I. československá partyzánská brigáda Jana Žižky

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma. Verze 1 / 20.2.2011

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob.

Třetí „Malé“ jimž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky^.         

Na konci srpna 1944 začalo vysazování výsadkové skupiny u obce Sklabina v okrese Turčanský Martin jejíž operační název zněl Jan Žižka II. Skupina měla za úkol podpořit partyzánské hnutí a právě se rozběhnuvší Slovenské národní povstání na Slovensku. Výsadek proběhl během několika posledních srpnových nocí. Skupina byla sestavena a vycvičena Rudou armádou. Velitelem byl slovenský poručík Ján Ušiak. Skupinu tvořilo 16 československých vojáků a 5 příslušníků Rudé armády v čele s náčelníkem štábu kapitánem Dajan Bajanovič Murzin (Murzin byl vysazený v noci z 30. na 31. srpna 1944).

Skupina byla na zemi přijata partyzánskou skupinou M. R. Štefanik. Skupina se během několika dnů zapojila do bojů o obsazení Martina, Vrůtek a bojů o Strečna.

Ale už začátkem září Ukrajinský štáb partyzánského hnutí (UŠPH) v Kyjevě rozhodl o přemístění celé skupiny na Moravu do protektorátu Böhmen und Mähren. Po nabrání posil (skupina se rozrostla na 315 osob), skupina bojem překročila hranici Slovenska na Moravu dne 16. září 1944 v oblasti Velkých Karlovic. Kde se zformovala a přejmenovala na I. Československou partyzánskou brigádu Jana Žižky z Trocnova. Brigáda bohužel musela po několika dnech neustálých bojů ustoupit zpět na Slovensko. Po reorganizaci a doplnění sil brigáda koncem září 1944 překročila hranice v několika skupinách (jedné skupině v počtu asi 60 osob velel D. B. Murzin, skupina překročila hranice v noci z 28. na 29. září 1944) a úspěšně se zachytila v oblasti Beskyd na Moravě v oblasti obcí a měst Velké Kar1ovice,Vsetín, Valašské Meziříčí, Čeladná.

Zde mimo jiné brigáda navázala kontakt s československou výsadkovou skupinou poslanou z Velké Británie Wolfram. Šestičlenným výsadkem vedeným kapitánem Josefem Otiskem. Dne 5. října 1944 došlo k setkání velitelů Wolframu a brigády kapitánem Josefem Otiskem a Jánem Ušiakem. Ušiak slíbil poskytnout spojovací pomoc a na oplátku kapitán Josef Otisk předal 100 000 korun.

Dne 14. října 1944 byl nešťastnou náhodou tábor brigády bombardován spojeneckými (americkými) letouny.

I. československá partyzánská brigáda Jana Žižky během podzimu 1944 mimo zpravodajského průzkumu, které předávali přímo na partyzánský štáb 1. ukrajinského frontu v Kyjevě pomocí radiotelegrafistů, prováděli destrukční a sabotérskou činnost na Moravě namířenou na přesuny vojsk a lokální jednotky Německa a jeho spojenců. Ale přepadávali i československé četnické stanice sice, oficiálně podřízené zprávě protektorátu Čechy a Morava, ale obsazené československými četníky, jenž byli nestraní nebo přímo podporovali hnutí odporu a jen čekali na příležitost uplatnit svou loajalitu Československu.

Četníci a nejen oni za první republiky měli vojenský režim a měli zakázáno se sdružovat v jakékoli politické organizaci a dokonce měli odebrané volební právo. Tímto se zajišťovala nestrannost a nezaujatost policejních a ozbrojených složek republiky.

Brigáda byla v říjnu 1944 reorganizována a rozdělena na Oblastní oddíly, ty se následně dělily ještě na malé partyzánské skupiny.

Oblast Valašské Klobouky, Vizovice, Vsetín – od února 1945 byl velitel Petr Buďko, sovětský letec který uprchl ze zajetí

Oblast Zlín, Holešov – velitel I. Stěpanov, Mato Braco (Želechovice)

Oblast Napajedla, Velehrad, Halenkovice – oddíl Ivan, skupina Jana Jiskry z Brandýsa

Oblast Uherský Brod, Luhačovice – oddíl Bohuš

Oblast Kroměříž, Vyškov, Uher. Hradiště – oddíl Olga 

Tento velice kontraverzí oddíl, byl i jeden z nejúspěšnějších. V únoru 1945 se jim povedlo vypustit asi 25 železničních cisteren pohonných hmot na nádraží v Morkovicích. A 19. dubna 145 zajali velitele 16. tankové divize (16. Panzer division) generálporučíka Dietricha von Müllera na zámku v Hošticích. I přes několik pokusů o jeho osvobození, ho 2. května 1945 předali Rudé armádě.

V listopadu 1944 brigáda měla na 3 000 aktivních a neaktivních (spolupracovníků) členů.

„Řádění brigády“ samozřejmě chtělo udělat německé velení v protektorátu přítrž. Německým velením bylo nasazeno několik konfidentů a spolupracovníků gestapa (německá tajná policie), které se obzvlášť snažilo zničit velitelství a štáb brigády. To se jim skoro povedlo ve dnech 2. až 3. listopadu 1944. Kdy 2. listopadu 1944 při schůzce u Čertova mlýna, kdy štáb brigády v čele s poručíkem Jánem Ušiakem a kapitánem Murzin byl přepaden hlídkou - preventivní kontrolou gestapa. Následnou střelbou byl velitel poručík Ján Ušiak s náčelníkem štábu kapitánem Murzin zraněni (Ušiak měl průstřel obou předloktí a Murzin bzl střelen do nohy – do kolena), rozdělili se, ale povedlo se jim utéct. Druhý den 3. listopadu 1944 byl poručík Ján Ušiak však objeven a v beznadějné situaci v obci Čeladné se zastřelil. V další bojové srážce v Kněhyni zahynulo několik partyzánů a byl raněn i jeden z nižších důstojníků komisař V. P. Nastěnko.

Kapitánu Murzin se povedlo i přes postřelené koleno uniknout. Zabito bylo i několik dalších příslušníků štábu a velitelské roty. Kapitán Murzin poté vytvořil nové velitelství brigády, ale složené již pouze z ruských důstojníků. Náčelníkem štábu se stal poručík Ivan Štěpanov.

Po této „Úspěšné“ akci německých sil, velitel SS a policie ministr protektorátu Čechy a Morava K. H. Frank nařídil v akcích proti partyzánům pokračovat. Spolu s dalšími důstojníky naplánovali pročesávací ofenzívu proti partyzánům, operaci „Tetřev“. Začátek ofenzívy byl stanoven na 16. listopadu 1944 a konec na 22. listopadu 1944. Akce se účastnilo přes 13 000 mužů wehrmachtu (německá armáda), zbraní SS a policie (gestapo). Němci předpokládali, že brigáda Jana Žižky po ztrátě velitele je roztroušená a rozbitá.

Obklíčili horský masív od obce Čeladné až po Rožnov pod Radhoštěm a Frenštát pod Radhoštěm. Akci přihlížel sám K. H. Frank z Brna. Délka obchvatu činila asi 55km. V  oblasti  vyhlásili stanné právo. Lidé nesměli vycházet ze svých domovů od 16:00 odpoledne do 6:30 ráno. Chodit se mohlo  jen po vyznačených cestách. Kdo neuposlechl tato nařízení mohl být zastřelen.

Akce však nepřinesla předpokládaný výsledek. Došlo jen asi ke třem střetům s partyzány, při niž bylo zabito nebo zajato asi 11 partyzánů (někteří byli později popraveni).

Závěr zprávy velitele operace SS-obersturmbannführera Müllera zněl: „Účinek na situaci bandy. Jak ukázalo dosavadních 8 dní, které uplynuly po akci, není zjištěna v prostoru akce žádná další činnost band. Potud tedy toto velké nasazení působilo pozitivně, čímž však nebyl dotčen obvod činnosti banditů v sousedních prostorech, zvláště pokud se týká lesního území mezi Vsetínem, Vizovicemi, Holešovem, Valašským Meziříčím a Hranicemi na Moravě, naopak, tato činnost má stoupající tendenci.“

Po těchto protipartizánských akcích, byli partyzáni velice roztroušení, neorganizovaní a pod značným psychickým a fyzickým stresem. Proto se i část stáhla zpět na Slovensko. V prosinci 1944 se brigáda opět soustředila a reorganizovala a na konci roku měla na 1 000 příslušníků.

Jejich útoky na malé Německé odloučené jednotky nebo zásobovací kolny či útoky na železnici se každým válečným měsícem roku 1945 stupňovali. Vyvrcholili v prvním květnovým dnem roku 1945, kdy vypuklo na mnoha místech ozbrojené povstání. Samozřejmě prováděli i výzvědnou činnost o pohybu a síle německých jednotek přesouvající se na frontu. Výsledky těchto zpráv předávali pomocí vysílaček Rudé armádě. Ta je zase zásobovala shozem zásob a zbraní.

Předtím ale svou činnost vystupňoval také protivník. Ten v předposledním válečném měsíci vypálil za partyzánskou činnost nebo za napomáhání partyzánům několik domů a celých vesnic. Kde zaživa upálil a popravil několik desítek osob. K nejznámějším patří například samota Juřičkův mlýn 3. dubna 1945 (5 osob upáleno a zastřeleno, 3 partyzáni odvlečeni a zabiti později), Ploština 19. dubna 1945 (24 osob upáleno a zastřeleno), Prlov 23. dubna 1945 (18 obyvatel zastřeleno a upáleno), 2. května Vařákovy paseky (4 osoby zabiti) a další.

Němci tak na jejich aktivitu odpovídali terorem lokálního obyvatelstva, které partyzánům většinou neodmítalo pomoct, ale často bylo samotnými partyzány donuceno pomáhat. Tak to si partyzáni často opatřovali násilím potraviny od místních chudých usedlíků, ale i cigarety a alkohol.

Jídlo bylo opravdu velikým problémem. „Kde ho vzít a nekrást.“ Ukořistit něco od němců nebylo jen tak. Tak se zabavilo u chudých venkovanů, co nedali dobrovolně to se zabavilo. Sám Punťa (partyzán Miroslav Brož mladší) vzpomínal jak vesničany prosil o jídlo se zbraní v ruce. Tam kde nedali dobrovolně, pomáhal pažbou.

Občas se snažili za potraviny zaplatit nebo vydávat potvrzení o zrekvírování, za které měly býti po válce odškodněni.

Snažili se také zlikvidovat místní zrádce a konfidenty, v mnoha případech úspěšně, ale v několika případech obvinili a popravili bez soudu a rozmyslu i nevinné.

„Při přechodu hranic ze Slovenska na Moravu v katastru obce Velké Karlovice z partyzáni z brigády Jana Žižky 25. září kolem deváté hodiny dopoledne vyrabovali hájovnu. Při odvádění dobytka byli partyzáni spatřeny německou hlídkou, která povolala posily. Na místě zvané Světlá u Kolvarek byly partyzáni napadeni. Po 18 hodině byli partyzáni nuceni ustoupit zpět na Slovensko.“

„Partyzáni na počest velitele Murzin zabavili jednomu malému sedláku prase. Ten protože cítil křivdu a kvůli obavě z problémů z němců šel krádež ohlásit na četnickou stanici. (Všechny hospodářské zvířata sedláků byli evidovány a při případné porážce asistovali úředníci, ti zaevidovali váhu a z té musel sedlák odvést procentuelní podíl Německé zprávě. Za takzvanou „černou porážku“ byli velké sankce a vězení.) Partyzáni na popud Murzina udání oplatili v podobě zabití ženy sedláka a syna, navíc vypálili stavení.“

Druhý velitel brigády major Dajan Bajanovič Murzin je dodnes kontroverzní postava. Několik lidí tvrdilo, že v opilosti zabil několik nevinných lidí, své partyzány nechával rabovat a krást. Choval se i zločinně k zajatým němcům.

„Major Murzin nechal nastoupit do zástupu těsně za sebe zajaté německé vojáky a domnělé české kolaboranty. Zkoušel na nich prakticky účinnost křesadlových pistolí ukradených kdesi, snad na zámku v Holešově.“

Údajně má podíl i na smrti svého zástupce Ivana Štěpanova.

„Štěpanov zemřel 10. dubna 1945 na Černavě. O této události se mezi samotnými partyzány moc nehovořilo. Někteří tvrdili, že šlo o nešťastnou náhodu, jiní byli jiného názoru.“

Podle výpovědi samotného majora Murzina (v devadesátých letech) byli nečekaně přepadeni německými protipartizánskými jednotkami, pravděpodobně na něčí udání.  „Štěpánov byl Němci zabit, Já ho nezastřelil“.

Většina pamětníků - partyzánů se shoduje.

„ ... , kteří pro Murzina pracovali, tvrdili, že byl tvrdý ale jinak to nešlo.“

Na území Moravy vstoupila Rudá armáda v dubnu 1945 a 5. dubna dosáhla řeky Moravy. K 15. dubnu 1945 měla Rudá armáda dostatek sil na druhé straně řeky, že mohla postupovat do nitra Moravy.

Rudá armáda v té době útočila na dvou strategických směrech – Berlínském a Vídeňském, s nimiž souvisely dvě vojenské operace na našem území – Ostravsko-Moravská a Bratislavsko-Brněnská. Cílem těchto operací bylo zničení a obklíčení německých vojsk v oblasti západního Slovenska a východní Moravy oboustranným obchvatem od Ostravy a Brna, místem sevření měla být Olomouc.

Na jihovýchodní Moravě operoval 2. ukrajinský front maršála R.J. Malinovského v souvislosti s Vídeňskou operací. V rámci 2. ukrajinského frontu operovala na našem území 40. armáda generálporučíka F.F. Žmačenka a jednotky rumunských vojsk. (Byli součástí Rudé armády stejně jako Československý armádní sbor.)

Na severu našeho území operoval 4. ukrajinský front maršála A.I. Jeremenka v rámci Ostravsko-Moravské operace. Zde bojovala 1., 3. a 4. brigáda 1. Československého armádního sboru spolu s 1. Československou smíšenou leteckou divizí.

Partyzáni na Moravě tak vlastně často tvořili jakýsi předvoj útočících jednotek.

Okupační zpráva se na sklonku 1945 dubna spolu s německou armádou snažila o odvezení materiálu a zařízení pro válečnou výrobu a zničení všeho, co nebylo možno odvést nebo posloužit nepříteli – Rudé armádě. V mnoha případech destrukcím železničních tunelů a mostů zabránili právě partyzáni.

Od 1. května Zlínem počali ustupovat německé a maďarské jednotky, které se ve městě dopouštěli rabování. Německá obrana se připravovala na útok z jižního směru. Ale první průzkumné oddíly Rudé armády se objevily na předměstí Zlína odpoledne 2. května 1945 od východu.

„Při dalším postupu naše vojsko přišlo k městu Zlínu. Blížili jsme se k městu jako průzkumníci a tak jsme se brzy dostali do nepřátelských pozic. Ve městě nás Němci zpozorovali a zahájili palbu. Začali však ustupovat v domnění, že do města už vešly hlavní sily naší armády. Stříleli jsme totiž ze samopalů na různých koncích města.“ S nimi k městu dorazili partyzáni z oddílu – Ovčáček, jenž byli součástí partyzánské brigády Jana Žižky.

Němci se proto urychleně stahovali na pravý břeh řeky Dřevnice. Větší odpor kladli jen osádky několika tanků ve městě (údajně Pz.Kpfw. VI Tiger Ausf. B – Koenigstiger – Královský Tygr).

Tento den se bojů o město účastní také Náš válečník – partyzán Miroslav Brož mladší.

Druhý den 3. května 1945 byl vyčištěn od Němců zbytek města Zlína a to převážně dalšími partyzánskými oddíly brigády Jana Žižky spolu s Rumunskými vojsky. A tak 4. května 1945 nastal pro město konečně první svobodný den po šesti letech. Tento den proběhl slavnostní nástup na partyzánů brigády Jana Žižky na Masarykově náměstí ve Zlíně, jehož se účastnil také Náš válečník – náš partyzán Miroslav Brož mladší.

Okolní obce byli taktéž osvobozeny v prvních dnech května buď Partyzány či právě ozbrojenými obyvateli s partyzánskou pomocí či s pomocí Rumunských a Ruských vojsk.

Celkem padlo při osvobozování okresu Zlín v dubnu a květnu 1945 134 vojáků Rudé armády, 84 rumunských vojáků a 51 Československých občanů.

Poznámky:

Partyzáni byli Němci nazýváni bandity.

Diverzní skupina Wolfram měla šest členů velitele Josefa Otiska, Josefa Černotu, Vladimíra Řezníčka, Josefa Bierského, Roberta Matula a radistu Karla Svobodu. Úkolem skupiny bylo vytvořit partyzánské hnutí na Moravě jako protiváhu partyzánských skupin ze Sovětského svazu. Byli vysazeni z čtyřmotorového Halifaxu startujícího z Itálie v noci z 13. na 14. září 1944 u hory Slavíč v Beskydech. Po seskoku se Svoboda s vysílačkou ztratil. Posléze byl chycen gestapem a po neúspěšných výsleších byl poslán do koncentráku, kde se dočkal konce války. Na místo srazu dorazí pouze Bierský, Matula, Řezníček a Černota. Po několika dnech se spojí s velitelem Otiskem.

Poté se jim podařilo kontaktovat partyzánskou brigádu Jana Žižky. Předali 100 000 korun a požadovali použít jejich vysílačku k navázání kontaktu s Londýnem.

Dále navázali kontakt se zpravodajskou skupinou 1. ukrajinského frontu kapitána Bělavského-Niščimenka.

Avšak při jednom pokusu navázat další kontakt byl zrádcem zastřelen Bierský. Při německé proti partyzánské akci „Tetřev“ se parašutisté schovávali u Řezníčků doma na venkovské usedlosti na konci němci prohledávaného prostoru. Němci se k nim chodili ohřívat. Na zimu se přesunuli k Brnu, kde se schovávali v rodině Otiskova bratra Bohumila. Od března 1945 začali provádět záškodnické a destrukční akce. Vytvořili si malou síť spolupracovníků. U Brna tak provedli například útok na štáb 3. německé pancéřové brigády, který zničili.

Po přiblížení fronty přešli k Rusům a podařilo se jim pomocí Rudé armády dostat do Košic kde vládla Československá prozatímní vláda.

Osobní výzbroj a výstroj každého parašutisty sestávala ze samopalu Sten s 200 – 300 náboji, jedné nebo dvou pistolí se střelivem (popřípadě jedné bezhlučné pistole), dvou až tří granátů či váhově jim odpovídajícího množství plastické trhaviny Plastic-Explosive 808, obušek, dýka, kapesní lékárnička, spací pytel, náhradního prádla, hygienických a jídelních potřeb a železné dávky potravin.

Masakr v osadě Ploština a v Prlově má na svědomí německá jednotka SS Jagdkomando „Josef“, jež měla štáb v dubnu 1945 ve Vizovicích. Spadala pod SS-Jagdeinsatz Slowakei (SS stíhací skupina Slovensko), ta pod SS Jagdverband Südost (SS stíhací svaz Jihovýchod.

SS Jagdkomando „Josef“ (Einheit Josef) - velitel SS-Obersturmführer dr. W. Pawlofski (rodák z Horního Benešova, absolvent pražské Filosofické fakulty), zástupce SS-Untersturmführer ing. W. Tutter (pražský rodák, po válce ve službách Státní bezpečnosti vyslán jako agent do SRN). Dne 19. dubna 1945 se jednotka Josef podílela na masakru v osadě Ploština a 23. dubna 1945 v Prlově.

Příslušníci této SS jednotky po válce nezávisle na sobě uvedli, že SS-Standartenführer Otto Skorzeny pobýval na konci května ve Vizovicích a tuto nařídil a řídil. Byla to však lež, která je měla zbavit odpovědnosti a mohli se vymlouvat na plnění rozkazů, které dostali.

Otto Skorzeny se tak dostal na československý seznam hledaných válečných zločinců pod číslem 7372. Byl vyslechnut majorem Staňkem z 5. oddělení Hlavního štábu MNO.

„V březnu 1942 jsem pobýval v Karlových Varech. Pak jsem až 10. dubna 1945 protektorátem projel. Byl jsem v hlavním stanu Schörnerovy skupiny armád. Se Schörnerem jsem poprvé a naposledy mluvil v jídelně. Hovořili jsme o celkové situaci. Jestli se fronta udrží nebo ne. V té době jsem obdržel zprávu, že je ohrožena Vídeň, a proto jsem se tam rozjel, abych se podíval, co je s mými lidmi od stíhacího svazu [Jihovýchod] a abych je případně mohl podle možnosti vyvést. V 15 hodin jsem odjel a ve 21 hodin jsem dorazil do Vídně. Jel jsem se svým pobočníkem přes Pardubice. Můj stíhací svaz byl však již mezitím přemístěn do Kroměříže. Prošel jsem ruskou linií do svého bytu v XIX. okrsku a vrátil se zase zpět. O protektorát jsem tenkrát neměl zájem.

Na Valašsku jsem nikdy nebyl“

Ruští partyzáni co byli shozeni ze Sovětského svazu měli většinou partyzánské zkušenosti z Běloruska, Ukrajiny nebo z jiných zemí a patřičnou kázeň.

Ale uprchlí ruští váleční zajatci (a nebylo jich mezi partyzány málo) a mladí čeští lidé které vedl romantismus a touha po dobrodružství, byli často bezstarostní a nezodpovědní. Neuvědomovali si, že pokud je někdo ukrývá, riskuje život svůj a své rodiny. Nedokázali pochopit, že pokud je Němci chytí neodnese to smrtí pouze on, ale všichni co o něm něco věděli.

Původní příslušníci skupiny Jana Žižky II., kteří seskočili na Slovensku na konci srpna 1944.

Velitel, dělník Ján Ušiak (5.10.1914)

Zástupce velitele, rolník Ondrej Melek (21.12.1921)

Komisař, mládek Alexander Turský (1.1.1920)

Velitel budoucí roty, číšník Ján Segeč (29.9.1921)

Velitel budoucí roty Ján Koloděj (1.1.1922)

Velitel budoucí roty, řezník Ján Ščúr (11.2.1921)

Člen diverzní a průzkumné skupiny, obchodní příručí František Ralbovský (14.5.1916) – zastřelen partyzány pro krádeže na Slovensku 10. září 1944

Člen diverzní a průzkumné skupiny Štefan Petruš (30.1.1921)

Člen diverzní a průzkumné skupiny, dělník František Tkáč (15.6.1922)

Člen diverzní a průzkumné skupiny, pekař Jozef Michalek (12.2.1920)

Člen diverzní a průzkumné skupiny, technický úředník Martin Valaštiak (28.8.1921)

Člen diverzní a průzkumné skupiny Ján Sagan

Člen diverzní a průzkumné skupiny Pavel Kudela

Člen diverzní a průzkumné skupiny, stavební dělník Michal Dupkala (7.8.1922)

Člen diverzní a průzkumné skupiny Jozef Němec –padl v boji na Slovensku 6. února 1945

Proviantní poddůstojník Michal Masaryk (12.8.1919)

Příslušníci Rudé armády

Náčelník štábu kapitán (později major) Dajan Bajanovič Murzin

Radistka A. Timochova

Lékař J. Lapytov,

Velitel průzkumu P. Morozov

Velitel diverzní skupiny V. Kolomackij.

Plukovník Dajan Bojanovič Murzin se narodil na začátku 20 let, 20. století. Měl velké partyzánské zkušenosti z Litvy a Moldavska, které po 22. červnu 1941 obsadili Němci. Po válce major Murzin byl v nemilosti komunistického vedení a měl nařízeno zdržovat se pouze v místě bydliště. To bylo zrušeno na počátku šedesátých let.

Po roce 1989 nyní už plukovník ve výslužbě Dajan Bojanovič Murzin se stal něco jako čestným občanem naší republiky a může naší zemi bez potřebného víza navštěvit kdykoli bude chtít. Pobyt je mu částečně hrazen z rozpočtu MNO jako válečnému veteránu naší země. Několikrát se setkal z českými prezidenty Václavem Havlem a Václavem  Klausem a dostal vysoké státní vyznamenání. Pravidelně jezdí do Karlových Varů a samozřejmě na Moravu, do míst kde bojoval v roce 1944 a 1945.

Murzin se 21. leden 1945 dostal do bojového střetu s německými hlídkami. Kdy ho raněného pětice partyzánů táhla na saních z Juříčkova mlýna na seninské paseky. Minuly několik hlídek až jedna je zastavila, partyzáni okamžitě začali střílet. Hlídce však přispěchala na pomoc druhá hlídka.

Avšak k partyzánům se přidal další partyzán, přilákán střelbou. Ten střelbou odlákal pozornost Němců od pětice partyzánů s raněným velitelem a ti měli čas zmizet.

Když se jeho bojová skupina uchytila na konci září 1944 na Moravě, druhý den šla náložemi zničit nějaký transport. Jeho podřízení, chtěli nějakou dobu zůstat ukrytí. „Počkej chvíli, nebo po nás půjdou.“ On jim odvětil: „Ať vědí, že jsme tady! Ať se začnou bát!“

Dne 16. května 2005 odcestovali do vlasti váleční veteráni z Ruské federace a Ukrajiny, kteří se zúčastnili na pozvání Ministerstva obrany oslav 60. výročí ukončení 2. světové války v České republice.

Jménem válečných veteránů se rozloučil plukovník Dajan Bojanovič Murzin.

“Poděkujte všem vojákům za přijetí, kterého se nám dostalo a opravdu překrásný program, který jste nám připravili“.

Zdroje:

https://www.velkekarlovice.cz/main.php?pg=5005 

https://www.valka.cz/clanek_10384.html#ixzz0nNFu62Th

www.jurickuvmlyn.unas.cz

https://www.leskovec.cz/mlyn.htm

https://sk.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_U%C5%A1iak

https://cs.wikipedia.org/wiki/Partyz%C3%A1nsk%C3%A1_brig%C3%A1da_Jana_%C5%BDi%C5%BEky_z_Trocnova

https://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/179856#179856#ixzz0nNaG6YMh

https://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/31720/start/0

https://www.kvh.estranky.cz/fotoalbum/historicke-pohlednice-a-fotografie/pohreb-partyzanu---vizovice-1945/319

https://www.zlin.estranky.cz/clanky/p__234_le-m__234_le_-odkazy/osvobozeni-mesta-zlina-rudou-armadou.html

https://www.ub.cz/bz/bz0524w.pdf

https://www.frystak.cz/Archiv%20FL/FL2008/FL0508.pdf

https://www.i-rybak.cz/jindriska-havrlantova-2741 

www.army.cz

https://www.fronta.cz/dotaz/otto-skorzeny-a-ceskoslovensko

https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Organizatorske-zpravodajske-vysadky.htm

https://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/13418/title/Wolfram#ixzz1DmEq8NeI

https://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/127561#127561#ixzz1DmEFNfrT

^{https://www.military.cz/special_forces/cernota/cernota.htm}