi. V memorandu bylo uvedeno, že proti umístění jezdeckého učiliště v Hodoníně nebylo stížností, že poměr obyvatelstva k vojenskému učilišti byl v posledních dobách nanejvýše přátelský a že město bylo ochotno poskytnouti učilišti ještě další potřebné ubikace. Také po stránce věcné není důvodu k přeložení učiliště, poněvadž podle posudků znalců je vojenské cvičiště v Hodoníně jedno z největších a pro výcvik jízdy se velmi hodící, ba že celé cvičiště a celý hodonínský kraj je svoji půdou a lesní krajinou k účelům jízdy neobyčejně způsobilý.

V memorandu bylo dále uváděno, že Hodonín nechce dáti víry pověstem, že přeložení cvičiště odůvodňuje se osobním vztahem pana ministra Udržala ke kraji pardubickému a že na jeho rozkaz má se přeložení učiliště státi přes odborný posudek komise, která prohlásila, že Pardubice k umístění jezdeckého učiliště se vůbec nehodí. Memorandum upozorňovalo pana ministra, aby nedopustil, aby poplatnictvo bylo bezdůvodně poškozováno zejména v dnešních neutěšených hospodářských poměrech, aby nespokojenost lidu nebyla zbytečně drážděna. Generál Weinerek prohlásil, že již delší dobu bylo rozhodnuto, aby jezdecké učiliště z Hodonína bylo přeloženo, a to prý ze strategických důvodů, jelikož Hodonín leží skoro na hranicích, a při vypuknutí případné války bylo by přeložení jeho do vnitra republiky spojeno s obtížemi a s velkým zatížením drah. Uznal, že jiných důvodů není a že jsou důvody také pro to, aby jezdecké učiliště se nepřekládalo, zejména, aby se nepřekládalo do Pardubic, jelikož na cvičiště v Pardubicích musí se jeti koňmo 4 km po tvrdém dláždění pardubickém, že střelnice od Pardubic je vzdálena 8 km. Také bytů pro důstojnictvo v Pardubicích není, a jelikož Pardubice prý se ucházely velice intensivně o jezdecké učiliště, nabídly se umístiti všechno důstojnictvo z učiliště, zatím co mnoho důstojníků od jezdeckého a železničního pluku v Pardubicích již umístěné, tam dosud bytu nemá.

Na toto memorandum nedostalo se Hodonínu odpovědi. Obyvatelstvo Hodonína nenašlo u pana ministra natolik pochopení, aby jednání své odůvodnil a aby sdělil příčinu, proč učiliště musí býti přeloženo. Nehledě k tomu, že v Pardubicích je cvičiště naprosto nedostatečné, které pro učiliště má býti rozšiřováno, a pro které nutno je kupovati nové pozemky, dosud hospodářsky obdělávané a drahé, nelze pochopiti, jak mohlo ministerstvo národní obrany tvrditi, že Pardubice usilují o přeložení jezdeckého učiliště, když v Právu Lidu v čísle 225 ze dne 23. září 1925 čteme tuto zprávu:

„Obec Pardubice staví „Na Skřivánku“ obytný velký dům o 34 bytech. Naši zástupci navrhovali, aby byty byly malé, a aby se jich dostalo nejchudším nebydlícím. Ve schůzi městské rady 18. září 1925 však bylo usneseno, aby 20 bytů dostalo se důstojníkům vojenské jezdecké školy, která bude do Pardubic z Hodonína přeložena. Ohrazení proti tomu udělali sociální demokraté a komunisté. V pátek konala se velmi četně navštívená ústřední plenární schůze všech pardubických organizací, která po referátů zástupců naší strany usnesla se protestovati proti takovému postupu, s nímž obyvatelstvo nesouhlasí. Současně strana naše žádá městskou radu, aby nedopustila, aby nastěhováním jezdecké vojenské školy utrpělo obecné školství.“

V dalším článku v číslo 228 ze dne 27. září 1925 přináší Právo Lidu tuto zprávu:

„Demonstrace nebydlících v Pardubicích. Ve čtvrtek konala se schůze obecního zastupitelstva v Pardubicích. Na tuto schůzi dostavili se nebydlící z tak zvané karantény, kteří provedli demonstraci proti obsazení obecního domu „Na Skřivánku“ důstojníky z ekvitační školy z Hodonína. Demonstrace vyvrcholila proti českým socialistům, zejména radnímu panu Dittrichovi a tak zvanému občanskému bloku. Schůze byla přerušena. Poté před radnicí a sekretariátem československých socialistů bylo znovu nebydlícími demonstrováno.“

Z toho je zřejmo, že si větší část obyvatelstva v Pardubicích nepřála, aby jezdecké učiliště v Pardubicích bylo umístěno. Právě jsem se také dozvěděl, že proto, že toto jezdecké učiliště bylo přeloženo z Hodonína do Pardubic, musil odtamtud odtáhnouti do jiného místa jezdecký pluk, který tam již dříve byl umístěn, aby se udělalo místo pro ty, kteří tam teď přišli.

Nehledě k těmto poměrům, že obec hodonínská se stavěla proti přeložení učiliště a město Pardubice s nechutí očekávalo toto přeložení, nebralo ministerstvo národní obrany v úvahu finanční zatížení státu, které jemu přeložením učiliště nastává. Zatím, co ostatní ministerské resorty dostaly příkaz, aby se v rozpočtu na rok 1925 co nejvíce spořilo, nerespektuje se v otázkách vojenských zatíženost poplatnictva a činí se nové zbytečné výdaje.

Stůj zde několik čísel, jak se to praktikovalo v ministerstvu národní obrany. Uvádím zde totiž, co stálo zařízení jezdecké školy v Hodoníně: Vodovod od tak zvané „Cikánky“ do kasáren stál 350.000 Kč, adaptace bývalé nemocniční posádky 120.000 Kč, úprava v barákovém táboře 77.000 Kč, úprava stájí 65.000 Kč, nábytek a úpravu bytů pro francouzské důstojníky 92.232 Kč, koberce do školy 30.000 Kč, úprava kanalizace 18.000 Kč, celkem bylo vydáno na zařízení jezdecké školy 752.232 Kč. A tyto peníze po odstěhování školy jsou zbytečně vyhozeny, nehledě k tomu, kolik stálo nové zařízení v Pardubicích. Také přestěhování této školy bude státi velké obnosy: 360 koní potřebuje k přestěhování 80 vagónů po 1500 Kč, což činí obnos 120.000 Kč. Přesídlení důstojnických rodin bude státi 90.000 Kč, přestěhování 110 frekventantů školy 66.000 Kč, přestěhování materiálu 25.000 Kč, tedy dohromady 301.000 Kč. To činí přes jeden milion.

Vážení, dovolil jsem si toto všechno přednésti proto, poněvadž rozhodnutí o přestěhování této školy do Pardubic vzbudilo u nás v Hodoníně přímo, abych tak řekl, revoluci. Bylo mi uloženo, poněvadž intervence nic nepomohly, abych to aspoň zde přednesl, aby veřejnost viděla předně, jak zbytečně tu byly vyhozeny značné sumy peněz a potom že ty důvody pro přestěhování školy byly velmi chabé, ba naprosto nepostačující, neboť, uvážíme-li, že cvičiště v Hodoníně bylo přímo ideální a že cvičiště v Pardubicích je neodpovídající, vidíme, že zde hrála jakási zúmyslnost roli. Toto stěhování mělo ještě jiné námitky. Jak jsem pravil, Hodonín se znovu takřka buduje. Všecko se tam musí znovu vybudovati, jak ulice, tak celkový vzhled města i školy, a to stojí ohromné peníze. Hodonín je zadlužen a letos se pomýšlí na to, že příštím rokem obecní přirážky dosáhnou výše přes 700 %. Pakliže té výše dosáhnou, máme na ději, že nám průmysl, obchod, všecko z Hodonína uteče a že Hodonín, který mohl mít po každé stránce budoucnost, že bude rozkvétat, stane se naprosto vesnicí a že bude velmi špatně representovat rodiště našeho velikého presidenta.

Z těchto důvodů jsem to zde tlumočil, a i když, jak jsem pravil, moje strana pro rozpočet bude hlasovati a tím tedy projeví nejvyšší důvěru naší vládě, přece jen bylo nutno, aby se upozornilo na věci, které se státi neměly a které se nemusily státi, kdyby bylo trošku benevolence k těm, kteří žádají o nápravu. Tím končím.“

Po této plamenné řeči snad senátora pana Csehy schůzi Místopředseda senátu pan Valoušek ukončil ve 20 hodin 40 minut, po napomenutí senátora pana Csehy jenž ve své řeči řekl: „Lid je tak rozhořčen pro velké daně, kterých se upotřebuje pouze na četnictvo a policii v Podkarpatské Rusi, že bych se nedivil, kdyby chudina se uchopila motyk a kos proti výběrčím daní.“

Místopředseda senátu pan Valoušek ho káral slovy „Poněvadž tato slova jsou schopna svésti část obyvatelstva k porušení pořádku ve státě, volám pana senátora Csehy dodatečně k pořádku.“

„Přerušuji jednání a navrhuji, aby příští schůze konala se zítra ve čtvrtek dne 11. prosince 1924 o 10. hodině.“

„Jsou námitky proti tomuto návrhu?“

„Končím schůzi.“

Škola měla za úkol vycvičit učitele jezdectva pro Jezdecké pluky a pořádala vyšší jezdecké kurzy (pro budoucí vojenské jezdecké závodníky). Dále pořádala aplikační kurzy (pro velitele důstojníky vojenských těles – eskadron a korouhví), vychovávala důstojníky jezdectva v záloze a školila (vychovávala) rotmistry – specialisty. Škola měla však veliké rozpory ve výuce a výcviku. Ty byly způsobeny spory zastánci staré rakouské jezdecké školy a nové francouzské jezdecké doktríny. Teprve koncem 20. let se v Jezdeckém učilišti v Pardubicích začala šířit metoda přirozeného ježdění, jež měla původ v italské škole kavalerie Pinerolo to Tor di Quinto (17. O její zavedení se zasloužil především kapitán Rudolf Popler.

Velitelem útvaru je až do srpna 1926 francouzský podplukovník dEpinay. Na jeho místo poté přichází (od 1. září 1926) plukovník generálního štábu (pozdější generál a velitel vládního vojska za okupace) Jaroslav Eminger (18, zástupcem je jmenován podplukovník Július Fišera (19 a náčelníkem pro jízdní výcvik štábní kapitán Jindřich Ott (20.

V říjnu 1928 se naposledy změnil název učiliště, nový název zněl Vojenské jezdecké učiliště v Pardubicích a na post zástupce velitele je jmenován major jezdectva Miroslav Brož.

V září 1933 se s učilištěm sloučilo Vozatajské učiliště, působící do té doby samostatně v Bratislavě (23.

Posledním březnovým dnem roku 1932 se velitelem učiliště stal plukovník jezdectva Vladimír Hobza (24 a jeho v říjnu 1935 vystřídal na velitelské funkci

dlouholetý učitel učiliště plukovník jezdectva Jindřich Ott.

Příslušník jezdectva československé branné moci. Zde v hodnosti vojína ve funkci trubače. V pozadí bojová zástava - prapor Vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích. (VUA Praha - Armádní muzeum Žižkov, stará prezentace před rekonstrukcí (cca. 2010). Slavnostní předání standarty – praporu učilišti městem Pardubic se uskutečnilo 4. července 1936.)

V té době byl již přesně specifikován učební program učiliště. Mezi jeho úkoly patřila jednoroční škola podkovářů v hodnostech rotmistr, škola učitelů jezdectva pro mužstvo v hodnosti rotmistr, jednoroční školu důstojníků jezdectva v záloze (ti zde prošly jezdeckým a taktickým výcvikem (25, aplikační kurzy pro velitele eskadron určený pro vyšší funkci, ekvitační škola (jezdecká škola) pro důstojníky, jež budou řídit výcvik důstojníků v útvarech, vyšší jezdecká škola pro učitele jezdectví a rozvoj vojenských jezdeckých závodníků.

Metodikou výcviku bylo, aby každý frekventant učiliště dokázal jet překážkový dostih – steeplechase. Výcvik jízdy byl převzat z vídeňské a italské školy jízdy. Do francouzské školy jezdectva v Saumur (dnes École Nationale d´Équitation) byli také důstojníci pardubického učiliště vysíláni na studijní pobyty.

Vyšší jezdecká škola trvala dva roky (od roku 1934 jednoletý), v závěru druhého ročníku se psala diplomová práce. Frekventanti denně jezdili 5 – 6 koní. Každý rok nastupovalo 14 – 16 uchazečů, vybraných po dvou z ekvitačních škol dělostřelectva (byli 4 dělostřelecké učiliště) (26, dva z ekvitační školy jezdectva a 4 – 6 důstojníků bylo vybíráno přímo od útvarů. Dvouletý kurz dokončovalo tak 10 důstojníků.

Jedním z absolventů Vyšší jezdecké školy byl i tehdejší nadporučík dělostřelectva Václav Morávek (pozdější štábní kapitán a za okupace jedním ze tří králů), školu absolvoval od 15. září 1931 do 30. července 1933. (30

Výcvik koně pro vyšší ekvitační školu trval asi jeden a půl roku.

Učiliště mělo i smečku 20 honebních psů a také pomáhalo s rozvojem a údržbou Pardubické dostihové dráhy.

V  30tých letech ve Vyšším jezdeckém kurzu byli tito učitelé:

Za školní – drezurní koně Major dělostřelectva Otto Schöniger  (31.

Za oddělení honebních koní kapitán jezdectva Rudolf Popler, po jeho smrti kapitán jezdectva František Statečný (původně působil u Jezdeckého pluku 8).

.Oddělení osobních – služebních koní plukovník jezdectva Jindřich Ott,

Oddělení remont – mladých koní štábní kapitán Bedřich John (původně působil u Jezdeckého pluku 8).

Později bylo zřízeno ještě dostihové oddělení.

Učiliště bylo velmi populární a frekventanty se stalo spoustu známých osobností například Jan Machník (syn ministra Obrany ČSR Františka Machníka).  Z důvodu vynikajících jezdeckých schopností z řad bývalé šlechty byli absolventy i bývalá knížata Karel VI. Schwarzenberg (1911 – 1986) a jeho bratr František Schwarzenberg (1913 – 1992), kníže Jan Thurn-Taxis a hrabě Jan Maxmilián Dobřenský z Dobřenic (1911 – 1996). Narukovali 1. října 1931 všichni k Jezdeckému pluku 8 a po několika týdnech byli poslání do Vojenského jezdeckého učiliště do školy pro důstojníky jezdectva v záloze. 

Na konci roku 1932 František Schwarzenberg vyhrál třídenní vojenské dostihy – Military (32. Za odměnu byl povýšen k 1. lednu 1933 na podporučíka prezenční služby. Na přelomu let 1931 – 32 se s učilištěm zúčastnil Zemědělského veletrhu v Berlíně Grüne Woche 1932 (vedoucí delegace Jindřich Ott), na setkání zahraničních družstev jezdectva. Při mobilizaci 1938 sloužil mezi Vamberkem a Rychnovem.

Mnoho absolventů a učitelů reprezentovalo Československou republiku na mezinárodních jezdeckých soutěžích a to velice úspěšně (33. Z úspěchů nejvíce vynikala zlatá medaile v parkurovém skákání (34 z roku 1928 nadporučíka Františka Ventury a jeho vojenského koně Eliota na letních olympijských hrách v roce 1928 v Amsterdamu. Ke zlatu byl nadporučík František Ventura povýšen na kapitána.

Od roku 1937 se plánovalo Vojenské jezdecké učiliště postupně přesunout do nových prostor (35 a do uvolněných prostor v jezdeckých kasárnách v centru města sloučit Dragounský pluk č. 8 „Knížete Václava Svatého“.

Vojenské jezdecké učiliště v Pardubicích ukončilo svoji činnost po okupaci fašistickým Německem v létě 1939.

Po 2. světové války již jezdecké učiliště nebylo obnoveno.  Poválečná československá armáda jezdectvem už nepočítalo. Důvodem bylo ohromná mechanizace armád, která proběhla u všech za 2. světové války.

I když oficiálně bylo jezdectvo a vozatajstvo součástí československé armády i po roce 1945 až do roku 1949. Ale ve značně zredukované a pozměněné podobě. V roce 1949 zanikly oddíly jezdectva. A poslední vozatajské oddíly zanikly k 1. listopadu 1954.

Poznámky:

1)         Pardubice byly centrem parforsních honů. Vzniklo zde i nejstarší funkční dostihové závodiště v Čechách, s nejstarším a nejtěžším sportovním dostihem v Evropě – Velká Pardubická, s překážkou zvaná Taxisův příkop.

Pardubická Jezdecká kasárna – Na začátku druhé poloviny 18. století byla městu Pardubice přidělena vojenská jezdecká posádka. O ubytování vojenské posádky v té době se muselo postarat město, kam vojenská jednotka byla přidělena nebo v horším případě kde si usmyslelo její velení. Vojáci většinou byli přiděleni na byt po domech obyvatel. Důstojníci v hotelech nebo v domech movitějších měšťanů. Pokud město vlastnilo nějakou příhodnou budovu, kde mohlo býti mužstvo ubytováno (skladiště, škola, nemocnice), řešilo situaci zpřístupněním budovy vojsku. Město Pardubice situaci řešilo kolem roku 1775 zbouráním městských hradeb. V roce následujícím 1776 byly na místě hradeb postaveny v jedné řadě budovy kasáren a stájí od kostela sv. Bartoloměje až k dnešnímu Komenského náměstí. Nejprve zde se v roce 1777 usadil jezdecký pluk a pak v následujících desetiletích se zde vystřídalo v posádce postupně několik dalších pluků jezdectva Rakouska či později Rakouska - Uherska. Tyto staré jezdecké kasárny sloužily přes sto let. Ale po 70 letech přestali vyhovovat. Problémů bylo několik, zápach a nečistota spolu s rizikem šíření nemocí nebo pro několik povodní, které se prohnaly kasárnami či opačný problém požár kasáren, který pak ohrožoval celé město.

O výstavbě nových kasáren, začala Pardubická radnice uvažovat v polovině 19. století díky rozvojem města, kdy kasárna rozdělovaly město na starou a novou část. Roku 1889 se město usneslo o vybudování kasáren na vlastní náklady a bylo vybráno několik alternativních lokalit. Stavbu kasáren oddalovalo nejen hledání vhodného místa, které by později nebránilo rozvoji města, ale jednalo se i o požadavcích vojenské správy. Nakonec bylo vybráno místo „Za Veselkou“ na Palackého třídě, kde už vojenská posádka měla krytou jízdárnu. V roce 1892 stavbu kasáren schválilo ministerstvo války Rakouska – Uherska. Na pozemcích vykoupených obcí se začalo stavět 13. září 1894 podle plánů pražského stavitele V. Nekvasila, rozpočet činil 349 tisíc zlatých (podle jiných zdrojů více než 500 000 zlatých).

Areál nových kasáren na pozemku deseti hektarů obsahoval 21 budov (ubytovny mužstva a poddůstojníků, krytou jízdárnu, stáje pro 500 koní, stáje pro nemocné koně a stáje karanténní, kantýnu, sklady, kovárnu, umývárny a sprchy, věznici. Hotové kasárenské budovy převzala vojenská správa už po roce 18. prosince 1895. Na přelomu roku 1895 a 1896 se do nových kasáren ze starých kasáren na starém městě přesídlil K.u K. Dragoner–Regiment Nr. 8 (Dragounský pluk č. 8). Ke kasárnám patřilo také cvičiště se střelnicí „Na Olšinkách“ (dnes sídliště Dukla). Střelnice byla, ale po několika letech přemístěna ke Svítkovu. V září 1914 město rozšířilo kasárna o markytánskou budovu a  budovu nové konírny a zvětšilo muniční skladiště u Svítkova.

Na jaře 1900 byl K.u K. Dragoner–Regiment Nr. 8 poslán do Přemyšlu a Radymno. A z Přemyšlu do Pardubických kasáren byl poslán K.u K. Ulanen-Regiment Nr. 11 (Hulánský pluk č. 11). K.u K. Ulanen-Regiment Nr. 11 měl v Pardubicích náhradní eskadronu po celou dobu Velké války. Po její po skončení posloužila jako základ nového Jízdního pluku 8 Československé branné moci. Tento Jezdecký pluk pak při oslavách svatováclavského tisíciletí roku 1929 získal přídomek „Knížete sv. Václava“.

Objekt jezdeckých kasáren armáda používala až do roku 1971. Ale v té době například objekt jízdárny už sloužil jako tržnice obyvatelům města. Kasárny pak byly zbourány. Na velké části pozemků kasáren se postavil obchodní dům Prior (dnes Tesco), který byl otevřen v roce 1974. Na zbytku je dnes Masarykovo náměstí s dalšími moderními objekty (hotel Labe, poliklinika, telekomunikace a parkoviště).

2)         Zájemci o důstojnickou kariéru museli podstoupit Vojenskou akademii v Hranicích, kde byla důstojnická škola pro všechny důstojníky zbraní z povolání. Akademie byla společná pro všechny důstojníky zbraní z povolání (pro pěchotu, dělostřelectvo, letectvo, jezdectvo, ženijní vojsko a telegrafní vojsko).

Teprve poté co byli důstojníci jezdectva přiděleni k posádkám (pokud Vojenskou akademii zdárně ukončili) a pokud měli talent, je jejich velitel mohl doporučit na kurz ve Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích.

Vojenská akademie v Hranicích – navázala na vojenské školy Rakousko - Uherské armády, která v Hranicích existovaly od roku 1853, kdy vznikl Vševojskový vyšší výchovný ústav a Výchovný ústav jezdectva ty však po pěti letech v roce 1858 zanikly. Z prestižních vojenských škol se v roce 1858 z Olomouce přestěhovala Dělostřelecké akademie, ale ta se v roce 1869 odstěhovala do Vídně. Na jejím místě vznikla Vojenská technická škola, z té v roce 1875 vznikla velice prestižní Vojenská vyšší reálka (Militäroberrealschule) a v roce 1878 neméně prestižní Jezdecká kadetní škola (Kavalleriekadettenschule).

V září 1914 díky přiblížení fronty byly obě hranické vojenské školy evakuovány, vyšší vojenská reálka do vídeňského Nového Města, jízdní kadetka do Mödlingenu a zde vznikla rezervní vojenská nemocnice. V roce 1915 se oba vojenské ústavy vrátily, ale vojenská nemocnice zůstala. Po skončení války se změnila na karanténní tábor pro demobilizované vojáky a zajatecký tábor, ve kterém bylo v roce 1919 na 2000 zajatců.

Po zániku Rakouska - Uherska došlo 9. listopadu 1918 k jejich sloučení do Československé Vojenské vyšší reálné školy. V prosinci 1918 do ní přijeli čeští posluchači z ostatních bývalých Rakousko - Uherských reálek zejména ze Svatého Hypolitu a Mariboru. Hranická reálka však svoji činnost ukončila 8. února 1919 a její žáci byli převedeni do civilních škol.

Obnovení akademie došlo v létě 1919 (nejprve se nazývala Důstojnická škola, ale 10. února 1920 byla přejmenována na Československou Vojenskou akademii). Praktická výuka akademie zahájila 11. dubna 1920 „Zdokonalovacím kurzem“ pro mladší důstojníky za účelem poznání francouzské vojenské doktríny pod vedením francouzských důstojníků. Velitelem akademie byl 26. března 1920 ustanoven francouzský generál Louis Kieffer, byl ale brzo vystřídán dalším francouzským generálem Rémi Chabord.

Učitelský sbor pozůstával v roce 1920 z 5 francouzských a  20 československých důstojníků, 8 důstojníků správní a hospodářské služby. Dne 29. listopadu 1920 byl předběžný „Zdokonalovací kurz“ ukončen.

Pravidelné vyučování začalo 1. listopadu 1920 (zástupce MNO slavnostně zahájil první školní rok 5. prosince 1920). Studium bylo dvouleté, ale část studia kadeti strávili ve vojenských učilištích jednotlivých druhů vojsk. První slavnostní obřad jmenování vyřazených vojenských akademiků důstojníky byl 13. srpna 1922. Ke studiu byli přijímáni pouze absolventi škol na důstojníky v záloze nebo vybraní rotmistři a délesloužící poddůstojníci. V roce 1937 bylo studium vzhledem k ohrožení republiky zkráceno na jeden rok. V letech 1922 až 1938 opustilo školu 5 211 absolventů. Vojenská akademie ukončila činnost 31. července 1939.

K obnovení činnosti Vojenské akademie v Hranicích došlo krátce po ukončení 2. světové války. Již 12. května 1945 byl vydán první poválečný rozkaz. Dne 25. srpna 1945 proběhly přijímací zkoušky uchazečů o studium. Vyučování bylo zahájeno 1. října 1945. Ke studiu nastoupilo celkem 1 145 vojenských akademiků, v roce 1946 762, v roce 1947 486 a v roce 1948 pouze 385. V roce 1945 školu ukončilo 519 absolventů a v roce 1946 dalších 596. Na základě politického rozhodnutí o likvidaci prvorepublikových tradic československé branné moci byla Vojenská akademie k 1. říjnu 1950 zrušena a nahrazena sovětským systémem vojenských akademií druhů vojsk, které byly přičleněny k jednotlivým vojenským učilištím.

Na Vojenské akademii v Hranicích byli vychovávání vojenští důstojníci zbraní z povolání (pro pěchotu, dělostřelectvo, letectvo, jezdectvo, ženijní vojsko a telegrafní vojsko).

Další velitel plukovník francouzského generálního štábu Pierre Forlot, převzal velení 4. července 1921, od 1. června 1923 velel československý důstojník, plukovník (od 10. ledna 1925 generálem) Vratislav Pech. Dne 14. září 1926 převzal velení brigádní generál František Hněvkovský. Dne 1. srpna 1934 byl velitelem ustanoven plukovník (od ledna 1935 brigádní generál) Otakar Zahálka.

Vojenští akademici jezdectva tvoří v  prvním ročníku 1920/1921 II. zvláštní jezdeckou četu.

Jezdecké pluky zajišťovali přísun a výměnu jezdeckých koní pro akademiky. Též bylo mužstvo od Jezdeckých pluků posíláno sloužit do akademie jako podkoní. Pro akademiky jezdectva byla též tvořena jezdecká cvičná četa. 

Například v říjnu 1934 Jezdecký pluk 2 podle rozkazu 2. jezdecké brigády sestavil cvičnou četu pro jezdeckou skupinu akademiků I. a II. ročníku ve vojenské akademii v Hranicích. Zde působila do 20. prosince 1934. Četa se skládala z velitele nadporučíka jezdectva Františka Kučery, jako zástupce velitele délesloužícího poddůstojníka a dvou družstev po 11 mužích s lehkým kulometem. Národnost mužstva byla polovina česká a druhá maďarská.

V roce 1935 odevzdaly Vojenské akademii podle výnosu MNO Jezdecké pluky 2, 3, 5 a 11 po 6 koních, Jezdecký pluk 10 odvedl koní 12. Všechny koně byly zapsány do kmenového stavu Jezdeckého pluku 2. 

3)         Vojtěch Bárta se narodil 30. září 1897 ve Velimi u Kolína. Otec účetní Velímského cukrovaru mohl synovy financovat službu jednoročního dobrovolníka u Hulánského pluku č. 11. Po roční službě a úspěšných zkoušek na záložního důstojníka, zůstal v armádě. Po složení dalších zkoušek byl 21. září 1902, byl jmenován do hodnosti  Leutnant – poručíka. V letech 1903 – 04 absolvoval jezdeckou školu v Pardubicích a 1906 – 08 ústav pro učitele jezdectva ve Vídni. Dnem 1. května 1909 byl povýšen na Oberleutnant a po vypuknutí války 1. listopadu 1914 na Rittmeister – kapitána jezdectva. Od 1. února 1915 velel 2. eskadroně Hulánského pluku č. 11. Velitelem eskadrony nezůstal dlouho, na vlastní žádost byl 10. září 1915 přijat k letectvu jako letecký pozorovatel. A 15. října byl zařazen k Flik 15, na srbské a černohorské frontě a od března 1916 na italské frontě. V červnu 1916 byl převelen k Flik 8, taktéž na letišti Pergine v Itálii jako operoval Flik 15. Počátkem srpna 1916 byl Flik 8 převelen na ruskou frontu. Vojtěch Bárta byl 6. září 1916 na vlastní žádost poslán do pilotní školy. Mezinárodní rakouskou licenci č. 559 obdržel 15. prosince 1916. Polním pilotem byl jmenován 14. března 1917. Od 20. prosince 1916 do 15. února velel elementární pilotní škole Flek 3. Po té se vrací ke své první letecké jednotce Flik 15 jako její velitel. Té velí až do 20. května 1918, po celou dobu jednotka operuje v Itálii. Během své velitelské funkce získal dvě vítěztví ve vzdušném souboji. První 19. dubna 1917 u Asiaga a druhé 16. září 1917 u San Martino di Castrozza poblíž Marmolada. Pilotoval průzkumný Hansa – Brandengurg C.I 28.91, na místě pozorovatele seděl Leutnant in der reserve Paul Ernst. Napadl je stíhací Nieuport. Při tomto souboji byl lehce raněn a stroj poškozen střelbou v motoru, proto musel nouzově přistát. Na konec byl 20. května 1918 jmenován do funkce velitel letectva Fliegeergruppenkommandantem u 11. Rakousko–uherské armády.

Po rozpadu Rakousko–uherska si 10. listopadu 1918 podává přihlášku do Československé armády a nastupuje v Praze u Leteckého sboru. Dnem 28. prosincem 1918 jej převeleli k domovskému 11. hulánskému pluku, ale poslali jej na Slovensko. Sloužil jako pobočník zemského velitele na Slovensku plukovníka Františka Schöbela.

Za příkladnou službu byl povýšen na majora k 1. červenci 1919 a je poslán do Prahy, kde se ujímá velení – Spojených eskadron v Praze Vršovicích. A k 1. lednu 1920 je jmenován velitelem Ústřední ekvitační školy v Pardubicích. V polovině kurzu byl přeložen k Jezdeckému pluku 5 v Košicích. Ale místo toho nastoupil zdravotní dovolenou, která mu byla prodlužována. Ta mu byla prodlužována a k 31. prosinci 1921 byl penzionován. Bohužel o necelý rok později 1. prosince 1922 spáchal sebevraždu zastřelením.

5)         Rittmeister pozdější podplukovník jezdectva Felix rytíř Koschin z Freudenhofu narozen 30. května 1886 v Praze, majitel řádu Železné koruny s válečnou dekorací, oženil se 9. prosince 1916 v Olomouci s Marianne Kűhnovou, narozenou 22. dubna 1893 v Josefově, zemřela 17. září 1974 v Praze. Spolu měli dva syny Felixe (1918 – cca. 2000) a Maxmiliána (1922 – 2005).

Rytmistr – kapitán Felix Koschin velí eskadroně Dragounského pluku č. 12 domácího vojska v bojích na Slovensku v roce 1919. V Rožnově se 22. července 1919 ujímá velení i 1. eskadrony Dragounského pluku 2, domácího vojska. Druhý den provede přehlídku obou eskadron divizní generál. Dne 1. srpna 1919 obě eskadrony dostávají rozkaz k přesunu a obsazují oblast Plešivce Silica – Borzová. Zde vykonávají strážní službu až do 16. srpna 1919, kdy se přesouvají zpět k divizi do Rožnova. Dne 25. srpna 1919 se eskadrona Dragounského pluku 2 opětovně osamostatňuje.

Dne 2. března 1920 bylo uveřejněno udělení „Válečného kříže s divizní pochvalou“ velitelem VI. divize rytmistrovi Felixi Koschimovi příslušníku dragounského pluku č. 12. „Vyznamenal se svojí osobní statečností v boji dne 2. a 22. června, kde se svým malým oddílem hájil cestu z Margican do Štěpanovců.“.

Jako štábní kapitán je od 1. ledna 1924 přidělen k Jezdeckému učilišti v Hodoníně. Později se vrací k pluku, kde střídavě velí polní nebo náhradní korouhvi. V roce 1932 je již podplukovníkem jezdectva. V červenci 1934 byl poslán na zkušenou k Dělostřeleckému oddílu 82, k pluku se vrací 28. září 1934 a převzal opět velení I. polní korouhve jakož i všechny dřívější funkce.

Dne 7. ledna 1936 kupuje vojenského koně Justinal J – 2814 narozeného 1. října 1929, za částku 1 800 Kč do svého neomezeného vlastnictví. Takže chybí na povinnou 10 letou dobu ježdění koně 3 roky 9 měsíců. Kupní cena je vypočtena podle předpisu K – III – 2, čís. III z letošní remontní ceny 4 800 Kč určené k výkupu těchto koní….“.       

V době mobilizace velí I. polní korouhvi.

Umírá 24. října 1977 v Dobřichovicích.

7)         Kapitán Rudolf Popler narozen 29. května 1899 v rodině mlynáře Alberta Poplera a jeho ženy Anny společně se svou sestrou, dvojčetem Annou (měli již dva dospělé bratry dvacetiletého Alberta a devatenáctiletého Jana) v mlýně Jangelec (dnes restaurace)  u Vysokého Mýta.

V roce 1910 strýc Rudolf vzal svého synovce na Velkou pardubickou steeplechase, kde propadl dostihům a koním.

Díky výbornému prospěchu ve škole mu otec pořídil koně. Nato ho začal učit jízdě poddůstojník Czaban ze Zeměbraneckého Hulánského pluku č. 2 ve Vysokém Mýtě.

Po maturitě narukoval v roce 1918 k zdejšímu pluku hulánů. Poté byl poslán do Stockerau v Rakousku do školy  záložních důstojníků jezdectva. Po absolvování byl poslán na italskou frontu.

Po skončení války zůstal v armádě u domácího 2. střelecký jezdeckého pluku ve Vysokém mýtě. Ten byl při unifikaci Branné moci v roce 1920 přeměněn v Jezdecký pluk 9.

V roce 1920 se zúčastnil stáží v Pinerolo a Tor di Quinto ve Francii. Absolvoval ekvitační školu v Hodoníně.

Dne 29. dubna 1923 v Pardubicích Rudolf Popler vyhrál důstojnickou steeplechase v sedle koně Bartoň. Velkou pardubickou jel poprvé 21. října 1923 v sedle vítěze z roku 1921 Periwiga. Poté byl poslán do olympijského střediska ve Staré Boleslavi, aby se připravoval na pařížskou olympiádu pro soutěž ve skoku v roce 1924, kde ve skokové soutěži obsadil 23. místo.

Na třetí pokus v roce 1926 s koněm All Right II vyhrál i přes pád na Taxisově příkopu a další tři pády.

V roce 1929 byl jmenován učitelem jízdy ve vojenském učilišti v Pardubicích. Druhého vítězství ve Velké Pardubické získal 12. října 1930 s koněm Gyi Lovam!. Na jaře následujícího roku se účastnil dostihu Liverpoolu, ve Velké národní steeplechase. Pří zdolávání druhého okruhu, na nejtěžší překážce Becher´s Brook spadl s koněm Gyi Lovam!.

 „Oba se tedy poprvé seznamujeme s tvrdou liverpoolskou zemí. Vedle nás se válejí favorité Easter Hero a Sir Lindsal, oba vzdávají další boj. Rychle zvedám svého koně a znova nasedám. Naděje na dobré umístění se však rozbíjejí, chci však aspoň dojet do cíle, alespoň čestně dojet. Zbývá nám posledních pár set metrů s pouhými čtyřmi překážkami. Mezi nimi je však zrádná Canal Turn. Oba znovu padáme, tentokrát velmi tvrdě, a kůň klopýtá o nepoddajný val živého plotu, nebezpečně roluje, hlavu pod trupem, a zůstává ležet jako zabitý. S jistým sebezapřením vstávám a jdu k němu. Jen aby to nebyla zlomená páteř nebo vaz! Ne, můj koníček už se zvedá, ale na pokračování v dostihu není ani pomyšlení. Je úplně vysílen, vážně zraněn a krvácí“ (citováno z jeho deníku z cesty do Liverpoolu).

V neděli 16. října 1932 absolvuje svou další Velkou pardubickou s Gyi Lovam! a skončili druzí. Po té startoval v Kinského memoriálu (7A s klisnou Ella. Ta hned na druhé překážce – dvojbradlí, osmdesát centimetrů vysoké, padla a zavalila jezdce, který tak ležel pod ní. Klisna po chvilce vyskočila a vydala za svými soupeři. Těžce zraněného Kapitána Rudolfa Poplera urychleně naložili do sanitního vozu. Cestou do nemocnice, ale skonal. O tři dny později se konal pohřební průvod Pardubicemi. Rakev s ostatky byla převezena do Vysokého Mýta a uložena na místním hřbitově do rodinné hrobky.

Ve Velké pardubické startoval celkem devětkrát a dvakrát na olympijských hrách. Startoval  v soutěžích skokových, tak i v překážkových dostizích. Absolvoval celkem 506 dostihů, z nichž 140 vyhrál, 108krát byl druhý a 78krát třetí.

7A)      V roce 1949 byl Kinského memoriál přejmenován na Memoriál Rudolfa Poplera, jezdí se v den Velké pardubické.

8)         Štábní kapitán jezdectva Statečný František, narozen 10. května 1900, zemřel 24. srpna 1959, zúčastnil se dvou Olympiád (1924 a 1928). Na konci 20tých let sloužil u Jezdeckého pluku 8. v Pardubicích.

V době Pražského povstání působil na Vojenském velitelství Velké Prahy – Bartoš ve 2. – zpravodajském oddělení.

9)         Podplukovník František Ventura se narodil 13. srpna 1894 ve Vysokém Mýtě v rodině školního inspektora. Před Velkou válkou studoval v Praze Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. V roce 1915 narukoval do Rakousko–Uherské armády. Stal se z něho důstojník jezdectva – Hulánů.

Po konci války zůstal věrný vojenskému jezdectvu. Byl poslán sloužit do Pardubic k Jezdeckému pluku 8. „Knížete Václava Svatého“.

V lednu 1920 nastoupil do Ústřední ekvitační školy v Pardubicích a v září 1920 byl slavnostně vyřazen. Poté absolvoval proslulou jezdeckou školu ve francouzském Saumuru. Po návratu z Francie byl přidělen k vojenské akademie v Hranicích. Kde učil vojenské akademiky jízdě. Později byl s jezdeckou školou přeložen do Hodonína a Pardubicic.

Stejně jako většina jeho kolegů – důstojníků jezdectva i on se účastnil koňských závodů – dostihů. V roce 1922 v Pražské Chuchli vyhrál skokovou soutěž s klisnou Aspasií, vyhrál dostihy i v zahraničí, např. ve Vídni, Berlíně, Varšavě, v Nice a Římě.

V roce 1927 u Jezdeckého pluku 8. v Pardubicích poznal svého koně Eliota (9A.

Největšího sportovního úspěchu se dočkal v roce 1928 v Amsterdamu. Zde se konali IX. olympijské hry. O československých jezdcích a o Československu se toho tehdy mnoho nevědělo. Proto nebyli  bráni jako konkurence. V jezdeckých skokových soutěžích bylo 47 nejlepších jezdců světa. Mezi nimi i další dva Českoslovenští vojenští jezdci kapitán Rudolf Popler s Denkem a Josef Rabas s Daghestanem.  

V samotné soutěži je čekalo několik kol. V posledním kole – rozeskakování již startovali pouze tři jezdci nadporučík František Ventura na koni Eliot, kapitán Pierre Bertrám de Balanda na koni Papillon z Francie a major Kühn na koni Pepotz ze Švýcarska (takové bylo i závěrečné pořadí). Poslední překážku oxer o výšce 160cm a šířce 210cm překonal pouze Eliot. Tento výkon se zapsal do Guinessovy knihy rekordů, nejnižším olympijským skóre (nulový počet chyb) v parkurovém skákání.

Nadporučík František Ventura po získání zlaté olympijské medaile (9B a návratu do Československa byl povýšen na kapitána a byl přijat prezidentem republiky T. G. Masarykem.

Poté opět učil v jezdeckém učilišti v Pardubicích. Závodní kariéru ukončil v roce 1930 po pádu z koně na závodech v Nice. Jako rozhodčí se zúčastnil jezdeckých soutěží na XI. olympiádě v roce 1936 v Berlíně. Povýšen na Majora Jezdectva.

V roce 1939 odešel z armády do výslužby a stal se ředitelem Královéhradeckých mostáren a strojíren. V roce 1945 se opětovně vrací do činné služby (zúčastnil se Pražského povstání). V dubnu 1948 byl penzionován a později mu byla odebrána hodnost  a penze. Následně se živil jako kotelník, vrátný i likvidátor mandelinky bramborové.

V roce 1955 se s rodinou přistěhoval do Karlových Varů, do Tašovic. Zde v Karlových Varech se velice brzy začal zajímat o místní jezdectví. Začal působit v secesní jízdárně v Karlových Varech, Tuhnice. Zde trénoval mladé jezdce i koně. V roce 1957 na mistrovství republiky ve skoku v Poděbradech jeho svěřenci obsadili stříbrné a čtvrté místo. V šedesátých letech 1958 se přestěhoval zpět do Prahy a stal se předsedou Jezdeckého oddílu Jiskra Bílá Hora. Také jako brigádník pásl ovce na státním statku Klecany. Zde v Praze jezdil na klisně Matra (hnědka). Zemřel v Praze 2. prosince 1969. Krom jezdectví hrál tenis, lyžoval, jezdil rád autem a na motocyklu.

9A)      Ryzák Eliot byl valach bez původu, z uherské pusty (travinaté stepi v Maďarsku –  Uhersku). Byl zakoupen armádou a jezdeckému výcviku přidělen k remontní eskadroně Jezdeckého pluku 8., která byla umístěna v Josefově. Po půlročním výcviku byl zařazen ke kulometné eskadroně v Přelouči s velmi špatným posudkem: „Eliot, ryzák valach, velmi dobře stavěný jezdecký kůň, tvrdé konstituce, těžce ovladatelný, vzpurný, vhodný jako nosný!“. Jednoho dne se sám ve stáji odvázal a vyběhl na dvůr a nechtěl se nechat chytit, přeskakoval voj a i vůz. Procházející tehdy nadporučík František Ventura poznal skokového koně. Nalákal ho na chleba a osedlal. Po krátké přípravě překonal výšku 183 cm, což byl tehdejší Československý rekord.

František Ventura o něm říkával „Skákal úžasně jen proto, že měl absolutní respekt před překážkou. Bál se o ni cvrnknout, zavadit. A to jsem poznal a dovedl jsem mu vyhovět v sedle.“

Eliot v roce 1936 byl vyřazen ze stavu armádních koní a František Ventura vymohl pro Elliota čestnou penzi ve vojenské hříbárně v Mimoni. Pak se dostal do stáje pana Košťála, majitele pardubické kavárny a hotelu Veselka. Pan Košťál byl za okupace s rodinou v roce 1942 pro podporu parašutistů popraven. Němci  ryzáka Eliota pak poslali na jatka.

9B)       Byla to tehdy třetí zlatá olympijská medaile Československa a jediná, kterou má dodnes naše republika (Československá I., komunistická i samostatná republika) z jezdeckých disciplín.

11)       Jedním z dlouholetých důstojníků C. a k. Dragounského pluku 12. v letech 1890–1918 byl pozdější brigádní generál Bohumil Binko, narozený 28. září 1869 v Prostějově v Rakousko–uherské monarchii. Po vystudování Nižší i Vyšší vojenské reálky a Tereziánské vojenské akademie nastoupil v srpnu 1890 vojenskou službu v hodnosti poručíka u Dragounského pluku 12 v Olomouci. Časem postupoval v hodnostech a ve funkcích až v listopadu 1915 byl jmenován Oberstleutnant (podplukovníkem). V roce 1917 se stává velitelem náhradní korouhve v Olomouci a říjnu 1918 zástupcem velitele pluku (velitelem části pluku nacházející, se v Čechách). Od převratu do srpna 1919 je postaven mimo službu, ale v srpnu 1919 se stává velitelem Dragounského pluku č. 10 a od března 1920 pracuje na MNO v Praze v oddělení Jezdectva jako jeho přednosta. K 1. lednu 1931 odchází do zasloužené výslužby.           

12)       Dnem 1. září 1926 je štábní kapitán jezdectva Miroslav Brož (pozdější velitel Jezdeckého i Dragounského pluku 2 v letech 1935 – 1939) převelen do Pardubic k Učilišti pro jezdectvo jako učitel. Zde je ustanoven učitelem střeleckého výcviku a zbrojním důstojníkem. Je totiž také klasifikován a uznáván jako výtečný střelec. Dnem 2. prosince 1927 je povýšen na majora jezdectva. Od roku 1928 je zástupcem velitele v jezdeckém učilišti. Dnem 4. července 1929 je povýšen na podplukovníka jezdectva. Zde setrval až do 14. října 1930.

13)       Oberstleutnant Václav Chmelař (*20. září1868 Brandýs nad Labem), před nástupem povinné vojenské služby studoval právnickou fakultu na Karlově Ferdinandově universitě v Praze.

V Praze v letech 1887 – 88 absolvoval Školu jednoročních dobrovolníků jako příslušník Vozatajského pluku č. 3 v Praze. Od září 1888 sloužil jako velitel jezdecké čety Hulánského pluku č. 2 v Tarnově, V letech 1895 – 96  absolvoval Jezdecké učiliště ve Vídni. Po návratu k Hulánskému pluku č. 2, působil jako velitel školy jednoročních dobrovolníků v Krakově i jako plukovní pobočník. Od roku 1903 sloužil jako velitel eskadrony v Niepolomice (do hodnosti Rittmeister byl povýšen 1. listopadu 1902), do svého povýšení na majora v dubnu 1914. Poté sloužil na velitelství 1. sboru v Krakově. Vypuknutím války se stal velitelem korouhve Hulánského pluku č. 2, s korouhví zůstal do května 1915. Poté převzal velení korouhve Dragounského pluku č. 10 a v listopadu 1916 se stal jeho velitelem (mezitím byl v květnu 1916 povýšen na Oberstleutnant). Jím zůstal až do srpna 1917, kdy se stal velitelem náhradní eskadrony Dragounského pluku č. 7 a po převratu velitelem pluku. Jím byl až do unifikace Československé branné moci a pak je jmenován v září 1920 velitelem Ústředního jezdeckého ústavu v Hodoníně. O rok později je jmenován nově vzniklému vyššímu útvaru – Jezdecké brigády 3 v Nových Zámcích na Slovensku. Od roku 1923 je přednostou 35. oddělení (remontnictva) v Praze. Do výslužby odchází v roce 1925 v hodnosti divizního generála.

14)       Místu kde se postavili nové jezdecké kasárny v roce 1895, se také krom „Za Veselkou“ (podle názvu hotelu) říkalo „Za Bavory“ (hostinec), ale taky „V ptáku“, protože se zde dříve střílelo do terčů v ptačí podobě. Podle stavebního plánu Václava Nekvasila byla postavena novoměstská škola chlapecká, využit byl i dům c. k. rytmistra Huška a i jízdárna z roku 1851, avšak své uplatnění již nenalezl oblíbený hostinec „V Bavorách“.

15)       Krom jezdeckých kasáren v Pardubicích byl v roce 1919 založen Železniční pluk. Jemuž se v roce 1925 vybudovaly moderní kasárna, jenž dostaly název Masarykovy. Masarykovy kasárna do dnes slouží armádě, je zde umístěn 131. smíšený dělostřelecký oddíl „Generála Netíka“. Jenž má ve výzbroji Samohybnou kanónovou houfnici 152 mm vz.77 Dana a 122 mm raketomet vz. 70 oba na podvozku Tatra 813 8x8. Dále v Pardubicích  sídlí velitelství brigády logistické podpory s podřízeným zásobovacím praporem.

V roce 1937 bylo postaveno vojenské letiště. Jenž slouží Vzdušným silám Armádě České republiky do dnes.

16)       Jezdecký pluk 8 vznikl v říjnu 1920 sloučením původních Rakousko–uherských Dragounských pluků 8 z Pardubic a 13 z Postoloprt. Velitelství pluku, náhradní korouhev s náhradní a remontní eskadronou (od září 1924 v Bohdanči a od září 1933 v Josefově) byli v Pardubicích. Čestný název „Knížete Václava Svatého“ pluk získal 18. září 1929. Od 1. ledna 1936 došlo k přejmenování Jezdeckých pluků na Dragounské pluky. Dragounský pluk 8 zanikl „Knížete Václava Svatého“ 31. července 1939.

Velitelství I. korouhve a 1. eskadrona se do listopadu 1924 nacházelo v Pardubicích, poté v Dašicích. 2. eskadrona byla v Přelouči, od roku 1921 v Bohdanči, od roku 1924 v Moravanech a od června 1925 v Dašicích.

Technická eskadrona pozdější 1. kulometná eskadrona byla do roku 1921 v Bohdanči, poté v Přelouči a od dubna 1933 v Hodoníně, kde v září 1933

Velitelství II. korouhve a její 3. i 4. eskadrona sídlily ve Staré Boleslavi a v září 1936 byli přemístěny do Bohdanče. 2. kulometná eskadrona se do roku 1921 nacházela v Bohdanči, krátce v Pardubicích, ve Staré Boleslavi, od roku 1926 Bohdanči. V září 1933 se sloučila s 1. kulometnou eskadronou a vznikla 3. kulometná eskadrona, ta od září 1936 byla v Pardubicích.

K pluku náležela Cyklistická eskadrona 1, která vznikla v říjnu 1920. Do roku 1922 byla dislokována v Radvanci na Podkarpatské Rusi, poté v Pardubicích kde červenci 1933 zanikla. Od září 1933 do října 1935 působila u pluku 1. eskadrona obrněných automobilů z Přelouče. Od září 1933 do července 1939 náležela k pluku Vozatajská eskadrona 4 posádkou v Josefově.

17)       Původně se skákalo v záklonu. Kolem roku 1900 začal italský kapitán Frederico Caprilli (1868-1907) skákat v předklonu, což koním skoky zjednodušuje. Tento styl se poprvé zavedl na italské královské vojenské jezdecké škole Pinerolo to Tor di Quinto. Po Velké válce tento styl převzali  všechny školy jezdectva. Dnes se skáče pouze tímto stylem.

18)       Brigádní generál Jaroslav Eminger narozen 4. června 1886 v Čáslavi. Po vzoru svého otce, Čeňka rytíře Emingera plukovníka Rakouska-Uherska, rozhodl se stát důstojníkem. Vystudoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě a nastoupil jako poručík v srpnu 1907 k Dragounskému pluku 7. v Dobřanech. Později vystudoval Vysokou válečnou školu ve Vídni a stal se štábním důstojníkem na ruské a italské frontě Velké války.

Kapitán generálního štábu Jaroslav Eminger se dne 9. listopadu 1918 přihlásil do Československé armády a zúčastnil se bojů s Maďary na Slovensku. Poté byl náčelníkem československé vojenské mise Budapešti a následně velel jezdeckému pluku, jezdeckému učilišti, jezdecké brigádě, Zemskému velitelství v Brně. Dne 13. července 1933 byl Jaroslav Eminger povýšen do hodnosti brigádního generála. V záři 1938 velel na Slovensku 3. rychlé divizi.

V dubnu 1939 se stal generálním inspektorem protektorátního Českého vládního vojska. Generál Eminger vytvořil koncepci Vládního vojska, podle jeho slov  „má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa“. On a většina důstojníků jeho zboru věřili, že ve správný čas mohou pomoci svrhnout nacisty v Čechách. Až po příchodu Reinharda Heydricha poznali, že je to nemožné.

Vládní vojsko v síle 7 000 mužů se vyhýbalo jakémukoli nasazení v Německých rukách, jak jen to bylo možné. Bylo vojensky nasazeno až v květnu 1944 v Itálii, a to jen ke strážní službě.

V jednom z rozhovorů s důstojníky, v němž reagoval na dotaz, jak má důstojník vládního vojska pracovat s novými německými instrukcemi proti parašutistickým výsadkům, odpověděl. „Bude-li jich málo, nenajdete je. Bude-li jich mnoho, přidáte se k nim!“

Po květnu 1945 stanul před soudem za kolaboraci. Dne 26. dubna 1947 ho soud zprostil všech obvinění. V prosinci 1948 Ministr národní obrany Ludvík Svoboda poslal generála Emingera mimo činnou službu. Zemřel v Praze 14. července 1964. Byl ženatý, ale bezdětný.

19)      Narozen 21. ledna 1894 v Praze. V říjnu 1912 nastupuje jako jednoroční dobrovolník Dragounskému pluku 11. Po absolvování kurzu na důstojníka jezdectva v záloze v Brně nastupuje v květnu 1913 k Husarskému pluku č. 1 do Vídně. V září 1913 je propuštěn do civilu. Vyhlášením mobilizace v červenci 1914, opětovně nastupuje jako velitel jezdecké čety. Do zajetí upadá 4. června 1916 jako velitel eskadrony Husarského pluku č. 1 u Černovic. V roce 1917 nastupuje k 7. střeleckému pluku. Později se ujímá velení štábní jezdecké čety Československého armádního sboru na Rusi. V červenci 1919 je zástupcem velitele 1. jízdního pluku. Po příjezdu do vlasti v roce 1920 v listopadu, nastupuje do aplikačního kurzu jezdectva v Hranicích na Moravě. Poté se ujímá velení Korohve Jezdeckého pluku 5, 2, 1 a 8. Mezitím je důstojníkem jezdeckého oddělení na ministerstvu, zástupcem velitele Jezdeckého učiliště, též profesorem vojenské školy v Praze, velitelem Jezdeckého pluku 8, 9 a 1, velitelem Jezdecké brigády 1a 4 a již jako grigádní generál se stává v roce 1937 velitelem Rychlé divize 1. V době Pražského povstání působil jako oblastní velitel Kladna, Berouna a Rakovníku (název Oddíl Kladno) – součást velitelství Alex. A od 11. do 25. května 1945 působil se svou povstaleckou jednotkou při Vojenském zajištění pohraničí.

Oddíl Kladno měla zajistit oblast severně od demarkační čáry s Američany od Kraslic, Rybáře (Karlovy Vary), Toužim a Rokycany až po Jablonné v Podještědí.

Po válce velí 13. divizi (velitelství v Mladé Boleslavi). Umírá2. ledna 1952.

20)       Narozen 1885 (německé národnosti), od roku 1908 slouží jako Leutnant u Dragounského pluku 10. V roce 1914 je již Oberleutnant a učí v kadetní škole. Válečné roky prožije částečně na bojišti a i v zázemí kde připravuje nové důstojníky jezdectva. Po skončení války je u založení Jezdeckého učiliště, učitelem je do roku 1922. Po té slouží u jezdeckého pluku 7 v Hodoníně nebo ve v Bzenci. V roce 1924 je povýšen na štábního kapitána jezdectva. V srpnu 1926 je jmenován náčelníkem pro jízdní výcvik v učilišti v Pardubicích.

Od ledna 1934 do září 1935 velel Jezdeckému pluku 5 v Košicích, ale již v říjnu 1935 se stává velitelem učiliště. K 1. lednu je povýšen na plukovníka jezdectva.

Po okupaci odmítl vydat Němcům prapor učiliště a nepřistoupil na návrh vstoupit do jejich armády.

23)       V září 1933 se s učilištěm sloučilo Vozatajské učiliště, působící do té doby v Bratislavě. Sloučením byla zrušena samostatnost vozatajstva, od této doby patřila pod jezdectvo.

24)      Poručík zdravotní služby Vladimír Hobza 2. Jezdeckého pluku ruských legií, pozdější Plukovník jezdectva a poslední velitel Dragounského pluku 7 a jako Brigádní generál velitel poválečné 16. divize v Karlových Varech.

25)       Škola pro důstojníky v záloze – ŠDZ trvala přibližně 9 měsíců od přelomu října – listopadu do léta, do letních polních cvičení kdy probíhali zkoušky jak armádních útvarů, tak záložních důstojníků v praxi.

Aspiranti nosili stříbrný pásek na spodní hraně nárameníku, nad tím byla značena hodnost. Během studia byli pravidelně povyšováni, podle výsledků dosažených ve škole. Po úspěšném absolvování, přibil druhý pásek nad hodnostním označením, značil aspiranta – absolventa. Po závěrečných zkouškách byli většinou povýšeni na četaře aspiranta, ale mohli dosáhnout až hodnosti podporučíka. Na tuto hodnost byli poté povýšeni až po absolvování, jednoho či dvou cvičení, na které je povolán po několika letech po skončení prezenční služby.   

Pro pěchotu školu záložních důstojníků zakládalo divizní velitelství, ale pro jezdectvo které nemělo vlastní divizi, školu vedlo Pardubické jezdecké učiliště. Prošlo jím mnoho skvělých důstojníků, kteří prokázali své kvality za II. světové války (major Jaromír Nechanský – parašutista velitel skupiny Platinum – Pewter).

Dnem 4. listopadu 1935 zřídilo Vojenské jezdecké učiliště pobočku školy pro důstojníky v záloze v Dašicích v posádce 2. eskadrony Jezdeckého pluku 8. Jen od  Jezdeckého pluku 2 do nové školy odjelo 12 aspirantů, kteří se z nedostatku kapacitních ubytovacích prostor do Pardubic již nevešli. Pic. 129 Jezdecký pluk 2/1935

26)  Jezdecký výcvik důstojníků dělostřelectva prováděli také celkem čtyři ekvitační školy pro důstojníky dělostřelectva a vozatajstva v učilištích dělostřelectva. Byly to školy dělostřelectva v Bratislavě, Českých Budějovicích, Olomouci a Košicích.

V letech 1918 – 1939 bylo k přesunům dělostřelectva převážně používán takzvaný hipomobilní (koňský) zápřah.

30)       Vyšší jezdeckou školu také s úspěchem například absolvoval:

Major jezdectva Franjo Aubrecht narozen v chorvatské Gjurgjavči 10. října 1896v Václau Aubrechtovi a Kateřině, rozené Cihlářové. Na bojišti Velké války byl sedm krát vyznamenán.

Po skončení války, zůstal v armádě a až nebyl kavalerista, byl poslán Jezdeckému pluku č. 5 do Nových Zámků na Slovensko. Později po roce 1928 sloužil u Jezdeckého pluku 8 v Pardubicích a v Jezdeckém vojenském učilišti. V tomto roce poprvé startoval Velké pardubické steeplechase. V roce 1936 skončil na koni Hetze (valach) druhý. V roce 1946 na koni Svatopluk taktéž druhý a v roce 1948 na koni Petrus třetí.

Po okupaci žil s rodinou v Lázních v Bohdanči a pracoval jako bankovní úředník.

Již v roce 1939 se zapojil do odboje a spolupracoval s výsadkem Silver A nadporučíkem Alfrédem Bartošem a radistou Jiřím Potůčkem – pomáhal ukrývat vysílačku. Na jaře 1945 bojoval s partyzány ve východních Čechách. Po válce sloužil v armádě, na konci roku 1948 byl zatčen a odsouzen k 25 letům vězení. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V roce 1965 byl jeho rozsudek označen za nezákonný. Zemřel v Praze v roce 1985.

Štábní kapitán jezdectva Julius Čoček narozen 20. února 1902 Jezernice u Lipníku nad Bečvou. Studoval na reálném gymnáziu v Lipníku nad Bečvou (maturita 1921), poté absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Po slavnostním vyřazení v roce 1923, nastoupil službu u Jezdeckého pluku 3 v Nových Zámcích na jižním Slovensku. Absolvoval vyšší jezdecký kurz v Pardubicích a od roku 1935 zde působí jako instruktor. Aktivně začal závodit v druhé polovině 20tých let. V roce 1933 se účastnil zájezdu důstojníků jezdectva s koňmi na turné po severní Americe. Zúčastnil se i Olympijských her v Berlíně.

Za mobilizace v roce 1938 sloužil jako velitel eskadrony u Dragounského pluku 5. Po okupaci sloužil u vládního vojska. V roce 1939 založil v Chuchli dostihovou stáj, dresové barvy byla modrá blůza a žlutá čapka. Dne 7. září 1941 nastoupil v sedle klisny Aidy do Chlumecké steeplechase. Na první překážce klisna Aida upadla a zlomila si vaz. Jezdec zůstal nehnutě ležet na zemi. Při převozu do nemocnice zemřel, následkem zlomeného žebra, jež poškodilo srdce.

Brigádní generál Július Nosko narozen  8. června 1907 v městečku Tisovec ve středním Slovensku.

V letech 1922–26 navštěvoval Vyšší hospodářskou školu v Košicích, kde odmaturoval, pokračoval ve studiu na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Slavnostně vyřazen byl 29. července 1928.

Dne 1. října 1928 nastoupil do aplikační školy jezdectva v Pardubicích. Po ukončení školy – kurzu byl poslán v červenci 1929 k Jezdeckému pluku č. 4, posádkou v Klatovech a Dobřanech. V roce 1932 nebo 1933 byl povýšen na nadporučíka a převelen na Podkarpatskou Rus k Jezdeckému pluku č. 10 jako velitel jezdecké čety 1. eskadrony v Berehove. V lednu 1934 nastoupil jako frekventant jezdecké školy při Vojenském jezdeckém učilišti, po ukončení školy v září se vrací do Berohova. V říjnu 1935 se stal v Jezdeckém učilišti velitelem čety Školy důstojníků v záloze jezdectva (ŠDVJ).  V únoru je velitelem čety v Dačicích a od srpna 1936 do března 1938 je velitelem čety akademiků ve Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. V říjnu 1937 byl povýšený na kapitána jezdectva.

V březnu 1938 byl převelen k 2. oddělení hlavního štábu jako zpravodajský důstojník samostatné zpravodajské skupiny v Bratislavě, od května 1938 pracoval samostatně z Banské Bystrice.

Dne 23. března 1939 se hlásí na nově vytvořeném MNO v Bratislavě do slovenské armády. Po reorganizaci jednotek se stal přednostou zpravodajského oddělení 2. pěší divize v Banské Bystrici. V září 1939 se účastnil se tažení Polní armády Bernolák proti Polsku.

Od 15. února 1940 bol posluchačem Vysoké školy vojenské v Bratislavě. V říjnu 1940 byl povýšený na majora jezdectva. Po napadení SSSR stal se příslušníkem Rychlé divize, i přesto že školu ještě nedokončil. Účastnil se bitvy o Lypovec. V únoru 1942 byl slavnostně vyřazen a byl poslán na stáž k německé 6. armádě do Charkova.

V červnu 1942 se stal přednostou výcvikového oddělení na Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici.

V dubnu 1943 byl vyslán na Ukrajinu jako náčelník štábu zajišťovací divize. V říjnu 1943 je stažen, pro údajnou nemoc na Slovensko. Zde se začal zapojovat do povstaleckých příprav a stal se členem Golianova štábu v Banské Bystrici. Po vypuknutí povstání se stal náčelníkem štábu (povstalecké) 1. československé armády na Slovensku a po nějakou dobu i zástupcem velitele. Na konci povstání 23. října 1944 byl povýšen na plukovníka generálního štábu. Ve stejnou dobu ho Vojenský soud v Bratislavě náležící k  V tom čase Vojenský sud náležící k Slovenskému štátu odsoudil za dezerci k trestu smrti.  Po ústupu do hor, přidal se k partizánské skupině. V lednu 1945 se povedlo překročit frontu. V březnu se stal zástupcem velitele 2. československé paradesantní brigády.

Po skončení války se brigády stala 2. pěší divize a on jejím velitelem. Dne 19. února 1947 byl povýšen na brigádního generála. V prosinci 1947 byl přeložen do Prahy a 31. ledna 1953 byl propuštěn z armády do zálohy.

Pracoval v Dobřanech jako zootechnik. V roce 1966 byl rehabilitován. Zemřel v Praze 5. září 1986.

Major Miloš Svoboda narozen 5. prosince 1913 v Přelouči, měl čtyřmi sourozence, studoval na pardubické reální škole. Po maturitě v roce 1931 se přihlásil jako dobrovolník do vojenské služby a byl přiřazen k jezdectvu. Po absolvování roční školy záložních důstojníků v Pardubicích se rozhodl studovat vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. V letech 1935–36 absolvoval vyšší jezdeckou školu v Pardubicích, zde pak zůstal jako asistent jezdeckého výcviku. Po válce se k  jezdectvu vrátil a nastoupil k jezdecké výcvikové korouhvy v Pardubicích a začal jezdit Velkou pardubickou steeplechase. V roce 1946 na koni Titan a v roce 1952 na koni Vítěz II. skončil první, celkem startoval jedenáctkrát. V roce 1954 jezdectvo u armády zaniklo, tak odešel do zálohy a stal se trenérem, rozhodčím a historikem Velká pardubické (knihy Velká pardubická steeplechase, Sto let Velké pardubické, Parforsní hony). Také vyučoval na vojenské katedře Vysoké školy chemicko–technologické. Zemřel 22. června 1996. Jeho jméno nese druhá ze čtyř kvalifikací pro Velkou pardubickou.

31)       Major dělostřelectva Otto Schöniger 28. prosince 1889 Jiřice – 1. července 1958 v roce 1928 jako štábní kapitán Dělostřeleckého pluku 6 sloužil u Vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích.

32)       Jedná se o úplnou třídenní zkoušku všestrannosti koní a jezdce – drezúry, cross country a parkuru.

33)       Na prvních poválečných olympijských hrách v roce 1920 v Antverpách se Československo v jezdectví nezúčastnilo. Ale již v roce 1924 v Paříži se českoslovenští armádní jezdci zúčastnili ve všech disciplínách –  v military (dnes všestrannost) kapitán Josef Charous (33A s Editorem, kapitán F. John s koněm Aratem, kapitán František Statečný s koněm Exterieurem a kapitán M. Pechman s koněm Coirem, v drezúře kapitán Emanuel Thiel s koněm Exem (6. místo), kapitán František Donda s koněm Elánem, kapitán Otto Schöniger s koněm Fefe a kapitán Jaroslav Hanf s koněm Elegantem a skokovém ježdění (dnes parkur) kapitán Rudolf Popler s koněm Eldorádem, kapitán Oldřich Buchar s koněm Esperantem a kapitán Josef Rabas s koněm Arabem.

O čtyři roky později v Amsterdamu v roce 1928 přišel úspěch nejcennější – zlatá medaile.

V military nás zastupovali kapitán Josef Charous s koněm Engadinem, kapitán Josef Seyfried s koněm Ekulem a kapitán František Statečný s koněm Fešákem.

V drezúře nás zastupovali kapitán Emanuel Theil s koněm Loki (5. místo), kapitán Otto Schöniger s koněm Exem (10. mésto) a kapitán Jaroslav Hanf s koněm Elegantem.

Ve skokovém ježdění nás zastupovali nadporučík Rudolf Popler s koněm Denkem, nadporučík Josef Rabas s koněm Daghestanem, nadporučík František Ventura s koněm Eliotem (1. místo).

Olympijských her v Los Angeles v roce 1932 se Československo v jezdeckých disciplínách neúčastnilo.

O čtyři roky později v Berlíně se military zúčastnil kapitán Václav Procházka s koněm Harlekýn (20. místo), kapitán Josef Dobeš (33B s koněm Leskovem (23. místo) a Otomar Bureš s koněm Mirkem (27. místo). Celkově jako družstvo skončili čtvrtí. 4. pozici.

V drezůře nás reprezentoval František Jandl koněm Nestorem,  kapitán Matěj Pechman koněm Ideálem a kapitán Otto Schöniger koněm Heliosem-

Ve skákání kapitán Miroslav Buzek koněm Chroustem a kapitán Josef Seyfried koněm Radmilou.

Na další olympijské hry se naši jezdci dostali až v roce 1960 a 1992.

33A)    Major jezdectva Josef Charous narodil se 16. června 1894 jako nejstarší syn rolníka Josefa Charouse v Polepech u Kolína. V letech 1908 – 1911 studoval na obchodní škole v Kolíně, poté pracoval jako účetní. V srpnu 1914 narukoval k Benešovskému c.k. pěšímu pluku 102. Dne 23. března 1915 padnul do zajetí u Dukly. Přihlášky do legií podal 1. listopadu 1915 v Tjumeni, zařazen byl 10. července 1916, zařazen byl k 1. střeleckému pluku. Později byl převelen k 1. jízdnímu pluku Jana Jiskry z Brandýsa. Do republiky připlul 28. lodním transportem v roce 1920 v hodnosti rotmistra. Po návratu zůstal sloužit v armádě u svého pluku, kde se stal plukovním mobilizačním důstojníkem. V září 1922 byl převelen jako instruktor do Učiliště pro jezdectvo v Hodoníně, které se v únoru 1925 přesunulo do Pardubic. V září 1925 se oženil. V roce 1925 jel poprvé Velkou pardubickou steeplechase, kde na koni Den skončil druhý. V roce 1927 Velkou pardubickou vyhrál s vlastním koněm Fórum.

V letech 1924 a 1928 se účastnil Olympijských her v jízdách military. V roce 1930 byl přeložen k Jezdeckému pluku 8 v posádkách v Pardubicích a Bohdanči. V roce 1937 byl povýšen na majora a přeložen Dragounskému pluku 9 ve Vysokém Mýtě. Po okupaci pracuje jako úředník a na konci roku 1941 odchází do důchodu. Je napojen na ilegální organizaci Obrana národa. Pro tuto činnost je 5. ledna 1943 ve Vysokém Mýtě zatčen a uvězněn v malé pevnosti Terezín. Později je přesunut do koncentračního tábora Osvětim, kde 8. února1943 zahynul.

33B)    Major jezdectva Josef Dobeš narozen 4. července 1904 v Přezleticích u Prahy, absolvoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě (1926–1928) a vyšší jezdecký kurz v Pardubicích. Byl jedním z posledních žáků kapitána Rudolfa Poplera a od roku 1933 aktivně úspěšně závodí. Účastní se v roce 1936 v Berlíně Olympijských her v Military.

Za okupace slouží ve Vládním vojsku. V roce 1944 je Vládní vojsko přesunuto k hlídkové službě v Itálii. Odtud dezertuje a přes Švýcarsko se dostává do Anglie, kde nastupuje k Československé zahraniční armádě. V roce 1946 opět startuje ve Velké Pardubické. Po roce 1948 je uvězněn.

Po propuštění opět závodí, trénuje (vítězný kůň Letec ve Velké pardubické v roce 1956) a publikuje v časopisech a vydal čtyři knihy (Terénní a skokové ježdění 1935, S koněm přes překážky 1938, Jezdec a kůň ve výcviku 1971, Jízda na koni 1986), jako učitel jízdy působil ve Švýcarsku a v Dánsku. Také maluje a tvoří plastiky koní.

Umírá v Praze 28. září 1985.

34)       Parkur je jezdecký skokový sport, který musí kůň spolu s jezdcem překonat. Hodnotí se výška, délka a čas. Prvními „Parkurovými jezdci“ armádní kavaleristé, kteří skoky přes překážky trénovali sebe i své koně.

První závody se uskutečňovali v druhé polovině 19. století. Na olympiádě se objevil v roce 1900 v Paříži. Do začátku druhé světové války to byl pouze vojenský sport.

35)       Na jihovýchodně města od centra Pardubic je vila s oborou, kterou dal postavit v roce 1885 ostravský uhlobaron hrabě Larisch. V době „Velké pardubické“ a parforsních honů hostíval hrabě Larisch a následný majitel hrabě Henckel vysokou šlechtu a členy panovnických rodin z Evropy. Posledním šlechtickým obyvatelem vily byl v letech 1934 – 1937 říšskoněmecký hrabě Fugger. V roce 1937 přešla vila s oborou do majetku města Pardubic a krátce zde sídlilo Vojenské jezdecké učiliště, které plánovalo se celé do areálu přestěhovat. Začala výstavba stájí, ale i dostihové dráhy. Po okupaci převzal vilu prapor německého pluku ochranné policie. Tato jednotka si v oboře zřídila z písečného náspu (vybudován pro stavbu – písek) za nynějším pomníkem cvičnou střelnici a vedle v červnu 1942 zřídil popraviště. Sklepy objektu sloužily pro mnohé odsouzené jako vězení před popravou.

V roce 1946 byl položen základní kámen památníku s urnami prsti z Terezína, Osvětimi a popelem popravených českých vlastenců na Zámečku. Brzy na to byl památník obětem fašizmu zpřístupněn.

Zdroje:

Vlastní archiv (Rodinný archiv)

Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz

Historie a Vojenství, 1/2018, Jiří Rajlich

Český šlechtic František Schwarzenberg, Vladimír Škutina, 1990, ISBN: 0–9463352–7–12

https://www.valka.cz/

https://www.wikipedia.org/

https://cs.wikipedia.org/wiki/

https://en.wikipedia.org/wiki/

https://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/T3181_02.htm

https://vojenskaakademiehranice.ic.cz/index.html

^{https://www.olympic.cz/}

^{https://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/stena/237schuz/S237011.htm}

^{https://www.cechoslovaci.cz/index.php?id=domu}

^{https://www.mesto-pardubice.cz/mesto/turisticke-informace/vychazkove-okruhy/trasa-1/kasarna.html}

^{https://www.iipardubice.cz/vcera/vcera3.php}

^{https://www.pavpec.info/dp8.html}

^{https://www.fotohistorie.cz/Pardubicky/Pardubice/Pardubice/Pardubice_-_Palackeho/Default.aspx}

^{https://koneaostatni.blog.cz/0811/historie-parkuru}

^{https://www.equus.estranky.cz/stranka/parkurs}

^{https://olympic.cz/cz/cesky-olympijsky-tym/407/ventura-frantisek}

^{https://www.majlinka.estranky.cz/clanky/velikani-jezdectvi/frantisek-ventura}

^{https://www.kone-online.cz/cs/detail-zajimavosti/frantisek-ventura-kun-eliot/}

^{https://www.horses-online.cz/index.php?mmi=1&smi=253&bmi=E}

^{https://www.penzion-jangelec.cz/index.php/component/content/article/1-novinky/34-vyroi-narozeni-kapitana-poplera.html}

https://www.mesto-pardubice.cz/mesto/turisticke-informace/vychazkove-okruhy/trasa-1/kasarna.html

https://www.iipardubice.cz/vcera/vcera3.php

https://www.pavpec.info/dp8.html

https://www.fotohistorie.cz/Pardubicky/Pardubice/Pardubice/Pardubice_-_Palackeho/Default.aspx

https://koneaostatni.blog.cz/0811/historie-parkuru

https://www.equus.estranky.cz/stranka/parkurs

https://olympic.cz/cz/cesky-olympijsky-tym/407/ventura-frantisek

https://www.majlinka.estranky.cz/clanky/velikani-jezdectvi/frantisek-ventura

https://www.kone-online.cz/cs/detail-zajimavosti/frantisek-ventura-kun-eliot/

https://www.horses-online.cz/index.php?mmi=1&smi=253&bmi=E

https://www.equichannel.cz/historie-jezdectvi-1417461088

https://zavodistepardubice.cz/1937-2/

https://www.olympic.cz/sportovec/1540--frantisek-ventura

https://www.horses-online.cz/index.php?mmi=1107&smi=1223

https://www.majlinka.estranky.cz/clanky/velikani-jezdectvi/frantisek-ventura.html

https://www.equichannel.cz/frantisek-ventura-a-ti-druzi

https://www.kpp.iipardubice.cz/1123253157-prvni-olympijske-zlato-pro-csl-jezdecky-sport.php

https://docplayer.cz/160498107-I-rodova-pravni-tradice.html

https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/DOBE%C5%A0_Josef_4.7.1904-28.9.1985

https://www.ikun.cz/#!/osoba-kolem-koni?itemId=0f4868b69c98432d82f356c606fb2041

https://www.olympijskytym.cz/athlete/1321

https://legie100.com/krev-legionare/47062/

https://ikun.cz/#!/osoba-kolem-koni?itemId=141084db449f41b285ab3246c824fb1a

https://kppardubicka.cz/cs/menu/zprava/389-mjr-franjo-aubrecht-1896-1985-a-jeho-boj-proti-totalitam/

https://www.jezdec.cz/whoiswho/64

https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/%C4%8CO%C4%8CEK_Julius_20.2.1902-7.9.1941

https://docplayer.cz/160498107-I-rodova-pravni-tradice.html

https://www.dostihovy-svet.cz/cs/node/3961

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Popler

https://forum.valka.cz/topic/view/107042#381624

Foto:

Vlastní archiv – fotografováno Vojenský historický ústav – Armádní museum Praha Žižkov