2. Jízdní pluk "Sibiřský" na Sibiři II. Část – Evakuace

Poznámka autora: V textu jsou použity slovní výrazy a pravopis, používaný Československými vojáky v Rusku (počeštěné ruské výrazy, dobové výrazy v Českém jazyce a podobně).

Písmem „Italic“ se citují rozkazy a citace zúčastněných osob.    Verze 1 / 20.02.2015

      V plukovním rozkazu z 27. prosince 1919 plukovník Červinka uvedl: „Rozkaz k evakuaci byl vydán 28. září 1919 nehledě na situaci na Sibiřské frontě. 6 týdnů před pádem Omska.“   Opravdovým důvodem však byla katastrofická situace na magistrále a Ruského vojska admirála Kolčaka.

     Magistrála – Prosinec 1919

     Zhroucením fronty v říjnu 1919 a následný pád Omska v listopadu 1919 znamenal konec všem nadějím svobodného Ruska a i konec naší Československé přítomnosti v Rusku. Naše poslední jednotky byli evakuovány z Omska 8. listopadu 1919. O několik dní později 13. listopadu 1919 prchá i admirál Kolčak a 15. listopadu 1919 vstupuje do Omska regulérní bolševická vojska - Rudá armáda. (139

Na konci prosince 1919 skončila doba vlády admirála Kolčavka a moci se v jednotlivých městech ujali frakce sociálně-demokratické nebo přímo bolševistické, popřípadě různé bojové oddíly (partizánské bandy), nebo oddíly atamana Semjonova. Jenž přímo bránil Československým vojskům na Rusi v evakuaci ničením dráhy, zabavováním parovozů (lokomotiv) a neposkytováním uhlí podle úmluvy. Hrozil, že pokud nepřestaneme v odsunu, vyhodí do povětří tunely Bajkalské dráhy.

V prosinci tak 1919 již vše vrcholilo ke konečnému ústupu, před postupujícími bolševickými jednotkami. Zadní voj (Ariergard) (140 Československého vojska na Rusi se horečně připravoval k evakuaci do Vladivostoku (141.

Sice evakuace Československého vojska na Rusy byla již zahájena v létě 1919, ale nijak se neprojevovala. Spojeneckými sliby a tlachy, že je Československého vojska v Rusku stále potřeba, že nás brzo na magistrále sami spojenci brzo vystřídají a samotným nedostatkem námořních plavidel se samotná evakuace nedala uskutečnit.

Zodpovědným za provedení evakuace po magistrále do Vladivostoku bylo Technické oddělení Československého vojska na Rusy - Technod (142 a jeho dopravní (železniční) oddělení. Technod se soustřeďoval na zprovoznění Anšerských a Čermechovských uhelných dolů a dopravní oddělení strojírenská rota opravovala poškozené a vyřazené železniční vagóny teplušky. Ale hlavně se opravovaly parovozy  provozuschopné lokomotivy.

Ale největší pracovní výkon byl na Dopravní oddělení, žádán na přelomu let 1919 - 1920 po pádu Omska, kdy provozu na magistrále hrozil totální kolaps. Magistrála byla zavalena evakuačními vlaky běženců a rozpadávající se ruské sibiřské armády z Omska a dalších oblastí ohrožovanými bolševickými vojsky. Ruskou sibiřskou armádou byli na stanicích západně od Bajkalu zabírány ešalony - vagóny a parostroje - lokomotivy Československým jednotkám. Lokomotiv byl obzvlášť akutní nedostatek a každý ešalon si tu svoji chránil se zbraní v ruce. Zapůjčené se zásadně nevracely a k tomu se přidával nedostatek uhlí na Zabajkalské a Východo-Čínské dráze. Ten byl zaviněn stávkujícími horníky, kteří nedostávali po několik měsíců plat a zabíráním parostrojů jenž sloužily pro přepravu uhlí ruskou sibiřskou armádou. Tyto lokomotivy pak byli využity pro přepravu do bezpečí na východ. Všechny vlaky se tak měli zásobovat uhlím v Irkutsku.

Magistrála tak byla ucpaná vlaky, na železnicích zůstávaly opuštěné zamrzlé lokomotivy bez uhlí a vody. Často docházelo na magistrále k železničním neštěstím. Do tohoto chaosu utíkali ruští zaměstnanci železničních stanic ze stejných důvodů jako všichni ostatní (zadržovaní platu, strach z bolševiků nebo z  lupičských či bolševických  band z Tajgy, jež obzvlášť v této době byli aktivní).

Technické oddělení a celé Československého vojska na Rusy bylo tak nuceno ve vlastních řadách najít výhybkáře, posunovače, topiče a strojníky a další kvalifikované železniční zřízence.

V tomto chaosu byl spojeneckým velením v polovině listopadu 1919 vydán rozkaz zastavit ruskou dopravu na východ od Novo-Nikolajevska. Tento rozkaz začal být vykonáván od 15. prosince 1919. Nakonec velitel Československého vojska na Rusy generál Syrový byl spojeneckým velením od konce prosince pověřen řízením dopravy na magistrále. Ten vydal rozkaz o snížení počtu vagónů a ešalonů (přiděleno 7 ešalonů na pluk).

Dne 18. prosince 1919 jeden z Kolčakových generálů, generál Kappel (143 z důvodu zadržení ruských ešalonů v Krasnojarsku, vyzívá generála Syrového na souboj.

Na dodržování přednosti v dopravě doplatil i admirál Kolčak, jemuž nebylo umožněno včas odjed z Irkutska. Na konec byl Československými vojsky 4. ledna 1920 zadržen a posléze 15. ledna 19120 předán bolševisticko-demokratické vládě v Irkutsku, kde byl souzen a odsouzen k trestu smrti.

V takovém stavu a ovzduší se 2. jízdní pluk a jeho příslušníci připravovali na vánoční svátky a nový rok 1920. Pro některé to už byli šesté válečné vánoce v Rusku. Většina příslušníků byla naštvaná a zklamaná z jejich situace, kdy se podle nich na ně nejen Československá vláda v Československu vykašlala, ale i všichni spojenci.

V Krasnojarsku 23. prosince 1919 byla vydána pro potřebu velitelství vojenských těles (pluků) tato Výzvědná svodka (hlášení - raport).

„V rajonu Minusinsk podle Ruské vojenské rozvědky, jízdní hlídka rudých z Bejbuluku odešla do vesnice Verchne Verinskoje.

V rojonu Acinsky podle zpráv obyvatel do vesnice Podsosenskoje přišla banda rudých v síle asi 30 lidí a zadržela povozky, které tam byli připraveny pro Novomedvedsky kraj ( 75 verst jižně od Acinska). K likvidaci této bandy, byla z vesnice Mazerenskoje ( 35 verst jižně od Acinska) vyslán ruský vládní oddíl.“

Další vojenské svodky a hlášení o výskytu povstaleckých (bolševických) a lupičských band, vydávané denně, byli podobné.

Velení Československého vojska na Rusy v čele s generálem Syrovým vydalo 21. prosince 1919 pro 3. střeleckou divizi a jemu podřízený 2. jezdecký pluk tento rozkaz. „Veliteli 3. divize s 2. Jezdeckým plukem a Lotyšským plukem po průjezdu 2. divize, přemístit se na účastek Verchně-Udinsk-Karymskaja. S odprávkou nebojových částí a 1. Jezdeckého pluku začít ihned.“

Ve specifikacích k tomuto rozkazu se dále píše „Ešalony 2. Jezdeckého pluku: Štáb pluku a jeden divizion odjedou do Čity, druhý divizion na stanici Karynskaja.“ (144

(„Ešalony 1. Jezdeckého pluku: Štáb pluku a jeden divizion odjedou do Verchně-Udinska, druhý divizion do Petrovského závodu.“)

Štáb 3. střelecké divize je v prosinci 1919 umístěn v Krasnojarsku, tento rozkaz číslo 0194 štáb 3. střelecké divize zveřejnil až o tři dny později 24. prosince 1919.

Celkově se v něm hovořilo o plánu evakuace Československého vojska na Rusy, kdy 1. střelecká divize odjede do Vladivostoku. 2. střelecká divize obsadí magistrálu od stanice Mingatay (asi 200 verst západně od Irkutska) přes Bajkalské tunely až po Verchně Udinsk nalézající se asi 100 verst od východně Bajkalu. A 3. střelecké divize měla posečkat na místě a začít se stahovat až po stažení 2. střelecké divize a jejím obsazením nového úseku. Pak se měla přesunout přes 2. střeleckou divizi až za Bajkal od Verchně Udinsk po stanici Karymskaja. Její zadní voj měl tvořit 11. a 12. střelecký pluk s broněvniky (obrněné vlaky) „Úderník a Spasitel“. Křídelní zabezpečení měl zabezpečovat 2. jízdní pluk.

Štáb 3. střelecké divize v Krasnojarsku vyhotovil schéma rozmístění pluků 3. střelecké divize na stanicích od Verchne Udinsk - Karymskaja. Schéma bylo zveřejněno taktéž 24. prosince 1919. Bohužel toto schéma bylo víc než předčasné, než se tam všechny pluky 3. střelecké divize dostanou uplyne několik měsíců a místem nakonec jen projedou. Součástí rozkazu byl i rozkaz pro ostatní dvě divize. (145   

Dne 25. prosince 1919 vypuklo v Irkutsku sociálně-demokratické povstání Politického centra. K povstání se připojilo i několik pluků admirála Kolčaka. K povstalcům se přidali i 2 sotně a obrněný vlak vojsk atamana Semjonova (146. Toto povstání na počátku roku 1920 obsadilo celý Irkutsk a svrhlo celou Kolčakovu vládu, jež zde byla po evakuaci Omska umístěna. Toto revoluční povstání, chtělo svrhnout diktaturu admirála Kolčaka, nastolit sociálně demokratický režim a vyjednávat s bolševickou Moskvou. Revoluční povstání však značně stěžovalo již tak těžkou situaci Československého sboru na Rusi.                           

Štáb Československého vojska na Rusy za této situace vydal dne 28. prosince 1919 operační svodku a následně rozkazy ohledně evakuace Krasnojarska a dalšího postupu na magistrále. Prakticky pravdivě zhrnuje situaci na magistrále posledních dnů roku 1919.

„Vojska revoluční armády v noci na 25. prosince 1919, bez boje a výstřelu zmocnily se Irkutska, nádraží, vojenského pumktu (vojenských skladišť) a gorodku (městečko) Innokentěvske, při čemž k nim přešly dvě sotně a obrněnec Semjonovských vojsk. Do dnešního dne oba tábora stojí proti sobě a ani jeden ani druhý nemohou se rozhodnouti pro vážné řešení. V rajóně Nižně Udinsk - Sludánka provedeny místní převraty. Vláda přešla k eserům, kteří navazují styky s bolševickými bandami podél magistrály.

V Krasnojarsku před týdnem proveden úplně klidně převrat. Chování nové vlády vůči nám úplně korektní. V Kaňsku také převrat. Tasjejevský a Minusinský front nápadně se blíží k magistrále. Kravčenko a Ščetinkin širokým frontem berou útokem Mariinsk, Ačinsk - Kemčug při čemž pravé křídlo bezpečně chrání v před vyšinutý jízdní oddíl (3 000 lidí), který již stojí 20 verst jižně od Krasnojarska. Evakuaci československých vojsk brzdí nedostatek uhlí. Dnes vyjel z Černorjrčinské na východ poslední československý ešalon. Polské části postupně obsazují námi opuštěné stanice.

Dne 27. prosince 1919 byla fronta u rozjezdu Antibesskij (západně Mariinska). V Acinsku stal se dnes výbuch dynamitu a artilerijské munice, při čemž se převrátily čtyři parostroje, stanice hoří. Jsou mrtví a raněný.

Pomocný vlak s Krasnojarska vyjede.

Situace u Semjonova: podle zdělení Čechoštábu, Semjonov chce míti s námi co nejsrdečnější poměry, chce pomáhati nejrychlejší odpravce našich ešalonů, dává voziti pro nás uhlí, za které platí svým zlatem. Tak to stojí v oficiální nótě, ale co přikazuje svým orgánům ve své straně, o tom není zpráv. Semjonov byl jmenován týlovým velitelem Zabajkalí až po Baterejnaja II.

Rada spojeneckých vojenských zástupců na poradě 27. prosince  předává, dovoz i správu magistrály a telegrafů na účastku Krasnojarsk - Mysovaja  předává do rukou českého velení a potom druhým spojeneckým vojskům, která smění vojska podle vrchního spojeneckého velení. Kromě toho vojska budou míti dohled na trati po obou stranách, na vzdálenost kterou uznají za vhodnou pro jejich ochranu a uplatní svých rozkazů a neutrality. V Krasnojarsku a Irkutsku se tato zóna rozšiřuje i na rajón nádraží. Spojenecká vojsko budou mýt právo sama řídit dopravu ešalonů.

Následkem toho velení nařizuje:

1. Nedopouštět obsazování poloosy odjíždějící železnice ani vládními ani revolučními vojsky na úseku Krasnojarsak - Mysovaja.

2. Veškerá doprava děje se pod dohledem a svolením Československých Orgánů.

3. Nedopustiti sesazování či zaměňování zaměstnanců dráhy, uhelných dolů. Případné změny opět napravit.

4. Velitelům Československých. Částí podporovati Československé Železniční orgány.

5. Tato nařízení mají platnost po dobu přepravy Krasnojarsk - Mysovaja.

Na Štábu Československých vojsk major Všetička (147 a major Hrabčík.”
 

     2. jízdní pluk  – 30. Prosinec 1919 – začátek ledna 1920

Velitel pluku plukovník Červinka na stanici Kljukvennaja kde byl umístěn štáb 2. jízdního pluku, podle rozkazu velitelství Československého vojska na Rusi z konce prosince 1919 vydal operační nařízení dne 30. prosince 1919. Obsahoval všeobecné nařízení a informace pro evakuaci jednotek jemu podřízených a nařízení podle něhož se sestavili ešalony 2. jízdního pluku k evakuaci - dočasně do Zabajkalí.

„Nařízeno bylo velitelům ešalonům ukončit formování ešalonů do 5. ledna 1920. Plukovnímu hospodáři bylo nařízeno zásobiti každý ešalon potravinami na dva měsíce a každému veliteli ešalonu vyplatiti 10 000 rublů.

Správci zbroje bylo nařízeno rozdělit a vydat veškerou munici ze zásob pluku.

Každý obdrží vagón uhlí a dřeva (zároveň je nařízeno s tímto přísně šetřiti).”

Na stanici Kljukvennaja byl umístěn štáb pluku s podpůrnými jednotkami pluku a 1. a 2. eskadrona. Na stanici Kamarčaga byl umístěn II. division s 3. a 4. eskadronou. 

  4. – 5. Leden 1920  Po několika dnech bylo ukončeno sestavení ešalonů 2. jízdního pluku a čekalo se jen na parovozy (lokomotivy). Bylo sestaveno následující železniční pořadí. (148

Stanice Kljukvennaja

I. ešalon               záložní eskadrona a plukovní sklady – kornet Tomek 

II. ešalon             1. eskadrona – rotmistr Marel 

III. ešalon            štáb I. divizionu a kulometná eskadrona – rotmistr Alexandr 

IV. ešalon            2. eskadrona – rotmistr Charvát 

V. ešalon             štáb pluku a oddíl spojení – kornet Kužela

VI. ešalon            vozatajské oddělení – rotmistr Benáček 

Stanice Kamarčaga

VII. ešalon           3. eskadrona – rotmistr Koutňák

VIII. ešalon         štáb II. divizionu a hudební oddělení – Major Hrček

IX. ešalon            4. eskadrona – rotmistr Knap

Dne 4. ledna 1920 se v Irkutsku po týdnu bojů, zmocnily vlády sociálně-demokratické revoluční síly, takzvané Politický střed či Politické centrum. Admirál Kolčak se tak ten samý den na nátlak vzdal vlády a předal veškerou svou moc generálu Děnikin (149. Ten pověřil vrchním velením jeho vojsk na západ od Bajkalu kozáckého atamana Semjonova.

Dne 5. ledna 1920 se ke Krasnojarsku přiblížily jednotky sibiřské armády generála Kapella a pokoušeli se převzít vládu od místní bolševicko - demokratické vlády, avšak neúspěšně. Poté ustoupili dál na východ. Ve městě už byli také přítomni bolševičtí partizánští velitelé Kravčenko a Ščetinko se svými oddíly (asi 2 000 mužů).

Toho dne dochází také k převratům v Kansku a dalších městech až po Irkutsk.

  6. ledna 1920 se přímo v Kansku střetávají bolševistické partizánské oddíly s našimi evakuujícími Československými vojsky.

Podle nařízení se jednotlivé ešalony mají zásobovati uhlím ve stanice Čeremohovo. Kde mají obdržet 3 - 5 vagónů uhlí.

V Iljanské stanici se vyskytli případy nakažení skvrnitým tyfem a neštovicemi. Zdravotní náčelník 3. střelecké divize Dr. Šrámek (150 zakazuje vstup do vesnice Iljanske a nezdržovat se zbytečně na stanici. Na to je vydán zákaz přijímání příslušníků ustupující sibiřské armády do československých ešalonů „jest značně rozšířen typhos ve všech svých formách“.

  7. ledna 1920 je zrušena bojová operační skupina v Mansko-Kanské oblasti. Plukovník Červinka (velitel skupiny), poručík František Hrdlička (náčelníka štábu skupiny) a ostatní co měli nějaké zařazení či povinnosti v Mansko-Kanská skupině spojeneckých vojsk, jsou zproštěni služebních povinností z důvodu likvidace této bojové skupiny. V denním rozkazu č. 6. je uveřejněno poděkování plukovníka Červinky příslušníkům 2. jízdního pluku za jejich práci v rušené Mansko-Kanské skupině z důvodu evakuace do vlasti.

Přední části bolševické Rudé armády 7. ledna 1920 po krátkém boji, s ustupující ruskou sibiřskou armádou obsadily stanice Zykovo a Voznesemskoje, vzdálené 15 až 25 verst jihovýchodně od Krasnojarska.

  8. ledna 1920 proběhl telefonní rozhovor, po přímém spojení plukovníka Červinky a velitele 12. střeleckého pluku majora Palackého na stanici Kljukvennaja, se  štábem 3. střelecké divize - majorem Kvapilem (151, umístěný ve stanici Iljanské.

Z rozhovoru je zřejmé, že štáb Československého vojska na Rusi i štáb 3. střelecké divize si neuvědomovalo, závažnost situace a podceňovalo rychlost a sílu bolševické armády - Rudé armády. Na druhé straně je však třeba říci, že nedostatek parostrojů, uhlí, maziva a odborného personálu v krutých mrazech sibiřské zimy by dělalo veliké problémy i bez občanské války.

Major Palacký (152 hovoří o devíti polských ešalonech zajatých Rudou armádou (jednotkami 267., 270. a 300. sovětského pluku) několik verst východně od Krasnojarska u stanice Minino. Ostatní jednotky Poláků si chtělo, ústup na východ a zaslání parostrojů vymoct třeba i zbraněmi. Major Palacký spolu s plukovníkem Červinkou několikrát žádali o parovozy, aby mohli evakuovat stanici Kljukvennaja. Na té stojí 19 ešalonů a mezi stanicemi Kljukvennaja - Filimonovo dalších 15 ešalonů bez parovozů. Jde o ešalony 2. jízdního pluku, 12. střeleckého pluku a několika dalších částí.

Major Kvapil náčelník štábu 3. střelecké divize nabádá k chladnokrevnosti, k neutralitě a slibuje:

„Jako poslední naděje se nám doporučuje chladnokrevnost, což odporučuji i Tobě. Učiníme vše co bude možné, Ty pak pánům Polákům vysvětli, že tam kde nic není ani smrt nebere. Vím ale také, že jest nanejvýš nežádoucí nenechat se znervózňovat ultimativními žádostmi Poláků, kteří mají parovozy a uhlí a mohou tedy jet. My sice uhlí máme taky, ale nemáme parovozy pro každý ešalon.“

Dále vysvětluje, že o poklidné evakuaci zatím nemůže býti řeči, díky atamanu Semenov jež nepouští ešalony kolem Bajkalu dál na východ. Dožaduje se za propuštění vagóny a parovozy.

„A dokonce někteří velitelé Semenovských oddílů raportují do Čity, že jsme prý příliš drzý a bylo by prý záhodno nás skropit kulomety.“

Kozácký ataman Semenov by rád použil naše vojsko (všechno spojenecké vojsko), v boji proti Rudé armádě. Zatím svoje oddíly používá k ochraně magistrály na západním břehu Bajkalu, terorizování obyvatel a spojeneckých armád. Zadržoval vagóny a lokomotivy a později vyhrožoval vyhozením bajkalských železničních tunelů do povětří, aby nás zadržel na východním břehu Bajkalu.

Československé vojsko na Rusi bylo tedy sevřeno mezi dvěma ohni a z domoviny mělo nařízeno, zachovávat přísnou neutralitu.

Tento den se do bojového kontaktu s bolševiky dostávají 2. jízdní pluk a 12. střelecký pluk, ale nepřítele spatří i oba broněvniky „Úderník a Spasitel“. 

Odpoledne dne 8. ledna 1920 Rudá armáda obsazuje Krasnojarsk.

9. ledna 1920 v plukovním rozkazu 2. jízdního pluku číslo 8 ze dne 9. ledna 1920 dává plukovník Červinka příkaz zhotoviti přepravní bedny na zbraně dle předem určených velikostí jež obdrželi ze štábu Československých vojsk na Rusi předpokládanou lodní přepravu do vlasti. Pokud však nějaké přepravní bedny na zbraně byli zhotoveny stejně jako ostatní nepotřebné vybavení nebo rozměrné vybavení jsou o několik dní později zničeny, pro akutní nedostatek přepravních kapacit. Je vidět že vrchní velení si neuvědomovalo vážnost situace zadního voje.

Toho to dne začíná obsazování bajkalských tunelů Československými pluky. Dochází k bojovým střetům s jednotkami atamana Semjonova, ti pod tlakem ustupují. 

Zpráva plukovníka Červinky štábu 3. střelecké divize umístěné ve stanici Iljanske 9. ledna 1920. Hovoří o postupu Rudé armády a možnosti, že později už nebude možnost ustupovat.

„Přední regulérní sovětská vojska, zaňaly včera 8. ledna 1920 vesnici Kuskunsko (18 verst severozápadně od stanice Kamarčagy). Poslední části odstupující ruské armády prošly dnes stanicí Kljukvennou.

Všechny Vaše sliby ohledně parostrojů zůstávají pouze slovy. Ešalony, kterým se podařilo přejeti Kansk, cítí se úplně bezpečnými a drží svoje parostroje pod parou u svých ešalonů.

Nikdo si bohužel nemůže vzíti na svědomí to, co se zítra může státi. Prohlašuji, že nacházející se zde naše síly rovnají se nule, proti síle která se blíží. Vyjednávání nepovede rozhodně k žádnému výsledku a není to též naší věcí. Budeme-li zataženi do boje, pak ztratíme všechen majetek i náladu.

Sedíme v ešalonech a marně očekáváme Vaše parostroje. Jest nevyhnutelná více koncentrovanější pozice pravidelného arriergardu, který bude mýti svoji frontu, za který se stáhnou všechny ešalony odstupující našich částí.

Budeme li stát, tak jak nyní stojíme, počnou nás počínaje pozítřkem, postupně odřezávati tak jako Poláky a to bude počátek rozpadu naší armády.

Ručím za to, že toto vše se stane, nebude-li do zítřka do večera evakuován úsek Kljukvennaja – Kansk.

Upozorňuje Vás, že to samé jsem hlásil už včera.

Navrhuji, aby se vešlo ve spojení s odstupujícími ruskými vojsky ve spojení.

Nebude-li vše tak vyplněno, jak bylo uvedeno v mém hlášení, budou všechny Vaše příkazy zbytečné.“ „Plukovník Červinka“

10. Ledna 1920 zadní voj tehdy Polská 5. střelecká divize (5 Dywizja Strzelców Polskich) s velitelem všech polských jednotek na Sibiři plukovníkem Walerian Czuma se 10. ledna 1920 vzdává na stanici Balaj (Balay) (asi 25 verst východně od stanice Kljukvennaja) postupují regulérní části bolševické armády Rudé armádě(153.

Konečně 10. ledna 1920 přichází odpověď na žádosti plukovníka Červinky a majora Palackého velitele 12. střeleckého pluku o urychlenou evakuaci. Bohužel v odpovědi se hovoří pouze o vzniklé situaci a vyjmenovává co všechno nejde.

Ve zprávě se také hovoří o Polácích.

„Z technicko-dopravních důvodů nelze dopustiti lenty, ta by měla za následek, že zůstanou nepohyblivé jak naše tak polské ešalony.

Nemáme vlastních vojáků, abychom je torgovali, za nějaké Polákům potřebné ešalony. Divím se, že Poláci si svoji sestavu ešalonů nezkrátili již dříve, tím by mohli sobě i nám dříve ulehčiti evakuaci.

Poláci nechť vydají svoje vlaky s rodinami a nemocnými do svého avantgardu.

Upozorňuji, že pořadí všech spojeneckých ešalonů je určeno generálem Janinem (154.“

  11. ledna 1920 dopoledne na stanici Balaj (Balay) navázal velitel 12. střeleckého pluku major Palacký parlamentářský styk s Rudou armádou. Bylo ujednáno příměří jež trvalo do 11. ledna 1920 16 hodiny. Z důvodu nesplnitelných podmínek ze strany bolševiků (byli zpychlí úspěchem nad Poláky i Kolčakovou armádou – žádali odevzdati zbraně a odejít do zajetí) bylo obnoveno nepřátelství. Skončila tak doba Československé neutrality. Po uplynutí doby příměří, vstoupil v platnost rozkaz velitele Československých vojsk generála Syrového: „Zbraně za žádnou cenu nevydávati. Při odchodu křížiti trať, vyhazovati mosty a dělati zátarasy z vagónů.“

Pravděpodobně během 11. a 12. ledna 1920 podařilo se 12. střeleckému pluku a části 2. jízdnímu pluku dostat do Kanska a dál asi na 20 verst vzdálenou stanici Iljanskaja. Kde v této stanici bylo veliké parovozové (lokomotivové) depo Iljanskaja.

Pro evakuaci ze stanice Kljukvennaja 12. střelecký pluk použil pouze tři ešalony, všechno nepotřebné a méně cenné vybavení se vyházelo či zničilo.

  13. ledna 1920 ráno opustil poslední ešalon s 12. střeleckým plukem  stanici Kljukvennaja. Předchozí den opustil stanici Kljukvennaja i poslední ešalon 2. jízdního pluku. Bohužel na část 2. jízdního pluku nezbyli parovozy. Tak museli některé eskadrony 2. jízdního pluku opustiti ešaloní teplušky, vše potřebné naložit na koně a sáně a vydat se na cestu na východ do Vladivostoku koňmo. Cestu si na koních a saních razili většinou po stranách magistrály nejprve do Kanska a následně do stanice Iljanskaja. Kde očekávají, že jim budou přiděleny nové ešalony s parovozem a budou moc pokračovat v „Normální“ evakuaci.

V lednu 1920 v době největších Sibiřských mrazů, teplota klesala v noci pouze na - 20°C.

Spolu s posledním ešalonem 12. střeleckého pluku opouští stanici Kljukvennaja i obrněné vlaky „Úderník a Spasitel“.  Jsou tak posledními části Ariergardu - Zadního voje Československého vojska na Rusi.

Ve chvíli kdy se vytratili ze stanice Kljukvennaja poslední ešalony a jezdci 2. jízdního pluku, objevila se Rudá armáda. Jezdcům 2. jízdního pluku byla stanice Kljukvennaja domovem více jak půl roku.

I ty části 2. jízdního pluku kterým se podařilo odjet po železnici ze stanice Kljukvennaja do stanice Iljanskaja, neměli vyhráno. Záložní eskadrona 2. jízdního pluku, která od 12. ledna 1920 pobývala na stanici Iljanskaja, se 13. ledna 1919 také vydává koňmo na cestu do Irkutska. Záložní eskadroně velí  kornet Vilém Pistorius, pod jeho velení  je přidělen správce zbroje podporučík Brož.  

Hospodář pluku Kapitán Dostál dne 13. ledna 1920 napsal veliteli pluku plukovníku Červenkovi toto hlášení.

„Ve smyslu Tvého nařízení vyslán s kornetem Pistoriusem a jemu přiděleným d. z. Rihakem 60 jezdců, 2 zajatci, 60 osedlaných koní, 1 kůň s polní kuchyní na saních.

Jemu vydáno: soli 5p a 20p, čaje 3p, konzerv 8 beden po 72 kusech, chleba 50p, sípu 1 bednička (2) se 2 klici. Cukru vzala sebou 3. eskadrona 1 pytel, 4. eskadrona 1 pytel, kulometná eskadrona 1 pytel, pro 1. eskadronu od oddílu spojení 1 pytel, 50 ovsa a 40 sena. (1p – 1 pud – 16, 379 kg)

Plukovní lékař vyslal z.s. Martínka s obvazy a medikamenty s jedním koněm a saněmi.

Kapitán Ferbr vyjel se strážmistrem vet. s. Vajdikem s medikamenty.

Plukovní fotograf s fotografickýmimi potřebami a s 1 koněm a saněmi.

Oddílu přidělen správní podporučík Brož, který veze od štábu divize dopis označený “důvěrně” a vyplaceno je mu 100 000 rublů na běžné vydání a jeden soubor ke kulometu “Kolta”.

Ešalon záložní eskadrony, ešalon štábu pluku a ešalon 3. eskadrony nalézají se v 17:25 na stanici Iljanskaja. Pro ně připraveny tři parovozy a po ukončení jejich oprav budou vyslány dale na východ.

Vše v pořádku plukovní hozpodář kapitán Dostál“

  14. Ledna 1920 operační oddělení štábu 3. pěší divize ve stanici Ilanskaja vydalo plukovníku Červinkovi nový rozkaz týkající se doby evakuace.

„Veliteli 2. Jízdního pluku

Velitel divize přikázal zůstati na stanice Ilanské, až do počátku odjezdu 11. pluku za účelem zabezpečení odjezdu ešalonů. Veliteli 11. pluku dává se současně rozkaz přetáhnout prázdné ešalony 9. pluku z Kanska do Ilanské pro Vám svěřený pluk, který odjede současně s 11. plukem do Tajšetu.

Tím pozměňuje se rozkaz číslo 0209op. Rozkaz k zajištění rajonu řeky Birjusy svěřený Vám plukem zůstává v platnosti.

Náčelní štábu plukovník Kvapil“

Plukovník Červinka byl v nezávidnohodné situaci. Měl k dispozici jen část pluku, bojové ešalony byli „Někde“ na cestě „Koňmo“, jako křídelní zajištění posledními části Ariergardu (v této pozici se nacházel i jeden prapor 12. střeleckého pluku a obrněné vlaky „Úderník a Spasitel“).

Nebylo jisté jestli vůbec dorazí, zda je nezajmou či nepobijou bolševici nebo někde Nezamrznou. A když dorazí, tak v jakém stavu?

  15. Leden 1920 operační oddělení 3. střelecké divize ve stanici Ilanskaja vydalo plukovníku Červinkovi doplňující a zdůrazňující rozkaz číslo 284 týkající se evakuace. „ Veliteli 2. Jízdního pluku / Kopie veliteli 11. pluku.

Vzhledem k všeobecné situaci, kategoricky přikazuji, Vám zadržeti se Vám svěřeným plukem ve stanici Ingašskoje, kde vyčkati až do příjezdu ariergardu. Vaše úloha je chrániti po obou stranách trati pěchotní ariergardní části, s kterými současně načíti odchod až na linii řeky Birjusi, po celou dobu býti s nimi ve stálém spojení.

Velitel 3. střelecké divize plukovník Prchala, Náčelník štábu major Kvapil, Náčelník operačního oddělení major Lička (155“.

Plukovník Červinka tedy neposlechl rozkaz svého nadřízeného velitele 3. střelecké divize plukovníka Prchalu a části pluku nařídil pokračovat v evakuaci.

Dalším rozkazem číslo 283 poslaným později 15. ledna 1920 ze stanice Ilanskaja, je velitel 11. střeleckého pluku major Zmek (156 velitelem 3. střelecké divize plukovníkem Prchala jmenován velitelem všech Ariergardních částí - Zadního voje.

„Veliteli 11. pluku majoru Zmekovi, kopie veliteli 9., 10. a 2. jízdního pluku

Naznačuji Vás velitelem všech našich momentálně v ariergardu nacházejících se částí, do dosažení této skupiny linie  řeky Birjusy, kde obdržíte další rozkazy.

Současně dal jsem veliteli 2. Jízdního pluku rozkaz, zadržeti se s jeho plukem v Ingašskoje až do příjezdu ariergardu, s úkolem chrániti až do dosažení ariergardu řeky Birjusi, po obou stranách tratě pěchotní ariergardní části. Je též povinen udržovati s Vámi stálé spojení. Velitel“.

Odpoledne či na večer 15. ledna 1920 vydal štáb 3. střelecké divize, veliteli 2. jízdního pluku plukovníku Červinkovi nový rozkaz jež se mění jeho stávající rozkazy. „Velitel divize přikázal dnes nastoupiti další pochod se svěřenou částí. Vám plukovníku Červinku zrušují se večer rozkazy týkající se Vašeho přidělení k železničnímu ariergardu. Náčelník štábu major Kvapil“

Pravděpodobně velení 3. střelecké divize usoudilo, že Pokud ho nedokážou od cesty odradit, tak ho na cestu pošlou.

  16. ledna 1920 se většina ešalonů soustředí během  ve stanici Iljanskaja. Jež je vzdálena asi 20 verst od Kanska.

Před stanicí jsou umístěny broněvníky (pancéřový vlak) a ešalon s praporem pěchoty 3. střelecké divize. Jednotlivé prapory pluků 3. střelecké divize se střídají na tomto postu. Většinou jsou to prapory od 11. a 12. střeleckého pluku.

Okolo magistrály táhnou roztroušeně zbytky armády admirála Kolčaka, pod velením generála Kappela (všeobecně se těmto vojákům přezdívá Kappelovci) na saních, koních či pěšky. Útrpný byl pohled na nemocné či zraněné vojáky, ženy a děti jež se na každé stanici snažili a prosili o místo v ešalonu před bolševiky.

V této době všechny města a městečka už měli své revoluční výbory, kde vládli demokraté nebo bolševici popřípadě vládli dohromady. Pochodující Kappelovská armáda, jež táhla kolem magistrály si buď cestu kolem měst a stanic musela probojovat nebo ze široka tuto revoluční městkou armádu obcházet. Místy to bylo dramatické, místy úsměvné. Jako v Nížně Udinsku kolem 25. ledna 1920. Všude přítomní bolševičtí, zbolševizovaní vojáci a revolucionáři, začali mít strach před právě přicházející sibiřskou armádou – Kappelovců. Čeští vojáci je ještě strašili historkami o krutosti Kappelovců, co udělají s tím koho chytnou se zbraní. No a po zuby ozbrojení bolševičtí revolucionáři na radu Čechoslováků složili zbraně na hromadu uprostřed nádraží. Vojsko Kappelovců se klidu v městě ubytovalo a následný den pokračovalo v cestě.

  17. Ledna 1920 ze stanice Tinskaja píše plukovník Červinka štábu 3. střelecké divize

„Stanice Tinskaja 17. ledna 1920. Hlásím že rozkaz č. 284 ze dne 15. ledna je pro mne v nejbližší době nevyplnitelný. Neboť odstupující náš ariergard jede v ešalonech a unavení koně posledním ešalonům nestačí. Odjedou-li poslední ešalony, zůstane pluk úplně bez stravy a obroku, poněvadž obou voziti sebou nemohu.

Velitel pluku 2. Jízdního plukovník Červinka“

Jako odpověď 17. ledna 1920 opětovně přikazuje velitel 3. střelecké divize plukovník Prchala ze stanice Tajšet plukovníku Červinkovi, zůstat na místě a vyčkat příjezdu ariergardu.

„Veliteli 2. Jízdního pluku plukovníku Červinkovi

Naposledy Vám kategoricky přikazuji, zůstati na místě Vaší stojánky, do příjezdu ariergardu majora Zmeka a pak současně sním odcházet na východ, jak dříve Vám přikázáno. Upozorňuji Vás, že nesplněním tohoto rozkazu, ponesete všechny z toho plnoucí konsekvence.  Velitel 3. střelecké divize plukovník Prchala“

Většina 2. jízdního pluku se stále pohybuje po vlastní ose tedy v jejich případech na koních. Podél magistrály nebo několik verst bokem, avšak stále podél ní na jihovýchod do Irkutsku. V patách jim jsou partizánské bolševistické oddíly, které jsou mimo jiné všude kolem nebo regulérní armáda - Rudá armáda.

Protože jedoucí ešalony 11. střeleckého pluku jsou rychlejší než koně, plukovník Červinka se svými částmi nedbá příkazů nadřízených a pokračuje v evakuaci podle možností koní a lidí. Nečeká na ešalony zadního voje a jede na před. Ešalony zadního voje ho stejně nakonec vždy předjedou. Aniž dbají na jeho možnosti pohybu. Tak vždy bohužel zůstanou některé části jednotek vždy v Obklíčení. Za nimi Rudá armáda okolo nich bolševistické bandy, které více loupí než si hledí revolučního boje.

  18. ledna 1920  ze stanice Jurty žádá velitelství 3. střelecké divize plukovník Červinka ešalony s parovozy a vysvětluje svůj postoj.

„Rozkaz č. 284 se dosud splňuje. Rozkaz poslední č.317 nemohu vyplnit tak jak je přikázáno, neboť ariergard jede v ešalonech a já na koních. Poslední ešalony rozhodně nedohoním. Neboť musím někde přenocovati, někde se stravovati, což má pěchota výše ušetřeno, neboť jede v ešalonech. Žádám v změnu rozkazu č.317 v tom smyslu, aby pluk byl poslán do Tajšejtu. Tam aby byli připraveny 3 ešalony se stálými dobrými parovozy a tehdy nechť pluk jede kam bude nařízeno. Jinak jest pluk za dva dny neschopný, nejen k boji, ale též k pochodu. Žádám okamžitou odpověď, jinak pluk sám pojede do Tajšejtu.

Předáno osobně majoru Líčko v 13 hodin ve stanice Jurty.“

Odpoledne pro velitelství 3. střelecké divize plukovník Červinka píše doplňující zprávu.

„Lidé i koně dlouhou jízdou, rozvědkou do okolí čel. dráhy vysíleni. Strava nedostatečná, teplá strava zřídka, obroku není. Vesnice kde se nocuje odstupujícími ruskými vojsky, úplně vydrancovány, ve vesnicích všechny druhy tyfu, neštovic a jiných nakažlivých nemocí. Prádlo neměněno 10 dní a jiné není, válenky z polovice zničeny, v ohledu čistoty těžkosti.

Za několik dnů bude za těchto poměrů pluk úplně neschopní k boji, to je koně budou zničení a vojáci nemocní a otrhaní.

Vzhledem k těmto poměrům vyjíždím s plukem do Tajšejtu, kde budu podrobně hlásiti. Potřebuji 3 ešalony.

Velitel pluku plukovník Červinka“

Tímto dnem se opět nařízením snížily počty vagónů v ešalonu na 80 os. Důvodem je stále větší nedostatek parovozů a uhlí. Při větším počtu vagónů v ešalonu, je totiž třeba i několik parovozů.

  19. ledna 1920 večer dorazila kolona I. divizionu unavených koní a mužů pod velením majora Biliny do stanice Tajšet. Kde se nacházel i štáb pluku s plukovníkem Červinkou.

  Druhý den plukovník Červinka posílá na štáb 3. střelecké divize do stanice Nižně Udinsk hlášení o stavu pluku.

„Stanice Tajšet 20. ledna 1920. V doplnění včerejšího telegramu hlásím, že bojová část pluku jest úplně bez prádla, válenky (boty) z polovice zničeny, skoro všichni dobrovolci mají vši, sebrané ve vesnicích, kde procházela odstupující ruská armáda. Dosud bylo odpraveno 20 nemocných do nemocnic, nichž je vetší část podezřelá z neštovic i tyfu. Teprve zde v Tajšetu je stravování dostatečné. Vesnicemi kde pluk projížděl a nocoval jsou vesměs zamořeny všemi druhy tyfu a neštovicemi. Na základě čehož prosím všechny ešalony koncentrovati v týlu, aby byla dána možnost pluk organizovat a vše potřebné doplnit.

Velitel 2. Jízdního pluku plukovník Červinka“

Bohužel přílivem uprchlíků z Omska a jiných měst obsazených bolševiky je okolí magistrály zaplaveno uprchlíky a raněnými vojáky sibiřské armády. Mezi těmito lidmi se ve velkém objevuje tyfus skvrnitý a další závažné nakažlivé nemoci.

Hospodář pluku kapitán Dostál i s plukovními sklady 2. jízdního pluku byl na stanici v Nižně Udinsk. Jestli byl od pluku odpraven včas ešalon s plukovními sklady nebo hospodář pluku kapitán Dostál vše potřebné naložil na saně a dostal se do Nižně Udinsk koňmo, tak jako vypravil záložní eskadronu není jasné. Pravděpodobně byl od pluku odpraven včas ešalon s hospodářem pluku a malé části plukovního majetku.
 

  21. ledna 1920, zpráva velitele 2. jízdního pluku pro velení 3. střelecké divize ve stanici Něžně Udinsk, pro náčelníka štábu Československých vojsk v Irkutsku.  Podrobná zpráva plukovníka Červinky se telegraficky předávala po celé linii evakuujících se vojsk na západním pobřeží Bajkalu. Naprosto pravdivě vypovídá o stavu pluku a situaci na magistrále v zimě roku 1920.

Stanice Razgan 21. ledna 1920, po linii  Nižně Udinsk – Tuluň – Irkutsk.

1) Na rozkaz velitele účastku byl pluk nucen opustiti 6 ešalonů a pouze 3 ešalony byly naloženy nejdražším a nejpotřebnějším majetkem a odpraveny ze stanice Klukvanaja na východ, vše ostatní bylo z nedostatku parostrojů ponecháno na místě a zničeno.

2) Pluk nastoupil součastně s částmi arriergardu pochod koňmo a forsírovanými pochody dojel až do Tašetu. Následky pochodu jsou následující: Teplé stravy skoro vůbec nebylo, obrok jen někdy, voják kromě koně a zbraně nevzal ničeho sebou, jest bez prádla, mýdla, cukru, čaje, tabáku. Deset procent koní bylo úplně zničeno a z části zastřeleno, z části prodáno, druhých 10 procent je prozatím úplně neschopných k službě a zbytek koní potřebuje delší oddych. Rozšíření nakažlivých nemocí velké, voják se nemá čím umyti, do čeho se převléknuti a nocuje se ve vesnicích zamořených všemi druhy tyfu, neštovic a jiných nakažlivých nemocí.

3) V Tajšetě obdržel celý pluk to je: 600 lidí a 600 koní dva ešalony, úplně nezařízené a nezpůsobové k jízdě, rovněž i organizace hospodářství je za stávajících poměrů nemožná. Pluk je v ešalonech, ale je odkázán na jiné části a tím ztrácí samostatnost jako bojová jednotka.

4) Nyní jest pluk rozdělen na tři skupiny a sice první skupina jsou sborové tři ešalony obsahující pouze majetek a jedoucí daleko v předu, druhá skupina jest jeden bojový divizion povolaný do Vladivostoku a třetí skupinu tvoří jeden bojový divizion zůstavený v pravomoci velitelství arriergardu v Tajšetě.

5) Celost pluku by mohla býti úplně zničena neboť voják mimo koně a zbraně nemá úplně ničeho, scházejí prádlo, mýdlo, čistota, oddych, strava.

6) V arriergardu mohou se nacházeti pouze jednotky hospodářsky úplné, reorganizované a ne pluk jehož majetek je sta verst v předu a jest odkázán na milost druhých.

7) Arriergardní části evakuující se na vlastní pěst a velitelé úseků hledí vytáhnouti nejprve svůj pluk a proto pomoci nemohu očekávati.

O nápravu prosil jsem již několikráte a nyní prosím opět, dáti pluku možnost, by mohl se někde v týlu koncentrovati , řádně se zorganizovat a zásobiti se alespoň nevyhnutelným neboť většinu svého majetku pluk ztratil v Kljukvenné.

8) Prosím by byl brán zřetel, že pluk pracoval skoro 8 měsíců bez změny v rajonu Mansko-Kanské skupiny, že byl první, který ztratil velkou část svého majetku, že byl jediný, který musel ustupovati pochodem, kdežto druhé části byli vše v ešalonech a pouze se zbraní v ruce ustupoval za odjíždějícími našimi ešalony, a že každý jednotlivec jest si vědom toho co musil vykonati a co též vykonal bez reptání. V zájmu pluku a toho co ještě není ztraceno, prosím by byl pluk koncentrován na krátký čas v týlu.“

Další doplňující zprávu o stavu pluku pro štáb 3. střelecké divize poslal ve stejný den odpoledne opět plukovník Červinka. Ve zprávě opakuje svá slova a několik dalších špatných poznatků přidává.

„Stanice Razgon 21.1. 1920

Hlásím že telegrafní rozkaz 0348, mnou se splňuje, ale  ešalony které jsem obdržel jsou v takovém stavu, že se může státi, že opět vystoupím a pojedu koňmo. Vagóny jsou vyřazené a k další cestě nepotřebné, rovněž i parovozy jsou zničené. Prosím ještě jednou, aby pluk byl koncentrován někde v týlu v rajoně Zima nebo Polovina, neboť takové cestování jak dosud je nemožné. Není prádla, jídla, sena, kuchyní vůbec, jízda na vyřazených vagónech nebezpečná. Na vzdálenost 38 verst byl jeden vlak přetržen a jeden parovoz zničen a vlak musel býti vytahován dvěma parovozy 10. pluku. Prosím učiniti konec těmto poměrům, neboť se musí počítati s tím, že nálada pluku se pokazí, pak nevím, kdo by za všechno mohl nést odpovědnost.

Velitel 2. Jízdního pluku plukovník Červinka“

Druhý den 22. ledna 1920 se štáb pluku přemisťuje na stanici Tuluň.

  23. ledna 1920 major Hrček velitel II. divizionu ze stanice Tajšet píše veliteli pluku plukovníkovi Červinkovi, jež je spolu se štábem pluku už na stanici Tuluň. Poukazuje na protichůdné rozkazy a informace, které dostává od svého přímého nadřízeného plukovníka Červinky a dočasného velitele v jehož pravomoc je dočasně přidělen velitele 11. střeleckého pluku majoru Zmekovi, jenž velí zadnímu voji - Ariergardní části. Do toho se vkládá velitelství 3. střelecké divize, kterému všichni podléhají, ale to nemá sílu a možnost prosadit své rozkazy, které posílá z relativního týlu.

„Dnes dostal jsem Tvůj telegram, aby po vyjetí ariergardní části ze stanice Tajšet odjel na stanici Polovina.

Major Zmek však nemá přímého rozkazu od Veldiv 3 a proto příkazy Tvoje nemohu vyplnit.

Prozatím by Veldiv 3 dal příkazy majoru Zmekovi. Stav divizionu ohledně prádla, krmiva, koní jakož zdravotní stav velmi špatný. Dnes opět dva případy podezření z tyfu. Špatná a nepravidelná strava vysílení dobrovolců. Novými a stálými rozvědkami vysílení úplně koní. Žádám aby si nás co nejrychleji odvolal. Já……

Po znění major Změna opustíme během zítřejšího dopoledne Tajšet avšak po příkazu Veldiv 3 ze včerejšího dne mám stále zůstat v arriergardní části, proto vše vylič Veldiv 3 hlavně naše úplné vysílení a špatný zdravotní stav dobrovolců.

Co mám dělat s neschopnými koňmi?“

Odpověď plukovníka Červinky: „Neschopné koně prodej nebo odstřel. Vše porozuměl. Vlak odjíždí nemám času, běžím k Veldiv 3. Pozdravuj bratry Plukovník Červinka“

Zaznamenaný telegrafní rozhovor kapitána Dostála ve stanici Verchně Udinsk s pobočníkem pluku poručíkem Hrdličkou o evakuaci ešalonů 2. jízdního pluku. Rozhovor proběhl pravděpodobně ve dnech 23. nebo 24. ledna 1920.

Dostál „Po příkazu musím věděti kolik potřebujete vagónů. Máme – li koňské vagóny vzíti sebou neb je opomenout?

Hrdlička „Štáb pluku a 1. divizion odjíždí dneska v jednom vlaku do Nudinska.

Dostál „Máte vagónů dostatek?

Hrdlička „2. divizion jest též ve vagónech, ale zůstává dále v Tajšejtu.

Dostál „Potřebujete od nás vagóny?

Hrdlička „Vagóny potřebujeme, poněvadž vagónů jest mál a zde jsme všichni stísněni ve dvou ešalonech.

Dostál „Vagóny vezmeme sebou dokud nás nedohoníte.

Hrdlička „Kam jste naznačeni?

Dostál „Dnes odjíždím do Tveuna.

Hrdlička „Víte snad již vaši další stanici?

Dostál „Po očíslení pojedeme dále

Hrdlička „Kde stojí naše druhé ešalony?

Dostál „Záložní dnes přijede do Nudinska. A třetí stojí v Oblepichě.

  25. – 26. leden 1920, telefonní rozmluva mezi velitelem II. divizionu 2. jízdního pluku majorem Hrčkem na stanici Tulun a velitelem 2. jízdního pluku plukovníkem Červinkou na stanici Zima. Telefonní rozmluvě byl přítomen i velitel 3. střelecké divize podplukovník Lev Prchala. Major Hrček si opětovně stěžuje na velení, které podle něj nedělá svou práci dobře.

Major Hrček: „3. eskadrona jede koňmo, nyní je asi v Budagodu. Ztratila všechny věci, nás to čeká též. Máme od Vás stálé sliby a žádných skutků. Prosil jsem včera aspoň jeden parovoz. Nevysíláte ani na příkaz plukovníka Všetičky. Zdejší velitel úseku vůbec k ničemu nehledí. Nedostává se pro všechny ešalony a asi 6 parovozů. Jsme bez chleba, zásobovací ešalony odjely a bojové části sami sotva stačí s chlebem, nemají ani pro sebe. Co dělat?

Plukovník Červinka: „Tvoje hlášení slyšel Veldiv 3 (velitel 3. střelecké divize), který stojí vedle mne a sděluje:

Situace u arriergardu jest kritická. Větší část arriergardu musela zanechat majetek na místě a odejít z holýma rukama pěšky, ale ne však před tlakem nepřítele, nýbrž z nedostatku parovozů. Nyní jest u arriergardu taková, že se musí zachránit alespoň lidí. Veldiv 3 vyzve nyní majora Palackého, kterému nyní nařídí dáti oba parovozy. Počkej na 3. eskadronu, dle možnosti vezmi alespoň lidi a společně přijeďte do stanice Zima.

Kdyby se však ani toto nedalo uskutečnit, odjeď s celým divizionem forsikovanými pochody do stanice Zimy a zde buď dostaneš ešalony pro vše neb naložíš lidi do stojících zde ešalonů rušených částí.

Veldiv dělá co může a pomáhá pluku všemožně, ale není parovozů a od východu žádné nejedou a co jest nejhorší, že všechny stanice jsou přeplněny. Dokonce i my zde jsme v takové situaci a byli jsme nuceni vystoupiti včera aktivně vystoupiti proti bolševikům. Vystoupil 1. Jízdní a Váš pluk. Výsledek dobrý, bližší se dozvíš později. – Končit“

Telegram později zaslaný toho dne velitelem 3. střelecké divize, veliteli 12. střeleckému pluku majoru Palackému.

„Pro ešalon majora Hrčka dodati parostroj, aby mohl vyvést celý divizion a nejcennější majetek tomuto jedoucímu ešalonu. Velení divise 3 Plukovník Prchala

  27. – 31. leden 1920, další telegrafický  rozhovor pochází z konce ledna a začátku února 1920. Z rozhovoru mezi majorem Bilinou (velitelem I. divizionu) a poručíkem Hrdličkou (pobočníkem velitele 2. jízdního pluku) vysvítá, že velení 2. jízdního pluku nemělo samo ponětí, kde se nachází jeho části, ani jaké mají rozkazy. Ty pro ně vydávalo přímo velení 3. střelecké divize a vylučovalo tak z informovanosti a rozhodovacích pravomocí velitele 2. jízdního pluku plukovníka Červinku.

Poručík Hrdlička „Co jest nového, jaké máte rozkazy a kde se nacházejí jednotlivé části pluku?“

Major Bilina „První divizion nachází se ve stanici Zima. Včera večer odjel zásobovací ešalon a nyní nachází se v Golovinskaja. 3. Eskadrona na koních přijede do stanice Zimy dnes večer. 4. eskadrona, kulometná eskadrona a záložní oddíl nachází se v pořádku v Kuytun. Ešalon o 20 vagónech Dr. Hobzy přijel do Zimy. Stojí před semaforem. Po poslu z Veldiv 3 pro Majora Hrčka byl dán rozkaz, přeložit 2. divizion v pravomoc majora Palackého. Jak mi právě major Hrček telegrafoval, rozkaz od Veldiv 3 neobdržel, ale chce pokračovat z Kimiltěje v pochodu do stanice Zimy. To by bylo asi všechno.“

Poručík Hrdlička „Jaké jsou rozkazy pro 1. divizion.?“

Major Bilina „Dosud obdržel jsem od Veldiv 3 rozkaz, čekat na stanici Zima do dalších rozkazů. Odpravku Veldiv 3 kategoricky odmítl.“

Poručík Hrdlička „Nemáš ještě něco pro velení pluku?“

Major Bilina „Prozatím vše při starém, pouze nedostatek chleba pro 2. divizion. Dávám telegraficky kornetu Pišmovi, aby nám při první příležitosti třeba uhelným vlakem co nejvíc chleba, jinak očekáváme co přinese budoucí.“

Poručík Hrdlička „Co se stalo s rodinamy 2. divizionu?“

Major Bilina „Rodiny jedou po dlouhých útrapách v ešalonu dr. Hobzy.“

Pluk také v těchto dnech dostal posilující oddíl. Podle plukovního rozkazu ze dne 27. ledna 1920 na stanici Zima bylo k pluku přiděleny 2 jízdní kanóny za účelem postavení jízdní dělostřelecké čety. Velitelem byl jmenován kornet Kužela, jeho zástupcem byl jmenován desátník Kubeš (157.  Bylo mu přiděleno 6 poddůstojníků a jezdců, 6 ruských dělostřelců a telegrafní hlídka. Jako  instruktoři byli přiděleni 3 ruští dělostřelečtí poddůstojníci. Z vozatajského oddílu byli přiděleni „4 páry silných zdravích koní prostřední výšky“. Četa byla umístěna ve štábním ešalonu.

Další dělo které se nacházelo u 3. eskadrony se mělo přidělat na platformu ešalonu této eskadrony. A naučit se z ní střílet, jako instruktor byl přidělen ruský dělostřelec Ussakovský, ostatní mužstvo k ovládání této zbraně měl jmenovat velitel 2. divizionu z bývalých dělostřelců 2. jízdního pluku. Oddílu jsou přiděleni dva koně od 2. eskadrony a 8 od vozatajského oddílu.

Také přibývali hlášení o přibývajících případů krádeží a rabování. Jež se samozřejmě s postupující frontou a rychleným ústupem – evakuací dalo očekávat. Plukovník Červinka vydal nařízení, o případném urychleném vyšetření takového případu a jeho potrestání.

O koních pak plukovník Červinka přikazuje:

1. „Ponechati koně pouze pro strojové dobrovolce.“

2. „Koně od strojových vyměniti podle schopností řadovým a nejhorší koně prodati.“

3. „Plukovní vozatajstvo ponechá 7 saní a potřebný počet tažních koní k nim.“

4. „Eskadronní vozatajstvo zmenšit na 1 pár koní, rovněž i oddílu spojení. U štábu pluku zůstane tažný kůň pro sanitní povozku.

Všechny nepotřební a neschopné koně prodati dle dříve prodaných prodejní komisí.“

Únor 1920 – 26. květen 1920 – odjezd do vlasti

Velitelství 5. rudé armády si na konci ledna 1920 uvědomilo, že nebude tak jednoduché zničit Československé jednotky jako třeba Polský zbor na začátku ledna. Velení Bolševické armády si uvědomilo, že Československé jednotky se stejně stahují z Ruska a tak proč jim to neumožnit a nezrychlit tak obsazení vlastní země. Proto 24. ledna 1920 začalo nové jednání o příměří, konkrétně o jeho podmínkách, které nakonec byly k oboustranné spokojenosti přijaty. Příměří bylo uzavřeno 7. února 1920 v 11 hodin dopoledne na stanici Kujtun mezi zástupci bolševické – sovětské vlády (Rudou armádou) a zástupci pověření velitelem Československého armádního sboru generálem Syrovým. Toto jednání za Čechoslováky vedl kapitán Bohuslav Hub (158.

Jednou z podmínek příměří bylo i předání bolševistické straně ruský zlatý poklad, který Čechoslováci zajistili spolu s admirálem Kolčavkem. Další podmínkou tentokrát z Československé strany měla být nikým neohrožována pokračující evakuace do Vladivostocké oblasti a odtud do vlasti. Oddíly pravidelné bolševistické – Rudé armády měli postupovat až 100 km za poslední částí Československého vojska na Rusi. Těchto podmínek bylo 20.

Po příměří podepsané na stanici Kujtun 7. února 1920 se situace na magistrále stabilizovala. Uzavřené příměří mezi sovětskou vládou a Československým vojskem na Rusi usnadnilo probíhající evakuaci.

Na konci února dorazily konečně nové americké parostroje – lokomotivy jež spojenecké velení tolik slibovalo. Evakuace nyní již nebylo skoro nikým bráněno. Jen docházelo k občasným napadáním magistrály ozbrojenými loupeživými bandami z Tajgy, které se vymykali bolševickému – sovětskému velení.

Pak tady byl ještě jeden problém – Japonci. Formálně podléhali spojeneckému velení tedy v této části světa generálu Janinovi. Ale Japonci si vedli svou válku za ovládnutí této části Ruského, Mongolského, Čínského či Korejského území. Proto i nám bránili v evakuaci na přelomu roku 1919 – 1920. Třeba podporou atamana Semjonova, jehož štvali proti Čechoslovákům.

Postupně byli všechny ešalony poslány do Zabajkalí – na východ od jezera Bajkal. A poté přes Čínské území přes Charbin až byli koncem dubna 1920 soustředěny všechny ešalony na úseku magistrály Pogranyčnaja – Vladivostok. (159

Štáb 2. jízdního pluku začátkem 4. února 1920 dorazil na stanici Imokentjevskaja několik verst západně od Irkutska. Sem nakonec dorazili i ostatní části, některé koňmo jiné vlakem. Pluk byl v těchto dnech velice oslabený, o lidi, koně, výstroj i výzbroj.

Na konci února 1920 sestával 2. Jízdní pluk pouze ze tří ešalonů. Stav jednotlivých ešalonů byl následující:

1) Štábní a zásobovací ešalon – 13 důstojníků, 187 dobrovolců – jezdců, 24 koní, 6 kulometů, 2 horská děla

2 Ešalon 1. divisionu 10 důstojníků, 183 dobrovolců – jezdců, 142 koní, 5 kulometů

3 Ešalon 2. divizionu – 10 důstojníků, 239 dobrovolců – jezdců, 162 koní, 4 kulomety

Celkem: 33 důstojníků, 609 dobrovolců – jezdců, 328 koní, 15 kulometů, 2 horská děla

Velitel 2. jízdního pluku plukovník Červinka vydal 6. února 1920 plukovnímu hospodáři kapitánu Dostálovi rozkaz evakuovat se do Zabajkalí.

„Na základě neřízení náčelníka štábu Čechovojsk ze dne 4. února 1920 a rezoluce Vrchního náčelníka dopravy majora Jindry (160, ti přikazuji odejíti s nemocnými, neschopnými jízdy na koni, archivem, rodinami a majetkem dobrovolců v ešalonu podporučíka Donáta na stanici Čita a tam očekávati dalších rozkazů. Velitel pluku plukovník Červinka.“

S plukem byli evakuovány i manželky ženatých příslušníků pluku jak vysvítá z toho to telegramu: Vrchnímu náčelníku doprava majoru Jindrovi, po linii Studěnza – Vrchni Udinsk, Stanice Innokustjevskaja 7. února 1920

„Tebou povolaný provoz mého služebního vagónu číslo 1017, ve kterém jsou umístěny rodiny důstojníků pluku, byl včera na stanici Imokentjevskaja odepnut, ale později na rozkaz Veldive 2 k vlaku Donáta.

Aby se toto neopakovalo, prosím dáti všem patřičným dopravním orgánům nařízení, aby tento vagón nebyl odepnut a propuštěn z vlaku Donáta až do Čity.

Poznamenávám, že v tomto vlaku je vážně nemocná moje žena a žena pobočníka, které potřebují lékařské pomoci a přestěhování v těchto poměrech by mohlo býti osudným.

Číslo 546 Velitel 2. Jízdního pluku Červinka“

I když příměří bylo sjednáno, evakuace však neprobíhala stále podle plánu jak vysvítá z dalšího telegramu:

„Telegram Majoru Bilinovi stanice Zima

Stanice Polovnia 9. února 1920

Nebude-li možno, jeti všem částem v ešalonech, střídati se spravedlivě v pochodu a používání ešalonů.

Velitel pluku, plukovník Červinka“

Nový rozkaz jež 2. jízdní pluk obdržel v druhé polovině února 1920 byl již potěšitelný. Pluk je vyjmut z podřízenosti 3. střelecké divize, je znovu přímo podřízen štábu Československého vojska na Rusi a poslán na východ více k Vladivostoku. Tedy již skoro na cestu do vlasti.

„2. Jízdní pluk přechází v přímé podřízení Štábvojska, odpraviti jej na východ za druhou divizí, číslo 0686/op se ruší. 1. Jízdní pluk zůstává v pravomoci Veldiv 3. a bude i odpraven v sestavě 3. divize na východ. Čis. 0723/op Naštábu podplukovník Všetečka, Generální ubytovatel československého vojska major Hrabčík (161 Přijal poručík Hrdlička.“

Během měsíce února a března bylo z plukovní nemocnice odesláno přes 50 nemocných do Československých nemocnic čísla 2 – 4 nebo přímo do Vladivostocké Československé nemocnice – z nich byli dobrovolci přednostně evakuováni do vlasti. Další zůstali v plukovní nemocnici v péči plukovního lékaře. V polovině března v ní 2 muži zemřeli. V plukovním rozkazu bylo uveřejněno také několik jmen zemřelých příslušníků pluku během zimy 1920, poručík Bohuslav Berčák 2. eskadrona, šikovatel František Polásek 2. eskadrona (162, Jan Smrček 4. eskadrona, desátník František Mikov záložní eskadrona (163, jezdec Josef Došel záložní eskadrona (164 a několik dalších. Dne 2. dubna 1920 rotmistr Alexandr předává velení kulometné eskadrony a odjíždí do Vladivostoku. Do Vladivostoku odjíždí na doléčení po nemoci skvrnitým tyfem.

Plukovní rozkazy začali opětovně vycházet po vynucené pauze zaviněné nepřehlednou evakuací v lednu a únoru až 11. března 1920 číslem 19 na stanici Rozjezd.

Velitel záložní eskadrony poručík Tomek dostal rozkaz od velitele pluku odjeti do Vladivostoku a vyžádati potřebnou výstroj. (165 „Vyhledati krejčovské dílny a dáti v nejkratší době zhotoviti pro celý stav pluku letní poděbradky, červené kalhoty a po případě též kitel … v souhlase s armádním intendantem.“ Též měl poručík Tomek nechati zhotoviti dřevěné přepravní bedny „pro majetek pluku … a učiní patřičné kroky k přípravě nalodění“. Jako pomocník je poručíku Tomkovy přidělen kornet Pistorius, oba měli do Vladivostoku odjet v ešalonu 2. lehké baterie. Též je do Vladivostoku poslán velitel vozatajského oddělení rotmistr Benáček a příslušník kulometné eskadrony kornet Stránský (166 „k dispozici dežůrného generála Československého vojska na Rusi“.

Plukovní pobočník poručík Hrdlička na základě vlastní žádosti dostává 28 denní dovolenou. Má v úmyslu zůstat v Rusku. Dočasným plukovním pobočníkem se stává kornet Brejcha.

Pluk tedy nyní může opětovně začít plnit rozkazy, které dostal začátkem ledna 1920 a jež se týkaly výroby přepravních beden na zbraně dle předem určených velikostí. Na úplné vyplnění rozkazu však znovu nezbývá čas. Plukovní ešalony se posouvají dále na východ. Dne 11. března 1920 ešalon štábu pluku stojí stanici rozjezdu č. 75, 13. března stanice Borija, 19. března stanice H… , 23. března stanice Chajlar, 25. března stanice Czalantun, 27. března stanice Sharbin, 31. března stanice Mulin, 1. dubna 1920 pluk dorazil na stanici Pograničnaja (167, kde zůstal stát v ešalonech na trati skoro polovinu dubna. Dnem 14. dubna 1920 ešalon štábu pluku byl na stanici Chorvatovo, 16. dubna 1920 na stanici Golenky, 17. dubna 1920 na stanici Nikolsk–Ussurijsky. Přejel tedy čínským územím a 20. dubna byl pluk zastaven na stanici Gornostaj, kde vydržel až do nalodění. Až 24. května se pluk pohnul do stanice Hnily Uhel na mořském pobřeží v zálivu Zlatý roh ve Vladivostockém přístavu.

Ohledně přepravních beden, balíků a dalších věcí a náležitostí pluku je v plukovních rozkazech často zmiňováno například v telegramu z Genabyl: (168

„20/3. Nehledě na rozkaz velitel vlaku, všechen státní majetek určený transportu do vlasti včetně patron i ručnic a zavazadla jednotlivců dali opatřiti jmény i označení, by vše bylo náležitě zabaleno v bednách a připraveno ve vlastních vagónech před příjezdem do Vladivostoku. Přijíždějí vlaky nepřipravené k evakuaci a k likvidaci, čímž vzniká velká škoda republice. Za vzniklé tímto způsobené škody činím zodpovědné velitele vlaku. Genabil major Hrabčík“

Nebo z 23. dubna 1920 „Veliteli 2. Jízdního pluku, Důrazně připomínám, že jest přísně zapovězeno rozebírati baráky v blízkosti našich ubikací a používat materiál z těchto baráků (třeba jen napolo rozebraných) k jakýmkoli účelům. Všechny okolní baráky patří ruskému eráru a každé poškození jich musí býti od nás draze zaplaceno … kapitán Jonák (160. “

Koncem dubna bylo nařízeno, že všechny kufry které se budou přepravovat v podpalubí, mají býti po sbalení uloženy v plukovním skladišti. Bylo nařízeno ukončit balení věcí k nalodění a likvidaci (odprodej) majetku pluku. Dále je dána dobrovolcům pluku poslední možnost podat si žádost k vystoupení ze svazku Československého vojska na Rusi.

Příslušníci pluku měli v této době spoustu kázeňských přestupků. „Za nedůstojné chování v podnapilém stavu dne 15. března 1920 na stanici Mandžurie, trestám velitele oddílu spojení poručíka Víta Kuželu 7 denním domácím vězení. Za tentýž přestupek, spáchaný na stanici Pograničnaja, trestem svobodníka kulometné eskadrony Josefa Kyselu (169 7 denním a svobodníka 1. eskadrony Františka Halbícha (170. “ V dubnu a květnu 1920 velitel pluku také několikrát upozorňoval na zákaz střelby na stanici a v okolí ubikací.

V polovině března měl pluk nebo jiné Československé části problémy na stanici Olovnaja s Japonci. Byl poslán plukovník Červinka na vyšetření tohoto případu (171. Dočasným velitelem pluku je určen velitel II. divizionu rotmistr Charvát. Velitel pluku se vrátil 24. března 1920.

K prvnímu dubnu 1920 bylo velké povyšování poddůstojníků a jezdců „za vzorné a horlivé plnění služebních povinností“. Zpětně k 1. dubnu byli dne 28. dubna 1920 povýšeni na rotmistry poručík Enil Šubrt a Jiří Zrzaví. Na poručíky kornet Kašpar Hintermüller a Vilém Pistorius. Na správního poručíka podporučík Miroslav Brož.

V operační svodce vydanou 10. dubna 1920 Genabyl – Generální ubytovatel Československého vojska major Hrabčík ve Vladivostoku a předávanou telegraficky všem jednotkám se mimo jiné uvádí: „Partyzáni se chovají přátelsky, pohyby Japonců budou brániti ničením tratě a mostů. 

Dne 20. dubna 1920 pluk tedy na měsíc zůstal posádkou ve stanici Garnostaj, což bylo poslední posádkové místo pluku na území Ruska. Zde se zdržel o něco více jak měsíc, až do doby nalodění. Zde se pluk stavěl také stráž, v síle Dežůrného důstojníka a jeho pomocníka, u kasáren dělostřeleckých a 4. pluku v síle 1-1-12, u skladů č. 1 a 2, stájí a divadle v síle 1-1-5. Dále po 1 dobrovoleci do plukovní kanceláře a jízdní hlídky, po 2 dobrovolcích telefonu a do dežůrné telefonní stanici a 6 dobrovolců do pekárny. Například 26. dubna 1920 dežůrným důstojníkem byl poručík Jiří Zrzaví, jeho pomocníkem strážmistr Pavel Šprync a ve službě byla 3. eskadrona, telefonisti z oddílu spojení.

Dne 26. dubna 1920 byla jmenována zdravotní komise sestávající z dr. Majora Karlíka a korneta Polejtara a četaře Duňky (172 k posouzení stavu obydlí ze zdravotního hlediska, obývající příslušníci pluku na stanici Garnostaj. Také vyšlo v plukovním rozkazu lékařské upozornění na veliký výskyt venerických chorob. Podle hlášení nemocnice č. 4 kde se tyto pohlavní choroby léčili „že vedle starých znovu léčených případů siphilis, přicházejí i případy zcela nových venereckých a siphilitických onemocnění, pocházející z Vladivostoku“.

Dne 2. května 1920 na stanici Gornostaj vyšel plukovní rozkaz v kterém velitel Československého vojska na Rusi generál Syrový udělil 2. jízdnímu pluku čestný název „Sibiřský“ (173.

„Se svolením velitele Československého vojska na Rusi generála Syrového bylo uděleno svěřeného mi pluku na námět jeho činů a jeho těžké práce na Sibiři jméno 2.Československý jízdní „Sibiřský“ pluk. …

I Vy, bratři buďte vždy hrdi na toto jméno … Zdar Vám – Sibirjaci“

V polovině května 1920 je správní podporučík Josef Šišma jmenován hospodářským správcem parníku Sherman (175 , kterým se měl do Československa přepravovat pluk plukovníka Červenky.

Dne 21. května 1920 je pluk stále ještě na stanici Garnostaj. Je zde vydáno upozornění pro pekaře a kuchaře pluku, aby byli připraveni k okamžitému nalodění.

Dne 24. května 1920 je vydán poslední rozkaz č. 75 na ruské půdě ve stanici Hnily Uhel na mořském pobřeží v zálivu Zlatý roh ve Vladivostockém přístavu. (174 Další rozkaz č. 76 je jíž vydán na palubě parníku Sherman. V tento den 2. Jízdní „Sibiřský“ pluk je kompletně naloděn na parníku Sherman a jako 27. lodní transport připraven k odplutí. To proběhlo v dopoledních hodinách 24. května 1920.

Kromě 2. Jízdního Sibiřského pluku se na parníku Sherman přepravovala intendance 2. střelecké divize, Zdravotní vlak č.5, posádka obrněného vlaku „Orlík“, 17. sborná rota , 2 komandy (jednotky) 9. střeleckého pluku. Velitelem 27. lodního transportu byl jmenován plukovník Červinka. Počet přepravovaných osob byl 1546 důstojníků, vojáků a přes 300 civilních občanů, žen a dětí. (176

Při příležitosti slavnostního odjezdu 27. lodního transportu, 24. května 1920 byla řada příslušníků pluku vyznamenána řádem Sokola (řád M. R. Štefánika).

Plavidlo na své cestě do Evropy pravděpodobně stavělo v přístavech Manila, Singapur a Colombo.

Parník připlul do Terstu 3. července 1920.

Do nové posádky v Olomouci, v Československu dorazil pluk 9. července 1920.

Zde v nové posádce příslušníky pluku čekala repatriační dovolená a později i demobilizace. Samotný pluk se přetransportoval 24. července 1920 v rámci unifikace branné moci z ruského legionářského 2. jezdeckého pluku „Sibiřského“ a původního domácího Dragounského pluku 12 (177 na Jezdecký pluk 2 „Sibiřský“ Československé branné moci.

Poznámka:

Od 2. února 2007 nese historický čestný název „Sibiřský“ 71. mechanizovaný prapor v Hranicích armády České republiky. Prapor vznikl ze 4. mechanizovaného pluku při reorganizaci ozbrojených sil k 1.říjnu 1994. Prapor podléhá 7. mechanizované brigádě „Dukelské“ v Hranicích.

V roce 1948 k 30. výročí založení 2. Jezdeckého pluku „Sibiřský“ vznikl pamětní kříž. Tato pamětní medaile se udělovala všem žijícím příslušníkům pluku. (Obdobně byl vydán i pamětní kříž 1. Jezdeckého pluku „Jana Jiskry z Brandýsa“.)

Uniforma příslušníka 2. Jízdního Sibiřského pluku Československého vojska na Rusi.

Na uniformě je vyznamenání udělené Správnímu poručíkovi (pozdějšímu plukovníku jezdectva) Miroslavu Brožovi  za boje v Rusku (z leva).

Československý válečný kříž 1918

Československá revoluční medaile

Spojenecká medaile vítězství

Na náprsní kapse je navíc pamětní odznak.

Na levém rukávu je nášivka s hodností (zde vojín) a označením jízdního pluku (překřížené šavle). Na pravém rukávu je proužky označena doba služby v legii. Za každý ukončený rok jeden proužek.

Na límcích kabátu jsou bílé výložky s červeným lemováním jež patří 1. jízdního pluku „Jana Jiskry z Brandýsa“, 2. jízdní pluk „Sibiřský“ měl červené výložky s bílým lemováním. Na levém rameni takzvaný Náplečník.

Zdroje:

Vojenský ústřední archív Praha – www.vuapraha.army.cz – fond – 2. československý jízdní pluk „Sibiřský“ – karton 5, 6 a 8 – plukovní rozkazy, deníky, stavy a hlášení o činoszi jednotek pluku.

Vlastní archiv

Cestami odboje III. a IV. kniha, Adolf Zeman a spol., 1926 - 1929, ISBN není uvedeno

Za svobodu IV. kniha, Otakar Vaněk, Vojta Holeček, Rudolfa Medka a spol., 1929 Praha, ISBN není uvedeno

Zápisky z velké války, Bedřich Opletal, 1998, ISBN 80-7185-168-X

Moje paměti, Radola Gajda, Jota 2008, ISBN 978-80-7217-584-0

Foto: Vlastní archiv

https://www.valka.cz/

https://www.wikipedia.org/

https://cs.wikipedia.org/wiki/

https://en.wikipedia.org/wiki/

https://www.karelvasatko.cz/hlavni-stranka

https://www.atlantictransportline.us/content/21Mobile.htm

https://www.reflex.cz/Clanek5803.html

https://www.71mpr.army.cz/historie.html

https://de.wikipedia.org/wiki/Hamburg-Amerika-Linie

https://www.history.navy.mil/photos/sh-usn/usnsh-a/id3006.htm

https://www.maritimematters.com/amerika.html

https://www.theshipslist.com/ships/lines/hamburg.html

https://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/T3181_02.htm

https://vojenskaakademiehranice.ic.cz/index.html

https://www.olympic.cz/

https://www.udernici.cz/

https://www.71mpr.army.cz/

https://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/stena/237schuz/S237011.htm

https://www.cechoslovaci.cz/index.php?id=domu

https://www.mocr.army.cz/assets/multimedia-a-knihovna/casopisy/a-report/areport_-07_2012.pdf